Listopad 2015

smells like chocolate.

30. listopadu 2015 v 22:21 | R. |  the diary of a fucked up girl.
we talk about kids. a lot. and it makes me confused and tired and afraid and everything. i don't wanna know how to treat a child. why the hell should i think about good choices. why the hell should i think at all. i can't even get my shit together. i'll be great mom. meh.

to be honest, i have these periods. and now i don't mean those bloody ones. i just mean times, when i really need to cuddle something warm and good smelling. something with nice deep eyes, something what loves me no matter what. and yes, my dog loves me, but only when i have treats for her. i just need something or someone, what will be here, waiting. something still and cute.

so, i guess, it's finally the time to buy a sphynx. that cat is the only thing that would save me. and back to the sarcasm and bitching, right?

my classmate is perfect. not perfect like him. no-one will be so perfect anymore. he burned it down with that stupid smile on his face like it doesn't mean a shit. i'm just not able to leave him. for that perfection or something. but let's focus on my classmate. completely different from him. with black hair and brown eyes and weird shirts, hipster shoes and all these small talks. it makes me happy. like... i can be rude. and he's rude too. but in that special way that he never says i'm stupid or ugly or fat or not enough. he can tell me i'm whore and make it sound like it's something i've always wanted to be. and it makes me so happy. about myself. about talking with him. it doesn't scare me at all. and that's the thing. it doesn't scare me anymore. simply, he will never be the perfect one for me.

we had a big argue this morning. and yesterday. and the day before yesterday. but i'm coming back, you know. and i'll probably keep coming back just cos that silly hope. i want that hope so bad. it's the best thing i can have, cos i can save her. hope doesn't depend on anything. it can never fail.

something has changed. idk what.

hungry as fuck.

28. listopadu 2015 v 20:39 | R. |  the diary of a fucked up girl.
we all are facing ourselves every day. it scares me the most. looking into the mirror, in my own eyes, seeing how different is seems from some distance. i really don't undestand how people can get over their mistakes. i mean... really bad mistakes. because i just cannot.

i'm wattching serials so i can't stop thinking in english. i have like... simple brain, i guess. i'm not able to keep the melody when i hear eny else. i can't keep my own voice.

when i think about it more, i know, i'm freaking empty. i'm liquid, i'm doing what they tell me to do. i will rain. i will wait. i will be clean and soft and patient. and i will destroy lives, i will be the storm. just tell me what to do, you know. and i will, no matter what, because it's easier to not think about it too much. without opinions, feelings, whatever. it's so much easier to listen to people, to be a good girl, to be a bad one, to be whoever i can be for the moment. and then come back, lock myself in the closet til' everything bad is gone.

i'm better when i'm alone with my earthquakes. i can get over them. with cigarettes. with razor blades. with tears but withouth hurting anyone else. i'm better when i'm weak, because then i don't have a power to scream so loud. no-one gets scared, no-one has to deal with me, when i'm silent and keeping it all inside, when i'm too tired to fight what feels wrong.

i finally know what i'll give to my mother. and i'm so happy for that idea, because it's finally something original and something she loves. it was kinda hard, cos here's that band she likes, but she's already had a shirt with them and there's no different merch. so i ordered for her the hand-made shopping bag with the band logo and i'm so excited. anyway, this is something i have to write in english so she isn't able to find it out. *still not sure if my mama reads my blog or what. yay, great.*


this is probably the first christmas i'm not so terrified about. like... okay, let it be, everyone knows i'm pussy, so what? it will be just fine, you know. i'll bake some shit, get some presents, watch tv and eat forever. it won't be so bad. no more crying and stuff.

i really don't know why i'm so... full of energy right now. i miss chocolate and coffee and cocoa and fries and bacon and cakes and cookies and everything i can't eat becouse i'm still dieting. it sucks. i'm hungry 1000% of the time.

bitchin'

26. listopadu 2015 v 14:57 | R. |  the diary of a fucked up girl.
uznávám, že poslední dobou to tady zanedbávám čím dál víc. popravdě mi je to jedno, asi jako všechno ostatní. tady alespoň nemusím předstírat, že mi na tom záleží, že kdybych mohla, udělám to jinak. nemusím kličkovat, vymlouvat se, mlžit. a jsem za to fakt ráda.

v pondělí jsem měla jít k doktorce pro další dávku prášků, nehledě na to, kolik krabiček doma mám jen tak navíc, kdybych si náhodou řekla, že budu brát větší množství, klidně i pár měsíců v kuse. místo toho jsem zůstala doma a zvracela vodu, protože to bylo to jediný, co ve mně zůstalo alespoň čtvrt hodiny. v poledne taková dehydratace, že jsem nebyla schopná vylízt do schodů, před očima černo, tak jsem jela k doktorovi. pozvracela jsem se v autě. vypila jsem spoustu minerálky, když jsem čekala až přijdu na řadu, abych neusnula.

