Říjen 2015

not sure at all.

29. října 2015 v 16:31 | R. |  the diary of a fucked up girl.
uznávám, že na to tady seru víc, než obvykle. pravdou je, že nemám čas dělat si čas. a vlastně nemám ani chuť to zkoušet, protože poslední dobou se nepříjemnostem radši vyhýbám a mlčím o nich, než abych zkoušela hledat, jestli maj řešení. nehledě na to, že je volno nebo že celý dny nedělám nic jinýho, než že se pokouším něco přečíst, upíct nebo udržet pohromadě.
měla bych se učit. teprve po dvou měsících mi dochází, že léto je nejspíš úplně pryč a venku je sakra kosa. a začíná toho bejt víc a víc. pořád čekám, že zase zpomalíme do klidnějšího tempta a že nikdo nebude chtít, abych uměla deset stránek odvykládat jen tak, ještě napůl cesty k tabuli.

deep inside i feel like screaming. and every single second it's stronger and harder to keep inside. every hour i'm even more scared i won't be able to stay in this silence anymore and i'll stand up and cry so loud. no matter how much i'm trying to get over it. or stay strong or just be braver. i know, maybe lil bit more and everything will be okay, but i'm not that strong. i cant find any power in my mind, i can search all the time and there's still nothing. just voices screaming out this pain and anger.
it sounds stupid, i know, but there's no better name for it than monster. that's how it feels when i wake up and when i go back to the bed. it's moving inside me, it's getting more real with every fight which i'm trying to win. and it's hopeless. and i can see it, i can feel how pointless it is, but i'm still so naive, so fucking silly, that i'm trying again.
no matter if on my own or with him. i always stand there and watch him fucking everything up, destroying me, dostrying himself, and i'm so angry and helpless, cos all i can do is watching.

and by the way, i don't even know why i'm trying to play it in english, when all i can say is "hey, guys, im sad, can u please help me? or just try to ignore it and at least help me with this stupid language?"
it's terrible. everyday i speak english at school, sometimes i forget how to say something in czech and than i feel so empty, like everything i used to know is gone forever and everything i know now will disappear tomorrow.
fuck u grammar. idc about u anymore.

that's it. he's there, with friends, ignoring me like it doesn't hurt at all. like i'm not important in this moment, but nvm, when he needs something, he will come back and say all these nice things about being clear. he will act like it's sad that he can't see me but truth be told, he is fine about it. and i should be too.
i'm so pissed of. my god.
but... i still can bake some shit. or buy fat pumpkin and cut. lol.

tell me, how does it feel.

21. října 2015 v 21:55 | R. |  the diary of a fucked up girl.
chtěla bych něco udělat. popálila jsem si prsty když jsem pekla dort na pátek a blbě se mí píše. chce se mi tak strašně křičet. vím, že kůže se mi sloupe a zůstanou fleky jako vždycky. a je mi z toho blbě. bolí to jako prase.
práh bolesti je nejspíš obecně pohyblivá věc. nebo jsou prostě jen věci, na který se nemůžete připravit. věci bez horký vody a desinfekce.

víte, vážně mě mrzí, jak sem hážu jen samý sračky. nejspíš bych si tohle období nechtěla pamatovat takhle, ale ve chvíli, když už mám dokonce čas otevřít notebook většinou nemám chuť se dál usmívat.
nejsem blbá. teda, ne v některejch věcech, abych to upřesnila. takže vím, že lidi nezajímá, že nemůžu spát, že nemůžu ráno vstát, že je mi pořád špatně od žaludku, že se mi chce zvracet, že se nemůžu nadechnout, že mám nohy tak těžký, že se zadejchám do schodů a že se potom dusím, protože to prostě nejde. vím, že nikdo nechce vědět, že brečím nebo proč hysterčím. bojuju za to, aby nikdo ani nepoznal, že fakt strašná hysterka jsem. dělám všechno pro to, abych se nerozbrečela na hajzlech nebo něco podobně debilního. a vlastně ani nevím proč. protože mi můžou bejt u prdele.
ale zůstala bych sama. a moc dobře to vím.

