Říjen 2014

chvíle napětí.

30. října 2014 v 22:18 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

mám ji přijmout jako svoji součást. přestat s ní bojovat a zabíjet ji, zkusit jí dovolit přijít a zase odejít. přijmout ji...
nevím, jestli to dokážu. nevím, jestli jsem na tohle dost silná a tolerantní - tolerantní vůči sobě. abych se smířila s tím, že se jen tak bezdůvodně zhroutím, potom zase seberu a nebudu k tomu mít žádný vysvětlení. opravdu si nejsem jistá, jestli jsem schopná s tímhle vědomím nějak žít. ale i kdyby ne... nebudu se zabíjet. což je zajímavý zjištění. tohle vážně, vážně nechci.

vlastně mi mluvit s mamkou docela pomohlo. řekla jsem, že nikam chodit nechci. ona řekla, že stejně nechce, abych s práškama začínala tak brzo. neví, co mi poradit, protože to, co konkrétně popisuju, nezažívá. přesto mi to tak jaksi dodalo sílu. popravdě, tohle bylo poprvé, co mi někdo řekl, že to nemusí být nutně... špatná věc. že je to kus mě, že už taková jsem. možná... možná, že když to dokáže překousnout on, zvládnu to taky. času je dost.

this kind of pain only time takes away.

29. října 2014 v 21:34 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
jsem si docela jistá, že kdyby na týhle planetě byl dostatek inteligentních lidí, je tráva předepisovaná jako vitámín C. jakože... troška po ránu vám neublíží, pilule nebo dvě, nabít jednou nebo třikrát, vždyť na tom nesejde. snad chápete o čem mluvím... protože já doopravdy ne.
myslím, že už mi došlo všechno očekávání. už si nemyslím, že je jen otázkou času, kdy se to vyřeší. nevyřeší se to. nesetřesu to, neuzavřu to nějakým poskakováním s činkama nebo řezáním se nebo hulením trávy. nic s tím neudělám. můžu tím jenom projít a přesvědčovat sebe a svoje okolí o tom, že to neexistuje a že mě to kurevsky neničí. a pravdou je, že tahle realita mě tak jaksi uklidňuje. protože jsem se přesvědčila, jak překonat se dokážu a že je jen o cviku, jestli vydržím ten tlak bolesti potom nebo ne. a tentokrát jsem to možná prostě nevydržela, což se příště vlastně nemusí opakovat. připadala jsem se moc vyčerpaná na to, abych si ještě pěstovala nějakou sebenenávist. je asi úplně bezúčelná. akorát všechno prohloubí.

i'm so sick of when they say
it's just a phase, you'll be ok, you're fine
but i know it's a lie

and sometimes every day seems like a war.

28. října 2014 v 22:26 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

myslím, že čím víc se snažím mít to pod kontrolou, tím víc se mi to všechno vymyká. věci jako... psaní článků a deníčků a začínání znovu žít jako někdo novej, tudíž neposkrvněnej takovým šíleným strachem a nenávistí ke komukoliv, kdo nesplňuje podmínky přijetí do klubu tolerovaných lidí. ne že bych byla nenávistná, jen je radši odstrkuju. často prostě jenom postrádám. což je dost nepopsatelně zvláštní. why do i do this? over and over...
nevím, jestli se mi to nelíbí. to, že jsem asi úplně bezmocná. že to přijde a vezme si mě to a já s tím nic neudělám. ať je to cokoliv, kdokoliv, jakákoliv situace, najednou jsem moc slabá, než abych udělala něco, co by mohlo působit charakterně a odvážně. jakkoliv. jen se poddám.
hold on, little girl. come on baby. let me be the one to show you...
deep inside i hope you feel it too.

poztrácení v mlze dní.

