Prosinec 2014

holdin' on, y'know.

31. prosince 2014 v 14:21 | R. |  the diary of a fucked up girl.
poslední den v roce. a je to sakra úplně obyčejnej den. zvládla jsem spát skoro do jedenácti, takže možná ne tak obyčejnej... ale jednoduše, stejně jsem si musela vysát v pokoji, stejně je tady bordel jako obvykle, stejně se cítím nijak a... všechno je stejný.
ani nevím, jestli dělat nějaký zhrnutí. měsíc po měsíci nebo tak. možná to zkusím.
chtěla bych říct, že jsem si to představovala. s ním. i když reálnost, že bude ten první, s kým budu příští rok mluvit, byla už od začátku mizivá, teď je to asi milion kilometrů vzdálený od reality. jasně, mám mobil. ale všechno je stejný, takže se pořád bojím mu zavolat. po skoro půl roce. nah.
nesnáším to procházení blogu zpětně. je to trochu noční můra. fakt si vůbec neumím představit, že bych to někomu mohla někdy dát přečíst. dvanáct měsíců vlastně jen psát, jak na hovno mi je, to je děs. stejně mi přijde, že nejsem upřímná. k sobě. a nevím proč.
ani nevím, jestli by to šlo změnit. kdybych častěj říkala, že nejsem tak špatná. kdybych přestala házet vinu na sebe nebo občas řekla, že jsem dobrá. jasně, vždyť já jsem děsně úžasná.

v lednu jsme spolu mluvili. jako kdyby to bylo poprvé. asi říkám, co si myslím, jen když tak nějak nemyslím... popravdě si vůbec nejsem jistá, jestli jsem kdy předtím byla v takovejch sračkách, v jakejch jsem byla od té doby, od tý jediný noci. přišlo mi, že se všechno změnilo, jak jsme tam tak byli všichni, úplně nezbouratelný. mohla jsem mluvit a nebát se a mohla jsem se na něj dívat bez toho známýho bodnutí v hrudníku. od tý doby ho docela dost miluju. což tak nějak neznamená, že by to bylo snadnější. spíš naopak. byla tam K., tu noc celou dobu vedle něj a tak mě napadlo, že jsem úplně tupá, že tohle se nemůže dít. zůstalo toho ve mně hrozně moc. ta myšlenka, že ji přece musel mít rád. že se to přece nemůže vytratit.
byla jsem asi týden strašně živá. asi týden, kdy jsme se chovali jako kamarádi a pak to začalo postupně strašně moc bolet. nic moc se nezměnilo. myslím, že jsem se vzdala.

uh, fajn, ztrácím se ve vlastním životě. je vůbec možný si toho tolik nepamatovat?
teď mi přijde nepodstatný o tom mluvit.
nic moc se nezměnilo.
byla jsem sama. myslela jsem, že ne, že mám ty lidi kolem, ale vlastně jsem neměla. myslela jsem, že zrovna on bude ten, kdo mi ublíží, kdyby věděl, ale i tak se to stalo a nejspíš je první cizí člověk, kterej mi tím neublížil.
víte, rok 2013 mi vzal obrovskej kus mýho života. tolik času, citovejch pout a já nevím čeho všeho... tenhle rok mi vlastně nevzal vůbec nic. byl to dobrej rok. i když jsem se několikrát sesypala, i když jsem udělala strašně moc blbostí, i když jsem hulila trávu a aniž bych o tom vůbec přemýšlela, začala jsem se sebepoškozovat. tenhle rok mi dal jeho... vlastně mám relativní happy end, ačkoliv mi nějak extra líp není, heh.

myslím, že jít měsíc po měsíci nezvládnu.

nesnáším něco odkládat, protože je to stupidní. když chci něco změnit, měla bych začít hned... ale možná to počká ještě jeden den. možná k tomu nejdřív musím prostě dojít. a ta změna mě docela děsí, abych byla upřímná.
řekla jsem si spoustu věcí vztahujících se k novýmu roku. a ani nevím, jestli je chci... něco dělám, jen protože bych to měla dělat, protože někdo řekl, že to takhle bude správný. těžko říct. komu věřit? komu ne? věřit sobě? tolikrát jsem si ublížila, že je to hodně naivní, zkoušet to znova.
nezapomínej kdo si, neztrácej hlavu.
mám ji. je tam. jenže neříká, kdo jsem. jenom kdo nejsem. pořád dokola.

nechám si pomoct.
nebudu pít, kouřit a hulit.
nebudu si ubližovat.
nebudu trávit dny v posteli.
žádný poddávání se.
znovu najdu věci, co mě baví.
začnu zase číst.
budu cvičit /nejlíp ob-den, heh/.
znovu budu kamarádka. ne ta mrcha, co si nikoho nechce pustit k tělu.
budu věřit. nic moc jinýho mi snad ani nezbejvá.

je to děsivý. protože vlastně ani nechci. nevím, jestli jsem připravená. nejradši bych si lehla a nechala se sežrat, úplně zničila všechno vybudovaný, utopila se ve vlastní krvi a tak podobně, však znáte ty dramatický konce. ale jsem přesvědčená. sama o sobě, o vlastní vůli, jsem si docela jistá, že to zvládnu. když dovolím, abych na to nebyla sama, když připustím, aby to bylo snažší, než doteď.
tohle bude ještě sranda, hm?
ne, nebude, mám strach.
radši se spíš ozývej, když se nebojíš, to bude rychlejší.
hlavně to brát s humorem, co?
okej, tak v roce 2014 asi neumřu. ale kdyby jo, pamatujte si mě jako někoho s docela dobrým hudebním nevkusem, ne jako věčně otrávenou pindu, co se není schopná poprat s takovou maličkostí jako je deprese.

těším se. takovým dost hloupým způsobem, ale i tak se to počítá.
jo a přeju vám hezkej novej rok, i když to stejný asi budu psát i zejtra. ach bože, dneska asi budu naposledy v životě pít sama tomu nevěřím. doufám, že nebudu mít moc duhovou kocovinu. a že nebudu brečet.
jak se máte?
držíme se, že jo?

i can't explain enough.

