Březen 2015

is that black black enough?

31. března 2015 v 22:11 | R. |  x.

blíží se velikonoce. přijde mi, že jsem ještě ani nepřekonala šok z vánoc a najednou... je to tady zase. sice bez stromečků a s náloží sado-maso praktik k tomu, ale... jo, prostě v tom je souvislost. a protože nejsem věřící, možná by mě daleko spíš ukolíbal easter bunny, než pomlázka. a taky vím, že tohle není ten princip toho všeho.
beru ježíše jako jednoho ze spousty filozofů. a dost možná ne jednoho z těch, co jsem si oblíbila. neslyšela jsem o něm toho moc, kromě toho, že byl syn boží a kvůli tomu se nechal přibít na kříž... vlastně žádnou kouzelnou teorii. že jsme všichni voda a ve vodu se zase změníme, že naše podstata putuje z těla do těla a životní energie je jediná věc na tomhle světě, co nikdy nenachází konce, je nesmrtelná a sama o sobě tak čistá, průzračně dokonalá a nevinná.
ale vina... vina je jen další iluze. něco, co jsme vytvořili. a zahalili jsme jí tolik věcí úplně zbytečně.
víc se pozastavujem nad tím, že někdo měl sex, než nad tím, že někdo někoho zmlátil nebo urážel.
někdy je mi hrozně líto, že vůbec myslím. nebo čtu nebo se ptám nebo dělám všechny tyhle věci. ale abych byla upřímná tak jsem sakra opředená vinou a to nevěřím v nikoho a v nic, než je to, čeho se můžu dotknout a co můžu cítit.

docela mě uklidňuje vědomí, jak snadný to s chlapama je. je sice zatraceně chytrej, ale pořád tak jaksi jinde, než já. nejsem chytřejší, spíš... dospělejší. jiný priority, názory, vztahy. nejděsivější je, že to vidí a narozdíl ode mě se to ani nebojí říct nahlas.
tentokrát mi dal kytku a čokoládu a ani nevím, jak se cítím, protože se necítím vlastně nijak. je mi fajn. asi je. asi je to nepodstatná informace, ale... přežiju to. nějak.
měla bych se učit.
měla bych jít spát.
měla bych přestat.

už to mám skoro dopsaný. jsme skoro úplný. zpětně když to čtu, spousta se mi toho vybavuje. brutální socha na útesu v ilfracombe, nakupování v londýnským tescu, pálivej wrap... bylo na něm napsaný chilli, nah. jak jsme jezdili na lyžích mezi stromama v lese a po asfaltce a vlastně úplně všude, kde to bylo dolů z kopce a byl tam sníh. jak nám jeden kluk z křesťanskýho gymplu pochcal kliku od chatky. že mě P. držel za ruku a jak byla teplá a leklá jako ryba. jak mě tehdy x let zpátky poprvé vyválel ve sněhu a já z něj byla naprosto šílená, šílená hrůzou a taky... tímhle něčím. všechny ty společný cesty hromadnou, tramvaje, vlaky, autobusy a metra. londýnský oko. orloje, průvodci, blbý kecy a bordel.
jeden rok neshrnu do pár vět. nikdy.

jak se jmenuje fóbie z řešení problémů?
a proč mi vracej úzkost?
nejhorší na tom všem mi přijde, že se s tím začínám sžívat. přijímat ten fakt, že takhle to je. a brát to jako úplně normální věc. jako kdybych zavřela oči nad tím, že to může být i jinak. že by se to mohlo vrátit do starejch kolejí.
občas mi řekne, že je to strašný. doslova takhle. a já tady potom sedím a říkám si... vážně to je strašný. ale co můžu dělat? můžu se sebepoškozovat, můžu kouřit, můžu se opít a zhulit a na chvilku se vysvobodit. můžu se zabít a doufat, že přijde život po životě, že moje podstata a životní energie jsou čistší, než to vypadá... blablabla. můžu prostě koupit tři byličky tabáku a vodku a doufat, že internet nelže. a občas bych chtěla. opravdu moc bych chtěla, i když vážně nevím proč.
kdy se z člověka stane takovej debil?
jenže se snažím... a je trochu frustrující nevědět proč. ale snažím se. dokola a dokola a dokola.


it’s just better in my mind.

