Květen 2015

twisted up.

31. května 2015 v 21:50 | R. |  x.
vím, že to píšu každej měsíc... ale to už bude opravdu červen?
čím znechucenější jsem, tím rychlej čas běží. musela bych nejspíš v jednom kuse hulit, aby čas trochu ubral na tempu... nebo bych možná nemusela tolik pít a úplně by to stačilo, heh.
každopádně uplynul rok a já se stejně nijak zvlášť nepohnula z místa. mám před sebou týden v úplně cizím prostředí, řeším posraný kufry, nikam se mi nechce a lidi kolem mě jsou... úplně stejný. znám víc divnejch detailů, ale možná jsem prostě jenom zapomněla, jak moc jsem toho věděla rok zpátky. je mi z toho špatně. naprosto nepoeticky... myslím, že jsem v řiti, z který neexistuje žádná reálná cesta ven. prostě jsem se zabořila. a co víc... jakýkoliv řešení zní natolik děsivě, že se radši zahrabu do těch hoven ještě hloub.

dnů, kdy se alkoholu vyhýbám, začíná být víc než těch, kdy jsem střízlivá. nevím, jestli se můj psychickej stav nějak odvíjí od tohohle všeho, nebo se tohle všechno spíš odvíjí od mejch nálad. každopádně z toho všeho pak běhám po lese a umývám okna přímo na hlavní.
připadám si divně.
chtěla bych se jednou ráno probudit a vůbec nepochybovat o tom, že někam patřím a že tam mám svoje místo. těch pochyb se totiž nemůžu zbavit. sedím tady a vidím fotku nějakýho přiblblýho psa na tumblr a prostě tu fotku chci někomu poslat... jakože, hele, to je ale sladkej pes. ale jak tady sedím, najednou prostě není nikdo, komu bych to vážně poslat mohla. A. je pryč, s D. se bojím mluvit, fro napíše něco, co mě naštve, magi... snad ani ne. nebudu to posílat ani jemu, protože je to divný. a tak tady prostě sama koukám na nějakýho chlupatýho psa a připadám si kvůli tomu sama, i když je to moje chyba. svým způsobem je to vlastně hrozně nechutný.

zajímalo by mě, jestli to někdy bude jako dřív.
asi ne, co?
zatraceně dlouho jsem neměla ovesnou kaši. a včera jsem běžela v tom lese a vzpomněla si na to prázdno. to přece musí stát za to. nehledě na kila nebo pohled do zrcadla. musí to nějak znovu jít. ta síla tam byla... a zase bude.

there's one difference.

30. května 2015 v 14:17 | R. |  x.

a-m-a-z-i-n-g.
život je hrozně zvláštní, zvlášť proto, že se toho v něm děje strašně moc. nečekala jsem tak prudký dění uprostřed toho ničeho, na co jsem si poměrně snadno zvykla.
T. měla narozeniny. znamenalo to nakoupit jí hloupý dárky, přijít v pět k ní domů a překousnout znechucení z K., která si sedla hned naproti mně. jíst dort, pít džus s ovocem a vodkou a spoustu červenýho. ignorovat, že už zase nevím, co mu mám říct, jak se na něj dívat a skrývat, že ho vlastně za vší tou láskou taky pěkně nesnáším. nesnáším jeho cigarety a nadšení v jeho očích, když mluví o trávě nebo těch podělanejch akcích, kam jsem sice hojně zvaná, ale nikdo nepočítá s tím, že bych doopravdy mohla přijít.
seděli jsme tam a K. mu řekla, že by s ní mohl v neděli jít na kolo. a on řkl, že to by mohl. a já se nedívala ani na jednoho z nich a pořád jsem se usmívala a pořád jsem pila. a byla by lež, kdybych řekla, že nechápu, proč je můj otec alkoholik.
a potom to zase bylo fajn. pro K. si přišel její o dvanáct let starší přítel. vypadal divně a nikomu se nelíbil a mně jí stejně bylo trochu líto. babička T. si s náma povídala o alkoholu a sexuálních zásadách a začínalo to bejt únavný. opilá? dost.

