Duben 2015

i got a closet filled up to the brim with the ghosts of my past.

29. dubna 2015 v 22:13 | R. |  x.

dostala jsem se do jakýsi lepší fáze týdne. nebo možná života celkově. dost dobrý na pečení zelenejch cupcaků, cvičení a chození po kavárnách v botech na podpatcích. možná hraju hry a možná mě čeká skvělá noc.
neplánovala jsem tohle cítit a nemoct kvůli tomu spát od jakýhosi dětinskýho očekávání, který je strašně super.
nevím, co se to děje. ale těším se na to i když je deset večer a záda mi hořej. zapomněla jsem, jaký to je, sedět u toho přilepená třeba hodinu v kuse a snažit se vytvořit věrohodnej padělek chatu mezi dvěma navzájem se nesnášejícíma středobodama světa. T. si to nejspíš nezasloužil a ten chlap, kterýmu jsem zničehonic zavolala uprostřed večera, taky ne, ale ještě pořád umím občas něco vážně hodně chtít a to se stalo zrovna teď.
a jedno vím... já nechci bejt sama.
ne zítra.

s D. je to příšerný. vlezlá osoba odtrhující ode mě jedinou osobu, která je ke mně kousavě upřímná a stejně to nebolí. mám momenty, kdy bych jí vyškrábala oči a udělala cokoliv, nemuset trávit čas v její blízkosti. nejspíš je to absurdní a pitomý. nejspíš je mi to fuk. mohla jsem jet na karavan a poznat nový lidi. a rozhodla jsem se, že to neudělám. protože mě nikdo nepozval a já nejsem a odmítám bejt taková. zvát se sama... přesně jako D.
určitej druh paranoii mě nutí držet věci v tajnosti. nikomu nic neříct. nebejt tak pozdě a nebejt tak hyperaktivní, asi to nepřiznám. nikdo nesmí vědět, kde budu a s kým. lžu o místech, o lidech, lžu o tom co dělám a co ne. jizvy jsou jen hnusný silonky, nic víc. nejezdím ke koním. není to to nejlepší místo za posledních osm let. nejsem tam znovu spokojená se vším, včetně sebe samotné. nebudu tam s nikým dalším.
bojím se, že když některý věci prostě ukážu, svět mi je vezme z rukou s otázkou, jestli se nemůže podívat. nikdy to ale u dívání se nepřestane. začne uchotnávat a potom jíst. a potom se otočím a bude to pryč, všechno.

po dlouhé době jsem z budoucnosti tak jaksi nadšená a dokonce se těším. bublá to ve mně. pne to. rozběhla bych se tomu naproti. i když se bojím a tak. chtěla bych léto, volno, vodu, slunce, pohyb, pot a ty vůně. chtěla bych dokonce i ty pitomý akce, kterejm jsem se zkoušela vyhnout.
loni touhle dobou jsem se nemohla nadechnout. být teď tady, nic nezvládnu. vím to. vím všechno mnohem jasněj. i když pořád ne prostě jen jasně... vím to líp, i když ne tak úplně dobře.
řekla bych si spoustu věcí. taky vím, že bych spoustu věcí měla slyšet. třeba že nejsem majetek. a je to skličující se tak cítit, jenže nevím, jak to změnit. pokusím se o to, protože nechci cítit něčí ruce jako obojek kolem krku říkající, že tohle je místo, kam patřím a odkud nikam dál nepůjdu.
je mi vlastní blbost k smíchu, i když dneska trochu jinak než obvykle. nepřijde mi tak neodpustitelná.

in the pain is healing.

28. dubna 2015 v 21:45 | R. |  x.
poslední dobou to tady dost zanedbávám. všimla jsem si, že dokonce radši jdu cvičit, než sem cokoliv psát, což je na jednu stranu děsně podivný a na druhou... jo, asi smutný. nemluvě o tom, že tohle téma týdne zní jako dokonalej název pro můj budoucí životopis.

