Leden 2016

i confess that i can't wait until it's gone.

29. ledna 2016 v 18:48 | R. |  x.
more depressed i am, the more i need to write everything down. truth be told, i really don't have anyone. no one to talk. no one who i can trust enough to say all these things out loud. it makes me so scared and anxious sometimes.

so i'll listen to mcr and cry. inside. i can't find any power in me to shake at least. i'm sorry, i can't burn inside and i can't burn at all. i'm sorry for everything. i wish feelings had a sound. listening to you hurts just the same. kinda miss it. still and forever, i guess. heart knows.

why i'm sad? interesting question. firstly, i gave him a blowjob and didin't get anything back. he didn't even ask. he didn't try. and i feel like a fucking toy. like... really, fucking. i hate when he asks what's going on. if i wanted to tell u, i would. but i don't so let me be silently sad and anxious and without breath and i'll get over it on my own. it's my fault cause i can't say "hey, and what about me?" or be sexy. honestly, i hate it. i hate how complicated it is and feelings around it. and i hate being horny and being a human.

i miss my new boy. his smile. his jeans. his hair. his jokes. i miss just being around and dreaming about having him. i miss him so much i can't wait to see him again. and i know i'll be an idiot again, but... near him. and that's nice. i can be around and write this stupid stuff. and stay in that safe arms. because i'm too scared to leave. just like always.

and... F.

he's everywhere. it's funny how love can never really fade away. it stays, even if it's not love anymore. that person is still somehow important and seenable. in crowds, clubs, trains, streets and cinemas. he's everywhere and i know him. i used to. he smokes. he drinks. he looks around and sometimes it feels like he sees me. and it makes me sad.

i'm so fucked up. i forgot how much it can hurt you. without any bigger reason or warning. juts comes and makes holes inside you, deep and black. emo holes. and no-one really trust u, cause they don't know and you're just a fool. life's so simple, isn't it? you are going in circles, watching everyone and no-one and wishing to find out someone who will make you complete.

i haven't seen him for few days. it's funny. it was me who said we should have a break. but it took my breath away. maybe it took everything away, cause i miss him more than that fucking oxygen. and he's watching movies and smokes weed. idk. i'm not ready to loose him. i think i'll never be ready fot something like this. no matter how much i hate him. no matter how much he hurts me. maybe i'm just used to it.

it hurts when you know that one joint is more than you. when you're not interesting anymore. when you hold it together just because you don't know what else to do.

last few days is everything so wrong.

movie tips II.

26. ledna 2016 v 18:26 | R. |  inspiration.

pokud řešíte maturitní četbu stejně nadšeně /čtěte zoufale/ jako já, nejspíš se vám filmový adaptace nejznámějších a nesložitějších děl budou hodit. abych se přiznala, romea a julii jsem zatím nečetla. a dokonce jsem ani neviděla žádnou filmovou adaptaci /ehm, ta s leonardem mě ze začátku tak vyděsila, že jsem to jaksi nezvládla/. přesto, příběh znám kupodivu docela dobře, vím kdo koho zabil a kdy a všechno o oněch tragickejch koncích. romeo a julie z roku 2013 s douglasem boothem ale není vůbec špatná. dívala jsem se na to trochu skepticky, ale je to jeden z těch filmů, co vás až do konce drží a nepustí, i když moc dobře víte, jak to dopadne.

tonight i was killed by your smile, so beautiful and wild.

25. ledna 2016 v 22:51 | R. |  x.
headache again, but... i'm so excited. one thing is how terrible this year probably will be... the other one is how amazing stuff is coming to my fucked up life full of messed up tests. netherlands!!

yesterday i got the letters and i promise, it made me so freakin happy i can't believe it. like... what the hell is going on? is it happening or am i dreaming or am i just high? again? i know i'm not funny... but i'm confused so i can be stupid. can't i? in fact, i just can't wait to have this two weeks to be... better me. in better world for few days. and it's enough.

today i was in theatre on titanic. i didn't expect much, cause everyone told me it's not the best one... and yeah, it wasn't, but still... i love it. i love being nice dressed, have heels, make up and expensive wine. it's great to have these things for an hour or two and don't mind how stupid it really is if you open your eyes.

but today my beautiful theatre dream had been crashed. by my mum. no coctail dress. no long dress. no heels. no naked arms. i know it's silly to be angry because of something like that, but... it makes me happy. it makes me feel like i'm someone better, more inteligent, more important. i feel like some useless piece of shit which can be a part of something bigger for a while and then... i can't because i still look like piece of shit and not a single boy turns for me.

