Duben 2016

kiss&goodbye.

27. dubna 2016 v 20:18 | R. |  the diary of a fucked up girl.
opilá sedím v obýváku. ve sresu, v depresi... nevím, asi tomu každej říká jinak. je to docela jedno, všichni ten pocit známe.

a na prádelní šňůře třepe křídlama vrabčák.

blíží se maturitní týdny, a teď to asi vyzní sobecky, ale nemůžu se jich dočkat. především, konečně alespoň pár dní volna. vzhledem k tomu, jak jsem vyčerpaná nehledě na cokoliv, co dělám... chytám se každé příležitosti prostě spát.

vím, že ten lhář není on, ale já. vím, že mi nikdy neslíbil, že se nezmění nebo že se mnou zůstane napořád. přesto to vnímám jako zradu... a nemůžu si pomoct. neměl mě tady nechat. neměl mě nechat samotnou, se sebou. měl odejít teprve před hodinou, obejmout mě, říct, že děkuje za dnešek. takhle to mělo být. ne jinak.

měl mi napsat, že mi zapomněl říct, že mě miluje. tak jako dřív.

napsali jsme si to za poslední rok osmdesátkrát. koncem toho vztahu to neskončilo, ale už tomu nedokážu dál věřit. víc to bolí, než utěšuje. chci, aby dal ruce pryč a abych je dokázala dát pryč já. aby byl konec. ve mně. konec nás dvou uvnitř mojí hlavy. protože ten ještě nenastal.

včera jsem byla na specializované veterině kvůli očím, v autě mě pozvracel pes, veterinářka protivná, až škoda mluvit. nevím, jaksi to ještě prohloubilo moje znechucení, ten pocit bezútěšnosti. jako kdyby teď všechno směřovalo do prázdna, jen běhy na dlouhou trať, cíle v nedohlednu.

no, každopádně opět léky za tisíce, navíc prý máme nádor na mléčné žláze, takže... když se daří, tak se daří. hmh.

teoreticky vlastně až tak o nic nejde, jen je prostě únavný, jak se to nepřestává srát. a nemít nikoho, o koho se můžete opřít, všechno mu říct, nechat se obejmout a na chvilku se cítit prostě v bezpečí a jako že na to nejste sami. vím, že mám rodiče a sama nejsem nikdy. ale chybí mi pocit partnera.

přijde mi, že rok 2016 se zatím posral jak jen mohl a až se děsím, co bude dál. bojím se, co za operace nás dost možná ještě čeká, bojím se, jak zvládnu školu, tenhle ne zrovna pozitivně se rozvíjející stav mysli, holandsko.

ten thousand spoons and all you need is the knife.

21. dubna 2016 v 21:25 | R. |  the diary of a fucked up girl.

asi je to docela dětinský hrát si v hodině na mobilu... taky to obvykle nedělám, ale tentokrát si prostě už nemůžu pomoct. nějak nemůžu udržet pozornost. a jsou chvíle, kdy ani moc nechci.

mám za sebou docela náročnej týden a ještě se z toho tak jaksi vzpamatovávám. od příletu holanďanů to byla spousta stresu a taky událostí, který mi komplikovaly život ještě o něco víc, než jsem původně čekala a byla relativně připravená unést. moc nevím, čím vším z toho se chci znovu zabývat a co už nemám chuť znovu vytahovat.

ráda bych byla upřímně pozitivní, ale trochu se to potom pere s tím prvotním dojmem, kterej byl přece jen nejsilnější.

v první řadě, slečna, co u mě bydlela, byla vážně v pohodě. taková normální, milá, naštěstí trochu vystrašená holka. narozdíl od spoustu ostatních lidí, co jsem poznala, neměla moc potřebu si vymýšlet... a taky vůbec nepila, takže za pivo jsem dost ušetřila. docela šokující pro mě bylo, že je vlastně vůbec nezajímalo, že jsou v zemi, kde ještě nebyli. zájem o památky nebo tradiční český věci naprosto nulovej. což se mě samozřejmě trochu dotklo, ačkoliv hrdá češka teda zrovna nejsem. jen prostě... nesnáším když mluvím do prázdna.

