Prosinec 2015

last one.

31. prosince 2015 v 17:01 | R. |  the diary of a fucked up girl.
i made an important decision... well, not really important, but... nvm. i will write everything bad in english, cause, you know, no one really wants to read it when it's not in czech and my english is bad as hell, so... if you're so brave, you can go on, if nah, see you never.

that stuff with new year and everything makes me even more terrified and confused. after every year i don't feel ready or complete for anothere one. and practicaly, nothing has ever changed. i'm still the same and i still feel completely messy when i see fireworks and drink champagne, cause i just want to scream "please, just few more weeks" and then just travel the world, find the love of my life and finally fight the depression.

well, it has been maybe two-three years? and i still remember how i thought i will be fine next month. it's not so tragic anymore, i know i won't die because of it, but anyway... sometimes it's really hard to take it. it's great when you stop being anxious or when your panic attacks stop, but there are things which stay. two years and i'm still tired, nervous, agresive, paranoid and hurt. two years and still i have days when i feel like dying just because of one wrong message. and then i find out i just got it bad and it's all my fault and my brain says these shits over and over again - it's your fucking fault, your problem, you are so paranoid and stupid piece of shit and you deserve to die, cause no one really likes you or care about you. they just respect you because they are too nice to tell you how useless you are.

fuck this shit.

one day i will work it out. somehow. i just need time and not many people around me are so patient with me. in fact, i'm again in that point when no-one knows what's going on sometimes. like... why the hell that girl screams into the phone? is she crazy or what? i think i'm totally what...

in the end, i still can't control that. i lie in the bed and it eats me from the inside, piece by piece. it's pain and anger and hatred. i can hate everything. sounds, television, my own breath, ringing phone, people, the sun, it's too cold, it's too hot... the smells. i'm paralyzed and i hate everything and i can't just get over it. and i feel the tears but i can't stop them or cry, so i just let it be, you know. the only thing i can do is waiting.

i don't wanna tell someone. same stupid crap over and over. and they can't help you or make you feel better, they just feel sorry for you and tell you to be positive and strong. but i don't remember why i should do that. why should i be strong? or positive? or brave? or believing? there's nothing what really helps, so why should i try anymore? i can't find any love or motivation in me. i don't like sex. i don't like kissing. i don't like him. talking with him is kinda annoying for me and it pisses me of. so why should i pretend? why should i be the good one?

he says because i am. because we can have a good time. or something. maybe i just wanna have a good time with someone else. or all by myself. who the hell needs orgasms, you know. most scared i'm of my own body. how ugly it is when he's around. how easily i can change into a dirt. and i can't escape. i wish i was horny. touch someone. kiss his arms. and hands. and neck. it would be nice.

i'm going to spend this night with him. i hope i'll get drunk enough to forget about everything and be albe to think about someone else while fucking, heh. or maybe i will just fall in love again. and forget about new guys and new cities and alternative people or something. i hope next year will be a good one. like... no one will die, music will be good, many concerts, lot of money, parties, classy clothing, swag for everyone, free drugs. sometimes i just feel really, really crazy. my head is like fucking time-bomb. and i can't even count to ten, so what.

movie tips.

30. prosince 2015 v 18:05 | R. |  inspiration.
nebudu dělat, že jsem náročnej filmovej znalec, protože to nejsem ani omylem. jsem spíš tak nějak fanoušek hloupejch, trochu moc "deep" filmů s idiotským humorem nebo tak. ale obecně mám ráda, když někde narazím na filmový tipy - ideálně ještě na něco, co jsem nikdy předtím neviděla. takže tady je pár mých tipů, u kterejch se dá třeba zabít odpoledne nebo silvestr nebo tak něco. /navíc jsem k tomu přidala cool obrázky z tumblr./



laggies je taková ta typická romantická komedie s trochu nevšedním průběhem a poměrně všedním hloupým koncem, což tak nějak vzbudilo moje symptatie. film vypráví o megan, která pod tlakem dospívání, vztahů, přátelství a nevěry jejího otce utíká a domov nachází u šestnácti leté anniky a jejího otce. pro mě osobně tenhle film představuje něco jako filozofii... nejspíš proto, že taky pořád někam utíkám a ve chvílích, kdy je potřeba trocha zodpovědnosti dělám, že jsem zapomněla, kdo jsem.


that "new year's" shit.

