Listopad 2014

like defiance.

30. listopadu 2014 v 21:42 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

chtěla bych zpomalit. děsí mě ta zbrklost, s kterou se tohle všechno děje aniž bych se měla možnost rozhodovat. po všech těch testech o "umění se rozhodnout" a "vědět, co chci", mi realita připadá až k smíchu /pláči?/. nikdo se neptá, jestli mám čas uvažovat o tom, která cesta bude ta správná. nikdo mi neukazuje, že cest je víc. držím se toho, co mě udrží naživu, ne? chci říct... žiju, dýchám, jím a párkrát do týdne si lividuju svaly, studuju, nemůžu usnout a nemůžu vstát, pokouším se mluvit, pláču, po večerech se vracím ke gumičkám, krk mám plnej cucfleků, nedostatek slov řeším pár šlukama a radši nezastavuju vůbec, než bych riskovala, že už se znovu nerozjedu.
čtu tu knížku o psychiatrický léčebně - stejně jako máma, i ta ženská, co to napsala, je bipolární. čtu a chce se mi řvát a třískat věcma a svlíknout se z kůže, kdykoliv se mě to trochu dotkne. u slov jako je dědičnost a nekonečnost, u počtu dní plnejch bolesti za jeden jedinej měsíc, za rok, za celej život. je to jako facka - někdo přijde a řekne, že se to nepřestane vracet, protože je to ve vás, pevně zakořeněný, jste to vy a zároveň nejste, protože to není vaše chyba. půl roku jako kráva odmítám připustit, že mám deprese. hah. a ona přijde a řekne, že to takhle bude napořád. můj počet dní je víc než pět za jeden měsíc.

"chce se mi z těch pocitů blejt."
"mně z těch lidí."
welcome to my life.

nějak se vracím ke starejm deníkům. občas bych se svým mladším já fakt ráda mluvila a některý věci si vyjasnila. nebo možná radši ne. ehm, určitě ne. podivně často si je čtu po těch výbušnejch přívalech pláče a je to... nevím. asi uklidňující.
show me what it's like to be the last one standing.
come please, i'm callin'.

vím, že čekání je hloupost. čekala jsem skoro tři roky na něco, co jsem naprosto evidentně mohla mít. asi mě to ničilo celou tu dobu. tolik jsem přemýšlela o tom, kdy přijde zlomovej bod. protože v tom to všechno začíná. něco se začne křivit a křiví se to tak dlouho, až se to ohne úplně. něco se změní a nejde to vrátit zpátky. sledovala jsem, jak umírá... jako kdyby to nestačilo. ale všechno to ostatní čekání na něco byla moje chyba, moje dobrovolný rozhodnutí, způsob, kterej jsem si vybrala, abych se ochránila. nepovedlo se. nevermind.
zpětně toho čekání nelituju. ležíme a nemusíme k tomu bejt nahý, ale stejně tak nějak nahý jsme. nechávám to unikat ven, mluvím klidně, i když mi po tvářích tečou slzy. nevím, jestli si všiml, ale jestli jo, hraje si se mnou na to, že to tak není. mluvím a mluvím a už ani nevím, co říkám, ale nejde to zastavit. někde uprostřed toho mi skáče do řeči. já vím, že jsem otravná.
"miluju tě."
ani za nic si nevybavuju, co jsem to sakra říkala.
a tak posloucháme roztomilý post-hardcore. pořád dokola.

je to vtipný, najednou zase stoupám.
zastavte čas.

why are you always running in place?

28. listopadu 2014 v 22:25 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

you don't know a thing about this life.
a jestli tě někdy zklamou, já budu ten, kdo tě dnes večer odveze domů.
prosím, prosím. prostě tady buď. přímo tady. buď tady jako hrdina, jako zachránce, jako to rameno, na který si můžu položit hlavu, jako hlas, co nikdy nelže a říká příliš ostrou pravdu. buď tady jako zrádce, kterýmu bych dovolila se vrátit. prosím, buď tady a prostě drž moji ruku. protože už nikdy nebudem jako dřív a už nikdy nebudem mít strach.
život je strašně na hovno a plnej děsný naivity. nevím, co si myslet. už nechci. nechci myslet a hlavně nechci nic cítit. agh.