a od tý doby je mi špatně. i když už piju, jím, pomalu začínám přicházet na chuť hranolkám a čokoládě a pití s bublinkama. pořád, pořád je mi špatně. žaludek na vodě, moje břicho řve jako takový ti extrémisti, co utíkají a řvou "allah akbar" s obličejem v křeči. nemůžu pořád vylízt do schodů, před očima pořád tma, ne a ne popadnout dech.

mám za sebou pár dalších extrémně pitomých hádek. vlastně se ani nedohadujeme o něčem, spíš se snažíme ty věci překousnout a ono to zoufale nejde. bývám nepříčetná. fakt že jo. jsou chvíle, kdy bych vstala a dala mu pár facek. i když hádám, že on tím taky někdy dost trpí.

a dneska jdu do kina. ne že bych byla zdravá nebo věděla, co mi sakra je a proč to ještě nepřešlo... dokonce mě ten film ani nezajímá, jen jsem prostě měla takovou tu náhlou zkratovou potřebu jít. takže jdu, hmh. možná i proto, že prý mám mít kamarády. možná proto, že jde ten kluk... možná vážně jen tak. hehe, napsala jsem mu smajlíka.

nebaví mě to. teda, baví mě to víc, než mě to bavilo dřív, ale radši bych byla sama. radši bych byla, kdyby to zdání, že jsme hlavní postava a okolí je jen křoví, nebylo jen zdání. nesnesu lidem ubližovat. taky vím, že nemůžu pořád ubližovat sobě, protože zcela evidentně to vede až k pěkně hnusnýmu konci. jenže to ze mě dělá hroznou mrchu. a to mi nejde taky... teda, takhle, myslím, že mrcha být umím. nenávisti a toho všeho je ve mně spousta, ale nedokážu se sebou žít, když tohle o sobě vím. a je jedno, kolik má psychiatrů, psychologů, terapeutů a léků, tohle prostě asi nejde jen tak vyškrtnout.

asi vypluju do toho pitomýho kina. a taky chci nakoupit dárky, než všude začne být zase hromada lidí. co sakra dáváte rodičům? jsem ztracená.

it's an awful shame, the way you ran away.

18. listopadu 2015 v 18:05 | R. |  the diary of a fucked up girl.
mám za sebou první "terapii" s psycholožkou. upřímně nevím, v čem spočívá smysl slova terapie a jestli jen slova můžou vymazat celej váš životní postoj a náhled na realitu, nebo alespoň to, co jako realitu vnímáte. je to jako celej život žít s tím, že tráva je zelená a najednou přijde někdo, kdo tvrdí že rozhodně ne a ptá se vás na důkaz, že to tak je a na důvody, proč si to myslíte.
protože vám to řekli. protože sakra vidíte, ne?

někdy si nejsem vůbec jistá, proč všechny tyhle věci dělám... proč se snažím. protože by bylo o tolik snažší se zahrabat někam hluboko, odstranit všechny zbytečný vztahy a osekat svůj život na sledování seriálů a pláč. jenže ve filmech vidíte, že lidi žijou jinak. čtete o tom. pořád vám někdo říká, co je normální. ubližovat si a nenávidět se prý normální není. prý že to co vidíte sami ze sebe je jen vrcholek obrovskýho ledovce... a blablabla.

nevím, jestli na ledovce věřím. zbytek se stejně možná nikdy nedozvíme. stejně jako se nedozvíme, jestli někdo neprodává zbraně a informace IS a podobný věci nahánějící žluč do krku. unavuje mě hledat a snažit se. unavuje mě bojovat s tou únavou, protože je to k ničemu, protože pořád je toho tolik, co nezvládnu, že snad ani není důvod snažit se jednu věc z toho milionu změnit.

jinak ale terapie byla více méně podobná jako první sezení u psychiatričky. s tím rozdílem, že jsem se cítila mnohem poníženější a hloupější, protože mě nikdo nelitoval jako nemocnou chudinku. sebepoškozuju se snad dva roky, poměrně úspěšně se mi daří s tím bojovat a tak, ale najednou jsem před tím stála a vůbec to nedávalo smysl, opět jsem si připadala jako člověk, kterej to nechápe a snaží se vymyslet nějakej důvod proč. a jasně, racionálně - není žádnej důvod. nikdy to nic neřeší. nedává to smysl. jenže tohle vědomí není nový. je to těžký. nejtěžší je asi to, nezhroutit se z okolí. z toho, že vám řeknou, že jste líný. ani nevím, jestli nemaj pravdu.

měla bych se přestat válet a litovat a jít se konečně učit. debilní nefunkční prezentace a angličtina a fránina a všechno. doufám, že odsud vylezu pořádně geniální.

u can run, but u can't hide.

