Červen 2015

sonic boom.

30. června 2015 v 21:43 | R. |  the diary of a fucked up girl.
psala jsem článek a celý se mi to smazalo. přesto jsem měla možnost se vypsat ze spousty věcí, co mě fakt sraly a možná si ani nezasloužily spatřit světlo světa, těžko říct.

to, co bych asi měla říct, je, že poprvé po obrovsky dlouhé době mám kontrolu nad svým životem, ačkoliv tady sedím poměrně nahá na posteli, kolem mě je šílenej bordel a docela bych si zapálila. přesto jdu zítra do práce, kterou všichni, nevím proč, berou podivně vážně. a těším se na to, vážně jo. je to kombinace angličtiny, stupidity a spousty hodin se sluchátkama v uších, což je asi ze všeho nejlepší. a navíc mi za to platěj. co si budeme povídat, tohle dělám doma celý dny, akorát hnusně oblečená a líná si udělat kafe.
kromě toho, ukončila jsem další školní rok aniž bych propadla nebo udělala jinej průser. zahltila mě jakási nostalgie a čím jsem starší, tím míň si uvědomuju, že mám zase kousek za sebou, aniž bych směřovala k určitýmu cíli. prostě proplouvám a jednou třeba půjdu na vejšku a pak se vdám.
jsem šťastná. takovej ten pocit, když někomu dáte jen tak kytaru, ale pak se musíte rozloučit, ale on vám řekne moc důležitý a hezký věci - věci, kterým věříte a vždycky asi i budete, protože víte, někde hluboko v sobě, že je to tak správně. ne proto, že to někdo tvrdí, ale protože uvnitř to prostě víte. pocit jako když už si můžete udělat srandu úplně ze všeho, nebo někomu dáte růži a celej váš svět zaplní cizí přesvědčení, že všechno zvládnete. chtěla bych mít taky takovou jistotu, že to půjde.

potom je tady F. jestli ho příští rok uvidím... hmh. vlastně nevím. nechci ho vidět a přemýšlet o tom. nechci vědět, že zdraví moji mamku kývnitím hlavou, někdy v době, kdy lítám po supermarketech a nakupuju dvacet litrů piva ve slevě. protože tohle není to, co jsem si myslela, že chci. to, co jsem chtěla, byl sakra on. to, že nosil brejle, měl divný vlasy a vždycky věděl co říct. to jsem chtěla. ještě dřív, než jsem si vůbec troufla si to přiznat, usínal vedle mě. a není fér, že se za dva měsíce má znovu objevit v mým už tak až až komplikovaným životě. protože milovat i jen jednoho člověka je neskutečnej výkon.
strašně bych mu chtěla o F. říct, ale nedokážu to. co se jako říká? "hele, ten kluk, kvůli kterýmu si nepřipadám nikdy dost dobrá, ten, do kterýho jsem se poprvý zamilovala, ten je zpátky a tohle je on, pozdrav ho a dělej, že se nic neděje, protože on si nejspíš ani nevšimne, že jsem prošla kolem, i když já se budu dusit a brečet na záchodcích."
heh, nejsme ve filmu pro teenagery, takže ne... vlastně se nic neděje, jen předčasně vyšiluju.

měla bych jít spát jestli chci přežít první dny v práci v kombinaci s tou spoustou piva nebo tak něco.

jednu důležitou věc přece jen napsat musím, i když se mi smazala - jsem ráda, že jsem se nevzdala a nikdy z svý školy neodešla. bylo to těžký, ale stálo to za to a věřím tomu, že mi to hrozně moc dalo. a taky jsem ráda, že všechny mý plány sebevraždy padly na šetření částky na smrtící zbraně, protože je krásný tady bejt, i když mám fakt děsnou migrénu a měla bych spát, ale nechci a jsem posraná až za ušima úplně ze všeho.
nakopu všem prdel. hih.

i could never be what you need.