29. března 2015 v 22:02 | R. |  x.
vždycky se zhroutím a pak se znova nadechnu tak zhluboka, až mi to málem rotrhá plíce.
psychiatr by tomu možná říkal mánie a já vlastně nevím... nevím nic. možná se jí začínám podobat čím dál víc, až na to, že nejspíš nikdy nebudu tak silná, tak vyrovnaná, tak statečně zamlčující svůj druhej život. ten, ve kterým někomu plní břicho jedem a já nemůžu zavřít oči, abych se nemusela dívat, jak zvrací litry krve. kde jsem já ten největší zmetek, protože se to děje v mojí hlavě. v kleci, z který není kam utýct.
takže píšu, píšu, protože mi to řekli, opravuju cizí slova tak, aby se mi líbili, překládám myšlenky, vkládám lidem do úst, co by si měli myslet, co by měli cítit, dělám z nich někoho tolerantnějšího. někoho, kdo řekne nesedli jsme si a ne nesnášeli jsme se.
nemám ráda kompromisy, když vypadaj takhle. někdy bych chtěla dostat všechno a ne jen slabej odvar a vědomí, že dlužím. dlužím celý miliardy a tuny kyslíku, protože mi nenarostly žábry.

už mám dva články. tak málo. příliš málo slov, aby dokázaly vyjídřit, kdo jsme a kdo jsme byli a jak jsme seděli na posteli a já měla kravatu od metaxy a černej klobouk a dost naivní představu o světě. není nic, co by tohle dokázalo nějak zachytit a je mi to jedno a má to tak bejt. a nechci za nikým chodit a prosit o pár vět do prázdna, co nikomu nic neřeknou, protože stejně... smíme napsat pravdu? veřejně a nahlas?
nejspíš ne.
říkáme si to potichu a sami.
a nejspíš to tak zůstane.
tajemství jsou od toho, aby se lidem říkali, ale tiše, jako kdyby na nich záleželo o něco víc, než na těch ostatních věcech.

zkouším to pořád dokola jako blbec.
píšu životopis. píšu nás. píšu tohle. děsí mě zítřek a všechno. don't give a damn about the wreck you leave in. but it's not so easy.
chci vědět všechno a nepřipuštět nic. a dostat se až na začátek toho všeho.
dělat, jako že to ještě nepřešlo, že to ještě není pryč a že se to může stát znovu. znovu ho tak vidět a cítit něco jinýho... ten prvotní příliv, bouřku, whatever. trhal mi žíly. chtěla jsem umřít. chtěla jsem... co jsem vlastně chtěla? doufala jsem? že to rozsekne? určí kudy kam? že mě nechá a já... otevřu oči?
nejvíc rozčarovaná jsem z toho, že už ani nevím, proč tohle všechno píšu. nedělám to pro sebe. nedělám to pro nikoho dalšího. ani nemám nějakou zvláštní potřebu dostávat věci ven, protože ve výsledku... možná jsem se nezbláznila, ale nijak zvlášť mi to život nezlepšuje. předu si klubíčko tajemství. no a? nebo spíš... kdo ne?

když otvíráte dveře, za kterýma leží mrtvola, víte to už dopředu? cítíte to tam někde hluboko? když někdo odejde? umře ve vás jeho přítomnost, nebo se vytrácí s pohledem na pomalu rostoucí chlad? vytratí se vůbec někdy? a jak víte, že ji nevzbudíte, když jdete k její posteli? když rozhrnete závěsy nebo rozsvítíte světlo, když s ní zatřesete a zeptáte se, jestli chce kafe... jak sakra víte?
a co mám s tím vším dělat?

getting nowhere.

28. března 2015 v 21:55 | R. |  x.

actually, i don't f* know whats going on.
když jedu dopředu, všechno dělám s ledovým klidem, takovou tou tupostí, což je nejspíš přesně ten způsob, jak se naučit v tomhle světě žít. organizovat, dávat dohromady, mluvit s lidma, nepřemýšlet, necítit, nepanikařit. za den napsat tak dvaceti lidem - to je mimochodem za jedinej den asi dvakrát tolik, kolik to bylo za poslední tři měsíce.
ani jsem si nevšimla, že už končí březen. a nic se nestalo. nic se nezměnilo. jsem pořád zaseklá v tomhle podivným nevysvětlitelně komplikovaně nekomplikovaným bodě, kdy mi nechybí nic... nic kromě jistoty a sebelásky. a trocha víc odhodlání, nejspíš...
nenávidím to. anglina, matika, poslechnout si, že nic nedělám, říct, že přestanu kouřit a koupit si další krabku, zkurvit si nohy, snažit se... snažit se znova a znova, zapíjet to vínem, topit to ve vaně, pohřbívat vzadu na zahradě, házet dolů ze střechy, utíkat před tím do lesa a pak zjistit, že to pořád stojí vedle mě.
"co se stalo?"
"co se mělo stát?"
"však víš..."
"nevím...?"
"tak dobře. necháme to bejt."

