Srpen 2016

summer 2k16.

31. srpna 2016 v 6:58 | R. |  hudba
je to trapný, ale asi to vypadá, že si budu psát blog v práci... vzhledem k nedostatku práce a nutnosti čekat, až někdo vyřeší problémy, s kterýma já prostě nepohnu. a když budu ťukat, třeba budu vypadat jako tvrdě pracující člověk. taky se dost nudím.

1.

přiznám se, že z psychosocial umírám hlavně kvůli těm božskejm vokálům. krása, krása, krása.

2.

tuhle písničku jsem poslouchala možná už pár let zpátky poměrně často, myslím, že jsem ji vyhrabala někde u otce v playlistu. potom jsem u í (velmi) opilá (velmi) brečela a ani to není tak dávno.

3.

málo která písnička mi přirostla za poslední půl rok k srdci tak jako missing you. taky jsem nutila všechny, aby si ji poslechli... a asi v tom budu ještě chvilku pokračovat.

4.

vzhledem k tomu, že rise against mě až do teď míjeli, tohle je asi jediná písnička, kterou od nich znám. no, slyšela jsem ji tolikrát, že mi už začíná připadat až otravná, ale je prostě boží. ten text. peklo. (peklo je zde použito v pozitivním smyslu)

malá vsuvka - moje mikina je cítit jako L., když jsme spolu byli poprvé. chumlám se do ní jako idiot.

5.

moje láska na první poslech. stejně jako ten kluk, kterej mě s touhle kapelou seznámil. a pak zase odešel, jako všichni... neřekli byste, že zrovna tahle písnička se dá křičet, ale ano, dá. na druhou stranu, všechno zlý je k něčemu dobrý, protože theory od deadman je kapela, která mi v životě chyběla.

6.

takže... prostě je zbožňuju.

7.

jedna z nejkrásnějších písniček, co jsem jen tak omylem zaslechla. zpívám si ji, když kouřím. často.

8.

akustická verze backseat serenade je jedna z nejlepších věcí, co se na tomhle světě stala. myslím. v posledních týdnech ji poslouchám skoro denně.

9.

10.

tak nějak nemůžu vymyslet, co k tomu pořádně říct.

včera za mnou přijel. vykřičela jsem díru do lesa a málem mu promáčkla kapotu auta. večer mi psal, ať sama nechodím venku po tmě. a já že si chci povídat. prý můžeme. v noci se mi zdálo, že mi píše, že mě má rád. znáte to, když rána občas prostě zabolej?

kiss the pain away.

27. srpna 2016 v 15:39 | R. |  the diary of a fucked up girl.
kde jsem skončila? myslím, že u toho prvního sexu s L. na zadní sedačce auta. tak fajn.

už si přesně nepamatuju, co to bylo za den, ale jela jsem za M. a zároveň jsme byli domluvení, že se teda asi uvidíme. jaksi se to motalo, tak jsme se nakonec dohodli, že za ním pak přijdu a hodí mě alespoň domů. no... a fakt jsem toho rozhodnutí litovala, protože tak otravná jsem si už dlouho nepřipadala.

víte, docela rozumím tomu, že když jsem tam přišla, nijak zvlášť si mě nevšímal. věděla jsem, že objímat nebo líbat mě takhle veřejně nebude, ale... tak jaksi na mě ani pořádně nepromluvil a jestli mě má teda hodit domů mi napsal do zpráv... a já sakra seděla dva metry od něj, zase tak ponižující to přece bejt nemůže, ne? se mnou prostě mluvit?

no, takže jsme jeli a já byla napůl bolavá a napůl prostě jen plná tý klasický rezignace a přesvědčení, že je mi to vlastně jedno. a on mi povídal a rukou mě hladil po nahým stehně. a bylo to tak jaksi známý, přirozený... chtělo se mi strašně brečet. zastavili jsme kdesi po cestě, že si zapálíme. a nešlo to, prostě jsem ho musela obejmout a chvíli fňukat, než mě posadil na kapotu auta a prostě si mě vzal.

potom jsem na něj ještě chvíli čekala na parkovišti, než jsem šla domů. myslím, že kdybych ještě měla sílu, brečím jako kráva, ale už to ve mně ani nebylo. snažila jsem se, když se vrátil. všechno je v pohodě, vím to? jistě, že vím. jsem jen plná hormonů a moc emocionální a život prostě občas není fér. ale všechno je v pohodě.

