Únor 2016

i miss that boy asking for a smile.

29. února 2016 v 20:20 | R. |  x.
fascinuje mě, jak mají některý věci jména... jako - kabelka hannah, kabelka stella, kabelka naměstejněnemáš. je to legrační, protože ani jedno z těch jmen vám neřekne, jestli budete spokojení. nevíte, která hannah za tím stojí, sakra. nevíte, jestli to náhodou nebyla psychicky labilní hysterka... a v tom případě by mi ta kabelka byla snad ještě sympatičtější. jako, hele, taky tak ráda nevíš co se svým životem?

všechno je to tak nějak... na nic. doma všechny seru. no, nemám sílu to napravovat nebo se snažit být snesitelnější. je mi špatně. je mi na nic. vím, že nejsem jediná. vím, že jsem sobecká. vím tohle všechno, ale kurva. co mám z toho, že se snažím? dělám chyby i když se snažím, i když dělám všechno pro to, abych se jim vyhla. chce se mi z toho křičet, protože prostě nedokážu zavřít oči nad tím jaká egoistická a přehnaně hrdá mrcha jsem, nedokážu spoustu věcí překousnout. prostě odmítám být dál děcko. nebudu něco dělat jen kvůli křiku nebo zákazům. vím, že je to se mnou na posrání. ale já už nemůžu. už prostě dál nemůžu. je mi totiž úplně u prdele, jestli je podlaha umytá ve dvě nebo až ve čtyři.

jsou to všechno sračky.

prostě nám to neklape. poslední týden až dva se nevídáme vůbec nebo sotva na hodinu. dokonce ani včera vlastně nezůstal... jsem hrozně rozpolcená nad tímhle vším, protože hluboko uvnitř ho prostě pořád chci vedle sebe, pořád ho chci líbat a svlíkat a říkat mu, že jsem nemožná. ale přijdu si jako ryba na suchu, pořád mrskající ocasem, až do konce... vím, že nakonec přijde to, před čím bych nejradši uplavala. schovala se. umřela.

našla jsem si kamarády... i když kamarádi jsou asi přehnaný slovo. jsou to lidi, s kterýma jdu na oběd a cítím se trapně a zároveň dobře. tohle umím. umím být použitelná a normální, když nemusím zabíhat do detailů, do osobních problémů. umím říct, že můj otec se léčí z alkoholismu, když se mě nikdo nebude ptát, jestli to nebolelo. uměla bych říct, že moje máma je blázen, ale nemůžu, protože... protože ona není blázen. a protože nechci, aby si to někdo myslel. protože jsem taky blázen. protože svět je pokroucenej a mohla bych ho omylem pokroutit ještě víc.

zítra /legrační, tohle jsem vlastně psala včera, takže na tom obědě už jsem byla.../ jdu na oběd s těmahle kamarádama. dovezu jim tam trávu a nejspíš budu bojovat s tím, abych se nezhulila taky. nechci mu udělat to, co on dělal mě. i když už to dělám. vím, že vlastně nedělám nic špatnýho, protože ačkoliv jdu ven s klukama a jemu jsem řekla, že ti kluci jsou vlastně holky, neberu je jako kluky, takže... proč dělat vlny, ne? nebudu nikoho líbat. nebudu nikomu sedět na klíně. nebudu před nikým brečet a prosit, aby mi řekl, že jsem pořád ještě hezká, že mám krásný vlasy, že hezky voním, že mám nejhnědější oči, že jsem skvělá. nebudu se před nikým ponižovat... a budu pořád stejně chladná jako vždycky. tak, že stejně nikoho ani nenapadne, že by ke mně mohl natáhnout ruku, protože tak je to vždycky. bojej se mě dotknout.

