Únor 2015

every hell deserves a heaven.

27. února 2015 v 22:37 | R. |  x.
for the nights
i drink too much
for when we talk
too much and i forget my words

neumím popisovat krásný věci... a chtěla bych, abych si je zapamatovala. chtěla bych se do nich dokázat vrátit znovu a znovu, umět jen zavřít oči a všechno zase cítit.
byla jsem naprosto vyčerpaná, když jsem za ním jela. nevím z čeho. šrotila jsem anglinu a tím to pro mě jaksi haslo, o fyzickejch aktivitách radši ani nemluvím. potom jsem ve vlaku málem usnula, ale těšila jsem se. po dlouhé době jsem se fakt těšila.
koupili jsme cigarety a nějaký modrý víno /well, proč se něco jmenuje modrý, když je to sakra červený, huh?/ přes jednoho známýho bezdomovce /je neuvěřitelně vtipný, že za ním můžete jít třeba dvacetkrát, ať vám něco koupí a že mu dáte peníze, a on vám stejně pokaždé řekne, že nemá peníze.../. nevím jestli jsem naprosto klesla a všechno zase poseru, nebo je to tentokrát jiný. pravdou je, že tohle je fajn. všechno je snažší. všechno funguje jak má. sex je... pokaždý lepší. a mě fascinuje učit se ho nazpaměť jen po hmatu, protože je můj. dobrovolně.
a začínám se bát, že já jsem zase jeho.
bylo to sakra silný. bejt úplná a ničeho se nebát a vlastně se i naprosto upřímně smát. poslouchat něco, čemu bych od nikoho jinýho vůbec nevěřila. přijímat něco, co sama sobě nedokážu dát ať se snažím sebevíc.
do háje se mnou.
v deset jsem si psala s J. o přítomnosti na pohřbech a kouření venku na zahradě... přesně do chvíle než zmizel a potom mi napsal, že ho sousedka přišla seřvat. zajímalo by mě, kdy se jeho pohled na mě změnil a znovu se mnou začal mluvit. taky mě dost frustrujou ty závěry, co všichni děláme. myslela jsem, že mě nesnáší a on zase myslel, že já nesnáším jeho. kvůli něčemu, co už je snad dva roky zpátky. najednou jsem byla ráda, že mi napsal. protože mi na něm nezáleží. a tak je jedno, co řeknu, napíšu, naznačím nebo udělám. možná prostě znovu zmizí. potom mě s technem v pozadí znovu seřve, že se málo bavím. aby se mi pak mohl přijít omluvit.
je to děsný. zvlášť proto, jak jsem se snažila nikomu neublížit.
jenže to nejde.

jsem ráda, že táta je zase doma. ani nevím proč.

nechce se mi věřit, že už je konec února. strašně to letí. fakt příšerně. stěžuju si na to skoro pořád, na jednu stranu jsem ráda, na druhou tohle fakt vůbec nechci. vím, že něco musí skončit, aby něco jinýho mohlo zase začít. taky vím, že změna je život. a další takovýhle optimistický věci, ale... teplo bude fajn, ale ne tak fajn, když koncem snad každýho měsíce končí taky dost hezkej úsek mýho života. lidi se mi ztrácej před očima.
co se týče předsevzetí, v některejch potupně selhávám. přesto už jsem přes dva měsíce čistá. myslím. ten zbytek mě tolik netrápí, protože tohle nikdy jsem stejně říkala spíš jako frázi, než jako něco, co bych myslela fakt vážně.

kdyby to bylo jen tady a teď, život by byl fajn.
možná už se těším, až nebudou žádný cíle, kterejch budu muset dosáhnout. najdu si nudnou, osm hodin trvající práci, po který zalezu domů, budu kouřit trávu a píchat a občas malovat divný obrazy jen kvůli tomu pocitu.
pořád se nemůžu rozhodnout, jestli v tom zabordeleným bytě budu bydlet sama, nebo s někým, kdo se mnou bude sledovat seriály a ignorovat existenci vesmíru. a vařit čaj a píct brownie a chodit běhat a co měsíc nakupovat nový polštáře.

overhead of the aqua blue.