nejúnavnější na tom všem byla domluva a bohužel to nebylo kvůli špatný angličtině. spíš nikdo vlastně nevěděl, co chce, ale jakmile někdo něco nechtěl, muselo to být. lidi se prostě navzájem neměli rádi a z toho mi bylo docela zle. nechápu netoleranci. zvlášť když je úplně zbytečná.

na druhou stranu, taky se našla holka, kterou jsem od první chvíle naprosto nemohla vystát a snažila jsem se jí vyhnout, jak jen to šlo. o důvodech proč asi nechci mluvit, nehledě na to, že to není osobní. prostě se jen zrovna dneska nechci znovu nasrat, heh.

operace psa naštěstí proběhla úplně v pořádku, příští týden už jdeme vytahovat stehy. chtěla bych, abych uměla být jako ona a i s rozřezaným břichem mít ze všeho tak hroznou radost.

možná se opíjím víc, než bych měla. možná jsem ztratila kontrolu, nebo je to jen můj způsob, jak ji získat zpět. on mi chybí. chybí mi ten člověk, kterýho jsem znala. a občas se vrací, znovu ke mně mluví, znovu se mě dotýká. už ani nevím, co z toho je iluze... jestli je to on, kdo mě opustil, kdo mi lhal, nebo je to jen nějaká chyba, která zastínila toho kluka, kterýho jsem znala předtím. kterej mě objímal celou noc, kterej se rozbrečel, když jsem mu řekla, že ho miluju. nevím, proč ty slova už nic neznamenaj...

dneska jsem viděla starý fotky. je to docela legrační, protože i když mi to všichni říkali, necítila jsem se hubená... a až zpětně jsem schopná to vidět. a je mi z toho až blbě. člověk stejně nezhubne, ne? čím lehčí tělo, tím těžší je ta hrůza uvnitř. už ji nechci.

complaining.

13. dubna 2016 v 11:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.

tak jo... za předpokladu, že věřím v karmu... co tak hroznýho jsem komu udělala, že zrovna mně musí padat na hlavu tolik sraček? já vím, že se blbý věci prostě dějou a vlastně ani nejde o nic tak hroznýho, ale proč zrovna teď? nemohlo to týden počkat?

takže jo, budu si stěžovat. hlavně proto, že tím nechci zatěžovat okolí a protože nesnáším, když si stěžuju. je to otravný a zbytečný a nejspíš, kdybych měla pozitivní přístup, všechno by bylo mnohem snažší. ale nějak na to nemám.

problém s očima jsem už zmiňovala. z toho docela logicky vylezlo to, že se bojím, že mi oslepne pes, zvlášť, když nikdo kromě mě mu ty antibiotika nedá a já budu domů chodit kolem osmé nejdřív. docela jsem se s tím srovnala, dokonce i s ranníma scénama, kdy se v chodbě všichni včetně psa motáme a já nestíhám vlak. no, ale asi to nestačilo, takže když jsem jí včera ráno zkoušela nějak zklidnit, abych konečně mohla vypadnout, objevila jsem, že jí vyhřezla vagína.

ráno jsem samozřejmě neměla tušení, co to je, prostě jí u zadku vysel kus tkáně, ani nevím, k čemu to přirovnat. docela chuťka. kdyby to bylo na mně a nemusela bych do školy, asi bych hned běžela na veterinu, ale takhle jsem musela počkat až se vrátím. do toho nákup, protože dneska v poledne už přiletí děcka z holandska. takže nervy jako prase.

od veterinářky jsem se dozvěděla, že je to vyhřezlá vagína a že budeme muset na veterinu kamsi do brna, protože ona tohle nedělá a je potřeba to řešit operativně, ideálně hned. naštěstí se nám podařilo sehnat veterináře dneska ráno na devátou.

takže jsme jeli. naštěstí si otec vzal v práci volno, takže nás tam hodil a odpoledne ji zase vyzvedne, u čehož teda já už nebudu, protože samozřejmě máme nějakej stanovenej program. asi nemusím říkat, že bych se na to nejradši vysrala a byla se psem, protože kromě tohohle zákroku, kterej je prý naštěstí docela obvyklá banalita, ji rovnou musíme nechat vykastrovat. a z toho mám docela strach. přece jen už není nejmladší.