29. prosince 2015 v 21:08 | R. |  téma týdne
upřímně, nevím, jestli se řadím do té skupiny lidí, která pohrdá novoročníma předsevzetíma, nebo je naopak uznávám a praktikuju, nebo jestli mi to náhodou není úplně jedno. hádám, že se tady najde spousta lidí, kteří napíšou onu překvapivě inteligentní větu "dobrý rozhodnutí se maj dělat hned a ne až od určitýho data". takže já s tím otravovat nebudu, všichni moc dobře víme, jak jednoduchý je věci odkládat, stavět si obří mezníky a dělat, že změna jednoho čísla je přece hrozně magická věc.

jsem moc líná pohrdat, takže se do toho pouštět nebudu, i když docela věřím tomu, že kdybych se do toho dostala, nakonec mě to začne i bavit... okej. daleko víc než nechutnejma a otravnejma příkazama pro moje budoucí já bych se chtěla zabývat tím, co bych chtěla. ne nutně v příštím roce, prostě jen do budoucna, jednou, a tak.

takže... chtěla bych přestat kouřit. abych potvrdila, že začínat se má hned, pokouším se o to už od dvacátýho prosince nebo tak nějak, možná i dýl. řekla bych, že je to odporný, chytrý lidi to nedělaj a ukazuje to vaši slabost vůčči tlaku okolí, ale pravdou je, že jedinej důvod proč přestat pro mě jsou moje plíce, který se ne a ne úplně uzdravit a kdykoliv se pokouším z nich něco vymáčknout, chrčej a bolej jako čert. takže cigarety škrtám a doufám, že třeba i definitivně. on vám každej řekne, že je to prostě rituál, že ke kafi v šest ráno ta cigareta prostě patří a když si dáte jednu denně, vlastně ani nejste kuřák. nevím, ale třeba chci bejt nekuřák definitivně nebo tak.

taky si chci užít holandsko, amstrdam a dokonce i česko, když jsme u toho, protože týden budu trávit chozením i po místech, kde jsem byla tak tisíckrát. a chci si to užít, zapamatovat, zamilovat a mít se prostě fajn.

chtěla bych aby mě sakra přestaly bolet kolena, protože už tak týden se toho nemůžu zbavit. ne že by týden byla dlouhá doba, jen se prostě bojím ochlazování /naštěstí jak to vypadá, to letos nepřijde, ale co já vím, hmh/, protože jeden den začne přituhovat a já nemůžu slízt z koně a chodit.

chtěla bych se naučit píct makronky. myslím... doopravdy, hezky, francouzsky a tak, že se z toho bude tajit dech.

chtěla bych si koupit sphynx. ehm, tohle není ani tak něco, co bych chtěla, jako spíš naivní přání a splnění týhle posedlosti by mě nejspíš přesvědčilo o existenci boha nebo tak něco. každopádně, já potřebuju sphynx. nebo jinak... potřebuju tak patnáct tisíc a šikovnýho nájemnýho vraha, kterej zlikviduje všechny, kteří budou tvrdit, že ta kočka je nemocná /kromě veterináře/. nebo aspoň devon rexe, prosím.

a teď trochu seriózně, chtěla bych se naučit dobře anglicky, alespoň trochu francouzsky, nezačít z ničeho propadat, nepřestat se učit, myslet taky víc na druhý, nepropadat paranoie, naučit se vařit i něco jinýho než samý sladký věci, pohnout s tou pitomou maturitní četbou, nezamilovat se do někoho, do koho se rozhodně zamilovat nemám a vážit si toho, co mám i když to někdy fakt nedokážu jasně vidět. a taky občas zajít do posilky. i když tohle asi taky zůstane jen u toho chtění, hmh. stejně se neposeru, co má přijít, to přijde a v únoru už si tyhle předsevzetí stejně nikdo kromě archivu na blogu nepamatuje.

hezkej novej rok /a pijte s mírou nebo tak, aby šlo lehce zapomenout, že kdy nějakej míra existoval/.

just complaining again.

27. prosince 2015 v 22:18 | R. |  the diary of a fucked up girl.
Okay. Let's do this.

Sometimes I really want to take everything back. Stupid relationship, stupid doctors, therapies, decisions, high hopes. Everything. Every cut, every scar, all the tears, workouts, running in the mornings for nothing. Every lie I told myself. I know I didn't mean it like that... But it doesn't change anything.