15. listopadu 2015 v 19:27 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevím, co se se stalo, ale do háje, já mám mateřský pudy. což je dost matoucí a nechutná záležitost, ale... dejte mi někdo pomazlit miminko.

zítra jdu na první schůzku s psycholožkou. takže... jo, jsem nervózní. i když už tak nějak tuším, že je to ten typ zbytečný nervozity. jen si říkám, že je lepší dostat se trochu do napětí, než zase usnout během toho, co na vás ten doktor mluví, jako už se mi povedlo když mi vyšetřovali hlavu. zpětně si říkám, co to bylo za hňupa, že prostě nepoznal, jak hroznej spánkovej deficit jsem měla. ale to je vlastně jedno.

největší problém je v tom, že už vlastně necítím skoro nic. jsou fotky, texty a melodie, co mě probouzej, tlačí mě do mozku. ale sama od sebe jsem prázdná, nic nemůžu najít. mám v hrudníku kovovou pěst, která buší do všeho kolem, drtí cokoliv, na co dosáhne. chtěla bych to vykřičet, vykrvácet, vymlátit ven.

chtěla bych vědět, co zítra uslyším. jen tak. třeba abych se mohla připravit. jsem si vědomá toho, jak moc je to všechno moje chyba. protože to vzdávám. protože nemám nic jako je cíl. žádnej optimismus. žádná vůle, žádná energie. vím, že kdybych bojovala, pro okolí by to bylo přijatelnější. nemusela bych se vymlouvat. jenže nemůžu. nedokážu to. chtěla bych, někdy, hluboko uvnitř, tam kde jsem prohnilá a hnusná, aby tohle znal každej. tu šílenou prázdnotu nebo bolest nebo náhlý vzplanutí, který přijde ve chvíli, kdy nemáte žádnou možnost něco udělat. ty hlasy v hlavě řvoucí ať začnete měnit svět, svůj život, ať všechno zbouráte a začnete znovu. a potom to zjištění, že nemůžete, protože se vám chce brečet, když se pokoušíte cokoliv dělat. protože rozbíjíte skleničky. zapomínáte věci. nemáte sílu zvedat nohy. vevnitř vás všechno ječí, pulsujete vztekem, ubližujete lidem, zabíjíte vztahy, nikdo vás nemá rád, vy sami sebe nenávidíte tak moc, že vám dělá radost vlastní bolest, vlastní selhání. dojdete do fáze, kdy je vám to jedno. modlíte se, aby vás všichni opustili, protože je nedokážete ani odehnat, ale víte, že když odejdou sami, prostě je necháte jít, i kdyby vás to mělo nadobro zničit.

poslední dobou jsem jenom nervózní. a naučila jsem se to přecházet a nemluvit o tom, protože vím jak hrozně to lidi kolem štve. bývám unavená a cynická a ubližuju lidem, i když nechci. říkám si, že jejich slova se mi taky dostávaj pod kůži, tak co. prostě se přes to zase dostanu a jestli zůstanu sama, prostě... to tak bude.

samotnou mě tyhle výlevy štvou.

pray? or fight?

14. listopadu 2015 v 16:19 | R.
dnešek začal opravdu smutně a je pro mě těžký to nějak alespoň vnitřně neřešit.

umíraj lidi. lidi, který neudělali nic špatnýho. lidi, který dost možná věřili v boha. lidi, který měli rodiny, přátele, životy. jako vy a já a každej koho potkáte na nádraží nebo v obchodě nebo kdekoliv jinde. snažím se pořád dokola najít způsob, jak se vůči tomu postavit, co si o tom vůbec myslet. a vážně mi to nejde.

víte, je asi jasný, že prvotní reakcí je obrovská agresivita. i moje reakce. takovej ten křik, ať je vypráskáme ven z evropy, že je postřílíme jako oni postříleli naše lidi, že na ně shodíme bomby, zničíme je, zničíme jejich boha a všechno, co kdy byli a jsou. vezmeme to zlo a roztrháme je na kusy, no ne?

