Srpen 2015

everything was so cool... till it wasn't.

30. srpna 2015 v 17:50 | R. |  the diary of a fucked up girl.

konečně jsem byla v čajovně. je mi blbě buď fyzicky nebo psychicky, což se pokouším ignorovat...
taky jsem si nechala píchnout ucho.
a peču whoopie pies.

zítra je po prdeli. nemůžu tomu uvěřit. hlavně kvůli tomu, jak vyděšená z toho jsem... nejsem na tohle připravená. vůbec, vůbec, vůbec.

chtěla bych toho spoustu napsat, jenže se mi to slívá. pár dní po tom, co mi zvedli léky, se mi rozjely úzkosti a cosi, co příbalovej leták označuje jako "manická příhoda". zase jsem dávkování snížila. jsem zpáky. o nic lepší, ale alespoň můžu spát.
v pátek jsme jeli k jeho babičce. a připomněl mi, jak skvěle mi s ním je, i když to není perfektní a často si nerozumíme, že všechna nervozita s ním mizí, že mu můžu všechno říct. zkusili jsme vodní dýmku, což byl asi nevtipnější zážitek v mým životě. na druhou stranu, rozjelo mi to šílenou migrénu, takže po deseti minutách v šalině jsem se pozvracela uprostřed chodníku.
ať žije sebeúcta.
dal mi pusu a ručník a roztáhnul gauč, abych si mohla lehnout. pili jsme víno a koukali na filmy, než byla tma a všichni spali. byla jsem šíleně unavená. už jsem myslela, že vážně půjdem spát. vypadal smutně. a potom to bylo strašně jiný. říkal všechny ty věci.

drží mě, když usnu. a vedle něj to jde snadno, myšlenky jsou pryč, existovat je snadný a krásný a má to smysl. připadám si hrozně, nechci bejt sama. nechci to zvládat bez něj. ani minutu.

piju skoro denně. a nevím, jestli je to všechno kvůli tomu, nebo naopak. ani nevím, jak to správně říct. nebo se tím prostě jen nechci zabývat. zdá se mi o návratech, kterejch nikdy nebudu schopná. zdá se mi, že jeden obrovskej mě čeká a vážně bych se tomu radši vyhla.

opravdu máslový narozeninový dort.

27. srpna 2015 v 10:00 | R. |  papino

miluju pečení dortů, i když je časově /a někdy i psychicky/ náročnější. na druhou stranu, narozeninový dort je klasika, kterou jsem si nemohla ušetřit.

na korpus:
- 3 vejce
- 150 g moučkového cukru
- 1 vanilkový cukr
- 100 ml oleje
- 100 ml vody
- lžíce citronové šťávy
- 300 g polohrubé mouky
- 1 prášek do pečiva
- 50 g rozpuštěné hořké čokolády
- libovolné množství rozemletých vlašských ořechů (cca 150 g)

wished i were somewhere else.

26. srpna 2015 v 11:54 | R. |  the diary of a fucked up girl.
návštěva psychiatra mi vždycky zvedne náladu. tentokrát myšleno opravdu bez sarkasmu. je to na nic, ale sedět v čekárně s lidma, co jsou jako vy je uklidňující. taky je uklidňující mluvit s doktorem, kterej vás nepovažuje za náladovou blbku. a nejvíc fajn na tom je, že vás zvedne dávkování léků a několik dalších dní vám opět všechno přijde super. smějete se. chce se vám jít běhat. vařit, zase zkoušet nový věci, něco napsat, upíct dort.
což jsem přesně udělala.
obecně mi to přijde smutný, protože jsme tam poprvé byla v lednu a jediný, co se od tý doby stalo je to, že beru ještě o něco víc prášků než na začátku. je sice hezký, že už nejsem "hluboko v depresích", jak to moje psychiatrička řekla, ale úzkostlivá a paranoidní jsem evidentně pořád a co sakra s tím?
abych to vyřešila, koupila jsem si spoustu oblečení a bot, domluvila se se super týpkem, že mi v pátek nastřelí ucho a už dva dny se u televize opíjím, protože je to prostě zábava. a už dva dny po sobě jsem skutečně byla běhat. [!!]