I'm so much better right now. Well, right now, in the moment, I feel like crying but I mean... It's not that bad. And I'm super happy and everything for the work I was able to do. And hard work. Falling and standing up again. People who helped me. It means so much, you know. But in the end of the day, I'm still kinda... Sad and confused. And incredible as hell. And I still have that screaming voice in my lungs, calling out for attention.

But on my phone screen there's a little rainbow. And it makes life lil bit more worth it.

In fact, I'm really scared of my next therapy. It helped in the end, you know. But basically it doesn't change a single thing. I just feel stupid and weak and I can't find any reason for anything I'm doing. Just like every other day. Little weak mess. Always sad, angry, grumpy and rude.

And of course, I don't know who I am without depression. I can't just go on, suddenly I'm so selfish and cool and I don't care, I'm not feeling, I can't be hurt. Compassion and humanity are gone. I must say it's great... And than I wake up. And I see what I have done.

But anyway, it always seems like I'm sleeping and everyone around is awake. Everyone knows what to do, how to deal with emotions, how to behave. They can run and I'm barely walking. And no matter how much I practice, I'm more like an elephant dancing in the room full of porcelain than anything else.

I'm so poetic today. The only good thing on being sad and hopeless and shits like this. I should complain less and work more. But why, heh?

bullshit.

25. prosince 2015 v 14:33 | R. |  the diary of a fucked up girl.
zdravím. nějak nemůžu popsat, jakej mám vlastně pocit. jsem vždycky ze samotnýho nadělování dárků zmatená a nesvá, protože vlastně hrozně nerada něco dostávám, aniž bych věděla, že to dostanu a že to stojí tolik peněz a vždycky jsem z těch všech věcí hrozně nadšená, ale cítím se strašně, protože já dárky prostě dávat neumím. teda, dávat jako jo, spíš vybírat...

letos jsem byla svým způsobem dojatá, že mi málem i ukápla slza, což jsem se pokoušela /trochu marně/ zakrýt dávkou cynismu a pak jsem dostala spoustu peněz, abych prý mohla realizovat svoji osobu - takže nejspíš lámat si hlavu, jestli teda vlastně chci být děsná punk-rockerka, classy bitch nebo něžná víla s kvítečkem na hlavě. nevím, ale všechno to spojuje vidina odbarvenejch vlasů, která mě tak před týdnem posedla a ne a ne se jí zbavit.

kromě toho, dostala jsem externí disk /takže den trávím přesouváním tun souborů/ a konečně novou mp4. nečekala jsem a vlastně si ani nepřála ani jedno z toho, každopádně, třeba mi nebude trvat dva roky, než zapnu notebook, hmh. uvidíme.

co nadělil ježíšek vám?

ehm, dostala jsem yankee candle. jsem trochu socka a trochu moc hipster, takže jsem ani nevěděla, co to je - kromě toho, že je to předražená svička... ale musím uznat, že to teda sakra dobře voní. no a taky eos. wtf. mám jeden, což už bylo o jeden víc, než jsem kdy chtěla mít a musím říct, že jsem teda na zadek nepadla. a dostanu další. kokosovej. okej, ten první nevoní špatně, ale tenhle... co to sakra je? obal to má sice krásnej a tak všechno, ale vždyť on smrdí. chtěli byste moje problémy co?

každopádně - nejspíš si koupím další yankee candle.

vánoce jsou obecně komický svátky. můj bratr už od rána nevydrží sedět chvíli na místě, pořád někdo řve, musíme chodit jako rodina na procházku a čekat na sebe, než se začne jíst - a to je po celým dnu hladovění o dost náročnější, než se může zdát. potom vlastně nevíte, co jste od koho dostali, takže ani komu poděkovat, popřípadě na koho se křečovitě usmívat, když dostanete něco trochu podivnýho. pak si projdete hlášky z pelíšků a pohádáte se svým přítelem, protože on je nasranej, že jeho nová zvuková karta do počítače nefunguje jak má a jde se spát.

jsem strašně ráda, že letošníma vánocema se tak jaksi propíjím, protože je to možná ten jedinej důvod, proč se nechovám jako šílená histerická nevím co a neječím na všechny kolem.

teď už jen přežít všechny návštěvy příbuznejch a silvestra.


merry and happy everything.