popravdě jsem ze začátku strašnou toužila po někom, kdo mi bude rozumět, kdo za mě vždycky dořekne větu, bude vědět, jak nesouvisle myšlenky někdy jdou nebo jakej je ten stav když se ráno probudíte a prášky na spaní vás volaj zpět.
poslední dobou jsem jenom hrozně znechucená. z reality. z toho, že mi nikdo a nic jaksi nepomáhá. už nechci objímat. nechci se vybrečet někomu v náručí. nechci mluvit o svejch pocitech, protože ve chvíli kdy to zkouším se zdá, že jsem právě vynalezla jazyk, kterýmu nikdo nerozumí. protože když pláč skončí, bolí to pořád. protože i když všechno řeknu nahlas třeba tisíckrát, pořád to tady je. pořád jsem na to sama... jen navíc s někým, kdo má pocit, že mi něco dluží nebo že jsem blbá kráva, která neví co chce/je věčně nespokojená.

prostě si jen potřebuju postěžovat. chvilku dělat, že to není moje chyba, že jsem se v tomhle neuvěznila sama, že někdo má moji odpověď a prostě mi ji ten zmrd nechce dát. protože co mám dělat? co můžu dělat?

aspoň že mě větší část školy tak jaksi baví. mluvit o smyslu a cennosti žití umím a byl by trapas se po všech těch kecech odstřelit. heh, zvlášť když doma mám tak akorát airsoftku.
omlouvám se, ale jsme vážně nasraná a nepříčetná. už ani nemůžu brečet a vím, že když si něco udělám, stejně to nepomůže, stejně se mi neuleví. stejně potom budu ležet v posteli a litovat toho. i když zrovna třeba chci.
jsem lepší než on.
minimálně pokud jde o rozhodování se o tom, co dělat chci a co musím, protože jsem závislá a nemůžu skončit.
občas bych vážně chtěla, aby byl čistej. abych o tom nemusela slyšet už nikdy ani slovo. a zároveň vím, že nikdy nepřestane, protože je sráč. je vlastně dobře, že už dopředu vím, že to skončilo.
i když to bolí.

but you aren't the world anymore.

20. října 2015 v 20:03 | R. |  the diary of a fucked up girl.

myslela jsem, že F. mi z života nadobro zmizel, když jsem změnila školu. potom podruhé, když to udělal i on. vypařil se. a teď se najednou objevil ve stejný budově, potkávám ho na stejný stanici, jezdíme jedním vlakem. chodím kouřit do stejnýho parku.
a tak ho pozoruju. že už není vyšší. že má vousy. že už nevypadá jako šťastný dítě ze zazobaný rodiny s nevlastním otcem, co pracuje v zoo a proto se o něj každej zajímá. a stejně jde s o dost mladší holkou, co ho oslovuje jako staršího bratr a dobíhá, aby to stihli. vím, v kterým patře ho hledat, když ho náhodou chci zahlídnout, třeba se jenom přesvědčit, že se mi to nezdá.
pamatuju si spoustu věcí. třásly se mi ruce. hodil mi za kapuci sníh. vzal mě za ruku a zvedl ze země. otočil se na mě a díval se mi do očí. a potom mě taky urážel, ignoroval, opouštěl a nevnímal. nejspíš aniž by o tom přemýšlel.
je zvláštní, jak někdo po určitou dobu může znamenat celej svět. být tou myšlenkou, s kterou usínáte, vlastnit vaše sny, brát vám dech.
jenže nic není napořád, hm?