28. června 2015 v 21:40 | R. |  the diary of a fucked up girl.

hey, cat.

mám teď takovou tu lehkou posedlost jakousi inspirací. nebo co to je... idk. každopádně pořád něco tak podvědomě začínám, rozdělávám, dokončuju, znovu otvírám, zakládám, plánuju, vysnívám a... uff, stačí. udržuju si ten pocit čistě z jakýsi naivity, dělám to už jen kvůli němu.
a potom prostě strašně nadržená přijedu za ním, chvilku mluvíme a spadne to na mě jako podělanej hydrant uprostřed pouště. a nemůžu čistě dejchat, mluvit a ve výsledku ani mít orgasmus. a připadám si provinile a tlustě a odporně, i když si pořád namlouvám, že je mi to jedno, že se neposeru z pár kil navíc, který vlastně vůbec nejsou vidět, protože pořád nemám ani jeden špek, pořád se nezadejchám když jdu do schodů a pořád se - i když dost těsně - vlezu do všeho oblečení, co mám.
pořád, pořád, pořád musím přemýšlet o svým děsným strachu, že ty dva měsíce mezi mnou a civilizací vytvoří šílenou propast, kterou už nikdy nepřekonám. i když se mi to povedlo jednou, podruhé a není důvod, proč by tomu teď mělo bejt jinak. vím, že budu chodit na brigády, poslouchat hudbu, číst knížky, koukat na filmy, komunikovat s lidma, snažit se udržovat přátelský vztahy a podobně, ale sakra, já se toho nemůžu zbavit.
ale díky, díky vesmíre, že spím, jím, směju se a nacházim slova.

končíme sice až v úterý, ale zítra stejně zůstávám doma. na jednu stranu se nemůžu vyrovnat s tím, že tam nebudu dva měsíce chodit, na druhou se mi tam vážně nechce. ve středu jdeme oslavit začátek prázdnin do sadu, kterej patří J. nevím, asi to bude fajn.
v pátek jsem byla s pár lidma podobně slavit narozeniny jednoho kluka z vedlejší třídy. vzhledem k tomu, že jsou teď všude policajti jsme lezli asi dva kilometry do kopce, než jsme došli na předem vybraný místo, který jsme vyhodnotili jako dostatečně bezpečný. výhled skvělej, lidi žádní, nálada fajn. ani nevím proč, strašně jsem se přecenila a lila to tam víc, než bylo potřeba. ne že bych zvracela/měla kocovinu/cokoliv podobnýho, jen prostě poslední dobou svoje stavy naprosto nezvládám. říkám co nechci - eh, pravdu. a je to vážně nepříjemný. nemluvě o pocitu vystřízlivění.

jsou malý věci, co mě nepřestávají šokovat. jak poslouchá jen proto, že to chci já... i když mu to nejspíš nikdy nic neřekne. že by klidně jel třeba na druhej konec světa, protože já to tak chci. že po tom všem dokáže vzít moji ruku, obejmout mě a říct, že se mu líbím. je to hloupý, ale moc nechápu proč. jakto?
někdy mě šokuje, jaká je realita. nikdy si nekoupíme byt. nevezmu si ho - přesně jak o tom jsem přesvědčená odjakživa. ale stejně bych změnila názor. možná.

nah.

to do list.

27. června 2015 v 10:51 | R. |  the diary of a fucked up girl.


okay, krátký seznam věcí, který chci stihnout během tohohle léta. nepředpokládám, že to stihnu všechno, ale stejně...

- vydělat na brigádě 10.000,- (3500,-)
koupit si velkou černou tašku okej možná černobílou?
vymalovat pokoj
- koupit si rámečky, vytisknout fotky a dát na zeď
- jet jen s mamkou na nějakej zájezd, je jedno kam
- cvičit každej den alespoň trochu
jít alespoň na jeden fesťák
- namalovat dveře v pokoji na černo
- harry potter maraton
překvapit ho na výročí toho, že jsme rok spolu
- přečíst alespoň pět knížek 4/5
nabarvit si vlasy na červeno/fialovo
udělat si letní playlist
- konečně si najít čas na hudbu
- udělat alespoň polovinu destrukčního deníku 21/215
- vylepit v pokoji plakáty
- fotit, fotit, fotit
- naučit se péct co nejvíc nových sladkých věcí
- hrát bowling
spát pod širákem
dokopat se na bazén, vážně
- víc psát na blog
- stanovit si priority, kdo sakra jsem, co chci a proč
dokoukat dextera
- jít do zoo, heh
- spát na střeše
- jít na co nejvíc koncertů to půjde
- podívat se na co nejvíc disney filmů /101 dalmatinů, pinocchio, petr pan, alenka v říši divů, bambi, aristokočky, liška a pes, malá mořská víla.../
- naučit se stát na hlavě a dělat šňůru
plavit koně
vyzkoušet vodní dýmku
letní kino
nechat si nastřelit náušnici