26. února 2015 v 22:48 | R. |  x.
nevím, proč vždycky před návštěvou psychiatričky začne všechno kolabovat.
tentokrát mi to přijde, jako kdyby ten interval do příští návštěvy měla vypočítanej.
jenže vlastně nevím, co jí budu říkat... jestli je vůbec co. nic se neděje. občas se to vrací, ale vlastně je ten pokrok o dost větší, než jsem vůbec čekala.
"mám se fajn, mohla bych prosím jít domů a ještě tak měsíc předstírat, že jsem nemocná, abych nemusela mezi lidi?"
a v pondělí za školní psycholožkou na pohovor. nejradši bych to už měla za sebou.
občas mi cizí lidi hrozně připomínaj lidi, co znám. slovama, co používaj, přesvědčením o vlastní dokonalosti, samolibostí nebo humorem. je to jedno. zajímalo by mě, jestli bych poznala, že jsou to oni, kdybych od nich něco četla. jestli by někdo poznal, že tohle jsem já. mluvím jinak, než jak píšu. nejspíš o stejnejch věcech, jen předstírám, že to myslím spíš jako vtip.
nikdo mi neřekl, že když se jednou otevřu, už nikdy nebude tak snadný v sobě něco dusit.
je to otravný.

červený víno je jako nebe.
po dlouhý době se po něm směju. a je to děsně dobrej pocit.
ten zbytek byla vodka.
a on.
pořád ještě on.
stejně to všechno komplikuju a zamotávám se do něj, všechno ničím, ale vlastně ho chci celou dobu jenom ošukat, protože mi to tak prostě dává mnohem větší smysl. a pořád si připomínám, na co se soutředit, ale když... když bych měla, prostě to nejde.
zase kvůli mně brečel.
zase jsem zkoušela vypustit to před ním. dvě slzy a dost. citově vyprahlá mrcha, co na něj křičí a neví, co chce. potom dělám sklapovačky jako šílená a topím se ve vaně.

proč vždycky očekávám, že mě něco změní, když to se mnou vlastně neudělá vůbec nic?
jsem pořád stejná.
stačí mi pět minut, abych začala o tom, jak jsem blbá.
tentokrát ani nebyl důvod cítit se blbě.
něco ve mně chybí a nevím co to sakra je.
ale zase píšu a tam to narvat můžu. horem, spodem, je to jedno. jsou to jenom slova o lidech, který jsem si vymyslela, abych měla nad čím přemýšlet, když nemůžu spát.
v tomhle stavu je strašně zvláštní něco psát.
a na facebooku mi přestali fungovat smajlíci.

stavím kolem sebe zeď.

hodně toho dělám a už si nepamatuju, proč jsem s tím začala.
ponižuju se, ale nečekám, že mi to někdo vyvrátí nebo mi zalichotí.
shazuju svět kolem sebe. a dobře to vím. vidím tohle všechno a stejně s tím nic nedělám.

and in the end
i'd do it all again
i think you're my best friend

jsou věci, co stejně nedokážu nikdy říct. chtěla bych tě občas mít na celou noc.
je to trochu o ničem.



what holds your balance?

25. února 2015 v 19:51 | R. |  x.
měla bych psát článek.
měla bych spoustu věcí.
neměla bych se chovat jako zmetek.
neměla bych si myslet, že se chovám jako zmetek, když jsem se už chovala i hůř.

v pondělí večer jsem za ním stejně jela. autobusem. byl u něj B. a já nemohla skoro ani mluvit, což by nejspíš mělo mít nějakou hlubší myšlenku, ale vlastně jsem jen... nemohla. moje dny naplnilo nekonečný, intenzivní chtění jeho nahýho zadku pod mojí peřinou. a nemohla jsem to mít, protože jsme vařili posraný mlíko z trávy a on byl úplně... okouzlenej a rozčarovanej.
eh, ne že by mě to nesralo.
debilní připomínka minulejch týdnů a měsíců... hodně minulejch. nebo tak. jsem teď pořád hodně nervózní, ale ten zbytek docela klape. neměla bych zapomínat, jak děsný bylo žít a stejně se to dalo přežít. občas je to až s podivem.
potom jsme šli ven. měla jsem tolik cigaret, že mi z celý krabky zbyla jedna jediná... zpětně se za to proklínám, protože jsem vlastně ani neplánovala kupovat druhou. a ještě včera jsem si tím byla docela jistá, ale teď si říkám, proč ne? minimálně co se týče nervů, jsem na tom podtatně líp když si po ránu tu cigaretu dám.
po hlubokým vnitřním konfliktu jsem si s nima dala i dva prdy.
sakra, vůbec to neudělalo co mělo. nebyla jsem oslnivě šťastná, vysmátá a vzhledem k malýmu množství trávy taky komunikativní. byla jsem prostě jen úplně mrtvá a přilepená k jeho rameni, do kterýho jsem mumlala věci, co mi připadaly smutně vtipný.

