Červenec 2016

this ride is a wild one.

31. července 2016 v 20:28 | R. |  the diary of a fucked up girl.

grit your teeth, pull your hair, paint the walls black
and scream "fuck the world, 'cause it's my life, i'm gonna take it back"
and never for a second blame yourself

bylo pár večerů, kdy mě pohromadě držela snad jenom tahle písnička... ale o těch možná někdy jindy nebo prostě jen pozděj. z nějakýho důvodu se na to teď necítím.

v pátek naši odjeli na dovolenou, takže teď tady žiju tak nějak sama. i když sama jsem zatím moc času nestrávila... původně jsem měla jít v pátek se štofym ven, což nakonec zrušil a já byla naštvaná a zklamaná a zároveň jsem věděla, že na to nemám právo, protože ten kluk je ke mně upřímnej a nejspíš si to ani nezasloužím, protože sama jsem lhářka. tak jsem jela za M., kde jsem se opila, zhulila a zpívala písničky z high school musical zatímco padaly hvězdy. a brečela jsem a bylo mi krásně a taky jsem tancovala a život byl tak moc fajn a správnej.

taky jsem jako obvykle samu sebe zvládla skvěle ztrapnit na internetu, ale tyhle věci snad už ani nemám sílu řešit. jsem kráva... co se dá dělat.

včera jsem přijela domů kolem jedné a jela jsem za E. a jejíma kamarádama - a teď už nejspíš i mýma, řekla bych - do města, že si dáme víno a pokecáme. nevím, kdy a jak a proč se to stalo, ale prostě jsem ho najednou hrozně chtěla vidět. a nechtěla jsem ho jenom vidět... i když paradoxně, gumy jsem si koupila ještě docela dlouhou dobu předtím a moc jsem ani nepřemýšlela, kdy je hodlám nebo nehodlám použít. fakt jsem to neplánovala.

každopádně, jen co jsem vyrazila domů, psala jsem mu smsku co dělá. chápete, jen jsem se zeptala, nečekala jsem že nebude dělat nic a ještě ochotně přiběhne za mnou. a on že zrovna dohrál fotbal a kde prý jsem. tak mu říkám, že na cestě domů a jasně, nenapadne mě nic lepšího, než se zeptat, jestli mi nechce přijít dát pusu, až přijedu. a on že jasně, že chce.

a tak jsem na něj chvíli opilá čekala a přemýšlela, jestli mu nebude vadit moje kuřácká pusa nebo to, že už zase nejsem střízlivá. nebo cokoliv na mně. ale neřekl nic. vzal mě za ruku.

nenapadlo mě nic lepšího, než si ho dovízt domů a klepaly se mi kolena. ze začátku. pak jsem mu seděla na klíně a postupně ztrácela všechno oblečení. pod jeho rukama jsem v tu chvíli byla krásná. bylo to prostě určitým způsobem správně. i když jsem střízlivěla. i když cokoliv. přišlo mi to v pořádku, chápete?

nevím proč, ráda zabíhám do detailů, i když vím, jak nefér to je. slíbila jsem (si), že tentokrát to dělat nebudu, protože jsou věci, co se prostě neříkaj.

tell me how you really feel
write it on the bathroom wall
if anyone was watching
i know you'd say nothing at all

chci jen říct... nebylo to perfektní. ale bylo to hezký a já se cítila dobře. ne bezcenná, ne jako věc, dost dobrá, dost hezká, dost přitažlivá. líbal mě celou tu dobu. držel mě celou tu dobu. a hlavně - pak zůstal. celou noc.

svým způsobem mi ho bylo líto. nevím proč. leželi jsme a já nechápala. řekla jsem mu, že se zamiluju a všechno bude v háji. a víc než cokoliv jsem vděčná, že i když dal najevo, že tohle nebude konec, neslíbil, že neodejde. myslím, že na prázdný sliby nemám. chci důkazy, ne další slova. a on takovej je.

nenechal mě samotnou. nenechal.

'cause i can.