nevěřím v boha, kterej vám tohle odpustí. nevěřím, že je filozofie, podle které můžete tohle udělat. islám není tohle a věřím tomu i přes všechno to, co jsem viděla a slyšela, i přes dokumenty, kde lidi umírali ve svatební den, protože někdo bojoval za alláha.

myslíte si, že alláh nebo třeba váš bůh pochybuje o vaší víře, pokud o ní nepochybujete vy? myslíte si, že jeho moc není tak silná, že sám dokáže rozhodnout o životech těch, kteří se nějak prohřešili proti jeho vůli? já ne. a to nevěřím v boha. ani jednoho z nich necítím v sobě, i když se modlím, i když se snažím. můj bůh je nejspíš lidskost a věřím, že je silnější, než cokoliv. že není nic, co by jím mohlo otřást. žádná pochybnost, žádná nejistota, kterou nejspíš cítí muslim, co se rozhodne pro allaha zabíjet lidi, kteří nic neudělali. ačkoliv si stále myslím, že bůj tady může být jen záminkou pro něco, co se vlastně ani nedá pochopit.

měla jsem hroznej vztek. protože tomu nerozumím, protože do toho nevidím a protože s tím nic neudělám. ale nenechám ze sebe udělat zvíře kvůli tomu, že někdo jinej to dovolil a zmanipulovat se nechal. jsem člověk a člověk budu. a přijmu do svý země klidně lidi, kteří prchaj před zlem, který nemaj sílu zastavit. protože smrt dalších nevinejch lidí nevrátí ty, co už jsou pryč. pořád si myslím, že existuje jiná forma pomoci, než si bez rozmyslu pouštět do evropy uprchlíky aniž bychom věděli, co jsou zač. je mi špatně z jejich chování, nevděčnosti mnoha z nich, ale sakra, ne všichni přišli zabíjet a ne všichni nám přišli srát na hlavu.

lidi, nebuďme agresivní. nejspíš v mnoha ohledech není jiná cesta, než tahle. ale vidím svoji spolužačku, která je muslimka a nic neudělala. a je mi zle, když někdo přijde a řekne, že by ji vyhostil nebo postavil čelem ke zdi a zastřelil. vážně takhle chcete zastavit zabíjení? vidíte v tomhle řešení?

nechci dělat chytrou a tak, tohle vážně není smysl tohohle krátkýho článku. jen jsem smutná, protože jen co umřelo tolik lidí, je všude kolem slyšet tolik nenávisti a touhy po smrti lidí dalších. ne všichni teroristi přišli od jinud. jsou lidé žijící uvnitř francie celej svůj život a čekaj jen na zlom, na dostatek bezmoci, aby se nechali zaslepit a svázat někým, kdo jim tvrdí, že ve smrti je bůh. a jsou to obyčejný mladý lidi, který nedostali jinou šanci, neviděli jinej způsob jak někam patřit, za čím jít. na smrt nejdete kvůli jistotě a síle a víře v pravdu vašeho boha.

držte se těch slov o lidskosti, který přišli s touhle vlnou úplný hrůzy. a nevzdávejte se jí jen proto, že to udělal někdo před váma.

Obey me.

12. listopadu 2015 v 20:52 | R. |  the diary of a fucked up girl.
Dobře, je čas zkusit to zase česky, s angličtinou jsem se myslím ztrapnila už dost. A omlouvám se za chyby, pokud nějaký najdete, jak řekla jedna slečna sedící u stejnýho stolu na chodbě, my idioti co pořád meleme anglicky jsme totiž na češtinu úplně blbí.

Poslední dobou se pořád tak nějak potýkám s tím, jak věci vlastně jsou. A doopravdy to nevím... Protože život dává smysl, je fajn, je zábavnej, ale tak jaksi se mi z něj pořád chce umřít. Protože jsem vyčerpaná, nervózní a zdá se mi, že úplně sama. Minimálně pokud jde o pocity, svěřování se a nějaký pochopení nebo tak něco. Můžu všechno tohle říct snad čtyřma jazykama, kdybych opravdu hodně chtěla, ale je to k ničemu, protože ve skutečnosti nikdo neřekne nic co by pomohlo nebo něco změnilo. A jasně, já vím, že stěžovat si umí každej, ale sakra, to to vážně musím vydržet? Proč jako?

Je to zvláštní, ale poslední dobou se všechno hrozně mění. Jako můj názor na miminka, smrt, lásku, přátele. Zdá se mi že jsem to vzdala až moc, že jsem prostě všechno definitivně zakopala pod zem a zapomněla kam. Neumím si představit ještě kdy něco opravdu cítit, protože už i bolest je otupělá a nestojí za to zkoušet se jí zbavit.