zase je to lepší. nevím, jestli proto, že se snaží, abych byla v pohodě, nebo proto, že to tak vážně je.
cítím se s ním v bezpečí. i když mi stačí málo, aby ten pocit byl pryč. i když se pořád musím ujišťovat, že by radši nebyl někde jinde, protože představa, že něco dělá, protože musí, mi přijde... dusivá.
potřebuju prý psychoterapii, protože jenom léky mi to v hlavě nesrovnají. moje máma tvrdí, že nejsem asertivní. těžko říct... už nedělám věci, protože se očekávají. heh, možná proto skoro nikoho nevidám, nepoznávám nový lidi a nic si nedomlouvám.

někdy si říkám, že jsem odešla v tu pravou chvíli. jindy že jsem neměla odcházet vůbec. potom taky, že mi tam už nic nezbylo, protože liška je mrtvá. a možná to není ničí chyba. možná to tak mělo bejt. i když jsem měla plány, doufala jsem, že to léto bude zase naše. všechno vypadalo tak dobře, když přišel ten zlom.
nejspíš bych s ním nikdy nikam nešla, kdybych pořád měla ji. nejspíš bych nikdy nezačala mít problémy, který mám teď, protože bych se vyhla těm několika měsícům výčitek. a možná by to bylo špatně. bolest k tomu patří... asi.


karlos.
ještě chci přečíst alespoň jednu knížku. do pondělka.

submission,

22. srpna 2015 v 20:24 | R. |  the diary of a fucked up girl.
kdyby život byl fér, potkáme se za deset let. srovnaný se životem. s historkama o prvních láskách a možná i s titulama. řekl by mi o všech těch věcech, co dělal. jak zkoušel drogy, měl problémy s poldama.
kdyby život byl fér, jeho maminka nemá rakovinu.
kdyby život byl fér, nebrečí mi do hrudníku, netřese se tak důvěrně.
někdy je ta bolest skoro hmatatelná.

nevím, jestli je tenhle život tak hodnotnej. jestli za to stojí... samotný bytí, existence.
jsem příšerná dcera. docela chápu, že mě nenávidí. jen je unavující pořád všechno dělat špatně.
chtěla bych se nechat někam zavřít.
život za zdí by možná byl bezpečnější.
protože lidi kolem vás vás nejspíš prostě nesnáší. dívají se na vás a vidí svoje očekávání, představu o něčem lepším, jak jste k ničemu, úplně pokažení.
pesimismus mi nevadí. vím, že umřu.
taky vím, že jeho máma možná umře. nebojím se o něj, protože vím, že to zvládne, jestli se to stane. je silnej, je skvělej, zvládne všechno na světě. a jeho máma... zasloužila by si něco lepšího. ne bolest a nemocnici a všechny tyhle sračky.
chtěla bych mu říct, že ho nikdy neopustí. ani ona, ani já. nikdy neodejdu.

v pondělí jdu k psychiatričce. nevím, co jí budu říkat. nemám tušení, co se děje. dny jsou lepší a horší. mám chuť se na to vykašlat.
mám pocit, že budu křičet.

how to stop.

17. srpna 2015 v 17:28 | R.
je to snadný. sejdete se tři nebo čtyři... znáte se, víte, kdo s kým a kdy a jak k tomu došlo, takže se nemusíte blbě ptát a ještě se snažit, aby to nevypadalo. moc toho nepotřebujete. láhev, dvě... kvalitní lampu a rezervní sklo, protože na první se šplápne, u druhýho už je tma a to třetí vám možná i vydrží na příště.
potřebujete lavičku nebo hezký místo v lese. chipsy a někoho, komu dáte hlavu do klína, až ji nebudete moct sami udržet. ve čtyři začnete. a pak je myslet daleko větší problém, než s tím přestávat.

zneužívám téma týdne k vlastnímu zvracení emocí, ale víte co? je mi to jedno. je mi jedno, že to nikoho nezajímá... ani vy mě sakra nezajímáte. nemám na to sílu. nemám sílu už ani zvednout prdel z postele, protože jsem nejspíš magor, co několikrát do dne brečí nad každým slovem. lžu i svýmu vlastnímu psychiatrovi, aby to nevypadalo tak černě, takže někdy mám prostě právo nepřemýšlet o důsledcích.
miluju spontánní věci. tu krásu improvizace, prudkejch, hořlavejch emocí. taky miluju sílu a hrubost tohohle života, je to něco obdivuhodnýho. nenávidím tenhle život, ale vzbuzuje ve mně nekonečnej respekt a tají se mi z něj dech - pokud teda zrovna dejchat můžu.

