Září 2015

books - september 2015

30. září 2015 v 17:49 | R.

Tygře, tygře
Margaux Fragoso

Malá Margaux se jednoho dne seznámí na plovárně s Peterem Curranem. Je jí sedm let, jemu jednapadesát. Peter dívenku i její matku pozve na návštěvu. Margaux je okouzlená světem exotických domácích mazlíčků, her a hraček a také nádhernou zahradou. Její duševně nemocnou matku péče o dcerku vyčerpává a je ráda, že Peter zahrnuje děvčátko pozorností a vytváří mu pohádkový svět, podobně jako Lewis Carroll skutečné Alici. Postupem času pro sebe Peter uzurpuje roli Margauxina kamaráda, otce i milence. Charismatický muž dívku zcela ovládne. Citlivé dítě s bujnou fantazií se promění v uzavřenou mladou ženu na pokraji sebevraždy. Když je Margaux dvaadvacet let, nemocný a výčitkami svědomí sužovaný šestašedesátiletý Peter se zabije.

Pozn.: Otevřená zpověď oběti sexuálního zneužívání, knížka náročná na psychiku, tak nějak jsem po celou dobu čtení nemohla uvolnit byť jen jediný sval. Ačkoliv se zdá pedofilie být hlavním motivem, příběh ukazuje, jak obrovský vliv na dospívání člověka mají právě vztahy s rodiči.


Fangirl
Rainbow Rowell

Ačkoli jsou až na fyzickou podobu každá úplně jiná, Cath odjakživa sdílela se svým dvojčetem Wren všechno: oblečení, trápení s rodiči i vášeň pro knížky o mladém kouzelníkovi Simonu Snowovi. Jenomže teď obě nastupují na vysokou školu a Wren poprvé nechala Cath na holičkách - nechce s ní bydlet na koleji. Potíž je v tom, že Cath na rozdíl od sestry není právě společensky zdatná. Jejím přirozeným prostředím je internet, kde se nemusí nikomu dívat z očí do očí a kde tisíce fanoušků nadšeně čtou její povídky ze světa Simona Snowa. A to je svět na hony vzdálený bludišti školních budov, v němž číhají nástrahy v podobě všech možných fobií, děsivých spolubydlících s neodbytnými kamarády a profesorek tvůrčího psaní, které o fanfikcích nechtějí ani slyšet. Co ale Cath zbývá, než zachovat klid a nedat se?

Pozn.: Rozhodně zajímavá knížka pro někoho, kdo s fan-fiction má nějakou osobní zkušenost. Postavy jsou sympatické, působí reálně, příběh je hodně čtivý, i když je poměrně průhledné, jak to asi dopadne. Plus za propracované rodinné vztahy.


Ostrov lhářů
E. Lockhart

Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku.

Skupina čtyř přátel - lhářů-, jejichž přátelství začne být destruktivní.
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.

Pravda.

Pozn.: Na první pohled strašně nezajímavá knížka o jedné strašně bohaté rodině. Na druhý vážně působivý a emotivní příběh s šokujícím koncem a výborně promyšlenou zápletkou.






stop crying your heart out.

28. září 2015 v 21:05 | R. |  x.
stojím u otevřený lednice a brečím. to ledový světlo. život je krásnej. život je svině. je na hovno. je zmatenej a nesrozumitelnej. chci domov.
snažím se překonat spánkovej deficit. opravdu se snažím o hodně věcí. snažím se se z toho neposrat hned ze začátku, protože to opravdu nezvládám, stejně jako jsem to nezvládala loni. a v prosinci to možná začne bejt v pohodě. a v březnu se ztratěj obavy. a v červnu si vydechnu a začnu vybírat autoškolu, protože proto.
vím, že to prostě musím zvládnout, protože tentokrát to není buď a nebo. už se nemůžu schovávat. už možná ani nechci. nechci sedět a mlčet a nenávidím se za to. nechci každý ráno kouřit. nechci být už zase ta, z který to táhne i po dvou hodinách a šesti ubohejch pokusech to srovnat deodorantem.

jsem unavená. strašně, strašně unavená.
zamilovávám se. nenávidím všechny ty hormony, protože vím, že všechno, co se ve mně mění, se mění kvůli nim. prášky, antikoncepce, prášky na migrénu, křeče, všechny tyhle sračky. ale nemůžu otěhotnět a nemůžu se propadnout zpátky do tý děsný nehybnosti a tak prostě dál každý ráno poslušně polykám ty pilulky a dělám, že kdybych chtěla, můžu s tím přestat. ale nemůžu. stačí ráno zapomenout a odpoledne se svět rozpadá.

