Červen 2016

draw me a cat.

26. června 2016 v 20:21 | R. |  x.
znáte to, když vás najednou někdo opustí a vás to strašně zaskočí, i když už je to vlastně dost dlouho, co víte, že to přijde? no, tak přesně tohle mě tak nějak přepadlo. a je to absurdní, protože tohle nemám cítit. nemám o tomhle vůbec přemýšlet, sakra. a já jenom sedím jako kráva a jediný co mám je ta jedna pitomá fotka, která o realitě vůbec nic nevypovídá a dost možná znamená něco úplně jinýho. whatever.

je to divný. je mi ukradenej, víte? je mi jedno, co si o mně myslí, jestli si na mě občas vzpomene, je mi jedno, jak vnímal třeba ten polibek. je ve mně možná trocha zvědavosti, jestli to pro něj už v tu chvíli byla lež, nebo se z toho stala lež až druhej den ráno, tak jako u mě. ale ve výsledku mi na tom nijak zvlášť nezáleží. až na to, že odjel a nemám komu volat, když jsem opilá. žádnej až moc hodnej kluk, co mě doprovodí na autobus.

no, říkal mi to už tehdy, když jsme se viděli prvně. taky se se mnou mazlil jak se psem a to bylo tak jaksi uklidňující. mám ráda tyhle věci. možnost se dotknout jen tak, bez očekávání. cítit se pořád jen podřadná. nevím, jak to říct, ale být ta malá a slabá a nechat ostatní, ať věci vyřeší, je prostě... uklidňující.

popravdě tomu věřím. jednou budu šťastná. opravdově a hodně. budu mít mopse, dva sphynxe, postel z palet a kluka, kterej se se mnou bude dívat na všechny ty hloupý filmy. a číst si navzájem knížky. měnit hlasy. necháme si dovízt sushi hezky domů a sníme ho na pidi balkóně.

hrozně dneska odbíhám. nevadí.


zítra máme francii. heh... kéžby. ale i francie na talíři je asi fajn. vlastně cokoliv, když to dáte na talíř a dá se to sníst, je docela fajn.

pekla jsem vánoční poleno. nevím, jestli to bylo díky karmě nebo jiné blbosti, ale mě se prostě muselo povíst najít ten nejhorší recept na celým internetu. takže jsem čtyři hodiny pekla poleno, málem jsem brečela a mlátila vším, co se nerozbije. nakonec to i dopadlo a docela to i jako poleno vypadá. taky to celkem chutná. no a uklízela jsem ten bordel snad ještě dýl, než jsem to pekla. pak taky fejkový makronky... jako klasický meringue, akorát kulatý. fakt se mi chtělo smát, když těm malejm potvorám zrovna teď naskočila i ta pitomá nožička. zrovna když už to ani nepotřebuju, že jo.

ono je to celý komický. čím víc něco umíte, tím víc vás to sere, protože víte, jak blbě to vlastně děláte.

tenhle rok, ačkoliv byl neuvěřitelně těžkej, fakt šíleně utekl. většinou si tohle moc neuvědomuju, ale nejde to přehlídnout, když máte všechny ty věci naskládat do krabice, popřípadě hodit do popelnice. nevím, proč mě to pořád tak překvapuje, protože to dělám rok co rok touhle dobou. rok co rok má člověk příležitost se podívat, kolik informací si musel natlačit do hlavy a přiznat si, že po nich nezbylo téměř nic, než tušení, že jste ten pojem možná už někdy slyšeli.

vždycky mě přepadá nostalgie. když odpočítávám roky. a pořád si říkám, jestli záleží na těch blbostech, co si už člověk stihnul odškrtnout. jasně... tam jsem byla. a tam taky. ale něco víc? něco víc, než to neustálý doufání, že za týden, měsíc nebo rok začne něco novýho a vznikne novej plán, novej cíl, kterej si pak prostě odškrtnu?

víte, vážně se těším na léto. a je hodně věcí, co bych si chtěla napsat, abych je zvládla. ale... možná nechci nic dalšího odškrtávat. už nechci perfektní plán. ne zrovna teď.



movie tips VII.