23. prosince 2015 v 15:12 | R. |  the diary of a fucked up girl.
říkám, že jedu na hlavas a jestli někdo nejede taky. hádejte, kdo byl ten jedinej člověk, kterej jel... takže jsme strávili podivných deset minut zdvořilé konverzace v autobuse. a pak znovu zdvořilá konverzace na večerní akci, která stála za prd a já musela jet brzo domů, protože dneska ráno jsem šla k zubaři. a chtěla jsem se opít. a chtěla jsem tančit po stolech.

je těžký občas si udržet milou vánoční náladu, když většina lidí kolem vás pořád jen nadává o komerci, žádným sněhu a všeobecně oblíbený lži, kterou prej vánoce představujou. jasně že jo, ale jaký si to uděláte, takový to máte, tak mě s tím sakra neotravujte a když už s váma musím chodit do toho pozérskýho starbucksu a pít předražený kafe, tak mě nechte nasávat tu pofidérní atmosféru a sakra sdílejte moje nadšení pro pečení vánočky.

takže první setkání dopadlo docela na prd, byla jsem jako vždycky nasraná, protože poslední dobou ji fakt nemůžu vystát a vlastně ani nevidím důvod se o to snažit, protože z toho nic nemám. ona se nikdy nesnaží, tak proč bych já měla?

potom - stále ten stejný den - jsem měla sraz s fro. tak po milionu let, řekněme. ale bylo to fajn. ne tak fajn jako dřív, kdy jsem se klepala, abych někomu mohla říct všechno, co mi přijde jako šílený závaží, spíš jsem se bavila a to bylo moc fajn. taky svařák, pizza, jídlo, další svařák a další jídlo. dostala jsem antistresový omalovánky a poslechla si jak se mají ostatní holky. jak jsem vypadla z toho dementního kruhu, kterej mi paradoxně zrovna teď ani nechybí. taky že D. má prý depresi a je zamilovaná a tak. ať už depresi má nebo ne, doufám, že si pořádně užije to věčný přetvařování a zatajování a mlžení, kvůli kterýmu mě odepsala a našla si náhradu...

potom jsem razila na tu hroznou párty. než jsme se sešli bylo půl deváté, pak jsme si sedli, přišel můj hodně starej známej, kterýho jsem pro změnu ignorovala, ačkoliv on se na mě dost okatě díval a pak si na mě i ukazoval. sebrala jsem se dřív a šla jsem, zalezla někam do pajzlu, kde mi barmanka nalila panáka aniž by ji zajímala občanka a nejspíš jí mě bylo ještě líto, vzhledem k tomu, že jsem asi vypadala fakt strašně a ze zimy mi slzej oči. po tomhle ne-zrovna-úspěchu jsem se konečně dokutálela domů a ještě stihla vyřídit pár žárliveckejch telefonátů.

dneska ráno zubař... a večer mě čeká nějaká podivná akce, kam se jdu stejně jen opít, ale tak co, sranda musí být a když je mi navíc poslední dobou celkem fajn, proč to nějak nepoprasit, ne? heh. jsem tak vtipná. /ale ne, mám vážně docela dobrou náladu. pekla jsem svoji úplně první vánočku a kupodivu je jedlá, voní i vypadá jako vánočka.../

dokonce už máme i stromeček. takže se tak nějak stačí dožít zítřka a tak. pokud se už neozvu, což je dost možný, chtěla bych vám popřát krásný vánoce, ale hlavně ať si odpočinete když je konečně pár dnů volna, naspíte do zásoby, užijete si silvestra a tak. a taky ať se nepohádáte zítra až někomu řeknete, že jste přece říkali, že kapra nejíte a on na vás bude řvát, že přece kapr je tradiční... a ať vám nezaskočí kost.

it's just me.

