Leden 2015

and i can't... i can't ever wake up.

30. ledna 2015 v 21:07 | R. |  the diary of a fucked up girl.
místa, kde to znáte, jsou stejně děsivý, jako místa, kde jste nebyli nikdy. už pár dní se pokouším si vzpomenout, jaký že to vlastně bylo, jak se tam spalo, kolikrát za noc někdo otvíral okno a co jsem tam sakra dělala. nemyslela jsem, že to tam ještě někdy uvidím, i když se mluvilo už o spoustě věcí a spoustu jsme toho stihli naplánovat.
je to život. tak nějak od něj nečekám, že vyjde hned na první pokus... popřípadě nečekám radši už vůbec nic.
jedna vzpomínka překrývá druhou. se základkou jsem jezdila do jedný takový chaty. s bernardýrem. byla jsem tam tolikrát, že si pomatuju, jak byl rok od roku větší a větší a pořád se toulal po chodbách. jeden rok, když jsem tam byla, jsem se pohádala s tím úplně prvním klukem, do kterýho jsem kdy byla... eh, zamilovaná? nevím proč, docela mě překvapuje, že z tý bolesti, kterou jsem po čemkoliv takovým vždycky cítila, si nepamatuju vůbec nic.
v těchhle momentech ani nevím, k čemu tak hrozně tíhnu. kvůli čemu v sobě mám tenhle stesk. kapela, co se rozpadla? život, co se mi denně rozpadá a zase skládá dohromady? že už ani nemám chuť soustředit se na to, v jaký fázi zrovna jsem? děje se to tak rychle, že o tom naprosto ztrácím představu.
neznám pravdu. ne celou... a to dává šíleně moc prostoru paranoiám.
i'm so dirty babe.
kam to kurva odešlo, že to nikde nemůžu najít?

ani nevím, jestli mi vážně ublížil. jestli jsem dovolila, aby se to stalo, protože jsem dělala všechno pro to, aby to skrz mě neprosáklo, aby se to nezažralo tam hluboko dovnitř, odkud už to nikdy nikdo nevytáhne. nemám nejmenší představu o tom, kdo jsem v týhle situaci. jestli je to jen tolerance a trpělivost, nebo jsem ho jenom zničila natolik, aby jich bylo zapotřebí. mám pocit, že všechno je moje vina a ani to nedokážu říct nahlas, protože... to nezní jako fakt, kterej by se dal přejít bez vysvětlování. a na to už nemám. prostě nemám sílu cokoliv upřesňovat. říkat myšlenky nahlas je snad ten nejbolestivější proces ze všech.
i tried. i tried.

pořád se něco děje a bylo by fajn to napsat. kdyby mi to tolik neunikalo, neslívalo se v jedno, tíhu v hlavě a nejistotu v hrudníku, když pořád ještě nevím... nevím nic. co budu dělat, jak to budu dělat, jestli to vůbec udělat chci a jestli jsem na to dost silná. jediný, co mě žene, je to, že chci pryč. a že bych pro to udělala spoustu šílenejch věcí.
"je mi to jedno."
není.
asi není povinnost bejt hodná. ale stejně jsem. protože chci a protože v ničem jiným moc smyslu nevidím. možná jsem si vybrala jedinýho člověka, ke kterýmu zvládám bejt hodná i přes ty sračky... nejspíš jen proto, že vím, že dřív nebo pozděj to stejně skončí. mělo by to bolet, ale připadám si s tím smířená. ne proto, že bych to chtěla. spíš proto, že jednoho dne skončí všechno. neděsilo by mě odejít. ani už mi nebušilo srdce, když jsem to psala.
tak slabá, že ani nezvládnu vstát z postele.

týden se neozvu, jedině kdybych D. ukradla notebook a sebrala odvahu na něm psát blog, což mi moc jako reálná možnost nepřipadá. mějte se hezky... eh, nebo alespoň snesitelně?
nemůžu uvěřit, že jsem mu k valentýnovi fakt objednala v sex shopu pouta. jsem zvrhlá... a navíc jsem nikdy nic takovýho slavit nechtěla.

when happiness doesn't work.

29. ledna 2015 v 19:22 | R. |  the diary of a fucked up girl.

asi je to trochu trapný, ale na geeho koncert jsem zvládla docela úspěšně zapomenout. pohřbila jsem to... nebýt M., ani si nevzpomenu, že je to včera. měla jsem tam bejt. kdyby bylo auto, kdyby byl řidič, kdyby byl třeba i nějakej ten lístek a fajn člověk, kterýho bych mohla držet za ruku, kdyby se mi náhodou podlomily kolena. měla jsem být v tý nenávistně podbarvený zamilovanosti při pohledu na tu děsně rajcovní kravatu. protože kravaty jsou erotický, i když to nosí takovej svoji orientaci neznající trouba.
na konverzační soutěži z angličtiny jsem řekla řekla jedinou pravdivou věc. a to to, že miluju hudbu.
a umístila jsem se druhá...