dlouho jsem tohle chtěla udělat, takže tady to je... možná to pozměním, něco přidám a tak. je to trochu hloupý, ale teenager nebudu napořád... takže proč ne. prostě si tohle léto chci užít. s lidma, bez nich, opilá, střízlivá, jakkoliv. chci bejt silná, protože příští rok se asi sesypu jak domeček z karet a třeba mě tohle udrží nohama pevně na zemi nebo právě naopak. je to fuk.
zároveň, vyzývám vás /muehehe/ k něčemu podobnýmu. a jestli něco takovýho máte, chci odkaz do kometářů. prostě jen tak. však víte.

guess i'm a coward

24. června 2015 v 20:42 | R. |  the diary of a fucked up girl.

náš první společnej dort, ten stejnej, co jsem mu pekla k narozeninám, jen místo pomerančovýho krému tentokrát vyhrála limetka a těsto jsem drze obarvila na červeno. borůvky jsou nebe.

mám za sebou všechny formální schůzky... na nějakou dobu. myslím. doufám, že nic podobnýho mě teď nějakou dobu nečeká, protože jediný co si z toho odnáším je pocit méněcennosti a migréna.
přijde mi, že příští rok nemám šanci zvládnout. nějak nedokážu popsat proč... aůe všechny ty věci zněj děsivě a jestli potkám F. - jakože asi jo - zblázním se. nechci ho vidět, nechci si nic myslet, nechci o tom vůbec přemýšlet, nechci nic a je mi to jedno, je mi úplně fuk, že se prostě potkáme na chodbě, že budem pod jednou střechou - už zase - a že si nejspíš nikdy nic neřeknem. je mi to jedno.

kromě toho... pořád si stěžuju, ale jsem nejšťastnější za posledních několik měsíců nebo možná i poslední rok. sice šíleně vyčerpaná, ale nic mě nesere, nebolí, nepřivádí k šílenství ani nic podobnýho. pokud teda opominu to, že až skončí prázdniny, asi se sesypu. ale to je za dlouho, nechce se mi být nervózní už dopředu.
prvního nejspíš začínám brigádu u táty v práci... takže na jatka nejspíš vyrazím o něco pozděj, což zase není až tak špatný, sedět místo toho u počítače a ťukat anglický slovíčka je daleko větší pohoda, u který se navíc dá popíjet čaj a poslouchat hudba.

někdy mě fascinuje, jak snadno některý překážky překonáte, i když se to zdá úplně nemožný. zavřete oči a rozběhnete se a když se odvážíte nadechnout, zjistíte, že jste na druhý straně. problém je v tom, že se tady teď vůbec nevyznám a jedinej moment kdy se cítím v bezpečí je, když můžu spát vedle něj. třeba napořád, jen zavřít oči a vnímat to teplo a neřešit velký břicho a všechny ty kila, co jsem nabrala. připadám si milovaná a ani mě to netrápí.
myslela jsem, že jsem odvážnější. a možná jsem. jen to zrovna teď nevidím.