30. prosince 2014 v 22:33 | R. |  the diary of a fucked up girl.
třeba jsem se vyrovnala. třeba je ten rozdíl už jenom v tom, kolik je hodin, když tu bílou obludu zapiju zeleným čajem. ani nepostřehnu, jak mi prolítne krkem, už se mi z ní nechce zvracet. už si asi ani nemyslím, že něco výrazně mění. už se jí tolik nebojím, už přestávám přemýšlet, co by udělala ve větším množství.
jsem asi relativně spokojená se svou nespokojeností. potřebuju pocit zadostiučinění, pocit, že jsem něco zvládla, dovedla do konce, alespoň trochu změnila. je mi jedno, co to bude. kdyby mě nebolely záda, asi bych začla i háčkovat. potřebuju něco dělat, když myslím. něco, co mi neubližuje. potřebuju mluvit, ale nemám k tomu slova, neznám ten způsob, jak sdělit, že se to ve mně tříští pořád dokola, neumím popsat, jak se stěny srážej a já nevím co s tím, jak fajn to je, sedat si na sprchovou hlavici, jak uklidňující je vlastní krev, která výjmečně ani není moje chyba.
potřebuju smysl a to je fajn. znamená to, že žiju.
láska je hrozně zvrácená. občas mi to přijde jako jediná reálná věc na tom všem. chci tě vidět, ale vlastně nechci. chci se tě dotýkat, ale nechci, aby ses ty dotýkal mě. chci ovládat tvoje ruce, abys to mohl nějak pochopit. chci, abys hladil ty místa, který já dokážu jenom řezat a škrábat a kousat. chci abys líbal moje rozkousaný rty a bral si dech z mejch plic dokud úplně nezčernaj. chci, abych ti to mohla všechno říct. chci, abys nějak věděl, co znamená to mlčení a přestal v něm hledat to, co tam není a nikdy nebylo.
prosím, neber si to osobně. nikdy.
"a co když to tak jednou bude a já to nepochopím?"
"řeknu ti to."
"tak fajn."
děkuju ti, že seš.

je těžký něco začít dělat. cokoliv. jít na nákup, jít se vysprchovat, nechat si ostříhat vlasy. jsou to dva centimetry a mě to tak jaksi štve, protože přece nemůže jít tak snadno odstříhnout něco, co rostlo několik měsíců. na všem moc lpím. na všech. takhle to nejde, nemohla bych dělat nic, nemohla bych se vzdát ničeho. ale i tak schovávám skleničky od jogurtů a použitý jízdenky. budeš to takhle dělat i s kondomama?
já nechci pořád říkat, že se bojím. nic to není, jen strach. ono tolik vadí, žít v pozoru? trochu napjatě? já umím vypnout. umím si napustit vanu a chvilku zapomenout i na ten pohled na vlastní nohy. ne na moc dlouho, ale dokud jsou zamčený dveře, jde to. o moc nejde. o nic nejde.
vlastně nevím.

pořád se mi zdá, že jsem zapomněla. strašně se bojím, že jsem zapomněla. co by se stalo, jaký by to bylo. váhám, všechno zvažuju, jsem zpomalanej film.
"už nějaký prášky beru... ale nefungujou. myslím."
"to je mi líto."
"pořád doufám, že to zvládnu bez nich."
"bez prášků?"
"jo."
"asi ti jen dají jiný, víš? řeknou ti, co ti je. a pomůžou ti."
"já vím..."
docela tomu věřím. i tohle pomohlo. jsou části dne, kdy se cítím fakt dobře. normálně. dokud kolem není moc lidí, dokud na mě někdo nemluví, dokud nenastane ticho a nepřijde očekávání.
užívám si to.
líbí se mi obyčejnost. jednoduchá nevinnost, která je v koukání se na seriály společně. nemusím myslet, nemusím nic říkat, můžu se smát v momentech, kdy mi to televize poradí. jako kdybych měla tam uvnitř sníženou imunitu, velký slova tížej, není to moje starost, ale z představy se mi zadrhává dech. je to jen představa. vůbec se v tom nevyznám.
nesnáším, když nevím, jestli ho to bolí.
nesnáším tu pochybnost nad tím, jestli to, co vidím, jsou slzy, nebo ne.
a připadám si chladná, mrtvá, necitelná. i když nejsem. úplně naopak.
nemůžu za to, že to nejde ven.
chtěla bych vědět, jak vypadám, když lžu.
kdybych věděla, že jsem v tom špatná a nikdo tomu nevěří, třeba bych toho mohla nechat.
pro něčí dobro... jen nevím čí.

bože, já nenávidím ten způsob, kterým se na všechno ptá dvakrát.
já vím, co chce.
ale stejně občas musím zalhat dvakrát.
neublížím mu. ani za nic.
měním to v pravdu... tak nějak za pochodu. skládám se jak domeček z karet, po večerech padám, jak zrovna fouká silnej vítr. ale voní po dálkách. po útěku.
moře zalitý tmou bylo asi to nejhezčí, co jsem viděla. vlny jak pocity a pocity jak vlny, stejnej koloběh topení se a prudkýho nádechu. přála jsem si to. přesně tu věc. sypala se mi na hlavu obloha a já si to přála.
říct to nahlas, asi se to rozpadne.
letos už ti asi neřeknu, že tě miluju. tak nějak mi už tři hodiny chybíš a děsně mě to sere. nechceš si se mnou psát. moc ti nerozumím, ale dělám to, co po mě chceš, takže... tě asi stejně neposlechnu.
jsem ráda, že nerozbíjíš to ticho. je to víc, než mi kdy většina lidí dokázala dát.
nemám tušení, jak ti to všechno říct.

in the end i feel like shit anyway.