můj vztah se možná ubírá tak nějak straight /highway?/ to hell. možná, že všechno bude zase lepší. a možná se ani nesesypu. možná jsem schopná se přenýst přes víc věcí, než jsem si myslela a někde... musí tam číhat jistota, že to zvládnu.
byl zamilovanej do jedný holky. když ji sem tam potkáme... nedivím se mu. narozdíl ode mě... dokonce i perfektně vypadá. a o to mi zase až tak nejde, jako spíš o to, že s ní by bylo možná všechno snažší. a můj princ o ni bojoval, protože ona je ten typ holky, za kterou by se bojovat mělo. a má ji rád, i když nevyhrál. řekl mi, jak mu povídala, že nikdy nikoho neměla a čekala, až si někým bude jistá. a jak mluvil a mluvil a mluvil, začalo to nesnesitelně bolet. protože jsem si taky byla jistá. a a najednou si jistá nejsem ani trochu. dost možná už s ním ani nechci bejt. vědět, že ho trápím nebo že pořád žárlí a že vlastně není nic, jak bych tomu mohla zabránit aniž bych obětovala tu skvělou možnost se prostě bavit s klukama. i když v tom nehledám nic zvláštního... nic, co jsem kdy hledala s ním. ta dokonalá uvolněnost, když jim můžu říct každou blbost a nedělat si hlavu.
nezešílet, ale nebejt lhostejná. neovlivňovat a neubližovat, ale mít všechno, co potřebuju. jak to mám sakra udělat?
jsem si jistá jenom jedním - omezovat se nebudu.

nejhorší na tom je, že už vlastně ani nevím, co pořád dělám špatně. dělám, co můžu. dělám to, co jsem dělala snad celou dobu. třeba pohár trpělivosti prostě jenom... přetekl. slibuje a už za hodinu se pokouší něco změnit. a mně je to jedno a měnit to nechci, protože už jsem nejspíš takováhle. hodně věcí řeknu a nemyslím je vážně, vykreslím hodně situací, co se nikdy nestanou, nepočítám, kolik přesně cviků jsem udělala... a jeho to štve, protože jsme každej jinej. oba tak nějak nalinkovaný, ale úplně jiným způsobem. já strach dusím a on filtruje vztekem, kterej, co já vím, směřuje přímo na mě.
po tom všem - už zase rozumím, proč jsem to takhle celou dobu nechtěla, proč jsem ho odstrkovala a nenáviděla. snažší řešení jsou asi pro slabochy. ale třeba slaboch jsem.

nevím, jestli se ještě stihnu znovu ozvat. trochu doufám, že jo, ale... jistá si nejsem. chtěla bych toho spoustu udělat a popravdě řečeno ani nevím, jestli je nějaká reálná šance to zvládnout. proč chci tak moc? všechno zvládnout, všechno překonat, všechno překousnout. bylo by fajn se na to vysrat.

nemám sílu se vracet k tomu, co se v posledních dnech dělo. jakýsi podivný drama, zlepšení přátelskejch vztahů, obklopení se vylhanym klidem a otupělostí. všechno, co chci, je jedna jediná cigareta. jakýkoliv chuti, velikosti, kvality, smradu a všeho ostatního. prostě něco, co mi na chvilku pročistí a zaměstná hlavu, otevře nový možnosti novýho pekla. už nemůžu. nemůžu se o tom dohadovat, lhát a slibovat. nemůžu se přimět myslet to upřímně, protože v hlavě pořád ještě utíkám, ženu se někam a nemám tušení kam. jenom hledám nějakou liščí noru, místo, kde mě už nenajdou. a je mi docela fuk jak nebo kde.
s magi v létě možná pojedu do holandska. a možná se plány úplně změněj. najednou to léto zní jako strašně krátká záležitost. během osmi tejdnů se nedá nic stihnout.

domů jsem jela s J. stálo mě to žárlivou scénku a pěti minutovej hovor jestli si nemyslím, že je hajzl a je zbytečný s ním trávit čas. na obojí je odpověď ano... ale to tak nějak neznamená, že se s ním přestanu bavit. pořád jsem mrcha a pořád mě baví předstírat, jak mě jeho život hrozně zajímá a zahrnovat ho spoustou otázek, kterýma mu vlastně jen naznačuju, jakej je pitomec.
nevím, jestli to chápu, jak bych měla.
kdo sakra jsem.
kdo sakra bejt mám.
kam směřuju a jestli vůbec někam...
proč by mě mělo zajímat, jaká je ekonomická situace, když ani nevím, jak se postavit na vlastní nohy a začít trochu víc žít?
proč bych měla?


you can run but you'll never escape.

