Červenec 2015

miss you.

29. července 2015 v 22:21 | R. |  x.
myslím, že v pokusech o statečnost selhávám. bortím se. naprosto jasně směřuju někam dolů, jako kdyby mě hodili do vody se závažím u nohou a já stejně odmítala fakt, že dřív nebo pozděj stejně klesnu až na dno. až do teď. zhulená a sama to vidím zřetelněj než cokoliv na světě.
tolik se bojím zůstat tady sama. na sebe, na svět, na život. panikařím při představě, že jen jeden rok byl s ním... a že zbytek bude bez něj. že se z něj stane jen jedna osmdesátina nebo podobně hnusnej zlomek. že jednou na něj zapomenu. že zapomenu jak chutná. že jeho oči nejsou stoprocentně modrý ani zelený. že voní jako pocit tepla a je to hrozně zvláštní.
nevím, kde se ve mně bere to přesvědčení, že je láska mýho života. ani na nic takovýho nevěřím. ale představa ztráty je něco nepopsatelnýho. je to jako kdyby mě to mělo rozcupovat na kousky, roztrhnout. jako kdyby ze mě něco chtělo ven, dralo se to každou buňkou a všema těma nano věcma.

nedokážu si bez něj představit vlastní existenci. za týden, měsíc nebo rok. nedokážu si představit tu šílenou opuštěnost po zbytek svýho života, vědomí, že nejsme jedno tělo a nikdy jsme nebyli a nebudem. že věškerý ty pouta jsou jen v mý hlavě... a že nikdy nebyly nic víc. nedokážu si představit to ticho.

věděla jsem, že to takhle skončí. nějakou dobu jsem skoro byla přesvědčená, že ne. ale asi jsem se v dost věcech spletla. a možná bylo období, kdy jaksi vzplanul, ale stejně rychle se utišil a teď spíš dohořívá. ještě hřeje, ale nejspíš nemám šanci dostat to zpět - dostat zpět jeho, když mě ještě chce líbat a hladit a dělat všechny ty hloupý věci. kurva moc mi chybí. to že mě nechtěl pustit nebo že jsme se líbali klidně celý odpoledne, nebo jak to všechno dělal tak pomalu a řekl, že takhle to chtěl. chybí mi jak mě líbal zoufale a s úsměvem a hravě. chybí mi, že mě líbat chtěl, protože teď je nejspíš cizí člověk, kterýho odmítám zranit a taky ztratit, i když se jako blbec pokouším to ukončit a on brečí a nemůže přestat.
a řekne mi: "musí to být hrozný... neopětovaný."
a mám chuť křičet, že je. že je to jako noční můra, že je to peklo, který nutně muselo přijít. stejně nemám na výběr. jediný, co dělám je, že hulím a přemýšlím, že přestanu s antikoncepcí, protože sex pro něj stejně nemá smysl a já jsem v příštím okamžiku prázdnější než kdykoliv v životě.


i miss you.
and im so sorry.

nevím, kam dál. nemám depresi. jasně, že nemám. prospala bych dny, probrečela noci, jím po kilech nebo vůbec, vyškrábala bych si oči. řvu si do dlaní ve vlakovým hajzlíku. ale není to jako dřív. nikdy dřív. je to jako ocitnout se půl roku zpátky uprostřed tý noci, kdy jsme se rozešli, znovu mu psát, znovu křičet jak nejvíc to jde do polštáře... několik hodin a dní, bez přestání, bez vydechnutí, bez té části, kdy napíše, že se můžem ráno sejít, bez ranního doufání, ale přesto s ním. s tou stejnou hroznou chutí ho políbit, slyšet jak říká, že už mě nikdy nepustí.
a říkal to včera.
a pustil mě dneska. znovu. ne úmyslně. ale pustil.

no fresh air.

27. července 2015 v 22:26 | R. |  x.
já... Nevím kde začít. U pocitu prázdna? Asi.
Ta melancholie mi přijde až stupidní, ale nevím co s ní. Smrdím kouřem a tímhle vším a jsem sama. Píšu z ultra novýho smartphonu po tmě a duševně mrtvá. No a co. Koho to zajímá. Koho zajímá, že se mi chce zvracet a křičet a mlátit dveřma.
Budu přece v pohodě. Nic se neděje, nic se nestalo a nic se nemění.
Měla bych to napsat pořádně, ale nemám sílu zapnout notebook. Nebo vzpomínat. Snažím se. Pořád. Už mě to nebaví. Nechce se mi. Nemůžu.