dlouhou dobu už přemýšlím, jak věci zhrnout.
onen fakt, že jsem ztratila D. - že jsem nějakým nedopatřením spadla sama do sebe a ztratila blízkost a důvěru úplně všech. že moje dveře byli pár měsíců alespoň pootevřený a vzduch proudící zevnitř zničil všechno. a mě ničit nepřestal. že se nebavím a že se ke kontaktu nutím... a že nechci zůstat sama.
D. si myslí, že jsem ji vyměnila za něj. nedělám si iluzi, že by si to nechala vysvětlit nebo že bych to dokázala správně podat, nechávám to plavat. nerozumíme si a já se na ni přesto nevykašlala. nevykašlala jsem se na nikoho. kdyby si kdokoliv řekl o pomoc, zkusila bych to. a je mi líto, jestli třeba jen neslyším nebo špatně chápu, ale... v tomhle si možná nemáme co vyčítat. nepomohli mi a ani to nezkoušeli. já... nevyčítala bych to nikdy a nikomu. znovu jsem to nezkoušela. nenávidím ten pocit, že jen otravuju, plýtvám jejich časem kvůli něčemu, čeho se ani nedá dotknout. nezlobím se, že mi nevěří.
jsem unavená z toho, jak to mezi náma funguje. D. v podstatě musí trumfovat, přesvědčit svoje okolí o tom, jak je šťastná a v pohodě a neustále zdůrazňovat, že mě nepotřebuje. já to beru a vidím, jen... heh, nějak mě nebere to poslouchat. nikdy jsem moc nemluvila, teď vlastně ani nemůžu, protože se zatváří jako že ji to nezajímá nebo že "to vědět nepotřebovala". nah. ani já nepotřebovala vědět co dělala... jen jsem myslela, že tohle kamarádky dělají. nebo tak něco. já nevím. poslouchám a přikyvuju, dovoluju, aby se ta propast prohlubovala.
s maggi je ten vztah docela zvláštní. občas si rozumíme, ale asi to bývalo lepší. prostě se chováme hnusně. mluví a já se usmívám a směju ve vhodnou chvíli. není to něco, co by mi dělalo starosti nebo tak... v podstatě je mi to až smutně jedno. všechno. jsem potlačená a v dobrý dny i se mi daří se i zapojovat do těch keců. když mluvím, říkám hnusný věci. přijde mi, že bojuju a nefunguje to. ubližovat je snadný a nenávidět se potom ještě snažší. pořád nevím, co je v mý hlavě a co ne. přijde mi, že si až absurdně často věci vyložím úplně špatně, jako útok.

to mi připomíná, s fro jsem dneska vyrazila do města. rozsvěcení vánočního stromečku, takže tam bylo fakt šíleně lidí - jako bonus spousta známejch, který jsem opravdu neměla v zájmu vidět, ale nevadí. tak nějak, už si nerozumím ani s fro... a pokouším se přestírat, že tohle se nikdy nestalo. přehlížet fakt, že už jí nechci nic říkat a v něco doufat nebo tak něco. proč nikdo nikdy neřekne "vím, jaký to je - ten pocit na plicích a v hlavě a to bušení srdce"?
mám mi půjčila knížku o sebepoškozování a o psychiatrický léčebně. už to nedělám jako dřív. jsem skoro měsíc čistá... a vlastně jsem přestala počítat. dělám že ty drobnosti se nepočítaj. nezůstávaj a nepomáhaj, tak co.
potkali jsme el. - frouščina zřejmě dost dobrá kamarádka. další z těch lidí, o kterých jsem jen slyšela a vlastně si přála, aby to u toho zůstalo. utváření novejch kámošů mě zrovna teď nějak neláká. tím nechci říct, že el. by nemohl být fajn. je malá a kulatá. líbí se mi to. chodí o ročník výš na umělku, ale, okej, připadala jsem si vedle ní jako děcko... vtipný, když jsme stejně starý.
v podstatě jsme prolezli dva obchody a potom skončili pět metrů od policejního auta s cigaretou. nemohla jsem ji zapálit a potom odklepnout nedopalek. je docela legrační, že tohle všechno za mě vždycky někdo udělá... většinou konce strkáme do skla, aby nám nesmrděli ruce, sami si je balíme, takže to ani neumím s praskacíma a většinou se střídáme a protože nenosím zapalovač, nikdy nebejvám první. pořád čekám na den, kdy nebudu mít chuť, až mi to někdo nabídne.
ke konci el. prohlásila, že někdy musíme jít společně ven a... no, tím to pro mě haslo. myslím, že nebudu mít čas.

našla jsem doma kazetu s lilo a stitchem. ohana znamená rodina.
stahuju lilo a stitche.
potřebuju obejmout od toho správnýho člověka, kterej je dneska nejspíš opilej. někdo mi psal, že prý ho viděli spát na lavičce. nenávidím pátky. soboty. neděle. pondělky. nenávidím tenhle život a ten paradox jedů... ten pocit života, co uměj dát. cítím se provinile, protože místo jen brečíme a potom se zkouříme, protože se nemůžem vzpamatovat.
rodina znamená, že nikdo nezůstane sám nebo zapomenutý.

zdál se mi sen... byla jsem kluk. jeli jsme autem. já, můj bratr a moje holka. byl tam pes a pořád štěkal, protože věděl, co chci udělat. asi jsme spíš byla pořád já, ale v těle kluka... v mojí hlavě mluvil klučíčí hlas, jasně určoval pokyny. jeli jsme lesem a potom jsme sjeli na nějakou louku. prudce směřovala dolů a auto pořád nabíralo rychlost. chtěl jet pořád rychleji, cítila jsem ten adrenalin a ani minimální nevolnost. věděla jsem, že umře a že ti lidi s ním. ocitala jsme se mimo to auto a prostor a potom jsem viděla už jenom to, jak v plné rychlosti vrazilo do nějaké zdi... a vybouchlo.
pořád mi v hlavě opakoval, že to tak má být a že je mu líp.
nerozumím.
je mi to líto.