27. ledna 2015 v 21:04 | R. |  the diary of a fucked up girl.

prý nevím, co chci. a na nic nemám vlastní názor.
vím o spoustě věcí, který chci. chci je denně a taky je potřebuju, tak nějak hluboce a možná trochu nenapravitelně. vím o spoustě maličkostí, co doopravdy moc chci, ale nemůžu a tak radši říkám, že nechci nic, nebo že vlastně vůbec nevím, protože je to snažší. snažší, než říct, jaký to někdy je ve skutečnosti. nepopsatelný. uvnitř mě a nevyndatelný. sakra. sakrasakrasakrasakra.
pohádali jsme se. ani nevím proč nebo jak se to stalo, co jsem udělala a řekla a možná... možná to bylo jen proto, že jsem prostě neřekla nic. mlčela jsem nebo říkala "já nevím" pořád dokola. stejně lhostejná, ledová mrcha. jako sledovat cizí život, někoho, koho neznám, jen tak si plout, tu bolest cítit jen někde v pozadí a už jí ani nevěnovat zvýšenou pozornost.
nechci znovu opakovat věci, co mi napsal. ublížilo mi to. protože měl... nevím... třeba... pravdu? protože přece musím vědět, co chci a co ne. ale pravda je taky to, že udělat to, co chci, poměrně nutně znamená jít po těch nejjednodušších možnostech. prostě to znovu vzdát. tak se třeba podřezej. vyhul a vychlastej si mozek.
já si chci ublížit. chci se poddat a umřít na to jak na mor.
takže... koho mám do prdele poslouchat?
mám toho plný zuby. občas.

v sobotu odjíždím se třídou na hory, takže tady týden nebudu. emoce tak nějak nula, nula, nic. nějak extra se mi nechce, týden s pěti lidma na jednom pokoji... eh, jo, jsem vyděšená už dopředu. ale na pohyb jako takovej se těším. dávku serotoninu stejně tak nějak nemůžu odmítnout... blbej vtip.
nemám tušení, co mám dělat. ta potřeba něco uplácat je hrozná, jako když jste tak jaksi blízko jasný představě, ale není úplná, něco pořád chybí. v hlavě nosím příběh. náš příběh. tu zášť a zhnusení a taky chvilky jakýhosi ne úplně marnýho pochopení vzájemný situace. nosím tak realitu poskládanou do podivnejch slov a říkám si... tohle se snad ani nehodí napsat, co když si to někdo přečte?
ale přestala jsem se tohohle bát. fajn, tak si to přečtou. lidi se stejně viděj jinak, než jak je vidí okolí. nebo alespoň doufám.
jen... je to těžký. vrátit se o rok zpátky a znovu začít. znovu si to prolízt po čtyřech, vykreslit to tak, abych se nestyděla to po sobě číst. stačí zavrtět hlavou a z kolenou klesám zpátky na břicho.

dokonalost obrazů je v tom, že vystupujou z papírů. hvězdy, kterejch se můžete dotknout a cítit, jakou maj strukturu. tváře, který nehřejou, ale hladit se daj.
jak výčet vlastních chyb a přešlapů. jak porouchaný emoce a srdce poskakující bez jakýhokoliv povelu. jako písnička, co hraje pořád dokola už skoro hodinu. jak dopadnout na úplný dno a zjistit, že se pod váma začíná propadat.
tak takový to je.


and all i've tried to hide it's eating me apart.

26. ledna 2015 v 21:31 | R. |  the diary of a fucked up girl.

první lásku poznáš podle toho, že bolí.
bylo to docela hezký. tohle říct. i v reklamě na pánský žiletky nebo co to bylo... heh, všichni někde začnem. všichni nějakým způsobem skončíme a nejspíš je jenom na nás, jakej ten konec bude.
je docela úleva pro jednou se už pár dní nechtět zabít, zmrzačit nebo tak nějak v nejlepším izolovat od zbytku světa do vlastní ulity, kde se dobrovolně nechám sežrat. zdá se, že znovu začínám fungovat. ačkoliv daň za to je nejspíš snad nikdy nekončící únava... zvyknu si.

nejde mi rozlišovat mezi tím, co je normální a co je způsobený vlivem nějakýho vnitřního tlaku nebo prášků. ve chvíli, kdy jsem pár dní v pořádku, začne bejt všechno divný. probouzení se, oteklý oči, jíst, pít, pohyb, totálně neprohloubený emoce, neschopnost se pořádně nasrat v kombinaci s neustálou potřebou z něj zoufale rvát oblečení a smích, spousta smíchu. vtipy, kontrola nad vlastním cynismem, optimistický kecy, zdravá strava, bolest hlavy, zas a znova si něco oblíkat, pokoušet se bejt v klidu, zamrzat jak motor starýho auta, vybouchnout pod cizíma rukama a nikdy nepřestat chtít víc. with you i'm a beautiful mess.

