Květen 2016

hold me.

31. května 2016 v 22:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.
jestli si připadám ubohá? no... jo, docela jo.

připadám si ubohá, protože nestojím za první krok. nebo za víc, než jen slova. připadám si ubohá, protože asi jsem. protože nikdo neupřednostňuje osobní kontakt. a hlavně proto, že mi to ještě nezačalo být jedno, i když už bych si měla zvyknout... je to pořád dokola.

obdivuju pozitivní lidi. vážně jo. chtěla bych to taky mít v sobě, nebo se umět dostatečně překonat. zatnout zuby a usmát se. nejlíp aby mi to bylo jedno.

takže aspoň předstírám. a možná je to to, co mě tolik ničí.

jenže já nechci. nechci být pořád ta slabá. pořád ta, které na tom moc záleží. pořád tlačit věci dopředu. pořád se bát. jsem unavená z dělání prvních kroků a mám jich dost a chci si lehnout a brečet a nikam nejezdit.

nevím, jestli jsem se zmínila - jakože teda spíš ne - že zítra odjíždím do holandska. takže si tady pofňukávám. a nevím, možná už mi to ani není trapný.

já nechci být sama.

chci obejmout.

chci aspoň tu podělanou odpověď.

na chvilku dělat, že je to pravda.

chci věřit.

nelituju, že jsem se s ním líbala. ani že jsem doufala. ani že pořád zkouším udržet tu naivitu při životě. lituju, že neumím být lepší. jiná. chtěná. je mi prostě jen líto, že tam venku není ani jediná osoba, pro kterou bych byla dost dobrá.

a ráno to svedu na hormony jako vždycky. probuzená v kaluži krve, jak melodramatický... nějak na to nemám nervy. chci zpátky bezpečí. známý věci.

občas mi chybí ta ochota vzdát se. schoulit se ve vaně, ublížit si, skrývat, pít kafe a kouřit a brečet a být na všechno zcela vědomě sama. vím, že jsem boj proti tomuhle už začala, takže ho nemůžu jen tak skončit, ale občas... občas mám chuť se vrátit. domů, do ulity tam, kam asi patřím.

miluj mě. prosím. jenom na chvilku... na chvilku mě nech ti uvěřit tuhle milosrdnou lež, než se naučím se milovat taky... vic, než jen naoko.

nejsem ten typ, co by se nechal namotat. rozhodně ne nevědomky. možná o to je to horší, protože takhle si to dělám sama. protože moc někoho chci. nějakou podpěru. nějakej důvod jít dál. a vlastně je jedno, kdo to bude. prostě jen chci, aby to bylo teď hned.

you're gone and I gotta stay high.

29. května 2016 v 14:33 | R.
chtělo se mi zpívat. tancovat debilní kroky z tanečních. a zastavit čas. chtěla bych, aby život byl pořád tak snadnej. abych se už nad ničím nikdy nepozastavila.

jsem zatraceně nezodpovědná. nejspíš proto, že prostě chci. nevím, do jaké míry budu litovat zítra nebo za měsíc, ale jak se znám, vlastně lituju jen věcí, co jsem nezvládla udělat, i když jsem je udělat chtěla. a možná si to nebudu chtít pamatovat, ale měla bych a taky o tom chci zase jednou někomu říct... tak jak to bylo doopravdy, bez příkras.

po tom pátku, co jsem byla s P. venku následoval docela rušnej víkend. spadla jsem z koně, v neděli jsem byla v praze na ac/dc. a další maturitní týden, skoro žádná škola... v pondělí jsem zůstala doma, chodila po veterinářích a střízlivěla, v úterý jsem se opila jackem s colou ještě ve škole a byla na školení kvůli brigádě, odkud jsem razila k M. domů a přes všechny kecy o tom, že nebudu kouřit trávu jsem se stejně zhulila... šikovná holka.

no a potom jsem psala P. tak dlouho, dokud si se mnou nedal sraz. a vím jenom, že jsme pořád mluvili a šlo to až překvapivě snadno. a objal mě ve dveřích.