11/26/2014

26. listopadu 2014 v 21:52 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

opouští mě agresivita. zrovna teď si nejsem jistá, čím to je. tráva je... nevím. strašně fajn, když se všechno sere a hlava o tom odmítá přestat přemýšlet. připadám si nekonečná, když se vykláním z okna do potěmnělý ulice, v oknech se svítí a jediný na co se soustředím je to, jak mě to kope do plic. ztrácím se v odlišnostech a podobnostech a tak vůbec ve všem, na čem by teoreticky mohlo nebo možná i mělo záležet. polykám pocit hořkosti, křehkosti z udušenýho pláče, ten třes v hrudníku, kterej může klidně pohřbít nikotin.
potom se ten kouř rozpouští do tý tmy pod náma. první patro. dole keř. byla by sranda vyskočit.

je to zvláštně smutný. jak se všechno moje špatný rozlejzá čím dál tím dál. rozpíná se to, žere jako rakovina. jako kdybych ho do sebe pustila a přeskočilo to jako posraná chřipka. tolik nezvladatelný viny, sebeobviňování, neustálejch přešlapů, nedostatek slov k vysvětlení a všechno to, co vyzní úplně špatně. i guess i'm trying to say i'm sorry, but it always comes out wrong.
"čistě teoreticky... zranilo by tě, kdyby jsme se rozešli?"
"ty se se mnou můžeš rozejít, jestli chceš..."
"já nechci."
díkydíkydíkydíky.
"ty to vážně bereš tak v pohodě? nic by se tím nezměnilo?"
"změnilo by se všechno. ale já to nechci takhle říkat... nechci říkat, jak by to asi mohlo bolet. chci, aby ses se mnou rozešel, když to tak budeš chtít, chápeš? nechci... nechci ti ublížit."


i've been smiling like this for days,
just to make up for my mistakes.
in the dark, i watch everyone disappear,
and i am beginning to let myself down.
i am pushing everyone that was in, out.
and nobody knows what it's like; to live and die on the inside.

myslím, že jsem dobrá v předstírání, že je všechno v pořádku. dokud je kolem dost lidí, ke kterejm se může stáčet pozornost. nejde poznat, že se nesměju tak úplně upřímně, není čas hledat pod vším tím sarkazmem to napětí. ani nechci, aby to někdo dělal. daří se mi zapomínat, jak usilovně se o tohle snažím. jen je těžký vydržet to delší dobu. nevím, jak se chovat s ním. řekl, že nechce, abych se přetvařovala, ale... prostě nezvládá, když s tím přestanu. většinou utichám. jeho přítomnost je úžasná. jeho vůně. doteky. potřebuju začákovo-vztahovou něhu. takovou tu věc, kdy se někoho dotýkáte s tím... ach. a doufám, že se mi nerozpadneš pod rukama, moc tě chci.
řekl mi, že má pocit, že s ním nejsem spokojená, protože se nechovám jako venku. ani neví, kolik otevřenosti v tom pro mě je... v tom, že nemusím dělat, že o sobě nepochybuju a mít ty kecy o tom, jak je super být mnou. říkala jsme si, že to musí být otravný. lidi nebaví jen se objímat a poslouchat, jak se někdo pokouší dýchat. filtruju, když mi dá čas. většinu času nemám zájem o žádný dotyky. nevadí mi dotýkat se ho, ale prostě blbě nesu, když na mě sahá tak nějak víc. ne že by to vyloženě nepříjemný, jen to většinou není jak by mělo. sere mě to. nejde mi mít nadhled a to mě sere ze všeho nejvíc.

pravdou je, že všechny ty lži jsou perfektní ochrana.
jo, je mi mnohem líp.
ne, už na to nemyslím.
já se nepřetvařuju.
mám to pod kontrolou.
nebojím se.
mám to pod kontrolou.
vím, co dělám.
budu v pohodě, nech to být.
možná nejsou tak ubíjející. nevadí mi být lhářka. nedělám to proto, abych někoho zranila. ten důvod je přesně opačnej, takže... se to nepočítá. a můžu mu lhát a můžu předstírat, když potom bude v pohodě. chránit znamená lhát.


i am in control.
i haven't lost my mind.

přemýšlím, koho jsem dneska ještě neviděla brečet. a nechci jít do postele, protože ještě nejsem připravená na ten dopad, sny, probouzení se, pochyby, další ráno, další den. jsem odhodlaná ho přesvědčit o tom, že jsem v pořádku, i když to možná dá hodně práce a mžná to bude i docela bolet. zvládnu to. zvládnu všechno.

nenávidím svojí budoucnost.
hlavně proto, že o ní nemám ani páru.
jsem sakra velká píča.

something like... i don't know, clarity?