27. října 2014 v 18:02 | Radfordová |  téma týdne
ani si nevšimnete. že na stolním kalendáři pořád zůstalo září. pár určitejch dní zaškrtanejch a už dávno téměř zapomenutejch. podvědomě listuju dozadu, vracím se k sprnu - datum dovolené, přeškrtaný čísla. červenec. od prvního do devátýho jsou dny zakroužkovaný - asi nějakej cvičební plán. devatenáctka je, nevím proč, přeškrtnutá. když se dívám zpětně, nic jsem ten den na blog nepsala. zjišťuju a hledám, dozvídám se, že teda asi festival. jméno zapomenutý. lidi nesouvisej. tolik toho nebylo, ale stejně si data, tváře a ani jména moc nevybavuju.
pojďte se vrátit... světla polevujou, kůže hnědne, vlasy se pohybujou vzduchem jako ve stavu beztíže. znova je léto. znova nic není jistý, znova to vypadá, že to může být ještě jinak. lidi se tisknou na ty barykády nekomprimisně držící sílu davu od něčeho, co naivně označujem jako sen. pódium je nám malý. a svět taky. je to jako ten smysl na chvilku najít a potom zahodit a dělat, že jste ho neviděli. a tak přesně tohle udělám.

ani si nevšimnete, jak dlouho už se to místo, kudy chodíte den co den, opravuje. rozhodla jsem se slepě důvěřovat. jako tolikrát. jako každej den. sleduju pásky zákaz vstupu uzavírající pár posledních věcí, který souviseli, zábrany najednou ukrývající všechny tváře na zdech. naplnili všechen ten prostor steskem a obavou, že až zmizej, uvidím jen bílo-šedý stěny jako kdekoliv jinde. stoupám na špičky, když kolem nikdo není a mezerama hledám, jestli tam ještě jsou. s bušícím srdcem mrkám. chvíli jsou, chvíli je jen mlha, chvíli nevidím.
ani si nevšimnete, kolik strachu přinesou a přesto ho zvládnete pohřbít. do tý mlhy dní, života, důležitostí.

tell me, why is the moon so close?

26. října 2014 v 13:57 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

tak nevím, jestli si na zimu stěžovat, nebo ji chválit, nebo k ní mít pořád ten stejně neutrální postoj jako k většině ročních období. vím, že je říjen, ale slovo zima používám poslední dobou v jednom kuse.
"už jsem říkala, že mi je hrozná zima?"
"před pěti minutama... a před tím dvakrát."
přesto, uvědomila jsem si, že to zatím zvládám poměrně dobře, na to, že už je skoro listopad a ačkoliv se na mě nalepil kašel, od pátku celkem úspěšně ustupuje aniž bych se na to zatím nějak víc soustředila. připadá mi trochu absurdní, jak hroznej mám strach z toho, že z tohohle režimu vypadnu - respektive, bojím se, že jakmile budu delší dobu mimo lidi, běžný aktivity, povinnosti a podobně, už se nezvládnu se k nim vrátit. nemluvě o tom, že svoji aktuální fyzičku beru poměrně samozřejmě a většinu věcí, co si řeknu, že odcvičím, fakt celkem v pohodě odcvičím, a moc se nepozastavuju nad faktem, že ještě dva měsíce zpátky jsem po tom byla naprosto zničená.
umh, stejně mě to břicho moc neposlouchá. ne že by to byla taková priorita, ale trochu víc vyrýsovaný by mi to vůbec nevadilo, heh.

10/25/2014

25. října 2014 v 22:51 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
3bit, zelenej čaj a utírání prachu. jsou místa, kde tomu rozumím. na gramofonu. na těch starejch vinylkách. potom místa, kde mi to připadá zbytečný, jako třeba stůl nebo poličky. tomuhle se budu muset zasmát.
taky, někdy kolem půl pátý přišla správná chvíle na to převlíct se z pyžama, učesat si vlasy a po celodenním válení se a vysávaní cvičit. za což jsem na sebe vlastně hrdá, protože v tom pokračuju rozhodně alespoň třikrát týdně... to víc. většinou se spíš přemlouvám k pauze, než naopak. snažím se myslet na budoucnost - na to, že ještě budu muset taky chodit a že doma máme poměrně dost schodů a já nemám tolik volnýho času, abych do nich lezla dvě hodiny.
nechutně tady táhne. zajímalo by mě odkud.

chcete výzvu?

it's just something inside that keeps coming back, day after day.