Nechci bejt sama. Tady a takhle.
Chci jeho. Rty a ruce. Dech. Tep. Chci zpátky ten pocit. Chci cítit jak mě líbá na tváře, jak mě objímá kolem ramen, říká všechny ty věci. Chci aby řekl, že jsem pitomá husa. A že budu v pořádku.
Ale nezvládnu to.
Jsem opuštěná. Nemám nic jako druhou polovinu, jsem jen jedna. Nic a nikdo, kdo by to prázdný místo zaplnil.


Potřebuju tě. Pořád. Na vždycky. Když prší a je zima a nikde nikdo. A když je teplo a všude lidi. I když se rozpadám. I přes cokoliv. Potřebuju tě.

can i taste you? can i replace you?

23. července 2015 v 23:48 | R. |  x.
večer mě čeká warm-up v melodce. jsem postižená, pokud jde o spontánní akce a hudbu a útěky od reality.
taky jsem si konečně objednala mobil, teoreticky by mi mohl přijít už zítra... a připadá mi až neuvěřitelný, že zase budu mít něco, co umí víc než psát smsky a telefonovat.
na brigádě jsem dneska byla naposled... nevím, jestli mě to těší nebo mrzí, bylo by fajn mít něco i na srpen, ale na jatka potřebuju nově nějaký papíry, který nemám náladu si obstarávat všude možně jen kvůli pár dnům brigády. nemluvě o tom, že za tyhle prázdniny jsem se vpodstatě ještě ani jeden den neflákala... a možná bych to měla napravit. koupit si chipsy a colu a číst pokleslou literaturu.

mám plány... je to až šokující, skoro nikdy jsem je nemívala. mám v plánu se dneska večer bavit, pít colu, možná pivo, poskakovat a mít sex. mám v plánu v sobotu jet ke koním, mluvit o létě, o dovolenejch, opalování a slunečních brejlích. mám v plánu vymalovat pokoj a natřít okna a v sobotu jet na fesťák. mám v plánu přečíst spoustu knížek, který mi teď leží na stole a nevím, kterou začít dřív, protože mě všechny jaksi lákaj a už ani nemám sílu oddávat se předsudkům nebo vůbec nějaký mít, prostě se prokousávám, přijímám, toleruju. čtu o životě, jak je krutej, krásnej, naivní, vtipnej, hořkej.

milujem se. říkat tomu sex se mi moc nelíbí, i když to všechno docela dobře vystihuje. radši se miluju. radši tomu podlíhám, nechávám se víst, svlíkat, hladit, ovládat. dávám všechno, co mám, i když to není moc... někdy mi to přijde až ironický, protože nejvíc toho mám, když je alespoň na chvilku naprosto samozřejmou součástí mě. nedokážu pochopit tu nečistost, kterou tomu lidi dokázali dát... díky rozdávání nebo možná jen pitomejm slovům, protože milovat se můžete s každým a úplně stejně čistě, klidně, důvěrně a silně. nevidím v tom něco, kvůli čemu zvyšovat hlas, panikařit, pomlouvat se, mít milion řečí.
když ode mě odejde... třeba na pár minut... nedokážu se přestat svíjet, protože je pryč a ta chybějící část mi pulsuje celým tělem. chybí naprosto brutálním způsobem, jako by ho někdo vyrval ven, ukradl, neprávem mi ho vzal.

než jsem to dopsala, musela jsem odjet... takže je skoro dvanáct, jsem opilá a nahá. jdu světlem, jdu tmou. připadám si bezpečně, vyrovnaně. jako kdybych do toho obrazu úplně zapadala. pár lidí, malý pódium, kytary ostře prořezávající lebku. ruka s cigaretou se mi třese, vycházím ven, je šero a všude kolem neony. jsem šťastná, že jsem políbená. že jsem kdy mohla bejt zprzněná, ať už to znamená cokoliv.
už se nestydím. nestydím se za chybu v mým operačním systému, za drink s ledem v ruce, za půjčování zapalovače lidem, co neznám. nestydím se nosit tričko, co končí v půlce břicha a jíst na zastávce.

pokaždý je to jako sledovat někoho, jak vám odděluje kůži od masa, pomalu, soustředěně. ví, co dělá, ví proč. zná každej krok, přesnej sled pohybů, má je v ruce, v hlavě a kdesi v sobě. užívá si to. cítí vás a ví, že ho cítíte taky. když se vás dotkne, nepochybuje. umí si představit tu bolest, odevzdanost, bezbrannost. bere mu dech, proto dýchá zhluboka a pomalu. kůže je pryč... maso, žíly, šlachy, vazy. jako puzzle. dokonalej zmatek, co se dal nějak dohromady. funguje. celej vesmír v jednom těle, opojenej alkoholem. a hudbou. hudbou, co ho pitvá zaživa.

ještě není zítra. zítra bude až se probudím. až v pokoji nebude dusno. až ucítím to známý sucho v puse, vlastní vyčpělost, jako kdybych už taky začala trochu kvasit. teď chci utíkat a lítat a poslouchat hudbu. třeba napořád... dokud nebude zítra.

anywhere but here.