29. prosince 2014 v 16:59 | R. |  the diary of a fucked up girl.

well, vůbec netuším, co to dělám se svým životem.
ale... neudělala jsem to. jen sedím na podlaze nad otevřeným šuplíkem a pokouším se ubalit cígo, tabák všude, ten podělanej filtr snad musí mít vlastní hlavu a papírky... zasraně křehká věc. takže, nakonec mám jakousi podivnou věc, která hodně vzdáleně připomíná původní záměr. šíleně se mi třesou ruce, i když už jsem docela v klidu. zapaluju to tím růžovo-černým kriketem a chutná mi snad jen ten první šluk, potom už nerozumím vůbec ničemu. típám to v půlce s tím, že přece nebudu tak blbá a v mým pokoji i v mý puse je to cítit ještě dneska ráno.
pitomý všechno. pitomej smutek. debilně nefunkční pláč, zasraný vězení, co kolem sebe buduju už pár měsíců, ta děsná bezmoc. neschopnost, nejasný východiska. já nevím. kurvakurvakurva. agh.

psala jsem si s nějakou holkou z bulharska. v totálním záchvatu nevím čeho jsme vlezla na 7cups of tea, kde jsem se s ní nejdřív cítila fajn a pozděj... pozděj jsem se cítila hrozně a k ničemu. vlastně neumím mluvit o sobě. pořád se ptám, pořád nevěřím v něčí zájem, takže jediný co nakonec dokážu je to, jít se vyblejt na blog, kde tak nějak... není to jiný. jen jsem sama, když tady jako kráva sedím v tom svým svetru s rukávama nacucanýma nikotinem.
řekl mi, že mu voním. moje kůže a vlasy. říká, že je strašně rád, že mě má a tak se bojím, že mě možná neopustí. že to třeba budu já, kdo někoho kopne do prdele. protože jsem zbabělec a nevyznám se v tom, co cítím. protože cítím tak nechutnej vnitřní stud když se mě dotýká, že si musím zakrývat obličej. všechno dělám, aby nic nebylo špatně. aby neměl důvod si to myslet. nic špatně neudělal.
nehoršuje se to. jen je to pořád stejný. a mám hroznou chuť to vzdát.
nemůžu. nesmím.
ještě ne.

konečně mám zase funkční notebook.
začínám lehce pochybovat o tom, že do novýho roku si zvládnu pořídit nějakej novej kalendář, ideálně s vlastníma fotkama. asi jsem v tomhle rozmazlená, ale... eh, já ho prostě chci.
chyběj mi tři měsíce. to není zase tak moc.
lidi, já chci dredy. nechci, potřebuju.
a kaktus. na okenní parapet.

po asi osmi změnách plánu nakonec trávím silvestra u maggi. teda, pokud nenastanou další změny /jakože já doufám, že se to nestane, fakt nemám nervy pořád vymýšlet náhradní řešení/.
D. a maggi měly nějakej problém. nebo spíš... D. měla pocit, že mají problém a maggi to bylo tak nějak jedno. no, tomu docela rozumím. D. mě sere. třeba zrovna s tímhle... ta neuvěřitelná vztahovačnost. svět se netočí kolem ní. věci se prostě dějou, já se snažím a z ní už se posírat nebudu. sama pod peřinou jsem brečela tolikrát... jí se to stane jednou a musíme to hodinu po chatu řešit, aby mohla mít dobrej pocit.
ale jo, jsem na ni milá, sakra. jen potřebuju proventilovat všechno, co bych jí nerada na novej rok zařvala do obličeje až mi rupnou nervy.
mám divný kamarádky mezi který už ani nepatřím. vždycky mi to nejde. najednou si myslím jiný věci a moc mi neprochází to, že si za nima stojím. trochu nepříjemný. neustále o sobě pochybuju, to je všechno. tak radši nic moc neříkám. a asi je to taky blbě.
alespoň, že jsem populární, eh?

prej po tmě nemám nikam chodit. je teprve pět.
V. měl zlomený obě ruce.
taky se to zahojilo.
žádný jizvy. žádný stopy. jsme zahlazený, schovaný.
jenže toho se právě bojím. protože co se vypaří, to se zapomene.
frustruje mě to. rána a večery, relativní klid mezi tím. celej den nikoho nepotkat a nevidět, mluvit jak němá jenom rukama, přes to mělký klapání, co mi už dost chybělo. v mezerách je ještě pořád bordel.
napadlo mě, že ani neumím bejt pořádně naštvaná. všechno se přelívá v bolest. bolest se přelívá v tlak a z tlaku mi zakrňujou křídla.
chce se mi brečet.
už zase?

i'm a bottle of shame.

27. prosince 2014 v 19:52 | R. |  the diary of a fucked up girl.
when the curtain falls it rolls, unwraps, reminds me
the person that i am.
i'm still afraid, ashamed, of what's behind me,
but you gave me the strength to stand.

skoro neznám svoji rodinu. jsou drobnosti, kterejch si všímám, protože jsou tu celou tu dobu a potom ty veliký tajemství, o kterejch nikdo neměl moc zájem mluvit. což ale neznamená, že by tu předtím nebyly. jen začnou existovat až ve chvíli, kdy vyjdou na povrch, kdy to někdo vysloví nahlas nebo se zeptá. a vlastně mám štěstí, když se odpovědi na ptázku dočkám, když nejsem odstrčená stranou a pohřbená pod spoustou debilních praktickejch a důležitejch problémů všedního života jako je to, kdo dneska koupí rohlíky a vysaje na chodbě.
je to podivný. hotovej wonderland, podělaná říše divů, která se přece nemůže vlízt do tak klasickýho života takhle nudně vypadajících lidí, co se narodili v týhle ještě nudnější zemi. moje prapra-vnoučata nejspíš nebudou zjišťovat, jaká jsem byla psychopatka... stejně jako toho moc nevím o mý prapra-babičce. prababička umřela na rakovinu, pradědečkové oba děsně řvali, jedna prababička ještě žije. moje babička dokončila chema a už jí rostou vlasy. moje maminka je bipolární a já to vím teprve rok... můj strejda si plní sny. a můj táta je zkouší zapít.
do prdele, vždyť on hrál s tím teplým satanistickým týpkem z root...

sometimes when no one's left to listen
i'll sit and argue with myself.
say all the things i wish to tell you,
without hurting someone else.