z toho válení se mě bolí člověk.

k nějakýmu smíření se s touhle situací mi to ale moc nepomohlo. na účtu pořád jeden nechráněnej polo-sex, děsná chuť na... ehm, na něj, nervy jako prase a věci do školy na dodělávání snad ze dvou posledních týdnů, co jsem tam nebyla. matika mě zabíjí.
potom... jo, v úterý jsme to stejně dělali. a pořád mi to úplně nedochází.
mamka bude nasraná. zvlášť jestli si to přečte.

u seriálů život fakt šíleně utíká. taky mi už ani nepřipadá jako taková hrůza někoho zabít. asi špatnej výběr žánru.
víte, pořád musím přemýšlet nad těma dredama. nebo nad tím, že si odbarvím vlasy. nebo nad tím, že si to hodím na černo. nebo že si oholím hlavu. nebo že si ji nějak šikovně prostřelím.
měla bych bejt občas sobečtější. taky vím, že bych to na sobě nenáviděla stejně jako většinu podobnejch věcí. jsem sobecká v ohledech, ve kterejch si to ani neuvědomuju. ale nedokážu si to prostě vybrat a udělat něco, co prostě udělat chci. v tu chvíli snad ani není podstatný co to je. chci to tím víc, čím víc si to zakazuju. a žere mě to zevnitř. a mám chuť křičet a do něčeho mlátit. a uprostřed tohohle všeho...
vztek je úžasnej.

what if nothing matters anyway?

23. února 2015 v 14:01 | R. |  téma týdne
samo o sobě je tohle docela zvláštní téma týdne.
napadnout člověka může vlastně cokoliv.
z toho samýho důvodu mě právě teď nenapadá vůbec nic.

abych byla upřímná, jsem zmatená životem. sebou. lidma. tím klukem, kterýho bych po půl roce už měla jakž takž znát, ale stejně mě pořád dokola překvapuje. a někdy to milý je a někdy ani trochu. jsem hrozně rozpolcená nad tím, co chci a co bych měla, co cítím a co mi říká rozum, čemu věřím a čemu ne.
není fér tohle muset řešit takhle brzo. ještě nechci být za nikoho zodpovědná. nechci být zodpovědná za sebe. nechci si uvědomovat plnou váhu věcí, do kterejch se pouštím, a taky bych chtěla mít sex se svým klukem a nemuset řešit všechny ty nepříjemnosti kolem a jak všichni říkaj, že je to blbej nápad. nechci se cítit takhle hrozně sklíčeně, když se dneska nevidíme, ale pořád je to tak, že ještě pár týdnů zpátky jsem dělala co jsem mohla, abych se mu mohla vyhnout.
řekl mi, že má pocit, že s ním už nechci být.
a já řekla, že prostě čekám, až mi začne chybět. a popravdě jsem ani nevěřila tomu, že se to vážně stane, ale teď... fakt docela šílím a ani není důvod proč bych měla.
být paranoidní je v mnoha ohledech strašný. že jste s někým tak dlouho, vídáte se ve škole, po škole a o víkendech, ale stejně se bojíte zeptat se, jestli se s váma dneska nechce vidět. protože víte, že něco dělá.
nah, vaří z trávy mlíko.
docela mě nasral. což ani neumím dát správným způsobem najevo, protože jsem prostě taková... nevím, jak mu říct, proč mi to vadí. prošla jsem si tím a mělo by to bejt za mnou. na vlastní kůži jsem si zkusila, že ani brko mě nevytáhne z těchhle sraček na víc než pár hodin a není to zrovna racionální způsob, jak od toho utýct.
snad jsem to vůbec nikdy nedělala pro zábavu. vždycky jsem jenom prchala. už poprvé jsem se cítila tak mizerně, že jsem do toho vlastně šla jen proto, že mi většina věcí byla dost jedno. ale bylo to fajn léto...

děsí mě, jak zvenčí život vypadá. když z toho ostrouháte všechny emoce, je to strašně snadný.
jenže po docela dlouhý době se necítím úplně nejlíp.
je jedno, jestli nějaký prášky beru nebo ne.
když si to nesrovnám v hlavě, všechno ostatní se rozpadá a cítím to až v konečcích prstů.
když jsem ho pustila tak blízko, naprosto jsem se fixovala. k tomu jak voní, mluví, líbá, jak chutná a pořád mi cuchá vlasy. taky k tomu, jak se na mě zhroutí a zavírá oči a zadrhává se mu dech... a v tu chvíli bych dala celkem cokoliv za to se s ním milovat.
jenže pořád někdo říká, že to není správný.
pořád nechápu proč.
protože mám jen jedno panenství? nebo proto, že guma může celkem snadno prasknout? nebo je to nemorální?
jenže jsem nikdy nelitovala ničeho, co se mezi náma stalo. že mě viděl nahou. viděl moje jizvy a stejně to nic nezměnilo na tom způsobu, jakým se mě dotýká. nelitovala jsem toho ani když jsem chtěla, aby to skončilo. a potom aby to bylo zpátky. ani tehdy, když jsem si myslela, že už to nikdy nebudu cítit stejně.
teď to tak zase cítím.