a potom jsme se opili. šíleně a hloupě.
a měla bych se cítit jako zmetek a debil, ale je mi to vlastně úplně jedno. necítím nic.
dočetla jsem se, že při dodržení správnýho postupu vás sto gramů tabáku přes noc může uspat jak šípkovou růženku... tvrdě a nejmíň na sto let. tiše a bez krve. ve vlastní posteli, doma, v bezpečí...

chtěla bych napsat, jak hezký to bylo. ležela jsem a propínaly mi prsty. po dlouhý době jsem mu nejspíš připadala bezpečná... že nezradím, že se nepodívám na někoho jinýho, že neřeknu další sarkastickou poznámku, nezačnu zpívat něco, co nezná, nevytáhnu další cigaretu.
pokaždý si připadám... vysvobozeně... když... když mě zvedne ze země. a už nejsem nic, co jsem, když stojím. už nic nevážím, už na mě nefunguje gravitace, už nesejde na tom, co cítím a proč, je úplně jedno, co všechno na sobě nesnáším, prostě jen... chvilku nejsem nic víc, než prostě nic.


i just wanted to be real like you.

26. března 2015 v 20:21 | R. |  x.

napadlo vás někdy, čím byste chtěli bejt bez ohledu na to, jak užitečný a reálný to je?
obsluha v čajovně. dělat doma ovocný dorty. mít bio farmu plnou spokojenejch šťastně bučících krav, protože přesně o tomhle nejspíš přemýšlím, když piju mlíko. psát knížky. jezdit s taxíkem po šílenech tureckejch cestách, nedržet volant a lítat s rukou na kapotě toho komicky žlutýho auta. objevit recept na panna cottu, co chutná jako nebe.
možná, že jednou něco velkýho najdu. smysl bytí. přesvědčení, že něco nějak skutečně může bejt. důvod, proč zahladit pochybnosti a zvednout se z modrý točící židle.
někdy... občas... přemýšlím... že bych porušila přesvědčení a pořídila si dítě. jasně, že ne hned. jasně, že ne jen tak s někým. jasně, že jsem se úplně zbláznila. je asi tak milion věcí, o kterejch jsem si skoro jistá, že je nikdy nezvládnu, a jednou z nich je nejspíš i to, že nikdy nezvládnu unýst, že bych to byla já, kdo ubližuju, riskuje a miluje den co den víc a víc a že stačí tak málo, aby člověk stoupnul vedle.
ale je tak snadný prostě nezištně, bez očekávání a ohledu na to, jak moc zraněný jste, milovat. jen tak, protože smím a protože bych možná i měla.
nebo si prostě pořídím psa.

hodně věcem nerozumím.
když je vidím, uprostřed tý koňma vonící zahrady, jak zalejval vodku džusem. a vlastně to vůbec nedává smysl. piju bílý víno a kouřím černý cigarety, směju se nejdřív trochu a potom víc a ani nejsem moc zlá... jsem to jen po vážně dlouhý době já a připadám si pochopeně, přijatě, svobodně a že dýchám, sakra, sakra, já se nedusím a stejně se zalknu.
hráli jsme na kytaru.
vymýšleli texty jak do podělaně populárně stupidní hudby.
použili "thug life" a u toho jsme jedli hranolky s kečupem a jezdili na kole po zahradě tam a zpátky a váleli se v trávě a byli celý od bláta a mluvili, mluvili pořád dokola. nahlas, potichu, otevřeně a hloupě a jako děti.
milovala jsem je tak hrozně moc až mi hořely plíce.
za ty cigarety, trochu respektu, hlas bez pohrdání, výskyt slova psycholog a deprese, za doutníky a "jenže ona mě pořád miluje a já byl moc ožralej, tak jsem ji nechal jít".
chtělo se mi křičet.
a potom tam stál. kámoš. heh. vlasy jako billie joe a vytahaná mikina, ta fixace na ten obraz, jak tahá ze skla. zasraně hrál na klavír numb od linkin park.
přísahám, že bych skočila hlavou do zdi, kdyby se nedívalo tolik lidí. a taky přísahám, že by přesně věděl, co myslím a proč a jak mi vjel do kůže úplně bez rozpaků, nějakýho upozornění nebo čehokoliv.

z ničeho nic moc není. nestíhám vlastně nic a hodně spím... vlastně ani nikam nechodím, nic moc nedělám, vysrala jsem se na cvičení, běhání, zdravou stravu, kouřím jako fabrika a pitomej alkoholovej půst jsem nejspíš tak jaksi porušila. trochu se vzpamatovávám. jedno šlápnutí vedle dost reálně se rozlízající snad třicet čísel. ne hluboký, necitlivý a stejně tak šíleně vypadající, že se mi tomu nechce věřit.
tu jednu noc. nemohla jsem od bolesti spát. tepala, pálila, vřela. kolíbala mnou sem a tam.
ráno jsem si připadala očistěná. až je to hloupý.
v dubnu jdu na první letošní koncert. což je nic moc. asi si ani nestěžuju, je toho hodně a jsem unavená i na hudbu. ale těším se, ne že ne.

can i just... cut it out of my head?