27. července 2016 v 17:02 | R. |  the diary of a fucked up girl.
tohle je docela ideální okamžik. bouřka, nejčernější čaj na světě a mísa plná melounu skoro bez pecek. taky trochu ohraná yenkee candle, ale musela jsem ji zapálit, když už jsem si koupila ten kýčovitej svícínek v mint barvě.

dnešek je trochu odlišnej od ostatních dnů. v první řadě jsem byla u zubaře... a jak jsem tam tak seděla a zase se mi klepaly kolena, všimla jsem si, že mám ještě hodně daleko k tomu, bejt dospělá. a potom jsem šla do práce, pila kafe, kouřila, plánovala narozeninovou oslavu, chtěla spát a v hlavě komentovala každou blbost, co se během celýho dopoledne stala. jela jsem na kole, poslouchala hudbu, kupovala si debilní jednorožčí hlavu a hledala někoho, kdo se mnou půjde potichu sedět a pít pivo a pěstovat si rakovinu.

nevím. nepřijde vám někdy život plnej těchhle děsnejch klišé blbostí? někdy nebo třeba pořád? kravinek, který prokluzujou mezi prstama a vy v tu chvíli tak hrozně moc nechcete, aby zmizely.

proč bloguju...? to je dobrá otázka.

bloguju, abych si připadala důležitá, jako ty holky v americkejch teenage komediích.

bloguju, abych mohla lidem kolem sebe říkat jen prvním písmenkem jejich jména.

abych měla pocit, že něco ze sebe sdílím a nezůstalo to všechno opuštěný.

abych měla co skrývat před svýma kamarádkama, který pomalu ale jistě začínaj tušit, proč mi to trvá tři hodiny, než si je pustím do mobilu/tabletu/notebooku.

abych nikdy nezapomněla, co byla čí chyba a co kdo řekl, nebo jaký pocity mi kdo způsobil. jestli to bylo někdy byť jen minimálně důležitý, je to tady.

bloguju, protože kdysi jsem měla skvělej pocit z udržování jakýsi komunity, která byla založená jen na vzájemným "starání se", aniž by kdokoliv čekal něco na oplátku. a taky vám nikdo neradil, co se životem. jen někdo přišel a řekl vám, že nejste jediný, čí život je děsně na hovno.

protože jsou věci, který nemůžete říct nikomu, kromě anonymního skoro-čtenáře.

protože jsou věci, který si chci prožít ještě jednou a tak je prostě napíšu.

a protože jsou věci, který si chci prožít ještě milionkrát... a proto je zapíšu sama pro sebe.

taky protože jsem moc ošklivá a nešikovná a chudá na to, abych byla youtuberka. a protože neumím pořádně mluvit skoro o ničem jiným, než jsou moje divný pocity.

protože nahlas nikdy neřeknu, kolik toho občas cítím, ale dusit mi to nejde.

protože mám jenom tenhle život a nechci zapomenout ani za nic, jakej vlastně byl, každičkej den.

bloguju, abych si to srovnala v hlavě.

taky trochu bloguju s nadějí, že jednou potkám spřízněnou duši, chápete. životní lásku, parnetra, smysl života, středobod vesmíru. a tomu jednomu člověku budu věřit natolik, že si mě bude klidně moct číst. bloguju, abych mu jednou mohla říct - hele, tohle jsem byla já, než jsem měla tebe.

bloguju proto, že jindy moc nedávám najevo, jak trapná romantička jsem.

bloguju, protože psát si statusy na facebooku už není cool a twitter je na mě moc složitej.

bloguju, protože komu jinýmu můžu říct, jak skvělý to je, pít čaj, poslouchat jak prší a jen tak ťukat do klávesnice?

i've forgotten all the scars or how you got them.

25. července 2016 v 14:30 | R. |  the diary of a fucked up girl.
poslední dobou jsem tak jaksi nepříjemně zmatená. vím, že je to proto, že nevím, kam dál a taky co chci. chci jenom něco chtít, ale chci tak moc, až to postupem času vždycky vyšumí. nevadí, že to nedává smysl?

měli jsme se vidět ve čtvrtek večer, ale napsal mi, že by radši až v pátek. je to jedna z těch věcí, co úplně nesnáším. jsou věci, co prostě odhadnete dopředu a proč teda pořád něco měnit? samozřejmě, že chápu všechny ty kecy o únavě a tak, ale to ho to nemohlo napadnout už den předtím? že když tři dny propije, nejspíš nebude úplně fresh? takže... jo, paranoidní myšlenky jako vždycky. jako vždycky, do prdele. nevadí. nevadí...

docela mě to na sobě sere. ale prostě se nedokážu přestat bát, že mě ve skutečnosti vůbec vidět nechce a jen se vymlouvá, aby se mi vyhnul. vím, že jsme skoro nebo možná úplně dospělí lidi a děláme to, co zrovna dělat chceme. vím... teda, odhaduju, že on není ten typ, co ztrácí čas s někým, s kým vlastně bejt nechce. ale mám strach, protože se nemám ráda a co když to ode mě chytí?

v pátek večer jsme doma grilovali, což byla mimochodem příšerná akce, na které se naši neustále dohadovali a odcházeli do kuchyně šeptem si vyčítat všemožný naprosto zbytečný věci. byla jsem nervózní a moje vlasy vypadaly příšerně. odešla jsem dřív a trochu ovíněná jsem na něj čekala na lavičce a chtělo se mi křičet. tak nějak jsem... asi jsem moc nedokázala mít radost z toho, že ho každou chvíli uvidím. fakt nevím, co se mnou je.