zaprvé, nic v mým životě ještě nenabralo takovej spád a zároveň... zamrzlo to na místě. zdá se mi to jako hodiny a dny, ale ve skutečnosti jsou dny jako minuty a já z nich odcházím, aniž bych věděla, co jsem měla k snídani, kdy jsem si myla vlasy, čistila pleť, zalejvala kaktusy, koupala psa, cvičila, jedla zmrzlinu, měla sny, zkoušela jógu, zlomila si záda a tak dál.
nevím a nechápu nic. školu, vztahy, sebe, život, proč doprdele musí pršet.
všichni měli pravdu a já se spletla a ještě jsem z toho vyšla jako ta nejmíň špatná, všema objímaná osoba. je konec a tak jaksi to začíná bejt docela pěkný, i když to ve mně nevzbuzuje vůbec nic. myslela jsem, že je fajn bejt členem kolektivu. ne jen toho povinnýho, ale taky nějakýho navíc. kolektiv kolem koní byl do určitý míry fajn a pak se to převrhlo jako když postavíte sklenice schválně na kraj stolu. smějete se, chválíte se, povzbuzujete se, ale potom si za zády kydáte hnůj na hlavu, protože lidi nejspíš už jsou takoví.
tenhle kolektiv je stejně zvláštní. neznám jména. spíš se jen tak potácím, směju se spíš zdvořile, skáču na balónu, protahuju záda, třesou se mi kolena. pořád je se mnou B., držím se blízko a tupě na něj zírám, protože ho mám ráda a uvědomuju si to čím dál tím víc. ráda jako ráda. prostě jen to. žádná chuť se po něm sápat a olizovat mu obličej. klidně se držet za ruce, mluvit, předstírat, že si s ním mám co říct, že to není divný. docela se toho bojím, kdykoliv o tom přemýšlím. nevěřím na některý přátelství. a je to dobře, protože vím, že může, ale stejně se mnou nebude. prosila bych, protože nechci bejt sama, ale bylo hloupý s ním jenom telefonovat...

měla jsem změnit postoj, ale nestalo se. trochu tvrdohlavá asi budu, pokud jde o některý věci.
poslední dobou mě zasahuje všechno a příliš přímo, než aby to vůbec mohlo být snesitelný. vím, že si za to můžu sama. z obyčejnejch pár slov se stává jsi úplně pitomá, hnusná, zničila jsi mi život a už nikdy na mě nemluv. prostě jen tak.
hádáme se. skoro denně. skoro o všem. je to jako kdybych už na něj byla alergická. naprosto otevřeně a nezabrzditelně mě sere, že bych občas prostě šla a dala mu pár facek. potom brečí on nebo já a je to vtipný. jak se z toho nemůžem vyhrabat, vzájemně se ničíme, heh. ani se nemůžu podívat na mobil. nevím, jestli to stojí za ty chvíle, kdy je to fajn. nevím, jestli je ten pocit normální, že si nedokážu představit, že by odešel, ale být s ním asi taky moc, ale radši ať to bolí vedle něj, než zamčená sama v pokoji.

plánujem spát venku. já, magi, on a H.
těšila jsem se. teď nějak nevím, ale už kvůli H. jsem přesvědčená o určitý skvělosti celý tý záležitosti. mami, doufám, že mi nečteš blog.
tohle bude asi ten důvod, proč se na to nevysrat. spát venku. mluvit. pít. překonávat ty věčný debiloviny a věci, co vypadaj nesnesitelně. zkouším to jinak. měla jsem jednu jedinou cigaretu za posledních několik dní bohužel už nevím kolik. koupila jsem si šaty. můžu je nosit i se svejma nohama. dokud se nezahojej i potom i napořád.

just complaining again.

26. dubna 2015 v 22:02 | R. |  x.
mluvila bych o tom, jak mi poslední dobou všechno připomíná léto. jakýmsi podivným způsobem mi tenhle čas nepřestává vadit, protože najednou jsem kulatější, než bych chtěla a zároveň tak jaksi unavená životem. neudělalo to ze mě optimistu ani to nijak výrazně nesrazilo ten pesimismus všude kolem.
samozřejmě je to teplo fajn. čas běží rychle. rychlej než kdykoliv dřív. jako kdybych se definitivně stala součástí toho koloběhu... a filosof ze mě nejspíš nebude. přestávám se divit. není důvod se ptát, odkud přichází déšť. a jakej je smysl tohohle všeho. není čas zachraňovat svět, protože musím zachraňovat sebe.
ale pořád se můžu líbat, milovat zmrzlinu, milovat se a povídat si o sexu na veřejnosti aniž by to znělo hloupě. už mám čtvery černý rifle a hodlám pokračovat.

třetí den a ani jedna cigareta.
už dva dny bez hádek.
a hlad. ten příšernej hlad, že bych dala nevím co, svírat ho mezi stehnama.
prý na to seru. nebyla to pro mě novinka. dostala jsem se do podivně klidnýho a mírumilovnýho rozpoložení, kdy sice křičím na lidi, ale potom se s nima fotím a moje okolí má pocit, že snad mám přátele nebo tak.
čekám, co se stane.
zítra. nebo za týden.

napsala bych někam sem věci, kterejch bych ráda dosáhla. jako přečtení některejch knih, zvládnutí některejch cviků, příprava některejch jídel. zařadila bych tam i dosažení určitý váhy, ale nejsem doprdele magor a na tu váhu už nikdy nestoupnu, dokud se nezvládnu podívat do zrcadla a bez myšlenky na to, kolik ten novej pupek asi tak váží. prozradím vám, že jsou to cca dvě kila.
je tu jedna zásadní otázka a tou je... co mám sakra koupit svýmu klukovi k narozeninám? víte, on mi dal tři géčka poměrně kvalitní trávy, kterou jsem nejspíš ani nevybafala, ale co mu mám sakra dát já. jasně, třeba bong by byl super, ale kde to sakra vezmu a kde mám záruku, že si nevyhulí mozek, že? takže... co bych mu tak symbolicky mohla dát, heh?

znáte takovou tu uvolněnost pomalu přecházející do podrážděnosti?
welcome to my life.

somehow don't you dare fail.

