tahle nová je tak skvělá. a jako kdyby přišla v tu nejsprávnější dobu...
pořád doufám a někde hluboko uvnitř věřím, že pookřeješ. a občas to na tobě vidím. když jsi mi dal pusu na čelo předtím, než jsme odešli spát, každej do svý postele. včera, když jsi řekl, že se půjdeš oblíct, ale pak ses vrátil ke mně. nebo to rozloučení, to, že jsi vůbec schopnej mě chvíli jen tímhle způsobem líbat. a nevím, možná jsi nemocnej, když mi jen tak napíšeš na dobrou noc.
hrozně moc doufám, že bys mohl bejt.
mám tě ráda a je mi s tebou strašně dobře. a upřímně nevím, jak dlouho vydržím dívat se ti do očí aniž bych to vypustila z pusy. nevím, jak dlouho vydržím cítit tvoje ruce na zádech a bořit se ti do vlasů bez toho, abych se k tobě potom tiskla a líbala tě na tvář a na rameno. už teď jsem vedle tebe úplně bezmocná.
prostě ti chci psát na dobrou noc. každej večer. smím?
snažím se nepřemýšlet o tom, jak moc jsou moje pokusy naivní. tím nemyslím přímo pokusy o vztah, protože o ten se tak nějak nesnažím... spíš pokusy o to brát to všechno "sportovně", pokusy přestat kouřit, nepít, neubližovat si, žít. od pondělka to striktně dodržuju - takže ani jedna cigareta, ani kapka alkoholu, polykám chlorellu a denně se procházím se psem v teplákách a fňukám. alespoň jsem zatím nikoho nepotkala.
rána jsou opět nejhorší. nejhorší na celým tomhle podělaným světě. nemůžu se zvednout, nemůžu se probrat, je mi zle, třeští mi hlava, mám pocit, že si nezvládnu ani vyčistit zuby, stahuje se mi žaludek. v úterý jsem po dlouhé době prostě zůstala doma... asi čistě z neschopnosti si představit, jak se maluju, jak si češu vlasy, jak vycházím z domu a žiju pořád dokola tenhle život. a jasně, že vím, že tomu neuteču. jde to jedině skrz.
paradoxně se přes to všechno dostávám... není to to nejhorší na celým ránu. nejděsivější a nejšílenější je těch pět minut, kdy stojím na nástupišti a čekám, až přijede vlak. a mám pocit, že mě každej sleduje a soudí a nenávidí a zároveň ignoruje a už nikdy nechce vidět a proklíná. svým způsobem bych si to zasloužila.
jako... já hluboko uvnitř zcela racionálně vím, že jsem jim úplně u prdele, ale... stejně se tam každý ráno dusím a mám chuť si lehnout na zem a vybrečet oceány a všechny v nich utopit.
ani nevíte, jak moc bych teď něco sežrala. jenže je půl devátý.
občas je mi tohohle světa fakt špatně. že kluci klidně i starší než já píchaj čtrnáctky. že kluci píchaj tak nějak kohokoliv, ale já jsem pro ně děvka, protože jsem opilá řekla něco, co vlastně ani nebyla pravda. ono mě to ani nějak netrápí, není to tak, že bych si to připouštěla a přála si, aby pohled na mě byl jinej. je to pohled jen jednoho velmi uzavřenýho okruhu lidí, do kterýho naštěstí ani nemusím patřit. možná mě nesere tenhle svět... možná mě serou jen chlapi... někteří chlapi, protože škatulky jsou taky dost na hovno. sere mě, jak si lámem srdce a chováme se jako pičusové. tak.
není před kým, ale schovávám se. tulím se k peřinám a předstírám, že je tady se mnou. kdokoliv, kdo by hřál.