a že se staví zítra dopoledne. samozřejmě, že kvůli sexu. paradoxně mi na tom nejvíc vadí, že spát s ním je... daleko víc jako milování, než cokoliv, co jsem zažila předtím. celou tu dobu mě snad nepřestal líbat.

taky to, když pak prostě ležíte a trochu se tulíte a trochu se líbáte a o vás trochu plácá po zadku pokaždé, když ho kousnete do nosu... jak mám nebýt přecitlivělá, když všechny tyhle věci tak nahlas řvou, že teď jsem vlastně jeho a celá jsem se mu kompletně odevzdala?

ale ne, nikdo nechce vztah. nikdo nechce říkat že jsme spolu. a já nevím proč a nějak nenacházím smysl toho všeho.

loučíme se a já mu říkám, že tohle moc dlouho nezvládnu. neřekne na to více méně nic moc. jen že uvidíme. časem. budeme čekat a nikdo nejspíš pořádně neví na co, ale nevadí... budeme čekat, protože nám asi připadá, že máme spoustu času.

už je mi všechno jedno. ten čas mu dám.

včera jsme dělali poslední letošní prázdninovou grilovačku, což ve výsledku byla docela depresivní akce. samozřejmě ne hned ze začátku, začli jsme klasicky ginem a jídlem a bylo nám fajn, ale v průběhu večera se věci začaly sypat. jedna kamarádka se mi řeže, druhá zvrací, kluk, kterej je strašně fajn a skvěle si rozumíme, pak ukradne krabičku cigaret, holky se nám ztratěj v brně... a nakonec prostě skončím sama v pokoji, kde brečím a škrábu si stehna jako ta kráva a píšu mu, jak strašně jsem ztracená. a on že to bude dobrý, vždyť mám jeho... jenže o to jde. nemám.

and i just wanna be yours.

23. srpna 2016 v 15:10 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevím, jak se to stalo, ale v jeho náručí jsem... všechno, jen ne nejistá.

a tak jeho ruce procestovaly všechny křivky pod mým tričkem. a tak mě jeho dlaň hřála v klíně. prsty mi zaplítal do vlasů, hrubnul mu dech. a tak mě opřel o zadní dveře auta a vyhrnul mi sukni a stáhl mi kalhotky. a tak mi tiskl stehna a šeptal mi do ucha, že mě zbožňuje. a tak jsem se mu tulila k hrudníku a viděla ho prosit o víc s každým dalším pohybem.

připadá mi až trapný, jak úžasný to bylo. že jsme se prostě zasmáli a dal mi pusu na čelo. a líbal mě zatímco jsme kouřili, oba zpocený a já celá rozklepaná.

a tak mě držel za krk a já jsem prostě jenom chtěla, aby si mě vzal, jakkoliv bude jenom chtít.

a co když si do tebe zamiluju? nevadí? napsal jsi nevadí, sakra. a já ti stejně nemůžu věřit, protože jsem šílená strachy. protože dát ti tělo zvládnu, ale každej pohled do očí mě ničí a jestli mě znovu obejmeš nebo mě znovu políbíš a dáš mi ruku na záda a přitáhneš blíž, umřu. přísahám že umřu.

ty víš, že tě nechci jen do postele. ty víš, že už mě vlastně máš.


menší koláž fotek z prague pride. musím říct, že to byl jeden ze těch fakt fajn prodlouženejch víkendů, plus pro mě první účast na pridu. celkově ta akce byla až na pár momentů maximálně příjemná a uvolněná, lidi super, atmosféra skvělá.

každopádně, pár mých poznatků:

nejspíš moc nepřispějete k tomu, aby na vaši komunitu měl svět lepší pohled, když se budete chovat jako perverzní hovado a sahat na cizí lidi. vadí to u lidí co jsou hetero, u gayů, u lesbiček, u všech. neřekla bych, že jsem v tomhle nějak prudérní, vědu z toho nedělám, ale prostě mi nedělá úplně dobře, když mi úplně cizí člověk osahává zadek. a pokud je kolem spousta čumilů, nejspíš to nevypadá nejlíp.

stejná věc... nevypadá to úplně nejlíp, když se už po cestě opijete a obtěžujete lidi, kteří evidetně s tímhle průvodem nic mít nechtějí. všude spousta řečí o toleranci a respektu, ale stejně toho někteří nejsme schopní. a je to škoda.