šli jsme se projít jako vždycky. tak nějak postupně mi to všechno dochází a nevím, co mám dělat... scházím se s klukem, kterej ještě nemá ani nejmenší tušení, že někoho jako jsem já nejspíš ve svým žvotě vůbec nechce. visí to nade mnou a bojím se, že až to spadne, zase mě to akorát rozbije na kusy. ještě jsem se ani nezamilovala.

svým způsobem je mi s ním strašně fajn. nebere nic přehnaně vážně, krásně se poslouchá, spoustu věcí má v hlavě srovnanou. smáli jsme se a líbali a dělali si srandu jeden z druhýho a bylo to hezký a jako kdyby jsme se vlastně znali mnohem dýl. jenže... něco je nějak blbě. možná ta nejistota, možná to, že jsme o ničem nemluvili vážně, to, že prostě nějakou jistotu asi fakt potřebuju. potřebuju vědět, že je to bezpečný a že když k němu začnu něco cítit, nenechá mě. potřebuju.

další věcí je sex. možná je trochu brzo to řešit, na druhou stranu, o tomhle z velký části vztahy jsou. protože chcem sex a protože sex je fajn a taky vám dokáže zlepšit náladu a dát vám pocit, že jste chtěný a skvělý a život je nádhernej. teda, jasně, je spousta jinejch věcí, co tenhle pocit navozujou, ale sakra... já neměla sex někdy od dubna? a že bylo pár věcí, který by se za sex považovat daly, to na tom moc nemění... střízlivej sex je jinej a o dost. nemluvě o sexu s někým, koho pak ještě uvidíte. a koho máte rádi.

zkrátka a dobře, z tohohle sexu mám strach. mám strach z intimity a těchhle věcí, který už tolik nejsou jen fyzický. nah.

kromě toho jsme v sobotu měli jít stanovat. domlouvali jsme se na tom už někdy podruhé, co jsme se viděli a mělo to být už týden nebo dva zpátky. poprvé to zrušili kvůli počasí a tentokrát se to mělo konečně uskutečnit. ačkoliv nejsem zrovna milovník přírody, na tohle jsem se těšila. těšila jsem se, že se trochu opiju a zeptám se na všechny ty věci, na který se za normálních okolností nemám odvahu zeptat. a třeba budu chytřejší, třeba zjistím, co si o tom myslet a s čím počítat nebo ne. znáte to.

takže byla sobota, přijela za mnou G., která měla jít s náma, chystala jsem si věci a nějaký jídlo, koupilo se víno a jenom jsem čekala, kdy přijde zpráva, že vyrážíme. a oni to zase zrušili. za normálních okolností, kdybych neměla všechno nachystaný jako úplná kráva a neměla tady G., asi by mi to bylo jedno, ale v tu chvíli jsem měla fakt příšernej a až manickej pocit. potřebovala jsem pryč, mezi lidi, opít se a chovat se jako debil. pro změnu.

překvapilo mě, že v tu chvíli tam pro mě byl B. i když o dost víc tam možná byl pro ten alkohol, ale fakt, že jsme se najednou viděli bez něj... trochu mě to zaskočilo. a pak jsem byla opilá. a pak jsem zvracela. a pak mi bylo dobře, i když jsem byla pořád opilá. a pak jsem ho najednou líbala a když jsem se odtáhla a on řekl "teď se cítím trochu provinile" poprvý v životě jsem se pozvracela z toho, jak jsem se cítila. mám pocit, že jsme ho v tu chvíli podváděli oba, aniž by mezi náma byl nějakej závazek, slib nebo cokoliv. měla jsem pocit, že je to to nejhorší, co jsem kdy udělala. a zároveň mi to bylo jedno. a tak jsem seděla naproti B. a povídali jsme si o něm a mně přišlo až komický, jak moc toho máte společnýho s klukem, kterej je nejlepší kámoš vaší první opravdový lásky.

there's no sound to hide behind.