so i was kinda rude to her friends and now... of course i feel bad and sorry. also that songs about dying made me cry and as always... want to live. theatre gives me this feeling basically every time. they don't know you but they tell you you should do more and with more passion. sad part is when you go out the building and you see the real world. melting snow. ice. no fucking heels. no one waiting for you. no one who likes your jokes and the way you have your eyebrows. just darkness, mess and people you don't know.

but i shouldn't forget about good ones. even when i'm not sure if they'll be good. i haven't been playing bowling for two years or more. and i really don't know if i really should get stoned with my boyfriend and new friend when i know there will be the boy i like more than i should. also i don't know how to stop my feelings for him... like... it's not feelings. just dreams. dreams where we are kissing and making out. but it doesn't mean anything.

i'm hungry and depressed. i don't wanna be sick. who the hell says that you are sick or not? i'm not fucking sick. and if i am... will i ever be fine? will i ever be able to have my own gun? or play some stupid game which contains shooting and tanks? or to tell people around me the truth? whole world is sick, you know. so why is everyone so surprised that we're getting there too?

this could be fun or extremely sad.

18. ledna 2016 v 21:41 | R. |  x.
i'm bored and i should study... so just don't take it too serious. and i'll keep it in english cause i'm too lazy to translate it to czech. hope you don't mind or something.

1: Name
well, i'm Lucie, but... y'know, Lucy is more hipster

2: Age
too private, y'know.

3: 3 Fears
totally spiders... my depression and anxiety... and love.

4: 3 things I love
coffee, cigarettes, sleep

5: 4 turns on
well... i realised one day i want to be a mother.
and get married.
also i really love cats somewhere deep in my soul.
and i'm good enough.

if it means a lot to you.

14. ledna 2016 v 21:33 | R. |  x.

i remember when i heard this song for the first time. and in that moment i realised... how much i love him. without touching, kissing, holding hands or talking. how much i love that perfect picture i made and how much i need it. not him... just that picture of something full of hope and love.

i loved you more than you'll ever know.
part of me died when i realised you're gone...

and stuff like that. i was so sure about it. about loving. about life. for few month, at least. for few months before i could finally see my own blindness. and kissed him. and touched a god. touched him. had hands in his hair. cuddled on his grandmother's cauch. i had everything i wanted. and i don't know why it's not enough anymore.

i can't stop crying. it's annoying as hell but i can't just... help it. so... yeah, let's cry like sick bitch for a week til' my peroid ends. and fuck up another beautiful language. or just fuck up everything, even easier.

honestly, i'm really sad that david bowie died. i know i'm mainstream piece of shit, because i haven't been listening to him for like a year... and then, he died. suddenly, in the moment when i was thinking about shits like how nice it would be to see him somewhere. i'm scared. how much feelings can die in one day? like... really? are we just gone?

i'm happier. happier and more stressed out. here's the boy and he's so freaking beatiful i'm going crazy. i can't believe he's so pretty. and so nice to me. so again, i'm being a bad bitch and i treat him like the last jerk on the whole earth. and he's still nice. and i'm even more confused. because i don't wanna be friends or something more. i don't want him around. and i don't wanna be so jealous when he's with someone else, cause this is something normal, come on. i'm stupid.

i think heart is a big space. an universe for itself. million of stars. and scars. and people.

sometimes i miss so much being really crazy in love. that love which writes poems and books and songs and jumps out of the windows. love changing people, screaming from the rooftops, killing brain. storm. pain. hope. taking breath away. i'm not sure if i can feel something like this again. i know it's stupid, but still... it makes me sad.

it's been a while and i still feel the same. loving you so much i'm stopping my feelings for anyone else. so much i'm killing myself. so much i can imagine i'll marry you. cause with you i can imagine a home in the car and being sexy in pajamas. i love you so much i haven't killed you after all this time. and it means a lot.

fail better.

13. ledna 2016 v 7:54 | R. |  x.
tyhle části roku nejsou nic pro mě. nesnáším stres... psychicky i fyzicky. a když ho psychicky překonám, prostě sejme moje tělo tak, aby byl jasně vidět. koutky, kruhy pod očima, zarudlý oči, třes v rukou. pitomej narcis.

nějak neumím nic řešit. nebo bojovat. faktem je, že pokud se mě zeptáte, jestli si myslím, že na to mám, nejspíš vám budu muset zalhat, abych mohla říct ano. ve skutečnosti nemám tušení, co svět chce. jestli slyšet sebevědomou, vnitřnosti drtící lež, nebo pravdu, která vás ale shodí na kolena jako ubohou chudinku. nemám v tom jasno a tak prostě chodím kolem a lžu.