24. října 2014 v 22:34 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
víte, na co jsem si vzpomněla? když padaly v srpnu hvězdy ve velkým, poprvé jsme zkusila si něco přát. proto, jak hloupý mi to přijde, a taky proto, že chci, aby se to splnilo, jsem o tom nikomu neřekla a přímo ani neřeknu, ale... dostatečnej odstup tomu dává odraz splnitelnosti. je to jako nasadit si růžový brýle a sebrat všechnu sílu k předstírání, že takhle to bylo vždycky. a vždycky bude.

jestli se vám chce, můžete kouknout na blog arnë /kamarádky/. o tom, že jí dělám reklamu neví a můj blog nezná, proto... keep it in the secret. /anličtina lvl. je pátek a na všechno už kašlu/. sami myslím všichni víme, jak jsou začátky na hovno.

měli jste už někdy pocit, že celej svět se točí jen kolem lásky? tím chci říct, jsem hodně vyděšená a je to asi nejhezčí způsob vyděšenosti, jakej si dokážu představit.

puff.

22. října 2014 v 22:01 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

popravdě jsem tohle necítila už... nějakou dobu. jen tak... sedět pořád v tý stejný vaně, ani necítit žádnou opravdovou potřebu, pouštět na sebe litry horký vody, zatímco děti v africe trpí žízní. mít perfektní život, perfektní vztah, kamarády, co vás ještě neodkopli, ačkoliv jste jim dali asi milion důvodů. a přesto... cítit znechucení a jakousi... nevím. sebenenávist? tu chuť vrátit všechno, co jsem řekla, udělala, každý gesto, to blbý kousání spodního rtu, jak se češu, kudy chodím, jak přehnaně šlukuju, jsem cynická i když se to vůbec nehodí. jsem... jsem já. a celej svět funguje, až na mě, až na to, že nesmím a nezvládám být sama, s tím časem na hrabání se v tom, co bylo, připouštění si faktu, že kdysi bylo i něco jinýho, než tohle.

you're still the good-for-nothing. nevermind.

20. října 2014 v 21:35 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

and would you
decimate these
thoughts
when you go?


ty lidi a kapely, který vás můžou třeba zabít, ale stejně se k nim budete pořád vracet, protože mají to něco, co vám bere dech, svírá hrudník, láme srdce a dává pocit, že žijete. přiznávám se. zmatená. znova. z těch lidí, z těch kapel, z tý palčivosti, kterou vyvolá tak málo a neutiší skoro nic. z momentů v úplně posledním vagónu vlaku, jen ležím na jeho hrudníku a cítím se tak hrozně moc doma. z tónů, který znám, z hlasů, co nelžou a přesto uklidňujou, ječí a stupňujou se měsíc od měsíce. pořád čekám, že se na tom něco změní, že to bude jako dřív.
jako kdybych si pamatovala, jaký to bývalo dřív. kdo jsem bývala já. jaký to bylo nehledat v textech jako slepě věřící v bibli a modlit se k něčemu, co je snad jen o něco málo reálnější než ten pitomej bůh.

the best of us can find happiness in misery.

19. října 2014 v 21:54 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.

i feel helpless when i stumble and my anxiety escapes

jdu po schodech do prvního patra. držím se zábradlí, který je dělí v polovině a moje boty bez podpatků vydávaj spíš pleskavý zvuky, než klapání. je takový ticho, že všechno hučí a šumí. v mý hlavě. kdy naposledy bylo v místnosti plný lidí takový ticho? všechno se ozývá nahlas a přitom vůbec, zaniká to už ve chvíli, kdy to začne. je to matoucí. hodně. hodně moc.
klapání klávesnice, anglicky mluvící rodina, nohy přesouvající se na šedej koberec, kterej utlumí cokoliv dalšího. podvědomej strach se ozvat postupně se šířící jako panika v přeplněnym autobusu. slova ztrácející smysl. nevadí.