četli jste ostrov lhářů?
měli byste.

poznám, když se věci hroutí. poznám, když se jedna půlka mozku dohaduje s tou druhou. nenávidím tu bezmoc. to chtění. jak se informace výří v kruzích, jak se vzájemně tříští, až z nich nezbejvá nic. bylo to tam, do prdele. bylo, bylo, přísahám. zkoušela jsem to udržet. zkouším nepít, nehulit, zkouším se dívat logicky. vypovídám službu a vím, že to nedokážu
chci diagnózu, která mě zachrání od dalších informací, něco, co řekne - fajn, nemáš na to. můžeš si sednout a do obrázků vpisovat příběhy a bolest. protože tohle je to jediný, co umíš. jediný, co doopravdy zvládneš.

nejsem si jistá. ležíme, spíme. líbá mi krk. tisknu se mu k rozkroku, protože nejspíš ví úplně přesně, kde se dotknout příště. zdá se mi to jako roky, co jsme se naposledy milovali. tak strašně dávno, co mi šeptal do ucha všechny ty věci, tak strašně dlouho od těch agresivních polibků.
mám strach a chce se mi brečet.

prej si máme psát deník. prej jsou věci, co bych si měla pamatovat. teď se bojím dokonce i číst o tom, co jsem cítila, protože vím, jak strašně je to nefér. jak hrozně moc, šíleně ztracená jsem v tomhle... něčem. chtěla bych mu říct, že byl střed mýho vesmíru. a že nevím, co se pokazilo nebo proč jsem to dovolila.

just to forget i'm missing you.

25. září 2015 v 22:23 | R. |  x.

asfaltová řeka. i fell back down.
po dlouhé době znovu opilá a zhulená. jsem prázdná. chce se mi spát. chce se mi chtít. zabořit ruce do svalů, do vlasů, ddo rtů. chci teplo, chci náruč.
byl to zajímavej tejden. den, whatever. jsem nepříčetná, protože cítím až příliš sympatií k někomu, ke komu bych neměla. chci, aby přestal říkat moje jméno. proč mě musí zdravit každý ráno? proč se se mnou musí každej den loučit?
neznám tě. neznám. neznám. a ty neznáš mě. a nechceš mě poznat. přeju si, aby mě už nikdy nikdo nepoznal.

dali jsme si sraz před starým gymplem. koupili jsme ferneta a měla jsem vědět, jak to dopadne. i když jsem to asi tak nějak vlastně věděla... nakonec jsme seděli v parku u nemocnice a já byla jediná holka, barvy byly mdlý a chtělo se mi spát.
po cestě domů jsme potkali pivoňku a asi osm dalších kluků. stále jediná holka - tentokrát v celým kupé. další vodka. líbání na zadním sedadle auta. co to dělám?
brečím. brečí on. nenávidím ho. jak jsem čím dál opilejší, říkám, že jsem s ním protože mu nechci ublížit. a propadám se. zdá se mi, že křičím a křičím a na to hezký si nemůžu vzpomenout. ale když mě líbá, na chvilku je zpět.
babe, you look so cool.

i cant even breathe. its like fucking hell. hell withouth any fire. freakin' cold. like his hands or something. i juts really dont know, i cant think in another language, its weird. lifes weird. and my english is like... bad as fuck. im writting poems and then i cant speak and czech words dont make sense. but my english is like some really stupid kind of parody. you look so cool. i feel yout blood. your love. cigarretes and fears. that dirty kinda pretty face. you know. the 1975.
said one more lie.

something.