+ bylo by hrozně fajn víc mluvit o asexualitě. protože použít tohle slovo většinou znamená taky vysvětlovat, co znamená, přitom asexualita ani není tak "podivná", jako většina sexuálních orientací, co se řešej.

no a taky, být hetero (nebo třeba hetero mající občasnej sex s holkama, whatever) na týhle akci není zdaleka taková tragédie, jak jsem si myslela.

jo a taky policie byla evidentně notně pookřálá atmosférou, vzhledem k tomu, že se třema opilejma slečnama nechali přemluvit, aby nám přenechali poslední palačinku.

the value of this moment lives in metaphor.

16. srpna 2016 v 17:40 | R. |  the diary of a fucked up girl.
žiju v takové té nejistotě, kdy vlastně nemáte nejmenší tušení, jestli existujou nějaký příště. nevíte ani, jestli je chcete. nevíte, jestli doufáte a jestli náhodou vaše naděje nesměřujou spíš k nezdarům.

můj největší problém jsou city. žiju jima. všechno s nima mám pevně provázaný a nedokážu jen tak zavřít oči a dělat, že nejsou... můžu se opít a chvilku se o ně nestarat, ale znamená to nikdy nenajít nic doopravdy. žít za těmahle falešnejma stěnama se prostě dlouhodobě nedá.

L. o mě nejeví nijak velkej zájem, ale přesto... přesto určitej zájem jeví. pravděpodobně hlavně sexuální, což mi na jednu stranu lichotí, ale na druhou... sakra, ten kluk je fajn. líbí se mi jak přemýšlí, jak mluví, jak se nebojí, jak je upřímnej, že ví tak přesně, co chce. líbí se mi natolik, že s ním chci spát a zároveň nechci, protože vím, že pak nebude důvod se dál vídat a už pro něj nebudu zajímavá. a taky vím, že když to budu dlouho odkládat, nejspíš se zamiluju.

jen taková rada do života... pokud víte, že po sexu se vám už neozve, uzavřete s ním sázku o láhev drahýho alkoholu. lásku takhle asi nenajdete, ale flaška zadarmo je flaška zadarmo.

nejhorší na tom je, jak neovladatelně k němu najednou tíhnu. nějak jsem to neřešila, dokonce jsem ani nebyla z toho dalšího setkání nervózní, což tak nějak vypovídá, že je mi to vlastně jedno, jenže potom... jeli jsme na jakousi rozhlednu, kde jsme se docela normálně líbali, dokud jsem nevypila trochu vína a on mě začal totálně odzbrojovat. přísahám, že stačilo fakt málo a sama bych se mu svlíkla.

docela legračně jsme to prokládali kouřením a hlubokým dýcháním a řešením čehokoliv, aby tohle trochu opadlo. pak že teda půjdem, ale stejně jsme se po cestě ještě zastavily u jakési vodárny a já... já ho chtěla. a občas je prostě na nic snažit se a zároveň všechno zahodit a nějak to držet pohromadě. a tak jsem se mu tam málem sesypala polonahá na klíně, jak moc jsem najednou chtěla, aby mě někdo znovu měl rád.

vím, že hledám s blbejma lidma na blbejch místech. jen nenacházim žádný lepší situace a možnosti. nebo jsem prostě jen slepá. co já vím.

a trochu doufám, že by si mě mohl chtít nechat. alespoň na chvilku.

zítra nebo prostě někdy možná přidám fotky z prague pride a nějaký zážitky a tak. ta akce byla úžasná.


his princess. his mermaid.

