Září 2016

cleaning up.

29. září 2016 v 20:48 | R. |  the diary of a fucked up girl.

tahle nová je tak skvělá. a jako kdyby přišla v tu nejsprávnější dobu...

pořád doufám a někde hluboko uvnitř věřím, že pookřeješ. a občas to na tobě vidím. když jsi mi dal pusu na čelo předtím, než jsme odešli spát, každej do svý postele. včera, když jsi řekl, že se půjdeš oblíct, ale pak ses vrátil ke mně. nebo to rozloučení, to, že jsi vůbec schopnej mě chvíli jen tímhle způsobem líbat. a nevím, možná jsi nemocnej, když mi jen tak napíšeš na dobrou noc.

hrozně moc doufám, že bys mohl bejt.

mám tě ráda a je mi s tebou strašně dobře. a upřímně nevím, jak dlouho vydržím dívat se ti do očí aniž bych to vypustila z pusy. nevím, jak dlouho vydržím cítit tvoje ruce na zádech a bořit se ti do vlasů bez toho, abych se k tobě potom tiskla a líbala tě na tvář a na rameno. už teď jsem vedle tebe úplně bezmocná.

prostě ti chci psát na dobrou noc. každej večer. smím?

snažím se nepřemýšlet o tom, jak moc jsou moje pokusy naivní. tím nemyslím přímo pokusy o vztah, protože o ten se tak nějak nesnažím... spíš pokusy o to brát to všechno "sportovně", pokusy přestat kouřit, nepít, neubližovat si, žít. od pondělka to striktně dodržuju - takže ani jedna cigareta, ani kapka alkoholu, polykám chlorellu a denně se procházím se psem v teplákách a fňukám. alespoň jsem zatím nikoho nepotkala.

rána jsou opět nejhorší. nejhorší na celým tomhle podělaným světě. nemůžu se zvednout, nemůžu se probrat, je mi zle, třeští mi hlava, mám pocit, že si nezvládnu ani vyčistit zuby, stahuje se mi žaludek. v úterý jsem po dlouhé době prostě zůstala doma... asi čistě z neschopnosti si představit, jak se maluju, jak si češu vlasy, jak vycházím z domu a žiju pořád dokola tenhle život. a jasně, že vím, že tomu neuteču. jde to jedině skrz.

paradoxně se přes to všechno dostávám... není to to nejhorší na celým ránu. nejděsivější a nejšílenější je těch pět minut, kdy stojím na nástupišti a čekám, až přijede vlak. a mám pocit, že mě každej sleduje a soudí a nenávidí a zároveň ignoruje a už nikdy nechce vidět a proklíná. svým způsobem bych si to zasloužila.

jako... já hluboko uvnitř zcela racionálně vím, že jsem jim úplně u prdele, ale... stejně se tam každý ráno dusím a mám chuť si lehnout na zem a vybrečet oceány a všechny v nich utopit.

ani nevíte, jak moc bych teď něco sežrala. jenže je půl devátý.

občas je mi tohohle světa fakt špatně. že kluci klidně i starší než já píchaj čtrnáctky. že kluci píchaj tak nějak kohokoliv, ale já jsem pro ně děvka, protože jsem opilá řekla něco, co vlastně ani nebyla pravda. ono mě to ani nějak netrápí, není to tak, že bych si to připouštěla a přála si, aby pohled na mě byl jinej. je to pohled jen jednoho velmi uzavřenýho okruhu lidí, do kterýho naštěstí ani nemusím patřit. možná mě nesere tenhle svět... možná mě serou jen chlapi... někteří chlapi, protože škatulky jsou taky dost na hovno. sere mě, jak si lámem srdce a chováme se jako pičusové. tak.

není před kým, ale schovávám se. tulím se k peřinám a předstírám, že je tady se mnou. kdokoliv, kdo by hřál.

pills again.

26. září 2016 v 19:49 | R. |  the diary of a fucked up girl.
její náruč je bezpečná. už se známe. obtočí si mě kolem prstu a bude kolíbat celou noc, šeptat do ucha, slibovat a příst jak divoká kočka. bude naoko věrná a spolehlivá.

ale... do hajzlu... já přece nejsem ty.

nejsem ty zjizvený kousky kůže.

nejsem rozechvělá střízlivost a rozmlžený vidění.

nejsem tohle peklo čtyř stěn a zavřenejch oken.

nejsem. nejsem. nejsem.

nebudu.

nechci.