ve středu a ve čtvrtek jsem byla na brigádě a nevěděla, co si myslet. opilá jsem volala jemu... o tom, jak jsem sama a že mě nikdo nemá rád. je to hrozně hloupý, protože kolem je tolik lidí, kteří mi nejspíš strašně přejou, abych zase byla v pohodě. tolik lidí, co se snaží najít mi někoho, kdo to všechno prostě zaplácne. vtipný je, že se jim docela daří...

a pak pátek. zase opilá už během dopoledne. P. se vůbec neukázal a ani mi nic nenapsal, takže jsem to zavřela s tím, že tohle nebude to pravý ořechový a přestala jsem to řešit. možná urychlenej závěr, ale popravdě řečeno se prostě bojím... hlavně tý stupidní naděje a doufání v něco, co nepřijde.

ve tři jsem měla sraz s lidma ze základky, což měla být nevinná akce s trochou zpívání a podobně. slíbil mi, že tam nepřijde... nebo možná neslíbil, ale řekla jsem, že ho vidět nechci. a potom jsme šli pít a šlo to až moc samo. když se tam objevil, měla jsem slušně nahnuto a bylo mi jedno úplně všechno. nechovala jsem se úplně hezky a fér a líbala ho na krk. bylo mu to až legračně jedno, jako kdyby to už všechno vyšumělo, takže jsem to moc neřešila. čekala jsem nechunou morální kocovinu, ale ta nepřišla. jenom on to bral asi mnohem vážněj než já.

nechci být pořád ta zraněná, křehká, nejistá. třeba radši budu povrchní mrcha... na nějakou dobu. alespoň co se týče něj.

a pak se mi P. zničehonic v pátek večer ozval. byla jsem moc opilá na to, abych někam chodila a pak jsem si říkala, že jsem to nejspíš úplně pohřbila. ani to mi moc nevadilo, ale on se mi ozval i včera. jestli se nechci vidět.

asi jsem chtěla. vystoupila jsem z vlaku a on mě objal. a že mi to hrozně sluší. že je rád, že jsem za ním přijela. jsem nejhodnější. tak možná vážně jsem... dost možná můžu být cokoliv, co budu chtít.

šli jsme k němu domů. bydlí tam teda jen přes víkendy, ale ráda chodím kamkoliv, kde je něčí doma a on to tak prostě řekl. dali jsme si panáka a pili pivo. a potom už jsem ty panáky moc nepočítala. mluvili jsme. jsme mluvila. a přišlo mi, že se toho děje strašně moc, i když jsme pořád jenom seděli, moje koleno na tom jeho.

podstatná část článku se mi smazala, protože se mi odhlásil blog. heh, klasika.

seděli jsme na gauči. a tulili se. hladil měpo zádech a po rukou. líbali jsme se. a šlo to samo, že jsem se až divila, že jsem v sobě našla sílu nezajít dál.

doprovodil mě na vlak a držel mě za ruku. musela jsem stát na špičkách, když jsme se loučili a fakt zoufale se mi nechtělo se od něj odtrhnout. ještě ten večer mi napsal milion zpráv a tak se usmívám, protože co jinýho můžu dělat? co jinýho mi zbývá, než přece jen trochu doufat a usmívat se jako kráva?

and maybe I'm just going crazy.

20. května 2016 v 23:24 | R. |  the diary of a fucked up girl.
tak jo. tak jo. tak jo.

nevím, jestli je to dobrej nápad, ale potkala jsem kluka. potkala jsem ho vlastně už docela dávno, ale protože já jsem já, nikdy jsem ho neoslovila. docela normálka... a najednou s ním sedím na lavičce a v autě a nechávám si platit pití.

víte, lidi po rozchodem dělají divný věci, co by nedělali v normálních situacích. já jsem asi jeden z těch lidí. nemám sílu být na cokoliv sama. a jako zasranej břečťan se prostě musím na něco upnout.