22. června 2016 v 18:55 | R. |  inspiration.

ukažte mi někoho, kdo nemiluje johnnyho deppa. já teda jo. a taky mám ráda tima burtona, protože je to jeden z těch lidí, co se nebojí do všeho nacpat trochu moc krve, rozmazat ji lidem po obličeji a nechat ji stříkat čtyři metry do vzduchu. a přesto to není horror a musíte se tomu spíš smát... i když jo, možná, kdyby byla třeba tma, bych se trochu bála. takhle je sleepy hollow spíš taková nedůvěryhodně mystická blbina, která je alepsoň dějově docela fajn propracovaná a správně zamotaná, což já, a myslím že většina lidí, docela ráda.

a vzhledem k tomu, že mám ráda johnnyho deppa (a tima burtona, kterej se asi ještě objeví...) tak nějak jsem se rozhodla ve filmech s ním pokračovat a tenhle článek věnovat právě jim... ačkoliv jde o filmy o dost známější (že je až ostuda, že jsem je neviděla/nedokoukala/nepochopila už dřív).

'cause theres no pride to be found.

20. června 2016 v 17:47 | R. |  x.
i could see you again, for a while. and yeah, it was you. that blue eyes. that stupid face. and your nose. have i ever told you, how much i am in love with your nose?

mám tenhle nikdy nekončící problém s angličtinou, kdy se jí prostě nemůžu zbavit. po celým dni předstírání, že v tomhle umím chodit už ani nemám sílu přepnout se zpátky do češtiny, kde slova zněj jako ještě trapnější klišé.

chci ještě cigaretu, než skončí dnešek. a musím jít, jestli ji doopravdy chci. řekla jsem si, že dneska už kouřit nebudu, že za víkend toho bylo dost, ale teď, když na to mám poslední čtvrt hodinu je ta potřeba sakra intenzivní. chci ještě jednu cigaretu a někoho, kdo mě vezme za ruku.

je to absurdní. k smíchu. k pláči. nějak se nemůžu rozhodnout, takže většnou prostě necítím nic konkrétnějšího. věci se na alkohol sváděj až nepříjemně snadno. člověk má pak tendenci utíkat a schovávat se pořád. svobodně a bezstrarostně všechny objímat a milovat, líbat, povídat jim a hrát si na pravdu. ale pak vždycky přijde ráno a kouzlo je pryč.

seděli jsme u divadla. asi pěkně dlouho. a pili víno, vodku a hulili. svět se docela točil, jak jsem se hodně smála a taky hodně brečela. další polibky bez směru, bez nějaký opravdový potřeby to dělat nebo cokoliv. kluk sedící v parku úplně sám, přehulenej a smutnej, rozpadal se jak můj milostnej život, heh. a obejmi mě, jen tak, protože teď se to může a já ti to všechno odpustím a ty to zase odpustíš mně. to se může... že jo?

psala jsem P. no... ani nevím proč. psala a volala jsem spoustě lidí. ani nevím, jak se mi nakonec povedlo ho potkat a připadala jsem si pak strašně ztracená, jak jsem ho objímala. nechtěla jsem ho. nechtěla jsem ho slyšet, vnímat, vidět. chtěla jsem jen ten hrudník, teplo, zacpat si alespoň jedno ucho, když si na něj lehnu a neslyšet. nevím proč, ale ten kluk hrozně krásně objímá. nevěřím mu ani slovo, ani pohled, ani jedinou vteřinu z celýho času, ale stejně je to pokaždý tak normální prostě stoupnou na špičky a obejmout ho. držet se ho. o nic se nestarat. takže ho stejně chci vidět, i když si myslím všechno, co si myslím. chci obejmout.

naložil mě na autobus, kde jsem potkala překvapivě známý lidi, se kterýma jsem byla v onom stavu schopná i normálně komunikovat... teda, vlastně víc než normálně, protože za normálních okolností nejsem úplně ten typ, co se pouští do rozhovorů s někým, koho snad pět let neviděl. díky tomu se mi povedlo dokonce i vystoupit na správný zastávce. miluju rozjezdy...

v neděli jsem jela za ním. radši se sama sebe ani neptám proč. ani nevím, jestli chci znát tu odpověď. chci říct... myslím, že bojuju docela statečně. i když brečím, když se na něj dívám a víc než cokoliv bych si vedle něj chtěla lehnout a jen navždycky spát. nechci ho milovat, nechci mu volat v jednu ráno, nechci brečet opřená o strom s cizím klukem vedle sebe a nechci si ho vázat k novejm a novejm písničkám. ale neumím to. můžu se za to jenom zkoušet prát. nic víc.

movie tips VI.