prolízám. nemám moc čas na nic, co bych vážně chtěla. další věc je, že vlastně nevím, co by to mělo být. občas peču, občas mám sex, občas si koupím něco lehce alkoholickýho. občas sedím a nemůžu se hnout, protože už nemám sílu. když děláte všechno, nic z toho nemůže být perfektní. alespoň to tak je teď. připadám si hloupá, nevyspalá a bezmocná a stejně jako kdybych měla víc štěstí, než se dá pobrat. jako kdybych si to vybrala jinde a tak podstatný věci zůstávalj pevný a v pohodě. všechno je to tak, jak mi řekli. a to je uklidňující. že jsou i věci, co se dají předpovídat.

nevím, proč se mnou pořád je. proč se to tak divně vlní. proč spolu jednou spíme a všechno je na chvilku prostě dobrý a potom mi brečí v náručí, v úplně stejné situaci
občas jsem tak hrozně slabá, že i kdybych vážně chtěla bušit hlavou o zeď, nemůžu. tak slabá a otupělá, že je mi jedno, jestli někdo najde žiletku v obalu na mobil. tak moc, že smysl ztratila i potřeba se k ní vracet.
chci jenom spát.

can't just fix this shit.

bang 💣.

14. října 2015 v 21:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.
obecně se toho děje hodně. dneska jsem byla na pohovoru... vlastně nevím proč, protože jsem stejně nepočítala s tím, že bych začala nějak pracovat. ulevilo se mi, že to co jsem předvedla bylo málo, takže nemusím nikam volat, nic řešit, nikomu se vymlouvat a hledat jiný důvody, proč vlastně nemůžu.
spím několik hodin každý odpoledne. potom vstanu a chvilku předstírám, že se učím, vyčistím si zuby a pleť a jdu do postele, kde brečím, dokud neusnu.

život je těžký.
ale on si vezme košili nebo triko s bílým tygrem a řekne, že není. že venku zpívaj ptáčci.
jsou to momenty, kdy mám chuť brečet a křičet, jak nefér to je. ptát se strašně nahlas, co jsem udělala špatně, proč mám tak blbou karmu, proč zrovna já.
ještě mi není ani osmnáct. nejsem ani plnoletá. nejsem ani v polovině... ale mám pocit, že jsem zkusila všechno. a pořád padám do tý stejný díry, znovu a znovu jsem úplně bezmocná. nenávidím to. nenávidím tu bolest. nenávidím ty části mě, co umíraj několikrát denně, když jedu vlakem, když jím, když usínám.

nejsem silnej člověk. kdybych byla, vzpírala bych se i když přijdu domů, i když jsem sama, i když třeba už nutně nemusím. celej den stojí na potlačování toho svinstva, polykání knedlíků v krku, mlčení a kecech. popravdě nemám nikoho. občas si postěžuju fro, jinak mě vztahy moc nebaví a abych byla úplně upřímná, nikdo mě nezajímá. vím, že zase já nezajímám je, takže aspoň dělám, že chci vědět jak to jde.
nemůžu se dokopat k hledání motivace nebo nějakýho smyslu.

jasně, potkávám F.
neměla jsem ho ráda. teď ho nemůžu vystát, ačkoliv on mě díky jinejm vlasům, hadrům a brejlím nepoznává, nebo alespoň dělá, že ne a tak mě ani nezdraví a ani se na mě nikdy nepodíval. mluví jako idiot. jako někdo, o koho bych si asi ani neopřela kolo, protože bych se bála, že až si na něj příště sednu, dostanu kapavku.
takže dělám, že ho nevidím a neslyším a vzpomenu si na něj jen když stojí přímo naproti mně a někomu říká, že je piča. popřípadě že je piča někdo jinej. nebo tak.




i completely deserve this.