21. července 2015 v 22:15 | R. |  in photos.

moje cesta k relativnímu pořádku vede skrz režim. čas, kdy mám ráno vstát, snídat, namalovat se, někam jít, odtud se zase vrátit, vařit nebo jíst a potom zase někam jít a něco dělat, bejt produktivní - číst, chodit, mluvit, učit se, nedovolit si zastavit. ani moc nepsat blog, protože přílišný přemýšlení o tom, co jsem dělala, říkala nebo cítila mě přivádí k šílenství.
tohle léto je moje. a já nedovolím, aby se zhroutilo. abych se zhroutila já.

na fotce je rašeliniště na šumavě, nebo možná spíš nějaká bažina... nebudu předstírat, že si pamatuju názvy všeho, co jsem za ten týden viděla. poprvý jsem viděla, že se něco fakt odráží ve vodě. a bylo mi fajn, čerstvej vzduch, svérázný stromy, klid.





thug life.
nemám ráda golf. ani mini-golf moc ne. naoko uklidňující aktivita, ke který vám pouštěj alternativní pop-rock, abyste zapomněli na fakt, že v ruce držíte ideální zbraň.
a ano, magiin o pět let straší bratr mě musel zezadu chytnout a jako v zasraným filmu s patrickem swayzeem mě, držíc moje ruce, učit, jak správně trefit, ehm, míček do jamky. do háje, někdy je to vážně na prd.


můj první pokus o norskej borůvkovej koláč. nebyl nejlepší nápad fotit ho hned, jakmile byl hotovej, protože po pobytu v ledničce a následným rozkrojení vypadal mnohem líp, ale bála jsem se, že už bude skoro pryč, až ho znovu uvidím.
mimochodem, říkala jsem, že miluju borůvky? tyhle jsou přímo z šumavy, počůraný od lišky a králíka.


běžně se nefotím. někdy bych možná mohla. začínám pomalu ale jistě objevovat triky trochu plnoštíhlejších spolužaček, co na fotkách na facebooku vypadaj jako že mají třicet kilo.
a na svoji váhu kašlu. nemám na to čas, nemám na to sílu, nemám na to ani náladu a chuť. je fajn vědět, co dokážu, je fajn překonat sama sebe, je ale taky fajn si sednout a prostě se na to vykašlat, dát si čokoládu a hodit si nohy nahoru. je fajn vědět, že i když mám o pár kilo navíc, stejně mě všichni v práci zdravěj a taky se se mnou loučí, se pořád vlezu i do docela malejch hadrů a že je mi to vlastně taky trochu fuk.


novej přírustek do rodiny. tohle jsem vždycky chtěla... už od mala. taky jsem se toho mimochodem dost bála, což jsem během uplynulejch hodin stihla docela překonat. to šokující zjištění, že tu hubu nezavře za vteřinu ale klidně za pět až deset a rozhodně nemá sílu vám rozdrtit ruku. jmenuje se dionea... a neumí lovit mouchy. naštěstí já jo.
kromě toho, nakoupila jsem barvy na zdi, rámečky a květináče. už od soboty mi neumřela žádná kytka. čtu jednu z těch zabíjackejch knížek od delphine de vigan a vzpomínám na všechno možný. na štěstí se zapomíná fakt lehce. a na bolest ještě snáz, až se z ní stane nepředstavitelná, mírně vtipná mlha, vzbuzující dojem, že tohle už se znovu nemůže stát.

maybe i don't wanna be alright anymore.

19. července 2015 v 22:23 | R. |  x.
začnu asi tím, že mi umřel kaktus. máma ho naivně postavila ven, že se třeba vzpamatuje, ale asi jsem nikdy neviděla mrtvější věc než tohle... hmh, člověk nemůže ani na týden odjet, aby mu nepřelili kytku.
vím, že lidi si na dovolenou jezděj hlavně odpočinout, ale přijde mi to jako všeobecně zbytečná činnost. jste nervózní, protože musíte balit, zařizovat všechny ty kraviny, nervy na cestě, hádky s kýmkoliv, kdo jede s váma, ráno se nevyspíte, protože chcete někde bejt, večer chlastáte a je vám blbě, nervy, protože se musíte sbalit zase na cestu zpět.
fascinuje mě, jak pevní můžete bejt v jednu chvíli a jak zničení v druhou. jak se všechna ta prázdná snaha může prostě vypařit, jako kdyby nikdy nebyla.