jsem taky jenom pokrytec. vím to moc dobře. taky vím, jak hrozně jsem slabá. vzdoruju mu, ale stačí mi když se mu zalesknou oči, abych roztála. stačí mi, aby mi položil ruku na koleno. stačí, aby mi dal pusu na tvář a zůstal blíž jen o vteřinu dýl, než bylo ve skutečnosti potřeba. takhle málo a já se rozpadám. protože ho kurva miluju. protože mi chybí. protože tak nějak doufám...

je mi špatně. piju a kouřím. pořád mi slzí oči, takže vypadám jako děsně emo girl, jak si to tak jedu domů a koukám z okýnka vlaku. zdá se mi, že se míjíme. že o sebe už ani nestojíme. svým způsobem vím, že můžu být atraktivní. svým způsobem jsem to věděla vždycky, ale neumím toho přímo využít. někdy mě to štve. někdy si říkám... proč vlastně? proč neumíš být ještě o trochu víc mrcha?

není pravda, že lidi neví, co chcou. lidi jen neví, jestli chcou, aby to vědělo i okolí. to je to pravý dilema, to místo, kde se střetávaj dvě neslučitelný věci. a někdy bych si přála být pořád opilá, abych dokázala nahlas říct... to všechno. to všechno, co vlastně ani nedokážu napsat, protože nevím, jestli chci, abyste to věděli.

movie tips IV.

28. února 2016 v 19:31 | R. |  inspiration.

zmizelá je jakási zvláštní kombinace mysteriózního dramatu s detektivkou a jakousi romantickou zoufalostí. nejsem obecně nijak zvlášť na detektivky, na druhou stranu, koho by to nebavilo, když se na něco díváte poprvé a neustále přehodnocujete, kdo že je vlastně únosce, vrah nebo obyčejnej hajzl. z původně až klišé snímku se najednou zmizelá dostává k fakt skvělé a překvapivé zápletce a na konci už vlastně nevíte, čí jste a koho vlastně obdivujete a koho nenávidíte, nemluvě o tom, jak skvěle vás najednou začnou děsit představy manželskýho života.


and you were like broken glass and spilled tea.

27. února 2016 v 20:17 | R. |  x.
vím, že ta hrdost mě jednou zničí, rozpáře mi břicho a já se rozteču po podlaze jako nechutnej sajrajt. popravdě se ani nesnažím ji překonat. většinou k tomu potřebuju nějakou berličku v podobě romantickýho filmu, hudby nebo přicházející ovulace.

ale potom jeho rty. neznám nic, jako jeho rty. není jídlo, co bych chtěla sakra tolik chutnat. jeho rty jsou na rozbití hlavy o zeď, protože se jich prostě nedá nedotýkat, nedá se skrz ně nedejchat, nejde to. nejde mu nesundat tričko. nejde necítit jeho teplo. nejde nemilovat jak voní.


děsí mě to. jak se dá kvůli tělu a doteku zahodit hrdost, odhodit strach a stesk a bolest. jak se všechno může rozpustit, když vás někdo políbí na krk. bylo mi to jedno. hřál. na ničem jiným vlastně nezáleželo.

jsem nezodpovědná a všechny tyhle věci. na moje rozpadající se plíce obtěžkaný nechutným kašlem hulím trávu. koleduju si o kvasinkovou infekci vším tím cukrem. piju přeslazenej čaj. nežiju vůbec plnohodnotnej život. je mi jedno, že nic neumím a že budu mít problém. je mi jedno, jestli umřu s celulitidou. je mi jedno, že jsem si zničila tělo. je mi jedno, jestli budu někdy dobrej člověk. je mi fuk, že bych měla mít ideály.

nevím, jestli se něco děje, nebo to tak jen vypadá. poslední dobou zase hodně brečím... protože nám to prostě neklape. částečně za to můžu asi já, ale nejsem spokojená. nechci bejt druhá možnost, nechci si připadat jako kdyby tenhle vztah byla jistota, který se oba odmítáme ze strachu vzdát. pořád... pořád to může bejt takový, jako dneska. snad. doufám.

jen mi prosím neubližuj.

feeling blue.