připadám si tak nějak hloupě.
mám se přijmout taková, jaká jsem. že jsem zcela evidentně dost psychicky v prdeli, že se sebepoškozuju a bojím se, ale vlastně se s tím mám poprat a vyrovnat sama. protože moje okolí by to nepřijalo a tak bude jistější mu to vůbec nesdělit. budou si myslet že jsem nesnášenlivá nebo namyšlená nebo pozérka nebo něco takovýho, protože je to pochopitelnější než úzkostná porucha nebo deprese nebo co mi to sakra je. je lepší celej život lhát i lidem, co jsou moje rodina, abych jim ublížila jenom trochu a ne moc. je to lepší než nepochopení od někoho, kdo by přece chápat měl...
nemyslím si, že naše společnost se někam pohnula. je pořád stejně debilní, stupidní a netolerantní. psychiatrie je místo pro lidi na odepsání a antidepresiva jsou pro všechny jen pilulky na nepřestávající štěstí, vlastně drogy. člověk sice může šukat lidi stejnýho pohlaví, ale nemůže lapat po dechu, nemůže se několik měsíců v kuse cítit špatně, nemůže mluvit o svejch paranoiách a bejt podpořenej ve chvílích, kdy to sám nezvládá.
je to legrační - třeba moje třída je pro mě jako druhá rodina. ale rozbrečet se tam, spadnu na dno potravního řetězce a budu pro ně magor ještě hodně dlouhou dobu.
takže... jak se mám přijmout? s vědomím, že drtivá většina lidí mě v životě nepřijme? s vědomím, že můj táta sice ví, že se něco děje, ale nemá ani tušení, jak moc ho občas potřebuju a co dělám, když mlátím do ořezávátka nůžkama na jeho pracovním stole? jak...?
jo, děsí mě to. strašně, šíleně moc mě to děsí.
protože v tom asi budu muset prostě dál žít. a nevím, jestli to dokážu nebo jestli vůbec chci.
co když třeba ne?

i'm a slave to all these voices in my head,
and i'm afraid, i'm afraid of what they've said.

pořád kolem sebe mám takovou spoustu lidí, kteří mi píšou, ptaj se, co dělám na silvestra a na společný projekty, lidi, co se ptaj, jak se mám, aby potom mohli mluvit o sobě. a jenom se poddávám, protože popravdě vůbec nevím, co jinýho bych měla udělat. společnost je důležitá. ale vyžaduje důvěru a tu nemůžu slíbit... nejde mi to.
můj život je absurdní.
zdaj se mi sny, kde mám mluvit s lidma a pořád dokola to kazím nebo nezvládám svoje pocity a chovám se tak, jak bych se chovat mohla, kdybych už neměla sílu si dál hrát. zdá se mi, že jedu na kole a kdykoliv někoho potkám, spadnu a nemůžu vstát. a oni si myslí, že jsem k ničemu, zoufalec, myslí si, že smrdím kouřem a na stehnech vidí ty jizvy, jak dokazujou, jak slabá jsem. stojí nade mnou a mají výraz mluvící za všechno a nikdy mi nepomůžou se zvednout.
a to kolo se točí a točí.

moje pětiletá sestřenice, která nejspíš byla na víc koncertech než já, mi dneska zapletla do barevný bavlnky pramen vlasů. řešili jsme kérky, dredy, trávu a popularitu metalcore, limp bizkit, roztahováky, satanismus, kytary a děsnej mainstream - teda, ne se sestřenicí, ale se strejdou. myslím, že jsme tady všichni tak trochu zaseklý někde u střední, u toho období velikejch snů o něčem lepším, o řešení na víc než pár týdnů a lidech, který se nezačnou nudit, když nudný začnete bejt.
na koncert jeho kapely dneska večer jsem zvaná, tak se uvidí... hehe, hrajou hardcore, ale chytnu samozřejmě zrovna akustickej koncert.
že bych si dala rumíček? nebo dva?

v těch nejhorších časech rosteme nejvíc.
a možná se nám kroutí záda pod tlakem bolesti, možná nám přestává bušit srdce a možná vydejcháme přísun kyslíku za několik desítek let za jedinou noc v teple dlaní někoho, kdo za to třeba ani nestojí. ale... v lásce a válce je všechno dovolený. ne?
ty myšlenky mi přestávaj souviset.
poprvý jdu takhle někam nenamalovaná.
chtělo by to aspoň pudr, abych lidi nevyděsila víc než nějaký skalní metláci od vedle.
pořád nevím, jestli si koupit ty steely nebo ne. ohledně praktičnosti si nejsem zase tak jistá, vzhledem k tomu, že třeba pořádný rajtky bych asi potřebovala mnohem víc. ale... jo, jsou to prostě ty boty, co chci.
jo, asi si je koupím.
bude prdel jít do toho metal shopu. přísahám, že jestli mě ten teplej prodavač zase bude vlezle ukecávat, ať si něco koupím, bude pěkně protivná. ozzy osbourne a emo hadříky mu sice dávaj hodně plusovejch bodů, ale co je moc, to je moc. mamaa, ajm kaming houm.

"už aby to bylo za mnou..."
"a... co?"
"já nevím, asi všechno."
"nebaví tě to?"
"ne."

achjo, chtěla bych ti nerozumět.

xx.

26. prosince 2014 v 23:22 | R. |  the diary of a fucked up girl.

bílej oř, co nám letos snad poprvý dneska přivezl taky sníh. i když jen v horních polohách a byl to sotva jeden centimetr... i tak platilo, že se můžem jít tak akorát klouzat /a klouzání se směrem k hale, co stojí na kopci, fakt docela stálo za to/. no co, sranda bejt musí.

jsem zničená. hrozně.
jenom... jenom předstírám, jak v pořádku jsem, že je mi fajn a nedrtí mě to zevnitř. trávím celej ten čas jenom předstíráním, že se to zlepšuje.
chce se mi umřít. odstrkat lidi pryč, zbavit se jich, zvednout kotvy a odřezat jim lana a už nikdy se nezastavit. strašně moc chci prostě zmizet, chci být sama, nemuset s nikým mluvit a nikomu psát.
chci alespoň chvilku... nevím čeho.
je mi tak moc líto, sakra. vůbec nevím, co mám dělat.

vlastně sněžilo docela dost. na poměry týhle zimy až extrémně, ne? něco na tom bylo docela hezký. přivstat si, udělat toasty a vylízt do tý mírný chumelenice venku. opravdu hodně bych chtěla umět být lhostejná k tomu, co se děje, ale... spíš se obracím k tupý ignoraci všech těch momentů náhlýho procitnutí, který jsou mimochodem fakt příšerný.
v noci se neposlouchej. seš svůj největší nepřítel.
a ráno bojuj, protože je to to jediný, co můžeš udělat - tohle už nikdo nedodal.