nemůžu se dočkat, až uplynou náledující dva týdny. vím, že se říká, že i ta nejhorší hodina má jen šedesát minut, ale poslední dobou je těch nejhorších hodin spousta a představa dalších mi nedá spát. těším se, až všechno bude uzavřený a zase bude spousta času a možností. těším se, až budu moct týden nic neřešit nebo poznávat nebo sedět v čajovně a kouřit dýmku aniž bych u toho dělala prezentace. chci pít čaj a okurkovou vodu.

no, stres řeším nakupováním, ať už jde o jídlo, kafe, cigarety nebo oblečení, boty a spodní prádlo.

minimálně jsem si udělala okurkovou vodu. Nevím, jestli se mi chce žít zdravě. Jakože spíš nechce. Pořád si říkám, že na tom nic není a dělám to přece pro sebe, ale upřímně... Sakra, nejradši bych si lehla a pomalu se utopila ve vlastním tuku. Ideálně hodně opilá, aby realita moc nebolela. Heh. Stay positive...

Hned první hodinu mám prezentovat něco, na co vlastně nemám názor. Pak chemie. Pak nejspíš umřu, takže už je jedno, co bude dál.

Nevím co mám dělat nebo psát, takže asi nebudu zbytečně blábolit.

waiting for you to text me.

9. ledna 2016 v 22:51 | R. |  x.
mám v klávesnici krystalky cukru. protože v čajovně včera večer prostě nefungoval cukr. a tak jsme ho musely rozdělat a vysypat všude kolem. protože tohle lidi dělají. i když nevím proč.

týden utekl nějak strašně rychle. ani nevím, kolik jsem toho zvládla popsat. v jednu chvíli jsem jako... jo, jasně, mám to na háku, budu prostě šťastná a na ničem jiným nezáleží, přece nepotřebuju důvod, abych dokázala relativní štěstí cítit. a pak... pak se svět zhroutí, rozpadne se na tisíc kousků a já brečím ve sprše a taky u snídaně. a dávám automaticky ruce do takové té pitomé modlící se pozice, i když vážně nevím proč. a cítím je. jejich sílu. moji vlastní sílu. a čím větší je, tím děsivější jsem i já. nedokážu ji usměrnit.

čekám. pořád čekám. čekám, co se stane. doufám. svým způsobem. doufám, že mi napíše on. doufám, že mi napíše někdo jinej. řekne ahoj. řekne moje jméno. zeptá se, jak se mám. a já řeknu, že mizerně, že už nemůžu, že potřebuju zachránce, co mi nikdy nevyčte, že jsem blázen. někoho, kdo nikdy neřekne, že ho nebaví moje stěžování si. někoho, kdo nikdy nebude pochybovat o tom, co dělám a mý snaze. kdo se bude smát všemu, co řeknu a pomalu mě líbat, svlíkat, kdo mě nechá spát, když budu chtít. potřebuju někoho, kdo si bude házet hrozny do pusy. nosit šály. mít migrény. cítit váhu věcí. děsit se. obdivovat. hledat a nikdy nepřestat.

vím, že neeistuje. jen ho zase vtěluju do někoho, kdo se ničím neprovinil a tohle si nezaslouží. jen prostě strašně zoufale hledám a nikdy nepřestanu. obdivuju. děsím se. chci lásku. víc než kdykoliv. chybí mi jako člověku nejspíš chybí kyslík. dusím se a slepě po ní šátrám, ale nikde není. ne a ne narazit na její jemnou hřejivou srst. neslyším její dech. nebije jí srdce.

nesnáším tyhle momenty melancholismu, kdy se nějak nemůžu dostat na tu obvyklou tvrdou stránku mozku, která je jako skořápka vajíčka. vypadá jako kamínek. jen do ní kopnout. a zevnitř vyteče život. rozteče se po chodníku, zateče do spár. utíká se schovat. skořápka zůstane, ale už jí stejně nikdo nevěří. lhářka.

jednou z nejtěžších věcí pro mě jednu dobu bylo zůstávat a následně i odejít. nechat za sebou to vědomí, že ji opouštím ještě živou a důvěřivou, se zaprášenou srstí a skelným pohledem. možná, že to nikdy nezmizí. a měla bych se vrátit. zdánlivě jinam, na první pohled, ale po stejný cestě, do stejnýho kopce, stejný pole, tolik vzpomínem. představa že projdu stodolou a uvidím, kde stála. znovu ji uslyším. znovu otevřu dveře a řeknu jí, že jsem to já. a ona se ani nehne, bude pozorovat, jak oknem dovnitř proniká světlo. nepohne se celou dobu. nechá se čistit, hladit, objímat. s veškerou důvěrou, oddaností. znovu projdem ven. znovu se uvidíme, obě dvě, podívá se na mě, bude moje hodná, malá holčička. znovu projedeme všechny cesty. znovu překonáme louže. znovu poprvý uděláme krok do klidně valící se řeky. vypustíme bubliny z nosu. znovu a znovu. čas je relativní.