pravda je taková, že dokud vám to není jedno, musíte předstírat, že vám to vlastně jedno je. dokud z toho neuděláte každodenní realitu. dokud si nepřestanete připouštět. je teď snažší prostě něco plácnout a moc to neřešít a na všechno kývat a zapírat sebe samotnou. něco jsem pochopila, jak jsem ho objímala a po tvářích mu tekly slzy... že zapřít se musím, jinak tohle nikdy nepřejde. že tentokrát to ani není kvůli mně a přesto to kurevsky bolí, protože ta bezmoc je hrozná. že když se nezapřu, ničemu to nepomůže...
a tak... vždycky můžete bejt vystrašení z toho říkat pěkný věci a tak. nejspíš to jen tak přes víkend nezalepím a možná to nezalepím ani za týden. stačí málo a úsměv a síla.
někdy nevím, co je horší. že mu nedokážu říct, jak moc ho chci, jak strašně moc se toho ve mně děje když na mě sahá a je jenom můj a všechno je tak hrozně bezpečný, jak soukromej hrad z podělaný důvěry nebo tak něco. nebo to, že to tak vážně je a že si vůbec nedokážu představit, že bych byla s někým jiným, stejně jako si nedokážu představit, říct mu všechny ty důvody, proč jsem s ním začala, když se ptá a cítí se jako strašnej bastard. ale líbí se mi i tohle. když křičí a když mlátí dveřma a má široký ramena a spoustu síly. a oči. sakra, ty oči.
takže... nejspíš jsem jenom nadržená. což paradoxně tak nějak řeší tu krizi, kterou jsme tak tak překonali.

tak hrozně se mi nechce plánovat svůj život.
jedno vím... děti nechci, ale chci si je pomazlit, kdykoliv nějaký vidím.
znepokojující. hormony.



out of harm and dark.

24. ledna 2015 v 15:28 | R. |  the diary of a fucked up girl.
z nějakýho důvodu nemám na nic čas, ačkoliv mám pořád pocit, že nedělám vůbec nic. o půl jedenáctý přemýšlím o tom, proč lidi v knížkách zvládaj všechno a nikdy se nezastavěj, zatímco já pořád nemůžu popadnout dech a to dělám jen docela normální věci. je normální mít přátele... a je dokonce normální jim lhát a tak podobně, je normální se smát, je normální sportovat, je normální mít partnera, je normální chtít se nějak vzdělávat a bejt dobrá a vědět víc a taky se nějak rozvíjet i jinak a tak pořád něco nosit v hlavě a nemít ani čas vrhnout do na papír pomalu stejným způsobem jako to hodit do záchodový mísy.
umím to jen dvěma způsobama. buď se rozsypat jak domeček z karet a nedělat nic... nebo se uvrhnout do toho děsnýho tlaku a zvládat všechno. zahrnout se tím a chvilku se cítit neuvěřitelně silně, než zjistím, že zas tak silná přece jenom nejsem. síla není v tom, jestli si z věcí nic neděláte nebo jste prostě přecitlivělý... je v tom, jak překonáte to, co vám život hodil do cesty. není nic silnýho v tom, když je vám všechno ukradený. síla je v tom se starat a přitom nedovolit, aby vás to zranilo a srazilo na kolena.

vzpamatovala jsem se docela dobře. bylo to vyčerpávající, ale taky trochu zábava. put the pieces back together just to smash them down. smála jsem se jako pitomec, což chvilkama bylo vážně trochu psycho. zažila jsem znovu fyzickou blízkost, což jsem tak hrozně moc potřebovala, až se mi to samotné nezdá.
už dva dny si zoufale potřebuju promluvit. upřímně a v klidu a bez strachu, co si o tom ten někdo, komu to říkám, bude myslet.
chtěla bych umět řešit svoje problémy stejně, jako řeším problémy někoho jinýho. vidět všechny možnosti a říct si, že to bude zase v pohodě, protože nikdy přece není tak zle. a jasně, teď to vidím. není tak zle. od včerejška se toho nezměnilo moc a pořád... pořád to není ideální, ale ještě před týdnem to trvalo dvakrát tak dlouho, než jsem vůbec vstala, takže dělám pokroky, ne?
řekla jsem mu pár věcí, co si zasloužil slyšet. tím myslím hezkých věcí, ne ty hnusný věci, který by si možná občas zasloužil taky.
a potom... je tu ten strach, že mine deset dní a budu tam zase.. tuším to, jako když v tom hrobovým tichu tušíte bouřku. utíkala bych, ale svět je jenom jeden a není kam. všude, kam jsem mohla, už jsem byla.

přijede za mnou magi. samo o sobě... je to zvláštní.
stejně rychle jako tohle začalo to taky skončí a moc dobře to vím. jsme kamarádky snad dva nebo tři roky a kdysi jsme si nevzájem dělali manikůru. a potom přijdou jiný lidi, jiný časy, jiný smysly života, chuť se na chvilku odprostit. odprošťovala bych se pořád, pokud by to bylo na mě. zas a znovu bych začínala od začátku, protože první šluk, první lok, první řez a první polibek je to nejkrásnější na světě, co nejspíš můžete dostat. a tak spěchám, i když až to přijde, už to nikdy nevrátim. chci to hned, ale chci to napořád. první úsměv, první slzy, první moment porozumění a konfliktu, první přivření očí a pocit nekonečnosti. když písničku slyšíte poprvé. a když vám první tejden ty prášky snad i zabíraj.

je neuvěřitelná úleva mít další část toho všeho za sebou. jen mě děsí, že toho přijde ještě tak strašně moc.

ohledně sebe mám hroznou nejistotu. jako na tenkým ledě, nulová důvěra. dělám, co uznám za vhodný a nejlíp, jak to jde, ale třeba to není dost. třeba to nikdy nebude dost, aby to stačilo.

zdálo se mi, že jsme spolu spali. nějak nevím, jestli... to chci. protože to chci, ale bojím se, že to nebude tak, jak by mělo, aby mi to jenom neublížilo. pořád jen chci víc a víc, chci jeho, dostat se tak blízko, jak jenom to jde a ono... najednou už to nejde.

be yourself and fuck everything.