19. června 2016 v 21:54 | R. |  inspiration.

nemyslím si, že jsem náročnej filmovej divák. stačí mi docela málo, abych film dokoukala a alespoň něco málo si v něm našla. a teprve když ne, dávám ruce pryč. docela to dosvědčuje i fakt, že V for Vendetta jsem nevypla a vydržela první otravnou půl hodinu sledování, kdy jsem se na to dívat nechtěla a kdy mi to připadalo jako totální blbost. protože ta maska, šermování, hlubokomyslný bláboly... postupně se to začalo zlepšovat, jak se objevovaly první souvislosti a ke konci už mi to přišlo i jako docela sympatický koukání postavený na něčem víc, než jen děsně drsným prostředí. za mě dobrý, rozhodně co se týče některejch myšlenek.


we are all wrong.

15. června 2016 v 22:34 | R. |  x.
píšu pořád jen o něm, ale ve skutečnosti mu ani neodpovím na zprávu. asi síla zvyku. mám tě u píči, stejně jako dřív a poklidně si žiju s tím vymyšleným klukem, kterej je tebou jen v sakra málo věcech. ale miluje mě. a já tu lásku potřebuju.

P. mě fakt pobavil... teda, vlastně ne přímo on, i když v mnoha věcech to bylo až sakra moc přímý. ale prý jsem na něj skočila. nevím, jak si to vysvětlit. víte, já se fakt nestydím, že jsem to udělala, protože o nic nešlo a protože nebudu dělat, že toho lituju nebo že bych to neudělala znova. ale není pravda, že jsem na něj skočila. to on mě do háje zalehnul a mám připomínat, kdo tady má dva metry? tak ze mě prosím nedělej ubožačku, fakt nemám zapotřebí na tebe skákat. i když netvrdím, že bych se tomu bránila.

nejhorší na tom je, že to dost možná neřekl P., ale nějakej jeho debilní kamarád. a já nevím proč, ale tak jaksi mě to podvědomě vysírá. no, a taky to, že ráno prostě dělal, jako kdyby mě neviděl. jako... nemusíš se se mnou bavit, ale pozdravit bys mohl, ne?

nevím, jak se to vždycky stane, že na konci roku se to všechno jaksi vyrovná a nic není tak hrozný, jak to vypadalo. jen nedostat tu čtyřku... i když na tom ani doopravdy nezáleží, já ji prostě nechci. nepřijde mi to fér. přijde mi, že jsem neudělala dost. a zároveň sedím a vylejvám si srdíčko, místo abych se na to podívala. heh.

nechovám se úplně zodpovědně, co se spousty věcí týče. psycholožka řekla, že jen hledám sama sebe. tvářila se, že je to v pořádku. ale já piju, hulím trávu, jsem hnusná na lidi, co jsou můj svět a nnávidím svůj obličej. ale já seru na budoucnost, topím se v minulosti, líbám cizí lidi a strašně chci s někým promilovat noc. ale já se dusím, jak strašně si připadám sama. ale... ale já vlastně nic najít nechci.

je to sranda, jak jsem vždycky byla strašně zaujatá depresí a úzkostí, ale teď, když je konečně prostor o tom mluvit veřejně a klidně bez zabíhání do osobních detailů, nemám zájem. je to možná jakási rezignace, kdy si přestanete myslet, že vám někdo může rozumět. je velká spousta lidí, kterejm jsem se otevřela, ať už střízlivá nebo úplně na sračky, ale nikdy jsem neměla ten pocit, že od té doby nejsem sama. nikdo nikdy tomu doopravdy nerozuměl. ani moje matka, ani doktorka, ani kamarádky, ani přítel, dost možná ani internet. a už nemám chuť se tím dál zabývat. nemám chuť řešit, jestli jsou antidepresiva obecně dobrý řešení nebo naopak. třeba se stavte na hlavu, jestli vám to pomůže.