12. srpna 2016 v 13:38 | R. |  the diary of a fucked up girl.
během posledních pár měsíců poznávám fakt hodně novejch lidí. samozřejmě je to jedna z těch věcí, která přiijde, když měníte město, školu, prostředí, přátele, všechno. i když třeba jen částečně. a pak poznáte přátele vašich přátel a přátele jejich přátel a... však víte. svět se na vás nalepí jako žvejkačka.

výhodou týhle skoro až životní změny je, že mi do života přicházej vlastně jen lidi, co jsou fajn. nebo je to možná určitá forma dospívání, kdy najednou automaticky zahnete, když se vám někdo nelíbí a už to neřešíte a držíte se svýho. nevím.

na jednu stranu je totiž poznávat nový lidi super, na druhou spoustu z nich poznávám ne tak úplně střízlivá. a pak dochází k určitejm nedorozuměním a podobně, kdy mám strach se s těmahle lidma bavit a stýkat, protože vlastně nevím, co čekat. nejhorší na tom je, že v mým životě jsem najednou hned dva takovýhle kluci, který jsem viděla jednou, šíleně opilá a použitelná tak možná na jednu noc. super.

zaprvý je to V., s kterým si pořád píšu. v pondělí nebo úterý asi jdeme ven. takže... jo, pochybuju. je velká pravděpodobnost, že ve chvíli kdy budu střízlivá sarkastická mrcha, už se mi líbit nebude. už si s ním nebudu rozumět. už dopředu s tím počítám, což je asi blbě, ale tak nějak si nedovedu sebe samotnou představit takhle. i když je to možná špatně.

no, když říkám pořád píšu, myslím fakt skoro pořád. takže... co když se znovu začnu dusit? co když se začnu dusit ještě než něco začne? pořád si říkám, že někoho strašně chci, ale... možná vlastně ani ne. možná mě to taky děsí, stejně jako všechny kolem mě.

no, už někdy v úterý nebo tak někdy mi znovu začal psát L. abych to trochu uvedla, psal mi už dřív docela nechutným způsobem, kdy mi vpodstatě nabízel sex. ignorovala jsem to a tak mi dal pokoj, dokud... mi prostě nenapsal, jestli nepůjdu ven. jela jsem zrovna na vínovej dýchánek a když navrhl, že se přidá. řekla jsem, že už společnost mám a tak nějak jsem čekala, že tím to skončí.

jenže druhej den ráno mi asi kolem deváté píše, že pojede kolem a že můžem pokecat. byla jsem nasraná. a pak jsem si říkala... proč vlastně ne? kolik lidí na vás dokáže takhle dorážet i ve skutečnosti? nejspíš sakra málo a když budeme stát dvě stě metrů od domu, nejspíš se mi fakt nic nestane. takže jsem na to kývla.

následně jsme asi půl hodiny prokecali - další pracující člověk v mým životě, kterej má auto a budoucnost... pak mě objal, dal mi pusu na tvář a hotovo. teda, myslela jsem že hotovo.

za hodinu mi psal, že jestli si mě nemůže vyzvednout, že nemá odpoledne co dělat. problém byl v tom, že já taky neměla... kromě bývalýho přítele, což není zrovna lákavá vyhlídka. chvilku jsem se nechala ujišťovat, že mě neojede na zadní sedačce a pak jsem souhlasila, že teda jo. opět sraz na stejným místě, tentokrát jsem mu i vlezla do auta a nechala se zavést pár kilometrů kamsi do lesa. sedli jsme si do kufru a docela dlouho vydržel si se mnou jenom povídat, než se rozhodl, že mě bude líbat.

a je tady ta věc. jsem střízlivá holka v lese s klukem, kterýho vidím podruhé v životě, nechce vztah a je přesně to, co bychom anglicky krásně označili jako fuckboy. ale já ho docela v klidu nechám, aby mě líbal, držel mě za zadek a za prsa a málem mě ošukal přes hadry. paradoxně mě na tom nejvíc provokuje to, že když můžu mít sex střízlivá a ani se za to nemusím nikomu omlouvat, tak jaksi ho nechci.

takže mu říkám, že pokud se mnou chce spát, bude mě muset opít. a on že s opilejma holkama nespí. říkám, že střízlivá spím s klukama jen pokud k nim něco cítím. a on že potom je to jednoduchý. a vozil mě po všech těch zapadlejch vesničkách kolem, zatímco mě držel za stehno a povídal mi, jak si chce postavit dům a že už ví kde a pošle mi prý návrh. řekněte, nechtělo by se vám křičet?