cítím toho neustále strašně moc. je to lepší, než prádzno, ale tak nějak... pořád na nic.
u koní je to jinak. vlastně nemluvím a když už, vůbec nezním jako já. můj hlas je jinej a ty slova ke mně nepatřej. jsem zase jenom hráč a tentokrát... hraju někoho, kdo je v pohodě sebe. přesto nejsem pod tlakem. nemívám tam úzkosti, žádný panikaření, paranoidní podezíravost, všechno je najednou mnohem lepší. je to můj čas. čas, kdy se nemusí nikam spěchat, kdy se můžu chvíli o někoho mlčky starat bez otázek na trapnost ticha. místo, kde dostanu hodin kolik budu chtít, dostanu celej vesmír, abych se zbavila strachu jemně a hlavně... sama.
nevím proč, jsou věci, o kterejch jsem si myslela, že se nikdy nestanou. a potom sedím na bílým koni, hrajou koledy a já můžu zkusit tu věc. takže prostě pouštím otěže a potom se jenom houpu. ten cval byl jak strašně správná houpačka, z který se snad ani nedalo spadnout. měla jsem ho pod kontrolou, věřila jsem těm krokům, nepochybovala jsem o jeho schopnosti mě nýst a té své se držet. nedržela jsem se. jen jsem seděla, hloupě jsem se vezla a bylo to krásný. nic víc. asi jen tohle.

chtěla jsem se rozejít. něco po jedenácté večer jsem měla chuť se pořezat, opít a rozejít se. už jsem ho nechtěla nikdy v životě vidět, už jsme s ním nechtěla mluvit, už jsem nikdy znovu nechtěla cítit, jak se mě dotýká. odtranit ho, vymazat, nějak pohřbít to, jaký to bylo, jakej to byl pocit někomu dovolit dostat se pod povrch. bylo mi blbě. psala jsem o tý nenávisti pořád dokola. nemohla jsem brečet ani se nadechnout.
takže... takový to je? takový to je, že jste pořád stejně překvapení, i když to vlastně znáte, protože už několikrát jste kvůli tomu udělali něco, čeho jste pozděj litovali?
nevím, připadala jsem si strašně zvláštně. byl u mě dneska asi na hodinu a půl, zazvonil u dveří a já šla otvírat v teplákách a ani jsem se neosprchovala. vyděsil mě. to, jak mi dal pusu, jak plynul rozhovor a já už ani nevěděla o čem mluví, když skončil větu. dost těžko jsem se chytala, ale... chytala jsem se.
miluju ho, sakra. odmítám tohle zničit kvůli blbejm hormonům v mým debilním mozku, co si pořád dělá co chce, ať do něj házím sračky jak dlouho chci.
a tak jsem ho líbala. pořád dokola, vší tou zoufalou silou jsem se k němu tiskla, jen aby to už bylo pryč. aby to bylo fajn a přestalo mi tlouct srdce.
neumím to říkat, ale... miluju ho. miluju to, jak se na mě občas dívá. miluju tu děsně neurčitou barvu jeho očí. miluju, jak mluví a já se v tom fakt pořád jenom ztrácím, protože prostě nezvládám udržet pozornost a on stejně tak nějak čeká... miluju, jak mi šeptá do ucha, že mě nesnáší, i když jsou chvíle, kdy mě to pronásleduje a mění se to v neporušitelný zdi.
miluju ho za ten prostor, za ten čas, za tu vůni a hlas... a...
já snad i rýmuju nebo co.



later we'll have some /f... hm/ pie, and we'll do some caroling guys.

24. prosince 2014 v 12:58 | R. |  the diary of a fucked up girl.
chci vám popřát pěkný vánoce. ať si je uděláte pěkný, protože o ničem jiným to nebylo a ani nebude. jen o vnitřním pocitu. a nevím, vlila se do mě jakási síla, jak jsem tam tak nehybně ležela na gauči pod dekou, byla opět úplně sama a sledovala ty stejný filmy co loni a předloni. vlastně to je hrozně smutný, ale... život je krásnej. díky bohu netrvá věčně a jednou se třeba probudím mrtvá, takže na tom tolik nesejde.
chci říct, že jsem pořád ještě vděčná. a že vděčná bejt nepřestanu, jen proto, že by se to mohlo stejně jako všechno jednoho dne okoukat. jsem vděčná moji mámě, že v tenhle den mluví, jako kdyby nám zase bylo šest. že můžeme dál občas něco předstírat. ať už je to cokoliv. že můžu trávit tenhle den v posteli a vědět, že nejsem tak sama, jak sama si zrovna připadám. mít na to odvahu, je tady koho obejmout.
ani nemáme jmelí. ani tady není, aby mi dal pusu. ale zase tolik to nepotřebuju. jsou to jenom kecy. a přesto zvoním na náměstí na ten pitomej zvonek a odmítám to přání říct nahlas, protože by se nemuselo splnit.
popravdě vůbec nevím, co chci psát.
tohle je tak nějak klišé, co? jenže tohle není amerika. ani anglie. nepadá sníh a nemám ani jeden vánoční svetr. chtěla jsem si ho koupit skoro dva měsíce, ale asi je to změna, který nejsem schopná. chtěla jsem si ho koupit za peníze, který dostanu místo dárků, ale daleko víc potřebuju novou postel, takže je hned jasný, co s nima udělám. budu se chovat dospěle, protože jednou taky dospělá budu a teď už je docela jedno, že moje babička si v mým věku ještě šila oblečení na panenky. protože tohle jsem já. holka, který se zdaj sny o tom, jak sahá do kapsy a má je plný cigaret. někdo, koho pořád dokola napadá zkusit to o sebe típnout. a neudělala jsem to jen proto, že nechci, aby to lidi kolem mě věděli. protože jsem pořád stejně paranoidní. co by si asi pomysleli lidi? a fakt mi na tom záleží? koho se bojím, nevíte?
možná je obrovská síla v tom, někomu říct, že končíte. možná je v tom jen obrovská slabost. nebo je slabost spíš v tom porušení? tolikrát jsem řekla, že je to naposledy, že to slovo už muselo úplně ztratit svůj smysl. říkala jsem si to i poprvé. a chtělo se mi ze sebe zvracet. jen z toho pomyšlení, že jsem na to vůbec pomyslela. z toho, co se to děje. ještě jsem to mohla položit stranou, říct, že nechci nebo že život možná vůbec není od toho, aby se zkusilo všechno.
jsou věci, který se zkoušet nemaj. ale asi si to uvědomíte vždycky až potom, co do nich skočíte po hlavě.
a tak nevím... možná jsem chtěla zkusit, jaký to je, být chvilku závislá zase na něčem jiným. ať už jsou závislosti jakkoliv špatný, tak nějak... pořád je to docela dobrá tažná síla. chtěla bych zase jednou něco, co mě potáhne. vyhlídky. důvody. smysl. asi jsem blbá, když mi nestačí, že mám jeho. byla jsem tak strašně závislá... příšerně moc. a najednou, nevím proč, asi mi to nestačí. a vím, že by mě zničilo, kdyby byl pryč, ale... ale.
někdy mi ten smysl asi uniká.
někdy mě děsně děsí, že to možná vůbec nikam nesměřuje.
někdo řekl, že když tě to neobohacuje, máš to nechat jít. ale jak to můžu vztáhnout na nějakej vztah, když mě neobohacuje nijak zvlášť ani to, že jsem tady? mám to nechat jít? tohle asi nebyla pointa.
někdy mě ta láska sere.
chtěla bych se jí zbavit a dokázat z toho odejít aniž by to bolelo.
chtěla bych s ním bejt pořád aniž by hrozilo, že to zevšední. nebo tak. chtěla bych umět nějak popsat, kolikrát jsem to dělala pro něj a teď mi stejně připadá, že se snažím málo.
nejhorší na něm je, že má vždycky pravdu.
nejhorší na něm je, že mě zná, ale stejně to nechce ukončit. jsem z toho v rozpacích, protože... tohle přece nejde, ne? fakt k němu tolik patřím? fakt můžu bejt tak důležitá?