24. dubna 2015 v 20:17 | R. |  x.
used to be somebody, never mind
don't miss it that much now

otevřít oči je pokaždý bolestivější a bolestivější. nikdy na tu intenzitu nejsem doopravdy připravená.
přestávám kouřit. první den.
uvnitř brečím a nemá to konce. občas i nahlas nebo mi jenom tečou slzy.
"už neplač, nemusíš se bát."
opravdu?

dost se teď poflakujem. nevím, jestli se ještě někdy o něco chci snažit, takže spíš tak plynu s davem, s nikým moc nemluvím, nikomu moc nevykládám, jak se věci zase posrávaj. popravdě se možná ani neposrávaj, co já vím. o nic nejde.
nepotřebuju sílu. ani fyzickou ani psychickou. nepotřebuju být hezká nebo oblíbená nebo pochopená. nepotřebuju nic. nepotřebuju asi ani jeho... nebo se spíš zkouším přesvědčit, že to tak je.
snažila jsem se sebe samotnou přesvědčit, abych to ukončila. připadala jsem si... podivně. stará se o mě. ale nikdy nebojoval. až když jsem o tom byla skoro přesvědčená, začal s tím a já... co mám dělat?
líbáme se jenom ve snech. jenom ve snech se dotýkáme. jenom ve snech to ještě cítím. chce se mi křičet. jsem z něj opilá. probouzí všechno, co týdny pohřbívám, během pár minut.
a tak na to trochu seru. beru si ho. a svírá se mi žaludek.
well truth hurts,
and lies worse
how can i give any more
when i love you a little less than before

nevím, koho považujete za kamarády a koho za lidi co znáte. předpokládám, že všichni ví mnohem víc, než bych chtěla, na druhou stranu to znamená, že i přesto nemají problém na mě občas promluvit, odpovídat mi na otázky a občas se se mnou i něčemu zasmát. všechno je moc komplikovaný. nedrží to pohromadě, když to nedržíte na vlastních zádech.
so fake your death or it's your blame
and leave the lights on when you stay.
ráda bych vypadla. někam daleko.
asi jsem to pochopila.
nikdo nepřijde.
nikdo nikoho zachraňovat nebude.

like a dog on the floor.

22. dubna 2015 v 21:07 | R. |  x.
bylo mi tak jaksi hrozně fajn. už od chvíle, co jsem vstala a zjistila, že mě nebolí hlava. celou cestu autem. celou druhou cestu autem. když jsme s maggi byli venku ještě před polednem. cigaretový opojení, uvolněná.
potom přijel on.
a nepoznávala jsem vlastní město.
hádali jsme se. jako vždycky. žádnej křik. žádný větší urážky. vlastně to ani pořádně nejde, protože vinu automaticky beru na sebe kdykoliv to jen naznačí. chci to mít rychle za sebou. chci, aby konečně odešel a zároveň ne a nesnáším tu komplikovanost, kterou pokaždý přinese.
dusím to tak dlouho, že nakonec brečím jako už dlouho ne. třískám věcma a cítím, jak couvá. ještě neviděl, jak se tomu zkouším nějak postavit. a já sebe taky ne. vím, že chodím sem a tam a hrozně rychle dýchám. něco řekne, ale moc potichu, neslyším. sbírá si věci a zavře za sebou dveře.
je to hloupý. vím, hluboko uvnitř úplně jistě, že neodejde. ale stejně dobře vím, že už jsem dávno na podlaze a němě řvu, lezu pod stůl a rvu si vlasy. přijde mi.
už je mi jenom hrozně.

několikrát se vrátí a zase odejde. heh, brečím pod stolem. posbírá věci, co jsme hodila na zem. sedne si na postel. sleduju ho. ptám se, jestli nechce jít.
řekla jsem tolik lží. zkusila jsem řct všechny ty věci o tom, že se k sobě nehodíme a je příšernej. a nechápu to. je to v pořádku a potom to praskne.
řekne, že mě chce obejmout. ležím mu v klíně. hladí mě po hlavě. připadám si trochu jako pes. unavenej, zničenej a hladovej pes. jsem histerická, pořád mi tečou slzy i když se směju. během pár minut mě dožene tam, kam jsem už nikdy nechtěla. odevzdávám mu cigarety. sama sobě nevěřím, ale je mi to fuk. taky vím, že se zase zkouří, ale my spolu nebudem napořád. nebude to můj problém. nic nebude můj problém.