a od té doby jsem vlastně strašně nejistá, protože nechci bejt znovu naivní, ale zároveň bych trochu chtěla. řekněte, co je lepší, než příliš vysoký cíle? a co je lepší, než přehnaně sebevědomej chlap? (nejhorší na tom je, že L. je jeden z těch mála, co už jsem schopná označit za chlapa...)

sranda je, že pokud se s ním kdy vyspím, už se nikdy neozve. skvěle.

vztahy se staršíma lidma jsou tak jaksi snazší. věděj co chcou. nemaj tak vysoký nároky. a hlavně... nelžou vám. v ničem. a to je jako neustále padat. strašná svoboda a děs zároveň. jsem dostatečně sobecká na to, abych říkala pravdu. těší mě to. jsem dostatečně sobecká, abych se v jejich pravdě rochnila celý hodiny. jsem dost sobecká na to, abych teď milovalo svoje tělo za jeho nedostupnost a každou zkurvenou křivku. jenže tohle vám nikdo nedá, když si řežete stehna. a to je nejspíš ta chyba. nikdo vám neřekne, jak boží je vaše prdel, když držíte hladovku. dokud nejste děvka, nikdo vám tyhle věci jen tak neříká...

just fake it if you're out of direction.

9. srpna 2016 v 14:50 | R. |  the diary of a fucked up girl.
občas všeho prostě děsně litujete. bývaj to takový ty zkratovitý věci, jako když se ve čtvrtek ráno probudíte nahá vedle kluka, kterýho znáte sakra málo, skoro si nepamatujete co se stalo, ale víte, že v jednu ráno vám volala nasraná matka, že máte průser.

takže asi tak. potřebuju velkou tragédii, abych začala litovat. a pak zase rychle přestanu, protože no a co. užila jsem si to.

chtěla jsem trochu vzpomínat na to, co všechno skvělýho a strašně špatnýho jsme během těch pár ní dělali u mě doma, ale po návštěvě prarodičů se do mě zakousla šílená depka a nejsem schopná ji setřást. a je horší než morální kocovina, pocit že jsem kurva nebo hádky doma. je nesnesitelná a klepou se mi z ní ruce. je to bezmoc. je to chuť jít a nalít do sebe tři panáky jen tak ze vzteku. agh.

víte, nejsem zrovna rodinej typ a rodinu z matčiné strany už poměrně dlouho blbě snáším. proto se těmhle setkáním vyhýbám a snažím se je všelijak zkrátit na co nejkratší dobu. vím, že to se mnou myslej dobře a že to myslej dobře i se všema ostatníma, že nás maj rádi, že nic z toho, co se děje, není myšleno špatně. ale nedokážu vystát lidi, co nejsou schopní změny. a nenávidím, když si někdo stěžuje na problém, aniž by ho kdy začal řešit. je to kurva ztráta času a energie. a vím, že taky často mluvím o věcech, s kterejma pak nic nedělám, ale aspoň nebrečím a nervu tím nervy ještě dalším lidem.

a taky se nenechám x let šikanovat aniž bych s tím cokoliv dělala. do prdele, sledovat jak si nechávaj srát na hlavu a brečej a stěžujou si, to je na mě prostě moc. asi jsem sobec, ale ne, tohle nedávám a nechci to sledovat.

jsem tak vzteklá. že mi to vůbec vykládaj a vůbec. co já s tím asi tak udělám.

obrečela jsem štofyho. docela na hysterku.

a teď poslouchám toulavou. připadám si jako kráva. ale něco zvláštního se děje. chce se mi brečet. strašně.

tehdy na té divné akci, kde jsem udělala snad nejnechutnější věc v mým životě, jsem taky poznala V. a tančili jsme. na toulavou. a líbali se. a moje srdce plný lásky k člověku, kterej mi zmizel, s ním překypovalo a přetejkalo a cákalo ty vřelý city na jeho tváře. a nevím, jestli je možný, že se to může stát, ale on... to asi poznal. a tak je o měsíc pozděj a my si píšem, protože mi jeho kamarád napsal, že o mně pořád mluví.

a ty víš,
že sníš
po kousku mojí duše

nevím proč, ale nemám s ním strach. teda, nemám strach z něj. a to mě děsí asi ještě víc. nechci další naději a zklamání a padání a další pokusy a snahy a lži a polopravdy. bojím se, že se ze mě stává mrcha. bojím se, že začnu bejt jako lidi, co mi ublížili. bojím se, že příště se v zrcadle už nepoznám.

píšeme si. a já z toho mám tak strašně dobrej pocit, ať tomu nemůžu uvěřit.

don't forget you're the one who left.