šel mě doprovodit na nádraží. zase jsem se v tom úplně plácala, říkala, proč se vlastně nerozejdem a že je to na hovno. vím, že hluboko uvnitř to chci, protože jinak bych to neříkala do tmy z tý šílený otupělosti. šli jsme přes koleje a on uprostřed zastavil, objal mě kolem pasu a řekl, že teď můžem klidně umřít. bylo to jako poslední kapka. udusila jsem se. a nevím jak, ležela jsem na zemi a řvala do ní.
psychiatrička řekla, že je to na dobrý cestě. jsem... šikovná.
objal mě. jel rychlík. pamatuju si jenom ten úder ledovýho vzduchu.

napsala mi z nějaký modelingový agentury, že se mám dostavit na casting. je to v praze zrovna příští týden, když jsem pryč. nejde mi popsat, jak jsem ráda, že jsem se zbavila otázky, jestli tam vůbec zkoušet jít nebo ne.
cítím se divně.

trochu se mu teď vyhýbám, protože kdyby tam včera nebyl a byla to stejná situace, nikdy bych se nahoru z těch kolejí nevydrápala. nikoho bych nelíbala mezi dveřma.
nevím, proč jde s K. chtěla bych se zeptat proč, ne proto, že mi to rve žíly nebo tak něco, čistě proto... že nevím, proč od ní kdy odcházel. všechny ty slova by mu uvěřila o tak moc snáz než já.
nechci ho vidět ani dneska ani zítra. asi se prostě jenom vymlouvám.

jedu s T. do města. nevím, proč jsem souhlasila a třeba jenom potřebuju být s někým, kdo mě nikdy neviděl brečet. zasranej melancholismus.
jedinej, komu věřím tu jednoduchost, je B. když tam prostě sedí a kouří a říká, co si myslí. nenávidím to a obdivuju.

in photos numero uno.

26. května 2015 v 22:16 | R. |  in photos.
nejspíš zase pije. kdykoliv to cítím, chce se mi zvracet. pronásleduje mě to už od včerejška. spí v pokoji hned vedle, zachumlanej jako mimino. kouříme spolu na půdě a tak přece nemůže být zrádce. má bejt hrdina. má mi říct, že můj princ tam venku ještě někde čeká. s korunou z vlasů a jemnejma rukama. někdo, kdo si mě ochočí jako tu lišku. já budu jeho a on bude můj.
nemám nic. vůbec nic.
ani nikoho k milování.


vím, že jsem slíbila ty fotky a i když je to většině lidí asi buřt, stejně je sem dám. ráda fotím jídlo... možná i radši než ho jím, takže tak.

dva dny zpátky jsem tenhle článek psala skoro hodinu. neuložil se, i když mám nastavený automatický ukládání. karma mě nenávidí. potom mi blog odmítal nahrát fotky... nemám naprosto sílu se s ním dohadovat.
okay, ono to pořád nejde... wtf.


s mým elegantním a inteligentním zvířetem. kecala bych, kdybych řekla, že ta fotka není skvělá a nejsem ráda, že mi na ní není vidět do obličeje, protože ji můžu dávat všude, kde bych radši zůstala v anonymitě.
vzhledem k tomu, že mi trenérka odjela, u koní jsem byla jednou, na ruce a v šatech... a chystám se na to, ale nevím kde a kdy a jak. a čekaj mě školní akce... jedna už příští týden, velká a společná a děsivá. a další za tři týdny nebo tak něco, což bude už jen na tři dny, ale i tak mě to podivně nabíjí. loni jsem byla tak vyděšená, že jsem nemohla dýchat. teď to může být jinak.


yayyyy, donuuuuuts.

opila jsem se taky. nevím, jestli z trucu nebo prostě proto, že jsem chtěla někam daleko odsud. trávu už nejspíš nikdy nedám do huby po minulým zážitku co se protáhl na několik dní, kdy jsem se pořád nemohla poznat. ale víno miluju pořád. i když poslední dobou je mi z jakýhokoliv alkoholu na zvracení jenom ho cítím a s tím jsem docela bojovala. a potom jsme se milovali.
brečela jsem. proklínala jsem svůj život. a zapomněla jsem na tu čirost, kterou bolest přináší, s kterou se zažírá někam hluboko a buší do hlavy.
zítra jdu po čtvrt roce k psychiatričce. ani nevím, jestli se bojím nebo očekávám. doukoukala jsem krajkářku.
ty pohledy pravdě do očí.


tohle místo mělo působit velce a úchvatně. ale bylo to jenom sklo se zrcadlem uprostřed. nahoře jsem si nepřipadala o nic významější. nebo blíž bohu. nebo svobodnější. no, a už si ani nepamatuju, jak se to jmenovalo.

nah, tři fotky.

i love mistakes, especially ones you’ve made.