v sobotu se vrátil. včera jsme se konečně viděli... přísahám, že ho nenávidím a stejně ho nikdy nedokážu opustit. miluju ho. nesnáším ty dvě slova, ale sakra, jsou nějaký jiný? nějakej jinej způsob, jak se vyjádřit? není to omluva pro moje chování a už vůbec ne pro to, co mi dělá. je jedno, jak to vnímá on... poměrně často se cítím prostě jen využitá a odkopnutá. ne dost dobrá...
a stejně mu dál odpouštím. zamilovat se je skvělej způsob, jak přestat myslet... mozek se vám zcvrkne do velikosti hopskulky, popřípadě se odebere do vašeho pohlavního orgánu, odkud vás zcela ovládá. takže... jasně, že mu všechno odpustím. každý slovo, každá křivda, každá jizva se pod jeho rukama rozpouští, taju. a potom, ani nevím, jak se to vždycky stane, prostě leží na mně, ve mně, a když si položím ruku na břicho, kurva, cítím jeho ptáka. nevím, jak poetičtěj to pojmout. zní to strašně. ale bylo to... kde se tohle naučil?
ale abych se necítila jen jako štětka, musím samozřejmě z tohohle velmi intenzivního zážitku taky dostat zánět močovýho měchýře.
a potom... já vážně nesnáším ty prodavačky v lékárnách, který se tvářej jako že neumíte používat google a sami nepoznáte, jaký věci vám pomáhaj a jaký ne. přečíst si příbalovej leták umí každej debil a když vystřídáte tolik prášků, nejspíš sakra víte, jak to funguje. agh.
nejhorší na tom je, že normálně by mě to ani nenaštvalo. jenže už to nezvládám. nezvládám jeho plachost, to, jak ji najednou střídá ta majetnickost, že najednou prostě ví, co dělat, protože tohle jsem chtěla tak hrozně dlouho... a pořád mu nevěřím. nezvládám svoje pocity, jak jsem slabá, jak strašně těžký je ráno vstát, najíst se, dělat něco víc, než ležet a koukat se na televizi a užírat se. chtěla jsme si jít koupit cigára, ale teď už si ani nejsem tolik jistá tím, že tam zvládnu dojít. nebo si je koupit.

potřebuju se líbat i po sexu, aniž by nějakej další sex přišel... alespoň půl hodiny. potřebuju jen půl hodiny, kdy mě budu jenom objímat a říkat jen takový ty hezký věci jako třeba kam půjdem nebo tak. je to klišé, je to nelogický, ale já jsem holka. jsem jak z papíru, přijde mi, že každou chvilku shořím, jestli s tím něco neudělám. potřebuju nějakej projev toho, že i já mám nějakou hodnotu, protože jediný, co poslední dobou slyším je to, že se omrzím, že chci moc a že jsem líná mrcha.
fajn. no a co?

dávala jsme si tak milion předsevzetí, že přestanu řešit všechny co by kdyby, že prostě začnu jednat podle toho, co cítím a ne podle těchhle paranoidních myšlenek, co mě buděj ve tři ráno. jenže nevím, čemu mám věřit. obviňuju ho, potom je z toho na nic, chci ho, ale v jednom kuse mi to jenom ubližuje.
nejspíš jsem fakt blázen. ani nepomůže, když řeknu, že to nemyslím špatně. že se jenom snažím nějak přežít. nějak se udržet pohromadě. není to omluva...

try to picture me without you but i can’t.

13. srpna 2015 v 10:34 | R. |  the diary of a fucked up girl.
právě jsem dočetla ještě než umřu. brečím a mám těžkou hlavu. chci lásku. chybí mi. chci se milovat. znovu poprvé.
nevím, kde začít. jsem nervózní, znovu úzkostlivá. jsem chodící kombinace všech vlastností, který na svejch blízkejch nenávidím. chlad a závislost a neovladatelný emoce. lhostejnost. nemůžu se ani vidět. tlustá, ošklivá, malicherná, zlá. zvedá se mi žaludek. na nízkej tlak piju slivovici. pivo, kafe, cigareta.
nejsem nemocná, ale chodím k doktorovi. polykám svoji pilulku denně, někdy dvě, když chci o něco dýl spát, o něco dřív usnout, nějakou dobu se neprobudit... probudit se vyspalá a živá. mám toho dost. plný zuby.