jdu s A. a V. ven. V. vlastně vůbec neznám. už mi není nijak, ale umím to předstírat a lehce šokovat svým debilním humorem, takže to jde docela dobře.
nejspíš žádná bolest nikdy úplně neodejde, když víte, že její příčina je definitivně pryč. je to jako kdyby všechno mohlo být jinak... včetně mě. měla jsem zázemí. a měla jsem ho podruhé. a ze dne na den bylo pryč, i když jsem to tušila měsíce dopředu. měla jsem sílu držet city na uzdě a řekla bych, že několikrát. a jednou mě to zlomilo a nepoučila jsem se. ale nikdo, nikdo by neměl vědět, že je důvod, proč řvete a brečíte. proč nespíte. proč vám nejde moc jíst. proč o všem radši dvakrát přemýšlíte.
třeba to není moje chyba, ale co na tom záleží, když zničím všechno, na co sáhnu?

mám ráda nemorální knížky. do té míry, že jejich nemorální hrdinové používají mozek... mám ráda knížky o psychopatech, ale nesnáším zkratovitý jednání. jen když se pozoruju... ta situace je docela snadná, ale já se zamotávám dál a dál, couvám, utíkám, točím se, zakopávám.
tak nějak tuším, že to dopadne jinak, než jsem myslela. i když jsem si asi nemyslela nic.

it's been hours now and we still know nothing.

21. dubna 2015 v 20:25 | R. |  x.
praskla nám guma a tak se válím už druhej den pod vlivem postinoru a trochu přemýšlím o karmě.
někdy všechno jde zvláštně jednoduše a potom se to absurdně posere.

posledních pár dní otevřu blog a sleduju to prázdný okno. asi se už ani nepokouším si utřídit myšlenky nebo si vzpomenout, co se v uplynulejch dnech stalo. koukáme na filmy. v květnu jeden na tři dny do německa a tak vyplňujem papíry a přehazujem si peníze a sem tam o tom prohodíme pár slov. možná bych byla ráda, kdyby tam byl i H.
na jedný z víkendovejch chlastaček se O. povedlo H. vyznat lásku a přes jeho značnej odpor ho políbit. teď to nejspíš ví všichni. je to legrační, protože je mi jich vlastně líto... O., protože byla odmítnutá a opila se tak, že se chovala jako kráva. H., protože jednal fér, ale stejně ne dost narovinu na to, aby se tomu vyhnul úplně. taky vím, že ne všichni to berou jako já. já bych se sesypala, kdyby se mi to stalo. nejspíš není vaše vina, že vás někdo miluje a že vy ho ne, ale stejně se té zodpovědnosti za něčí city nedokážu vyhýbat.

potom, jasně, je tu ta super věc s prasklým kondomem, což vážně nechápu, jak se stalo a co bylo blbě. asi nemá smysl to řešit, stalo se. problém je v tom, že nechci hormonální antikoncepci, i když jsou lidi, co tvrdí, že na ní není nic špatnýho. mám k tomu odpor... protože stačí, že beru jedny prášky. jak se antikoncepce bude rvát s antidepresivama nemám tušení. jak se s tím porvu já... taky ne.

ve škole teď spíš nejsem než jsem, zdá se mi, že zapomínám, jak to tam vypadá. a doma nedělám nic. neučím se, nepíšu, nepěstuju svou kreativní duši ani nic podobnýho. jsem v pohodě. jsem čistá a trochu smrdím, ale to ještě nic neznamená.
pamatuju si, jak jsem si slíbila, že nikdy nebudu kouřit víc, než cigaretu denně.
víte, fascinuje mě, jak jsou všichni kolem mě absolutně přesvědčení o mé inteligenci. kdosi o mně dokonce řekl, že jsem decentní, což nejspíš bylo hlavně proto, že mě nikdy neviděl opilou a nasranou. všichni ví o tak moc líp než já, že se podceňuju a mám nízký sebevědomí a jak jsem hezká a chytrá a chápavá a mnohem vyspělejší, než ostatní.
lidi? neznáte mě.
nikdy jste mě neviděli v zrcadle. nikdy jste neviděli zmatek v mý hlavě, ty totálně nemožný myšlenky, neslyšeli jste slova, co říkám jenom k sobě nebo píšu sem.
nejsem pitomá. nejsem slepá a hluchá. žiju v tomhle těle a dívám se těmahle očima. to já používám tuhle hlavu a tak vím, vím na čem jsem. je mi to líto. je hezký, že se někdo snaží a přesvědčuje mě, ale já si na sebe nestěžuju, abych mohla poslouchat jak skvělá jsem.
prostě občas jenom doufám... že třeba... otevřete oči. a odejdete. a vůbec bych se nedivila. a možná bych byla ráda, i když třeba vůči někomu jinýmu.
já nevím.

poslední dobou se čas ani nehne a stejně je skoro konec dubna.
líbí se mi to světlo. když lezu z postele. roztáhnu žaluzie a svět cvakne a je den.


just like a crow chasing the butterfly.