23. května 2015 v 21:52 | R. |  x.
dala bych sem video z německa, ale ráda bych zůstala anonymní... alespoň trochu... a všichni by mě zabili, takže to nechám u fotek nebo tak něco. jen je sem dám asi někdy jindy.
zdá se mi, že to video je lepší než celý ty tři dny dohromady, jako kdyby se dalo prostě srazit všechno dobrý do těch deseti minut a zasmát se a zbytek smazat. potřebuju, aby to tak vypadalo, ale nechci, aby to tak vážně bylo. možná jsou věci, co si chci pamatovat i zítra.

propadám the 1975.
kdy jsem přestala poslouchat hudbu?

pro začátek... jsou dny, kdy bych udělala cokoliv, abych už nikdy nemusela být v jeho blízkosti. dny, kdy představa světa bez něj už ani není bolestivá. je příjemná. a uklidňující. a bojuju s tím, protože je to nejspíš cena za ty chvíle, kdy mi zase připadá, že bych bez něj nemohla dýchat.
všechno to bylo až podezřele v pořádku. poprvý jsme se chytli kvůli cigaretám, protože jsem nechtěla, aby je s sebou bral... ok, to jsem ještě pochopila, ale potom pořád otravoval jestli si s ním nedám a já nemohla vydržet u jednoho názoru, což ho hrozně štvalo. tohle všechno mi nedělá problém. je to klasika. já nevím co chci a on chce, abych to věděla, i když po té době už by si mohl všimnout, že hrubým nátlakem to fakt nezlepší.
oni prostě museli táhnout chlast. i přes všechny moje prosby, aby si to odputili. museli to prostě udělat mně za zádama, jako kdyby mi najednou bylo třicet a já nevím co. řekl mi to ještě než vůbec začali... nevím, co si myslel. řekla jsem, že chci být sama... nenechal mě. a tak jsem chytla histerák. eh, ještě nikdy jsem na něj nevrčela, nesyčela, nekřičela a nemlátila ho... řekla bych, že nevím kde se to vzalo, ale vím to. už jsem to viděla. jenže on ne.
už jsem myslela, že se s ním rozejdu.
jenže jsem slaboch. pořád ještě. den nato jsem se nechala ošukat v hotelový koupelně aniž bych z toho cokoliv měla, cokoliv cítila nebo chtěla nebo potřebovala. bylo tam zrcadlo a v něm jsem vypadala jako někdo, kdo to má pod kontrolou. krásný vlasy. nejsem tlustá. a taky nemám orgasmus, to jsem tam viděla asi nejjasněj.

kromě toho bylo německo fajn. spousta jídla. i když od té doby co jsem zpátky skoro nemůžu jíst a je mi jako kdyby to mělo každou chvíli vyletět zase ven. asi přidám nějaký fotky zítra nebo v nejbližší době, jsem moc unavená na nějaký úpravy a to včetně velikosti a nějakejch ořezů.

je asi tak tisíc věcí, který mě zlomili. nevím proč. znáte to, když se přesvědčujete, že o nic nejde, ale uvnitř vás něco strašlivě pálí a umírá a je to něco mnohem silnějšího, než rozum nebo pravidla?
je to čistě o chtění. protože mám občas plný zuby opatrnosti, i když se nepřestávám bát.
takže jo, opravdu bolelo chtít ho. a mít ho. chtít jezdit na koni bez sedla v černejch šatech. chtít se nějak nesmyslně seberealizovat. chtít mít přátele. chtít mít někoho, kdo přesně ví, co myslím. chtít se milovat. chtít zrovna tu jednu jedinou písničku ze všech zrovna když ji nemůžu mít. protože to je život a ta pitomá nesourodost.
už je konec května.
nevzpomínám si, kdy se to stalo.

show me how to fight for now.