jedna věc - nemám kamarádky. většinou si to uvědomím v pondělí, když poslouchám co dělaly o víkendu beze mě. a nezlobím se. fakt ne. pořád si říkám, jestli bych se zachovala stejně, nebo jinak, jestli bych překousla to, co sama dělám. jestli jsem třeba fakt tak příšerná, jak to vypadá, že mi někdy nejsou schopný odpovědět na normální otázku. to, co si ony říkaj říkat nesmím, protože už to není moje právo. vypadla jsem. a chápu to, jen se tak nějak nemůžu dočkat, až na nějakou dobu vypadnu a nebude nikdo, kdo bude mít pocit, že jsem selhala. protože to tak není - neselhala jsem. možná jako kamarádka, ale nikdy jsem je neodsoudila za nic, co mi řekly, nikdy jsem po nich nic nechtěla, nikdy jsem se nikam nevtírala. a jo, mám trochu potřebu se hájit, protože není fér, aby mi pořád někdo dokazoval, že je to moje chyba. není to chyba. nelituju ničeho z toho.



shits.

21. června 2015 v 22:39 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevím. nevím, jestli kdy budu vědět.
v první řadě, docela se seru. tou vyrovnaností nebo něčím... nevím ani tohle, nah. přijde mi, že jsem přestala myslet, ale ani to není potřeba. je mi líp, když na to seru. když si dokážu sednout a říct nahlas, že je mi úplně jedno, jestli někomu vadí, jak se chovám. ale tohle není přesný vyjádření. jen nevidím důvod aby mi lidi lezli do věcí, do kterejch jim nic není. nejsem povinná s někým trávit čas, někomu se svěřovat, omlouvat se za sebe a měnit názory.
jen nevím, jestli poznám, kdo za to stojí.
protože jednou ležíte nahý v posteli a není nic, nic než ten pokoj. a podruhé mu vůbec nerozumíte, nechápete co děláte blbě, nevidíte už žádnej další důvod s ním bejt. vždycky je jich nejvíc když jsem nahá, ale sama a zima by mi byla nejspíš i v kombinéze.
netvrdím, že nejsem sobecká, sakra.

ta možnost, že za týden tenhle rok skončí, je děsivá. o to víc, že nejde jen o možnost, ale skutečnost, se kterou se pořád trochu peru. to snad není možný. nechci se znovu potkat s F.
tohle musí být zlej sen. teda, tahle část, ten zbytek je jako procházet bledulový háje. zbytečně krásný.

takže... v osm jdem do kina. přijedu dřív. jdem za B. ještě než kino má začínat, kouříme, B. hulí a má tepláky. dozvídám se, že H. komusi ukradl jednu kytku, byl průser, nemám to nikomu říkat. ta informace pro mě nemá smysl. ale směju se, jen tak plácám, skoro vím, jak jim je, i když jim to nezávidím. vypadaj uvolněně a v mý hlavě by z toho bylo peklo. potom jdem pro pizzu za dvacet korun, jíme ji s kečupem a pijem morgena na zahřátí. ani nevím, co děláme, ale najednou je půl osmé, jdem si vyzvednout lístky, vlezem dovnitř, koukáme na film, jdeme parkem domů. tři si posíláme jednu cigaretu a mně je fajn. střecha kostela svítí. listy se lesknou kapkama vody. svět je melancholickej a ulice hluboká a dlouhá.
usínám bez něj, i když fakt docela blízko. už usínám, ale křečovitě se držím myšlenky, že za mnou přece musí přijít. a potom je pět ráno a opatrně otevře dveře. pořád mluví a hrozně mu to trvá. je to snad poprvý, co jeho ruce nejsou teplý. a prostě nemůžu uvěřit, že je vedle mě, že jsem se dočkala.

ze dne na den se zase postavil na nohy a přestal pít. bylo to ten stejnej den. ráno jsem ho nemohla najít, byli jsme doma jen my dva a já nevěděla, jestli dal aspoň psovi, nebo se někam prostě vypařil nebo co se vlastně děje. chtěl prášky. nemám nic na rychlý utlumení psychickýho teroru, je mi to líto. můj klepe na dveře, trpělivě čeká, přichází po špičkách a se spoustou slibů. fakt nevypadá jako tornádo, co vás během pár minut roztrhá. dávám mu prášky na spaní a stovku na cigára. vařím mu oběd. uklízím. je mi na nic, ale lepší než včera.
nedělám si iluze. chtěla bych a zároveň se bojím. neposkočilo mi srdce. každý naposledy má datum spotřeby. chtěla bych odejít, abych se na to nemusela dívat... někdy.
ze dne na den mi hledá brigádu. ze dne na den normálně jí.
napadlo mě se bát, že už nebudu ničí malá holčička. potom mi nějak došlo, že tady je to zbytečný. jeho holčička jsem nebyla nejspíš nikdy. můj otec je lepší než jeho otec. sakra doufám, že můj brácha tohle zvládne. je to začarovanej kruh.



no, i don't.