a ty mi vůbec nechybíš. nebyla jsi to ty, jen jsi naslibovala, jen jsi lhala, že se k tobě můžu schovat... lhala jsi stejně jako všichni. a pak bodáš tupým nožem pořád do stejnýho místa a u toho se pokoušíš o úsměv, protože nic víc neumíš.

já nejsem moje porucha. nejsem. nejsem. nejsem.

a už nebudu pitomá a slepá oběť tupě se potácející tam a zpátky. přísahám, že tě zabiju a je mi úplně u prdele, že v alkoholu umíš plavat a cigarety zapálej plíce jen mně a tobě nic neudělaj. je mi u prdele, že jsi silná, že víš, jak se držet, že mě znáš, že máš místo nehtů trny. přísahám ti, že jednou tě zabiju a tvoji mrtvolu rozmrdám na kousky tak malý, že už se dohromady prostě nedáš. přísahám ti, že to budeš ty, kdo bude brečet krev.

nebo se možná denně bojím, že taková jsem. že to udělaly moje ruce. že mě unesly moje vlastní nohy. a moje kolena. že to já sama se bortím, sama sebou třískám o zem, sama se uzavírám, sama vytvářím hororový scénáře. vyřvala jsem všechny slzy. rozbila poslední zbytky sebeúcty. nemám nic. nic.

nenávidím to. všechen ten vztek, nervozitu, pocit jako bych byla permanentně zhulená do naprostý schízy a každej mě nenáviděl, každej mě zkoušel zničit. chuť vyběhnout z vlastní kůže a vědomí, že takhle to bude napořád. že tohle byla jen krátká pauza a že ta děvka se prostě vrací.

vyblejvám si srdíčko.

milujte mě někdo. já to sama nedokážu.

always tired but never of u.

25. září 2016 v 20:49 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dnešní den jsem začala jazykem přilepeným na jeho nahý kůži. s otiskem jeho dlaně na zadku a na tváři. se slzama v očích a s pravdou.

možná, že jenom já můžu někomu říct, že se zamilovávám zrovna když mě fackuje a drží mě pod krkem. ale miluju. tak nějak až příliš. a potřebovala jsem, aby mi alespoň nějak ublížil... aspoň jednou nějak reálně. v podstatě jsem se nikdy nenechala u sexu fakt bít. ale jeho jsem byla ochotná ho o to prosit a kňučet ať nepřestává. nevím, odkud to vylezlo. zmátla jsem sama sebe. a ne jen tím, že jsem se před ním svlíkla místo abych to ukončila.

jsem v hajzlu a nedokážu to ukončit. taky pak brečím a říkám mu, jak každou noc chci umřít a všechny sračky a jsem překvapená, že mi píše ještě ráno. myslím, že kdyby to šlo, začnu samu sebe ignorovat.

tolik k tomu, že to chci nechat vyšumět a nepouštět si ho k tělu. výhodou spousty alkoholu je, že teď už to alespoň ví.

co se týče ostatních věcí, nevím jak se to stalo, ale najednou si snad pokaždé když piju (a že to není málo) píšu s dennym. je pravda, že za sebou mám menší breakdown během kterýho jsem posrala snad všechno, co šlo, ale... jsem tak zoufalá a plná rezignace, že ani nemám sílu se tím nějak trápit. každopádně jsem napsala snad každýmu, komu to šlo a nakonec jsme brečela P. na rameni a bylo to trapný a bylo mi to jedno. od tý doby si s dennym píšu.

asi bych se měla přestat ožírat. zvracet. padat na obličej. a tak.

můj bratr říká: "jen jednu skleničku."

a cucá potom pět minut tu trochu coca coly. olizuje si rty. jako já, když můžu jen jednu skleničku vína. je to pak tak nějak sváteční. no a co, že můžeš jít a koupit si celou láhev, několikanásobný množství a pít to, dokud se ti to neznechutí. teď máš svoji skleničku. jen jednu, dobrou a ne tak škodlivou.

myslím, že moc dobře vnímám, že se řítím do úplnýho pekla. asi tam už i jsem. ale tak strašně se mi nechce... nechce se mi přestávat kouřit. nechce se mi vzdát se opilosti. a každej kolem mě říká... těch pár dobrejch lidí, co mám... že za rok za dva mě to přejde a budu mít pokoj. upřímně si nedokážu představit že tímhle stylem tady za rok nebo za dva ještě budu. vím, jaká je to blbost, ale pak jsou tady ty rána, kdy nemám sílu ani chuť vstát a střízlivost, která zevnitř působí jak trhavina. potom se potácím a jsem tak na sračky, že už mi ani nefungujou reflexy. mám tak v piči, že už mě musej zvedat a nestydím se tak přijít domů a pozvracet celou chudbu.