19. května 2015 v 18:50 | R. |  x.
o půl desáté odjíždím do berlína, takže se nejspíš neuvidíme. nebudu předstírat, že se nějak zvlášť těším, ale ani necítím zhnusení, takže taková ta mile neutrální nálada, která mi nemusí dělat vrásky. nejspíš mu usnu s hlavou na rameni a všichni ti lidi, který bych měla znát, budou vzdychat, jak nám to spolu sluší, aniž by měli tušení, jaká ubohá dávačka jsem a kolikrát během dnešního dopoledne jsem na něj chtěla křičet, že ho nenávidím.
vím, že i přesto ho miluju. i přesto bych ho neopustila. i přesto je pro mě důležitější než kdokoliv další. je mi líto, že mu to neumím říct. a je mi líto, že každý stoupání předchází pád.

nesnáším balení. je to jako chtít poskládat svůj život do krabičky a vědět, že cokoliv tu nechám možná budu nutně potřebovat. jako... deníky, vlhký ubrousky, pouta, whatever.
jsou to jenom tři dny, já vím.
ale i tak. co když umřu a ani si předtím naposled nezapálím nebo tak.
eh, zapomněla jsem se zmínit, že padla další krába, i když "zdravejch" light cigaret v děsně krásný krabičce. chutnaly fakt hnusně, co to provádím?

včera jsem měla premiéru na gynekologii. ani mě tak nešokovaly předměty, co se ocitaly ve mně, jako spíš fakt, že ta doktorka naprosto v klidu mluvila o všech věcech, z kterejch se mi třese hlas. jakože... beru antidepresiva. sebepoškozovala jsem se. nevím, kdy se to zlepší, nijak zvlášť rychle nahoru to nejde. do prdele, ještě nikdy, nikdy v životě jsem o tom nemluvila takhle v pohodě, bez toho abych se styděla nebo bála.
mám štěstí na doktorky, hehe.
přijde mi, že na tohle všechno jsem ještě měla čas. rok nebo dva nebo klidně tři. mohlo to přijít pozděj.
přísahám, že jsem si nic z toho vlastně vůbec nevybrala. rozhodně ne s vědomím následků.
nevím.

vážně bych si měla jít namalovat nějakej obličej.

jasně, jedu někam do prdele. A. je v paraguayi někde na poli. a mně děsí každá možnost se pohnout z místa.
chtěla bych, aby jednou někdo přišel a zašeptal mi do ucha něco, co mě rozpláče tak, až mi linky potečou po tvářích. bolest, která mi o bolesti vytvoří úplně novou představu. vím... cítím... že tohle není všechno. a chtěla bych se tomu prostě zasmát.
jdu být sobec někam jinam.

get your shit together.

17. května 2015 v 21:59 | R. |  x.

nevím, co psát. děje se pořád docela dost věcí, ale nemám energii o nich mluvit a jsem trochu zoufalá a trochu to jde a brečela jsem v obchodě s plavkama.
možná se toho nikdy, nikdy, nikdy nezbavím.
bývám šťastná.
a nešťastná, že bych si rvala vlasy.
a odporná.

chápu, že si za většinu těchhle věcí můžu sama. jak vztahovačná poslední dobou jsem. něco je zase blbě, nemůžu ale přijít na to, co to je. chovám se jako mrcha a pak to svádím na to, že jsem magor.
vím to, sakra.
ale nevím, co s tím.
no, vždycky můžu utratit všechny peníze za band merch a pak spáchat sebevraždu.

něco pozitivního:
u koní máme oslíky a kůzlata v přístupným výběhu, kam jsem se je samozřejmě vydala znásilnit. myslím, že moje mateřský pudy měly druhý vánoce.
zatím z ničeho nepropadám.
kromě mě mě zatím nikdo nijak zvlášť nesnáší, takže by se to dalo shrnout jako poměrně úspěšnej rok.

negativní věci vypisovat nebudu, tak nějak bych byla schopná toho vytáhnout mraky a nerada bych tu byla do zítřka nebo šířila všelijaký protivný vlny po internetu. i když mi to asi může bejt u prdele.
heh, brigáda jako hosteska.
nenávidím tenhle život.

failure.