loni jsem na vánoce brečela. letos nebudu.
jedině kdyby byl pod stromečkem poník/frank iero/letenka někam hodně daleko.
pravděpodobně už nejsem zase tolik vyděšená. je to, jak to bejt má. M. by řekla, že lepší už to nebude, ale to si nemyslím. bude to lepší. až mi předepíšou správný antidepresiva. jednou to bude hodně moc skvělý... a pochopitelnější.
doufám, že se máte fajn.

i don't give a fuck about santa /ježíšek, jasně, jasně že ježíšek.../
i don't give a shit about cheer
you can keep your gifts
and your fucking shitty list
i probably won't call
y'all this fucking year
yay /trocha optimizmu na konec/, mějte se krásně :)

i'm trying... that's all.

23. prosince 2014 v 21:27 | R. |  the diary of a fucked up girl.
najednou si mě všichni pamatujou. nikdo mi nenapíše většinu roku, pokud zrovna něco nepotřebujou, ale... jasně, jsou vánoce. pojďme se všichni označovat na fotkách na facebooku a do zblbnutí si za to děkovat. a víte... není to tak, že bych chtěla, aby mi normálně psali. chci jen, aby mě neoznačovali na těch fotkách a nepsali mi ty zprávy. protože o ně nestojím. jenže říct "dejte mi pokoj" se svojí zdvořilostí podobá asi větě "stejně jsem ho neměla ráda" na pohřbu...
nevadí. po novým ruce se to přežene, ne?
hlavně bejt pozitivní... hehe.

nějak nevím, o čem mluvit. vždycky, když už si naivně začnu myslet, že se to zlepšuje, znovu to nějak poseru. nesnáším pozorovat, jak jdu prakticky proti sobě samotné, ale jako pitomec s tím nic nedokážu udělat. nedokážu popsat, jak se cítím, co si myslím, jak věci vidím a proč.
jsem v pořádku, když jsem zrovna sama.
a nevím, asi jsem vyděšená, protože takhle to není správně. neměla bych trávit celý dny na gauči s ovladačem v ruce. jednoduše proto, že nedokážu nic jinýho dělat. nejde mi číst. něco napsat. odpoutat se. vyřešit problém. sice jsem v klidu, ale stejně mám panickou hrůzu z toho, že bych třeba sama musela jít do lékárny.
okej, mám infekci tam dole. nejspíš hlavně z prudkýho přívalu cukrů a nezdravýho jídla, když jsem si teda řekla, že si přes prázdniny dám oraz od cvičení i držení se "zpátky". asi to nebyl nejlepší nápad, teď abych to přeléčila a zase se srovnala a začala jíst zdravě.
vánoce mi to celý jenom komplikujou. chci říct... v zásadě nemůžu říct, že bych je neměla ráda. můj postoj je neutrální... asi. neobtěžuju s tím svoje okolí nebo tak něco. prostě čekám, až to přejde, jako přejde všechno. a nevím, asi mi přijde nelogický, že se tak dlouho připravujem na jeden večer, kterej proběhne a potom... znáte ten obvyklej pocit prázdna, když je najednou po všem a není co víc očekávat? jako malá jsem z tohohle byla pokaždý podivně otřesená. najednou zklamaná. bylo to pryč. možná... trochu se to podobalo tomu pocitu, když skončí skvělej koncert. posbíraj se odpadky ze země a řeknou vám, ať jdete spát a koukáte vystřízlivět.
vím, že miluju svoji rodinu. ať už je to instinkt, povinnost, automatická reakce nebo cokoliv jinýho, jsou různý druhy lásky... a ať už jsem jakákoliv, moje rodina mě naučila, jak někoho milovat. a jak určitý množství lásky taky přijmout... i když mi to pořád dělá problém. možná. a... nevím, princip vánoc je docela hezkej, jen mám pocit, že se začíná trochu moc soustředit na děsivě praktický věci. chci říct... nechci lidem dávat to, co potřebujou, jen proto, že k tomu nikdy není příležitost. a nechci si myslet, že tohle je důkaz lásky. a taky nechci kupovat debilní věci jen aby se neřeklo... chtěla bych dát něco, co si zapamatujou. protože takovejch dárků není zase tolik.

rozpadám se.
a lámou se mi zuby. aspoň, že to není vidět.
tělo se mi bouří. asi mě má plný zuby.
doslova.
nějak se mi příčí ta doslovnost některejch věcí. přesnost řeže do masa, upřímnost zahání do rohu, pohledy do očí prozrazujou vinu. jak moc brečíte uvnitř, i když ven už to dostat nejde. zůstala jsem zaseknutá. pořád to stejný odhodlání, ale nepřipravenost k boji, pořád stejná naivita, nechuť, melancholie, až se v ní topím.
ale... jednou zase bude léto. jednou zase bude teplo. a všichni to uvidí. všichni se budou ptát.