zase jsem prospala odpoledne. přemýšlím o prášcích na spaní teď večer a trochu se bojím jít. když nebudu pít, můžu nasadit antidepresiva. nechci se ale vracet na psychiatrii a znovu se hrabat ve sračkách, když se jim celkem dá utýct. vím, co mi každej řekne... neutečeš. nikdy tomu neutečeš a ono tě to dožene. ale znáte to, ten pocit, když chcete prostě zdrhat dokud to jde a prostě počkat, až vás někdo vyhrabe a postará se o vás?

když jsem spala zdálo se mi o dennym. nechápu proč. nevidím moc důvod, aby mi ten kluk lezl do snů. ale... zdálo se mi, že jsme šli někam na čínský nudle. a pak ke mně domů. byl to můj starej pokoj... teda, spíš stará postel, pološero. seděla jsem tam na té posteli a on naproti mně. a on se zeptal, jestli z toho něco bude, nebo ne. a mně hlavou blesknul L. a jak mi nic nevychází a došlo mi, že teď naproti mně sedí nějaká budoucí jistota. řekla jsem mu, že bych s ním byla. nejbolestivější část toho snu bylo to líbání. nikdy jsem ho nelíbala. asi jsem ho nikdy ani pořádně neobjala. ale vnímala jsem to jako kdyby se to sakra dělo. pod prstama jeho strniště. ležel na mě a ruku měl v mejch vlasech. chvěla jsem se úzkostí a nemohla dýchat. a pak jsme spali. a celý to je divně otupující a teď nevím, jestli ho kdy chci znovu vidět, protože se nechápu.

pořád jen brečím jak malá kurva. a asi jsem jen další lhářka.

i tohle mi přijde jako podvod. a se zadkem plným modřin líbám nějakýho cizího kluka, protože moje kamarádka zvrací a já jsem sama a potřebuju se k někomu chvíli tisknout. a takhle se to může. měla bych z toho mít špatnej pocit, ale vím, že mu to neřeknu a když se to dozví, řeknu, že si to nepamatuju. stejně tuším, že nám dvěma to nevyjde...

i just hope you won't.

15. září 2016 v 22:15 | R. |  the diary of a fucked up girl.
představuju si

krev

jak tryská

ven ze žil.

trhá ve švech

pomuchlanou kůži.

láme ti

labutí krk.

chytá tě

za prameny vlasů,

barví rty

na duhovo.



celá krása života je nejspíš v abstinenčních příznacích. v tom, jak jsme všichni slabí sráči nechopní sebrat se ze země a třeba aspoň kousek popojít. na druhou stranu... co z toho, ležet o pár metrů dál?

už třetí den tady sedim na gauči a brečim. brečim, protože mě nikdo nemiluje. brečim, protože můj otec se rozhodl mě opustit, ale stejně tady pořád je a plíží se kolem a cupuje na kousky poslední zbytečky mojí sebejistoty a důvěry v tenhle zkurvenej svět. taky protože jeden úžasnej kluk leží v nemocnici s popáleninama na 40% těla. protože v mým pokoji si udělaly hnízdo vosy a já tam už třetí noc nechci spát. protože jsem unavená, ale přijde mi to jako hodiny, co jen koukám do zdi... a radši nezjišťuju, kolik času reálně to trvá. přijde mi to jako celý roky, kdy cítím, že se požírám zaživa. brečím, protože už skoro týden mi denně explodujou žíly v celým těle naprosto neutěšitelnou touhou se otevřít a vylejt všechnu tu jedovatou krev ven. brečím, protože písničky od lucie.

vím, že tohle je dost možná teprve předpeklí. a že bych možná měla vstát a vzít si prášky. tak nějak nechci. děsím se.

během dne je mi fajn. směju se. jsem zlá a protivná, mám chuť roztrhat lidi na cáry, ale... dál se směju a povídáme si a pořád mám pár kamarádů. a občas se někdo zasměje tomu, co řeknu. a na veřejnosti nebrečím, ale občas taky jo, když se mi chce. ani se moc nestydím. ani toho moc necítím. asi míň, než bych měla.

a myslím na něj v jednom kuse.

ráno. a při obědě. a pokaždé, když mi někdo napíše mě na chvilku napadá, že by to mohl být on. a občas to on doopravdy je. napíše mi jen pár slovama, jak na hovno má rozvrh. nebo že zrovna jde na trénink. nebo že je unavenej. a jednou, někdy dvakrát do týdne za mnou přijede a má se mnou takovej sex, po jakým jsem toužila celý dva roky vztahu. aniž by mu na mě záleželo. aniž by se potřeboval na něco ptát, zajímat se, plánovat, sdílet. pusou mi prdí na břicho a vozí mě za svýma kamarádama "na cígo". hladí mě po koleni, když řídí. zpívá si. a čeká, že zvládnu odolat a nenechat ho, aby se zaryl hluboko do mě a už napořád tam zůstal.

