Březen 2016

movie tips V.

30. března 2016 v 16:42 | R. |  inspiration.

uvnitř mé hlavy rozhodně není film pro všechny... respektive... ne všem se bude líbit. popravdě nevím, většinou se nekoukám na filmy čistě z hlediska nějaký... zábavy. většinou zabíjím čas, jsem zvědavá, ráda poznávám nový pohledy na svět, nový možnosti toho, jak se daj příběhy vyprávět, pojmout, zachytit. zní to jako strašně hipster záležitost, ale nevadí mi nemít na 100% jasno. u filmu nestrávíte tolik času, jako u knížky a když jste na tom stejně jako já a víte, že je úplně jedno, jestli čučíte do bedny počítače, nebo do televize, nepřijde vám to tolik jako ztráta času. ehm, ale to jen tak... na úvod. tenhle film je o tom, jak se alicia vypraví do chille spolu se svojí sestřenicí a skupinkou lidí, co vůbec nezná. jak se ale pozděj ukáže, sestřenka ji nechá ve štychu a alicia se ocitá sama mezi lidma, kteří nejsou zrovna nejmilejší. v kombinaci s neobvyklým prostředím, nedostatkem spánku a všelijakýma rituálníma blbostma se tak řítí do nečekanýho průseru. žádnej psychologickej horor to není, ale příjemně jsem se teda taky necítila a vzhledem k některým mým zkušenostem mi situace přišla naprosto věrohodná a o to děsivější.

go & never look back.

24. března 2016 v 22:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.

bojovat sama se sebou je těžký. těžší než cokoliv. je to jako pokoušet se navěky zadržet dech navzdory pudu sebezáchovy. jako pokusit se říznout do tepny a rozmyslet si to pokaždý až na poslední chvíli. dělala jsem obojí a dělám to i teď. bojuju. proti sobě a za sebe. za to lepší, co možná můžu bejt.
je to každodenní boj. ráno se probudím ze snů o tom, jak mě objímá, líbá, vodí za ruku jako pejska na vodítku. ráno se budím a chce se mi vstát a běžet za ním. a on mi pak během dne napíše. pár vět. a já odpovím pár slov a pak dělám, že neexistuje. pár cigaret. víno, lidi, zaměstnat se, co nejvíc to jde. a večer, opilá a ubrečená, mu znovu a znovu napsat, jak ho nenávidím, jak mě zničil, jak je to absurdní, jak už nemůžu dál.


mám právo se alespoň pár týdnů chovat jako kráva, ne? pár týdnů, než se nadechnu úplně čistě. a někdo mi napsal, že to trvá xy měsíců, než se přes to člověk přenese. že několik let prostě nevymažu z povrchu. že nemůžu chtít zapomenout hned. nevím. vlastně ani nechci. nechci zapomenout na to hezký. na to, co mi drtí plíce. nechci dělat, že to nebylo. nechci dusit to, že to bolí, protože pro jednou alepsoň vím, proč. a komu to vyčíst.
některý písničky prostě bolí. zničil mi je. zmetek. blonďatá katastrofa.
jsme asi neuvěřitelně silný, když mluvíme o bolesti. pozoruju to poslední dobou až příliš často. jak tam tak sedíme v šatně, jedna vedle druhý, a s některejma slovama se oči prostě lesknou víc, než by měly. a nikdy nebrečíme. nikdy ne nahlas a nikdy před tím, kdo za ty slzy může. nikdo si je už nezaslouží. jsou moje. a budou moje.


chodím teď hodně mezi lidi. někdy mi to je až nepříjemný, ale nedokážu sedět na místě a psát tyhle žvásty pořád dokola. blbnu z toho. pořád si říkám... ježíš. tak se prostě zvedni a jdi líbat kluky, co neznáš. běž jim zabořit ruce do vlasů. běž předstírat, že všechny kolínský jsou stejný. nebo že hřejou úplně stejně jako on. fake it 'til u make it. něco dělej, nebo tě to sežere zaživa a ty se budeš jen mlčky dívat.
taky jsem mu včera psala. hodně věcí, který si ani nepamatuju a radši je nebudu číst, protože bych se musela jít zahrabat. moc nevím, co s tím mám dělat. popravdě si prostě jen přeju, aby mi slíbil, že to změní. že mi dokáže, že to, co říká, je pravda. že to pro mě udělá a já budu moct znovu dýchat. a to přání je tak hrozně naivní, až se nepoznávám. vím, že to neudělá. je to stejný, jako si přát poníka. bojím se, že ani tohle mě nikdy doopravdy nepřejde. i don't wanna see you leave. fuck u. fuck, fuck, fuck u.


byla jsem v divadle. hned dvakrát během tohohle týdne. a to je teprve čtvrtek. vybrečela jsem oceány.

working for future happiness kills me.