nevím, na čem vlastně sakra záleží.
nevím, na čem záleží mně. nemám sestavenej svůj žebříček priorit. a kdybych ho měla, možná by to bylo úplně špatně. všechno, co mi pomáhá být v pořádku, někdo odsuzuje. je jedno, jestli to jsou cigarety nebo sex nebo ta hrozná lhostejnost k tomu, co ze mě bude a jak budu jednou žít.
pod tlakem prostě nedokážu být v pořádku.
nebo šťastná. whatever.
věříte vůbec na štěstí? nejsem si jistá.
ani trochu.

pořád ode mě někdo něco očekává. rodina, přátelé. že budu mít nějaký hranice, za který nepůjdu. a samozřejmě, já je mám. pevně stanovený a troufám si říct, že i dost vysoký. jenže úplně někde jinde, než by se ostatním líbilo.
a tak jsem ublížila D.
a tak jsem ublížila i sobě. a jsou dny, kdy sama sobě pořád musím připomínat, že se tím nic nevyřeší.

ještě mě napadlo... konečně jsem si koupila kaktus.
vždycky někdo říká, ať to nedělám.
jenže já to udělat chci.

sober.

21. února 2015 v 14:18 | R. |  x.
well, napínavý to je. minimálně bude následujících pár dní, kdy uvidím, jestli dostanu krámy nebo ne. teoreticky... by to musela bejt super-mega-debilní-náhoda.
snad mám dobrou karmu.
takhle je to vždycky, co?
díky bohu, že to mám mít za pár dní a nebudu muset čekat měsíc. asi by mi jeblo, hehe.
celá ta situace je absurdní.
hlavně ta posedlost, kterou to ve mně vyvolalo. poslední dva měsíce jsem si docela užívala být bez něj, protože to skřípalo. teď... mi chybí a chci ho tady a chci si ho vzít a už nikdy ho nikomu nedat. což bych samozřejmě nikomu neřekla, ale... sakra, podivně intenzivní.
tak proto to lidi dělaj. nah.

vyčerpává mě, jak rychle teď čas běží. nestíhám se nudit. ještě jsem ani nezačla být pořádně otrávená, že je září, a najednou je konec února. what the hell maaan? nemluvě o tom, že tím veškerá prdel docela smutně končí. nebo mi to tak alespoň přijde. stejně končím tím, že procházím starý společný fotky a zaraženě si uvědomuju, jak vypadal ještě dva roky zpátky. agh, úžasně.
změnila jsem. fakt obrovsky moc.

vytáčí mě, jak je venku hezky a já sedím doma na zadku a prej nemám nikam chodit. okej, radši budu další týden nemocná, než těhotná, co si budeme povídat, takže... tak. díky karmo, mysli na mě.

pokaždé, když poslouchám fake your death, vzpomenu si, jak jsem ji slyšela poprvé. věděla jsem, že ten den to přijde, ale prostě jsem to nečekala. a potom... ty první slova. na poprvé jsem vlastně neviděla ani neslyšela skoro nic. a někdo mi řekl, že je to jenom písnička.
i miss my favourite idea.

potřebovala bych spoustu věcí.
nápad.
inspiraci.
múzu.
chuť.
sílu.
ubrat vášně.
zklidnit mysl.
uzdravit se.
kondomy.
odvahu.
jeho vedle sebe.
tričko, co voní jako on.
čas.
prostor.
dost peněz.

a červený víno.

pořád se mi to vrací. tak živě. pořád tuším, jaký to celý bylo, jak se díval, jaká hudba přesně hrála.
taky jak jsme spolu tehdy chtěli jet. jak hrozně byl najednou nesvůj. poprvý jsem se pro něj snažila mít věci nějak pod kontrolou... spíš než že bych chtěla aby se necítil blbě, chtěla jsem si udržet tu masku, zůstat pro něj pořád stejná. nemusel to vědět.
šlo to správným směrem.
tyhle věci nevycítíte.
všechno je otázka rozhodnutí.
řekl mi, že jsem se mu musela smát, když odešel. nesmála jsem se. snažila jsem se pochopit, co se stalo a jak. jakto, že chvíli tam byl se mnou, jen on. a mluvil o úplně hloupejch věcech a smál se a potom... něco řekl a odešel. jo, bylo mi trapně. vypadalo to jako kdyby tam se mnou prostě nechtěl být a tak použil tu nejblbější výmluvu, co ho napadla, aby se tomu mohl vyhnout.
nesmála jsem se.

z mojí postele by se dala udělat rodinná hrobka.
jsou v ní tak tři prdele místa.

i just can't get it.