21. prosince 2015 v 22:07 | R. |  the diary of a fucked up girl.
letošní vánoce si užívám asi ze všech úplně nejvíc, což je trochu zvláštní, vzhledem k faktu, že už nám třetím rokem dárky nenosí ježíšek a balíme je na koleni v obýváku. na druhou stranu, nějak nevnímám tu komerčnost, stres a uspěchanost. a baví mě to.

no, kromě toho... musím se podělit o jeden z nejabsurdnějších pádů z koně, co jsem kdy zažila... vrazit s koněm do stromu se totiž povede málokdy a většina koní nejspíš přemýšlí dostatečně na to, aby před ním třeba zastavili nebo zahli. no, peg s tím problém neměla, i když netuším, jestli umýslně nebo je to tele prostě jen neschopný vybrat zatáčku. každopádně, v jednu chvíli si jedem brutálně ostrým tempem po poli, v druhou odmítá zatočit, takže mě vleče větvema, a ve třetí mě táhne po zemi a zastavit rozjetejch šest set kilo není úplně snadnej úkol, zvlášť když u toho ležíte v bahně.

kupodivu jsem tenhle pád přežila a ještě tu nevycválanou potvoru po chvilce trápení přiměla se tomu stromu vyhnout, takže potlesk pro mě, prosím.

nevím, co ještě napsat. poslední dobou mě tohle strašně frustruje, protože vzhledem k nedostatku deprese mi dochází i jakejsi pohon ke psaní. jsem v pohodě a spokojená... teda, relativně spokojená se svým životem. jsem v prostředí, kde se nebojím, kde mluvím, kde dejchám a kde mi změna přijde jako super věc. na druhou stranu je tady ten šílenej "trojúhelník". je tady totiž F. a pak ten novej kluk... a motá se mi hlava.

když začnu s F., nejdřív jsem z toho byla fakt špatná. ne že bych se klepala jak dřív nebo ho lovila pohledem, ale faktem je, že když někde je, já ho prostě vidím. nepřehlídnu ho i kdyby někde byl milion lidí, protože si ho pamatuju, protože podvědomě ho pořád znám. a ačkoliv jsem se z toho nakonec dostala a začalo mi to být jedno, stejně si dál všimnu, když někde je. trhnu sebou, když mluví někde moc blízko, vždycky si všimnu, že si zrovna oholil ty svoje debilní vousy. a pak... objímá se s nějakou holkou, což prostě bolí, i když by vůbec nemělo, protože jsme dávno, je to pryč, zapomenutý a on mě ani nepoznává, když si přebarvím vlasy a začnu nosit brejle, takže o co jde?

a ten novej kluk... toho se bojím. protože už mě to napadlo a protože je to vždycky stejnej koloběh a já už se znám. líbí se mi trochu víc, než jen fyzicky, všimnu si těch detailů, který jsou úplně k ničemu, pokud jste normální a tak to nikomu neřeknu dokud do onoho člověka nejsem zabouchlá až po uši a nemůžu dýchat, když mi náhodou řekne ahoj. protože se prostě bojím... a nevím, je to k ničemu, znáte to. a teď se navíc bojím kvůli tomu vztahu, co mám. bojím se, protože už to není jako dřív, protože už ani nechci sex, protože nejradši s ním jen spím a tím myslím doslova spím a hádáme se skoro denně. a někdo novej je nebezpečnej.

tohle je otázka, na kterou fakt nedokážu najít žádnou odpověď. na jednu stranu bych totiž strašně ráda všechno vymazala a poddala se něčemu a někomu novýmu. ne vážně, jen na pár dní nebo týdnů. a pak někomu dalšímu. a nemuset si nic vyjasňovat, prostě si to chvilku užít, otevřeně říct, že tohle se mi nelíbí, protože no a co? když nemilujete nikomu to neubližuje. nebo možná prostě jen najít někoho, s kým bych znovu chtěla bejt napořád. někoho, s kým se zase budu chtít líbat celý odpoledne...

na druhou stranu on byl moje první napořád. první prolíbaný odpoledne i den i noc. držel mi pozvracný vlasy a nic neřekl. miluje mě. doopravdy, nejspíš. což docela bolí... pamatuju si, jak jsem mu řekla, že ho miluju - úplně poprvý. hrozně se vyděsil a mě to vlastně potěšilo, protože jsem nechtěla tu klasickou odpověď. zvedl se a odešel z místnosti a potom prostě dělal, že se to nestalo. hřálo to, když to řekl taky. s odstupem času. když nad tím přemýšlím, možná byl upřímnější než já, protože si nejsem jistá, jestli ho ještě kdy fakt milovat budu. chci po sobě moc, už zase. chovám se k němu hnusně, pak brečím, pak se snažím, ale nemám na to sílu, pořád dokola v kruzích. chce se mi ho odstrčit, když to děláme a je fuk, jak moc se opiju. a nevím, nevím, jak něco znovu cítit. vážně chci.

no, to bylo trochu delší, než jsem čekala...

kdybych se už neozvala, užijte si hezký svátky a tak. nejsem dobrá v přání, většinou jen někomu třesu rukou jako idiot a pak ho obejmu, protože to vypadá jako fajn nápad. kdyby lidi komunikovali mlčením, byla bych skvělá, hmh.