20. července 2016 v 21:01 | R. |  the diary of a fucked up girl.

tak jo. vždycky zapomenu, že tohle místo mám... myslím tím, když nemám co dělat a tak se snažím se nějak zaměstnat. ne, nenapadne mě napsat něco na blog. prostě ne.

přemýšlím, jak se od mýho posledního zápisu věci vyvrbily. víte, nemyslím si, že jsem si zasloužila potkat takovýhohle kluka. nebo alespoň teď to tak vypadá, protože... je svým způsobem tak strašně dokonalej. je dokonalej tím, jak nedokonalej v hodně věcech je a taky jak se s ním dá psát úplně o ničem a že má skvělej hudební vkus a napíše mi, že se chce vidět o den dřív. že mi napíše, že jede pryč a že se uvidíme až v pátek, chápete. a tak řeknu, že je to v pohodě, že to nemusíme hrotit a on na to - jenže co když bude konec světa? to bysme to asi hrotit měli, ne?

každopádně, od mýho posledního žvástání jsme se neviděli. což se má zítra konečně změnit, protože se mi vrátí.

každopádně bych to nebyla já, abych něco neposrala. takže jsem v pondělí vyrazila vyzvednout E. na autobusáku a pak jsme vyrazily do hospody. po pár pivech jsme se potkali s jejíma kamarádama... teda, nejspíš i mejma... a vyrazili do další hospody, kde jsme dali brko a další pivo. už moc nevím, kdo ten blbej nápad dostal, ale skončilo to tak, že G. u mě teda bude spát a koupíme si ještě jägra, jakože na dobrou noc. domů jsme dorazily kolem desáté, zatrsaly jsme si na karma chameleon a já si v opilecký extázi psala se štofym, jaká je hrůza, že mě opouští.

no a pak G. musela napsat P.

vlastně jsem jí řekla, ať napíše jemu, jestli teda musí někomu psát, ale nenapadlo mě, že ona mu napíše, ať se s náma jde sejít a už vůbec ne to, že on to odkýve. takže jo, úplně na sračky jsem se šla vidět s klukem, s kterým jsem se - taky úplně na sračky - vášnivě líbala u jeho sestry na bytě v posteli a sahal mi na zadek. jsem šikulka.

takže jsme šli ven. což ze začátku bylo docela v pohodě, protože jsme se objali, chvíli se drželi za boky a trochu o tom vtipkovali a ani to nebylo moc divný... a pak jsme si museli jít sednout doprostřed lesa, protože noční výhled na město, že jo. a že se budem objímat. víte... já s tímhle problém nemám. objetí nemusí být nutně osobní věc a je příjemný a nikomu neubližuje, ne? no, on se asi chtěl i líbat. a to já jsem nechtěla. takže jsme si dali dvě letmý pusy na rty a mě to trápilo a jeho to nejspíš štvalo, ale dál jsme se objímali, dokud jsme odtam neodešli a pak... jo, od té doby mě vlastně znovu ignoroval.

i když, alespoň mě zdraví, když se potkáme.

nejhorší na tom je, že o tom vůbec přemýšlím. tohle je to, co mi na tom vadí. že vím, že o nic nejde, že z toho nic nebude, ale P. je prostě první kluk po velkým rozchodu, do kterýho jsem vložila ten... chápejte, pokus o nějakou naději. a on docela dost selhal, protože chce sex a ne mě a znovu si nepřipadám dost dobrá. teda, připadám, ale... v tu chvíli ne. nestačí mi bejt holka, co má dobrej zadek. chci být někdo víc.

jen je občas těžký to neřešit. nesnáším, když se k vám někdo chová chvíli hezky a plete vám hlavu a pak prostě dělá, že se nic nestalo, že ta chvíle ani nebyla hezká.

jsem šťastná, že štofy je teď v mým životě. že mám tenhle pokus a někdo mě chce na veřejnosti držet za ruku a dávat si s tím vším na čas. možná, že když se budu modlit a čekat na padající hvězdy a přát si to, tak to může vyjít a můžem bejt chvilku šťastný spolu. možná... prosím...

cut me farther than i’ve ever been.