jediný, co mě vytáčí do vrtule, je, že si někdo dovoluje soudit. i kdybych to řešila kyanidem, je vám do toho hovno. tak mě nechte bejt a hledat si tu cestu tak, jak uznám za vhodný. a nekecejte lidem do toho, jakou pomoc maj hledat. ono se to strašně jednoduše řekne, vydrž, až ti pomůže psycholog, ale žili někdy celý měsíce v neustálý mlze, stresu, smutku, nenávisti a opovržení? fakt si někdo myslí, že po tom všem máte ještě energii se sebou hned začít pracovat a postavit se na nohy a uvěřit nějakejm pár slovům?

vím, že jsem jenom naštvaná a tenhle názor je dost mělkej a o ničem. ale víte co, uvolňovat vztek je prej zdravý.

jsem hloupá. chtěla jsem jít k M. do bytu a koukat na hloupej film a hulit. no, byt nebyl volnej a prý vadí ten smrad, tak že budem venku. a ono pršelo. M. a A. že v tom dešti nikam nepůjdou a já si musela jít vyzvednout prachy za brigádu, kterou jsem měla ještě před holandskem. nevím proč, potom jsme jeli k jeho škole a tam jsme stáli a hulili. hrozně jsem doufala, že ho uvidím, i když ta pravděpodobnost byla fakt dost malá. a holky tam vyřvávaly jeho jméno. chtěla jsme mu volat a jako pokaždý jsem jenom zatla zuby... je to až k smíchu.

byla to svým způsobem sranda. pamatuju si, jak jsme potkali F. v autobusu a byla to strašná haluz, protože jsme o něm předtím celou dobu mluvili. a čas běžel strašně pomalu.

doma jsem usnula a vzbudila se o půl deváté. moc pěknej dojezd. začínám se učit. teda, začínám už tak hodinu. jediný, co za to fakt stojí, je ten pocit, že je mi vlastně všechno úplně jedno.

is it me?

14. června 2016 v 21:45 | R. |  x.
potřebuju novou hudbu. takže jestli znáte hudbu, z který buší srdce a na kterou můžete tancovat i brečet, napište mi o ní. budu vděčná.

najděte mi něco, cokoliv, co naplní srdce... alespoň na týden, na den, na hodinu.

dostala jsem za úkol vymyslet si na ten veřer s ním scénář. a já vím, že jestli tam mám jít, budu to muset udělat, i když je to dost nepříjemná věc. scénáře bolej. jsou lepší než realita. lžou. a cvým způsobem je nechci, protože... se nerada držím linek. nerada dělám věci, co jsou pro mě dobrý.

mám ráda jak se alex turner tváří, když zpívá... i když je mi vlastně vzdálenější, než většina jinejch lidí. myslím to tím jiným způsobem. jsou lidi, který vás předsvědčej, i když jsou stejně daleko, stejně neskutečný. ale on ne. on jen dělá ty obličeje... a nikdy se mě nedotkne jak by měl.

mohla bych přijít a obejmout ho. vypít pár panáků a sedět s ním v trávě. líbat ho na krk a na tváře a mít ruce v jeho vlasech. nechat se ukonejšit, najít znovu všechny poztrácený smysly mezi jeho ramenama. mohla bych mu říct, jak moc jsem si s ním chtěla pořídit byt, kočku a spoustu desek. držet se ho za ruku. a ráno dělat, že to nebylo, nebo se k němu možná vrátit a znovu chtít byt, kočku a spoustu desek, znovu si vytvořit ideály, přestat pít, hulit a začít plánovat a chtít. a za měsíc zase bejt tady, na tom stejným místě, jen s daleko otevřenější ránou plnou hnisu. jít do toho všeho a vědět, že tentokrát, až to skončí, se možná už nezvednu...?