20. září 2015 v 21:53 | R. |  x.

fascinujou mě lidi. nedokážu říct čím nebo proč, aniž bych zabíhala do složitějších detailů.
učím se teorie. teorii o teoriích. všechno souvisí se vším, nic nefunguje bez ničeho. jsem forma člověka, řvoucí anomálie. úplně stejně popřená, jako většina ostatních. jsem pokažená, vadnej kus, takže mě fascinujou lidi, který pokažený nejsou.
jejich fotky, citáty, názory, smích, vztahy, vtipy.

milovala jsem ho víc než cokoliv. rozdávala jsem. rozdávám se vlastně pořád, vlastně nevím proč. je mi ho líto, protože teď cítí přesně to, co jsem cítila já. to, co ve mně nejspíš udusil. cítí to, kvůli čemu jsem hodiny brečela. cítí tu hroznou neúplnost, prázdno, když je sám. ale já bych mu nikdy neřekla, že mi líbání nic nedává. nikdy bych za někým nešla, nikdy by mě nenapadlo, že bych ho mohla podvíst. i když jsou věci, co mi hodně chybí, i když někdy je to sakra těžký s ním být, pamatuju si, že jsem ho milovala.
někdy mi to chybí. ale nevím, jak to dostat zpět. nevím, jestli bych to znovu unesla. vím, že se nezmění a že by mi to znovu ublížilo.
nechci se cítit jako by ze mě někdo vyrval něco ven. znovu.

spadla jsem z koně. pamatuju si ty pády, který mi psychicky rvaly žíly. priority se mění a jsem ráda. existuje něco mnohem víc, než ego.
bolí mě člověk.

quite aware we're dying.

18. září 2015 v 21:38 | R. |  x.
leží mi na stole šest knížek a na jejich přečtení mám měsíc nebo míň času. měla bych se pomalu ale jistě začít nořit. a to sakra hluboko.

stalo se pár hnusných věcí, na který nejsem hrdá. objevilo se pár lidí... a pro změnu nejsem hrdá na to, co k nim cítím. a všechny ty obavy a tak. a francouzština. a strach z bipolární poruchy. a štěstí. a smích.
pořád na něco čekám. ne ve smyslu, že věci odkládám na vhodnou dobu nebo tak... čekám na příchod něčeho. někoho. na něco, co z mojí hlavy vymaže všecko, co celou svojí bytostí nenávidím. čekám na někoho, kdo mě přesvědčí o těchhle špatnostech. nevím, jak to vysvětlit.
je mi dobře a vlastně není. jsem nervózní tak, že nemůžu myslet. ani nevím, co o tom říct. je mi moc dobře. je mi moc zle. jsem celá zkažená, prolezlá, nemocná. jsem chyba. přešlap. nenávidím se. chci si ublížit. podívejte se na mě - jak neumím mluvit, jak strašně vypadám, poslouchejte chvilku, co říkám.
myslela jsem, že chci umřít. byla to spíš hrozná touha žít, což teď sice dělám, ale nejspíš ne dobře.

je to takovej zvláštní druh únavy. je to jako být neuvěřitelně zhulená do stavu, kdy váš mozek prostě nění schopnej myslet, logicky pracovat s informacema a vaše oči už v podstatě ani nemají sílu zůstat dál otevřený. často teď jen sedím ve vaně s teplou vodou v klíně, se zavřenýma očima a prostě... jaksi nevnímám. často jsem v polospánku, kdy vnímám každej sebemenší pohyb a zvuk, ale už se prostě nemůžu pohnout, protože na to nemám fyzicky vůbec sílu.

always od blink-182 poslouchám po každý obrovský hádce, kterou jsme kdy měli. je to jako vzpomenout si na ty důležitý věci. nejradši bych, aby vypadl z mýho života. aby nebylo nic, co mě drží zpátky, nikdo, kdo mi říká, jakej měl den, nikdo, kdo chce znát ten můj, protože není o čem povídat a jestli je, stejně se o to nechci dělit, protože abych měla radost, nepotřebuju to šířit dál. prostě ji mám.
ale chci ho líbat. objímat. chci vedle něj spát. chci, aby mi říkal, jakej měl den. chci se dál snažit.
proto křičím do polštářů, proto nemůžu přestat brečet, proto je všechno občas prostě na nic, proto je někdy život jaksi fajn. není to jen o něm, ale jsem kvůli němu schopná se nezamilovat. nehledat F. očima, zůstat v pořádku, už se nebát, vykašlat se na tyhle sračky.

don't you look at me.