Xmas sweets.

17. prosince 2015 v 20:45 | R. |  papino

"red velvet" cookies

tyhle cookies mají být původně red velvet, ačkoliv to, co je na nich "red" je jen čerevné potravinářské barvivo, kterého je v kombinaci s kakaem potřeba opravdu hodně - takže moje cookies zůstaly hnědé. chuťově jsem ale unešená, nic podobného jsem ještě nejedla, nejsou nijak zvlášť sladké a těsto je spíš dortové než typické pro cookies.

potřebujem:
  • 250 g mouky
  • 25 g kakaa
  • lžíce jedlé sody
  • špetka soli
  • 75 g změklého másla
  • 200 g cukru krupice /nebo napůl s třtinovým cukrem/
  • vanilkový cukr
  • 2 vejce
  • lžíce mléka
  • bílá čokoláda
  • červené potravinářské barvivo
máslo vyšleháme s cukry do pěny, aby se pěkně spojily, přidáme vejce, mléko a pokud chcete barvivo. pořádně prošleháme, dokud se všechno nepromíchá. suché ingredience prosejeme a postupně vmícháme do máslové směsi. nakonec vmícháme najemno nasekanou čokoládu. těsto necháme alespoň na dvě hodiny odpočívat v ledničce /nechat ho tam můžete až dva dny, ale pokud ho necháte v lednici déle než den, nechejte ho před pečením alespoň 45 minut venku při pokojové teplotě/. z těsta vytvarujeme malé kuličky /cca z toho, co naberete na lžičku/ a pokládáme na plech vyložený pečícím papírem v dostatečné vzdálenosti od sebe, protože v troubě se roztáhnou. pečeme asi 10-11 minut na 180 stupňů.

chrumkové "cookies"

tenhle recept mám od babičky a je ještě z dob, kdy se u nás nejspíš nic jako cookies nenosilo. ve skutečnosti jde o klasické pusinky ozvláštěné ořechy. jsou jednoduché, voní a chutnají vánočně a doma do vánoc nevydrželi...

potřebujem:

  • 4 bílky
  • špetka soli
  • 280 g moučkového cukru
  • 140 g najemno namletých ořechů
  • 2 rohlíky - ideálně den staré
bílky vyšleháme dotuha se špetkou soli a postupně zašleháme cukr. pomalu vmácháme namleté ořechy a nakonec rohlíky pokrájené na malé kostičky. na plech vyložený pečícím papírem tvarujeme libovolný tvar. sušíme na sto stupňů asi hodinu až dvě, dokud nejsou tvrdé na povrchu a nejdou lehce odloupnout z pečícího papíru.


it's a good day to have a good day.

15. prosince 2015 v 18:37 | R. |  the diary of a fucked up girl.
jsou věci, co možná nikdy nepřestanou bolet. věci, co vás v opilosti znovu rozbrečí, i když je to vlastně jen vtip a máte se smát. dá se to vzít různě. existuje spousta způsobů, jak se s tím můžete zkusit vyrovnat. smazat to z vašeho života. zkusit to ignorovat. zkusit to všem říct nebo z toho udělat exemplární příklad. můžete napsat knihu. můžete dělat, že to máte za sebou. ale pravdou je, že jsem byla děcko a vzala si toho na sebe příliš a všechno, co jsem chtěla a potřebovala jsem upnula jen do toho jednoho zvířete, s kterým šlo všechno jak mělo, s kterým jsem byla někdo, s kterým život měl svůj smysl a směr.

pravdou je, že to chce čas a přestat utíkat. že to nebyla moje chyba. a že jsem nemohla nic víc udělat. ale přesto mám právo občas ještě brečet, nehledě na to, kolikrát jsem to už obrečela.

hodně věcí mi prostě jen chybí.