7. srpna 2016 v 12:44 | R. |  the diary of a fucked up girl.
ráda stojim před zrcadlem a patlám si obličej krémem. dýchám tu vůni. a moje ruce jsou jako cizí a milujou mě, opečovávaj mě, staraj se o můj oschlej a alkoholem zmordovanej ksichtík.

jsem princezna.

včera jsem měla krátkej moment vnitřní síly, kdy všechna ta ublíženost přerostla v obrovskej vztek a já si chtěla dávat na facebook fotky s hlubokým pohledem a kecama jak od slovenskýho rappera. pořád si myslím, že vztek, kterej vám někdo způsobil, by měl pocítit hlavně ten dotyčnej. stejně jako bolest nebo jakýkoliv ublížení. žijem v divný době a mě moc nebaví cítit se blbě, ale dál psát smějící se smajlíky, aby to náhodou nevypadalo, že mi občas na něčem taky záleží.

cítila jsem se blbě, protože jsem chodila s tímhle klukem ven a pak jsem se s ním vyspala a pak jsem se o pár dní pozděj vyspala ještě s někým jiným. jednoduše řečeno. ale nebyl to ten hlavní problém... není to ten hlavní problém. protože ten první kluk mi zapomněl říct, že mu došlo, že mě vlastně nechce.

asi jsem to poznala už ten druhej nebo třetí den. nejdřív zrušil že půjdem ven v neděli. nevadilo mi to, vždyť u mě strávil celou noc... ale pak v pondělí najednou nemohl a pak se dva dny radši vůbec neozval a ignoroval moji sms a vlastně celou moji existenci. nebaví mě si pořád na něco hrát, takže jsem se prostě zeptala, co jsem udělala blbě a jestli jsme v pohodě. štofy řekl, že jo, že jen on pořád musí nad něčím přemýšlet.

a tak nevím, jak jsem mohla bejt tak blbá, že mi nedošlo, že se z toho snaží jenom nenápadně a nějak bezbolestně vycouvat. ideálně aby nemusel nic vysvětlovat, nic obhajovat a dívat se, co to udělá se mnou.

tak díky, že ses tvářil jako někdo, kdo je jinej. díky, žes mi popovídal o těch zásadách co máš. díky, že seš tak odvážnej kluk, co se nebojí ničeho. heh, já se sice bojím výšek, ale neposeru se z jedný holky, která by prostě možná jen ráda slyšela pravdu a měla ve věcech jasno.

sere mě to už jenom proto, že mi napíše, že se mnou nic blbě není, ale oba moc dobře víme, že už se znovu neozve. a já nikdy nedostanu ten důvod proč jsem nebyla dost dobrá, proč si jsem to zasloužila a proč se rozhodl se ke mně zachovat jako ke kusu hovna.

nebudu lhát, že jsem to neobrečela a necítila se špatně. určitým způsobem mi to přijde až přirozený. hodně jsem v to doufala, docela dost jsem mu věřila. jak jsem měla vědět, že mu přepne, že jo... říkám si, že jsem možná až moc jasně dala najevo, že hledám vážnej vztah, ale proč bych pořád někomu měla lhát? proč bych měla lhát někomu, s kým chci do budoucna trávit čas a mít možnost k němu bejt upřímná a být sama sebou?

takže nakonec jsem feministicky došla k názoru, že to on je ten kdo o něco příchází a že jsem vlastně největší výhra na světě, nepotřebuju žádnýho idiota, abych se cítila fajn a tak podobně. všichni známe tohle lízání ran, ne?

možná nakonec vůči tomuhle všemu otupíte a bude vám to fuk. nevím, jestli chci, aby to přišlo. pořád doufám. tak jaksi zděšená, ale jo, doufám.

whatever.