20. února 2015 v 20:00 | R. |  x.
nevím, co se to vlastně stalo.
bylo to jako vždycky.
líbali jsme se. a já ho navedla. a chtěla jsem ho. v tu chvíli, jak tam byl, nade mnou a...
sakra, cítila jsem ho. a nikdo neřekl ani slovo, neodvážila jsem se snad ani dejchat.
cítila jsem ho. v sobě. a jeho ruce na mejch bocích a jeho rty a každej pohyb.
nebolelo to.
vůbec.
bylo to vlastně strašně... snadný.
hráli thirty second to mars. a byla jsem v bezpečí.
mělo to být jiný, ne? mělo to bolet nebo jsem měla cítit tlak nebo mít strach. měli jsme se cítit trapně nebo tak něco.
takhle to byly prostě jen ty dvě až tři nejdůvěrnější minuty v mým životě.

dlouho potom jsme se k sobě tiskly. tekly mi slzy, ale nebylo mi to líto. ani jsem se nebála.
nemohla jsem to pochopit.
nejspíš nemůžu tak nějak pořád.
co se to do hajzlu stalo?
jakto? jak? co jsem udělala?
paradoxně v tu chvíli jsem si uvědomila, že mi neublížil. celou tu dobu... dělal tu chybu se mnou. a sakra, třeba ne. třeba to nebyla chyba. cítím se fajn.
jen nějak nemám slova.
ale je mi fajn.
zatraceně moc ho chci. ještě víc než předtím.

calm. i guess.

19. února 2015 v 22:06 | R. |  x.
can you tell me what it's like?
or how it's going to be?

nemám moc o čem psát, protože když nikam nechodím a téměř s nikým nemluvím, prostě se nic neděje. jsou to maličkosti, co mi dávaj pocit relativního štěstí... jako dokoukat další sérii, uvařit oběd a... jo, vlasně je to všechno, co jsem a poslední dny vládla udělat. občas po sobě uklidím ten bordel, sama k sobě pronesu nějakou sarkastickou poznámku, odpovím někomu z těch lidí, co mi píšou, jak se mám, že teda v pohodě, ale že moje rýma ani bolehlav se zatím evidentně moc pryč nechystaj.
jsem doma ráda. je to uklidňující, připadám si bezpečně. těch pár hodin nic nemůže narušit moji samotu, to ticho, který zaplňuju hudbou nebo nějakým filmem, co vlastně ani nesleduju. sem tam si sednu na schody na půdu a zapálím si, čistě z jakýsi... rezigrance? a v tu chvíli nepotřebuju nic víc.
možná by mě nebavilo tak žít věčně. ale pár týdnů bych to vydržela. vědět, že nikdo nepřijde, nemuset se připravovat, obklopit se jakousi vnitřní nekonfliktností. užívám si ji, protože tady taky nebyla vždycky. je to poprvý po dlouhý době, co jsem doma a nevedu vnitřní boje.

dny hrozně letěj.

občas si pořád říkám, že se musí něco stát. něco, co všechno změní. přelije minulost jako beton, pohřbí a dovolí mi úplně... zapomenout.
jenže bych možná zapomínat neměla.
když nejsem tak zranitelná, daří se mi ignorovat zranitelnost ostatních. ta vnitřní bolest je pryč, ale ta tvrdá skořápka zůstala. najednou je snažší říct něco, co je špatně. bejt taková, jaká bejt nechci už vůbec, za žádnou cenu, protože bych se sebou pak nedokázala vydržet.
ve chvíli, kdy něco vybudujete, strašně těžko se toho zbavuje.
a tak vlastně nevím, co bych měla budovat. jestli jsem na to už dost silná, jestli je správná chvíle. jestli jsou to ti správní lidi, kteří by to dokázali pochopit.
celou dobu se hledáte a snažíte se, aby to poznali, ale zároveň aby nemohli nic říct... protože nespokojenost, nedůvěra v sama sebe se nenosí. tohle je jinej svět. svět, ve kterým všichni máme svůj názor, svůj styl, kolem sebe skvělý lidi a originální pohled na tenhle život.
za předpokladu, že lžem všichni... jsem jediná, komu to dělá problémy?
a za předpokladu, že pro všechny je tohle úplně přirozený... tak proč pro mě ne? proč si spoustu věcí musím vtloukat do hlavy a proč mi nejde mluvit s takovým tím sebestředným zaujetím o tom, co se stalo doma, co dělám, jak se cítím a... všechno to ostatní.
už mě to ani nesere.
jen by bylo hezký se přes to konečně definitivně přenést.