25. listopadu 2014 v 21:37 | Radfordová
nebaví mě pořád se bát, že do něčeho spadnu. a přesto to tak je. od té doby, co jsem spadla do té ne zrovna pozitivní zvyklosti kreslit si po těle a sledovat, jak se to vytrácí a zasychá a slupuje a... whatever... je to prostě těžký. už nikdy nechci na ničem záviset, něco potřebovat, k něčemu se vracet se staženým ocasem a naprostou bezmocí říct prostě ne. přesně proto jsem začala chodit s člověkem, jehož přítomnost mě občas naprosto ničí a nepřítomnost je asi ještě horší.
přemýšlím, jestli někdy budu úplně spokojená nebo v pohodě. jestli někdy přejde den aniž bych z nějakýho důvodu byla napjatá, na nervy, lapala po dechu, nejistá, plná pochyb a šílená strachy. vždycky se něco najde.
"bojím se. je to... moc vážný. to přece není normální. mám chuť vycouvat."
"netlačí na tebe v něčem? hlavně nedělej nic co nechceš..."
"ne. nikdy mě nenutil dělat něco, co nechci. připadám si kvůli tomu hloupě. bojím se, že mu ublížím."
"chceš se s ním rozejít?"
"co? nevím. ne."
"tak vidíš. neublížíš mu."
"a když...?"
"ach jo. víš kdo je spokojenej? lidi, který se maj rádi. jsou sami pro sebe na prvním místě a tak můžou bejt šťastný. jenže ty se nenávidíš a tak šťastná prostě být nedokážeš. ne že bych tomu nerozuměla... někdy se nenávidím taky."

ehm, díky. za to, že do mě vidíš a že mě nesoudíš. že to chápeš, i když to asi nechápe nikdo včetně mě.
znáte to, když víte, že se něco stane, ale stejně vás to vyděsí? jako když jdete do strašidelnýho domu... víte, že na vás každou chvíli něco vyskočí, ale stejně ječíte. ani nevím, jestli to není jen ze zvyku. prostě to řekl a všechno to ve mně spálil na kousky. a najednou si nedokážu ujasnit, co chci nebo nechci a co cítím.
"nikdy tě nechci ztratit."
panebože, říká to a odmítá se na mě znovu podívat, jenom se hledáme rtama. tolik jsem si přála moct mu to slíbit. přála jsem si tohle nezačít... a nevím proč. mít to je děsivý, protože si dřív nebo pozděj natlučem a já už ho nikdy nechci vidět brečet. jsem tady a on se mi mění pod rukama a já nevím, co dělá jen kvůli mně a co tady bylo už dřív a já to nikdy neviděla.
"můžeš mi slíbit, že mi řekneš, kdyby se něco změnilo?"
měla jsme tak hroznou chuť se zvednout a utéct. proč do hajzlu?
"víš, co po tobě chci, že jo?"
" jo, vím. můžeš to slíbit ty mně?"

nejde mi vyrovnat se s tím, že to opravdu začal brát... eh... tak, jak jsem to já brala od začátku. bylo snažší, když jsem si říkala, že můžu kdykoliv odejít, protože s ním to asi ani nehne. i když jsem si to možná jen namlouvala, nevím. nechci mu ublížit. nevím proč, nechci ani aby si mě pamatoval, až to skončí. jsem neuvěřitelně divná. zajímalo by mě, jestli tohle nějakej psychiatr/psycholog/terapeut/whatever vyřeší.
nemůžu na to přestat myslet.

červený, mandarinky a čokoláda. něco na zimních večerech je fajn. tma, svetry, ponožky, vytahovat zimní bundy, s nenávistí nakupovat pro lidi, který miluju. dělat si starosti, jestli se jim to bude líbit. pořád řešit budoucnost jen proto, že moje matka nemyslí na nic jinýho celý noci. onen fakt, že jsme rodinka pošuků a že sem patřím. chci odjet. co nejdál. praha, vídeň, paříž, amstrdam, londýn, odletěl na island. myslet jednou provždy anglicky, nepřemýšlet, koho potkám zítra a na co se mě budou ptát. nosit i věci, co mi nesluší. vyrovnat se s tím, že svaly sakra hodně vážej a maj obří spotřebu.
snadně komplikovaný.