16. července 2016 v 14:06 | R. |  the diary of a fucked up girl.
mám pocit, že jsem to celý hrozně pokazila. a strašně se snažím tuhle úzkostlivou mrchu umlčet něčím racionálním. shrňme si to.

jo, asi 3x jsem se mu úplně zbytečně omluvila. je to hloupý, ale na tom nic není? chci říct, může něco na omluvě být špatný? asi ne. stejně tak přece není nic špatnýho na tom, že jsem dělala ty shovávací věci s jeho ramenem. nic na tom není, do háje.

a není přece moje povinnost mu říkat, že mám problémy. chci říct, až mu to řeknu, jestli mu to někdy řeknu, hrozně se mi uleví. ani nevím proč. jen prostě nenávidím ten pocit, že se nejspíš chovám jako kráva a on si myslí, že si to třeba neuvědomuju, ale já to sakra dobře vím, jen prostě nejsem schopná... nevím, udělat něco míň debilního. ale nemusím mu to říct jen proto, že se s ním líbám, že?

jedinej problém je vlastně v tom, že se mi začíná líbit. hodně líbit. a možná líbit ani není to správný slovo.

docela zoufale jsem přemýšlela, co vlastně udělám. jasně, že si můžem sednout a já mu řeknu něco jako... hele, jak ses ptal od čeho jsou ty jizvy, tak to jsem lhala. udělala jsem si je sama. a taky mám úzkostnou poruchu... teda, jenom když jsem s tebou, protože ostatní to o mně ví a chovaj se asi podle toho, nebo já nevím. jen prostě moc neřeš, že se ti desetkrát za den omluvím a budu mít pořád pocit, že tě strašně omezuju a otravuju, protože to je normální. ale bude od tebe strašně hezký, když občas řekneš, že to není pravda. a taky mám tři měsíce po rozchodu a nevím, co se sebou a přijde mi, že tohle nemůže vyjít, protože si to dost možná nezasloužím. ale budu strašně ráda, když s tebou budu moct třeba chvíli být, protože je mi s tebou hezky. i když z tebe trošku vyšiluju. nemáš být tak strašně úžasnej.

jenže co on s tím? chápete?

na jednu stranu mi bylo fakt hrozně dobře. jakože, co víc můžete chtít, než sedět s tak krásným a hodným klukem venku a hodinu se jen líbat a on až po tý hodině sebere odvahu a asi dvakrát vám decentně přejede přes zadek? chtít něco víc by bylo až k smíchu. a pak se to nějak zvrtlo, protože se ze srandy zeptal, jestli vylezem někam nahoru. a ani jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem úplně upřímně řekla, že se bojím výšek. nevím, třeba to ani není pravda, jen se prostě víc jak tři metry nad zemí necítím dobře, ale... co já vím, hmh. a on se na mě podíval a ještě tak dvakrát se na to zeptal. jakože - ty se fakt bojíš výšek?

jo, fakt.

a nevím, v tu chvíli mě prostě napadlo, že nejsem to, co hledá, nebo že to může nějak zásadně vadit a že jsem pro něj jen ten typ, co se bojí všeho. a pak tam byl zpátky tenhle pocit úplný zbytečnosti a neodešel ani když jsem si z toho udělala srandu a mluvili o něčem jiným a znovu se líbali. neodešel.

strašně jsem se chtěla zeptat, co od toho vlastně čeká nebo proč zrovna já. chtěla jsem se zeptat na hodně věcí, ale klasicky, prostě mi to nemluvilo. a on jen řekl, že se hezky usmívám.

nejspíš mu to nevadilo zdaleka tak, jak jsem myslela, že mu to vadit bude. chci říct, držel mě dost pevně před domem a taky dost dlouho. ještě mi napsal, když přišel domů. a taky máme nejspíš nějaký plány. asi mě bude chtít ještě vidět, i když jsem divná a labilní. třeba na ničem z tohohle vůbec nezáleží... jako vždycky.

nejhorší na tom je, že vidím, že to není v pohodě a že to není normální. neměla bych se cítit tak blbě kvůli takové blbosti a už vůbec ne kvůli někomu, koho znám sotva dva týdny. může nám bejt tak dobře. může to být všechno tak moc hezký. a nenechám tyhle sračky všechno pokazit. znovu už ne. ani za nic.

i am building a place... something amazing...

12. července 2016 v 21:06 | R. |  the diary of a fucked up girl.

nemůžu uvěřit, že se mi to líbí. ale líbí. líbí se mi to moc. vlastně to poslouchám mockrát pořád dokola.

ten začátek. ty první dva řádky... slyšíte to?

v první řadě, začala jsem chodit na brigádu. opět k otci do firmy, takže... trochu nechutně se mi vybavujou loňský události. na druhou stranu... zvládla jsem to. takže zvládnu cokoliv. ne?

nejtrapnější na tom je, jak stačí přijít mezi chlapy, kterejm je čtyřicet, a najednou z vás je ta nejvíc sexy kočena pod sluncem... jen díky tomu, že na sobě máte kraťasy. docela mě to baví, i když je to trochu odporný. je milý, že se někomu líbím, i když se sebou dělám velký hovno.