chybí mi B., i když jsme nikdy nebyli kamarádi. chybí mi, jak jsme vedle sebe prostě žili, sice potichu, ale tak nějak klidně. nic mi nedlužil. nic se od něj nečekalo. ale v těch největších sračkách se ke mně stejně otočil nebo něco řekl, nějak dal najevo, že tam je. nikdy mi neřekl, že jsem blbá. nebo šílená. prostě kouřil dál a to mi chybí. nebo že zpíval a skákal. že nosil šálu a sluneční brýle. že jeho mozek měl kapacitu fotbalovýho hřiště.

chybí mi některý ulice, i když jsem tama šla třeba jen jednou. chybí mi, jak jsme se jednou všichni objímali před domem asi pět minut a pak pokaždé, když někdo musel domů, protože to dělám ráda. taky mi chybí, jak jsme všichni brečeli, protože je to tak jaksi dávno a daleko, skoro se to zapomene.

měla bych přestat koukat na prostřeno a psát kraviny a začít se učit, protože toho mám až nad hlavu. už aby bylo volno, nemůžu se dočkat. zalezla bych si do kuchyně a pekla a vymýšlela a koukala na vánoční filmy. spala bych.

i saw you in my dreams.

11. prosince 2015 v 19:28 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nejspíš jsem hiv pozitivní nebo mám jen hodně negativní imunitní systém... každopádně jen co jsem se zbavila jedné virózky /a teď nemyslím silnou opilost, kdy se sotva držíte na nohou, i když chodilo se mi taky špatně/ pustila se do mě úžasná směs kašle, rýmy a bolesti v krku s ještě lepší nikdy nekončící bolestí hlavy a svalů snad na celým těle. prosím, zastřelte mě, protože mě to pomalu ale jistě přestává bavit.


poslední dobou nedělám nic jinýho než že sleduju víc nebo míň debilní seriály... prostřeno, popelka a real housewives mi lezou už i ušima a krní mi mozek.

dárky už mám více méně pořešený. jedinej problém je s dárkem pro něj, protože pořád nepřišel... ať žijou čínský e-shopy a šedesáti denní dodací lhůta. nejde mi ani tak o to, že jsem za ten dárek zaplatila, jako spíš o to, že jsem byla fakt hrdá, že jsem to vymyslela. znáte to. prostě musíte chodit s někým, kdo nesnáší všechno, co vy milujete jako blázen - tím myslím vánoční svetry s infaltilníma vzorama, košile, věšátka na krk, šály a čepice s bambulema. chápu to, dělám z něj gaye, ale popravdě, tyhle věci jsou přece sakra boží. miluju svetry se sobama a sněhulákama a čím víc nemám ráda vánoce, tím víc žeru tyhle svetry.

na druhou stranu, abych byla upřímná, letos se nemůžu dočkat... a ne, nevím proč. prostě jsme vytáhla hlavu z deprese a nějak to zase zapadlo do sebe a zdá se mi to jako super věc. takže jsem napekla perníčky a jako idiot se třepu na to, až budu dělat ježíška, protože na pár svejch úlovku jsem fakt hrdá. jen mě trochu štve, že ostatní moc nesdílí můj boží vkus na hudbu, oblečení a všechno.

čím hůř jsem na tom fyzicky, tím míň problémů mám s psychikou. nevím, jestli se podvědomě vyžívám v tom, že je mi zle, nebo prostě jen nemám už tolik energie, abych se ještě cítila hůř, každopádně je to fajn. sice mě neuvěřitelně bolí hlava už asi třetí den, půlku dne prospím a... okej, je to skoro stejný.

chce se mi křičet, když vidím, co všechno mám dělat do školy. už jen ta pitomá esej, kterou musím přepsat... začínám si vzpomínat, proč jsem se sebrala a jela na svařák a dýmku, z který mi potom bylo tak blbě... a pak už se to táhlo. možná jsem se měla oblíct a o něco míň kouřit.

zdá se mi o mým spolužákovi. i když je to trapný, prostě nedokážu vymyslet nic, jak bych mu mohla říkat. nechci mu říkat jinak. zdálo se mi o něm několikrát. vždycky děsivě živý sny, takže když se vzbudím, chvilku nevím, jestli se něco vážně nestalo.

vím, že tohle je špatný. moc, moc špatný. je to přesně ta situace, do který se nemůžu dostat, protože potom to vede jedině z kopce. a namelu si držku jako vždycky. nechci to. jen to tentokrát beru víc s humorem.