24. března 2015 v 19:59 | R. |  x.
byla tady a teď tady najednou není. není zastrčená tam, kde by měla. není nikde na stole.
osudová, křehká... ztracená. zase.
jenže lidi jako já si cestu nejspíš vždycky najdou. do bezpečí, do tý teplý, hřejivý náruče.
chtěla bych mít sílu, abych mohla rukama bušit do zdí a skříní a křičet. chtěla bych v sobě najít ten způsob, jak zastavit uprostřed lesní cesty a začít prostě řvát. nejen vnitřně. doopravdy.
než začneš, zkus uvnitř řvát jako šílená, připravit si vlastní vnitřní napětí. a všechno ho pusť ven. neměl to říkat. protože napětí jsme zvládla, ale ven se mu nechtělo. protože z minuty na minutu jsem dosáhla teploty, co by roztavila slunce, kdyby bylo jen o kousek blíž.
pořád hledám lehkost... a ta mrcha je snad nadobro pryč.

napiš už něco,
alespoň pár vět.
mluv. musíš mluvit.
nebo piš. to stačí.
komunikuj se sebou.
vždyť zatraceně ani nevíš, co se v tobě samotný děje, když to neděláš.
prodáváš se, aby se cítil líp.
vidíš, co děláš?
kvůli tomu, aby neodešel?
proč to děláš?
proč se tak moc nenávidíš?
tak to napiš.
řekni světu,
jaká mrdka jsi.
a jak tady jen zabíráš místo.

nejspíš se toho docela dost stalo. jenže si to nepamatuju.
jela jsem s K. vlakem. zakopaly jsme válečnou sekeru... nejspíš. nejsmutnější na tom je, že se mi po těch kravinách i docela stýská. měla bych bejt lehčí, ale nohy mám jako z železa.
v létě pojedem na tři dny někam na chatu. jestli pojedu já, to je právě ta pitomá otázka, na kterou nedokážu odpovědět. chci? můžu? co tam budu dělat? jak na tom budu někdy v červenci? takhle? hůř? líp?
chci. se. nechat. pohltit.
takže čtu, vrtám se v tom nosem, pokouším se o úsměv, vciťuju se do postav a nikdo mi nepřipadá tak pitomej, jak by měl. všichni a všechno mi chybí. usínám pohlcená do úzkosti a s tou v patách se taky probouzím a nevím nic.
a cigarety, co mám, ani nedělaj díru do plic. nebo spíš nezalepěj tu, co tam už je?
přehnala jsem to.
nebolí to. hřeje. plazí se sem a tam.
s nějakým chlapem jsem skoro čtvrt hodiny sdílela polňačku. povídali jsme si o psech. tak snadno. jako když víte, že za chvilku to skončí, ale vlastně je vám jedno, kdy to bude, protože to očekávání samoty je dost možná lepší, než samota samotná. prostor pro výbuch.
jdu a točí se mi hlava.

nevím, proč spolu spíme. a ta otázka zřejmě patří hlavně mě... proč s ním spím?
bylo to hezký. sakra, chtěla jsem ho pořád a celýho a utopila bych se v něm, kdyby měl jen o něco málo modřejší oči. a najednou nemůžu. chci říct, jasně, že ho nechám, aby mě píchal. ale modlím se. modlím se ke konci a k vlastní síle, abych nebrečela a taky aby nic neříkal. modlím se, aby se mi nedíval do obličeje a aby nechtěl, abych mluvila nebo se hýbala. a modlím se, modlím, aby to tím končilo.
a jsem ponížená. jako věc. zhnusená.
a nejvíc, nejvíc na celým světě mě děsí ta možnost, že možná budu muset něco říct. cokoliv.
nechci.
nechci předehru.
nechci slyšet pořád nic?
připadám si jako nefunkční výrobek.
nechci.
nechci.

and you can get what you want but it’s never enough.