in photos?

17. února 2015 v 16:34 | R. |  x.

konečně mi přišel. teď tak nějak nevím, jestli ho ještě chci, ale... jsem rozpolcená.
jsem prase.
potřebovala bych spíš něco jako destrukční notebook.

byla jsem u doktora, což sice bylo utrpení a tak, ale alespoň můžu zůstat týden doma aniž bych poslouchala, že se záměrně flákám. jenom doufám, že mi nebude tak blbě jako včera a dneska i zbytek tejdne, to bych toho stejně moc neudělala.
každopádně, ten obraz toho jelena tím pádem dokončím možná ještě tenhle rok. yay!


nebyla jsem fyzicky nemocná snad víc než půl roku... o tom, jak se občas schovávám doma protože jsem psychicky na sračky tentokrát třeba ani nemusíme... heh.
pravdou je, že nemám tušení, co se děje. čas běží strašně rychle. všechno je tak nějak až příliš samostatný a schopný se zařídit beze mě. občas bych doopravdy chtěla bejt šílená. víte... poddat se tak hluboce, že už by to nešlo vrátit. nestalo se nic tak velkýho, že bych přestala mít debilní nápady. jen mě opakovaně děsí ta kontrola. pilulka ráno, aktivní žití celý dny. prolila jsme spoustu slz i krve a najednou je to pryč. jsem vlastně v pořádku... jsem vlastně docela silná. jsem vlastně šíleně zmatená, protože... je to téměř neznámej pocit. pořád dokola.
doopravdy bych brala tu kapitolu mýho života vymazat. a jestli ještě pokračuje... nějak ji přeskočit. mluvit o tom až zpětně a říkat, že detaily si nevzpomínám. že to nebylo důležitý. že mě to nijak zvlášť neovlivnilo. že jsem se sebou smířená a už si nikdy nepřipadám jako dřív.


chtěla bych si odbarvit vlasy. prý to nemám dělat, což... okay, chci to udělat ještě víc. stejně jako když mi řekli, že by mi piercing do uzdičky neslušel... to má být provokace nebo co?


zase teď píšu... opatrně a moc mi to nejde. ale pořád je to rychlejší tempo než kapitola za čtvrt roku. určitým způsobem mě to pořád naplňuje a dělá mi to radost. je to fajn, když to občas může dávat smysl. nebo když můžu někomu dát něco, co sama nemám. tu vnitřní sílu se něčemu postavit. něčemu nebo klidně sobě.
zabíjím je všelijak. jen jsem nikdy nepoužila tu variantu, kterou jsem naplánovala pro sebe. což je absurdní a logický zároveň... nechci se ptát, jestli se to smí.
těžko se tomu věří, že těch pár řádků píšu celej den a ani si nevzpomínám, o čem v nich mluvím.
seriály mi vážně vymejvaj mozek. nebo jeho zbytky...

máte se?


you may be already dead and the earth might be the heaven, if you want.

15. února 2015 v 10:40 | R. |  x.

- horká hruška /hruškovej džus, šťáva z půlky limetky, máta, skořice a rum, projít varem a zaleptat tím tu díru v hrudníku/

vím, že ještě nejsem dospělá. skoro nic z toho neplyne, protože pokaždé, když řeknu, že bych dospělá bejt chtěla, ozve se někdo, kdo mi to co nejhlasitěj vyvrací. prý se nic nezmění. víte, nejde o to, že mi na občanku prodaj vodku aniž bych se cítila jako kráva... jde o očekávání. o to, že ještě ani nejsem dospělá, ale už teď chci o moc víc. o to, že se tady dusím a že tady nechci být. o ten pocit seberealizace. o pocit, že studuju něco, co jsem si vybrala, že vím, kam směřuju, že můžu někam jen tak odjet a bydlet třeba v hotelu a růst.
růst především.
protože čím delší dobu stojím na místě, tím větší je ten strach.
není to tak dlouho, co jsem měnila podruhé v životě školu. a to že jsem si zvykla... je zvláštní. je to už docela dávno, co jsem si někde připadala takhle jistá nějakým systémem a zvyklostma. nikdy předtím jsem nedokázala důvěřovat někomu, kdo dělal tyhle věci... a dneska je dělám taky. ani nevím, jestli je to otázkou zkaženosti nebo věkem nebo tam dřív nebo pozděj prostě dojdem všichni.
nepřestala jsem to být já.