19. června 2015 v 22:23 | R. |  the diary of a fucked up girl.
heh, bylo to trochu náročnější, než jsem myslela. hlavně proto, že moje tělo to jaksi nezvládá, třese se zimou i v několika vrstvách a kurevsky bolí i bez náročnejch fyzickejch výkonů. připadala jsem si jako debil a završila jsem to tím, že jsem se v noci z včerejška na dnešek asi ve tři ráno pozvracela přímo ve stanu do vlastního spacáku.
a víte, připadá mi to docela vtipný, jak z něčeho tak ponižujícího a otravnýho můžete druhej den ráno úplně s klidem udělat vtipnou historku, takže vlastně ani nikomu nepřipadáte jako úplnej debil.
ale popravdě... připadala jsem si jako kdybych mu trhala nohy a u toho mu říkala, že mě to mrzí. pozvracela jsem si vlasy, oblečení a skoro všechno, nebyla jsem schopná se ani pohnout a on prostě vstal, vytáhl mě ven, vzal všechny ty věci a vedl každej můj krok.
nezasloužím si ho. to, co ke mně cítí. a říkám si, proč to musí cítit zrovna teď a ne za pár let, až na to bude připravenější.
je tady pořád. sleduje mě, když spím ve vlaku a ví, že když spím, škube mi to celým tělem. já zase vím, že má radši rohlíky z elektrický trouby než z plynový, ačkoliv jsem nikdy netušila, že existuje víc druhů rohlíků. vím, že umí pojmenovat snad všechny kytky, co rostou.
nic s tím neudělám. nezáleží na tom.

pořád pije. říká věci, co hrozně bolí, ale je mi to jedno. nenechám si srát na hlavu. nikdy, nikdy, nikdy neskončím jako on. a zvládnu to i bez něj.

mám brigádu na jatkách. není to asi úplně perspektivní, ale možná to ze mě udělá vegetariána, nebo přinejmenším o něco bohatějšího člověka, co si může koupit novou tašku do školy.
člověk by nikdy neřekl, že mu řeknou, že je moc malej, aby daroval krev nebo kostní dřeň.
nespala bych celou noc kvůli jednomu nápadu. nebo kvůli obavě, že takhle ve mně jen rostou mánie a zaútočej, až to budu nejmíň čekat. jsou věci, kterejch se bojím tolik, že pro to nemám slova... nejspíš zrovna teď, kdy nechci nic víc než prostě žít. klidně přesně takhle. s ním za zadkem a s klukem, co se nebojí mi říct, že by si mě chtěl vzít.

znát tohle všechno je za trest. mít televizi, skříně, kupovat koberečky, abstinovat, píct dorty, chodit na zdvořilý akce, zvát tam lidi, co nemáte rádi. vědět, že něco není úplně v pohodě, ale vždycky to svíst na paranoiu, mít vlastní účet v bance, vysadit na zahradě první jabloň. zní to skvěle a děsí mě to.

musím si udělat seznam na léto. tentokrát možná i doopravdy.

can't suppress the memories.