20. března 2016 v 22:13 | R. |  the diary of a fucked up girl.
poslední dobou je mi pořád špatně... teda, asi tak od pátku. nějak se mi nedaří vnímat, kolik času uplynulo, co je za den, co mám dělat, říkat, jak myslet. jedno debilní sklo a zase jsem x dní nepoužitelná - a patří mi to, já vím. navíc pořád spím a čím víc spím, tím víc je mi zle. a čím hůř mi je, tím víc chci prostě jen spát.

je toho na mě asi trochu moc. v pátek jsem jela na sushi, pak za ním, pak u mě spala fro. taky jsem to s ním nejspíš konečně definitivně ukončila, ačkoliv se skoro bojím to napsat, protože se znám a přijde mi, že nic nikdy není definitivní. včera rodinej oběd, posilka, frájina.


připadám si cizí. ani mi nechybí. až se za sebe stydím, když si uvědomím, že to, čeho se nejvíc bojím je, že nebudu mít sex... strašně dlouho. protože vím, že si nikoho nezvládnu najít a taky jak dlouho mi to trvá, než si někoho pustím do těla. a sex s ním byl někdy, když už k němu došlo, fakt krásnej.

taky se mi zdálo o F. a byl skoro opravdovej. až na to, že se ke mně choval tak hezky... on se nikdy nechoval tak hezky, aby se na něco ptal. a tentokrát jo... byl nahej a podíval se na mě a zeptal se na něco, co mi nejspíš utrhne srdce.

jsem příšerná. příšerná v rozchodech. na druhou stranu, kdo tohle sakra umí? kdo tohle umí udělat, když ví, že ho ten člověk má rád... sada knížek když je to pořád ještě oboustranný. já teda ne. bolí to a brečím do polštáře a zatínám svaly na mozku, abych si jednou pro vždy zapamatovala jakej hajzl to je. a přesto všechno bych dala cokoliv, abych ho směla vidět ještě chvilku růžově. a usnout v jeho náručí. a slzet mu do trička.

tentokrát budu silná a definitivní. slibuju. udělám pro to maximum.

one more shot.

15. března 2016 v 21:27 | R. |  the diary of a fucked up girl.
i, i'll never be, be what you see inside
you say i'm not alone, but i am petrified
you say that you are close, is close the closest star?

miluju ten pocit, že jsem její malá holčička. když se mě zeptá, jestli jdu do sprchy a zapne mi topení. když mě obejme a přejde fakt, že smrdím jak fabrika.

je mi smutno. slíbila jsem si, že už kvůli němu nebudu nikdy brečet. že už pro něj neobětuju jedinej bolestivej záchvěv uvnitř. pravdou je, že se lámu denně. jsem rozebraná. slyšela jsem to ve filmu, ale do háje... jo. jsem rozebraná na milion součástek a ty jsou poházený v celým vesmíru. v každým pohledu, co mi věnuje F., například.

F. je jako stín. nevím, jak to jinak říct. vysokej, rozcuchanej a vousatej stín v červený mikině a divně volnejch kalhotách. a já tam prostě stojím ve frontě na kafe a zahlídnu ho... tak nějak periferně. a pak nedokážu udělat nic jinýho, než se na něj podívat tak okatě a přímo, až se nepoznávám. jsem si docela jistá, že když se to stalo asi potřetí během posledních pár dní, musel si toho sakra všimnout. tak si říkám, co od toho vlastně očekávám? to ho teď jako zkouším sbalit? čekám, že přijde, dá mi ruku na rameno a řekne... hej, jsi zlomená, úplně to ječí na lidi kolem tebe.

drž hubu. já vím, že jo.