11/24/2014

24. listopadu 2014 v 20:02 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
znovu se mi zdají sny. opakuje se v nich to, co už dávno vím. střídavě mě to děsí, střídavě uklidňuje. nikdo mi neubližuje. takže ani nevadí, když se budím a přemýšlím, co se stalo a co byl jenom sen. na konci dne na to pomalu přicházím. je mi divně.
koupila jsem si plastovou jelení hlavu. visí mi na mezi nástěnkama. připadám si jako hipster a nejspíš budu ještě nějakou dobu pokračovat v jednoduchejch větách a opravování překlepů. nenávidím tuhle klávesnici. celkově, chybí mi můj notebook... což jsem asi zapomněla napsat. nebo možná ne? nevzpomínám si. prostě nemám nabíječku a jsem líná to řešit. nemám peníze. nemám čas. nemám chuť. fakt mě moc nebere představa, že budu muset během následujících dvou až tří týdnů vyřešit vánoční dárky. odmítám se prodírat mezi tolika lidma...
hi, my name is... eh. too lazy to make some name. my english is sux. idc. fuck u too.

prosinec bude dobrej měsíc. když píšu, že bude, znamená to, že bude muset být. jedem do vídně. zatím vím o dvou koncertech a jedněch tanečních. koupila jsem si kvůli tomu šaty, i když se toho přímo neúčastním a jdu tam jen kvůli M. a nějakým neznámým známým. no co. třeba se mi to bude líbit. fakt neumím nosit šaty. alespoň že díky vycpávkám mám konečně zase v něčem trochu prsa...
naprosto mě unavuje tohle před-menstruační období, kdy sotva chodím a na obličeji mi vykvétá nová civilizace. agh. díky ti bože za make-up a pudr. propadla jsem zmrzlině. je to děsný. skoro jako nějaký porozchodový něco. zmrzlina, čokoláda, spousta hnusnýho čaje. přijde mi to legrační. ta prudká změna v prvním týdnu a jak to teď postupně zase klesá a začíná to být stejný. nehrotím to. chápu, jak důležitý je nepřestat se snažit a nepřestat věřit a nezklamat lidi kolem sebe. přesto, mnohem hůř se to dodržuje než říká. bojím se přestat to pít a házet do sebe všechny ty malý pilulky, co nejsou na předpis. změna po nich naprosto žádná, ale je v nich vitamín C a odmítám jít dřív než v tom lednu. i když to odmítám přiznat a tak vůbec. nechci. a nechci k normálnímu doktorovi, vykládat mu co jsem za pošuka a jak posledně přehlídnul všechny ty jizvy a tak. podle mámy by mi mohl pomoct i on. třeba nechci pomoct... nevím.

máma má mánii. už dost dlouho. je to úplně poprvý, co o tom mluvíme, takže je to trochu zvláštní. dívám se na to asi jinak. nepředstavitelný. zvláštní. obdivuju ji. svým způsobem.

půjdu se dívat na televizi. doufám, že mi vymeje mozek. //zbytek mozku//

ještě jednou ztratit.

23. listopadu 2014 v 21:25 | Radfordová |  téma týdne

nebudu lhát. jsem v tom dobrá. najít ty pomalu se hojící šrámy, vzít kus chirurgický oceli a jizvy znovu proměnit v rány. "ještě jednou" je pravděpodobně přesně ta debilní fráze, která všechny tyhle úlety spojuje.
tenhle článek asi ani nedopíšu.
a přesto tady pořád visí její fotka, ten pohled a úžas.
pořád jsem to já. ale už tady nejsi ty. poprosila bych o odpuštění, ještě jednou.

nejsem si jistá, ale myslím, že opakovat věci je svým způsobem hloupost. projít louží stačí bohatě jen jednou... podruhé je to zbytečnost. a přesto, z nějakýho nejasnýho důvodu, pamatuju si, jak jsme ji nutili procházet všema těma kalužema na lesních cestách, tak dlouho, dokud nepřijala fakt, že se bude muset namočit. jen tak, z rozmaru. abys viděla, že se není čeho bát. pamatuju si, jak se zhoupla, oči vytřeštěný a dvěma dlouhými kroky přeplula skoro suchá na druhou stranu. zpětně... nebylo to k ničemu.
přijde mi, že život je jen o dělání zbytečností. možná proto stejně všechno opakuju pořád dokola. tolik mě děsí možnost, že něco bylo naposledy, že se radši stokrát vrátím. plazím se po kolenou, abych mohla ještě jednou vidět, slyšet, být tam. lezu přes balíky slámy a ona kope nohama do dveří, volá a ztrácí se před očima, zaprášená a úplně sama, na samotce uvězněná ve stříbrný kleci odsouzená pořád k tý stejný nekončící tmě. uklidňuje se se zvukem cvaknutí zámku, nozdry se jí rozšiřují, jak se mi schovává mezi ramena, svět kolem nás utichá. najednou to všechno moc dobře vím. vím, že jsme skončili a jak naivní to bylo. vyskočit z letadla bez padáku. co když spadnu? a co když poletím...? co když o všechno během pár chvil přijdu?
chtěla bych tuhle zbytečnost najít a ztratit ještě jednou.
jen pro ten pocit boje.
nemůžu uvěřit, že mi srdce nalomil kůň. kdyby mi radši zlámala nohy...