"s kým tu mluvíš?"
"se sebou."
"aha...?"
"alespoň si rozumím."

kouření mě uklidňuje. připadám si hloupě, ale ne špatně. vlastně nevím, co mě zabíjí víc. co vadí víc. nechci říkat, že chci umřít. ale moc mě neděsí možnost, že by se to mohlo stát. v důsledku toho, že bych v tom pokračovala. v důsledku něčeho jinýho.
ale dělat to nebudu. nechci znovu ublížit. sobě. někomu jinýmu, někomu, komu by na mě mohlo záležet.
není to otázka síly. nebo odhodlání. nejsem ukázka někoho, kdo je ochotnej pořád dokola bojovat. jsem jen slaboch, co udělal blbě hned první krok. napadlo mě to. zkusila jsem to. posrala jsem to. udělala jsem to jednoduše a dobře mi tak.
ale bude to v pořádku. už brzo.

všechno je to chyba vevnitř. tak to je.
ví to, ale stejně jsou chvíle, kdy to dokáže zničit úplně všechno. sakra. sakra, sakra, sakra.
chtěla bych někoho, kdo to zná. někoho, kdo ví, jak dlouho to trvá, jak zatrceně to nefunguje, když se snažíte. někoho, kdo vám nebude dávat pitomý rady... protože hudba je fajn, ale asi mě nevytáhne ven. protože bylinky mi nemůžou ublížit, ale ani vrátit něco normálního. protože je hezký slyšet "prostě s tím přestaň - nemůže to bejt tak těžký", ale... jo, asi to je tak těžký.
vyčerpává mě, kolik je kolem lidí, co mají trpělivost na týden.
ničí mě, že mu nedokážu nijak logicky vysvětlit, že není vlastně vůbec nic, co by pro mě mohl udělat. a že mě zraňuje, ale není to jeho chyba, protože se to děje pořád. protože jsou noci, kdy se budím a mám hrůzu z vlastní mámy. i když mě nikdy neodsoudila. i když mi v tomhle moc pomohla.


with head above clouds.

21. prosince 2014 v 20:12 | R. |  the diary of a fucked up girl.
můj bratr pašuje popcorn, já cigarety a žiletky z ořezávátek. celá ta věc je trochu absurdní... možná zakázaný ovoce fakt líp chutná. a možná jenom nechcem znovu ublížit. na něco se přijde, na něco ne. problém jizev je, že zůstanou. ať už o nich mluvíte nebo ne. i když jsou vlastně pryč, pořád si pamatuju, kudy vedly, matně je rozeznávám na vlastní kůži. a třeba je to jedno. chce mě i s nima. neváží si mejch noh o nic míň, dál se zdržuje v tom prostoru mezi mejma stehnama, dál mě líbá na prsa, který mám pořád při pohledu zblízka plný pavučin.
"jedna holka u nás to dělala na zápěstí... tak se na to přišlo."
"jo. když to někdo dělá na ruce, většinou volá o pomoc. už neví, co dělat."
"tomu ještě rozumím... když to někdo dělá, protože už nezvládá být sám, potřebuje pomoc. ale co ty? co to znamená, když to děláš tak, aby to nikdo nemohl vidět?"
nevím... je to otázka, na kterou nejsem připravená.
prostě mě to naplňuje studem. vědomím o vlastním selhání, slabosti. ani se tolik nestydím za ty jizvy jako za možnou reakci lidí kolem. je to věc plná předsudků a odsuzování bez otázek a čekání na vysvětlení. všimli jste si někdy, že vás za to lidi odsoudí o tak moc víc než za kouření? ačkoliv jde, alespoň z mýho pohledu, o tu úplně stejnou věc?
asi nevím, proč o tom mluvím. vlastně vím; protože na to myslím, jako obvykle.

můj táta pije. zase. je mi jedno, jestli řeknete, že život je život a ne kolotoč, houpačka, cokoliv, ale... vidina nějaký zábavu poskytující věci alespoň slibuje, že se zase vyhoupnem nahoru a budem chvilku v pořádku, dost na to, aby to mohlo nějakou dobu normálně fungovat.
můj táta na mě za střízliva občas křičí. ale zranění lidi tohle dělaj. i já to dělám. zatínám drápy do lidí, kteří nemůžou odejít. a pořád je lepší řev a urážky než tohle... ta jeho spokojenost. opilost tou nepřítomností, chvilkový odvrácení se od sebe samotnýho, takže si připadá dobře, sebenenávist je pryč, je opilá a utopená. jenže umí docela dobře plavat...
nejhorší na tom je, že se ne, můžu zlobit a tvrdit, že nechápu. znám ten pocit z utíkání. z říkání naposledy pořád dokola, porušování slibů, dobrovolný ničení vlastního života pod vlivem jakýsi nepojmenovatelný úzkosti, která prostě je a nemá důvod, nedává smysl a řešit ji je... děsivý.
jen nechci tyhle volna. dlouhý dny, kdy je spousta času na přemýšlení. když je rodina pohromadě a všichni pořád něco očekávaj. jsou vánoce... takže můj otec alkoholik spí u televize nebo nepřítomně zírá do zdi, máma má takovej ten skelnej pohled, co mě neuvěřitelně bolí a... jo, je tady brácha. přála bych si mít deset. nevidět, co se děje. nepřipouštět si nic z toho, bejt v pohodě, pořád něco chtít a vědět, kým jednou budu. kam chci patřit. nebo tak.

a přesto je to docela dobrej den. hloupá ignorace. hloupej strach. hloupý lidi.
ráno jsem jela fotit D. a její sestru. prý vánoční dárek. tvářila jsem se šťastně a bezstarostně a tak. byla jsem milá, řekla bych. měla bych díky tomu trochu vylepšit svou karmu, ne? nevím, ty fotky se docela povedly... na to, jak dlouho jsem nic doopravdickýho nefotila. většinou to končí v koši. ježíšku, přines mi zrcadlovku.
odpoledne jsem byla u něj. až do večera. vlastně jsme... eh... kdo potřebuje oblečení, ne? chci říct... však víte...
je to se mnou těžký. zvlášť pokud jde o tohle. protože občas můžu důvěřovat a milovat jak chci, ale každej dotek ve mně probouzí hrůzu a nejradši bych se před ním někam schovala. je to fajn, když se to zlomí. hodně silný a těžký to neudělat. v tý tmě zapomínám, kdo jsem. trochu.

jen jeden detail na tom celým dává smysl... že v té bolesti je hojení. a den po dni můžete sledovat, jak se rány zavíraj, všechno se zlepšuje, život pokračuje a krev přestává týct.
namaluj si na stehna srdíčka, sedni si do rohu a zkus brečet. třeba to nepůjde. a třeba tentokrát jo.
nevím. je to dobrej čas začít se sebe dotýkat s tím stejným váháním jako ostatních. a začít se respektovat, když svaly cukaj, ať už je to způsobený čímkoliv. buď na sebe hodná a přestaň se pořád ptát proč. nestačí proto, že prostě můžeš?

the best worst thing that hasn't happened to you yet.