20. března 2015 v 21:27 | R. |  x.

chtěla bych
aby z přízemí
až do nebe
rostl strom.
a pnul větve
až ke hvězdám.

obklopená účtenkama, mailama, barvama, jídlem, smradem z cigaret, hudbou a knížkama... zjišťuju, že bonbóny, co jsem právě otevřela, nejsou ty, co jsem chtěla. a najednou... konečně je mi tak nějak snesitelně. a tak mažu všechno, co jsem snad kdy napsala, mlátím do delete jako šílenec, chce se mi křičet a brečet, proč sakra zrovna já musím mít naprosto anonymní deníček na internetu, kde jsem tak děsivě upřímná, že se ani nemůžu podělit s kýmkoliv, kdo blízko mě existuje.
křičet a brečet a dramaticky klesat na kolena se mi poslední dobou chce vlastně skoro pořád.
kolikrát denně zavřete oči a prostě chcete klesnout k zemi zasraně mrtví? kolikrát denně si připomínáte, že se nemáte rouhat a že byste všechny jen zničili přesně tak, jak jste zničili sebe?

myslí si,
že umřu hlady.
a já umírám
na život.

denně
vídám umírat
kus sebe.
a nemám tušení,
co dál.

čtu. tak hrozně dlouho jsem se nikam neschovala. a teď se v tom přímo topím, jednu zavřu a druhou otvírám, hledám tituly jako posedlá, protože mě děsí, že ji zaklapnu a před očima se mi otevře to, čemu musím čelit. že prostě budu muset dál psát tenhle podělanej nekonečnej příběh, kde nikdo nedělá překvapivý rozhodnutí a v tom dobrým to nekončí, ale teprve začíná a zhoršuje se to... den ode dne se to zhoršuje. pěstuju si rakovinu v plicích jako ve skleníku, hýčkám ji, zpívám na dobrou noc, poctivě ji krmím. ale nikdo nepřijde, nikdo mi neprozradí zápletku, nikdo mě nerozuzlí.

neřekne
že ví
kolik zdí
v sobě mám.
neřekne
že rozumí
jak bolí
umřít
a pořád
bejt živá.


a tak nějak se na to zaměřuju, až je to směšný. probuzení, pláč. šukala bych někoho, kdo mě nezná, někoho, kdo se mi u toho nebude dívat do očí, někoho, kdo mi ublíží, někoho, kdo mě vezme za vlasy a hrst mu jich zůstane mezi prstama. řekne: "je to lepší?" a já: "díky."
takhle to udělám a ještě se cítím provinile, že jsem nebyla... uvolněnější. sex když ho chcete a když ne... je v tom šílenej rozdíl. dala bych cokoliv za to, aby hned potom odjel a myslel si, že je všechno jak má. dala bych si cokoliv za to, aby si všimnul toho, co celou tu dobu schovávám, aby se nějak proměnil a přestal mě bořit... aby mě dal sakra dohromady. protože když ne on, kdo teda?

když sedíme,
vypadáme jako cihly,
co pevně držely
u sebe,
a teď se válej
na zemi.

a volá mi H. a směje se a je strašně zhulenej. je to jako kdyby na chvilku ten vzduch fouknul sem, stejně se nedokážu nesmát, jak se přeříkává a tomu, co říká, otázkám na sex a představě, jak drží v ruce telefon.
občas se mi stýská. po tý teplý náruči, po opilosti, po porušování slibů, co si dávám. je fajn umírat a číst si a pít kafe bez kofeinu. je fajn polykat prášky na spaní a kreslit. a je fajn pít vodku a vnímat každej kilometr svý kůže. je fajn někoho občas bejt tak děsivě plná a smát se každýmu slovu. je fajn brečet ve vlaku. je v pohodě lhát.
na jedný takový střeše... ani to vlastně není pořádná střecha... trávím spoustu času. zabalená do deky sedím/ležím a kouřím a koukám do slunka, protože je tam vidět ať vychází nebo zapadá. je odtam vidět celej tenhle svět a na větvích zpívaj ptáci, poletujou kolem, jako kdyby hledali nikotin. a je jaro, protože zpívaj.

don't say a word.

18. března 2015 v 21:55 | R. |  x.

přemýšlím. ztrácím se.
zdi se bořej. z aut sršej jiskry. a kafe chutná jako peklo zalitý mlíkem.
nikdo mi tak neřekl snad celý roky.
nikdo mi nenapsal nikam srdíčko.
kreslila jsem si je na stehna, abych se přesvědčila, že mám alespoň jedno jediný. srdce. horký a tlukoucí. schopný cítit. něco. pustit někoho blíž. uvěřit, že na něčem záleží. že můžu. že zvládnu tady dál bejt.
a s cigaretou v puse si nepřipadám svodobná.
nepřipadám si osvoboditelná a důvěřivá.
za každým pohledem je tisíc pastiček na myši. našlapuju zlehka, jako na minovým poli, ale vlastně... může vybouchnout bez ohledu na zbrklost nebo otřesy země.
třesu se tak jak tak.
a tak snadno se mi čte o ztrátách. protože je to jako kdybych každej den postrádala něco, co ve mně umřelo a už nikdy se to nevrátí. jako kdyby byl všechen smysl prostě pryč.
rozumím ztrátě. nikdo neodešel a cítím ji taky.
vlastně lžu.