23. února 2016 v 21:51 | R.
neřekla bych, jak těžký bude najít tu pravou... po několika týdnech pátrání mi přijde hledání životního partnera úplná brnkačka... minimálně za něj nezaplatíte v řádech tisíců ještě než vůbec víte, že bude stát za to a že se nerozpadne jen co si s ním poprvé vyrazíte. tolik k mýmu kupování nový kabelky. a nedostatku peněz. a vybíravosti.

ve skutečnosti jsem hodná holka. holka, co nepodvádí svýho kluka. holka, co zavře hubu... nebo možná spíš otevře, protože se to čeká. holka, co nepodvede skoro nikdy nikoho. holka, co kouří jen špatnou slabou trávu. holka, co si vyčítá kouření kvůli globálnímu oteplování a myslí na znásilňování krav pokaždý, když pije mlíko. holka, co si dá tu práci udělat si úkoly. nastavit si budíka. jsem hodná holka, co všem odpustí a ví, kdy přestat. hodná holka, která pije, ale nezvrací.

a říkám si... proč?

chodím kolem špilberku v kruzích a je mi to jedno. chci to napořád. chci to chtít, takže to chci. směju se a přemýšlím, jestli se takhle směju i normálně, jestli i normálně takhle nahlas a vesele mluvím. jestli je mi i normálně jedno, jestli dokončím větu nebo ne. nejsilnější vzpomínky jsou na tyhle detaily, který mi chyběj. jak divně chodím. jak divně mluvím. jak skvělej mám hlad a jak hudba občas tancuje po vinylu.

pamatuju si, jak jsem jednou byla sama doma. a měla ukradenou trávu. a žádný sklo. kouřila jsem to z propisky a když přijel, skákala jsem radostí.

pamatuju si, jak jsme jen leželi a dotýkali se navzájem a bylo to snad tisíckrát hezčí, než jsem dokázala čekat. a byla jsem těžká, ale poddajná. a všechno šlo snadno.

pravdou je, že většinu času prostě nevnímám a proplouvám. jdu do koupelny a zapomenu, kdo je za dveřma, tam venku. a dalo se to svádět na opar thc, ale byla by to lež. jsem střízlivá a sedím tam na podlaze a nevím jak dlouho, proč a co bylo deset minut zpátky. dost možná hlavně proto, že už to vědět nechci. je jednodušší dělat, že už je to dávno. nebo že jsem to někde četla... cizí příběh.

týden mě skoro ignoroval. pak se vrátil. nakecal mi spoustu blbostí a nechal si vyhonit. a znovu mě ignoroval. znovu a znovu to přejdu... ne odpustím. ne zapomenu. jen přejdu. zavřu nad tím oči. dost možná je mi to jedno. neřeším co k němu cítím, protože se většinou pletu. řeším jen sebe. že bolím. že jsem sama. že nemám nic... nikoho. a svým způsobem to přijímám. jako něco, co si zasloužím, co tak prostě bejt má. nevím.

slíbila jsem psycholožce, že jí řeknu, jakej spouštěč úzkostí a depresí jsem objevila. objevila? asi spíš ne. všechno to vím asi už dávno, jen tomu dát jméno. nedostatek sebeúcty. neschopnost se prosadit. neschopnost říct ne nebo jak to chci já. tlak. očekávání. život.

the perfect nothing.