jela jsem za ním. všude byla spousta lidí, chtělo se mi utýct pryč. neměl tričko, dal mi pusu. pořád na mě sahal, držel mě kolem pasu, pusinkoval na rameno, hladil po zádech, říkal, jak mi to sluší. jediný, co slyším, je, že se mnou nechce spát. že se omrzím. ať už dřív nebo pozděj, zlomilo mě to tehdy a tam a zpátky to asi vzít nejde. otupěla jsem. když mě líbá, pozoruju nebe, modrý a klidný, tancující stromy, všechno je mi to fuk. ať nás klidně někdo vidí, ať si klidně lidi něco myslí.
udělám pro něj všechno. když bude chtít sex, dám mu ho. on ho nechce. radši přijímá než dává, asi je to normální. jasně, že bych byla radši, kdyby mě pořád lízal a nemusela bych se ani hnout, nic dělat. jasně, že je příjemnější si lehnout a nechat si vykouřit, ani jednou ke mně nezvedout oči, nebo možná jo, držet za prsa, za zadek. jsi krásná věc, úplně funkční. alespoň v jistejch ohledech.
chci se milovat. chci zpátky tu iluzi. nechat se naplnit, přetýct, křičet, kroutit se a líbat.
hrozně mi chybí to, co bylo. chvilka, kdy to skoro byla pravda. připadá mi, že zasraně kulhám. melancholická píča.zase budu brečet, až bude po všem. pořežu si stehna, břicho, rozkrok a prsa. zohyzdím všechno, kde byl. lhal. lhal mi.

bolí mě o tom číst. radši bych umřela, než žít takhle. pořád mě udivuje, jak moc chcete žít, když nemůžete.
chci někoho, kdo neodejde.
příležitost.
novou knížku.
album.
někoho, kdo vedle mě usne každou noc.
nechci. nechci.

do konce chci přečíst ještě alespoň jednu knížku. doma mám čtyři a o všech čtyřech jsem přesvědčená i když jsem je ještě ani neotevřela. mám teď spoustu času. snažím se hubnout, ale tloustnu. máma mi řekla, že na vejšce měla anorexii. vážila o šest kilo míň než já... a to je víc než o deset centimetrů vyšší.
nechci to svádět na vnitřní démony. psát o nich. nic takovýho neexistuje. můžu si vybrat a zalejvat kytky. koupit si zrcátko co vypadá jako sušenka. zapomenout mluvit anglicky, chtít se vrátit do anglie. na víc než na týden. prosím, vemte mě pryč. připadám si jako vězeň svejch čtyř stěn.
ještě jsem nemalovala.
dveře jsou bílý.
ještě jeden koncert. než odjedu na týden a budu zase o rok starší a než budu muset přijmout další část svojí zodpovědnosti. přestat kouřit a všechny ty věci.

nemiluješ mě. myslím, že jo. ale pleteš se.
já tě taky nemiluju.
oba se pletem. hrozně to bolí.
nevím, jak ti to říct. nevím, co děláme špatně. není to tvoje chyba, ale zní to jako rozchodová fráze. a já se ani nechci rozejít. nevím, kdo bez tebe jsem. uvidíme se párkrát do týdne. možná jen jednou. a já bez tebe ani nemůžu dýchat, doprdele.

ice cofee and pajamas.

10. srpna 2015 v 21:47 | R. |  the diary of a fucked up girl.
chtěla jsem psát článek o emocích, ale nechám to na jindy. nemám sílu na emoce. ani náladu. připadám si podivně a chce se mi spát a potřebuju ho vidět, ale zároveň jsem to zrušila. život je příliš komplikovanej. zdá se mi, že nemůžu dál. když jsem doma sama, dusím se pod tlakem těchhle stěn, ale když přijeli naši domů, bylo to snad ještě horší.
jednu bych otci vrazila. zlomila bych mu nos a natrhla ret. udělala obrovskej monokl pod okem. dala bych nevím co za možnost mu jednou jedinkrát moct něco narvat do pusy a řvát na něj, co všechno nám dělá, co udělal mně, co dělá mámě, jak hrozně se občas chová.
potřebuju obejmout a políbit. hmh.
jsem trochu posedlá aliexpressem. kdo nezná, je to takovej čínskej eshop, kde se spousta super věcí dá sehnat až podivně levně, pokud příliš nelpíte na kvalitě a takových věcech. zatím mám objednanej jen obal na mobil, protože ten originální se ukázal jako naprosto nepromyšlená věc neschopná zabránit jakýmukoliv poškrábání. a vybráno tam mám tak 300 naprosto zbytečných, nevyužitelných kravin, který nejspíš nutně potřebuju mít.
tohle se mi stává až nechutně často. pravdou ale je, že bude prvního září, já budu chtít bejt někdo jinej, koupím si věci, co mi dodaj pocit, že možná i jsem někdo jinej a na pár prvních měsíců se tou lží nechám ukolíbat, dokud nepřijde další krizovej moment a já opět zjistím, jak šílená lidská bytost jsem.
i přesto, dívat se na ty věci, dávat si je do wishlistu a pořád s tím někoho otravovat se zdá být jako skvělá celodenní aktivita.
nemůžu uvěřit, že se mu prostě vyhýbám, že se ve mně všechno vaří při vědomí, že se máme zítra vidět, protože jsou věci, co nemůžete odkládat do nekonečna. a chce se mi zvracet. všechno se mnou je špatně.
na jednu stranu se už vidím, jak ho obejmu, na druhou vážně nemám chuť to dělat... a vážně se v tom motám, protože mi nejspíš nefunguje mozek.
končím.

