Září 2014

karlova noc ve velkým. /kecám, pokud vím, není nic jako je karlova noc... no nic./

30. září 2014 v 21:49 | Radfordová |  x.

who knew the other side of you?
who knew what others died to prove?

dýchej karle, jen dýchej.

je to jako kdybych pořád někomu ubližovala. jdu do masa a nejen u sebe. a přesto jsem pořád nezůstala sama, což mě občas vážně překvapuje. nevím, jestli by se mi neulevilo. asi ne, co?
nemůžu uvěřit, že je teprve konec úterý. do čtvrtka ještě dva dny. potom bude všechno mnohem... lepší. vkládám do října všechny svý naivní a dětinský naděje, sním o happy endu. snažím se zapomenout, že je jen hodně málo konců, který můžou zůstat veselý. všechno spěje k zániku, k nicotě. svým způsobem je to tak v pořádku. jen to kurevsky bolí, když ani nicota netrvá napořád a potom přijdou nějaký emoce. zamotávám se do toho.

třeba jsem směšná, jak tupě se pokouším o to být jako on. za žádnou cenu nedovolit, abych se zastavila, abych byla sama nebo aby mi samota chyběla. těžko se peru s faktem, kolik se toho nahromadí za jeden den vzornýho života - respektive, přesvědčování celýho světa o tom, jak v pohodě a milá a silná jsem. přesto, potom je sedm večer a já si říkám něco jako "mise splněna, karle", ačkoliv potom hodinu chodím po městě a dusím vzlyky zubama zarytýma do kůže.
do zítřka se vytratěj. takhle to teď funguje. to co se vytratí, to se nepočítá.


bez titulky.

29. září 2014 v 21:10 | Radfordová

give me reason to believe,
cause you don't wanna see me leave.

nejspíš se toho nedokážu zbavit.
dovolte mi použít malou metaforu...
jsem jako dítě, který poprvý vidí oheň. můj oheň je deprese, úzkost, ubližování si a pokojný hrabání se v srdcebolech. oheň vypadá krásně - je zima, všude sníh a teploměr hluboko pod bodem mrazu, úplně všude bílo. a přede mnou stojí oheň, září, hřeje, svítí, tančí a láká. když natáhnu ruku, zmizí všechen chlad. proč bych nemohla jít a celá se do něj schovat? možná nevidím, že se popálím, jen co se ho dotknu. možná nevím, že když mu jednou dovolím, aby mě schoval, už z něj nikdy nemusím najít cestu ven. uhořím.
já tohle všechno vím, ale přesto dělám čím dál víc kroků blíž k němu. protože je mi zima a chci se ohřát. cítím se příšerně s úzkostí. cítím se úplně stejně na nic i bez ní. cítím se sama

scared as hell.

28. září 2014 v 11:24 | Radfordová |  x.
co se stihlo stát během uplynulých dní?

- sesypala jsem se a zase se sebrala... několikrát, za pomoci nejrůžnějších berliček. ani jednou z nich nebyla žiletka, alkohol, cigarety nebo tráva. a možná mi díky tomu trochu narostlo sebevědomí.
- upadla jsem do neustálýho pocitu úzkosti. vím proč a nemůžu to doma říct, protože tohle je tajemství, který chci pohřbít jen co se nadobro zahojí. říkám, že za to může strach. a to vlastně ani taková lež není. mám strach. z ničeho, ze všeho, ze sebe, z vidiny následujícího týdne a toho, do čeho jsem se zvládla zamotat.
- koupila jsem si nový barvy na vlasy, černý džíny a roztomile fetišistický rukavičky v metal shopu. nacpala jsem simíra do obtáhlejch černejch kalhot a málem ho snědla.
- uvědomila jsem si, že ho potřebuju tak moc, že jsem ochotná prosit a překonat svoji příšernou hrdost, jen abych s ním mohla být. vnímám to trochu jako pokrok, i když je to možná jenom krok zpátky.

včerejšek byl asi nejkrizovější den, jakej jsem během poslední doby zažila. popravdě nevím, jestli jsem se někdy před prázdninama cítila tak hrozně. tak hrozně, že jsem nedokázala nevolat o pomoc. nehledě na to, jak moc jsme si připadala jako zbabělec, simulant a já nevím co všechno. asi mám štěstí, že on to bere poměrně dobře... jsou psychický sračky taky nemoc? jak mám vysvětlit někomu, kdo to nejspíš nikdy nezažil? jak mám zařídit, aby to bral jako součást mě, který se oba budem chtít zbavit a asi to nepůjde?
podle mamky je to v pořádku. nemůžu za to, že nemám dost serotoninu v mozku... prostě to tak je. a je na mně, jak se s tím poperu.
upřímně, bylo by snažší, kdyby se dal udělat rentgen, na kterým by to bylo vidět, podle kterýho bych mohla nějak dokázat, že si nevymýšlím. nikdo mě z toho neobviňuje, ale... možná se trochu obviňuju sama. jak můžu bojovat s něčím, co teoreticky ani pořádně neexistuje?

o tom, jak se plazím. někam.