nevím, kdo z nás je naivní.

ale ležím a bolím jako čert a stejně si říkám... holka, kašli na něj. užij si, že tě mrdá a buď sobecká. a klidně si užij i to, jak se ti z něj podlamujou kolena. ale tu lásku, tu mu nedej. ani za nic. nedávej ji nikomu.

víc než cokoliv bych se chtěla odstěhovat. ve chvíli, kdy nemám ani vlastní pokoj, kde bych se cítila bezpečně, ani nemůžu v klidu ležet a brečet a každej se dívá a ptá, jestli si něco nedělám. nebo se nestará vůbec. cítím děsnej odpor a vůči mámě to ani není fér, protože mi nic neudělala. ale jeho... jeho fakt hluboce nenávidím. a dala bych nevím co, jen abych ho už nemusela vidět.

i'm a disaster.

8. září 2016 v 19:37 | R. |  the diary of a fucked up girl.
možná bych se mohla zmínit, že jsem stihla oslavit další narozeniny... poměrně obyčejně, i když vlastně docela příjemně. ne úplně s člověkem, s kterým bych si to přála nejvíc, ale asi dospívám, takže vyrovnat se s tím, že to prostě nejde, ani tolik nebolelo. zvykám si bejt nikdo. heh.

teď zrovna čekám, až přijede. a doufám, že přijede... protože si vlastně nejsem jistá ničím. řekl po sedmé, tak jenom doufám, že to nebude v osm. a nechávám se svazovat sexem a citama a říkám si, jak je možný, že to nikdy tak intenzivní nebylo. myslím... moje chtění, moje fyzický pudy. teď jsem jak utržená ze řetězu a hodinu půl jsem ochotná strávit na kolenou s holou prdelí.

no, a teď mi napíše, že nepřijede. díky.

fajn, není to jeho chyba. ale do háje, posraný auta a tyhle věci. chci ho tady. chci ho u sebe a odírat si obličej o jeho strniště. a taky aby mě měl rád.

a teď už tak nějak dopředu tuším, že nepřijede. už jede.

pár věcí, co se staly během posledních dnů:

v první řadě je tu P. - ve skutečnosti teda není úplně "v první řadě", ale byl tak nějak první vůbec. první pokus po tom nechutným rozchodu, první záchvěv jakýsi naděje, taky první komu jsem se vyhejbala a komu jsem vyčítala spoustu zklamání a tak. celou tu věc beru za ukončenou, respektive, už někdy v květnu jsem pochopila, že z nás dvou opravdu pár nebude, i když jsem o to vážně stála a dokonce byla ochotná pro to něco udělat. a od té doby, co jsem tohle přijala, ukázal se P. jako ještě mnohem lepší kluk, než jsem myslela. nehledě na to, že se jeden večer líbal se mnou a hned den na to se vyspal s mojí kamarádkou. ano, kupodivu ani tohle mi ten pohled na něj nevzalo.

no, vzhledem k tomu, že se známe loni z vlaku, letos tomu není jinak a opět jezdíme ve stejnou dobu, stejným směrem a dokonce čekáme i potom na stejným místě. a jedna věc se neočekávaně fakt změnila. P. za mnou chodí a čeká se mnou. a až šokujícím způsobem si se mnou chce povídat. taky mi přeje ve vlaku všechno nejlepší k čtrnáctejm narozeninám a líbá mě na tvář a zve mě na cígo a povídá mi o tom, jak má najednou přítelkyni. a svěřuje mi, jak vlastně nechtěl a podobně a zve mě k sobě domů do posilovny a říká mi, co bude dělat v pátek večer.

to s přítelkyní, uznávám, trochu zabolelo. i když vím, že by nemělo a taky nechci, abych to tak cítila... ale jo, člověka se prostě dotkne, když vám někdo říká, jak nechce vztah, ale pak je ochotnej to zkusit s někým jiným. i když chápu proč a to všechno. chápu to vlastně až moc dobře... takže nic nikomu nevyčítám. ani jemu a hlavně, ani sobě. vlastně je tohle lehký kamarádství strašně super.

druhá věc, s kterou jsem se poněkud potýkala/potýkám je štofy.