summer playlist - no. 01

7. srpna 2015 v 21:01 | R. |  hudba

jsem k tomuhle létu jaksi nostalgická. z toho důvodu sbírám songy, vzdychám nad textama a koukám z oken. udělat si playlist na léto jsem chtěla už kdysi... takže proč ne teď. ehm.

"kurva, tohle znám, od koho to sakra je?"
je to klišé, ale mám vážně ráda wonderwall. ačkoliv jsem nikdy neposlouchala oasis a asi se k tomu ani nedostanu. ačkoliv jsem prázdná, city předstírající skořápka, co si trapně lakuje nehty na černo, mám opravdu ráda wonderwall. ráda ji zpívám u ohně a opilá a taky na školních koncertech. ráda si ji pobrukuju ve sprše. ještě pořád jí nemám plný zuby. je plná nostalgie, která se rok od roku bude jen stupňovat.

fireworks and swings.

6. srpna 2015 v 21:57 | R. |  the diary of a fucked up girl.

nepsala jsem z mnoha důvodů... z lenosti, neschopnosti, otupělosti, z přítomnosti M. a nepřítomnosti inspirace. pro pocity inspirace není potřeba... ale jakási otevřenost asi jo, protože bez ní jsem jen podivně prázdná schránka koukající na televizi, krmící se zmrzlinou ve slevě a slepě tolerující všechny ty sračky, co její kamarádka vypustí z pusy. takže spíš z nepřítomnosti otevenosti... a inteligence.
vždycky jsem chtěla seriálový přátele... ty, co za váma přijedou, když brečíte. kterým vůbec má smysl říkat, že brečíte. ty, co s váma jdou do kina ochotný řešit víc než jen to, jakej herec dobře vypadal. takový, co kouřej z recese, pozvou vás do kavárny, udělaj vám narozeninovou oslavu jako překvapení a koupí vám tlustý chlupatý ponožky s pusheen, protože ví, jaký jste, co cítíte, jak myslíte a že si to možná i zasloužíte.
jsem si jistá, že si všichni zasloužíme tyhle stupidní, nepraktický a kýčovitý dárky, který řvou náklonnost až moc nahlas. chci pocit, že si je zasloužím taky. opravdu moc. ten pocit, to by byl ten nejhezčí, nejdokonalejší dárek ze všech. ani by ho nemuseli balit.

cestování ve mně vyvolává melancholii. a melancholii mám ráda. je to asi nejmíň strašnej způsob myšlení, jakej u sebe dokážu najít... když krása a radost přerůstá v děsnej srdcebol, až se mi chce mlátit polštářema a prozpěvovat si britney spears. a nějak mi to jde. vždycky mi to jde v cizím prostředí, jako kdyby na mě jiná barva linolea měla nějakej pozitivní vliv.
umělý kytky v květináčích, klimatizace, sladěnej nábytek, povlečení s námořnickým motivem, venku skoro šumí moře. a popravdě jezdit k babičce fakt nesnáším. jediný v čem nacházím záchytný body je víno, dvě kytky na zahradě a můj strýc ochotnej vzít mě večer na nějakej koncert.
alespoň předstírám, že nejsem v takovým hnoji. alespoň se tvářím, že mi nechybí jako vám nejspíš chybí noha. alespoň říkám, že tady jsem, abych babičce udělala radost, zatímco se snažím nemyslet na prázdnej barák, elektronický cigarety a spoustu trávy v šuplíku, která volá, ať si ji vezmu. jestli mě opustí, určitě to přežiju. a jestli se rozhodnu ho opustit, určitě se sebou zvládnu dál žít.