21. ledna 2015 v 18:03 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nikdy to není takový, jaký to očekáváte, co?
vlastně mi to otevřelo oči a zároveň... neřekla mi nic, co nevím, nic, co by mi pomohlo se těch lží nebát. moje psychiatrička mi řekla, že mám lhát dál a víc a nikdy si nemyslet, že někdo se mnou zůstane napořád. na pravdu totiž není nikdo zvědavej. když už je ta naivita pryč... prostě se naučit žít bez ní.
bylo to dost podivný. v čekárně jsem se třásla a... okej, poprvý to nikomu snad ani nepřipadalo divný. nějakej o pár let starší kluk pořád vstával a zase si sedal a vypadal snad ještě nervóznější než já. jen si nechal napsat recept a zase šel. hrálo rádio a tak přes ty tenký stěny člověk nemohl nic moc slyšet.
když jsem měla jít dovnitř, už podruhé za den jsem myslela, že to se mnou sekne /well, poprvé to bylo u zubařky v sedm ráno, když jsem poprvé musela mluvit s někým cizím a prohnala se mnou totální panika/. naštěstí se nestalo, takže sednout, dvacet minut diktovat všechny ty lehce podivný údaje a čekat. skoro jsem nemluvila, v podstatě jsem se sekla v jednom bodě, tak trochu nad faktem, kde to doprdele jsem. otázka "a na psychiatrii jsi poprvé?" byla jak facka.
eh, jo, poprvé.


mluvili jsme potom asi hodinu. o pocitech, o vztazích, o sebepoškozování, o tom co mě baví, jestli se na něco těším, čeho se bojím, jakej je můj kluk, jak mi oslepl a umřel kůň, jaká jsem děsně kreativní osobnost, kterou by nikdo neměl dusit a že když dostanu prostor, budu prej růst. že je správný lhát kamarádkám a bejt mrcha a že není potřeba ke svýmu klukovi bejt nutně upřímná, protože my lidi takhle nefungujem. prej jsem jak z porcelánu... ale i když vám na nohu spadne porcelán, celkem to bolí.
během jedný hodiny mě vyždímala víc než ten poslední týden a překvapivě... po všem tom pláči a zlámanejch slovech, najednou se cítím líp. alespoň mám konečně prášky na spaní. jinak mi prášky nechala stejný. prej si to musím vybojovat hlavně u sebe. udělat svůj bordel, něco vytvořit, podívat se na francouzskej film, kterej mi doporučila, protože ta holka je mi prý hrozně podobná.
a v březnu zase. sama nevěří, že by to šlo tak dobře, aby mě nemusela hlídat, heh.

vyděsilo mě, jak vás někdo může za hodinu přečíst tam i zpátky, zatímco lidi kolem vás tohle prostě neřešej. nemusej. lidi nejsou důležitý. to jen já jsem důležitá. jakej je můj cíl, co se líbí mně, koho miluju já, jak zněj moje myšlenky a jak se cítím já. zbytek je jen celej svět... což mě vlastně nemusí zajímat.
nelíbí se mi to. nelíbí se mi tahle realita.
ale jinak to asi nejde. šílím z toho, pomalu ale dost jistě.
a co když to sama nezvládnu? co když je otevřenost to jediný, co mě drží při životě?

zbytek dne jsem nakupovala... konečně jsem sehnala samolepící tapety, takže se můžu vyřádit na skříni, která barevně naprosto nevyhovuje. v co nejbližší době a až se oteplí, chci tady vymalovat a přestěhovat nábytek. člověk mě bolí už teď a to jsem ty tapety teprve dovezla domů.
nedokážu si představit, jak zítra půjdu do školy. ta představa je nechutně děsivá.
myslíte, že bych mohla zbytek té skříně natřít na bílo?

dneska to bude asi všechno, je mi na nic a chce se mi spát a zítra musím normálně fungovat, což nejspíš bude trochu boj, jako obvykle. čas se sebrat a plazit se dál...



so close to tears.

20. ledna 2015 v 10:37 | R. |  the diary of a fucked up girl.

chybí mi ten pocit, že se mě to netýká a že mě to nezajímá, že je mi to prostě jedno a je to cizí problém.
vzdala jsem to... už tak před týdnem. bylo to strašně snadný, stejně jako většina věcí, co vlastně dělat nemáte. vypustila jsem všechnu tu prázdnou snahu včetně myšlenky na to, že se ještě kdy budu o něco takhle snažit.
je mi to jedno i když jsem takhle zasraně střízlivá. i když si říkám všechny ty ne, který ani nikdo nemůže slyšet. i když si připadám jako podělanej simulant, jako kdybych všechno jenom zveličovala. možná žiju jen proto abych svou existenci mohla nějak pořádně zničit a rozkuchat. dost možná se jenom žeru zaživa a jsem toho tak plná, že už to nepůjde dostat ven.
už se necítím špatně.
jen nechci vyjít z domu a s někým mluvit.
už nechci mít vztah.
nechci řešit, co se mnou bude, co je dobrý a co se jenom odsuzuje, kam mám jít, co mám dělat, jak mám mluvit, abych neřekla nějakou blbost, kdo mě chytně za slovo a jestli je společensky přijatelný chtít samu sebe pitvat.
měla pravdu. stačí mi zmínka a přemýšlím o tom, že to udělám znovu.