jediná pozitivní věc - teda, relativně pozitivní, kdyby se všechno tak nesralo, nebylo by to potřeba - je, že ten veterinář je i expert přes oči, takže nebudeme muset hledat dalšího specialistu. a taky to, že máma je zase na neschopence, takže se o ni aspoň může starat, než se z té operace trochu vzpamatuje. upřímně si neumím představit, jak to bude psice zvládat, protože je sice už o dost klidnější, než bývala, ale bojím se, aby vůbec žrala (což je dost divný, vzhledem k tomu, že je jinak hrozná popelnice... no, dneska se ani nedobývala pro jídlo, když ráno nedostala) nebo mohla chodit.

ve dvanáct jedem na letiště, ve čtyři vyzvednout psa z kliniky, pak bowling. přísahám, že jestli přežiju tohle, dám už asi všechno. naštěstí má ta holka, co přijede, aspoň ráda zvířata. takže tolik k mojí aktuální situaci. kouřím jako fabrika.

i would rather sleep. i would rather drink wine.

11. dubna 2016 v 20:25 | R. |  the diary of a fucked up girl.
ráda bych řekla, že jsem se vzpamatovala. vlastně mě dost mrzí, že to říct nemůžu, protože jsem vždycky chtěla být ta silná holka, co zvládne milovat a odpustit a nechat jít. i když upřímně nevím, jestli existuje vůbec někdo, kdo tohle umí... a pokud jo, potom tleskám.

místo toho, abych se vzpamatovala, mám migrény, neposlouchají mě záda a pod zámínkou ani nevím čeho mu píšu, jestli prostě nemůže... přestat. přestat a zůstat radši se mnou. a jasně, že vím, že nepřestane nikdy. ale taky vím, že nikdo jinej mě neobejme. a mám toho dost. mám dost bolesti hlavy, bolesti na plicích, pocitu, že snad prasknu. asi na to kašlu, asi se vzdávám.

potřebovala bych někoho, kdo by byl stejně postiženej jako já. myslím... někoho kromě mámy. někoho, u koho mě myšlenka, že šla na potrat, nebude naplňovat jakousi nepopsatelnou hrůzou. byl to tak sobeckej pocit, víte?

no, je legrační, jak se v posledních měsících strašně měním. skáču od jednoho pólu k druhýmu, odrážím se od stěn. a některý věci, když je o sobě zjistíte, jsou tak jaksi příšerný. třeba že já bych na potrat nemohla. že bych nemohla dokonce ani odejít. že bych - jako vždycky - zůstala zaseknutá v jednom bodě, a čekala, že se možná stane zázrak a někdo mě odtam vytáhne.

ve středu přiletí holanďani. nemůžu tomu uvěřit... když o tom půl roku jen tak naprázdno mluvíte, a najednou se to fakt má stát už za dva dny a vy to musíte zvládnout. jako... vědět, kam jdete, uvařit, mluvit pořád jen anglicky, vzpomenout si na slova. říkám si, že když můžu mluvit anglicky sama pro sebe, zvládnu to i pro další lidi, ale do háje... stejně si nevěřím a fakt mě to štve, protože bych se vážně věřit chtěla. a třeba zvládnu předstírat.

aby toho nebylo málo, mám zase nemocnýho psa a podle veterinářky bych měla jet na specializovanou veterinu ještě tenhle týden - což nemám šanci. takže hurá, pokračujem antibiotika a v modlení, aby mi do příštího týdne neoslepla nebo neměla díru v rohovce. nevím, proč já mám na ty slepý zvířata takový štěstí, heh. a zase ta bezmoc, zodpovědnost, strach a spousta peněz, který budu tahat od rodičů...

potřebovala bych pauzu. tak spát... na měsíc, na dva.

and you're just fine.

7. dubna 2016 v 21:10 | R. |  the diary of a fucked up girl.
je tu pár věcí, co mi lehce komplikují život... řekněme. vlastně je to jen jedna věc a to je ten posranej rozchod. a moje labilita. a slabost. psychicky se ze samoty prostě hroutím a pak se hroutím i po stránce tělesné.