nelíbí se mi, kam se dostávám. i když se mi to vlastně líbí. trávím většinu času sama, což mi vlastně nevadí. začala jsem chodit ven... chodíme vlastně jen hulit, pak jíme a obcházíme brno. pořád přemýšlím, jak by zněla pravda.

zlato, lhala jsem. vlastně jsem nechodila jen s kamarádkama, chodím taky s třema klukama. ale můžeš být v klidu, líbí se mi jen dva z nich a jen u jednoho z nich je to založený na tom, jakej je tak jaksi uvnitř. ten druhej má krásnej zadek a taky široký ramena. je ti dost podobnej, protože je taky pěknej kokot... myslela jsem totiž, že je fajn a že mě má rád, ale jen kecal. jen se tak tvářil.

hledám si náhradu tak moc, až je to trapný. a chce se mi křičet, proč se mnou dneska nechtěl nic mít.

a pak je tady A. fakt je to směšný. občas. je vtipný, jak vám někdo, kdo se v životě ani nelíbal, povídá o tom, co by vám někdo, s kým pícháte, rozhodně říkat neměl. jak by se neměl chovat. a řekne vám, že jste skvělá. směje se vašim vtipům. dívá se na vás. vidí vás. váš zadek mu nepřijde velkej. a říká slovo kurva jako kdyby to bylo to nejhlubší, co se dá vymyslet. on a jeho modrá bunda. obrovský oči. a jeho skvělá, uvolněná a hladivá tráva.

no a taky hodně piju. nevím pořádně proč. v neděli jsem to asi přehnala, když jsem na prázdnej žáludek vypila trochu moc a kvůli kocovině zůstala doma. chce se mi smát, když o tom přemýšlím. brečela jsem asi už dost, ne? dneska už si dávám pozor... zajedla jsem to pizzou.

i might be playing with the fire.

13. března 2016 v 21:02 | R. |  the diary of a fucked up girl.

není tak těžký si představit, že bych milovala někoho jinýho. nejspíš jsem ten typ rozdávající city jako pedofil bonbóny v parku. rozdala bych i tělo. ruce a nohy. prameny vlasů. ledvinu.

samozřejmě, že jsem se s ním vyspala. a pak znovu. je můj důvod proč se nebojím podívat do zrcadla. a bojím se se ho vzdát. budu zase sama. budu zase osamělá. budu prázdná.

přiznávám se. opíjím se vínem a sladkejma kecama a jeho tělem. opíjím se spíš ze zvyku. ležím ve vaně a poslouchám rádio. voda je teplá. já jsem teplá. roztávám.

nesnáším ty uvědomění. jako vystřízlivění. roztrhne se pytel. a mně se chce smát. takže brečím. a chci bejt nahá. chodit po pokoji. tušit jeho pohled. mít deku na hlavě a křičet. tančit. skákat. dotknout se stropu.

asi umírám.

bojím se. strašně se bojím, že o tebe jednou přijdu. že všechna ta tráva, co kouříš, mi tě jednou vezme přímo z rukou, že tě nezvládnu sevřít dost pevně. bojím se, že jednou přijdeš a už si nebudeš pamatovat, jak se ke mně chovat. jak křehká jsem. že už nebudeš ten jedinej člověk na světě, kterej pozná, když lžu o tom, že jsem v pořádku. vím, jak moc sobecký to je. ale jsi jedinej, koho mám. alespoň trošku, malinko mám.

přemýšlím, že vysadím prášky. přemýšlím o tom vlastně už delší dobu, ale teď se pomalu zabývám i myšlenkou, že to udělám doopravdy. taky že přestanu brát ha a vyřeším tenhle problém jinak. chci se... očistit. chci znovu být jen já, zodpovědná za sebe a svoje tělo a chci, aby to bylo moje tělo, co mě ovládá. ne pilulky a hormony. nechci fungovat podle programu.

just don't stop choosing me.