17. června 2015 v 8:07 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dobře... možná by se měli rozvést. nechci ho tady.

dneska odjíždím na puťák... nebo prostě, ehm, pod stan? vážně nevím, co je přesnější.

abych nějak začala... taky trochu prakticky nebo tak... mám teď docela hodně sex. jakože... je to různý. jsou dny kdy sex chci a taky ho mám, dny, kdy ho chci, ale nemám ho, dny, kdy ho nechci, ale stejně ho mám a potom dny, kdy třeba i přiznám, že ho nechci. víte, štve mě ta komplikovanost. myslím, že nenávidím kondomy víc, než kterejkoliv sobeckej kluk, co chodí po týhle planetě. vím, že to, že je na nočním stolku položená guma ještě neznamená, že jsem povinná to dělat, ale sakra... trochu jo, ne?
s antikoncepcí je tohle automaticky o dost lepší.

otec pije strašně moc. alespoň chodí do práce... včera se vrátil až někdy v osm aniž by se ozval a ani potom se neukázal, zalezl si k sobě jako obvykle, což tak nějak jenom víc evokuje to, že nejspíš chlastal a táhne to z něj. dneska bylo to první, co mi řekl, jestli prý nemám nějakou trávu a že jsem lakomá. bylo by to možná vtipný... heh, děsně alternativní a otevřenej tatínek, ne? chce se mi zvracet.
nejhorší mi přijde, že už si všiml i brácha.

pamatuju si ten děs z toho procitnutí. když se vám to všechno prostě během pár dnů sesype na hlavu... realita. pořád musím přemýšlet, co se dozvěděli lidi kolem mě. nebo jestli jsou rodiny, kde nečekaj žádný strašáci, který na vás vypustěj ve chvíli, kdy jim připadáte připravený. nebo omylem, když telefonujou ve vedlejší místnosti.

těším se, že na pár dní vypadnu. i za cenu bolavejch zad.

circle.

16. června 2015 v 21:16 | R. |  téma týdne
lidi by si měli uvědomit, že pohybovat se po tý tenký hranici mezi životem a smrtí není krásný. ono to tak možná vypadá. možná je to na první pohled přitažlivý. však víte, když kluci kouří, když jste tajemný, hubený, máte "neřešitelný problémy". krev je přece děsně vzrušující. násilí je vzrušující. bolest je přece tak umělecká.
jsou to lži. všechny ty slova, všechny ty představy o jakýsi zajímavosti těchhle věcí. nikdo vám to možná neřekne, takže to říkám já - jsou to sračky, který nemaj smysl. kašlete na to.

je mi smutno, když čtu pro ana blogy. vzpamatujte se. opravdu chcete být jen blbý loutky médií? pár vymaštěnejch chodících věšáků na oblečení? chcete mít kosti co se lámou a žádnou sílu kdykoliv ji budete potřebovat? chcete bejt křehký? opravdu? k čemu je sakra křehkost? jak vám pomůže až vám někdo bude chtít ublížit? jak budete kdy mít děti? pracovat? jak zvládnete jakoukoliv zátěž, když na to nebudete mít sílu?
jsou lidi, co opravdu mají anorexii. opravdovou, ne tu uměle vypěstovanou tím, že řeknete, že ode dneška ji máte, je to super životní styl a samozřejmě to máte pod kontrolou. jsou lidi, co jednoho dne prostě zjistí, že neví, co se stalo, ale nemůžou jíst, třesou se zimou a padaj jim vlasy. je to nemoc jako každá jiná, tak z ní přestaňte dělat něco, co není. znáte snad někoho, kdo by prostě přišel a řekl, že má rakovinu, protože chemoterapie je přece jeho volba a ví moc dobře, co dělá?
taky se mi nelíbí moje tělo. ale nejsem tlustá a nevidím důvod sama sobě nalhávat, že to tak je. že abych byla krásná, musí mi lízt žebra. že abych mohla být šťastná, musím hladovět.
nebudete šťastný. budete slabý, unavený, protivný a pořád nespokojený sami se sebou. budete pořád pod tlakem, bude vás ovládat obyčejný jídlo a vy se necháte. krása není něco, co můžete vidět na první pohled a vy dovolíte, aby nějaká kravina zničila tu opravdovou krásu, kterou si nosíte uvnitř.