18. dubna 2015 v 22:01 | R. |  x.

někdy bych tohle celý nechala vyletět do vzduchu. cítím se provinile za to, co jsem kdy napsala, že jsem si kdy ublížila, že jsem kdy brečela a stěžovala si a cítím se provinile i za to, že se vůbec provinile cítím.
ale je to v pořádku a to je důležitý. problémy jsou důležitý a máme je všichni. a čím blíž jsou, tím větší vypadaj. optická iluze. jako my v očích koní. ty veliký, svalnatý zvířata. vážej skoro desetkrát to, co já, ale nejdřív natáhnou hlavu a opatrně se dotknou prstů a pak dlaní a teprve potom se přiblíží úplně. celá pokora a poslušnost postavená na tom, jak obrovský nás viděj. a na bolesti, na tlaku, na dominanci. a v rohu, schovaná za tím vším, malá kapka důvěry a sounáležitosti, když se snaží vám sníst nos.
ale o tom jsem mluvit nechtěla. i když je to optimističtější než obvykle, přesně jak jsem si slíbila.

ve čtvrtek jsme byli na the paranoid, from our hands a fox teritorry. a ten večer... pokud to shrnu do jednoho nádechu a odbudu detaily... byl fajn. a když to rozbiju na kousky... jo, pořád ještě byl fajn.
vypili jsme flašku vína a jezdili tramvají sem a tam, než jsme šli ke klubu. byla jsem strašně lehká, až neskutečně a neuvěřitelně, jako kdyby to ani nemohla být pravda. mluvili jsem nahlas a taky jsem se smála a pak jsme viděli romana a já začala trochu křičet a on se jen smál a nesoudil mě. a povídali jsme si s lidma a já si poprvé v životě někde udělala kamarády mezi úplně cizíma lidma. a jak hráli fox teritorry, zarývalo se to do kůže jak žiletky a byl tam on, napůl ve tmě a napůl ozářenej světlem a nepřestával se usmívat. a tak jsem se usmívala taky. nemohla jsem s tím přestat.
a už si nevzpomínám, jak se to stalo, že to nějak spadlo dolů. seděli jsme u záchodů, kouřili jsme a byly tam dvě holky, co byly fakt fajn... a znaly mě a já je ne a připadala jsem si divně, ale na tom nezáleží, protože jsme si povídaly o středních a maturitě a stresu a kapelách. někde mezi tím to on vyhodil a v hlavě z toho mám jenom mlhu. vlastně je to trochu vtipný, ale nebylo fér mu to říct. skoro nic jsme nepili. dokonce i já, o spoustu kilo lehčí, jsem byla v pohodě a tak mi ho bylo važně líto. nemluvě o tom, jak si to pořád dokola vyčítal a omlouval se... nakonec jsem se nechala ukecat, ať jdu poslouchat /lomeno řvát a mlátit sebou jako šílená/ sama. nemohla jsem uvěřit, že jsem šla a zároveň jsem nemohla uvěřit, že bych je neviděla hrát.
ale jo. miluju ho. miluju ho. miluju jak hroznej pitomec to je. jak se k sobě vůbec nehodíme.
věděla jsem, že tam za mnou přijde. trvalo mu to dýl, než jsem myslela, ale přišel. znám ho. a stejně jsem ho objala a bylo mi to všechno jedno. ještě jsem byla opilá. a hráli a kolem byli strašně v pohodě lidi.
potom jsem se nezastavila skoro hodinu a půl a sledovala, jak propadá závislosti na hudbě úplně snadno a bezbolestně a nejspíš snad ještě víc, než na poprvé já. běhali jsme. skákali. zakopávali. a taky padali. hlas mu spadl snad ještě o několik pater níž.
nesnáším dobrý konce. bolej snad ještě víc, než ty zlý.

vzpomínám si, jak nám ráno do postele vlezl pes. že řekl, že jsem krásná a ať mlčím, že nechce nic slyšet... ehm, ne ten pes, ale on. peggy mi olízala tváře a předvedla dokonalej ranní dech.

myslím, že tím ránem to zajímavý být nepřestalo. mám trochu úzkosti a neumím si je moc racionálně vysvětlit. po překonání pár prvních dní vždycky rychle přestávám počítat, jak dlouho jsem čistá. nevím, jestli je to důkaz toho, že to vzdávám už dopředu, nebo jen nemám potřebu se o čísla dělit. občas je to zlý a tu sílu v sobě přece jenom najdu. někdy prostě už sílu nemám ani natáhnout blbou ruku... a čistota zůstává i na prostěradlech. a jindy jsem prostě jen tak slabá, že na chvilku chci dělat, že je to řešení.
ale jo, cítím se teď dobře. ačkoliv jsem fakt strašně unavená a spánek mi vůbec nedobíjí baterky, pořád funguju a vážím si toho. chci říct... jsem ráda, že tady jsem a že to není horší. jsem ráda, že jsou všichni zdraví. jsem ráda, že táta dneska alespoň zvládl uvařit, než se vrátil zpátky na gauč, kde tráví jinak celej den.