tahle nově vznikající věc je svým způsobem strašně krásná. v pátek večer jsme seděli a zase mluvili asi dvě hodiny. a radši bych se líbala, ale ty slova hřály. a našlo se hodně společnejch věcí. a chce mi za dva roky zmizet a mě to bolí už po dvou týdnech, protože myslím, že... že bych si na něj mohla zvyknout. že by... mohli bysme si na sebe zvyknout navzájem. strašně bych chtěla. víc než cokoliv.

a pak mě pozval na večeři. teda, ne přímo pozval, prostě se zeptal, jestli s ním půjdu na véču... takže fakt upřímně doufám, že mě nebude chtít zvát a platit za mě, protože to fakt nesnáším, ale... nevím. asi bych se měla naučit nechat za sebe platit, protože podle máti jsem debil a opačný pohlaví to jenom sere. nevím. přijde mi to jako když si někdo předplácí sex. nebo si mě kupuje. nebo... nevím. já za sebe přece můžu platit sama.

paradoxně je tohle to, čeho se bojím nejvíc. což je na jednu stranu pozitivní a na druhou hloupý... no a ještě se bojím před ním jíst, ale... to mám skoro s každým, takže dejme tomu. bude to fajn. chci tu pusu. strašně.

vím, že se na to přehnaně upínám. ale troufám si doufat. jsem zoufalá, ale zní to stejně pozitivně jako melodie toho songu. když neposloucháte slova, je to krásný. pečlivě pěstovaná iluze.

ehm... trochu nestíhám ty články dopisovat. dny plynou rychlej, než zvládám.

takže jsme včera - v pondělí - byli na té večeři. a jo... bylo to rande víc než cokoliv, co jsem zatím zažila. koupil mi zasranou červenou růži. a samozřejmě za mě zaplatil, nehledě na to, jak strašně nepříjemný mi to je. snažila jsem se to nějak... nevím. vím, že jsem asi měla držet hubu, ale nechci znovu a znovu lhát a dělat, že nejsem jaká jsem. trochu bojuju. a někdy trochu víc.

potom jsme asi hodinu seděli v parku. a lavička vibrovala, jak hlubokej má hlas. a taky voněl. byl v tu chvíli vlastně strašně moc věcí a taky nádhernej, až si říkám, jestli prostě jen nechci ošukat každýho, koho potkám, ale... vlastně nechci. teda, ne že bych nechtěla. ale tohle... tohle je to ono. když víte, že máte čas čekat a že čekat chcete a cokoliv řekne tak nějak dává smysl a zároveň je to hloupý, ale nevadí to, protože je vám otevřenej a chová se k vám hezky, ale ne jako k huse.

někde hluboko uvnitř tomu nevěřím a z toho jsem nešťastná. takže jsme tam seděli a já už asi dvacet minut přemýšlela, jestli mu můžu dát pusu. a chtělo se mi fakt strašně brečet a v tu chvíli jsem nedokázala přijít na jedinej důvod proč.

doprovodil mě až k domu. líbal opatrně a hezky. a já celou dobu stála na špičkách.

nevím proč, ale mám strašnou chuť to teď obrečet. svým způsobem se mi asi strašně ulevilo, na druhou stranu je to jako neustále padat a znovu nic nevědět. a vsázet všechno a nedostat nic, než tuhle nejistotu.

ale zítra jdeme ven.


please, don't be afraid of what your soul is really thinking.

7. července 2016 v 22:28 | R. |  the diary of a fucked up girl.
víte, vždycky si říkám, jestli je vůbec nějaká možnost, že jsem pro někoho doopravdy atraktivní. a tím myslím nejen sexuálně, protože sexuálně atraktivní nejspíš budu... myslím lidsky a partnersky.

dělám to zase. šíleně se upínám na každou malou pozitivní blbost a když selže, všechno se mi hroutí, vrací se úzkosti a lítám po lese jako debil s cigaretou v puse. takhle u mě vznikaj city a vztahy. ty, na kterejch mi záleží. ty, který jsou plánovaný jako něco, co se s trochou štěstí stane.

mám ráda začátky jako je tenhle. připomíná mi jeho. připomíná mi naději. chuť se do něčeho pustit, k někomu se připoutat, odhodit všechny použitý a starý obavy. a vyskočit a křičet a tancovat.

je mi smutno, protože nejsilnější lásku k někomu jsem cítila, když mi bylo dvanáct a znali jsme se půl roku.

je mi smutno.