15. května 2015 v 21:52 | R. |  x.

občas o tom prostě potřebuju mluvit, nevím proč. jak zoufalá je tahle bezstarostnost, náctiletost, svoboda, touha. jak nikdy nedostanete to, co potřebujete ze všeho nejvíc. rozhodně ne zrovna když to opravdu potřebujete.
samotu v davu. něčí ruce uprostřed osamělosti.
proč mě to tolik děsí? pojmenovávat věci jejich jménem? zkusit to někdy říct tak, jak to je...
pevný zrzavý záda, štíhlý a houpavý, čtyři veselý nohy, klid a les, cval do kopce. důvěru. je to jedno. nezáleží na tom. ryzáci mi nejsou souzený. už k nim nepatřím, už nepatří ke mně, už je nikdy nechci vidět a už vůbec ne jezdit. nikdy.

nevadí mi sex. nikdy mi nevadil. ať už jsem ho měla nebo ne, nikdy jsem nebyla a nejspíš ani nebudu puritánka. taky nejsem naivní... a vím, že to co mám, je sex. určitá fyzická aktivita vyprovokovaná úplně přirozenejma pudama. hlavně z jeho strany, tam fungujou fakt skvěle.
chtěla bych se milovat. nevím, jak to popsat. vědět, že je tam se mnou. ne jenom ve mně, ale prostě hned vedle, blízko, pro mě a můj. chtěla bych spoustu věcí, který neumím popsat a bojím se je i chtít a přijde mi to nefér. vyvolává to ve mně určitou míru podráždění, až takovou, že o tom přes všechnu trapnost týhle věci prostě píšu. nemám o tom s kým mluvit. neumím to nahlas říct. nechci aby někdo přišel a soudil mě než dokončím větu, protože na jejím začátku bylo cokoliv, co znělo divně.
nemám orgasmus. nemám ho když to děláme a nemám ho ani když by se dalo očekávat, že ho mít budu. vím přesně, proč je jeho hlava mezi mejma stehnama, samozřejmě. taky vím, proč nechci, aby tam byla. není to otázka pěti nebo deseti minut. cítím se špinavá. cítím se použitá. a zároveň, sakra, má to tak bejt, ne? prostě máme sex. no a co. nebolí to, nevadí mi to. jen nikdy, nikdy mě u toho nelíbá. vezme mě za ruku nebo za prsa a já nevím, nejspíš to ze sebe dělám sama. nevím proč ta přecitlivělost. chci ho a moc, jenže jenom do chvíle, kdy mě ještě ani nepolíbí, ale už má na stole gumu, jako kdyby mi chtěl zdůraznit, ať koukám zvlhnout nebo tak. vím, že je to paranoia, ale už si nevzpomínám, jak s ní bojovat.
magi mi řekla, že jsme si prostě možná nesedli, když jsem u toho ještě nikdy nebyla. přijde mi naivní si myslet, že je to tak nějak součástí každýho čísla, otázkou potom ale je, proč to dělám. mám ho ráda. a mám pocit, že tohle je toho prostě součástí... však víte. ale někdy to zabolí. když to hodně chcete a nedostanete to, i když je to vlastně kravina. že čekám až odjede nebo tak.
jsem nervózní, ale sakra, chci to dostat ven.

příští týden jedem do německa. já, magi, on, B., fro, D., M., pája a ještě jedna moje spolužačka, která je údajně svině, což se nám svým způsobem fakt hodí. zdají se mi sny o tom, jak chodím po berlíně v botech na šíleným podpatku.
potom jdu k psychiatričce. myslím ve středu. měla bych si rozmyslet, co jí budu říkat, protože bych měla bejt objektivní a nemluvit o posledním tejdnu, ale nejlíp o oněch posledních měsících. nevím, co se stalo. co se změnilo, co nikoliv.
nový jizvy? ano
žiju? ano
pořád se bojím? ano
zlozvyky a závisloti? ano
anorexie? ne
úzkosti? někdy
viděla jsem krajkářku? ne

poprvé po dlouhé době se nebojím, že o někoho přijdu, ale nejradši bych vykopala všechny. prostě vyčistila vzduch, zkusila to znovu, trochu opravdověj. někdy bych prostě chtěla řict, tohle jsem já. tohle píšu. tohle si dělám. tohle si myslím. přeberte si to nebo ne, váš problém.
za chvilku je léto.

whatever, i can't remember a think.