16. září 2015 v 20:56 | R. |  x.
po dlouhý době se cítím skutečně obohacená, nadšená, plná informací, který mi nepřijdou jako pitomosti. ačkoliv ne všechny, samozřejmě.
určitým způsobem jsem ale v mnoha ohledech šťastnější než dřív. minimálně... život má jakejsi smysl. život, kterej se skládá ze slov, vzorů, vyjímek a lží. život, ačkoliv fakt hnusnej, krutej a bolavej... docela mě baví.

další rozcházení se, další návraty. pláču. nemám sílu se znovu sbírat. teď sbírám pojmy jako se sbíraj houby, sbírám slova, sbíram témata. sebe ale už neseberu. křičím si do dlaní, promáčím mu tričko, prosím ho aby odešel, prosím, aby zůstal, třesu se a tečou mi slzy, ale nemůžu se přestat smát.
zvýšila jsem dávku.
jsem oběť.
nedá se nic dělat.
mám svou hrdost,
mám?

dočetla jsem tygře, tygře od margaux fragoso. došla jsem k závěru, že bych možná mohla číst občas taky v angličtině, tak trochu natruc lenosti... ehm.
každopádně, spadl mi kámen ze srdce, když jsem ji konečně mohla zavřít a vrátit na poličku, nejspíš s vědomím, že už ji nikdy znovu nechci číst, že se už nechci potýkat s vypětím, který mi dala na těch pár dní. a že jsem si nevzpomněla na hrůzu, když se mě potom jeho ruce dotýkaly a já přemýšlela, jestli jsem ještě dítě.

mám ráda ten druh knížek, co ve vás nechá takovouhle stopu. jedinej problém je, že tahle stopa je šíleně traumatizující. je jako černej oblak, úzkost, agrese, odpor. zdálo se mi, že ještě chvilku a už to nebudu moct dál číst. byla jsem znechucená. ne sexem. ne tou očividnou a přesto přehlíženou manipulací... byla jsem znechucená samotnou margaux, postojem, který převládal celou knihu a pak náhle vyprchal během posledních dvou stránek doslovu.
láska je něco, co mě v mnoha ohledech dokáže poměrně dobře přesvědčit a umlčet, i když před sociologem hlásám, že jde jen o hormony a pudy. chápu potřebu ji krýt, chránit, zachovávat. třeba i navzdory sebezapření, bolesti a těmhle věcem.
nechápu obvinění, že nikdo nepomohl, když to byla sama zneužitá, kdo toho chlapa chránil. přijde mi jako podraz tohle říct poté, co opakovaně tvrdila, že na ni nikdy nesáhl a je mezi nimi čistě úpřátelský vztah.

zpívám si, fotím hloupý fotky, jezdím tramvají, kupuju si hranolky v mekáči. jsem teď ve škole téměř pořád, i když tam třeba ani bejt nemám/nemusím/nechci. vážně přemýšlím, jakej by byl život, kdyby se v něm nic zlýho nestalo, kdyby nepřišel onen spouštěč, jak říká máma.
spouštěč je něco, co ve vás zapne onu vrozenou porouchanou část, kterou jste zdědili po svých rodičích. ještě dva roky zpátky jsem o tom neměla tušení a ještě před rokem jsem se za to styděla. dneska chodím kupovat tátovi prášky, vím, co si vzít na uklidnění a občas to beru i s humorem, což je nejspíš docela pokrok. dneska řeknu slovo psychiatrie nahlas před celou třídou a předstírám, že mě to prostě jen tak napadlo, však víte.

stick back together.

12. září 2015 v 21:49 | R. |  x.

přichází moje oblíbenější část roku. vracení se do tepla, nošení rukavic, choulení se pod dekou. svetry, čaje, teplý zákusky.
pořád čekám, kdy se ocitnu v tom dobře známým pekle. přemýšlím o předpeklí a těchhle věcech a zatím je mi vážně docela dobře, i když přijde pátek a mám už fakt pocit, že prostě nemůžu dál. potřebuju víkend a nikotin.
rok od roku je to těžší, což jsem asi měla vědět...

otevřená mysl je pro mou depku jako záchranej kruh, za kterej se můžu pověsit a volně se nadechnout. vydechnout. vstřebat ty věci, co říkaj, že ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá. člověk je člověk v milionech drobností a na tisíce možnejch způsobů. a můžu bejt plná atomů, plná emocí, plná pravidel nebo nejistot.
hehe, knížky k maturitě.
nechte mě bejt lidi. dejte mi pokoj.
mám čas.