nedokážu se vrátit. mám to brát jako výzvu a všechny tyhle věci. ale já tomu nevěřím. nechci a odmítám se vrátit, protože bych musela lidem plivat do obličeje a křičet tisíckrát víc nahlas, než mi to plíce dovolí. nechci vidět duchy.

je toho hodně. a hlava by se zabývala vším, jenom ne tím, co se děje teď a doopravdy. nějak ty dny volna nezvládám. najednou nemusím a hned bych se složila a prospala dny, probrečela noci a ničila životy.

a je jedenáct a pořád mi nenapsal. nic. ani slovo.

dead christmas trees.

8. ledna 2016 v 8:15 | R. |  x.
Články z čekárny u psychologa/psychiatra by si možná zasloužili vlastní rubriku. Je to taková divná chvíle nervozity a sčítání všech pitomostí, co jste za poslední dobu stihli udělat. Dřív jsem byla tak nějak ráda, že tady můžu bejt. Hlavně proto, že jsem pak chodila nakupovat, jist, pít dobrý kafe a spát. Teď vlastně pořád jen spěcham protože se bojím, že něco důležitýho ve škole nebo jinde prošvihnu...

Měla už bych bejt zvyklá. Zažila jsem to tolikrát. Ale stejně pořád mluvím a brečím a zasekávám se. Ještě mě nikdo úplně nevysvobodil. Ani nevím, jestli to můžu čekat nebo doufat.

Tyhle místa jsou příjemnější. Nikoho neudivuje, že se třesete, kolíbáte a děláte jiný divný věci. Žádná sestřička. Spousta poznámek. Někdo vás zkoumá. Pak do vás najednou vidí, i když s váma mluví poprvé v životě. Ví, proč jste to udělali i když vy sami někdy nemáte ani tušení. Lidi v čekárně jsou často ještě divnější než vy, takže se trochu uklidníte. Většinou.

Vlastně nevím, co budu říkat. Zrovna teď mě nic moc netrápí. Jasně, život mě unavuje a štve, ale nijak víc než normálně. Neubližuju si. Snažím se neublížovat okolí. Co na tom, že mi to nejde.

Pořád čekám, až se otevřou dveře a půjdu dovnitř. Nechce se mi. Bojím se otvírání starejch ran. Je to podivně děsivý. Jako dívat se na sebe z dálky, najednou je všechno hrozně špatně, sama sobě nedávám smysl. Nevím, jestli vůbec něco pomáhá, ale nemůžu dělat nic víc, než to pořád zkoušet. Protože chci být v... Pohodě.

But I think fat is beautiful.

5. ledna 2016 v 22:00 | R. |  x.
I'm not suffering. I just have no idea what's going on. And that's okay, I guess...? My head is freaking empty and it feels nice. After all, I can still hide in the silence.

Honestly, I don't care. I don't care about grades or what someone thinks about me and my stupid life. Idc if someone thinks I'm stupid or selfish or not good enough. Who the hell cares about your opinion, you know. But with all these thoughts in my head, yeah, I had tears in my eyes, standing there, alone, with everyone watching me. And I wanted to cry so bad.

Sometimes there's really nothing easier than let everything go. Set yourself free and just ignore the world outside. And nothing harder than staying in power. Fighting the pain in lungs, your throat, your eyes and your mind. When you know you have no chance to win or be... Satisfying.

So I was asked if I'm thirsty. And I tried to say yes, but I had no voice, so I just went and drank. And I can't believe it, I came back. And acted like the pain had disappeared.

And it's barely ten p. m. and I still have an headache. So I guess, I'm not good in this... And I'll never be. I'm older and even more scared. The only reason why I'm trying is that I don't have a choice. I'm good at nothing so I'll study forever and then just write some stupid poems before I die. Maybe addicted to an alcohol or heroin, it doesn't matter. And after my death, they'll be like always. Oh, she was so talented and everyone was too hard to her. It's not her fault. And stuff.

I'm sorry for being stupid. I'm just not the queen anymore... I'm not important, not even for him. At least, the therapy at Friday will be good for something. Or maybe nah, but we can kill some time. Make me feel anxious for fun. Or listen to broken up bands to make some scars on hearts. I'm really sorry. Like... Really. Je suis desole. Or something.

you know me so well and still there's the distance.