potom je tady ten opravdovej scénář. přijdu a obejmu ho. přátelsky. budeme si povídat o tom, co je s náma novýho a udržovat si bezpečnou vzdálenost. dám si jedno pivo. možná dvě, když tam budu hodně dlouho. budu asi hodně kouřit, ale budu v bezpečí. v bezpečí. pak se rozloučíme a já neprobrečím zbytek noci.

nevím, jestli ho chci vidět. jestli vůbec ještě něco chci. jsem v neutrálu už pár pěknejch týdnů. dělám, že nikdo neexistuje, včetně veškerejch problémů. dělám, že P. neexistuje a že si z něj nic nedělám. klepou se mi kolena, když vím, že ho asi uvidím zítra ráno, protože někde hluboko pořád doufám, že bych se mohla opít a usnout mu na hrudníku a chvilku být holka, kterou hladí po nahejch zádech.

nechci tebe.
chci jen tvoje tělo.
doufala jsem, že pochopíš.
že mi vyjdeš vstříc.

někdy, když si uvědomíte, jak je ta místnost, ve který sedíte, prázdná, je z toho až na zvracení. pořád ho vidím chodit tady, oblíkat si tričko, prohlížet si věci na stole, sedět na posteli, zapínat mi šaty.

vím, žes neumřel, ale někdy se snažím nalhat si, že jo, abych nemusela pořád doufat, že se vrátíš a že řekneš, že jsi pro mě byl čistej a že už vždycky budeš. abych se pořád nemusela modlit, abys mi třeba zazvonil u dveří a vzal to všechno zpátky. copak tě filmy nic nenaučily? copak nevíš, že máš říct spoustu slov, který mě přesvědčej? copak ti pořád uniká, že chci prostě jen běžet zpátky?

vím, že lžu. ty mluvíš. ty se snažíš. asi ne dost, protože vím, že snadno povolím, ale tys to ještě nedokázal. jen se neopít...


when I realize I'm just holding on to the hope that maybe your feelings don't show.

12. června 2016 v 16:34 | R. |  x.

zamilovala jsem se do tohohle psychodelickýho songu asi jako do něj. a slyším ho v něm. ani nevím proč. ale už při prvních slovech jsem brečela.

je to jako když vám někdo sáhne do hrudníku, chytne vaše srdce a s jedním láskyplným pohledem do očí ho vyrve ven.

ani se nemůžete zlobit.

jen tady budu sedět a poslouchat pořád dokola a brečet. a myslet na E. a ani ničeho nelitovat. jen se smát se slzama v očích. protože na ničem už nikdy nezáleží tak jako na věcech, co jsou dávno pryč.

v pátek mi E. napsala, jestli večer něco dělám. nedělala... takže jsem za ní jela zase zpátky do města. krabička levnejch cigaret, levný víno, levná společnost. seděli jsme tam, mezi těma lidma, pouštěli nahlas hudbu a opíjely se. pak jsme najednou byly na chvilku jen my dvě a já se jí opřela o rameno a brečela jsem pro něj a ona byla první, kdo mi kdy řekl, že jestli miluju, vždycky má cenu bojovat.

vážila jsem si toho. fakt jo. ale pak, když jsem chtěla vytočit jeho číslo, uvědomila jsem si, že jedinej, koho chci doopravdy milovat právě teď, jsem jen a jen já.

a pak jsme šli k janáčkovu. a já se pozvracela. a co se dělo se tak jaksi poztrácelo... ale byl tam kluk se souhvězdím na zápěstí a všichni strašně hodní. všichni stejně rozbití. nikdo nic neodsuzoval a já se líbala s E. a pak ještě s jednou slečnou, co měla červenou rtěnku.

představ si to. sedíš a ptáš se, jestli ti víc chybí ten vztah nebo ten sex. a oni tě přesvědčujou, že jen sex, protože seš dost silná, abys byla sama. mají tě rádi, i když tě neznaj. jsou na tebe hodný. a ty na ně. objímáš je, směješ se a smrdíš.