musím psát, aby tenhle krátkej pocit štěstí přetrval. takže si ho pamatuj. úsměv. čistej. jako když si pustíš fabulous. a roztřesený ruce. zpěv v koupelně. chce se ti se vlnit. nemůžeš se dočkat, až bude zítra. nemůžeš vydržet do večera. nedokážeš se přinutit nedoufat.

pamatuj si to. že tomu teď nevěříš. a že to jednou bude pravda. jednou to bude on. ten, koho tam potkáš, bude ten, kdo už neodejde, kdo už tě neopustí. a ty jenom hledáš a nikdo ti nemůže vyčítat, že to je u nich v posteli. nikdo ti nemůže vyčítat nic.

hrozně bych chtěla, aby to byl zrovna on.

trochu tuším, že tyhle pocity nejsou dobrý a zároveň že jsou úplně přirozený. jen... čekám další break down nebo tak. nějakou hrůzu. třeba jako odpornej skupinovej sex... to tady dlouho nebylo.

napadlo mě, jestli ho ještě miluju. skoro vždycky mě rozbrečí. skoro pořád se mi vybavuje. ale chtění ho zpět je pryč. a tak nějak vím, že hledám jen náplast, ale... opravdovou. ne náplast pro sebe, ale... pro ten... cit. tak nějak. chápete?

těším se na tebe. vážně jo. i když možná utečeš. i když to možná není to, co zrovna hledám. dnešní večer je fajn a to stačí.

that liquid guilt is on my lips.

4. července 2016 v 22:39 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nejvíc je mi smutno z toho, že toho nelituju. že bych se vlastně strašně ráda vrátila do toho posranýho rána.

musím psát o V., protože docela hezky vykreslil celou tu iluzi života a pravdy a budoucnosti. přišel a podal mi ruku jako v popelce. chyběli nám jenom rukavice a valčík. pojď tančit. a hráli pomalou. a moje ruce si našly jeho ramena a plynuli jsme jako voda. bylo to snadný.

chvíli už jsem se za to chtěla odsoudit. za to všechno. už jsem chtěla na všechno zapomenout a pobrečet si ve vaně. ale nevím, teď nějak nevidím důvod. teď už je to minulost a co si myslí kdokoliv jinej... na tom už asi nezáleží a nikdy nebude. ne dokud tě nemiluju, chápeš.

seděli jsme na schodech a já ho líbala na tváře a na nos a na čelo. ahoj. ahoj. tohle jsem já. nedám ti tělo, nedám ti jazyk do pusy, nedám ti žádnej pocit. nic po mně nezbude. dám ti jenom všechnu tu prázdnou, zbytečnou a nevyužitou lásku, co ve mně hoří pro někoho, kdo je pryč a už se nevrátí. dám ti jenom to nejsilnější a nejmocnější, co tady zrovna mám. a už to nejspíš nebudu chtít zpět.

opřel si mě o zeď. copak je?

jsem z tebe unešenej.

to řekl.

takže jsem od tam nechtěla odejít. a neměla jsem, měla jsem tam zůstat a prolíbat s ním noc. jsou to věci, co se prostě vracej. šílený vlny. ani nemám sílu brečet. jen ležím v horký vodě a směju se pokaždý, když si vzpomenu, co ze mě padalo za sračky. naserte si. nelituju ničeho. stejně nejsem kurva panna. stejně nejsem nevinná. stejně nemám budoucnost. stejně už nic nečekám. stejně jste mi úplně u prdele.

chce se o víkendu vidět. tak... tak se nemůžu rozhodnout, jestli je mi to jedno, nebo jestli vlastně nechci. možná trochu doufám, že mě ještě políbí, i když už budem střízliví. možná doufám, že pocit děsný lásky se prostě může objevit i s někým, koho sotva znáte jménem. možná se hrozně moc chci zbláznit a neplánovat a být pitomá.

včera jsem byla hodinu a půl se štofym. chodili jsme skoro celou dobu. on byl nervózní a já nejdřív taky, než začal být nervóznější než já. znáte to, když se oba hrozně snažíte, protože něco hledáte a doufáte, že to najdete zrovna tady v týhle absurdní situaci? tak přesně takhle to bylo. přesně takhle mi to připadá. rozhovory celkem o ničem, ale spousta snahy. spousta opatrnejch krůčků. a jsme na sebe milí.

a já... já jenom chci, aby se čas už trochu pohnul. aby jsme šli ještě párkrát a já ho pak mohla vzít za ruku. začít si říkat víc než jen lži. jenom se objímat. hodiny a roky.

tak se do mě prosím, prosím, prosím zamiluj.