4. ledna 2016 v 22:09 | R. |  x.
Nevím, jak vám, ale mě ta zima nedělá dobře. Stačí chvilka aby mi kolena zmrzli tak, že skoro nemůžu chodit, mám rýmu, nic mě nezahřeje a věčně se klepu. Takže sníh je pro atmosféru sice super, ale já umírám...

Přemýšlela jsem jak popsat několik posledních dnů, aniž by ten vnitřní boj, kterým jsem si prošla, nevypadal tak absurdně. Ale nedokážu nic vymyslet, takže to asi nechám nebo tak. Opila bych se až nevidím, heh.

No, jinak teda zkouším žít čistě povrchní život. Možná je to hloupý, možná je to zbabělý, možná se o něco okrádám, ale je to jednodušší. Stačí mi odsunout to, co fakt bolí a vnitřně trhá na cáry a je mi relativně fajn, nehádám se, neubližuju, je mi to vlastně jedno.

Popravdě se jen nudím, jinak bych asi nic nepsala. Ale blog se tak jaksi hodí k image cool studentky.... k tý neustálý nejistotě se přidalo ještě připosraný našlapování, protože už vidím, jak někde uklouznu přímo mezi lidma a všichni to uvidí a všichni mi budou chtít pomáhat. nebo hůř... nebude mi pohámat nikdo.

po prázdninách mám fakt šílenou krizi. lenost jako prase, s prominutím. neříkám, dneska celkem ok, všichni ještě napůl spali, ale zítra píšu biologii, ve středu geo a jediný co umím je něco jako water resources a springs a ponds. takže se nejspíš půjdu zastřelit, pro jistotu ještě před testem v pátek, o kterým mimochodem ani nevím, z čeho že teda bude. i když vlastně ne... v pátek jdu do čajky.

jen mě vážně štve ten okamžitej tlak. necítím se o nic víc odpočinutá, abych byla upřímná a mám vážně chuť si stěžovat a tak. jak má člověk sakra nekouřit, když ho v šest ráno vyženou z postele do mrazu, sněhu a davů lidí - plus lidí, kteří nechutně smrdí z včerejší kalby, což jsou lidi, co nenávidím fakt maximálně, protože prostě... oni si jedou domů chrápat a já abych se pokoušela budovat si život a budoucnost... dneska jsem fakt divná.

někdy mi fakt chybí B.

nechápu to. doopravdy vůbec. nevím, proč je tam to lehký píchnutí v hrudníku, když ho někde vidím na fotce, nebo o něm někdo mluví. popravdě byl B. docela oáza klidu a jakýsi upřímnosti. potichu sedět a kouřit. potichu hulit. potichu pít a potom se stejně potichu smát. to jsem měla fakt ráda, i když se mě to vlastně vůbec netýkalo a byla jsem jenom publikum. ke všemu tajný, protože jsem u toho taky musela hrát nějaký vlastní dějový linky. B. je někdo, koho bych občas chtěla prostě obejmout, protože ty objetí byly sakra vzácný. někdo, komu bych chtěla krást sluneční brýle. někdo, kdo by na mě mohl čekat ráno před domem s cigaretou. mlčky. a mě by to potěšilo. prostě jen ticho, ale ne o samotě.

je fakt vtipný, jak si věci začnem idealizovat s odstupem času, jen proto, že někde vidíme nějakou blbou fotku.

někdy bych dala cokoliv za možnost prožívat věci dvakrát. jednou tak, jak je prožívám teď - ve vztahu, s relativní důvěrou, možností se spolehnout, vědomím, co očekávat, každovečerním rozloučením a ranní pusou ať už se hádáme nebo ne. a zároveň jinak... hledat a zkoušet a narážet a trochu taky poznávat. je to jen taková lehká chuť, platonická šmodrchanice, kdy už prostě jen strašně moc chcete políbit někoho jinýho, než jste zvyklí. a vím, že je to normální, ale že je to zároveň tak jaksi smutný, protože vím, co to občas může znamenat. chtěla bych znovu nějakou první pusu. to je všechno.

ale bylo to hezký. v jedný ruce držel řidítka kola, druhou mi dal kolem pasu. a bylo to jemný a hladký, pohlazení, co jsem ještě nezažila. vůbec nikdy. bezpečný, chtěný, nervózní, rozpačitý a pořád cizí. někdy bych chtěla, aby to bylo takovýhle, alespoň jednou... znovu. je strašně snadný se zamilovat, když někoho neznáte.