5. srpna 2016 v 11:50 | R. |  the diary of a fucked up girl.
jsem blbá. ne, že by byla pravděpodobnost že vám to uniklo, ale... jo, jsem prostě mega blbá kráva.

neřekla bych, že můžu celej den nic nejíst. ale evidentně můžu, protože dneska jsem do sebe dostala jedno obrovský kafe a asi tak pět špaget. a posrala jsem možná úplně všechno a nebo taky nic. a už mě nebaví poslouchat, že jsem mladá a že to nevadí a že takovejch ještě bude. nechci, aby bylo. chci se zamilovat. no a taky se chci konečně naučit nebejt... hmh, kurva.

se štofym je to zvláštní. od tý doby co se se mnou vyspal se mi nejspíš vyhýbá, nebo... co já vím, třeba fakt nemá čas a třeba fakt není šance si ho teď udělat. každopádně já z toho pěkně vyšiluju a tak.

no, v úterý se u mě doma začalo pít. byla to taková beforeparty nebo tak něco, každopádně pár litrů vína a půlka vodky to povzneslo na poněkud vyšší úroveň. a ačkoliv jsme chtěli jen, co já vím, v klidu diskutovat na závažná životní témata, nakonec u mě skončil P. a H. a já je prostě musela pozvat na plánovanou středeční akci. protože proč ne, že jo. a taky jsem P. musela nalívat a masírovat mu záda a líbat ho. a pak jsem taky musela líbat H.

protože teď jsem nejspíš lehká holka.

napsala jsem štofymu, že ho mám ráda. a říkala jsem si, že je to jen líbání a my spolu nejspíš ani nechodíme... nebo spíš určitě, ne? a on mi neodpověděl. ani ten den ani celej další den. neozval se. a bolelo to, ať chci nebo ne.

ve středu to bylo trochu šílený. kluci dovedli i dannyho, což je kluk, kterýho vůbec neznám, ale stejně mám jakousi potřebu ho mít ráda a taky ho zmínit, i když jsme se spolu skoro nebavili a to byl v mým domě... hmh.

každopádně, líbala jsem se s H. snad celou noc. a pak jsme stejně skončili u sexu, kterej si skoro nepamatuju. zůstal přes noc a snad ani na minutu mě nepustil. pořád mě držel kolem pasu nebo za ruku, jako kdyby se bál, že mu zmizim. a ráno zmizel spíš on mně a zůstal mi tady po něm jen jeho náramek. a tak doufám, že ho třeba bude chtít zpátky, abych mohla říct, že to, že jsme se spolu vyspali přece nic nemění, ne?

nejvíc mě sere, že jsem to udělala úplně na sračky a z trucu. poslední dobou nějak nemám tendenci čehokoliv litovat, i když tohle jsou možná věci docela hodný lítosti. říkám si no a co. od kdy sex někomu ubližuje, když jste oba v pohodě? jen bych chtěla umět ten vztek přemoct a nemít potřebu tohle udělat.

problém je v tom, že mi to prostě dělá dobře. psycholožka by řekla, ať to přijmu. ale přijmout by to mělo spíš okolí. i když... co je mi po nich, že?

nemůžu se přestat pozastavovat nad tím, jak hrozně dobře mi dělá bejt mrcha. nemyslím si, že bych byla mrcha nějak radikálně, protože nadávám jen pár lidem a vlastně se do nikoho neseru. rozdíl je v tom, že mě prostě nezajímaj. nezajímaj mě cizí problémy a co se komu posralo. nezajímá mě, co moje jednání může způsobit a pak řeknu, že se omlouvám, aniž bych to myslela tak úplně vážně, protože mě to pořád prostě nezajímá. víte, nemyslím si, že bych dělala něco vyloženě špatnýho. jen říkám co chci. dělám co chci. jsem kdo chci. a jsem taky dost často kdo bejt nechci, ale jde mi s tím docela žít.

proto jsem mrcha a říkám si, že jsem nikomu nezahla. neřekli jsme, že spolu jsme. a on se vysral na moji zprávu, že ho mám ráda. na takový zprávy se přece odpovídá, do prdele.

mimochodem, v pondělí jsem měla oficiálně poslední návštěvu u psychiatra. neberu léky. nepotřebuju hlídat. jsem volná a tak vůbec. trvalo mi to skoro dva roky, než jsem si uvědomila, že stačí na všechno srát a nebude důvod k depresím. achjo.