v pátek jsem fakt chtěla na neonku. ani nevím proč. kdyby šel on, prostě bych tam chtěla být. řekl mi, že jestli je šance, že se v sobotu uvidíme, nepůjde tam, protože chce být se mnou. ideálně bez kocoviny. a tak jsme tam nešli. byla jsem jezdit a po dlouhé době... cítila jsem hrdost. při každým skoku. z té vyrovnanosti, shromážděnnosti. kontaktu bez bitev a přemlouvání, úplně prostá ochota. asi jsem šťastná, když to dělám... asi jsem tomu tentokrát i mnohem otevřenější, jako kdyby všechny ty vnitřní hlasy mluvící o slabosti zničehonic utichly a já měla přece jenom klid. dost ticha a prostoru na to, abych se přestala bát. pohybu vpřed, prudkejch zatáček a vejšky.
ten večer byl frustrující. ani moc nevím proč. pořád nechápu, co se to vlastně děje nebo že se to vůbec děje mně, aniž bych nad tím dokázala převzít kontrolu. srovnala jsem se spoustou věcí... už jenom s tím, jaká nejspíš jsem. a netvrdím, že jsem to dokázala sama... potřebovala jsem pomoc. a dostala jsem ji. a ještě ji dostanu, což je skvělej pocit. vědět, že je tady pro mě, že mě poslouchá, i když jsem to vůbec nečekala a dává mi filmový tipy... ačkoliv krajkářku jsem pořád neviděla a netuším, kde ji sehnat.
potřebuju čas, abych se srovnala i s tímhle. s touhle věcí, pro kterou ani nemám jméno. vztah? cit? je to jedno... přineslo to spoustu hrůzy, když jsem si to uvědomila. takovou ataku, jakou jsem snad ještě ani nezažila. a bylo to tak reálný, sakra.

přijel ke mně. přece jenom. a předstírali jsme, že se nic nestalo. a pak jsme se líbali.
nechci přemýšlet, jestli cítím, co bych měla. jestli něco takovýho vůbec je. D. mi napsala, že to vypadá, že s B. se to konečně někam posunulo... jdou na to až komicky pomalu. a prej u tý pusy nic necítila. žádný motýli. žádný ztěžklý nohy a podobný věci z knížek. přemýšlela jsem potom, jestli to takový vůbec někdy je. ale občas, když mě líbá, svírá se to ve mně. a občas, když se mi u toho dívá do očí a studuje můj obličej, bývá to mnohem silnější, než ten samotnej vrchol. takže... jaký to bylo, když mi dal první pusu?
vzniklo tam něco zvláštního, co tam ještě pár dní zpátky nebylo. těžko říct, co přesně to je. přesto... ze dne na den jsem byla úplně zničená a vzniklo z toho tohle. vyrovnala jsem se.
jistá jsem si jen opravdu málo věcma.
ale on neodejde.
chci to tak vlastně?

zapálili jsme svíčky a zatáhli závěsy.
nevadí mi, být tu pro něj. ať už jde o tohle nebo cokoliv jinýho. asi nemám sebeúctu nebo jinou věc, co se zoufale týká mýho vztahu k sobě samotné, ale... co má bejt? je to jen tělo. nevadilo mi do něj řezat nebo ho pálit a nevadí mi ani tohle. dokud to není naopak.
ničemu nerozumím.

neřekla bych, že jsem někdy chtěla, aby to někdo věděl nebo chápal za mě.
nějak jsem si zvykla, že mluvím v rámci nepochopitelnosti. mluvím a ani neočekávám, že někdo řekne "aha, jasně"... mlžím a mumlám a taky mluvím potichu, protože ve skutečnosti vůbec nechci, aby mě někdo slyšel.
není to tak, že nechci být s tebou. jen zrovna teď nechci být vůbec s nikým.
jo, jenže tohle se nezmění, víš? chceš být sama úplně pořád...

je to trapný, ale nemám ráda, když mě někdo chválí.
jako kdyby lhali... co tím vlastně kdo získá? vždyť vím, že dělám co můžu. a jestli to občas vyjde... co má bejt? nic to nemění na tom, že nechci, aby se na mě kdokoliv díval nebo aby se o mě někdo přehnaně zajímal.
chci svůj klid. zavřít dveře a malovat a občas jít ven a nakoupit a potom něco uvařit a dál se schovávat na internetu, kde je spousta lidí, co mají dost práce se sebou a tak nějak... příliš neodsouděj. jako kdyby to byly dva úplně rozdílný světy.

your own mortality slips your mind.