nevím. najednou se s tím nezvládám vyrovnat.
nemůžu tam jít.
nemůžu jít do školy.
nemůžu s ním znovu mluvit.
nemůžu se s tím naučit žít.

občas pravda strašně bolí. není moc ve zvyku ji používat, takže možná právě proto... v hlavě pro to mám snad milion pojmenování, ale nahlas nejde říct, co mi je. odpověď na všechno je fajn a lepší. nechci aby to řešil a aby to vypadalo jako problém, takže nakonec to působí že jsem úplně v pohodě a doma jsem jen tak, protože jsem líná mrcha.
směju se, když spolu mluvíme a on má nejspíš pocit, že už mě nezná. jenže to já sebe taky ne. když vymažete tu bolest, zůstane jen sarkazmus a pošlapaný ideály. chovám se jako otec... a když do toho nevidíte, napadne vás, že jsem prostě svině. ne to, že to třeba zevnitř bolí.
heh, jenže když mu bylo dvacet, nechoval se ani zdaleka jako já. psal písničky se slovama jako je miluju tě a moc ho nebralo, že teplej satanista mu to asi zpívat nebude.
a já... ne a ne se to naučit. milovat tolik, abych někde našla tu naivní romantičku, co v sobě jako holka přece sakra mít mám. abych chtěla dostávat kytky a poslouchat, že jsem hezká. jenže je mi to jedno. nevidím se tak a těm slovům nevěřím.
pořád přemýšlím, komu to víc ubližuje.
mně? jemu?

dokázal to... tak proč já ne? proč prostě nemůžu...? nějak...? znovu bejt na začátku?
všechno, co si přeju mě postupně ničí. nejspíš.

poprvý jsem se zamilovala do kluka, co nosil brýle a odbarvoval si vlasy. ne všechny, jen pár pramínků... líbila jsem se mu. proto se asi on začal líbit mě. dotlačila jsem to na kamarádství a vyhovovalo mi to. nic jinýho jsem nehledala. třeba to takhle má bejt. obejdu se bez důkazů lásky, líbání a další věcí. docela mě to vyčerpává.
samozřejmě chápu, že v tomhle bodě mi to snad ani nemůže nic dávat. většina věcí pro mě nic neznamená, jídlo mi nijak zvlášť nechutná, nic mě nebaví a orgasmus je v mnoha ohledech děsivej. stejný vlny, stejná... nekontrolovanost.
přátelství je bezpečnější. nerozejdete se tak definitivně.
přála jsem si s ním jednou žít. jednou a už napořád. asi to bylo poprvý a naposled, co jsem něco takovýho chtěla. nějakou věčnost. něco, co nevyprchá. chodit na stejnou vejšku, koupit si byt a obrovskýho psa. vzít se. fakt jsem to chtěla. představovala jsem si to a potom brečela. přirostl mi k tomu jménu a vnesl do něj ten závan paniky.
jasně, pak se něco musí změnit. škola nebo bydliště nebo vy.
teď nechci snad ani jednu z těch věcí. přestala jsem si představovat, že osud to tak chce. nevěřím na osud. myslím...

řezala si nohy a potom to smývala ve vaně... mami, nevíš, proč to dělala?

lil' shits.

19. ledna 2015 v 17:28 | R. |  the diary of a fucked up girl.

a potom... jasně, nacházíte věci, co jste nikdy najít nechtěli.
a the wall disc 1 a disc 2. hey u, can u feel me? don't give in without a fight.

všichni jsou děsně chytrý, až na mě. všechno je tak dobře promyšlený, pokud zrovna nejde o můj život nebo věci, co se prostě nedaj nějak jednoduše vymazat. trhám se jak ten starej křehkej papír.

Možná moc pijem a moc se bojíme, že nakonec přece jenom budem muset vyrůst. Možná jsou to všechno jen lži a až písnička skončí, všechno bude stejně v prdeli, jako předtím. Možná si zasloužím víc, než dvě věty a pokřivenej úsměv. Možná se mi všechna ta odvaha nějak vrátí. Jen co ji vyřvu do celýho světa.

je to hloupý, číst sama sebe. jako kdybych k sobě ani nepatřila. ztratila jsem tu poetičnost mezi bordelem a snama o tom, že leží vedle mě a něco mi povídá. myslím na něj snad den co den, už víc než jen jeden rok. takže... je fér kvůli tomu občas brečet a chtít se toho nějak zbavit.
zníš staře, ale pořád máš pravdu. jak to děláš, povíš mi to?
jakto, že zpíváš, když jsi mrtvej?