asi bych o tom za normálních okolností nepsala. kdybych něco nehledala a nenašla ty fotky. zvěčněnou pomíjivost. ach bože, chybí mi tvoje důvěřivost. nemůžu uvěřit, že je to už rok, co si říkám, jestli se nemůžem vrátit do té doby, kdy jsi vytrvale plýtvala mým časem, zaměstnávala mi hlavu, přesvědčovala jsi mě o tom, že přece jenom něco mám. někoho. tebe. sakra... celou tu dobu jsem byla zamilovaná a hrůzou bez sebe. ani nevím, kolik z toho strachu je tady kvůli tomu, že jsi prostě zmizela. že mi tě vzali a já neudělala vůbec nic. ani nevím, kolik z té viny se narodilo v tom jednom boxu, pod prachem vířícím pod chabým jarním sluncem a životem rodícím se jen kousek od toho, kde ten tvůj zanikal.
je to zvláštní. pokaždé jsem po cestě domů brečela, protože jsem se bála, že nebude žádný příště a zároveň mě naprosto ničilo, že ji takhle ještě uvidím.
nejzvláštnější je, že tohle zvládnu napsat aniž by to zabolelo. vyprávím to jako příběh, co se stal někomu hodně daleko ode mě. hloupá malá holka, která si myslela, že to bude jako ve filmech. a vlastně to dopadlo dobře. znovu se posadila na koně, přešla to hledání podobností, pohřbila sny. je zamilovaná. a on ji má rád. dívá se na ni tím pohledem bez potřeby ublížit, i když... ne, nezasloužila by si to. to nikdo, ne? chyby se nedějou pod nějakou podmínkou. už něvěřím na karmu. i když bych to mohla zkusit, ještě jednou.

prošla bych si tím znovu. nehledě na to, jak špatný to bylo. pro všechno dobrý, pro všechny mini-krůčky k úspěchu, co se pak zapíchnul jako vidle do hnoje, skončilo to s podivnou definitivností. pořád mi v hlavě běhá ta radost, když jsi poprvé něco přeskočila. odhodlání po každým dobrým cvalu. ten údiv ze sněhu. mohutnej skok, když jsme poprvý byly u řeky. jak ses potápěla a dělala ve vodě bubliny. občasný rebelství. jak jsi shodila tu krávu, kterou jsme obě nesnášely... jak jsi se vždycky nechala přemluvit. pospávání na sluníčku. jak krásná jsi byla s francouzským copem.
a jak moc jsi znamenala, i když mi to nikdo nevěřil.
promiň, nejde mi to prostě uzavřít. potřebuju se vrátit. ještě jednou a ještě stokrát, držet v rukou ten ústřižek hřívy, mluvit těch zakopnutích, o tom jediným létě. potřebuju snít, i když jsem smířená. ulevilo se nám, hm? z mejch ramen spadlo tunový závaží, když jsme se dozvěděla, že je to úplně pryč. nechci to místo už nikdy vidět. chci vidět tebe.
tak naposled...

not listening.

22. listopadu 2014 v 22:25 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
and i say i'll never hurt you

but you know it isn't true.
obrovskou výhodou rodiny je ten fakt, že se nesebere a neodejde, když to přeženete. protože velmi pravděpodobně moc dobře ví, že to neděláte schválně a že to tak nemyslíte. není to potom tak komplikovaný a ztrácí to svůj drtivej dopad. sice je to peklo, ale je to svým způsobem lepší, protože jsem během toho všeho alespoň dneska nikoho neztratila. jenom proto, že neumím ovládnout ten věčně bublající vztek nebo žal nebo cokoliv. stoupám, klesám, je to fuk. zkouším po sobě nenechávat spoušť a jsem v tom fakt amatér.
s usínáním se bojím jaká budu zítra.

pořád se sama sebe ptám, jestli je normální to, co máme. normální je debilní označení, teoreticky není normální nic a všechno zároveň. nečekala jsem, že se to tak prohloubí. upínala jsem se na den, kdy si jím budu jistější, ale teď, když jsem, nejsem si moc jistá sebou. myslím, že by bylo hodně snadný ho zklamat. naprosto nevím, co si mám myslet. jeho zranitelnost mě přivádí do rozpaků a láme mě. chci se ptát a nedokážu to, protože ani nevím, co chci slyšet a jestli mě může utěšit pravda. lidi, já chci spát. chci se vyrovnat se sebou samotnou a chvíli být prostě... v pohodě. žít a nejdřív vyřešit něco malýho, než se pokusím vyřešit... tohle. prostě chci přeskočit do toho dne, kdy tohle bude za náma a už budu vědět, jestli jsme to přežili nebo ne.
ze všeho nejvíc chci někde vzít tu super-schopnost vyřešit to za něj.