vztah mě naplňuje. a taky vyčerpává. asi jsem si už mohla zvyknout, ale někdy je to jaksi šokující tak jako tak.
cryin' about feelings - i gues its gone.
nevím, nad čím se trápím. protože se vlastně netrápím. jsou songy, co ve mně probouzej všechno starý, živelný, hořlavý, hluboký. a znovu to chci alespoň trochu cítit. bolavou potřebu psát, líbat, křičet, utíkat, trhat si vlasy. když někam směřuju, vlastně nesměřuju nikam. topím se ve filozofii, topím se ve všech těch pravdách a lžích, v popřeních, v pochybnostech a nadějích.
je to podivně obrovskej příval informací a emocí, který na ně přirozeně navazujou. jsem znechucená, nadšená, beznadějná a okouzlená. přijde mi, že fakt nepatřím nikam, ale můžu vstát a říct tu myšlenku, kterou mám v hlavě a ta svoboda je neuvěřitelně naplňující, i když mě strašně moc chybí nebo když mluvím o něčem, co vážně nenávidím a žere mě to zaživa.

jo, potkávám F.
je to šílený. je to nepříjemný. nechci ho vidět, přemýšlet o jak moc je vyšší než já nebo v čem se mohl změnit. ani to nechci vědět. jen prostě... chodím po chodbách a předstírám, že jeho obličej nepoznávám a pořád se v duchu ptám, jestli on poznává můj, protože by se mi hodně ulevilo, kdyby ne.


changes.

8. září 2015 v 21:48 | R. |  téma týdne
nevěřím na fér. už jen na to slovo.
nevěřím skoro v nic, ale všechno, co dokážu pobrat se slovem fér nijak nesouvisí. je to jako když se potkaj dva nejvzdálenější lidi, co si jen dokážete představit, a mají fungovat.
jsou věci, co prostě fyzicky nejsou možný.

v první řadě... jsou změny, který nedávaj smysl. stojíte před tím a chcete se smát a křičet, protože nemáte na výběr, nebo jste svůj výběr už uskutečnili a prostě to nejde vzít zpět. jsou změny, před kterýma ani stát nemůžete, protože do nich spadnete po hlavě. určitým způsobem strašně není fér, jak všechny tyhle věci musíme zvládnout, zatnout zuby, pokračovat a poslouchat okolí, jak vás přesvědčuje, že to nic není.
pamatuju si, jak jsme lišku učili skákat a její nohy odmítaly následovat zbytek těla... nebo naopak. určitým způsobem fakt pořád cítím to ponížení a vztek nad tím, jak hroznej přístup to byl.
za půl roku to přišlo úplně samo, s jakousi elegancí a přehledem. tak, že to vypadalo jako náhoda, která přišla bez práce, hodin dřiny a litrů potu.
jsou změny, který vážně nejsou fér. nejsou fér ať vás posílí nebo ne. chci právo bejt silná a odolná bez nutnosti snášet všechnu bolest, rozpolcenost, znechucení a tyhle věci. chci právo umět se podívat do vlastních očí, nebejt slaboch, nic si nedokazovat, nebejt svině a stát si za tím, co se mi jeví správný - morálně, lidsky.

vážně není fér, jaký jsou lidi svině. malý sobecký parchanti neschopný vyřešit si svoje komplexy a rozumně uvažovat nad některejma věcma. naučej vás počítat, naučej vás všechny kosti v těle, ale ne to, že na lidský psychice se toho dá spousta napáchat.

někdy mi přijde nefér, že jsem nikdy nebyla oběť. nikoho, kromě sebe samotné, což taky nebylo úplně fér... ale nikdy mi nikdo neubližoval. ne slovně, ne fyzicky. byla jsem dcera učitelky a nikdo se mi nesmál. byla jsem uzavřená a nikdo nezkusil jestli náhodou neprasknu pod nějakým menším náporem.
nevím, kde se v lidech bere ta slabost, že najednou někdo přijde a začne jim ubližovat. nechápu to. fascinuje mě to, děsí mě to, ale nechápu, proč někdo ano a někdo ne.
ve věku mýho bratra jsem si touhle změnou taky prošla. ne kvůli šikaně, ale protože jsem... nevím, chtěla? dnes jsem tam, kde jsem. sice mám nervy v kýblu, ale o tom nejspíš jindy...

ale není fér, jak moc jsem bojovala a stejně selhala, ačkoliv z jinýho důvodu.

včera jsem měla narozeniny. taky jsem byla ten týden pryč, znovu začala kouřit, upekla skvělý cupcaky a poznala zajímavý lidi. cítím se tam kde jsem vážně dobře, protože i když jsem vyčerpaná, alespoň na tu dobu jsem nabitá energií a nějak to zvládám. více méně.