po cestě domů jsem psala P. už nevím, co všechno. zamilovaný řeči, který bohužel nebyly pravda ani z jedný strany. ale fakt bych si přála, aby mě měl rád. nebo spíš... abych měla já ráda jeho...? ale třeba je to jednodušší takhle. nasliboval, že u něj v sobotu můžu spát a nevím, asi jsem byla dost opilá na to, abych tomu uvěřila. nechtěla jsem se mazlit a líbat, sakra. jen jsem chtěla, abych vedle něj mohla usnout nahá. klidně ponížená, no už na tom záleží.

no, v sobotu jsem měla šílenou kocovinu. a taky mi nenapsal. a tak jsem brečela znovu. ani ne tak proto, že bych něčemu z toho věřila nebo čekala, že ho zajímám. daleko víc z té samoty a nevolnosti a vystřízlivění. strachy z večera.

někdy je to docela boj. zvlášť když se nechcete věšet na lidi, který vám ve skutečnosti vůbec nemaj sílu pomoct. tohle musím překonat sama. lidi jsou fajn, ale nejsou berličky.

a ráno si píšu s ním. a cítím to, zase jednou po sto letech... cítím, že je tam venku a že mu na mě záleží. že pro toho jednoho kluka ještě něco znamenám.

and if u've ever loved me, why u've left?

9. června 2016 v 21:33 | R. |  x.
možná ze mě roste alkoholik. možná ve mně roste náznak deprese. možná je to jenom vztek. beznaděj. hrůza. možná už ani nevím, možná necítím nic. chce se mi trochu křičet. nebo se smát. ani nevím. nevím. nevím.

víte, v dubnu když tady byli z holandska, poznala jsem E. no a byla mi docela ukradená, protože tak to nejspíš mám s většinou lidí. a pak jsem poznala ještě G. a pohádala se s E. kvůli tomu, jak se chovala. a někdy si to vyčítám, víte? jako... to, že lidi často tak snadno odsoudím, když se chovaj jak kreténi. jako kdybych se tak nechovala taky. jako kdybych tím sama radši nezakrývala všechno, co se dá. nejlepší make-up.

a pak se E. začala nebezpečně přibližovat. jako lavina. nejdřív pomalu a pak mě zavalila. ona a její jizvy na stehnech a praskací camelky a špatně nabarvený vlasy, až si člověk pokaždé říká, jestli na tom vážně vůbec nezáleží. opilý obětí od lidí, co vás nestisknou.

pevný obětí od P. včera. povídání o tom, jak si začal něco s nějakou tlustou holkou. jo, takhle to řekl. a tak jsem tam seděla s pivem v ruce a říkala si... jaká holka jsem já? ta vlezlá? ta hloupá? ta s jizvama na nohách? která... která jsem já? a proč mě nemáš rád? proč mě nemůžeš mít rád, abych se taky mohla mít trochu ráda?

když od kluka, co milujete, dostanete polštář. pohodlnej polštář s jelínkem. polštář, co objímáte, když spíte. když dostanete polštář od kluka, co vás miluje... a necháte se vzájemně odejít, protože se možná milujete až moc. a každej večer se díváte na ten polštář a zapřísaháte se, že dneska už nebudete brečet. ale vlastně jen strašně chcete, aby zůstal. aby nikdy neodešel. abyste byla dost dobrá, alespoň v jeho očích. být nejkrásnější, nejlepší, chtěná, milovaná, hodna všech těch těžkejch a složitejch věcí. a když spíte, sníte o tom, že jste. že tam pořád je i on a ne jen ten zasranej polštář, kterej nic neznamená, protože už nevoní jako on. protože v sobě už nemá nic než vztek a zdradu a bolest.

vždycky rozbrečím sama sebe. nikdo jinej tu moc nemá. jen já a moje vlastní slova mi rejou do srdce jak žiletky. jsem melancholická a v autobuse chci brečet z nostalgie nad tím, že kdysi jsem spávala na jeho rameni. kdysi... kdysi mi každej den přál dobrou noc. kdysi jsem byla jeho. a už nejsem vůbec ničí.