10. března 2016 v 7:45 | R. |  the diary of a fucked up girl.
tak jo...

poslední dobou jsme na tom hodně špatně. tak jsem mu napsala, že je konec. jako zbabělec a taky jako netrpělivá mrcha, co se nemůže dočkat, až se ho zbaví. tak fajn. nejsmutnější na tom je, že po hodině pláče a mýho - obvyklýho - prozření, že bez něj nevím, co budu dělat a proč bych vůbec měla, mi řekl pravdu. a pravdou myslím to, že mi konečně sdělil fakt, že mi už zase lhal a lže.

nevím. občas taky lžu. lžu o tom, s kým jdu ven, protože nechci, aby dělal žárlivý scény. lžu o tom, co doma dělám. lžu, nebo spíš zamlčuju, tenhle blog. nejspíš bych našla i další věci, ale nikdy nelžu o tom, o čem jsme slíbila, že budu upřímná. slíbila jsem mu, že si přestanu ubližovat. a dokázala jsem to. ne hned, ale kurva, snažila jsem se. tvrdit, že to bylo jen kvůli němu by byla blbost, ale nejdřív... nejdřív mi to vlastně jedno bylo. jen jsem chtěla, aby se na mě mohl dívat. abych mu nepřipadala odporná.

chtěla jsem mu pomoct. jak si sakra dovoluje tvrdit, že ne.

jsem unavená a nevím, co dál. nemám ani jednu cigaretu. jeden medovej cider v lednici a denně xy testů, takže ne, nemůžu se opít, zhulit nebo jinak elegantně to vyřešit. jsem prostě ztracená, heh.

na druhou stranu, trochu pozitivně, že?

zaprvé, konečně mám s kým chodit do posilovny a vlastně se na to začínám těšit. dřív mě cvičit fakt bavilo, dokud jsem nezačala vymýšlet pičoviny s jídlem. a tentokrát jsem rozhodnutá být prostě... v klidu. bude to sranda.

taky konečně mám všechny informace o holanďanech, co přijedou v dubnu a jsem... excited, řekněme. až na to, že netuším, kam bych někoho takovýho vzala, aby to bylo zábavný, poučný a hustý zároveň. napadla mě vila tugendhat, ale tím nejspíš končím, takže... někdo nějakej nápad?

navíc, jestli jsem teď single, možná bych měla mít nezávaznej sex. až na to, že se se svým "ex" denně vídám a denně kvůli němu brečím.


such a mess.

6. března 2016 v 19:03 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevím. nevím. nevím.

chtěla bych se vrátit zpátky. nejdřív ho obejmout a pak ho tvrdě políbit. kousnout ho do rtu. cítit v puse jeho jazyk. zajet mu rukama do vlasů. a zatahat. chtěla bych ho pevně tisknout. schovat se mu mezi ramena. schovat se mu do klína. dotýkat se nosem. dotýkat se hrudníkem. hladit hřbet jeho ruky. zápěstí. loket. podpaží. klíční kost. jamku mezi prsama. žebra. zase cítit... srdce, jak buší. zhrublej dech.

chtěla bych být jeho. intimní. po tmě a potichu. jen se proplítat, jako dva hadi. hledat, kde všude do sebe zapadnem. znovu a znovu ho ochutnávat. jeho teplo. jeho jemnost. rty jako samet. kůže jako králičí kožich, jako plyš, že by se do ní dalo zachumlat, tisknout se k ní celý hodiny, dýchat ji, procestovat prstama tam a zpátky. milionkrát.

chtěla bych ho obejmout kolem pasu. a zlíbat mu břicho. jezdit nehtama po tom pampeliščím chmýří. cítit, jak moc mě chce. cítit to na prsou. cítit to na břiše. cítit, jak mi cuchá vlasy. cítit, že je se mnou. tady a teď. že mě miluje. že mě chce. že mě potřebuje. že mě taky cítí.

chtěla bych poslouchat ty jeho řeči.

nedělej si piercing do bradavky. nezlob se. chci být s tebou. chybíš mi. zítra ráno?

slepím si ho. z těch vzpomínek, tak živejch, že by stačilo rozbít pár molekul a dát jim trochu tvaru. pár atomů, aby si mohly sednout vedle mě. jen kousek a šlo by vzít je do dlaně. jeho kaktusy. jeho kočku. jeho bordel.

nevím.

nevím, co jsem ti udělala, že tohle děláš ty mně. asi si to zasloužím, co já vím. začala jsem se kvůli tobě léčit... přestala jsem si kvůli tobě ubližovat. a už ani nemusím, ničíš mě dost za nás oba.