celý to bylo asi hlavně o tom trapným momentu, kdy jsme šli po schodech přímo naproti sobě a přišel onen oční kontakt, při kterým vás píchne u srdce a zamotá se vám hlava a přejete si na místě umřít. teda, minimálně já to tak cítila. pak jsem ho pozdravila a on... no, on mi pak začal psát, jako kdybychom byli staří kamarádi. což mě tak nějak vytočilo, protože, sakra, proč bych se měla chtít bavit s někým, kdo se se mnou neměl problém vyspat a dělat, jak hrozně je všechno pohádkový, a pak se mi vyhejbat a skoro tři týdny mi ani neříct, že se mnou teda bejt nechce?

takže jsem mu co nejslušněj naznačila, že si s ním psát nechci. a vydrželo mi to asi dva dny, pak jsem mu napsala, že se omlouvám a že kolem sebe nechci chodit po špičkách. a chyby se stávaj, znáte to. je to vlastně hodnej kluk a ve spoustě věcí fakt ví, co chce. pokud nejde o mě, heh.

až překvapivě snadno jsem tím pádem vyřešila dva problémy, nebo spíš... jak to říct? dvě věci, který byly lehce zaseknutý v mojí hlavě a zbytečně tam dělaly bordel.

kéžby se L. dal vyřešit taky tak snadno. úplně by mi stačilo udělat si v tom sama pořádek. tak nějak vím, že prostě musím vydržet a uvidím. minule mi řekl, že se bojí, že do toho taky začne tahat city. asi je to víc, než jsem vůbec mohla doufat, na druhou stranu se nechci moc ukolíbávat, protože zbořený jistoty bolej snad nejvíc. a tahle by mě asi docela položila.

tak nějak jsem se rozhodla, že to prostě budu brát víc s klidem. v podstatě je aktuální situace mnohem lepší, než jsem čekala. alespoň mám sex a mám ho stále se stejným člověkem. je to o dost lepší, než třeba dva měsíce zpátky. svým způsobem mi teď nic nechybí. pokud nepočítám všechny krásy vztahu, heh.

docela jsem se během toho čekání rozepsala. za pět minut by tady měl být. a klepou se mi kolena.

i notice nothing makes you shatter.

3. září 2016 v 18:30 | R. |  the diary of a fucked up girl.

myslím, že už dlouho jsem ze začátku školního roku neměla takovou depresi, jako letos. nevím, jestli tomu říkat přímo deprese... je to spíš jakási manická šílenost, kterou topím v litrech vína a z kouření jsem si vypěstovala krásnej chronickej kašel.

zbláznila jsem se do něj. ne tak moc, jako když to bylo poprvé. ale dost na to, abych se ve dvě ráno budila a kontrolovala, jestli mi náhodou nenapsal. ne... nenapsal. nenapsal ani v deset ani ve dvanáct ani celej den. a já asi prostě jen chtěla bejt chvilku slepá. jenže už i to mě přestává bavit. nikdo ze mě nebude dělat krávu a kurvu, nehledě na to, jak moc mi přirůstá k srdci a jak moc to bolí.

prvního psal opravu matury. nervovala jsem se kvůli tomu a vzhledem k tomu, že ještě víc než týden se nedozví, jestli to udělal nebo ne, hádám, že si nervy ještě užiju. tak nějak nedokážu... neřešit a nemilovat. chová se ke mně tak jaksi blbě a zároveň mi ničím neubližuje a já jsem prostě zmatená a pořád doufám a už prostě nechci.

takže jsem se rozhodla, že až ho uvidím, řeknu mu, že to je asi naposledy. nemám tušení, jak to budu formulovat. nechci říkat, že ho mám ráda. že bych chtěla, aby se mnou byl a ne jen kvůli sexu, aby mě měl taky kurva rád a mluvil se mnou a díval se na víc, než je moje prdel. že vím, že jsem si to udělala sama a že si asi nemyslím, že by to byla jeho chyba. říkala jsem mu to od začátku, tak co. věděl, že jsem slaboch. nechci mu říkat, že chci být jeho.

znáte to, když doufáte, že někdo udělá ten krok pro vás, aby vás neztratil? nedělám si vůbec žádný naděje, ale stejně vím, že to zabolí, když to tak nechá. říkám si, jestli se na to sakra vůbec dá připravit.

do hajzlu s tím, fakt že jo.

na druhou stranu si říkám, že dělám dobrou věc. udělám to znovu a líp. počkám si a dám tomu čas a někdo určitě přijde. není kam spěchat. i když se nenávidím a nechci bejt sama se sebou a jsem úplně prázdná a můj život poněkud postrádá smysl. nevadí.