víte, naprosto otevřeně a upřímně - já nejsem dobrej člověk. jsem zasraná ubohá sobecká svině. jsem neschopná, necitlivá, nechápavá a přesně taková, jaká jsem nikdy nechtěla a hlavně neměla být. jsem nejspíš pěkný zklamání. jsem - dle slov mýho otce - zprzněná. a ještě abych nebyla, když ten čurák je alkoholik a jeho veškerej kontakt se mnou se skládá z rozhovorů o tom, jestli mi dá cigáro, nebo třeba o tom, že nemám problémy s chlastem.
seru na něj. přísahám, že tohle není můj otec, ať mám v sobě jeho krve kolik chce. i kdybych byla podělaná troska po něm, s tímhle člověkem nechci mít nic společnýho.
nenávidím ho.
doprdele, nesnáším tohle místo, nesnáším sebe a nesnáším tuhle realitu, kdy si naprosto zasloužím žít v tomhle hnoji, pořád se motat dokola a propadat se hloub a hloub.
no a co? tak po sobě neuklízím. tak dělám bordel. tak pořád někomu ubližuju. život je kurva. a když každej do kurev nadává mně, proč bych teda neměla bejt? proč bych teda měla předstírat, že kdy budu perfektní? dcera, holka, osobnost, whatever?
seru na to. už nebudu lízt nikomu do prdele. až moc to bolí, až moc jsem všechno překusovala. nepotřebuju je, nepotřebuju přátele, lidi, co mi budou nalhávat že to dobře dopadne, nepotřebuju někoho, kdo mi bude pořád předhazovat jak jsem na hovno. všimla jsem si. jsem si toho sakra dobře vědoma a myslím, že o dost víc než kdokoliv jinej, takže mi dejte pokoj.

během toho týdne se nestalo vlastně nic. otec se vrátil z psychárny, naprosto bez výsledku. ale alespoň si zajde k psychiatrovi a momentálně nepije. já se trochu zakoukala do bratra magi, což je nejspíš jedna z těch věcí, co zase nemůžu nikomu říct nahlas. chyběl mi on a chyběl mi sex.
fascinuje mě ta pohrdavost mejch vlastních rodičů. je úplně jedno, že s tímhle klukem jsem už pěkně dlouho, že jsem se nikdy nikoho jinýho nedotkla, že i ty blbý sny se mi zdají o něm, jsem prostě blbá štětka, protože nejsem panna.
lidi, je to jenom sex. zcela dobrovolnej z obou stran, troufám si říct že i chráněnej, o co jde?
asi jsem fakt malej fracek.

celej ten týden byl fajn. nechci aby to zastínila zbytečná hořkost, ale úplně mi to nejde. nejspíš to dám dohromady i s fotkama jindy.

dostala jsem dvě kaktusí mimi. nevím, jestli se daj kytky oplakávat. kdyby se všechny ty slzy daly racionálně přiřadit k událostem, svedla bych to na mrtvej kaktus.
zhulila bych se až nevidím. utekla bych tak daleko, do jeho opatrný náruče, schovala bych se do jeho kůže. tolik bych si ho vzala, až je to k breku. jak mám bejt děcko, když tohle je všechno, co chci? a je v tom rozdíl, jestli jste dítě nebo blázen, jestli vám pravdu neříkaj nebo ji zakazujou říkat vám? chtěj, abyste rostli, ale kdykoliv se snažíte, udusí vás a řeknou, že takhle ne.
už nemůžu a už ani nechci.
ale stejně pokračuju. o tom to je. pracuju, cvičím, odpovídám na zprávy, píšu maily. vážně jsem myslela, že se rozpadnu vejpůl. ale pořád nic. pořád držím.

you're the cherry on my cigarette.