nelžete sami sobě. ne když si pořežete ruku, aby si vás někdo všimnul, ne když si fotky něčeho takovýho dáváte na facebook, ne když do podvědomí svýho okolí šíříte statusy o tom, jak moc trpíte.
nedělejte to. nepište smajlíky, když to tak necejtíte a nepište potom, jak snadný je na sociálních sítích lhát. pište pravdu a pište ji přímo. jestli chcete zachránit, prostě to řekněte, nemusíte dávat malý signály, který z vás veřejně akorát dělaj další střed zájmu lidí, co z toho mají srandu.
nelžete, jestli vás to bolí. prostě to řekněte hned a do očí.

jsem naštvaná. omlouvám se, docela hodně. celý dny řeším, jak si lidi lhali navzájem, celý politický režimy postavený na lžích, lidi, co se snažili s tím bojovat a akorát je zmlátili a zavřeli jim hubu. vím, kolik tisíc lidí umřelo hlady, zatímco sledovali umírat svoje rodiny a stejně to nevzdali. a jediný, k čemu to vedlo, je to, že nenávidíme sami sebe.
už to nechci. zasloužím si bejt šťastná tak, jak jsem. nepotřebuju k tomu mezeru mezi stehnama, drogy, pozornost, souhlas ostatních nebo někoho, kdo mě zachrání.

i kinda like it when i make you cry.

15. června 2015 v 22:29 | R. |  the diary of a fucked up girl.
řekla, že se chce rozvést. nevím proč, vůbec mě to neděsí. necítím se znechuceně. ani jako že je to něčí chyba. nejspíš to byl jenom jakejsi výkřik vzteku, ale nijak mě neznepokojuje možnost, že by se to mohlo vážně stát.
sedí na svým gauči, kouká na televizi a smrdí. jezdí autem pod vlivem. dělá, jako že o ničem neví. že nechápe, co se děje, co pořád dokola řešíme. svým způsobem taky nic nechápu, ale ještě nemám tolik, abych mohla přijít o všechno. je mi fyzicky špatně z vědomí, jak u prdele mi je, že ho ztrácím jako člověka. ztrácím jenom finanční zdroj a to je děs. nejsem si jistá, jestli tady pro mě někdy byl jako řešení nějakýho mýho problému. dodneška se nezeptal, co mi je. špatná nálada znamená, že jsem si vzala blbý léky/malý množství.
sleduje seriály, nikam nechodí, asi je mu děsně a mně je to jedno.

konečně jsem podepsala všechny papíry ohledně brigády a v létě/nebo vlastně klidně hned o víkendu můžu začít. alespoň něco jsem relativně dobře zvládla, otázkou je, jestli se v létě budu schopná zvednout z postele a jít na směnu v pět ráno.

všechno mi to až podezřele vychází... zvlášť pod určitým úhlem pohledu.
napadlo mě, jak snadný některý věci jsou. jestli se můžete prostě najít v někom, kdo se nejdřív našel ve vás. chtěla bych vědět, jestli z téhle fáze odejdu silnější nebo zničená. jestli budu chtít, aby se to opakovalo. jestli se ještě s někým jiným budu dívat na romantickej film a vlastně vůbec nezávidět, protože poprvé to bylo daleko lepší a nikdy bych to za nic na světě nevyměnila.
a nevím... prý lidi nezměníte. komplexy a sklon k závislostem ve vás zůstanou. počkaj na vhodnou příležitost. co já vím. pravda ale taky je, že jsem hodně bojovala. že se ve mně sem tam ještě něco zadrhává, když mi dá pusu a fakt si neumím představit, že by to byl někdo jinej.
jsou dny, kdy se s ním rozcházím, protože to nedokážu snýst. nechci někoho, kdo ode mě odchází k trávě, aby mohl zapomenout na všechno, co by se mu jinak honilo hlavou. nebo někoho, kdo nesnese myšlenku, že bych mohla jeden den radši bejt s někým jiným. nechci někoho, kdo žárlí. myslela jsem, že chci jistotu, ale dost možná chci prostě jenom rovnováhu.
a jak mu můžu vyčítat slabost? nejistotu? to hrozný sebepodceňování? když uvnitř to mám sakra úplně stejně, jen to možná ne vždycky říkám nahlas.
píšu jako idiot ale jsem fakt docela ospalá a ten panák tomu moc nepomohl.


but i get it.