14. května 2015 v 22:00 | R. |  x.
po půl roce mám doma konečně krajkářku, což je film z roku 1977 a zdálo se , že je téměř k nesehnání. naštěstí mám skvělou mamku, která ho dokázala sehnat ani nevím odkud. a bylo to jako nechat se polejt kyselinou a teď se na něj bojím podívat.
no, na závodech jsem to posrala, že už to víc snad ani nešlo. i přesto, náš tým dopadl poměrně dobře a já toho mohla být součástí a to mi tak nějak stačí k relativnímu štěstí. jedeme vlakem sem a tam, povídáme si, on je strašnej idiot a nejradši bych ho uškrtila, ale stejně to nedokážu, takže se jenom přizpůsobuju a chvilkama jsem protivná.
a jsou tam úžasný lidi, s kterýma mluvím úplně bezbolestně. a potom jedno cígo bez výčitek, trocha lehce utlumený depky, dvě hodiny dextera a kurva, ta šestá série, to si snad dělaj prdel, to nemůže být pravda. fro mi neodpovídá, nesdílí moje zoufalství ze života smyšlenejch postav a už vůbec ne z toho mýho.
zítra tam mám být už před sedmou a stejně tady sedím a nic nedělám.
bojím se.

fro mi utekla. zmizela za zatáčkou i se svejma kudrnama. všechny její řeči, věci, který jsem jí řekla, věci, co jsem jí neřekla a neřeknu nikdy. a potom vám vyčítaj, že jim neřeknete nic a že jim řeknete všechno. když se to pokoušíte brát s humorem, když se pokoušíte s tím žít nebo přežívat, když už je vám u prdele funkčnost nějakejch prášků nebo že z vás tímhle tempem bude brzo alkoholik. když se snažíte jako debil. když tajíte každej pocit, když je vás úsměv jedna obrovská křeč, zasraná jizva na obličeji, úplně stejně hnusná a rozšklebená jako všechny ostatní, co máte. když jim lezete do zadku, snažíte se jim neublížit na úkor sebe samotnýho. kdykoliv. je to úplně jedno.
stejně odejdou. vyměněj vás. a vy je. hra zůstává, jenom hráči se mění, ne? a někdy i pravidla.

zase blbě spím. to proto, že je deset a sedím tady, místo abych ležela. a protože zítra bude pět a já budu vstávat. je mi dobře, ale přepadaj mě výčitky. přijímám je. znáte to, ten pocit, když o vás někdo řekne něco hnusnýho a to první, co cítíte, není rozhořčení nebo nespravedlnost vůči vám, ale jakejsi bezmocnej souhlas, smíření s tím, že má pravdu, že takhle to je a už s tím nemáte sílu nic dělat? celou dobu to kazím a vím to a poslouchám rady, ale nedokážu s tím nic udělat, nedokážu se už znovu zvednout. ne teď.
lidi se zlobí. řeknou vám, že to a to děláte úplně blbě a potom se zlobí, když řeknete, že je to vaše chyba, že jste pitomí a je vám to moc líto, že by vás měli vyměnit nebo tak něco, protože to s největší pravděpodobností nejde změnit. asi tomu moc nerozumím.

it's like: oh, cool, here i am.

12. května 2015 v 21:39 | R. |  x.

kdyby někdo zachytil můj bod vzplanutí, možná bych byla překvapená, kam až dosáhl. jak daleko můžete zajít a nezešílet z toho.
a když jsem zhulená, jednoduše zapomínám na poslední rok života. vracím se někam hluboko, do míst, kde nejsem připravená ho mít a ještě nejsem zvyklá, jak chutná a jak moc mi patří každej centimetr jeho kůže. a v tomhle bodě sem se nejspíš zasekla už napořád.
nikdy si nezvyknu, že existuje ten svět tam venku, co na mě možná i trochu čeká. budoucnost, závody, školy, přátelé, milenci, místa, který objevím jako pitomej kolumbus. knihy, kapely, filmy a ten jeden osudovej druh čaje, co budu pít už celej zbytek života, jak moc ho budu milovat.
sakra, jak já věřím na ten čaj.