well, cítím se blbě. nejspíš se týden nebudem moct nějak víc vidět, ale... vlastně mi to tolik nevadí. mělo by, ne? tak nějak... přirozeně. vlastně nevím.
chci být se všema a nechci být s nikým. chci zažít znova ten pocit, ale ve skutečnosti se ho zároveň bojím, protože to možná znovu nezvládnu. možná mě to jenom zničí. jenže... třeba to horší ani o moc být nemůže. heh.
jenom se opakuju.

každopádně, udělat si ve věcech pořádek nemusí být vždycky nutně největší zlo na týhle planetě /okej, pořád je tady hladomor a hned po něm politika/ a často je to jedinej způsob, jak si něčím zaměstnat hlavu, aby vám nezačalo už úplně šibat. našla jsem spoustu starejch bravíček a časopisů o jezdectví, starý žiletky a zbytky rozsypanýho tabáku. v mnoha ohledech je to dost legrační... ta evidentní změna a přesto neochota se nějak pohnout z místa, kde jsem se sekla už tak dva roky zpátky hned potom, co se to poprvý fakt výrazně posralo.
nejspíš se nic nezmění změnou barvy stěn nebo uspořádáním skříněk. ani chtěním těch hezkejch věcí, který upřímně řečeno vůbec nepotřebuju a budou chytat prach stejně jako ty věci předtím, který mi teď už nějakou dobu zase tak hezký nepřipadaj.

potřebuju víc peněz. ačkoliv jsou ty kruhy pořád stejný, každej je finančně náročnější a náročnější. vážně by mě docela zajímalo, jak je to možný...
a taky jak je do háje možný, že tenhle článek píšu už víc než dvacet čtyři hodin a pořád v něm není nějaká podstatná informace nebo smyslupná myšlenka.
jak se máte?

where did you run to? where did you hide?

17. ledna 2015 v 21:57 | R. |  the diary of a fucked up girl.

opovržlivost bude to správný slovo. jen sledování vnitřního vývoje. strach, tlak, bolest, výbuch, otupělost, únava, potom nenávist, vztek a chuť všechno rozkopat a srovnat se zemí. přeskakuju z jednoho bodu do druhýho, rozhlížím se kolem a už tady ani moc nechci dál bejt. od půl osmý ten stejnej pokoj.
asi ty věci vyházím na půdu. protože je tady nechci. ačkoliv plyšová koňská hlava je docela neopakovatelnej úlovek.
většina věcí, který jsem chtěla, se ztratila. třeba ten bílej kus záclony nebo sítě nebo co to do hajzlu bylo, co mi velmi stylově viselo nad postelí, ještě dřív, než jsem vůbec věděla, jak děsně cool to jednou bude. teď to chci a chci to hned a chci to nad svou postel, abych se do toho mohla schovat, až se zase vzbudím uprostřed noci a nebudu vědět, co byl sen a co realita.
začnete ten pokoj nenávidět tak nějak ze dne na den, když si ho po nějaký době zase pořádně prohlídnete. ale má světlý stránky. jelení hlavu, tu modrou skříň, gramofon a spoustu prostoru. nikdy nedostanem to, co chcem, že? všichni vždycky chtěj velkej pokoj, ale když ho zrovna já mám, prostě ne... není to útulný. je to plný prázdnýho prostoru uprostřed.
chce to místo na tulení. křeslo, co se do dvou měsíců zničí a tapety.
řeknou vám, ať si uděláte svůj ostrov. místo, kam smíte jen vy. kam půjdete - ať už fyzicky nebo jen ve svý hlavě - když bude nejhůř, kam se schoulíte a budete pít čaj. místo, kde vám všichni můžou leda políbit prdel. ale není to tak růžový. jsem tady a houpu se sem a tam, smrdím a je mi to jedno, pořád mám mokrou hlavu a jsem zoufalá, šílená z toho nevědění a nechuti a nejasnosti a... nevím. už prostě nevím.
potom... jasně, přemýšlím o tom, jestli to má vůbec nějakej smysl. vytisknout ty fotky, abych si dokázala, že ne všem jsem tak u prdele, jak to občas vypadá a že i přes moji nemožnou osobnost, někdo je ochotnej to ještě snášet. jestli je nějakej důvod tady bejt. ne v týhle místnosti... spíš v tomhle univerzu. v týhle galaxii.