možná za dva nebo tři roky budu hledat něco docela jinýho. chtěla bych, aby to tak bylo, protože to, co hledám zrovna teď není nikde k nalezení. a je mi to líto. je mi líto, že nemůžu někoho najít a schovat se s ním pod peřinu. a nejen s ním spát, ale líbat ho na čelo a držet ho za ruce a proplíst si s ním nohy a usnout. a poslouchat hudbu a jeho tep srdce a říkat si drobnosti. cítit se bezpečně, cítit se sama sebou. bejt krásná i když pokažená. brečet štěstím. to chci. to chci zrovna teď. to hledám. a vážně doufám, že až uplynou tři roky, budu sedět někde jinde a bude mi úplně u prdele, že mě nikdo nechce držet celou noc.

denně mám tu slabou chvilku, kdy chci vzít telefon a zavolat mu, jak moc ho pořád miluju.

denně vstávám a dívám se do zrcadla se slovy, že ne, že to tak není. miluju jen a jen sebe. a stojím a říkám si, že jsem krásná a silná a že to můžu dokázat. že se budu milovat a rozumět si a být sama pro sebe tou největší a nejsilnější oporou.

denně svět kolísá a já tohle ztrácím.

denně si připadám z tohohle boje unavenější. a po troše vína jen brečím a přeju si, aby to nebyla pravda. aby se vrátil čas. abych vůbec neznala někoho, jako je P. abych si nemusela tak zoufale přát, aby mě políbil a na chvilku mi dal ten pocit, že aspoň za něco málo stojím.

vím, že první pokusy vyjdou jen málokdy. ale měls být můj výherní los, ty blbečku.

vím, vím, vím to všechno. ty kecy a bláboly o tom, že to přebolí. že přijde někdo, kdo to opraví. že to zvládnu opravit dokonce i sama. ale už nechci čekat. prosím, já už prostě nechci.

nechte mi ty večery. a vymažte ty rána.

empty places, full hearts.

4. června 2016 v 9:45 | R. |  x.

neřešila bych to, ale já jsem já, takže to prostě neumím neřešit... přemýšlím o tom kdykoliv jenom zapnu připojení na internet a vlastně se za to hrozně stydím, protože nechci být ta holka, co se nechá zaslepit pár písmenkama. ale možná jsem.

abych byla upřímná, nechtělo se mi sem odjet, když jsem věděla, že to znamená odříznout se od P. ale pak se mi vlastně ulevilo. ačkoliv mi to na sebe samotnou nesedí, to líbání se mě nedotklo... ne tak moc, abych ho potřebovala nebo se cítila ublížená.

jasně, že bych byla ráda, kdyby mě chtěl líbat znovu. nečekám, že mě bude mít rád nebo že by ty kecy měly nějakou váhu. nečekám doopravdy už vůbec nic. ale pořád chci náruč. i když vím, že zase odejde.

lidi tady tancujou když myjou nádobí. svým způsobem jim závidím. jejich život, cíle, že nemají potřebu se o někoho opírat. a chuť tancovat.


o holandsku vám asi napíšu až se vrátím, nebo až tady najdu chvilku času otevřít notebook.

the comedy of living.

1. června 2016 v 9:51 | R. |  x.
včera jsem z toho všeho měla dost kvalitní depku... natolik, že jsem si i poplakala... a kdybych byla v tom správným věku, napsala bych tak milion smajlíků, ale nevím, už se nějak necítím ani na tohle.

tak nějak snad i lituju, že jsem něco psala a zveřejňovala, ale mazat to už nebudu, takže - jo, tohle se asi stává i v lepších rodinách. nebudu si na nic hrát. ne tady. ale zbytek světa, lidi blíž než pár slov ode mě tohle vědět nemusí. ledová královna, však to znáte. bude mi dobře.

v jednu odlítám. cestovní horečka mě vlastně nikdy netrápila, ale říkám si, jak moc je to tím, že vím, že mi pořád ještě někdo stojí za zadkem a ptá se, jesli jsem si nezapomněla zubní kartáček. jen tak mimochodem, málem fakt jo. málem jsem ho fakt nechala ležet na umyvadle.