20. února 2016 v 21:31 | R. |  x.
znáte ten pocit, když vlastně vůbec nevíte, co si myslet? a tak si radši nemyslíte nic... radši nemyslíte už vůbec, jedete na automat a děláte to, co po vás chcou dostatečně na to, aby se na vás nikdo nemohl dívat skrz prsty, ale zase tak, aby to stálo co nejmenší úsilí. tak, aby to nemohlo moc bolet. aby vás to nemohlo moc zasáhnout. naštvat. hádáte se, to jo. ale naštavní doopravdy nejste. doopravdy vám je jedno, že křičíte. nepotřebujete, jen se to v tu chvíli hodí, protože okolí nejspíš chce emoce a reakci a trochu lidskosti.

nevím, na co si to hraju. jestli si vůbec hraju. když o tom moc nepřemýšlíte, přece musíte být tak nějak přirozeně sami sebou, ne? a záleží na tom vůbec? není to všem jedno?

vím, že jsem psala, jak mi chybí. ani nevím. nezavolal mi ani jednou a pěkně mě nasral. napsal občas a já chtěla, aby mi chyběl, když už nic víc. ale nechyběl. pořád nechybí a to už je to přes týden, co jsem ho viděla naposledy. ani se netěším na zítřek... přijde mi to až k smíchu. nemůžu se prostě konečně rozhodnout, co chci? jednou? asi ne. na pocity se neptejte, protože ani o těch se moc rozhodnout nedokážu. jsem spíš strašně unavená, než cokoliv jinýho. chci spát a vysrat se na jane eyre a chemii. nechci se cítit blbě kvůli všem těm věcem, co jsem porala minulej týden a poseru ten příští. pořád něco. pořád něco, co je úplně k ničemu. zní to jako krize.

včerejšek byl hrozně legrační. měla jsem trávu, tak že se půjdem trochu pobavit. snad nikdy jsem neviděla tak velkou část brna v jeden den, nemluvě o spoustě novejch míst, co jsem měla možnost poznat, ačkoliv si na ně už moc nevzpomínám. bylo mi to jedno. všechno. nějak se pořád zapomínám.

spala jsem celý odpoledne. spala bych celej den. i týden. spím teď skoro pořád. ne že by to moc obralo na únavě. nevím, kde se to bere, ale je to jako studna bez dna. někdy ji fakt neléčí nic.

někdy fakt nevím, co si o něm myslet. vím, že mě nebude mít rád. ani nechci, aby měl. jen nedokážu potlačit lítost. nebo jakousi divnou mateřskou věc. nahodí ten arogantní obličej a uzavře se do sebe a mě se chce vážně smát, protože je to jen maska a já to vím, vidím, přímo to na mě řve. a nejradši bych se mu vysmála nahlas. protože vím, že za tou maskou jsou migrény, aury, nervozita, chobotnicovej tanec a blbosti, co neměl říkat na hlas. celý tak jasně. nedá se to schovat. a to on možná ještě prostě neví. možná to ještě neví ani spousta lidí kolem něj.

nevím, na co si to hrajem.

movie tips III.

15. února 2016 v 20:58 | R. |  inspiration.

frank je film o pravým a nefalšovaným hipsterství, alternativní hudbě a především o lásce k hudbě a všem podivnostem, co se za hudbu dají považovat. celou dobu je to tak nějak nudně fascinující, trhá to uši, šokuje úplně nepozérským pozérstvím, smějete se a zároveň se tváříte zhnuseně a nechápavě a ani po hořkým happy endu nevíte, co si myslet. asi jeden z nejbizarnějších filmů, co jsem kdy shlídla, ale zase ne taková blbost, aby se na to moje vybíravá maminka nedodívala do konce.

all the make up cannot hide the fact that you're gone and you're never coming back.

13. února 2016 v 21:57 | R. |  x.

tohle byl jeden z těch tejdnů, z kterejch se budu ještě asi nějakou dobu vzpamatovávat a to nejen po psychický stránce, ale taky po tý fyzický. neřekla bych to, ale chybí mi ten každodenní pohyb... ačkoliv mě všechno ještě pořád bolí... takže venčím vysavač.