12. října 2015 v 20:26 | R. |  the diary of a fucked up girl.
v říjnu chci:

- přečíst velkýho gatsbyho, olivera twista a ještě aspoň jednu knížku
- přestat kouřit
- začít cvičit
- ??

jsem v podivným rozpoložení. jsou dvě fáze - ta, kdy není ani jedna jediná věta, která by stála za titulek. a fáze, kdy je těch vět až příliš, až příliš písniček, z kterejch mi puká srdce, moc, moc, moc myšlenek.
i cant. i cant stop crying my heart out. and thats it. theres no one to "stand by me". theres no fucking happy song. no true friends. fuck this shit.

a ze všeho nejvís to vystihuje ta část
remember the moment
you left me alone and
broke every promise you ever made
i was an ocean
lost in the open
and so on.

řekl mi všechny ty věci a zlomil mě. nevím, jak líp to říct, nic mi moc nedává smysl. popravdě do toho moc nevidím, ale pár věcí, co řekl, prostě nejdou zapomenout a vzít pryč. a slyším je kdykoliv se na něj dívám, kdykoliv o líbám, kdykoliv se snažím ze sexu něco mít. kdykoliv se snažím změnit to, že když spolu spíme, jsem věc, ze který potom otře sperma asi jako když utíráte prach. chce se mi strašně křičet, protože nedokážu zvednout hlavu a něco s tím udělat. nedokážu se prostě sebrat a říct, že bych taky chtěla něco víc.
teď, jako nějaká zpětná reakce, to láme nejspíš i jeho. ale jeho rány se hojí snadno. bojuju za to. třeba tím, že mu vykouřím ptáka. stačí mu sex a tráva.

miluju představu někoho, kdo nikdy nebyl. miluju jeho, ale on už to dávno není. nikdy nebyl. jenom se mi zdál, jenom jsem ho tak chtěla. někoho, kdo mě zachrání. ale on mě potápí. pořád hloub a hloub. a dělám si to sama. můžu si za to sama a zasloužím si to.




oh no.

9. října 2015 v 11:29 | R. |  the diary of a fucked up girl.
všechno je teď v určitý míře filozofie. otázky jako kdo jsi, proč tady jsi, co jsi dokázal, co dokázat chceš, co tohle a tamto znamená, proč máš v hlavě pořád ještě něco víc, než pravdu?
upřímně řečeno, jsou věci, co bych nejradši přeskočila. všelijaký nabídky, na který nemám peníze, sílu, odvahu, věci, na který nejsem dost "zdravá".
je to na hovno, protože když máte mluvit o problémech, nikdy nemůžete říct, jaký problémy skutečně máte. musíte sedět a vymýšlet kraviny, tvrdit, že vaše největší starost dneska ráno bylo, co si dát k snídani a ne to, jestli vstát zvládnete nebo ne. že největší výzva ve vašem životě je odmaturovat a ne to, abyste se sakra vzpamatovali jednou provžy.
nejhorší je ten vztek. totální zášť. nenávidím lidi za to, že vypadají spokojeně, za to, že je třeba nikdy nenapadlo, že usínat se dá i několik hodin. a vím, jak je to odporný. nikdo za to nemůže. heh, dokonce ani já.
jen mě prostě někdy bojovat nebaví.

navíc nejsem chytrá. nevím, co tady dělám. nepatřím se. prostě budu jen sedět a omlouat se, když to pokazím. z té ženské mám pocit, že to dokonce očekává, jako kdybych nepokazila pár slov, ale její make-up... jsem tak umělecká, nah.
jdou mi jen věci, co se vymykaj. jde mi shazovat všema uznaný pravidla. ale necítím se potom dobře. když někdo prostě přijde a řekne, že všechny ty roky jsme si na něco jenom hráli a nic není tak, jak jsme mysleli, že to je, možná si to ty emoce vyžádá samo. nevím. docela často fakt ani nechci vědět.

jestli lidská existence stojí jen na myšlenkách, potom ani není tak těžký umřít. bojím se, že se ztratím.


občas bych se chtěla vrátit. třeba znovu být panna, nebo zase být strašně zamilovaná. tentokrát to udělat jinak, třeba nikdy tu zamilovanost neztratit. věřit. v nrvoněco - nevím, v dobrý konce. nemít tajemství...

podělám pár testů, i když se na ně učím. většinu času prostě jenom spím nebo se těším, že spát půjdu. beru nový prášky a nevidím skoro žádnej rozdíl, jakojako kdyby moje tělo přestalo věřit na placebo. nebo je to jedno a moc to řeším.


but if i sing along a little fucking louder.