nechci aby to byl první kluk, kteryho potkám. chci aby to bylo jako dřív. chci, aby se mnou ležel hodiny v posteli. chci aby mu bylo jedno, že mám jizvy a že jsem magor. chci až moc. ale asi je ještě brzo chtít málo.

a stejně, nevím proč, jsem se prostě sebrala a šla s třema úplně cizíma klukama ven na cigo. a co hůř, vlezla jsem s nima do auta a jela deset kilometrů do tesca. a pak se nechala pozvat na kafe. zítra. zítra do háje.

trochu se za tohle nenávidím. nebo jsem sama sobě spíš k smíchu. jak jako zoufalec hledám záplatu na něco, co se snad ani zalepit nedá. a stejně se směju a jsem uvolněná. nic nehrozí. prý jsem hezká. prý jsem super. všechny ty kecy, co jsem předtím chtěla slyšet a denně za ně bojovala... teď úplně zadarmo.

vůbec nevím, jak se to tak rychle stalo. kdy se ze mě stal někdo, kým většinou spíš pohrdám.

už prostě nemám sílu na komplikovanej způsob života, kdy se lidi bojí říct si, že jim na sobě záleží. chci křičet. že je mi to fuk nebo že vlastně strašně moc chci. chci říct... já si teď sundám tričko a ty můžeš milovat moje jizvy a všechny místa, co jsem proklela. chtěj mě. respektuj mě. nejsem věc.

a on? kradl v obchodě. a mně je z něj blbě. je mi blbě z trávy. poprvý od toho rozchodu si říkám, že jsem možná nepřišla vůbec o nic. a získala jsem sebe, i když tak jaksi deformovanou.

takže... no a co. každej mi to přeje a to je na tom hezký. jako kdyby vlastně věděli úplně všechno, co schovávám. a svým způsobem je to hrozná úleva.

i'll be writing on the mirror in your bathroom.

18. května 2016 v 21:35 | R. |  the diary of a fucked up girl.

being a good one is annoying. thnx to god i am not.

poslední dobou často přemýšlím o tom, jak jsou některý věci relativní. a jaký by to bylo postavit se a vykřičet do světa pravdu. dozvědět se, jaký lidi opravdu jsou vůči chybám jako jsem já. jak moc jim záleží na věcech, který vlastně důležitý nejsou, ale přesto nás formujou a nedá se jim utýct.

je to zvláštní, protože už se za sebe nestydím. jsem určitým způsobem asi postižená a nemocná, ale přestala jsem si to vyčítat, i když vlastně nevím kdy ani jak. mám jizvy a stejně si na sebe vezmu plavky. a silonky. a krátký sukně. dál to hraju na ledovou královnu, který se nikdo nemá právo zeptat, od čeho ty šrámy jsou. a tak to má bejt. nikoho to nemusí zajímat a já mám právo mít svoje tajemství.

ale stejně... stejně si říkám, jestli by reakcí mohlo být i něco jinýho, než pár příkrejch urážek, který mají působit hrozně cool a dělat z jizev naprostou samozřejmost. máme je všichni, tak proč se ptát jako debil, že jo. stejně si pořád říkám, jestli bych se dokázala někomu podívat do očí a říct - no jo, ty tam jsou protože jsem si je udělala. jsou tam naschvál. jsou tam jako jedinej hmatatelnej důkaz mojí retardace. jsou tam, i když už by neměly a i když už je nahradilo kouření a všelijaký jiný malicherný věci.

není to o potřebě se svěřovat. to mě možná přešlo a možná mi stačí mít pár doktorů. jsem jen zvráceně zvědavá, jestli by si na mě ukázali. jestli by mi zůstali nějaký kamarádi. jestli by si šeptali.

a taky mě to docela sere, protože kdykoliv se tohle téma nadhodí, mám k tomu dost co říct a nemůžu, protože nechci aby to někdo věděl. agh.

jsem šťastná a unavená. a taky se pravidelně hroutím, když už některý věci nejdou překousnout. mám teď kolem sebe hodně lidí. a jsem díky nim jiná a to mě baví, i když cítím, že to nejsem já. pořád radši kouřím sama na lavičce v parku se sluchátkama, než mezi hromadou lidí, ale stejně, tihle lidi jsou bezpečný. nemůžou mi ublížit, nemůžou se mě ani dotknout. a jsem nejspíš dost nafrněná. no a co. nemají mě rádi. a já nemám ráda je. ale můžem se vzájemně využít.

smějem se. zbytek je fuk.

i would stop time to stay with you.