Ještě včera jsem přemýšlela že se zabiju. Ráno potom dělám jako kdyby mi tohle nikdy nepřišlo na mysl. Myslím hodně jako debil a vím že to není normální, ale nevím... Co s tím? Napadne mě že když jsem podle něj tak tlustá, prostě si pořídím anorexii. A potom to bude jeho chyba. Nechám ho sledovat jak jsem jen kost a kůže a jak umírám a nebude mi to líto. Nebo že bych si mohla pořezat ruce. Jen tak, aby všichni viděli to, co jinak úplně zbytečně schovávám. Bojím se, že někdo by mohl být pozornější.

Nikdy nic neudělám. Nic z toho. Nejdu se oběsit. Nejdu sníst všechny antidepresiva co doma máme. A že je jich hodně...

No, sečteno a podtrženo, pojedu do Holandska. Nemůžu se dočkat, což je zajimavej pocit. Začíná to tam být mainstream skoro jako v Londýně, heh. Každopádně to bude skvělé odměna, kterou si sice nezasloužím, ale... Ok, neexistuje žádný ale. Jen tam hrozně chci a už jsem si čtyři tisíce nešetřila, takže hurray.

Napište jak se máte, jestli chcete. Zdá se mi že by bylo fajn slyšet to od někoho kdo vám nechce dokazovat jak je všechno zalitý sluncem. Ale jestli je, uslyším to fakt ráda.

Je ne parle pas bien anglais.

10. listopadu 2015 v 13:13 | R. |  the diary of a fucked up girl.
i don't know how to explain. she opened the door and looked at me and i somehow knew she is not who i used to know year ago. she didn't even hug me or kiss me. we was standing there for few minutes and i was trying to see her in her eyes. she haven't changed so much - same make-up, same music taste, same problem. she just closed the door and i wasn't able to understand anymore.

- probably he talking about me

i'm really sorry about not writing the blog. I would like to say I am trying my best but it would be a lie.
Every morning people are screaming and looking at each other like it's not their fault. Idk. Why are you so grumpy? It seems good for nothing, super pointless.
Two hours left. I can survive I guess. Or maybe I have to ,but there's no difference. I can pretend for few more hours and then get drunk and eat some shit in KFC.

I'm healing faster than before, idk what has changed. It's kinda good, cos I'm not so scared someone might see what I'm doing. It's like two steps forward and one back, so there's still that small progress but it's hard to stay positive and all these shits. Always, there's something to hide, something to be ashamed of. It won't dissappear in week, not even in month and all I can do is waiting. And when I have them all, what's stopping me? Where's the reason to stop?

Well, just got 2 in biology. Yay.

Here's that one guy I'm totally into. So I can watch him all day and dream about kissing him on neck. God. What is wrong with me?



unsuitable.

5. listopadu 2015 v 21:48 | R. |  the diary of a fucked up girl.
i don't know where to start. honestly, i feel stucked somewhere between english and french and everything i can or can't say. all the time i'm pretending there's nothing i'm not able to say out loud and there are no borders for me. and that's my problem, i guess. that fucking pretending. again.

it's tiring and pointless, but still... it's kinda hard to stop. i don't wanna be the sad one anymore. i don't want anyone to see how insecure i am, i won't be screaming my weakness out for everyone to see, so everyone can push me down again like some piece of shit. that's what i've been doing to myself for too long. withouth reasons or something. just because i feel it this way. but no-one needs to know, no-one has to understand.
i'll just stay quiet and keep it all inside. everything is good. awesome.

i know it's stupid - writing everything in english on czech blog. but idk, it feels better and i think it's temporary. i need to acclimate and, yeah, i don't feel like talking about things what really happens in my life. or why i'm scared, tired, sad, nervous and dumb shits like that. it's so much easier here - i can just say i have a lot of school, i don't have enough time for myself and i sleep so bad. and my dreams? my god, welcome to the hell. today in the morning i was some weird guy and i raped a girl, idk why.

in the shower, i have always like one milion thoughts, but when i come back here, open the notebook and... i'm empty. and that's it. we had a homework to write the poem. let's be honest - i've never written any poem since that day. freaking english poem. about something. probably something what is not a depression or deep urge to die, so... here we go. everything i can be poetic about is unsuitable or at least extremely weird.
so i wrote poem about sleep. and my teacher told me it's very calming and nice. like... yeah, i was just going through some anxiety so i decided to write down my feelings in this calming poem.
but anyway, i was so proud i wanted to cry.

it's getting closer again... christmas and new year and the worst part of the whole year at all.

Halloween treats!

2. listopadu 2015 v 21:34 | R. |  papino