byla jsem šťastná. tak strašně hořlavě, opravdově.
slzy štěstí se taky počítaj. jen nevím jestli k dobru nebo ke všemu tomu, co bylo tolik zlý.
řekla mi, ať si to prostě užívám. sobecky a bez přemýšlení o tom, co bylo nebo bude, bez nějakejch zábran a hranic. že si mám brát, dokud to jde, dotýkat se. dotýkat se, protože je zatraceně nádhernej. protože jeho kůže voní jako ještě nic nikdy předtím, protože je na dotek pevnej a stejně hřeje a protože má oči naprosto neidentifikovatelný barvy.
a tak mi tekly slzy. znovu. a neměla jsem dost. minutu po minutě jsem ho chtěla víc a víc, chtěla jsem se do něj vtisknout a už nikdy z něj neodejít, chtěla jsem jeho ramena a paže a hrudník, tu sílu a jeho ruce a ten šepot, jako kdyby to bylo jenom tajemství, jako kdyby to nepatřilo nikomu jinýmu, než zrovna mě.
strašně moc tě miluju. a jak to zní, když to říká on, spouští to lavinu něčeho, čemu mi nejde uvěřit a chci toho spoustu říct, ale nejde to, neexistuje způsob.
ale na chvilku... na tu hodinu tomu zase věřím. životu, jemu, nějaký šanci.
je fuk, jestli se to všechno skládá jen z bolesti. tohle bolelo, ale stejně mě to drží naživu. ředí mi to krev.
a jako ve stavu, kdy si do mozku narvete dost kouře, prostě se usmíváte aniž by to dávalo smysl.
moc dobře si uvědomuju, jak mi ten stav chybí, rozčarovanost, prudká zamilovanost do něčeho nehmatatelnýho, co se osype thcčkem a plave na vodě jak černý labutě. jenže do pár hodin vyprchá a nezůstane nic. a vlasy už vám nikdo holit nebude.
jsou tady. rozcuchanej důkaz.
a dvě skla na nočním stolku. nikdo si to nepamatuje.

je moc brzo, aby to vypadalo takhle. ještě vám není ani osmnáct a chcete se na to vysrat, když ten člověk odejde a potom zkouší něco změnit. jenže víte, že vás změní jen těžko. jste k ničemu. jste k ničemu, když jste takovýhle. porouchaný a neschopný do půl dvanáctý vylízt z vlastního pokoje, znechucený jídlem a sebou a lidma a každým záchraným lanem, který vám hoděj.
ještě je strašně moc brzo na to, cítit tohle.
je brzo na to, abych byla bezmocná.
brzo na to, abych se nedala změnit.


tell me your fucking life story.

16. ledna 2015 v 21:40 | R. |  the diary of a fucked up girl.
máma se mnou zůstala doma. jako když jsem byla malá a zvracela. nachystá snídani, uvaří polívku, dívá se se mnou na filmy a komentuje sexistický scénky. řekne kdy a jakej prášek si vzít. svět je na chvilku můj a pod kontrolou a nic nehrozí. ranní pláč přejde, ta šílená únava se ztratí, když jen ležíte na gauči a nehýbete se.
znáte to, když se vlastně nic neděje? celý dny? celý měsíce? jste zaseknutý a najednou to celý vypadá jako obrovsky zmatenej život plnej malejch nekončících momentů, který už vás dávno přestaly bavit... a nemáte tušení, kam dál. a jak.
a tak si píšete s nějakým cizím klukem. asi jenom proto, že má stejnej humor, jako vy. proto, že zrovna nefandí té hranici mezi váma a sexem, ačkoliv mně přijde docela uklidňující. z toho prostýho strachu ze samoty, když váš kluk někde pije, protože jste mu řekli, ať si kouká trochu vyčistit hlavu. a doufáte, že na něj ten blbej chlast nebude mít stejně podělanej vliv jako na vás. bylo by to docela na hovno.
nejvíc ze všeho se bojím, že se tomu budu muset znovu postavit. jít do školy, mluvit s lidma, co to nepochopí, být ještě znovu a znovu... v pohodě.
bojím se, že lidi vyděsej otázky který pokládám. že mi nebudou chtít říct jejich pitomej životní příběh. ale je to důležitý. protože ho máme všichni, protože knížky se musej o něčem psát a možná to jednou budete vy, kdo se v tom potká a bude se sakra divit.
ale ta holka spáchala sebevraždu ze dne na den a že je ta knížka věnovaná jí už se nikdy nedozví.
asi... se divím.

tady to mám. tu bublinu. hromadu děsu z toho, že lidi se na něco budou až příliš ptát. i pravda vypadá jako lež. a něterý lži musej vypadat jako pravda, což není zas tak snadný.
nechci jít jezdit a tak lžu.
nechci lidem říkat, že jsem šílenec a tak znovu lžu.
už si nevzpomínám, jakou lež jsem použila a tak jen tipuju a je to hrozně neprofesionální.
je to na nic. když jste takový, jaký jste nikdy bejt nechtěli.
jen zasranej lhář.


byla u mě maggi.
důvod, proč si rozčesat vlasy.
bylo to lepší, než jsem myslela a pomohla tomu napjetí trochu povolit.
měla jsem komu říct, jak divně se můj vztah vyvíjí.
někomu jsem chyběla. někomu, kdo mi nestrčil svoje péro do pusy, heh.
neměla bych si dělat prdel.
a neumím to jinak.
je to na hovno.
a ten kluk z plzně netvrdí pravej opak.
a moc se s tím nesere.

mějte se hezky.
zasloužíme si to.
jo a napište mi váš životní příběh. i kdyby ta holka, kterou jste opíchali, byla pěkná píča, co se s váma rozejde proto, že jste začali tíhnout k panku.