17. května 2016 v 21:59 | R. |  the diary of a fucked up girl.
čím víc toho je, tím víc bych si možná potřebovala sednout a ze všeho se vykecat. jenže čím víc toho je, tím míň času na tuhle důležitou a dřív úplně automatickou činnost mám. takže tak. je skoro deset, sedím na podlaze v koupelně s hlavou obalenou v alobalu a na koleni tady smolím článek... pro změnu úplně o ničem. pro změnu si totiž budu stěžovat.

vím, že je to sobecký, ale jsem šťastná za maturitní týdny. zaprvé proto, že se mě netýkaj, zadruhé kvůli volnějšímu rozvrhu, zatřetí kvůli dřívějším odchodům domů. taky mě těší ten klid na chodbách, žádný stěhování z učebny do učebny, sledování filmů v zanedbatelnejch předmětech a žádná chemie a biologie. na druhou stranu je tady taky spousta hodin předmětů, ze kterejch mi aktuálně vychází čtyřky a já nevím... tak nějak jsem pořád docela v klidu, ačkoliv mám asi tak dva týdny na to, abych s tím něco udělala. však ono to nějak půjde.

nevím, jestli jsem o tom psala, ale dost možná ne, takže - můj otec si koupil nový auto. ne teda doslova nový, ale stejně, ta suma byla docela šílená a v aktuální situaci navíc z mýho pohledu dost zbytečná. ale dejme tomu. je šťastnej, že má nový auto na machrování a tak vůbec. nemusíme se bát, že se někde uprostřed dálnice zaseknem, protože tohle auto jede...

každopádně, ačkoliv je to auto krásný a určitě bude super ho už brzo řídit, je taky tím hlavním důvodem všech ostatních stresů. a vlastně těch hlavních a největších stresů.

první června odlítám do holandska a zkuste hádat co. jo, potřebuju peníze. peníze, který nejsou ani na účtě, ani na tajnejch místech doma. peníze, který si asi z prstu nevycucám. ale dejme tomu, dostanu tam najíst, mám kde spát, v podstatě je většina věcí zařízená, takže i kdybych tam měla jet s dvackou, asi bych přežila.

jenže to bych nesměla mít nemocnýho psa.

tahle věc mě teda nežere jen kvůli prachům. kdyby prachy nebyly, prostě bych nikam neletěla... ale psa prostě zdechnout nechat nemůžu. nemůžu mu nekoupit antibiotika a nezaplatit další dvě operace. nemůžu jí nechat v těla růst nádory a je to nejspíš tak jaksi normální. a stejně si připadám hrozně.

no, otec tvrdí, že peníze budou. tak super, no.

někdy fakt nenávidím tenhle život. mít velkej barák, kterej sežere všechno a všechny, spoustu debilních krámů, kvůli kterejm nemůžete nikam jet a nic zažít. auto, kterým stejně jezdíme tak akorát kupovat žrádlo.

i když to bych jídlu křivdila, protože v posledních dnech v něm topím naprosto všechno. ať žije konzum.

dneska po cestě z veteriny jsem se naprosto uboze sesypala. protože toho bylo prostě moc. další peníze, další operace, strach, do toho škola, za týden nebo dva odlet úplně pryč. a pak mi tam začne hrát ta stará písnička, takže se svět zboří. a já mu volám. a on nemá čas. a já brečím a říkám, že je v pohodě, že už se neznáme, že už se neposloucháme a všechny ty lži, kecy, kterýma krmím všechny, celej svět. chce se mi ječet.

pamatuju si, jak jsem tu písničku poslouchala a šla parkem u kostela. svítilo ranní sluníčko. a byla jsem šťastná, strašně moc. nevím, kdy to bylo, protože pocit štěstí je asi hodně prchlivej, ale byl to takovej ten moment, kdy je to opravdový a stoprocentní. a za rohem na mě čekal on. políbil mě a objal. jeho ramena byly celej svět. a pak jsme se hádali a udobřovali a bylo to krásný a tak hrozně hloupý. a začala bych od začátku ještě milionkrát, mít tu podělanou možnost.

one million random words.