14. června 2015 v 13:42 | R. |  the diary of a fucked up girl.
můj otec je alkoholik... člověk si říká věci jako no a co? může to přece bejt horší. nemlátí mě. neřve na mě... teda ne moc. nedostanu sice vždycky to co chci, ale asi je to dobře, ne?
nemám ráda ty řeči, že vaši rodiče jsou sice příšerní lidi, ale když po něčem doopravdy toužíte, udělaj první poslední, aby vám to mohli splnit. nevím, jestli jsem kdy po něčem doopravdy toužila. chtěla jsem koně. toho jednoho konkrétního... je to naivní, ale chvilku jsem i doufala. taky jsem chtěla na ten posranej casting na modelku. chtěla jsem na koncert gerarda waye a yashin a nebo prostě jen... a to třeba ani není tak debilní... chtěla bych jednu jedinou rodinou dovolenou bez válení se u moře od rána do večera.
někdy svoji mámu fakt nenávidím. čistě kvůli tý neshodě názorů nebo tak. jsem teenager, můžu bejt tvrdohlavá děvka. a sere mě očekávání, že třeba budu perfektní, chytrá a schopná zvolit si ty správný priority. ve výsledku jsem jenom naštvaná a obklopuju se bordelem a klukem, co by mě vyměnil za posranýho jointa, protože je kretén. je mi jedno, kolikrát mi to bude vymlouvat... přijede, zašukáme si, odjede a konečně si může zahulit. jsem tak hrozně omezující. však víte.
sere mě to už jen z principu.
nechci tenhle život.
nechci hypotéku. nechci auto. nechci dům se zahradou a zlatýho retrívra. nechci zkoušet všechny ty blbosti v posteli, když mě začne nudit sex. nechci si číst články o tom, jak to oživit, jednou za dva roky vymalovat a sem tam si sehnat paní na hlídaní a mít "romantickej večer", kde si nebudem mít co říct a v těch šatech se budem cítit jako pitomci.

ve čtvrtek jsem dokončila celoroční práci na jednom obrazu. je to pozadí ženy, která kouká z okna. a nevím proč, prostě to působí depresivně - ty barvy a když to převedete do současnosti, kdy její kyprý, měkký tvary už nejsou znak toho, že se má dobře, ale toho, že je neschopná se sebou něco udělat.
tahle doba je možná naprosto stvořená pro sebedestrukci. jen se to snažíme zakrýt pečujícíma krémama, veganstvím, bio jogurtama a členskejma kartičkama všude, kam člověk vleze.
jsem prostě jen hrozně vzteklá. nevím proč. ani co s tím. peču kdeco, ale už to nepomáhá. kreslím domy a hvězdy a slzy a pomalu to ztrácí smysl.

ale někdy, občas, ho prostě jen chci, nehledě na to, jak moc mě sere. prostě na chvilku vypnout a poškrábat mu záda.
bože, já tolik nenávidím, kdo jsem.

ale polít to čokoládou možná trochu pomohlo. zjišťuju, že jsou věci, co pomůžou v 90% případů, ať už se věci předtím poserou sebevíc. a čokoláda boduje.
stává se ze mě v tomhle docela magor.
třeba jenom hledám sama sebe.
mám šílený seznam věcí, co chci. pro většinu z nich by stačilo zajít do drogérky... nah.

příští týden mě čeká třídenní puťák. potom už možná budu mít definitivní pokoj... což mě trochu děsí, protože nevím, jestli chci. tohle léto mě neděsí tak moc, jako loni... ale možná bylo dobře, že jsem byla vyděšená. svým způsobem jsem se strašně zamilovala.
chce se mi sedět na střeše, kouřit a bejt opatrná. přemýšlím, jestli někdy můžete někoho milovat ještě o něco víc... tak, že přijde ještě něco silnějšího, než strach, že vaše slova všechno pokazej. někdy to dává smysl. že se vlastně nesnažím udržet pohromadě sebe, ale jeho. opíjí se a brečí. a chytil to ode mě.