10. července 2015 v 21:25 | R. |  x.
psala jsem, jak jsme byli nakupovat kaktusy a totálně jsme se zhulili? nejsem si tím jistá... nah, zapomínání. každopádně, jeden ten kaktus vyklopil na zem tak, až vyletěl z květináče. hlína byla všude. a to není žádná posraná metafora, prostě jen kaktus rozpláclej na hnusný špinavý zemi, tak smutnej, že jsem si ho prostě musela koupit a postavit na stůl. asi to bylo vtipný a asi jsem byla vážně v děsným stavu, ale nemohla jsem se prostě smát, protože co kdyby umřel?


můj dárek k ročnímu výročí. dávám dárky z recese, spíš tak aby se neřeklo a protože to chci zkusit. jestli se mi na tomhle něco líbí, potom je to obal a vůně. jako masážní olejíček to ale není žádná sláva. nebo jsem prostě rozmazlená, těžko říct.
chodit s někým rok je vážně divný.
nejsem moc romantická, takže jsme to trochu odflákli v kině na méďovi dvojce a potom v kfc. říkám si, jestli je tohle možný. dělit se o hranolky, pití, společně žvýkat jednu žvejku, kouřit jednu cigaretu, mít u řeky svoje místo, kam chodíme na záchod, společně vybírat rtěnky.
D. pořád řeší, jestli je připravená. já nebyla. je to rok a ještě pořád nejsem. nejsem připravená na to, že mě zraní - a hlavně, nejsem připravená na všechny ty momenty, kdy ubližuju já jemu. nebyla jsem fakt vůbec připravená na všechny ty doteky, dodneška se z nich hroutím, pořád to nechápu, pořád neumím přijmout možnost, že se to děje. ani nemůžu kouřit trávu, protože ve chvíli, kdy na mě přijde paranoia, je realita nedosažitelnej a pořádně pošahanej sen.
tohle všechno je pravda. a nevzdala bych se toho.


jak trávím víkendy.
chodit na brigádu je náročnější, než jsem předpokládala. především proto, že ta práce je hodně jednotvárná a vyžaduje jakousi poloviční práci mozku, kdy naprosto nepotřebujete jakoukoliv kreativitu, ale zároveň nemůžete pustit myšlenky kam se jim zachce. a to mi dělá problém. nemůžu si ani brblat texty písniček, protože potom je píšu do dokumentů, kam rozhodně nepatří.
každopádně, tohle léto je jako melounový nebe. nikdy dřív jsem si nevšimla, jak úžasný melouny jsou a jak skvěle se většina dní dá přežívat jen o nich aniž byste měli hlad nebo chuť na sladký sračky.


moje nová školní taška splňující ty tři zásadní požadavky co mám... velká, černá, sympatická. z původních sedmi stovek jsem ji po x slevách koupila za dvě stě pade. myslím, že budu brečet.

táta je dva dny pryč, pořád jsem se úplně nesebrala, jo, jsem trošku přecitlivělá. mmm, trochu víc. hodně brečím, hodně mi je do breku, hodně rychle se naštvu, dohnala mě únava a tak. pořád se snažím cvičit, ale štve mě, že je to jako vždycky. něco se stane a já se sesypu a všechna snaha jde do háje, protože je pro mě vyčerpávající i jít do sprchy, takže nějaký workouty fakt vypadají jako vtipná záležitost. alespoň pořád jezdím na kole a chodím, ne?
možná abych to upřesnila... nechci hubnout, chci zpevnit. ideálně nasvalit... běh na dlouhou trať, mhm.

tátu museli nejdřív zavřít na psychinu, aby byl ochotnej se mnou normálně mluvit. vlastně nevím, jak to proběhlo, protože jsem byla v práci a snažila se nějak elegantně přejít fakt, že je nemocnej poněkud jinak. do toho jeho neschopenka, mobil, hesla, kódy bran a dveří a různý zámky a podivnosti. no, a taky jsem poznala úžasnýho chlapa. tak skvělýho, že nechápu mýho otce, na co si stěžuje, protože jsem nepoznala nikoho, kdo by naprosto nezištně, na vlastní pěst a dobrovolně kryl kolegu z práce, pomáhal jeho dceře a vyřizoval všechny nepříjemnosti s jeho ženou. sakra mě to dojímá. a nedokážu popsat tu úlevu, když mu otec teda po telefonu řekl pravdu.
chci kolem sebe takovýhle lidi. někoho, kdo mě jen tak, úplně v pohodě sebere, když se prostě rozpadnu, i když zuří vezme mi telefon a řekne, že není nic důležitějšího, než abych byla v pořádku a cítila se dobře. chci, aby někdo přešel všechny přášky, křivdy a nenávist a řekl, že mě kdykoliv rád uvidí a uslyší a že je tady pro mě.
a chci takováhle bejt, protože to snad ani není možný.
a taky bych chtěla rozmlátit růžovou kytaru, ale o tom zase jindy.