9. května 2016 v 22:10 | R. |  the diary of a fucked up girl.

máme miminko ano, ta infantilní duha je nutná.

tenhle článek začínám psát v neděli odpoledne, takže jsem docela zvědavá, kdy ho dopíšu. jen... teď mám prostě alespoň na chvíli o dost lepší náladu a říkám si, že ne vždycky tady musím jen fňukat.

v první řadě, narodil se tenhle nádhernej, úplně zdravej a strašně mazlivej prcek a zašlápl tím věškerý moje deprese někam hluboko do země. sednout si mezi kvetoucí pampelišky, pomačkat si takovýhohle plyšáka, kterej se s váma ještě sám chce mazlit, tomu říkám terapie.

no, taky jsem začla psát první rozbory knížek... překvapivě úspěšně, takže z toho mám docela dobrej pocit. hmh, uvidíme. jsem obecně dost zmatená z některejch věcí, který vám nikdo neřekne, ale všichni se tváří, že je máte automaticky vědět.

nevím, do jaké míry mám vlastně problém. a do jaké míry jsem schopná převzít nad sebou samotnou a tímhle životem kontrolu. protože se snažím... nikomu včetně sebe neubližovat, žít co nejlíp, moc si nedělat starosti, prostě to nechat plynout. a je to v pohodě, dokud mám dost práce.

jenže ve chvíli, kdy si lehnu do postele, roztrhne se pomyslnej pytel sraček. a brečím, nemůžu dýchat a rozřezala bych si stehna na plátkovou šunku. And nebaví mě bojovat už ani minutu, natož několik desítek, než se v tom nekonečným okruhu myšlenek úplně ztratím.

musím myslet na A.

pořád si říkám, co by bylo nejlepší udělat. představuju si, jaký by to bylo, kdybych byla někdo jinej a lepší a kdybych byla typ holky, co se líbí normálním, hodnejm klukům. kdybych nebyla perverzní kuřačka... kdybych se tolik nebála. kdybych byla otevřená. kdybych se nebála se lidí dotýkat. kdybych... kdybych milovala někoho, kdo mě miluje nazpět.

myslím na A. asi tak, jako se myslí na sny. jako když si vysníváte dům na pláži. myslím na něj a představuju si, jak by ležel vedle mě a neměli bysme sex, jen bych si položila hlavu na jeho hrudník a předstírala, že nic jinýho není. žádná minulost. budoucnost. jen teď.

a taky myslím na něj... ptám se sama sebe, jestli ho ještě miluju. jestli ho vůbec ještě chci zpátky. něco ve mně hrozně nahlas křičí, že jo, ale... možná už jsem byla dost ponížená, opuštěná a pitomá. and asi bych neměla dát přednost zvyku jen ze strachu a samoty.

chtěla bych, aby někdo přišel a prostě mi řekl, co je správný. a já bych ho jen poslechla a bylo by mi fajn.

please, don't forget me.