zvedáš oči, hledáš tam nahoře jedno jediný, to opravdový nebe. a ono tam není. schovává se za elektrickým vedením a zvukem rozpačitosti. všude je slyšet smích, ale ty se dál díváš oknem ven a oči máš veliký a modrý, bělmo čistý jako tvoje myšlenky. jako kdyby v tobě nikdy nebyla ani stopa po slzách. posloucháš, ale vlastně neslyšíš. v hrudníku kytary a bubny a basu, mrmlající a věčně nespokojenou, uslzenou pravdu, bezmoc, nohy pod peřinama z hrůzy. protínáš prsty, zalejváš se žalem. přeješ si zmizet a přeješ si, aby tě někdo našel. přeješ si mít tu moc řvát o pomoc a nevidět to pohrdání v cizích očích... to stejný vídáš ve vlastních, když na sebe koukáš do zrcadla.
je mi to líto.
je mi to všechno tak moc, moc líto.
že pro to ani nenácházím slova a slabiky.
nic na tom nemůžu změnit. jsem ochromená, paralizoavná, maličká moucha chycená v příliš veliký pavučině.
a hudba trýzní. rve uši. trhá hlavu na kusy. miliony ostrejch střepů, co se zabodávaj do hebký dětský kůže. ten pláč. děsnej křik.
najednou vím, jak moc to všechno nechci.
nechci tenhle život.
nechci tenhle svět znovu vidět.
jsem z něj znechucená ještě víc než ze svý vlastní existence.
jsem znechucená z lidí, co mám kolem sebe. z každý cigarety, z každýho loku vodky, z každýho rozšlápnutýho skla a jointa. je mi zle. je mi zle z těch slov a domluv a plánování a obchodů a poztrácenejch peněz. je mi zle z toho, kam jsem se dostala. a chci to zničit. chci ničit. chci vidět ty jiskry. chci krev. chci odpalovat bomby na vlastní kůži, bourat vztahy a potom hodně pít a říkat, co cítím a co si myslím. protože je to děsný, jak nikdo nechápe a nevěří, jak nikdo nic neví, jak koukaj přes modro-růžový brejle, co tak skvěle zakrývaj černo bílej svět, co vidím já.
nesmím. nesmím říkat, že brečím. nesmím říkat, že jsem hnusná a k ničemu. nesmím vidět ten obličej. nesmím. nesmím. nesmím. nesmím. nesmím. nesmím. nesmím.

jsem racek. orel a něco ušlechtilýho, silná a s ocasem vysoko neseným, arabsky hloupou elegancí. jsem jak ten šedej zmetek, jateční kobyla, slepá a beznadějná, odevzdaná, smířená, poslušně vystupující z přepravníku se smutkem v očích, jako kdyby to zatraceně věděla. a kdyby to viděla, tak pláče. pláče jezera a oceány a všechny tíhu, co nese na zádech. radši umřela, než žít v tom věčným kruhu, než chodit s hlavou skloněnou a nechat do sebe kopat.
nesnáším, když přes slzy nemůžu psát, protože se mi pletou písmena.
přijde mi, že mi něco ukradla.

i need a shrink just to tell me what i think.

17. března 2015 v 19:57 | R. |  x.

je to jakýsi seskupení náročnejch dní /měsíců.../.
úzkosti se vrátily téměř v plným rozsahu. nevím, co s nima. jsou jako lavina a dokonale vrhaj stín všude, kam se podívám. spím, ale probouzím se ještě unavenější, než jak jsem usínala. sny mi zněj v uších jako příběhy, co sama sobě vyprávím. píšu a píšu a předstírám nějakou morálku. můj článek si přečte celá škola. slohy, desítky vět, slova prohozený do prázdna. ničemu z toho nevěřím.
mohla bych se lhaním živit.
bolest je tak tupá, že se na ni ani nedá tancovat... a brečet.
ta šílená chuť si ublížit. v duchu je kreslím všude, plánuju místa, kde jsem ještě nebyla. směrem dolů, nahoru, doprava, doleva, našikmo, vedoucí až do nebes. pozor na místa, co jsou vidět. pozor na žíly, tam vede život a ten se brát nesmí. jako kdyby existoval bůh...

remember when we were such fools?