nekouřit mi moc nejde. všude kolem to někdo dělá a někdo mi nabízí a já jsem chvilkama moc lhostejná, než abych si to nevzala a někde hluboko nevznítila tu myšlenku na tabákový smoothie nebo tak něco.
všichni mluví a možná je mám ráda.
chtěla bych najít svou cestu ven z tohohle průseru, ale ráda je mám. ne že ne. ale nejradši je mám z dálky, po týdnech, co jsem je neslyšela mluvit. a jen na chvilku, než to začne překračovat meze.

pokaždý, když na něco fouknu, mám přání.
a taky když padaj hvězdy.
a bylo to jednou v životě, co jsem to viděla a ačkoliv je to strašná hovadina, moje přání z tý noci drží pevně jako prsty slepený vteřinovým lepidlem. jestli existuje bůh nebo satan, pokaždý když na to myslím, směje se mi.


take yourself to higher places.

11. května 2015 v 20:57 | R. |  x.
jsem zasekaná až na půdu. hlavně proto, že si prostě nedám pokoj a musím za každou cenu vymýšlet píčoviny. slušně řečeno.
well, pořád můžu poslouchat bon joviho a volat yolo a tvářit se jako dement. nebo psát sračky, který naprosto nedávaj smysl. ani si nepamatuju, co jsem dělala pět minut zpátky. myslím, že jsem šla psát projev, heh.
i need a break. away of everything.

taky bych mohla říct, že mě to nezajímá. znám pár lidí, který to naprosto v pohodě řeknou, což jim na jednu stranu závidím, na druhou to nemám ráda. je na nic myslet si, že můžete lidem srát na hlavu, protože i když jste třeba v okruhu svejch lidí ten drsňák, někde jinde možná přijde někdo, kdo nasere naprosto s přehledem na hlavu vám. a nemusí to být nutně proto, že má ještě větší chucpe a nadhled než vy.
přesto, obvykle se se vším patlám až moc. aby to bylo dokonalý. aby to nebylo klišé. aby to někomu neublížilo. potom mě samozřejmě nenapadne nic lepšího, než se skoro po čtvrt roce dva dny po sobě zhulit jako vepř do stavu, kterej nedokážu popsat jinak než schíza. nic není ani trochu skutečný. zapomínám. nejspíš se ve mně probouzí schizofrenie, hehe.
pravdou ale je, že poprvý za tak hrozně dlouho prostě vůbec neřeším kdejakou kravinu. říkám, co si myslím a přesně tak, jak to cítím. i když si vůbec nepamatuju co a jak a můj strýček pěstuje zabijáckou trávu, jsem celkem ok.
prostě mě to nezajímá? blbý téma týdne.

part of me died when you left.
stay strong, stay gold, you don't have to fear.
i'll see you soon.

všimla jsem si, jak podivně se ke mně lidi chovaj. jak podivně o mně přemýšlí. vůbec mě neznají - a to není výčitka. povídají si se mnou šeptem, jako kdybychom měli nějaký tajemství. já a autority, nah. řešej můj vztah. moji budoucnost. smějou se mejm dneska obvzlášť debilním poznámkám.
a on se prostě zase zkouří.
v tuhle chvíli ho nenávidím až na půdu a stejně to úplně nepomáhá.
nikdo neví, že mi brečí do hrudníku. nikdo nemá tušení, kolik jizev tenhle život stál. nikdo neví, kolikrát jsem se pokoušela najít na to odpověď na dně nějaký blbý lahve nebo na konci cigarety nebo kolikrát jsem před tím zkusila utýct do stavu, ve kterým jsem zrovna teď. nikdo mě takhle nevidí... má to tak bejt, ale možná by lidi mohli bejt jiný. alespoň někdy. alespoň když jste zranitelný. alespoň když se mluví o věcech, o kterejch se nemluví úplně lehce.
prostě někdy.
já vím, že není fér tohle chtít.

někdy se ke mně dostanou tak šíleně upřímný slova, až to bolí. jako když se zaseknou někde hluboko ve mně. pálej. mrazej. všechno dohromady. jak mám říct, že já jsem já? a jak hrozně mě to děsí, kdykoliv otevřu oči a vidím tohle. všechno je to tak strašně výjmečný, unikátní, nepředstavitelný.
a já brečím. protože jsem já a jsem šťastně nešťastná. nebo naopak.