A. si chtěla kupovat koně. stejně zrzavá jateční kobyla jako ta moje... nic, o co by většina lidí stála... přesně to zvíře, co na vás kouká s jakousi tupou vděčností a pochopením, ale stejně dál zdrcený něčím, co nedovedu pojmenovat. pořád si vybavuju, jak mi pokaždá udělala obrovskou modřinu na rameni, když jsem ji učila zvedat zadní nohy, ale stejně jsme to nikdy nepřestali zkoušet. časem to zvládla. časem byla živější a živější, svalnatější, sebevědomější, pokud koně něco takovýho mají. byla královna.
víte, myslím, že dokud nemáte vystudováno a nemáte stálou práci, neměli byste si pořizovat zvíře tak finančně náročný, jako je kůň. stejně jako trochu odsuzuju kupčení s koňma, co ani pořádně nemají papíry, jsou kříženci všeho možnýho a nikdy je pořádně neprohlídnul veterinář. nejspíš je to přežitek, nejspíš je to určitým způsobem rasismus, heh, ale myslím, že by to vyřešilo to šílený křížení, co tady funguje.
nejspíš jsem A. přála, aby jí to vyšlo. na druhou stranu... ještě nemáme ani maturitu. nemáme vůbec nic. nemáme čas a nemáme prachy. a možná nemusíme mít ani koně.
je zvláštně komplikovaný bejt milá a podporující a zároveň mít tenhle názor a bát se, že pokud to udělá, bude to prostě chyba. nevím. až zpětně oceňuju, že jsem si ji nevzala, i když je mi to líto pořád... čistě prakticky... asi bych se z toho zbláznila.

nikdy jsem se tolik nebála, že něco skončí. a nebo vlastně...

i don't know.

15. dubna 2015 v 21:19 | R. |  x.
nevšimla jsem si, že je jaro. a že byla zima. ani si nevzpomínám, jak se mi dostávala pod kůži a pořád se divím, když vidím slunce. najednou je teplo. měla bych ožívat a smát se reportážím o depresi. běhám v lese a snažím se si ten pocit zapamatovat. jen já, cesta, stromy a ticho. klid.
myslím na boha. když kouřím nebo když slyším lidi mluvit o pornu. když je obloha modrá a čistá a v knížce je jeptiška s umělým poprsím. když před čímkoliv stojím, prostě se jenom ptám, jestli by to bylo správně, kdyby to někdo vážně vytvořil. jestli to bylo v plánu a jestli jsem byla v plánu já. jestli nejsem jenom něčí chyba, špatná kombinace atomů a nevím čeho. jestli to vůbec potřebuju vědět... jestli potřebuju věřit, abych mohla umřít a nebát se.
energie totiž nemůžu nikdy nikam zmizet. zůstává, přeměňuje se, rozbíhá se do všech stran, ale nikdy nemizí. a z těla se stane hlína a z hlíny vyrostou růže.
a tak nevím, proč bych se měla bát.
"napadlo tě někdy, že chodíme po mrtvejch lidech?"
"někdy mě děsíš."
"já sebe někdy taky."

naučila jsem se dělat lívance.
začala číst harlana cobena. a i když jsem nikdy nikoho /moji mámu/ neslyšela říkat nic o jeho výjmečnosti, pro mě tam tak jaksi je a nejde mi se jí zbavit. napsal pár vět a lásce na první pohled a já se zasmála a pak jsem tomu prostě uvěřila, protože když jste opilí, může se to stát, a když je taky opilá, možná vás zapálí jak prskavku.
nebudu tvrdit, že jsem ten skromnej typ. něco chci téměř neustále. koberec, vymalovat, potom povlečení, obrazy, jídlo, kytky, nový barvy, víc gramofonovejch desek, dát se na zdravej životní styl, přestat se opíjet a utíkat, potom zase srát na všechno a prostě to pustit z hlavy. knížky, oblečení, boty, kafe, koncerty a chuť se pustit do toho všeho.
na zítřek jsem se strašně těšila a teď mám pocit, že nic nedokážu a celá se tam ztratím.

moje tělo pořád ještě funguje na adrenalin. nahrne se do mozku a odsune stranou všechno, co by se mohlo zdát zpochybnitelný. hodně mluvím, hodně se směju, rychle myslím a vtipkuju. a potom večer jsem vyčerpanější než kdy jindy, protože adrenalin nejspíš žere hodně benzínu.
jen tak blábolím a celá bolím a ani nemám sílu vstát a jít si ublížit, takže to možná prostě odložím nebo se tomu zasměju a nechám to být. zůstanu. počkám, než vyprchá ta broskvová vůně. rozostřuje se mi to před očima a tak se mi zdá skoro nemožný, že bych někdy mohla zůstat ještě o pár minut dýl vzhůru.
nenávidím to.
miluju to.
nebo jen tupě toleruju, jak to je.
jenže i postel je daleko, celý kilometry za kopcema a řekama.


and there's always time.