7. května 2016 v 22:37 | R. |  the diary of a fucked up girl.
občas mám potřebu být prostě povrchní a ignorovat tu emocionální část mě. většinou je to ten hlavní důvod, proč šíleně nakupuju. a opět chlastám... a jsem zlá.


takže... byla jsem na majálesu. bez něj. a tenhle pocit je pěkně zvláštní.

chodit všude v páru je jako být pořád v teplý, měkký peřině. je to jako být obklopenej růžovou mlhou, díky který vám štěstí lidí kolem vás nebodá jako nůž, díky který je vám jedno, kdo se s kým líbá a kdo vám říká hezký a kdo hnusný věci. je vám jedno, co si celej svět myslí, protože je tu ten jeden člověk, co drží vaši ruku a nikdy se vám v tom davu neztratí.

tohle je teď pryč. a já balancuju. řítím se skrz všechny ty chutě a hrůzy a bolest. cítím se sama v davech a taky se chci líbat. chci držet známou ruku, chci, aby mě pohladila po tváři, chci někoho, kdo mě bude držet kolem boků.

ale taky můžu líbat koho chci. můžu držet tisíc rukou. můžu být nová... ale možná už nikdy lepší.

samozřejmě jsem nešla sama, ale znala jsem z té velké skupinky lidí jen asi dva obličeje. zbytek z vyprávění, někdy fotek. docela fajn lidi. a taky A.

je těžký zoufale nehledat, nepřehrabovat se ve všech těch lidech, co znáte a tajně nedoufat, že jste si jen nevšimli tý děsný chemie, kterou mezi sebou s někým máte. ale tohle se moc často nestává. takže hledáte nový, pouštíte se do toho po hlavě, chcete to hned a nejlíp ve fázi, na kterou jste zvyklí. jsem vyděšená, protože nevím, jestli znovu zvládnu začátek, jestli zvládnu být trpělivá nebo odvážná nebo znovu zamilovaná.

ale byl tam A. a nechal mě mít hlavu na jeho rameni a držet jeho ruku a dát mu pusu na tvář. a ztratil se mi, stejně jako se ztrácej všichni. a jsem si vlastně skoro jistá, že ho už znovu neuvidím, víte. možná vlastně jen proto, že ve mně není dost síly na první kroky. a dost naděje.

brečím tady u deníku princezny.

úplně jsem zapomněla na tu část s J., kterýho jsem mimochodem taky viděla poprvé. odcházeli jsme všichni dohromady, ale pak, když jsem se otočila, jsme tam byli jen my dva. znovu jen já a kluk, kterýho jsem ten den viděla poprvé v životě. bylo to legrační. a asi se ze mě stal špatnej člověk a zoufalec, protože jsem vlastně jen strašně doufala, že mě u sebe schová a budem se líbat a já se zapomenu. a nedovolilo mi to ani to obrovský množství vína.

domů jsem dorazila až kolem druhé ráno. něco ve mně je strašně bolavý a nemůžu si pomoct. říkám si... jak nebejt zklamáním? pro sebe, pro moje rodiče? jak být víc, než jen někdo, kdo plyne s davem? a jak mám bejt šťastná, když mě jakejsi kus chybí?

podle maslowa jsem teď vlastně zakrnělá. bez pocit bezpečí, lásky a uznání, který mi nikdy nepřišlo důležitý, dokud jsem nemluvila jen do zdí. nechci tyhle věci vědět.

J'sais pas si je t'aime.

3. května 2016 v 21:50 | R. |  the diary of a fucked up girl.
jsme lidi. jsme určený ke stereotypům. a stejně se mi z nich chce křičet a brečet.

někde hluboko v sobě s tímhle prostě nezvládám žít. bují ve mně ten šíleně vzteklej pocit, že bych to tady rozkopala. nesnáším tyhle vlny agrese... připadám si jako omezený tupý zvíře, který z nespokojenosti ničí a volá o pomoc tím nejblbějším způsobem. tím nechci křivdit zvířatům, ale pokud se kolem nich trochu hejbete, musíte mi tohle odsouhlasit.

sere mě, jak je můj otec laxní. jak je mu všechno u prdele... teda, kromě debilních seriálů a žrádla. jinak je každej kokot a akorát zavazí. sere mě ta omezenost, rasismus, homofobie. nikdo nemůže nic říct, ale kurva, nikdo mu nemůže ani zavřít hubu.


na začátek jsem se trochu rozvášnila... poslední dobou se rozvášňuju docela často. taky víc kouřím trávu, chlastám a chovám se jako debil.