vím, že bych tátovi měla odpustit. čtu všechny ty komentáře a je to těžký. nikdy, nikdy bych se nezlobila na někoho, kdo má psychický problémy. to by bylo taky pěkně podlý, vzhledem k mojí situaci. ale, víte, je to nesnesitelný. je v pořádku si napoprvé myslet, že to zvládnete sami a trochu si natlouct. ale není to v pořádku když se to stává několikrát měsíčně a nejste schopný si prostě říct o pomoc, i když vám ji vaše okolí opakovaně nabízí, háže vám záchranný lana ze všech stran a vy se na ně prostě pohrdavě kouknete a topíte se dál, protože to přece máte pod kontrolou. bože, lidi, serte na tuhle hrdost. nebudu dělat chytrou, dobře, ale fakt to je k ničemu.
nejsem naštvaná, protože má problémy. jsem naštvaná, protože to není tak dávno co si prošel něčím podobným a ještě mi sliboval, že je to naposledy. věděla jsem, že kecá, ale čistě z principu, co si to kurva dovoluje? jsem naštvaná, protože by nebylo tak těžký přijít a říct "hele, potřebuju pomoc, abych se zase nenapil" nebo "cítím se strašně, co mám dělat?"
k psychiatrovi totiž můžete jít i jen tak, bez předchozího pobytu v léčebně a vyděšení celý svý rodiny a všech svejch kolegů v práci. nemyslím si, že můj jedenáctiletej bratr potřebuje tyhle zážitky, protože lapat po dechu uprostřed těch všech lží je děs, kterej může možná vážně někdy počkat na pozděj. těžko říct, čemu věřím.

zítra poměrně brzo ráno odjíždím na šumavu a nejspíš až do příští soboty se neozvu. když jsme u toho, docela se těším, že zase budu mezi jinejma lidma, než poslední dva týdny - a hlavně, že na někoho hodím všechny tyhle sračky. to mi připomíná, že nemám zrovna sbaleno.

deep breath is out of reach somehow.

8. července 2015 v 22:08 | R. |  x.
je to nezvykle ponižující i přes všechnu tu rezignaci. mrzí mě, že jsem prostě totálně plná nedůvěry a ten pocit, že se nic nemůže stát, je prostě nevratně pryč.
put the pieces back together just to smash them down.
nejsem hrdá na to, co jsem. nikdy jsem nebyla, hrdost si pěstuju spíš tak na oko, protože bez ní nejste nejspíš vůbec nic, než hadrová panenka, z které si sem tam někdo utrhne nohu nebo ruku. předstírám zásady, sebevědomí, lhostejnost, klid, abych měla pokoj. nejsem hrdá, ale nestydím se. už ne a už nikdy nebudu. no a co, sakra. tak mám jizvy. kdo je nemá? mám jizvu po operaci a mám taky desítky jizev z blbosti. a rozdíl mezi nima nevidím, nevidím důvod si kupovat nesmývatelnej make-up a nosit dlouhý kalhoty a podobný kraviny, protože jednou jsem jaká jsem a nemám sílu se dál stydět. nestydím se za to, že jsem se narodila právě takhle. že mě to obklopuje ze všech stran. i když je to kurva smutný.
moje bipolární mamka, otec alkoholik a jasně, tak trochu já... ale pilulka denně z vás nedělá nic míň. nebudu je schovávat a říkat, že jsou na tlak nebo že jsou to blbý vitamíny, protože svět asi prostě není růžovej a jednou jsme tohle svinstvo pojmenovali, tak s ním asi musíme žít a říkat mu jménem, jinak z toho přísahám jebne všem.

lhát o sobě bylo ještě docela... snadný. věděla jsem, co chci, aby bylo jen moje a co chci, aby okolí vědělo. no, vlastně jsem neříkala skoro nic, ale o to tak úplně nejde. lhát o tátovi je jako když vás zkoušej na látku, o který jste slyšeli jednou v životě a zrovna jste přitom hráli na mobilu crossy road. kývám, jako že vím, říkám, že se mnou nemluví, plácám neurčitosti a mám pocit, že se asi udusím.
je to na nic. mám chuť vyřvat do světa, že ho nenávidím, že nenávidím cokoliv, co mě s ním spojuje. jakej zasranej srab to je. a připadám si hrozně ubohá, jak se zavirám v pokoji s vědomím, že spí hned vedle a potom poslouchám jak na něj máma řve a on odpovídá jako kdyby mu to bylo úplně jedno. udělal z nás příčinu toho, že je slaboch, sakra. a volá o pomoc dost divným způsobem.
možná jsem prostě jen moc sobecká. ale kdo není, ne? nemám sílu obhajovat jeho chování jako něco, čím jsem si prošla. dá se to řešit jinak. neříkám, že jsem to nikdy nepodělala, ale někde hluboko přece musíte vědět, kdy jdete přes čáru, někde musíte mít stopku.
je mi líto, že ji nemá.
zejtra ho vezem na psychiatrii.