6. října 2015 v 21:08 | R. |  the diary of a fucked up girl.
pořád se snažím vymyslet, co sem napsat. co říct. jak začít, kudy pokračovat, jak udržet myšlenky pohromadě.

začnu tím strašným pádem zpátky kamsi do pekla. nevím, jak tyhle období popsat. zapomněla jsem všechny fráze vystihující vnitřní umírání. na tohle myslím dost často... na bolest, jako když někdo odejde. jenže nikdo neodchází. jsem paralyzovaná a nemůžu se ani nadechnout, ale někdo nebo něco je pryč a ta bolest mi rozežírá vnitřnosti. a tohle je přesně ta fráze, kterou sice můžu napsat, ale jaký to je dokáže vystihnout tak z poloviny.
and i really wish that you could help
but my head is like a carousel & i'm going round in circles

je tak snadný na to všechno zapomenout, sakra. dokud to není zpátky. dokud si nelámu hlavu s tím, kolik a jaký pilulky dneska polknout, aby můj den byl o něco lepší, aby se alespoň dal vydržet, přečkat, než zase přijdu domů a lehnu si do postele, kde budu několik desítek minut nehybně předstírat, že sleduju seriály.
chci bejt klidně nemocná. mít opravdovou, fyzickou bolest třeba na plicích. vzít si prášek proti bolesti, najít správnou polohu, aby bolest byla menší. chci aby tenhle nádor šel vyrvat ven z mýho břicha, kde se kupí, roste s každou hodinu, vylejvá se ven v slzách, ale nikde nekončí, rozpíná se dál, rozkládá všechno, na co narazí, až nezbejvá nic, nic než tahle nechutná nehmatatelná věc, viditelná jen na třesu rukou.

nevím, jestli je to proto, že jsem přišla o něj. ne fyzicky, jaksi jinak.... ale přece. nebo jestli o něj teprve přicházím kvůli tomuhle. kvůli křiku, agresivitě, neovladatelnosti. kvůli zasranejm manickejm epizodám a jinejm kravinám, který vlastně vůbec nepotřebujou jméno. jsou a budou. ještě dlouho, protože ztrácím chuť si hrát na optimistku.

škola je fajn. baví mě. snažím se. učím se. nutím mozek udržet pozornost, co nejvíc to jde. cítím se trapně a zbytečně, úplně k ničemu, ale zatínám zuby. často se mi chce jít pryč od lidí, sednout si na záchodovou mísu a rozmazat si linky, rtěnku, vytrhat si vlasy, vyndat žiletku z kružítka a vymalovat stěny. chce se mi udělat scénu. nebo jen tak zastavit F. na chodbě a říct mu: "hej, byla jsem zamilovaná. prosím, nekřič v parku nic o děvkách, protože to bolí. žádná holka není děvka. a jestli jo, pak jste všichni lháři."


nejvíc na tomhle všem mě štve, jak k nevydržení to je. že bych se kroutila, svíjela, řvala... je to bolest, s kterou sama nemůžu nic udělat. a ani většina lidí kolem mě.
štve mě, že nejsem v euforii. nebo že nespím celej den. že nedostanu skvělej nápad. že jen tak neutratím to málo peněz co mám. že jen tak nemůžu někoho políbit. protože i s tím vším, co mi přijde k nevydržení, to nějak přežiju. vydržím. strpím. a nedovolím nikomu, aby mi vzal část mě, kterou jsem si tak jaksi jistá.