brečí v mojí náruči. a jsem to já, kdo má tu tíhu snýst. já, kdo drží celej jeho svět. na chvilku a přece.
a nejde mi to.

you're so mean
when you talk about yourself
you were wrong
change the voices
in your head
make them like you instead
so complicated
look happy, you'll make it
filled with so much hatred...

líbí se mi ten svět někde nahoře, vysoko nad životem, peklem dole.
líbí se mi jaro.
líbí se mi větve stromů. líbí se mi, že zpívaj ptáci. líbí se mi hudba co srší energií, protože sama žádnou nemám.
líbí se mi dokonce i ta dusivá bezmoc... protože si sice můžu stěžovat, ale stejně se nic nezmění.

i can barely sleep.

15. března 2015 v 22:26 | R. |  x.
i bet you're sorry.
hraje mi pořád v hlavě. a nevím, sakra. nevím. nevím. nevím, co by se teď mělo stát. nic mě nečeká. měla bych se na něco těšit ale nenacházím ten bod nikde v budoucnu.
a připadám si hloupá a k ničemu a nervózní a děsně těžkopádná. a když mu na nádraží visím kolem krku už mi není zima a čas už vůbec nikam neběží a na chvilku jsem skoro úplně v bezpečí, stejně mi nejde zapomenout, že to on je ten důvod proč brečím i ve snech a nemůžu řvát dost na hlas, aby mi někdo pomohl. nevím, co na tom bylo. nic neřekl, ani se nepohnul, přitisknul mě k sobě a dýchal mi do vlasů. a nemám ani tušení, proč se vždycky rozbrečím, když bych se měla uklidnit a proč ve mně všechny slova útěchy vyvolávaj ještě větší histerii.
vím, že kdyby ke mně nic necítil, postrádala bych to. ale takhle z toho šílím i za něj.

stejně ke mně ty černý nehty patřej ať chci nebo ne. dělaj mi hezčí ruce.
už dlouho jsem si nenamalovala oči černě.
nějakou dobu se sama sobě pokouším utýct než se vrátim do zajetejch kolejí. černobílá a chuť na cigaretu nebo špeka. říkám že nemůžu a občas chci, abych to zkusila a pak se poblila nebo spadla do šílený schízy, abych si to nějak potvrdila. ale to se nestalo. ten stav byl jinej a snad tisíckrát míň pohádkovej, ale nebylo mi zle. ani fyzicky, ani psychicky. točila se se mnou zem a proti vlastní vůli se mi zvedaly koutky. o nic nešlo. a nechtělo se mi domů. na prahu jako kdybych už úplně vystřízlivěla. celej stav prázdna a odumřelosti byl pryč. už jsem nebyla němá.
nevím, jestli do toho jít znovu, spíš ze zvědavosti a pro trochu té možnosti o tom občas někde utrousit. nezapadám už ani v tomhle, protože všichni básněj, jak skvělý to je, ale já... nevylejtám do hvězdnejch výšin a představa, co se mnou udělá ještě prda navíc, mě fakt děsí.
dala bych si víno. a jeho náruč. a tou opilostí podbarvenej pocit jeho ve mně nebo jak používá sprostý slova a vystrkuje spodní ret, aby si ze mě udělal prdel. a vždycky udělá to, o čem mi tvrdí, že se to nestane. nejspíš bych mohla mluvit o důvěře a takovejch kravinách, ale stejně o nic nejde. řeknu: "stejně to bude tak a tak".
a on: "nebude. fakt ne."
a já: "sázka?"
ale pak se stejně nikdy nevsadíme, protože nikdy nevíme o co... ale stejně jsem zase vyhrála.

s koňma jsme se přestěhovali do nový stáje. samo o sobě je to velkej krok, kterej mě paradoxně skoro vůbec nezasáhl tak jak by měl. chvilku to zabere zvyknout si kde co je, kudy se kam chodí, co se vyžaduje a co se nesmí a kterej kůň je svině a kterej by se naučil chodit po dvou aby se zavděčil. v blízký době možná dostanem novýho valáška na ježdění - jateční kobyla, což ve mně vzbuzuje spoustu sympatií. ta moje tam skončila a nejspíš bych dala nevím co, aby ji odtam někdo vytáhl, dal jí jíst, proběhnout ven a zaplatil veterináře.
každopádně ten ryzák nemá vůbec nic a to včetně jména. a strašně mu chutnaj bebe sušenky.
zvířata jsou zvláštní a svým způsobem obdivuhodný. vděčný a chápavý. jako kdyby věděly, že jste přišli a rozhodli se se o ně postarat, i když jste nemuseli a něco v jejich hlavě tak nějak seplo a vzrostlo v nekonečnej vděk a oddanost. choděj za váma jako pejsek, umazlený a nadšený z vaší pozornosti...