13. dubna 2015 v 21:41 | R. |  x.
bylo to blbý. hlavně s mamkou. nechtělo se mi o tom psát a nechtělo se mi poslední dobou psát tak nějak o čemkoliv. a čtu, i po té pár denní pauze, kdy jsem se bála se na cokoliv jenom podívat. vydělala jsem si za posledních pár dní něco přes šest stovek a je tak nějak těžký je neutratit za cigarety, levný víno, bílou barvu a čokoládu.
ve čtvrtek jdeme do flédy.
poprvý spolu budeme spát. v jedný posteli nebo možná spíš na jednom gauči... vlastně nevím.
ještě si pamatuju, jak jsem si představovala jeho ruku pod mojí hlavou a druhou kolem boků, jeho dech, když spí, jestli ze spaní třeba nemluví, jestli budeme nazí.

víte, upřímnost mi nikdy nepřišla jako moc dobrej nápad. sice máte pocit, že se vám potom trochu uleví, ale pravdou je, že se nic moc nezmění. neměla jsem nic říkat, protože to spoustu věcí akorát pokazilo.
ale nemohla jsem čekat, až to skončí jako v knížkách. nemohla jsem. nemůžu. nemůžu.
mluvili jsme o T. jak se mi s ním dobře povídá a jak se bál, když to viděl.
občas se mi zdá, že se mi dobře povídá s každým, kromě něj. a vím, že je to jen ten efekt jakýsi neokoukanosti, kdy všichni vypadají zajímavější, než ve skutečnosti jsou. a tak jdu dál.
kdyby to neřekl, nikdy bych o T. nepřemýšlela. o to jde. nikdy bych si v něčích očích nesjpíš nepřipadala atraktivní, protože jsem nějak přijala fakt, že prostě nejsem. a potom ten nejbližší člověk, kterýho mám, mluví o pohledech a rozhovorech tak, jak o nich mluvím já, ale jen sama před sebou. s tou obrovskou osudovostí, s vášní, s hloubkou. s věcma, na který ve skutečnosti ani nevěřím, ale stejně se opakujou tak jaksi v kruzích.
a tak se mi zdá o T. a šílenosti a o kouření pod mostem. a jeho rty jsou v tom snu obyčejný, ničím zvláštní, ale chutnaj tak trochu hladově a to já občas jsem.
nevím, jak říct... jak říct, že se potřebuju zbavit všech těchhle slov. otázek, jesli se to smí a kdo se jak dívá. mohl by přijít a dělat naprosto cokoliv a nejspíš bych neřekla nic.

znovu spolu spíme. a jde to docela v pohodě, dokud o tom nechce mluvit. nedokážu říct, aby udělal tohle a tamto nebo aby něco dělal jinak, nedokážu celou dobu skoro nic říct a když, tak se hloupě směju, protože jsme tak strašně blízko a on pořád něco povídá. že jsem moc hezká, že se přece nemusím ničeho bát, že už ho jen tak neodradím. a potom mě líbá a já mám hlad, že musím mít v břiše snad kilometrovou díru a ono už to ani víc nejde.
zdá se mi, že důvěra je jen slova, nepolapitelnej pocit, kterej si snad ani nejde uvědomit. jakej byl zjistíte až když je pryč. ani si netroufám říkat, že je zpátky. přála bych si to. přála bych si, aby to takhle bylo pořád a já nebyla blázen, ale jen obyčejná, trochu nemocná, ale normální. přála bych si, aby bylo víc dní, kdy nacházím slova, abych dokázala stejně klidně mluvit o sobě jako o všem ostatním. občas řvu svoje názory ven, protože mám pocit, že se z nich pozvracím a potom říkám, že jsem skvělá nebo chytrá.
znáte to? když pak zavřete pusu a nejde vám ty slova prostě spolknout, protože jim podvědomě vůbec nevěříte? mám spoustu věcí, co mám ráda. svoji hudbu. taky věřím věcem, co si myslím, protože mám důvod si je myslet a troufnu si říct, že jsem nikdy nebyla úplně bez empatie. tyhle věci ke mně patří, ale nedokážu se na sebe podívat a prostě si tohle říct. že jsem přece chytrá. že sem patřím. že něco dokážu.

dělám si seznam knížek, co si chci přečíst a taky těch, co už jsem přečetla. dělám to teď jinak a pak jinak myslím a hodně jinak píšu.
někdy mi to hrozně chybí. pivo, tráva, možnost prostě slít to všechno dohromady a představovat si, že to vydrží, že to bude fungovat. vůbec se mu nedivím, ale nic to nemění na tom, že se pořád bojím.
ten první rok, co jsme se znali, měl H. otravu alkoholem a pumpovali mu žaludek. ještě jsem vůbec nevěděla, že je nemocnej. dneska, když mluvíme, blikaj mi před očima ty nízký čísla a strach a taky jakýsi hořko. až odejdem... a ono se to stane... už si na mě nevzpomene. potkáme se na srazech, pokud tam bude chodit. řeknem si, jak na hovno to bylo. a ani nevím, jestli se někdy přestanu bát, že ho jednou všichni opustí, nebo že ho neopustí vůbec a já se budu jen dívat, jak se rozpadaj všichni dohromady.
ještě je brzo. strašně brzo, sakra.
a já se rozpadám sama a není v tom žádnej rozdíl.

if dreams can’t come true, then why not pretend?