bylo to trochu zvláštní. vlastně hrozně nerada trávím čas s tímhle novým klukem, s kterým teď vlastně trávím čas denně. ale je legrační, jak se dáte snadno zaslepit jednou, možná i dvakrát, ale potřetí si řeknete jakýsi dost a najednou vám dotyčnej člověk leze na nervy hned a ne až po několika měsících jakejchsi podivnejch citů a naslednýho ještě podivnějšího chození. začal mě fakt štvát, protože se sakra chová jako idiot. sebestřednej, egoistickej a přehnaně sebevědomej spratek. a tak moje poblouznění nejspíš nadobro vyprchalo během tohohle týdne a ze srdce mi spadlo tak tunový závaží. díky bohu, vesmíru nebo satanovi, whatever.

trochu jsem pila, tak mi moc nejde něco psát. dřív to bylo jako otevřít posraný svodidla, nešlo se zastavit... teď spíš hledám slova a nejradši se jen tak vysmívám do chatu. je to absurdní, ale někdy mi deprese docela chybí... byla to jakási jistota, že alespoň něco přijde, i když to bylo svým způsobem příšerný. přijde mi to zpětně dost legrační. nebo fakt, jak vás pilulka po ránu dokáže během roku znovu přivést k životu, když už jste si mysleli, že jste umřeli. hah, jsem asi dobrá zombie. zombie, která neumí nic do francouzštiny...

po vážně dlouhé době je všechno tak nějak pod kontrolou. prolejzám, nejsem těhotná, až na vyjímky nechlastám a nehulím, mám sice malej, ale alespoň nějakej sociální život a povedlo se mi vybalit si kufr, takže asi potlesk...

v pondělí zase odjíždí... nejsme si jistá, že to takhle ještě někdy chci. na jednu stranu je ta svoboda přesně to, co jsem chtěla snad celou dobu, na druhou se sakra dusím a chci ho tady a příšerně mi chybí.

nesnáším tu fázi opilosti, kdy už nemáte sílu na nic. jen ležíte a jste líný i zvednout ruku a něco ťukat do klávesnice. ten pocit uspokojivýho prázdna, ignorace, arogance, kraviny. vážně potřebuju jít na rock for people. taky ještě jeden obraz na plátně, protože jeden je prostě málo. a píct. chci hrozně moc žít, až mě to uvádí do rozpaků. připadám si trochu jako bych byla zase o pár let zpátky, jako kdyby se ta hořkost vytratila, alespoň částěčně. vrací se mi upřímnost, otevřenost, sebedůvěra a je to hrozně krásný, když přestanete pochybovat.

you leave the room and i smell you on my clothes.

6. února 2016 v 20:06 | R. |  x.
přiznávám se /shamee on me/, zanedbávám to tady, jsem příšerná...

více méně se nic moc neděje. tak nějak mi to všechno protýká mezi prsty, jako kdybych to ani nebyla já, komu ty teoretický sračky padaj na hlavu. nejradši bych, aby do mě třeba vrazilo auto nebo mi něco spadlo na hlavu, abych se konečně probrala... protože už vážně nevím, jak to udělat. brečím, směju se, hulím, nemám sex nebo ho naopak mám, mám psychology a psychiatry a prášky a všechno to jde sakra mimo mě.

zdá se mi, že celá ta terapie je divný lhaní sobě samotný. vlastně to není ničím jiný. jen je mi líto říct, že to tak je a že se možná ani nechci změnit. možná nejsem dost ready pro radikální změnu pohledu na svět nebo tak něco.

dneska mi to šíleně nejde se slovama, takže se omlouvám za divný spojení, který tady utvářím. připadám si hrozně opile, jaksi high, řekněme. dneska jsem šla z nádraží a brečela, protože ho týden neuvidím, ačkoliv jsem ve čtvrtek nahlas říkala, že vlastně nevím, proč s ním jsem. popravdě... prostě jen neumím být bez něj. ta možnost mě prostě děsí ze všeho nejdřív. že v sobě tu sílu odejít nemám a ani mít nebudu. že stejně dál budu zvedat telefony a odpovídat na zprávy a nakonec brečet, protože mi bude chybět.