vyrazilo mi dech, jak nejistej si sám sebou je. jako kdybych ho dokázala nechat jít. zkoušela jsem se tomu zasmát. udržet v sobě to odhodlání překonat to bez slz. už mě dlouho neviděl brečet... chtěla bych přísahat, že už ani neuvidí. krájím si to na pravidelný části a povoluju ve správný chvíle. už to nedělám. smutek je dost často jenom odraz otupělosti.
třeba jsem dostala rozum.
je plnej divnýho prázdna.

je to absurdní, ale když jsem sama a mám vyřešit nějakej problém, prostě se sesypu. cítím se kvůli tomu neuvěřitelně špatně. propadám paranoie, že jsem všechno zničila a všichni mě nenávidí. hlouposti narůstají obřích rozměrů. proberu se a celý je to jinak a najednou až vtipně snadný a... ne, nechápu to.
je mi to líto, ale je jedno, kolikrát řekne, že se nezlobí. protože já se zlobím. a nejradši bych se zevnitř celá sežrala, jednoduše jen proto, že nesmím. nesmím nic a nesmím to vzdávat a tak. a přemýšlím o tom celej den.
ještě se mi nechce spát.
vím, jaký to bude.
zítra.

ehm...

21. listopadu 2014 v 8:46 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
myslela jsem si, že když to na dostatečně dlouhou dobu otočím v něco klidnějšího, ani tam nebudu muset chodit. že to prostě necháme být, jak to je. protože teď neblázním. nebo alespoň ne do té ničivé míry. a nevím, třeba by mi nevadilo žít takhle, i když pořád musím přemýšlet, co jsem já a co by mohla nějaká pilule docela snadno odstranit.
lidi mi nechcou ubližovat. nejsou tu jen proto, aby mě ponížili a zesměšnili. srategie co mi běhají v hlavě nejsou reálný a nikdo kolem mě to nemá zapotřebí. všechno se nemusí nutně zhroutit. všechno může být i delší dobu fajn... s trochou snahy.
nechci ani jedno z toho. už nechci být já... a zároveň, nechci se vzdát sebe. nedává to smysl. co mám udělat, abych se zbavila pocitu viny? já mu neublížila. nic jsem neudělala. racionálně... a uvnitř... sakra, co jsem to provedla? nějak se nevzpomínám. kdo by mě mohl mít rád? podívejte na mě.

nerozumím tomu. všechno to opravuju. celkem trpělivě, řekla bych. dny kdy to trvalo celý hodiny jsou pryč... jasně, pořád brečím nebo se třesu vzteky, ale je to přijatelnější. už mi to nezasahuje do čas, kterej trávím s lidma. jeho by to nejspíš zničilo. proč to stejně působí jako kdybych to vůbec nezvládala?

nasrat.

bývá to skvělý. nic necítím, což je na tom asi nejskvělejší. ale jo... občas bývám nadržená. tak jakože opatrně. milá změna po překonání děsu z toho, že se mě dotýká. hezky dotýká. přistupovala jsem k sobě jako ke kusu hadru. nejsem si jistá, jestli ze sebe kus hadru neudělala. pořád se tím obaluju, je to jako kukla. spousta fyzicka vymaže ten bordel uvnitř. stehna se mi třesou a potom povolej, ležím na zemi a výsledek žádnej. mám teď hezkej zadek.
proč mě máš do hajzlu rád? jsi tady a já si ani nemůžu říct, že bych se mohla zabít, protože bych ti tak neuvěřitelně ublížila. mrzí mě, že jsem ti snad i chtěla ublížit. a mít to teď v rukou je děs.
nebojím se ničeho. nebojím se neslušnejch návrhů a nebojím se ti sundávat kalhoty. nebojím se hrát si na doktory... nebojím se, když stojíš se mnou pod jednou sprchou. nebojím se a vím, že mi neublížíš a jsi asi to nejhezčí, co jsem kdy viděla. ale jo, jsem vystrašená, když mi utíráš záda. jsem strachy bez sebe, když jenom ležíš vedle mě a nic neříkáš, tvoje ruce se procházej po mejch tvářích. bojím se těch příliš vážnejch a dlouhejch polibků, protože tohle se lidem jako jsem já přece nestává. bojím se, protože jsme děti a stejně... v tomhle možná nejsme. nebojím se skoro ničeho...
i would stop time to stay with u.
i would stop time so we don't move.

měla bych se začít zajímat o svoji budoucnost. nějak si to nepřipouštím. myslíte, že a dva nebo tři roky budu stejnej člověk? copak bych někdy mohla dospět? copak by kdokoliv z nás mohl? a jakto, že některý k tomuhle úrazu přišli? ještě je čas se chvilku chovat jako debil a pašovat pivo v ukradenejch igelitkách. připadat si dobře jen když mimo tenhle svět. myslet si, že až vyrostem, budem tady, abychom něco udělali správně.
je teprve listopad.
doufám, že letos na vánoce bude sníh.

odcházím na vlak.