11. dubna 2015 v 22:10 | R. |  x.

mám ráda park bez lidí. kouřím a připadám si šťastně a svět vypadá vyrovnanej sám se sebou, jako bezpečný a klidný místo, nehybná hladina.
nejspíš nejsem stavěná na problémy, co nás teprve čekaj. a i když se nebojím umřít, vlastně se hrozně bojím, že umřou lidi kolem mě. protože mi nevadí, že po smrti se mnou nejspíš nic nebude, že možná zažiju miliony let prázdna nebo nezažiju vůbec nic, ale vadí mi, že někdo umírá a nejde tam, kam by měl jít.
jsou to kluci, co by měli poslouchat výbušnou hudbu a zkoušet lehký drogy, dávat holkám falešný čísla a pak se do jedný zamilovat a změnit pro ni alespoň sebe, ale ne nutně hned celej svět. jsou to kluci, co mluví do kamery a nejde jim vidět nic víc, než pár hnědejch očí. a ty oči jsou prázdný a mrtvý a zoufalý. jsou to dvacetiletý oči a jsou připravený zemřít a i když mluvěj o ráji, vlastně pláčou, když o tom sami sebe přesvědčují.
jsem ateista. přesto věřím v něco, co tak úplně nedá dohromady ani fyzika, ale na tom vlastně nesejde. neberu lidem boha a nebe a peklo a jejich strach postavenej na něčem naprosto zbytečným. neberu nikomu jeho předsudky a odhodlání k sebekázni kvůli pár set let staré knize. nikdy neberu nikomu nic a stejně to nechápu, protože jestli existuje bůh, proč by to nemohla být ta nejtolerantnější, nejpovznešenější a nejmilosrdnější vlna energie, jakou si jen dokážeem představit? proč, pokud existuje bůh a jeho moc je nekonečná, pochybujete o jeho rozhodnutích?
taky si myslím, že všichni máme právo si vzít život, ačkoliv je to strašně sobecká a nejspíš i zbabělá věc... nikoho za to neodsuzuju, je to otázka volby. nikdo ale nemá právo kvůli své slepotě zabít a ublížit dalším lidem. lidem, co umřít nechtěli. lidem, co se možná báli umřít. lidem, co tady ještě neskončili.
co to sakra máte za boha, že vám neřekl, ať se neserete do jeho věcí a že nikdo, nikdo než on sám, za něj mluvit nebude? co máte za boha, že vám káže zabíjet a šířit válku a bolest a smrt? co je to za víru, co jste si vybrali a co máte s očima, že nevidíte, co doprdele děláte? co jste to udělali z myšlenky na lásku, sounáležitost a smysl bytí?

víte, píšu to jako kráva na internet, protože je hezký, že tady sedím a piju čaj a připadám si strašně, ale někdo si možná právě na těle odpálil bombu někde v metru a nic se neděje, nikdo nic neříká, nikoho to vlastně vůbec nesere. a mně je prostě jen strašně špatně a nemůžu o tom přestat přemýšlet.

jsem tak jaksi nerozhodná, co bude dál. trenérka mi v květnu na tři týdny odjede, pak se na chvilku vrátí a pak zase pojede pryč. je to jako kdybych neměla mít nic. jiná trenérka je sice v brně, ale podstatně dražší, koně, který neznám. znovu začít od začátku, i když jen na měsíc nebo dva. pořád nevím, co bude dál. jestli vůbec něco chci, nebo se jen vezu a nechávám tomu čas, aby se to vyvrbilo. zase mě to baví, zase to funguje a hlavně funguju já, aniž bych u toho brečela a nenáviděla se.
mít víc času, možná už o tom ani nepřemýšlím a prostě spoustu věcí udělám, dokud ještě tak nějak můžu.
všichni mi říkaj, ať to udělám. když můžu, ať bojuju.
ale boje mám plný zuby. je mi špatně z neustálýho tlaku, co sama na sebe upírám a je mi špatně z rodiny a školy a brigád a vztahů a ze sexu, i když občas je fajn.

vždycky toho chci spoustu napsat, ale potom mi dojdou slova a hlavně síla cokoliv psát a o čemkoliv přemýšlet.
spánek je bezpečnější než slova.
stejně nic nezměním.