podle máti jsem kurva. a to vlastně nic moc neví. vím, že to je nejspíš pravda, ale necítím se tak. tolikrát jsem si ničila tělo a nic z toho, co se stalo, nebolelo. nikdo mi neublížil. nikdo se mě nedotknul tak, že bych najednou chtěla pryč. můžete bejt prostě na chvilku doma s někým cizím a nahým? já bych moc chtěla. moc bych chtěla důvěru a intimitu. vím, že to šukání trochu romantizuju. ale nepřipadala jsem si jako kurva. i když to nikdo vědět nemusí. radši se nezkouším obhajovat.

jsem bolavá a čekám velký věci. nový a nejspíš taky bolavý. ale těším se. jsem tomu otevřená, chápete?

i don't want you, i'm not trying, i wish it would just go away.

3. července 2016 v 19:18 | R. |  the diary of a fucked up girl.
tak jo. tak jo. tak jo. asi... asi to jednou za čas hodně posereme všichni. a já to posrala fakt megalomanským způsobem... protože když už, tak pořádně, že.

byla jsem trochu špatná z toho, že teď hodně piju, hulím, stýkám se se špatnejma lidma a líbám holky, ale docela ráda bych to vrátila do tohohle stavu a... no, nezacházela nikam dál. no, každopádně se stalo a kurevsky se to všechno dosírá, takže jenom doufám, že tohle už je úplný dno a dál to zajít nemůže.

včera jsme šli u kamarádky na nějakou akci. samo o sobě by to nebylo tak divný, kdyby jsme se tak strašně neopili. kdybych se já tak strašně neopila. takže nevím jak, ale povedlo se mi dostat se kamsi za kontejner, přeblafnout něakýmu cizímu klukovi, ztratit během toho brýle a následně je hledat s dalším klukem... tomu jsem naštěstí žádný zvláštní služby neposkytla. samozřejmě už o tomhle věděli všichni... takže jsem zoufale a pořád bez brýlí seděla a chtěla se jít oběsit na šňůrce od tampónu, když se objevil další chlapec, jestli s ním nebudu tančit. a jo, tančila jsem.

paradoxně tenhle kluk byl nejhezčí věc na tom odporným večeru, protože jsme tancovali a on hezky líbal a narozdíl od všech včetně mě nebyl nadrženej. a pak že musíme domů. moje brýle se záhadným způsobem našli, díky bohu.

fakt už jsem doufala, že tohle je konec a jenom se... nevím, budu líbat s E. nebo tak něco a pak půjdem spát a někdo se pozvrací. jenže ne. najednou tam bylo strašně moc kluků a že jdou spát k nám. ne moc dobrej nápad.

pak se stalo něco jako já a E. ve vaně, pak jen ve spodním prádle pijem slivku a někdo mi sundává kalhotky v posteli mé kámošky. do prdele, kdyby to byl aspoň jen jeden člověk. nevím, prostě normální sex. ale my jsme museli šukat asi v šesti lidech, do prdele.

potom jsem se ráno vzbudila vedle cizího kluka a chrápající E... a přišel druhej hezkej okamžik na tom všem, kdy jsme se začali mazlit. teda, E. pořád chrápala a já měla ještě dost zbytkáč na to, aby mi bylo jedno, že ten kluk asi dvě hodiny zpátky souložil s mojí kamarádkou, která teď spí vedle. ale připomnělo mi to ty vztahový rána, kdy jste ještě děsně mrtví, tak se jen válíte a otlapkáváte. soft af.

nedokážu říct, do jaké míry toho lituju. ve výsledku do mě nikdo ani nezasunul, jsem domlácená jako kůň, mám pověst holky, co s kamarádkama soutěží, kdo jich za večer víc udělá (ačkoliv tak to fakt nebylo) a je mi to všechno šíleně u prdele.

a pak, přece jen, je tady jedna věc, na které teď trochu, malinko záleží. štofy.

už moc nevím, kdy to bylo, ale zničehonic mi prostě napsal. že mě vídá na nádraží. a pak jestli si nechci popovídat. a dneska jdeme. jdeme si popovídat.

smutný a hezký na tom je, že je to taková ten oboustranej opatrnej zájem a já z toho jsem dost vyklepaná a zároveň si říkám, že by to možná mohlo být něco novýho. vlastně strašně doufám, že bude. někdo, koho políbím střízlivá. konečně.

takže jedinej, kdo o tomhle nesmí vědět a čí názor je zrovna teď důležitej, je štofy. protože bych chtěla něco, co bude doopravdy.