po té, co jsem spala asi osmnáct hodin s jednou malou přestávkou na jídlo, je mi přece jenom o něco líp. minimálně jsem se během toho času úspěšně vyhýbala všem povinnostem, lidem a nepříjemnostem

je to trochu divný, ale lidi se dělí na dvě poloviny... společný mají asi jen to, že jim do toho nic není a taky to, že jim na mně nejspíš záleží, což mě trochu znepokojuje. první polovina je přesvědčená o tom, že ten vztah by měl prostě skončit a já bych měla zatnout zuby a přetrpět nějakou dobu bez partnera, překousnout depresi a nedostatek fyzickýho kontaktu a pak potkat prince na bílým koni a s ním odcválat do západu slunce. pak je tady druhá půlka, která mi tvrdí, že se k němu mám vrátit a netrápit se, vykašlat se na problém, co máme, a s ním zůstat, dokud se neobjeví někdo, s kým budu šťastná... nebo šťastnější.

zádrhel je v tom, že nevím, jestli zvládnu být tak sobecká a v případě, že někoho potkám, to opravdu rozjet a rozejít se až potom. a taky nevím, jestli zvládnu dělat, že ten problém vlastně až takovej problém není. no a zároveň nevím, jestli zvládnu nezhroutit se.

takže... asi není nic, co bych doopravdy věděla.

říkám si, jak moc vám může předchozí deprese zkreslit pohled na současnost. protože nějak nevnímám, že bych na tom byla až tak zle. narozdíl od okolí, který to kupodivu registruje. chápu, když je to psycholožka, která to pozná už podle držení těla, ale když je to H., trochu mě to děsí. naposledy jsme se viděli měsíc zpátky a pak někdy v říjnu, takže nepředpokládám, že by dokázal porovnat to, jak vypadám normálně s tím, jak vypadám, když mám problémy. trochu mě to vyděsilo, protože vážně moc nestojím o to, aby na mě tohle šlo tak snadno poznat.

upřímně - chybí mi sex. chybí mi na někom ležet a jen tak někoho obejmout. chybí mi taky letmo se dotýkat a všechny tyhle blbosti. chybí mi to natolik, že vím, že jsem schopná doplazit se zpátky. takže prostě vedu ten vnitřní boj a nevím, co chci víc.

bylo by fajn, kdyby to někdo vyřešil za mě.

wish we could turn back time to the good old days.

3. dubna 2016 v 21:50 | R. |  the diary of a fucked up girl.
lidem s depresí se prý zdá víc snů, než lidem bez ní. myslím, že to daleko víc souvisí s úzkostí a strachem, než tou typicky otupělou, malátnou a flegmatickou depresí. když je deprese taková, nezdá se mi nic. a vlastně se mi zdá spíš život, protože líně proplouvá mezi prsty, je jako voda tekoucí do kopce, hnaná chabým lidským dechem.

většina těch snů je úzkostná. zmatená. uspěchaná. plná pokažených detailů, lidí, kteří nevypadají tak, jak by měli... tak, jak vypadali ještě včera. jediný hlubší význam toho všeho je, že mi mozek dává vědět, že máme strach. že to něco málo racionálního, co ve mně je, se bojí, že se moc rozuteču. a někdy bych chtěla. přijít pozdě. říct něco hloupýho. zasmát se nahlas v nevhodnou chvíli.

zítra ho uvidím.

moc nevím, co dělat a jak se chovat. možná chci bejt hnusná a odtažitá. možná se chci nechat líbat. a nejlíp asi jen... dělat, že můžeme být tak nějak... v pohodě. i když tomu nevěřím. vlastně nevím, proč bych to pro něj měla dělat. ale ani proč bych neměla.

nesnáším nostalgii. vím, že je to všechno lež, že to nebylo tak snadný, že to bolelo. vím všechny tyhle věci, ale stejně bych to chtěla zpátky. a i když je to svým způsobem zbabělý, nejvíc ze všeho bych chtěla, aby se to nikdy nestalo. tohle byl přesně ten důvod, proč jsem si lidi držela od těla. nehledě na to, jak absurdní to je, stalo se přesně to, co jsem nechtěla. vím, jak by byl život prázdnej a nudnej bez jeho blízkosti... a teď, když to vím, bolí to víc, než když jsem si to jen myslela a představovala si, že by tady mohl být.