20. listopadu 2014 v 7:31 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
bez notebooku again. to je radosti.
evidentně teď není nic tak nějak mojí "silnou stránkou". nejsem schopná ani napsat článek a když už se do toho pustím, rozmrdám si úplně novou nabíjčku, takže je sice hezký, že mi ntb konečně po dlouhé době funguje jak má, ale bez nabíječky mi je dost k ničemu. samozřejmě mě za to seřvali. ne že bych nevěděla proč. moc to se mnou nehlo.
pořád dokola přemýšlím, co tak psát. mám nějakejch dvanáct minut, než se s P. nejspíš potkám na nádraží a budeme víst vynucenou konverzaci jako "a co tady vůbec děláš?" a "doufám, že se vrátíme co nejdřív". alespoň jsem si mohla deset minut přispat a províst určitý úpravy na určitých místech.
prostě... yay, my se stále nerozešli!
a tak jsme přemýšlela, možná věci přijdou vždycky ve správnou dobu. vesmír si s náma hraje. nevěřím na vesmír, takže... ok, buddha si s náma hraje. po ránu jsem fakt vtipná, nah.
je to takovej legrační koloběh složenej z toho, že mě něco popadne, mám potřebu ho odstrkovat a všechno to složitě vybudovaný zničit, načež on udělá pár věcí, o kterých sám nemá nejmenší tušení, a všechno to ve mně potlačí. což je vlastně hezký, protože mě dokáže přesvědčit aniž by se o to pokusil. ze všeho nejvíc odmítám, že by to mělo skončit a tak se pokouším dát pocitům nějakej tvar a on potom říká věci, kterým se dost těžko věří. a pokaždý to je jako kdybych si je vynutila a přesto... tak úplně jim nevěřím. jen se ho odmítám vzdát a aby to bylo perfektní, muselo by to být beze mě, takže... musí to stačit tak, jak to je.
nezasloužím si ho. hmh.
jinak se neděje nic moc. karel aničce zlomil nos /karel je kůň, ne násilnickej milenec/, už víc než týden jsem nehulila a mám jakýsi vtipně vypadající pilule od nějaké bylinkářky. vytvořila jsem na dotek velmi patrný břišák a biceps. přemýšlím, že začnu navštěvovat posilovnu, ale ok, přiznávám, docela mě ta představa děsí. jakože - co když se mě někdo bude na něco ptát? co budu sakra dělat?
máte se?

.reminder.

16. listopadu 2014 v 22:31 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

netroufám si něco napsat, protože už za půl hodiny je všechno jinak a vzhůru nohama. v podstatě se ztrácím. je mi líp a chovám se ke spoustě lidí jako královna všeho zmrdstva na světě... a paradoxně mě to spíš štve, než baví. spím na zadním sedadle auta. jsem obviněna, že moje bunda vypadá, jako by mě někdo znásilnil. tak to nebylo, já chtěla. normální lidé prý nechodí po čtyřech. a já nikdy neřekla, že normální bejt chci nebo že mi to přijde jako kdovíjaká výhoda. i normální lidi se chovaj jako kokoti a zapíjej prchlivost páteční noci... so... problem?
těžko říct, jestli se mi hroutí život. teoreticky k tomu směřujem už od začátku, všechno je horší a horší, netřeba se s tím moc srát. vlastně nevidím důvod se snažit, což je možná trochu smutný. hej, proč bych neměla kouřit, když stejně chcípnu a tahle podělaná planeta vybouchne/spolkne ji slunce/jiná debilní konspirační teorie, idk/idc? je mi to sakra jedno. a zároveň není. protože jednou už to nebude jenom zítra, jednou už to nebude jen budoucnost a jednou s tím budu muset pohnout. a neustále se pokouším o nějakou změnu - abych mohla alespoň přestat křičet jako úplnej zoufalec a debil. abych mohla dejchat. aby to začalo dávat nějakej zatracenej smysl.
fuf. není dobrý bejt vzteklá. nelíbí se mi to. jsem z toho unavená.
ale ne. ne, nehroutí se mi život. všechno je děsně skvělý, víte? zvlášť já. já jsem na tom celým nejskvělejší.