tolik o zajímavostech z mýho života, hehe.
ale jakože... jak to zvládám? spíš nezvládám, no. řvu do polštáře, mám za sebou pár nechutně neférovejch hádek a skvěle jsem to vyřešila tím, že jsem svýho, ehm, kluka srovnávala se svým otcem jak nejhůř to jen šlo. kecy jako že všichni jsou stejní, totálně neschopní, zakomplexovaní závisláci, kteří pořád potřebují poslouchat, jak jim všechno jde a každej o ně stojí. nejhorší na tom je, že tohle ve mně bublalo už docela dlouho a já s tím bojovala. jasně, že chápu, jak těžký je mít se rád. sama mám pořád poznámky na cokoliv, co udělám, čemu se divím? ale vyletělo to ven dřív než jsem stihla postřehnout co říkám.
i don't know why i instigate and say what i don't mean.

ale jo, mám ráda hádky o ničem, co končí sexem, protože je to přece jenom taková bezpečnější možnost. fascinuje mě, jak se to stane součástí vašeho života tak snadno.
bylo by hloupý říct, že je mě jen půlka?

don't you miss me?

7. července 2015 v 22:20 | R. |  x.

ta fotka se mi líbí. je taková čistá, snadná. ta přirozenost, s jakou tenhle život na chvilku funguje. bosky a po čtyřech.

nejspíš jsem něco provedla. je to jediný vysvětlení pro ty sračky, co mi v jednom kuse padaj na hlavu, nejen několikrát týdně, ale i několikrát denně, popřípadě víckrát za hodinu.
v šest ráno začnu den v kleče nad hajzlem, kde zvracím vodu.
nevím, co jsem provedla, ale stalo se. připadám si zničená a neschopná, protože v těchhle momentech moc dobře vnímám svoji slabost, veškerou nejistotu a bolest.
potom jsem zvracela ještě po cestě ke koním a ani teď k tomu nemám daleko.
co se zase kurva děje.

pije. jsme domluvený, že odpoledne přijdu, ale nebere telefon, načež zjistím, že si ho nechal v práci a prostě někam zmizel i s autem. každej se ptá, co s ním je. každej zná jinej kousek pravdy nebo lží, nevím, co mám říkat, nemám sílu se tvářit, že je to v pohodě a normální.
a vlastně se nedivím, že se mi z toho zvedl kufr.
lidi si stěžujou na rozvrácený rodiny. někdy si to přeju. přeju si, aby mi zmizel ze života a potom brečím v koupelně do dlaně, i když rádio hraje na hlas, protože se šíleně bojím, že jednou se nevrátí ani v devět, ani v deset ani další den. bojím se, že možná, až se příště nedovolám, už tu šanci znovu mít nebudu. a vracím se, pořád, k tomu momentu ráno, kdy mě pohladil po vlasech jako kdybych byla pes co má vzteklinu a je mu ho tak trochu líto, ale zároveň mu přijde, že nestojí za jakejkoliv boj.
bolí to vědomí, že prostě nestojím za ještě jeden pokus prostě tu blbou flašku dát pryč a zkusit být prostě s náma, zkusit přestat dělat, že tenhle svět je to nejhnusnější místo, co existuje, přestat ve všem hledat díry. bolí číst mamčiny maily, ty pokusy, tu zasranou snahu, když vím, že prostě znovu skončí v koši, že ji přejde jako nic, nedůležitou překážku v cestě za tím, se prostě... zničit.
mám čím dál tím míň chuť cokoliv chápat. o cokoliv se snažit. dělat si iluze, bejt naivní, doufat a znovu bejt zklamaná.

Nový článek

6. července 2015 v 21:51 | R. |  x.

napadlo mě, jestli se některý věci vůbec někdy změní. myslíte, že někdy přestanu pořád dokola lhát o tom, že na ničem z toho nezáleží? sobě, lidem, vesmíru?
samozřejmě máme problémy. jsou malicherný, ale problémy to jsou. věci, který hážu za hlavu ve chvíli, kdy od něj odjedu, protože bych se z toho zbláznila, kdybych o tom přemýšlela ještě o něco delší dobu. budem spolu už rok. už vím, že je na to moc brzo, ale nedokážu to zahodit. nedokážu spoustu věcí - už jsem je poznala a nechci se jich vzdávat. nechci se vzdávat jeho. sexu, přátelství s někým, kdo nikdy nebude řešit jak vypadáte a kolik vážíte, protože přijít o tenhle vztah by taky znamenalo přijít o spoustu známejch opačnýho pohlaví. včetně něj, protože je ještě pořád nejlepší kamarád, jakýho jsem kdy měla.
nemáme sex. nebo máme, ale trvá pár minut, načež se rozbrečí a prostě to dál nejde, protože junior je ze mě nejspíš nervózní nebo tak. a je to hrozně zraňující záležitost, protože ať se přesvědčuju jak chci, pořád mi v hlavě zní jedna jediná věc - je to mnou, tím, že jsem prostě... takováhle. nah.