kam jdu, tam mi říkaj, že to musím ukončit. uplynul měsíc a my se vidíme a já jsem dost daleko na to, abych ho znovu nepolíbila. tak daleko, že se nerozbrečím, když mě neobejme a já přesto odjíždím. a tak pitomá, že kvůli němu stejně nemůžu spát.

znáte to, když se bojíte, že ta neovladatelná, nezkrotitelná a nepolapitelná část vás je v rozpuku natolik, že jí nezvládnete odporovat? znáte to, když se bojíte, že tahle číst vás bude milovat, nenávidět a toužit až do konce vašich dní? znáte to, když se bojíte, že je klidná a tichá jen aby vás zmátla? když se bojíte, že teď mlčí, ale až přejde měsíc nebo dva nebo až přijde někdo, koho budete zkoušet znovu milovat, ona se ozve a znovu změní všechny jizvy v tržný rány?

děsím se, že otupím. nebo že nikdy nic nebude jako dřív. a asi... asi vím, že bez něj můžu žít a že můj život není ani tak špatnej, i když je chvilkama prázdnej a i když je děsně osamělej. i když mi chybí někdo, kdo mě obejme nebo koho bude zajímat, jestli jsem se dobře vyspala. můžu žít bez toho všeho, ale nevím, jak dlouho. a jak mám vědět, že nezůstanu necitelná, až ve mně tohle pomine? nebo že všechno, co ve mně bylo, nevzal on?

znáte to, když někoho milujete tak moc, že na věcech vlastně už vůbec nezáleží? když ho milujete víc, než sebe a když se vám zdá, že bez něj nemůžete dýchat... když všechen cit ve vás probouzí jen a jen on?


mám strach, že nezapomenu. že to nepřebolí. že se nezamiluju. že líbat někoho novýho nebude jako líbat jeho. že až mě jednou někdo svklíkne a uvidí moje jizvy, nedá mi pusu na čelo a neřekne, že jsem krásná, i když budeme oba vědět, že je to lež. že nikdo už znovu nepřijme moje protesty, že nikdo nebude mít trpělivost zas a znova říkat, že jsem tak zbytečně vyděšená.

štve mě, jak hrozně moc ve skutečnosti někoho chci. jak moc chci bejt kočka, co si lehne a nechá se hodiny hladit. a bude vrnět a hloupě předstírat, že tahle něžná předehra není past, která vás stáhne na dno, vezme vám intimitu, poníží vás. předstírat, že neskončíme nazí.

štvě me, že nechci jen tak někoho, ale jen a jen jeho. protože s ním jsem nahá i v bundě a protože s ním nahá nejsem vulgární. štvě mě, jak moc chci. štvě mě, jak moc občas brečím. kvůli blbostem.


vím, že bych se docela měla vzpamatovat. na druhou stranu mi přijde, že přísnosti vůči sobě samotné jsem si ve věcech psychiky užila až až a říkám si... budu na sebe hodná. budu na sebe hodná stejně, jako bych byla hodná na kamarádku, co má zrovna po rozchodu, protože u cizích lidí to přece dokážu pochopit. jen nechci být otravná. a v tomhle by se dalo šťourat, protože komukoliv cizímu bych řekla, že na to občas všichni máme právo. jen si ho nějak neumím dopřát.

vzhledem k tomu, že teď na blog nemám moc času, vlastně se vůbec nedotýkám věcí, co se dějou třeba i jinde, než jen ve mně, takže:
  • vychází mi čtyřka z fyziky a matiky po přečtení mailu od profesorky už jen z fyziky, i když jen těsně
  • ale! pořád z ničeho nepropadám
  • psovi se břicho dobře hojí
  • taky jsme byli na oční klinice, kde jsme opět nechali slušnej finanční obnos
  • a protože těch problémů máme asi málo, máme nádor na mléčné žláze
  • koupila jsem si boží sukni se zmrzlinama a tahle informace určitě není zbytečná
  • žádný vysazování antidepresiv se nekoná...
  • umřu obklopená psama, koňma a kočkama