20. prosince 2014 v 19:07 | R. |  the diary of a fucked up girl.

mám dvě ruce, co váží nejmíň tunu.
a mám dvě nohy, co už se nehodí ani na chození. jednu hlavu, který se už pár dní vůbec nechce tohle všechno ovládat. deset prstů vonících po tabáku a vlasy, který si asi nezvládnu umejt. tělo, za který se stydím. rty, co nikdy nemaj dost a oči, kterýma mě nebaví dívat se kolem sebe. jedno vědomí, který padá na zem pokaždé, když přestanu dávat pozor.
a taky mám strach.
bordel v hlavě a pořádek v pokoji. alespoň něco, ne? jednou za čas se věci musí zlepšit.

pokouším se zabejvat se dějem, ale je to náročnější, než jsem myslela. tím myslím... něco se v mým životě děje. samozřejmě. čas se nezastaví, protože se cítím blbě a tak nějak to nepřestává. lidi na mě nepřestanou mluvit a něco očekávat, vždycky tam někdo je. bude. a i když mě to vlastně ani neuklidňuje, je dobrý tohle vědět. cítím se jako kdyby mi někdo máchal hlavu v záchodový míse, ale... yay, nejsem na to sama, ne?
navíc... zvládnu se usmát. docela široce. docela dost.
zvládnu si oblíct večerní šaty a vzít si náušnice. zvládnu vtipkovat a zvládnu, jak se to všechno opakuje pořád dokola. i když to dá někdy zabrat, zvládnu dýchat i když je tma a ticho a moje hlava se rozpíná a ničí všechno dobrý. zvládnu to.


je to trochu paradoxní. úleva jako prase a potom jdu ze schodů a asi čtyřikrát se mi nahrne žluč do krku, takže do pokoje se šinu s rukou přes pusu, klesám na kolena a civím do stropu, jsem vším tím fyzickým úplně ochromená a je mi tak děsně, až je to dobrej pocit. nejsem zase tak daleko... a ne zase tak blízko. když to pomíjí, už se to znovu nevrací a tak můžu říct, že jsem to svým způsobem překonala. jsem zbabělec, ale co má být.
už si nevzpomínám, co se dělo v pondělí a v úterý... a asi ani ve středu? nebo... jo, v pondělí byla ta prodloužená. poprvé v životě jsem potkala bratrance od M. - a ne, nepřekvapilo mě, že je to idiot a mluví jako děcko. chtěla bych občas umět být trochu povrchnější, protože jako kluk nevypadá špatně... ale jako člověk je kokot, alespoň na ten podělanej první dojem. jeho spolužáci vypadali daleko příjemněj /a střízlivěj/, jeden mě svejma tanečníma kreacema fakt rozsekal. nejsem si teď vůbec jistá, jestli jsem o tom sem něco psala. každopádně, v závěru toho večera jsem se cítila fakt dobře. proč občas věci tak mile začínaj, jako kdyby čekaly na správnou chvíli, kdy vám skočej na záda?
ve středu jsme se ulejvali ze školy ve městě. bylo to trochu o ničem, ale lepší než sedět osm hodin na prdeli. smrštilo se mi to do nekonečnýho zmatení, už někdy od odpoledne jsem neměla tušení, co se to sakra děje. mám pocit, že od středy nedělám nic jinýho, jenom mu ubližuju. večer jsem byla v divadle. asi poslední kapka, bylo to jako vysavač a budu se z toho asi ještě pár dní vzpamatovávat.
jo, abych nezapomněla, včera odpoledne jsem si nedala říct a stejně jsem jela jezdit. nedokážu popsat, jak jsem byla A. vděčná, že mě nedrtila na jízdárně a vzala mě ven, kde jsem se fakt nenadřela. ke konci když jsme se vraceli mi v hlavě nejspíš probíhalo mistrovství světa ve fotbalu.
asi teď chápu spoustu věcí, který jsem si dřív neuměla ani představit. a přijde mi to smutný...

prázdniny jsou jako zkoušky... jestli po jejich skončení budu ještě schopná mezi lidi. asi. nevím. jednoduše je hrozně těžký odtam odejít a cítit tu úlevu, když víte, že tam zase budete muset a bude to pravděpodobně těžký, stejně jako je to těžký pokaždé.
ale jinak mi to volno docela vyhovuje. dívám se na televizi a hraju hry. jím spoustu čokolády a cukroví a začala jsem sladit čaj, protože je přece volno a zima a potřebuju nabrat energii, blablabla. uprostřed každý drobnosti co dělám tuhnu, dřevění mi ruce, nohy vážej celý tuny. je skoro nereálný si jenom přesednout.
eh, nic nehrozí.

štědrej den moc neprožívám, ale ještě plánuju zkusit něco upíct a zlikvidovat poslední zbytky bordelu u sebe v pokoji /zbejvá utřít prach a vyměnit prostěradlo... je na něm... ehm, zbytky lásky a tak/ a zabalit dárky. nevím, čím míň mě to bere tím víc v pohodě to zvládám. máma mi řekla, že čekám něco, co prakticky ani nemůže fungovat, takže fajn... už nečekám nic. třeba dostanu poníka.
na silvestra budu s ním. nesmím pít ani provozovat jinou nelegální činnost, takže to bude takový... no, vlastně jako loni - to jsem byla s D., daly jsme si o půlnoci panáka a šly spát. ale jsem lepší, když jsem s ním. alespoň mám důvod se o to pokoušet. jo a taky... chci si dát předsevzetí. nehledě na to, jak je to pitomý.