táta pro změnu pije. přemýšlím, jak dlouho mu to odposledně vydrželo... dva tři týdny?

zpětně... moc dobře si pamatuju, jak šílený to všechno bylo. vím, že kdybych se nezačala, ehm, léčit, nejsem v tuhle chvíli schopná ničeho. uvažovat, spát, jíst. bylo k ničemu bát se udělat ten první krok. každej by se k němu měl odhodlat - a každej si zaslouží mít kolem sebe lidi, kteří mu v tomhle pomůžou.
moje máma to snášela dost blbě. pamatuju si, že na mě křičela, když jsem někdy nemohla nebo že mi říkala, že kdybych něco dělala, takovýhle problémy nemám. ale pomohla mi, hlavně bojovat s předsudkama a strachem. byla se mnou, když jsem se třásla v čekárně, držela mě za ruku, podávala mi kapesníky. tohle všechno tolik bolelo a bylo by snadný na to zapomenout a dělat, že to nikdy nebylo součástí mýho života. ale bylo a něco mi to nejspíš mělo dát, stejně jako člověku všechno něco dává. třeba jsem prostě jenom silnější. třeba z toho zvládnu postavit samu sebe.
celou tu dobu jsem se snažila s tím bojovat, tolik jsem to všechno nenáviděla a zkoušela zabít, že jsem prostě úplně zapomněla, že zabíjím i sebe, že ničím část . pořád se mi to docela protiví, ale sakra... někde jsem to četla... život je moc krátkej na to, aby ho člověk strávil ve válce proti sobě samotnýmu. a to teda sakra jo.

there’s a big difference between deciding to leave and knowing where to go.

4. července 2015 v 21:55 | R. |  x.
spadla jsem na svoje vlastní brejle. a i když praskliny zůstanou navždycky, někdy se věci prostě daj slepit dohromady s takovou podivnou nenucenností a klidem, i když někde hluboko to pálí a vře.
asi vždycky ucítím to vnitřní selhání, že? ať udělám cokoliv, ať si klidně hodiny opakuju, že to se může stát všem... stejně, kdykoliv je teď zvednu, vidím ty dva zlomy a vím, že jsem to prostě naprosto podělala aniž by to byl můj záměr. vážně se snažím to překonat, sakra. ale je to jako kdyby můj vlastní mozek nahlas řval, že se mnou odmítá spolupracovat.
možná jsem to napsala blbě - ale však víte, ta podvědomá, neovladatelná součást neuronů, která naprosto ignoruje tu pitomou, mysl a jakousi lidskost obsahující, ehm, část.
potřebuju něco upíct.

knížky, co čtu, se snažím dávat číst i jemu. je to jakási... naprosto naivní naděje, že možná, možná se v něm něco zlomí. dala bych cokoliv, abych se mu mohla dostat do hlavy a zjistit, jestli někdy vidí lidi jako něco víc. protože jsem měla strašně dlouho pocit, že tohle je prostě film a já mám hlavní roli. a vím, že i když nemám, neměla bych se stavět do těch vedlejších. ale když čtu, sakra, když se dívám na něj a na ostatní, je to depresivní. jasně, že i hezký. ale lidi si zasloužej bejt vidět jako někdo výjmečnej ne jenom tehdy, když se do nich někdo zamiluje. zasloužej si to pořád.
vlastně vůbec nevím, jestli jsem tuhle myšlenku dobře podala. jsem zmatená.

dneska tak nějak obecně byl vážně den blbec. ke koním jsem přišla pozdě, protože nám trochu vázla domluva. alespoň že tohle jsem zvládla a nebyla to moje chyba, myslím, že už bych se vážně rozbrečela. hehe.

ani nemám o čem psát. žádný srdceboly, problémy, zajímavý věci a tak podobně. připadám si trochu neschopně a pořád nějak nemůžu pochopit, co tak strašnýho jsem udělala, že si v některejch věcech prostě nezasloužím důvěru. asi chci moc, ale není to tak správně? když nechci nic, mám se sebrat. když se seberu, mám se uklidnit.
jasně, teď jsem málem rozbila hrnek.
nechci se uklidňovat.