jím. hodně. vedem debaty o tom, jestli mám obří prdel nebo ne a jestli jsem hezká nebo se mu to zdá a proč pořád tak kecá a že je blbej.
okej... sama sobě se nelíbím. skoro vůbec. nejsem tlustá. jsem nejspíš úplně v onom ideálu, ve kterým bych měla bejt s ohledem na moji vejšku. ale líbí se mi být hubená. ne kvůli posraný pro-ana nebo potřebě někomu něco dokázat.
chci kontrolu. nad jídlem a sebou a pohybem a svým dechem.
no... a P. řekne, že moje prdel je malá a že jsem hezká, ale mohlo by mě bejt víc.
a nevím proč, najednou jsem z toho... zoufalá? znechucená? numím to pojmenovat.
a tak jím. a peču. a potom zase jím a přemýšlím, co upeču příště.
chtěla bych se vzdát a propadnout tomu.

líbí se mi pocit, když mu můžu brečet v náručí a poslouchat to ticho mezi náma. vědět, že nic neřekne a taky že mě nepustí. podívat se do těch modrejch očí, který jsou v tu chvíli tak nalomený... a vypustit ten tlak. konečně bejt volná. podělit se a vyhnat to pryč. a odevzdat se a vědět, že neodejde a že pro něj nemusím zase tak moc, i když nikdy není spokojenej. fyzicky je to jako kdybych byla posraná bohyně. nikdy neřekne, že cítím úplně špatně, i když to tak je. vlastně nevím, co po mně pořád chce, proč nemůže být vždycky tak v pohodě jako dneska... ale ani já nejsem, hmh? většinou to jenom neumím dát najevo.
možná bych měla. brečet, když tady je, ne když tady není. a zkoušet pořád dokola zdůvodnit to ticho.

the whole thing is a lie.

13. března 2015 v 19:29 | R. |  x.

mám pocit, že tenhle drobek je první věc, co se mi tenhle týden povedla...
byli jsme v divadle. pohádali jsme se.
zničila jsem ho.
a chtěla bych, aby mi to bylo jedno... nebo abych věděla, co s tím mám dělat. je moc pozdě. nemůžu dělat nic. nemám sílu to skončit, i když bych si přála, aby ode mě měl pokoj. nechci aby si myslel věci, co si myslí. nechci aby ke mně něco cítil, protože to, jakou sílu to má, mě znepokojuje. nemyslela jsem, že mě může někdo milovat... a že někdo může milovat víc než já jeho. trvalo to tak dlouho. a teď?
já nejsem chladná.
jen už prostě nejsem sebedestruktivní.
já chci žít.

and i smile as i respire
because i know they'll never win
there's a haze above my tv
that changes everything i see
and maybe if i continue watching
i'll lose the traits that worry me

chybí mi to. chybí mi černo před očima a všudypřítomnej stesk po něčem, co neexistuje, po místech, kde jsem nikdy nebyla a lidech, který jsem nikdy neměla možnost políbit. v hlavě mi pořád běhá ten obraz K., jak říká, že chce taky pusu. a nevím, jestli jsem měla.
asi jsem. jsem divná.
chybí mi pláč. chybí mi jizvy a krvácející rány. chybí mi střízlivění. chybí mi lapání po dechu a dusno. neumím žít takhle. jsem kurevsky prázdná. jsem nic a nikdo.
nebaví mě brát to s humorem. nebaví mě smát se pořád dokola stejnejm vtipům.

that i'm skin and bone.
just a cane and rusty throne.
all the castle's under siege.
but the sign outside says leave me alone.

čekám, že to přejde.
čekám, že přijde něco, co všechno zlomí. k lepšímu. je to jako ten smysl na chvilku najít a potom zahodit a dělat, že jste ho neviděli.
i'm too young to die.
break, break, break, break.
poznám všechno. poznám kdy ho to bolí a kdy ho to štve. nemusí nic říct, nemusí se mi ani podívat do očí a stejně to vím. protože nejsem slepá. a on je jako mělká voda. je tak snadný dosáhnout na dno. ale nevidí nic, když se na mě podívá. a já nevím čím to je. nejsem čitelná? mám pomačkaný stránky nebo slzy rozmazaly písmena?
nikdy jsem nechtěla, aby do mě někdo viděl. ale je unavující tady být sama. chci aby se na mě někdo podíval a řekl přesně to, co potřebuju slyšet.
já s tebou uteču, třeba na konec světa, když budeš chtít. schovám tě. postarám se o tebe.