dneska jsem se rozhodla, že už to bude jiný. jsem sebevědomá, krásná, možná i vtipná a co je hlavní, mám dvě prsa a pohlavní orgány, takže někde tam je určitě nějakej ubožák, co se nechá nalákat. a já ho nechci.

po filozofické chvilce před spaním jsem usoudila, že nemůžu čekat, že mě někdo bude mít rád, když to sama nedokážu. a nejspíš to byla docela dobrá myšlenka, když vydržela do rána. přece nepotřebuju někoho dalšího, abych byla šťastná. je tolik věcí, tolik lidí, tolik míst, jazyků, informací, hudby a taky alkoholu, že já přece nebudu jak husa čekat, až se někdo uráčí a bude mě mít ráda. budu se mít ráda sama. protože si to zasloužím. a hotovo.

nijak jsem se o tom nezmiňovala, ale potkala jsem dvě úžasný holčiny. svým způsobem asi nic neobvyklýho, ale cítím se dobře. nejsem nikomu nic dlužná a ony to ví, což je dost uklidňující a fajn.

no a pak G. vidí moje jizvy na stehnech, což je vtipná a dost pokrytecká záležitost. ale nemůžu si pomoct, nesnáším lidi, co se řežou... teda, ubližujte si jak chcete, ale neotravujte s tím. je to nejdebilnější křik o pomoc, co existuje. neřežte si stehna a pak nechoďte v sukni co končí sotva pod zadkem, protože ne, nikdo vám nepomůže. ani já a to jsem sakra taky vyšinutá. buď do hajzlu řekni, co potřebuješ a nedělej to takhle debilně, nebo to schovej a buď aspoň trochu normální. agh.

takže je tady jedna slečna, která přesně tohle dělá. a mě to strašně vytáčí, protože... ani nevím proč. vzbuzuje to ve mně dojem, že jde jen o způsob jak přitáhnout pozornost. a jako dělejte si co chcete, ale napadlo vás, jak ponižující to může být?

takže jsem samozřejmě řekla pár hnusnejch věcí o tom, že to dělá a že nosí kraťasy. a pak si G. všimla, že jizvy taky mám... no, i když jsou zahojený, pořád tam jsou. chce to trochu zkoumání, pokud je chcete vidět, některý jsou vidět hned, ale pokud mi neprohlížíte nohu z půl metru, nevšimnete si. a G. si všimla, i když fakt nevím, proč mi teda zkoumá nohy, ale ok.

řekla jsem akorát, že už je to dávno. a ať to nikomu neříká. a ona že je jí mě líto. heh.

tak zase zpátky k silonkám...

špatně se mi vysvětluje, co mám za problém. špatně se mi i obhajuje, že si ty kraťasy taky vezmu, i když je na mně dost ošklivejch věcí, co jsem si způsobila úplně sama. protože se mi všechno blbě hojí, ty jizvy tam i po roce a něco pořád jsou a čím opálenější budu, tím víc budou vidět. jen už se nechci dál schovávat a vymýšlet si. no a co. deprese existuje. lidi kolem vás ji maj a bojujou.

ale proč někdo ukazuje něco, co je úplně čerstvý a ještě to skoro krvácí, to fakt nechápu. jsou to věci, co jsou vidět i z deseti metrů. svým způsobem je mi jí líto, ale lidem, co tohle záměrně vystavujou tak nějak nedokážu věřit.

mám prostě problém s tím, že někdo to řeší takhle, místo aby se sebral a šel k doktorovi. nevím proč. může mi to bejt fuk. někdo je tak třeba spokojenej. jen prostě nechápu... nechápu.

nebudu to už řešit. berte to jen jako myšlenkový pochody, nikoho fakt nechci odsuzovat. jsem poslední, kdo by na to měl právo.

nevím, jak budu schopná během příštího týdne psát na blog nebo cokoliv, takže v případě, že ne, mějte se krásně /aneb jak si tady mluvím pro sebe, heh/. doufám, že to ve zdraví přežiju.