jedu autobusem. myslím na to, jak dlouho jsem ho chtěla prostě políbit. dva roky, co jsem jenom sledovala jeho rty s vědomím, že tohle se nikdy nestane. myslím na to, jak si nikdy nevezmu to, co chci. nebo to, co si zasloužím. jak neochotná jsem, vidět, že nejsem zase tak strašná. že si nezasloužím usínat ve vlastní krvy neschopná pohybu, bolavá a rozervaná, že si nezasloužím bejt odsouzená a už vůbec ne bejt odsouzená sama od sebe.
jsem. úplně. normální.

ze všeho nejvíc mě fascinuje neochota lidí hledat štěstí. v sobě, ve věcech kolem. v maličkostech. jakkoliv velkej impuls nestačí. nestačí duha, slunce, kytky, povedená buchta, obejmutí, pusa na tvář, že vás pustěj do dvěří.
všechno je to málo. i pro mě. nejsem stavěná na prchlivý emoce.

i bet you never thought you would fall, again.

2. srpna 2015 v 18:10 | R. |  the diary of a fucked up girl.
hádky, usmiřování, polibky. tyhle věci mě nebaví. nemám sílu na další zemětřesení uprostřed hrudníku, na další praskliny uvnitř. všechna předchozí bolest tam je... a nemizí. jen se kupí. jsem chodící skládka bordelu a křivd.


včerejší večer...

je pro mě z nějakýho pro mě neznámýho důvodu těžký zase něco napsat. ale jsem doma sama a ačkoliv jsem byla přesvědčená o tom, jak je to hrozně super nápad... připadám si jaksi opuštěně. ještě se mi ani nepřestalo chtít zvracet a už mi to v hlavě šrotuje. nejsem si jistá... ničím.

chtěla bych nějak rychle vyklopit všechny ty myšlenky, co mě poslední týden pronásledujou. ideálně aniž bych zase brečela, hmh.
všechno to začalo spoustou sexu. a vážně nevím, co jsem udělala špatně, že se mnou najednou spát nechce, že najednou je to úplně naopak a že já nejspíš nejsem ta, kdo se pokouší mít to rychle za sebou. začalo to tím, že jsme to dělali a já byla v posexový extázi zamilovaná až na půdu. a on řekl, že jsem mu nejspíš trochu zevšedněla. a mě... smetlo mě to jako lavina.
přenesla jsem se přes to. dělala jsem co jsem mohla, abych na to nemyslela. a o dva dny pozděj mi řekl, že ani líbání se mnou moc neprožívá.
dovolte abych to objasnila... nejsem naštvaná. nikdy nejsem naštvaná. jsem zničená, zdrcená, rozervaná, ale nikdy ne naštvaná nebo uražená. nemluvě o tom, že... jo, já se nemám ráda. nejspíš naprosto chápu jeho nesympatie ke mně, jakkoliv hnusně to může vypadat, když něco takovýho řekne.
nevím vůbec nic. jasně, že mě má rád. vysral by se na mě, kdyby ne. zaslouží si někoho lepšího. což je příšerný klišé, ale asi to tak vnímám. nemluvě o tom, že by bylo vážně hezký všechny ty city vrhnout nějakým užitečnějším směrem.


potom, jasně, jeli jsme na motonálet. plánovali jsme to už měsíc, takže... jasně, pojedem, no ne?
vážně jsem se snažila. hudba byla skvělá, zbytek jsem moc neřešila, trochu jsem se zlila a najednou to vypadalo skoro že jsme zase jako dřív. držel mě za ruku, sahal mi na zadek a kupoval mi pivo.
odehráli the paranoid, kde jsme řvali tak, že když jsme si šli pro fotku, přivítali nás jako "jé, vás jsme viděli". potom skvělej revival ac/dc a arakain. líbali jsme se, svlíkali a potom to skončilo tím, že se nesnáší a ať se s ním rozejdu. přiznávám se, jo, já to vzdala. vzdala jsem to i se sebou, neměla jsem na to sílu. nemám sílu už vůbec na nic. ničemu nerozumím.
snažím se odpouštět. sobě a taky jemu. snažím se připravit sama sebe na tu rovnováhu, postupně se do ní dostat, smířit se s tímhle životem, povídat si s cizíma lidma, usmívat se, vtipkovat. snažím se neřešit, že souložím na stanu mezi spoustou cizích lidí. snažím se nebejt zahořklá, protože jsem na to ještě docela mladá. snažím se o kde co, ale... slzy jsou snadnější.

zdál se mi, že jsem zabila kotě. a chutnalo po borůvkách.