psycholožka mě asi zabije a pohřbí v těch všech asertivních kravinách. nevím, nemůže přece být tak těžký chovat se správně, ne? správně pro obě dvě strany, tak, aby to nikoho nebolelo. jsem unavená z toho, dávat pořád ostatním přednost, pořád někoho chránit a snášet pak svoje vlastní výbuchy, i když jasně vím, kdo za ně může. no jo, tak je to špatně... a co mám dělat? co mám dělat, když nejsem vzteklá hodinu nebo den, ale několik týdnů v kuse a denně mám chuť řvát a podkopávat cizí sebevědomí vážně nechutnýma kecama. upřímně řečeno se sama sobě dost hnusím a nepřijdu si vůbec jako silná osobnost, tvrďte mi, jak jsem nezlomná, protože to v sobě udržím, jak chcete. být nezlomná a silná by znamenalo ten pocit nemít, necítit ho hořet po celým těle, který chce prostě něco rozmlátit na kousky. bejt silná by znamenalo nemít tu posranou chuť si rozpárat stehna.

chci hrát tu hru na to, jak se dva lidi potkaj. a pár měsíců si myslí, že jsou fajn, že spolu tvoří něco víc, něco, co je až kouzelně jednoduchý a nekomplikovaný. hru na to, kdy se oba dva chtěj sejít. na společnej čas, kterej nekončí a stejně ubíhá až moc rychle.

přijde mi, že všechno, co jsem měla, jsem rozdala. teď nemám nic. nic, co bych jen tak vložila do někoho, kdo mi ani nechce dávat něco nazpátek. jsem prázdnej dům bez tapet.

maybe i can change your mind.

1. dubna 2016 v 23:42 | R. |  the diary of a fucked up girl.
asi jsou i jiný způsoby, jak se vyrovnat se zlomeným srdcem, ale aktuálně mi asi ještě pořád nejvíc vyhovuje vybrečet se hezky veřejně. pořádně dramaticky.

dnešek byl jeden z nejhorších dnů za poslední dobu. taková milá připomínka toho, že umím být i blázen. vždycky si vzpomenu na jednu písničky od paramore... paradoxně neznám její název a teď si ani nevzpomenu na konkrétní část textu, která mi leží v žaludku. ale je to něco ve smyslu - now I'm one of these crazy girls.

a to vážně jsem.

víte, rozchod jako takovej mě ničí. ale zvládám to, musím se pochválit. ale když jsem se dneska dozvěděla o tom, že jedna nejmenovaná kapela dneska hraje v jednom nejmenovaným klubu a já tam nebudu a on jo... to mě málem zabilo. protože to já jsem ho s tou kapelou seznámila. to já jsem je milovala první. to já ho vzala na koncerty...

takže jsem ze sebe udělala asi docela drama queen, ačkoliv o tom on nemá ani tušení. je mu to jedno. je mu jedno, že mi tím, že mi o tom koncertě napsal, rozdupal poslední kousky... ani nevím čeho. kašlu na srdce. a ani se nezeptal, jestli nechci jít taky.

ne že bych jít mohla... kdyby jo, vetřela bych se. ale místo toho jsem večer strávila doma, u televize, uřvaná jako kretén a ke všemu střízlivá. snědla jsem tak kilo nutelly, spoustu banánů a plánovala pomstu, která je teda ve výsledku tak trapná, že se ani nebudu svěřovat. jo a taky po dlouhý době bojovala s fakt neuvěřitelným nutkáním si něco udělat.

ale jsem hrdá, že jsem to překonala.

říkám si, že se přece nevzdám, ne? jako, už jsem začala cvičit, nepřestanu jen kvůli chvilkové slabosti. nepřestanu přece s tím vším po tom, co jsem do toho vložila tolik úsilí. a taky úsilí jinejch lidí.

ale už teď si říkám, co jako budu vykládat psycholožce. vždycky tomu říkám menší krize a ona ví, že lžu. řekne, že ty věci, za který se omlouvám, byly správný. že mám vzteku dát průchod. ale nejsem kurva ve filmu, ne? je absurdní trhat fotky ze zdí, ačkoliv už jsem to stihla udělat. je hloupý mlátit něčím, co mi dal. ta věc mi neublížila... ale pohled na ni jo. a dost. vrhla bych se na něj. nejradši bych viděla, jak teče krev jemu, ne mně. nejradši bych, aby ho to bolelo, aby to pocítil.

nejsem s tím vyrovnaná, já vím. chovám se hystericky a dětinsky. no a co sakra? no a co...?