zítra odjíždím na hory. nechce se mi. miluju lyžování, ale ani tohle mě z toho ne a ne vytrhnout. nechci do zimy, sněhu, cizího prostředí a mezi lidi, kteří se budou divit, že nemám obočí a taky proč polykám ty prášky. a prášky. a ještě jedny, kdyby náhodou.

místo balení píšu tenhle výlev takže asi tak. a poslouchám starý songy. protože song je cool slovo, víte? takže asi budu znovu brečet, protože to je taky cool a to zní hrozně logicky, žejo? jen... mě prosím nechte tady. s foo fighters. naučíme se lítat.

fakt mi dejte přes držku.

taky jsem pekla medovník. je výbornej. musím si ho pochválit.
spala jsem od pěti hodiny do dvou do rána. na gauči. nikdo nepřišel zhasnout.
chci poslat pohlednici do ruska, ale nemám známku.
je to jako vrátit se domů. neslyšíte to skoro celý roky, ale znáte slova.
hrozně ho nenávidím. ale nedokážu žít bez rukou na jeho zádech a vracení se.
je chtění argument?
proč jste ho zabila? - ehm, chtěla jsem to udělat, víte? fakt se mi docela dost chtělo.

půjdu se dobalit, mějte se hezky, nejspíš se ovzu až za týden.

pale. word for everything.

3. února 2016 v 22:12 | R. |  x.

Zase to tady zanedbávám... Nejhorší na tom je že se vlastně i mám na co vymlouvat, protože mi odvezli notebook kamsi do Krkonoš, ve škole nemám chvilku klidu a samozřejmě... Žiju děsně společenskej život. Pokud se do toho teda počítá vysedavani v parku s cigaretou a kafem a pořád dvěma stejnýma lidma.

Mám pocit, že každej týden píšu, že tenhle týden je náročnej. Pravdou je, že teď jsou náročný tak nějak všechny ty týdny a dokonce i dny a někdy se modlím, aby i některý hodiny byly u konce dřív, než mě to zabije. Pořád něco. Testy, eseje, zkoušení, nízká aktivita, málo dobrovolnejch prací, bla bla bla. A kde máte ty papíry co jsem vám poslal? Aha, neposlal? Tak to je ale vaše chyba že jste si je nesehnala.

V úterý jsem byla na kurzu pečení makronek. Když jsem se dozvěděla kolik to stálo, málem jsem omdlela, nemluvě o tom, že to vlastně bylo k ničemu, protože tvrdý a popraskaný to umím upéct taky. Ale nálada byla fajn, kafe taky, jedna protivná ženská, díky které byla i sranda a tak. Heh, místo do klubů teď budu chodit péct po večerech.

Nevím jak moc jsem psala o tom, že v červnu jedu do Holandska... Každopádně se věci konečně hýbou. Z čehož jsem na nervy a občas nadšená. Fakt si nejsem jistá svojí schopností se domluvit, na druhou stranu... Zvládla jsem to i kdysi na základce ne?

D. mi udělala božskou digitální kresbu jedné mé povídkové postavy. Nevím proč, strašně mě to dojalo... Heh, můj vlastní fan art. Teda spíš... Fan art jen pro mě. Navíc toho krásnýho kluka, s kterým už snad rok žiju a ne a ne se ho zbavit. Uznávám, že se ze mě stává trochu psychopat, ale na druhou stranu, kdo sakra nebere vlastní charaktery jako svoje děti?

A zítra jdu k psycholožce. Poslední dobou mi ty návštěvy přijdou zbytečný. Nemám chuť a hlavně čas se neustále hrabat v tom, jak strašně špatně reaguju, jak nejsem asertivní, jak mám problém a že ho musím řešit. Možná už prostě jen chci dělat, že je pryč. Ale musím přiznat, že když se vrací, řvala bych o pomoc jako blázen.