14. února 2015 v 8:38 | R. |  x.
brečela jsem. hodně. a jinak. křičela jsem do polštáře... a dusila jsem se. padaly na vás už stěny?
myslela jsem, že to unesu. naivně jsem si myslela, že třeba budu moct spát. že to třeba zvládnu aniž bych s ním znovu mluvila. ale on mi volal. jestli spolu ještě někdy... někdy... budem. a že mě má rád. nechtěl mi věřit, že i já jeho, když jsem dovolila, aby to skončilo. a smáli jsme se. spolu i do toho telefonu. debilním vtipům a tom, že se na to konečně můžem vysrat... necvičit a neholit se a nemuset nikam jezdit.
ani nevím, proč to muselo bolet tak moc. že nebyl na tomhle zkurveným světě nikdo, s kým bych tak otevřeně mluvit, jako s ním. že byl jen jedinej člověk, kterej mě mohl alespoň trochu znát, i když jsem vlastně nechtěla.
psali jsme si víc než dvě hodiny. spala jsem tak pět hodin, prášek na spaní byl úplně k ničemu. nemohla jsem se utišit a ani jsem nedokázala zůstat hrdá, abych s ním třeba mluvila až další den. řekl, že nikam nepůjde, protože neví, jestli mě chce vidět. a potom napsal, že na mě ráno počká a můžem si o tom promluvit. sama jsem si roztrhala hrudník a asi jsem to tak i chtěla a on tam pro mě stejně byl... jakto, sakra? proč?

stejně jsme se líbali. pomalu a celou dobu se usmíval. hladil mi tváře.
takže... dál nevím, co chci. nechci bejt bez něj. a nechci si znovu nechat ublížit... i když to tak nejspíš nemyslel. vím, jakej je. kdy má vztek a kdy ho to bolí tolik, že by byl radši, kdybych si to odnesla já.
nebaví mě to řešit a přemýšlet o tom.
nebaví mě pořád vidět ten problém v sobě, i když komukoliv jinýmu bych dokázala říct milion racionálních důvodů, proč se chovám, jak se chovám.
nejvíc mě vyčerpává, že mi dává čas, i když by neměl.
je to nekonečnej důvod se pořád vracet, i když ani nevím, jestli je to dobrý rozhodnutí.
není nic jako dobrý rozhodnutí.
není nic jako "ten pravej".
a je posranej valentýn.
a chtěla bych se s ním vyspat, protože... bych si pak třeba byla jistější, co mám dělat.
nebo taky ne.
poslouchám always a brečím, protože se bojím, že něco je pryč.

musím napsat článek o nějaké školní akci. musím už týden a ještě týden na to mám. well, stejně si nepamatuju, co se tam dělo a v psaní jsem nemožná, proč zrovna já?
v květnu jedem do německa. já, magi, D., fro, B., on, pája a ještě jedna random-známá/spolužačka/??. což snad bude... fajn. nevím, do jaké míry se bojím a do jaké míry se těším, protože bych jela tak nějak kamkoliv, abychom mohli být spolu jako lidi a kamarádi a ne jako... známí, co spolu občas zajdou na cígo nebo prda. nemluvě o tom, že toho prda už si ani dát nesmím. takže oficiální dohoda zní, žádná tráva a alkohol celý tři dny. jakože wow. just kidding.
jsem strašnej člověk.
nevím, co si mám o sobě myslet.
chtěla bych nemyslet.
chtěla bych se zhulit a prostě na chvilku zase vypnout.

i dont wanna hide here anymore.

nemyslela jsem, že zrovna magi mě podrží. je to první bod z toho dlouhýho seznamu věcí, co jsem nečekala a co se staly. i když... jsem tušila, že B. ví, jak na to jsem.
jsem ráda, že mě neodsoudil. asi by mě zničilo, kdyby jo, ale... nečekala jsem, že se nic nezmění a bude tady dál, i když ne tak docela, aby se neřeklo. aniž bych o to kdy žádala, rozhodl se bejt na mý straně. a to znamená hodně.