je strašně zvláštní, jak někdy vejdete do nějaký místnosti a víte, že s lidma uvnitř budete trávit poměrně hodně času. podíváte se a nic vás až tolik nezaujme. a potom se podíváte znovu a sedí tam ta jedna osoba, na kterou se vždycky budete dívat o pár vteřin dýl, o který budete vědět spoustu zbytečnejch detailů... a poznáte to už na ten první pohled, už když řekne jak se jmenuje.
a já se nejspíš fakt vyžívám ve špatnostech. v potřásání rukama a lezení do kopce. v blízkosti na jednom gauči. pěstuju si tu paranoiu, protože mě udržuje naživu. protože mě baví, voní mi, chutná. protože si to na pár sekund můžu představit a usmát se a nechat to být a tak to mám nejspíš nejradši. bezpečně skrytý, ještě dávno před tím, než to přeeroste v lásku, hádky, ukřivděnost a další platonickej nesmysl.
jenže přísahám, není fér způsob, jakým lidi mluví, jak nosí košile, jak choděj a maj rozcuchaný vlasy. necítím se ani trochu platonická, když někdo říká, že miluje život.

dneska mě češtinářka málem rozbrečela.
a přišlo by mi tak strašně poetický brečet, choulit se, rvát si vlasy a vrátit se do bezpečný černý díry.
ale bylo by nefér nezkusit milovat život.

funfetti whoopie pies.

1. září 2015 v 10:00 | R. |  papino

whoopies patří k jedné z typicky amerických dobrot, alespoň co jsem slyšela. taky jsem si je zamilovala hned na první pokus, i když tehdy tu hrůzu vážně vyvažovala snad jen ta super chuť. tento recept je isnpirtovaný od The Kitchen McCabe a i když moje whoopies nevypadají ani z poloviny tak skvěle jako ty její, rozhodla jsem se o ně podělit.

- 2 hrnky polohrubé a 1/4 hrnku hladké mouky
- 2 lžičky prášku do pečiva
- špetka soli
- 3 lžíce oleje
- 1/č hrnku změklého másla
- 3/4 hrnku cukru
- 1 vejce
- bílek z jednoho vejce
- 1/3 hrnku mléka
- lžíčka vanilkového extraktu
- libovolné množství zdobení /hrst až dvě/

it fades in time. don't we all?

1. září 2015 v 7:05 | R. |  x.
tohle bude asi hodně krátkej... ehm, zápis? článek se těmhle věcem už asi ani říkat nedá...
každopádně, dneska odjíždím a nejspíš tak do soboty se neozvu. a jestli v sobotu vážně pojedu ještě na tu chatu k A., nejspíš se neozvu ještě několik dní potom, protože scénářů je několik a jsou děsivý.
jinak je mi vlastně fajn. šílím, jsem nervově na pokraji všeho zvladatelnýho, spím na hrudníku svýho přítele hodinu a půl a jsem nefunkční. evidentně nemám ráda adrenalin. ani lidi. ani cigarety už ne, mám jich plný zuby, nechutnaj mi, nepomáhaj mi, ani na ních nejsem zatraceně závislá, takže jsou úplně k ničemu. je mi líto je prostě hodit do popelnice.
mohly by ještě tolika lidem přivést rakovinu...

mám ještě tak deset minut. pak popadnu kufřík, batoh a vypadnu. po cestě si přece jenom zapálím, protože nevolnost aspoň odvede pozornost od nervů. konečně jezděj vlaky.
řeknu všem ahoj. nějakej inside joke, něco o psycho tričku a o tom, jak mě hrozně bolí ucho. v pátek to teprve bude týden, doufám, že pak už to tolik bolet nebude, eh.

bojím se, koho potkám. je to jako pošahaná loterie z lidí, který jsem viděla a znala a potkávala každej den a který teď rozhodně vidět nechci. některý víc než ty ostatní. žít s myšlenkou, že jsou prostě pryč nejdřív nebylo lehký, ale přebolelo to, takže... proč se bumerangy sakra vracej?

připadám si jako děsnej pozér.

než půjdu, chci vám popřát hodně štěstí do novýho školního roku, i když je to nejspíš k ničemu. je fuk, kde jste, jak dlouho tam jste, jak dlouho tam ještě budete. pořád je to těžší a těžší, alespoň mně se to tak zdá.

na cestu vlakem se fakt těším.