25. září 2014 v 21:33 | Radfordová |  x.
znáte to, když ji slyšíte asi tak po milionté, ale stejně předstíráte, že je to poprvé a najednou máte šílenou chuť začít křičet? prostě se odrazíte na svý točící židli od stolu a rozbrečíte se a nemůžete dejchat, protože je to pryč, je čas z toho vyrůst. jednou budu muset dospět. ale není to teď. a není to ani za týden. je fajn dělat, že se mě to nikdy reálně nedotkne.
máme přece čas. tolik času. tak málo.

myslím, že chápu smysl vracení se. odpouštění. dělání, že chyba, která vás tolik zranila, se stala v životě někoho jinýho a byl to někdo jinej, koho to málem zlomilo.
díky vracení se se cítím... jako v něčem lepším, než je tenhle život. a tenhle život vlastně není nijak špatnej, jen si nedokážu připustit, že je můj, že o já ho držím v rukou. dolehne to na mě a je to zvláštně děsivý. to já dělám tohle všechno. to já tohle cítím. jsou to jen a jen moje chyby. ublížila jsem lidem. a sobě. v první řadě vždycky sobě... a teď nevím, jestli v tom pokračovat, nebo prostě jednou ublížit i ostatním.
prakticky je pozdě. už jsem to udělala. už nejsem jediná, kdo něco ví. jako kdyby se všechno skládalo jen z těch jemnejch náznaků, tázavejch pohledů a jeho rukou na mejch stehnech a chrapláku, co se mě ptá, jak mi to jde. je to horší, než jsem čekala? jak to snáším? vypadám prý celkem v pořádku. necítím se tak už od neděle. a je to dva dny a vidina nějakýho zítra je šíleně vyčerpávající.
stejně se budu usmívat.

dudli-cuci.

24. září 2014 v 20:25 | Radfordová |  x.
když nemůžeš lítat, utíkej. když nemůžeš utíkat, jdi. když nemůžeš jít, tak se plaz.
ale ať se děje cokoliv, musíš se pohybovat kupředu.


věděla jsem, že se budu cítit nejspíš hrozně. vím, že je to v hlavě. vím, že moje ruce, nohy a pocity lžou, ale to neznamená, že bych se mohla přestat třást a uzavírat minutu po minutě, kdykoliv jsem sama a že by to mohlo prostě... zmizet.
nejradši bych se na to vykašlala. a to nemůžu. ne kvůli němu. a kvůli sobě, jasně, že kvůli sobě.

zapamatovat si:
- zvládnu to
- neposeru to
- on je tady
- všichni jsou tady
- je fajn, že tu jsou, i když je nepotřebuju /mám pocit, že je nepotřebuju?/ a lezou mi na nervy
- nesmím dovolit, aby kdokoliv odešel a nechalo to za sebou ten lehkej záchvěv výčitek jako vždycky, když někoho nechám prostě-odejít
- bude to lepší. už brzo. doufám.

výzva přijata.

23. září 2014 v 22:03 | Radfordová |  x.
výhodou houpačky je, že zákonitě musí jednou zase namířit nahoru a stoupat. nevýhodou to, že potom už jenom klesá. nějakou dobu.
posledních pár dní se nemůžu zorientovat vůbec v ničem. v tom, jak se cítím, co si myslím, jak moc pochybuju nebo důvěřuju, jestli zvládám. je to unavující koloběh zamykání se v koupelně, pláče po tmě a několika hodin dopoledne, kdy zabíjím tu šílenou chuť jít a někde za zavřít a už nevycházet. bojuje to proti sobě, protože si připadám bezpečně, když jsem mezi lidma a tak se tak nějak snažím protáhnout to na co nejdelší dobu, zároveň je v tu chvíli naprosto upřímně nesnáším a občas nejsem daleko k tomu, abych začala předvádět nějakou pa-formu pláče i tam. hlasitej smích, průhledný a urážlivý vtipy, doteky, který mě vyváděj z míry. hodiny, který nedokážou zaujmout dost na to, abych s zbavila myšlenek a toho věčnýho upadání do sebe samotné a opakovanýho cítění se na nic.

slíbila jsem mu, že už ne. už ne znova.

09/22/14

22. září 2014 v 19:44 | Radfordová
ať žije... eh, vlastně není moc věcí, kterým bych to přála. spoustu bych toho proškrtala a potom bych možná byla schopná něčemu z toho přát život. ať žijem my. ať žijou konečně-černý stíny, který mám od M.
bortim se a panikařim do tý míry, že jsem dokonce ochotná to řešit s D. a skoro reálně uvažuju o tom, že si nechám poradit. i když, k mý nekonečný úlevě, nic, jako opravdová rada nutící mě měnit můj postoj vůči celý věci, naštěstí nepřišlo. takhle můžu setrvat u svýho tichýho užírání se a vyčkávání na to, jak se všechno vyvine.

opakovaně zkouším nebýt paranoidní, úzkostlivá a věčně ve stresu. začít s někým chodit je fajn. až na to, že ve chvíli, kdy ho máte o něco málo radši než sami sebe, možnost, že ho ztratíte, je něco, co se ozývá neustále, když ho nemáte vedle sebe. je to... nevím, unavující a pitomý. nelogický a ponižující. ale hádám, že ne až tak nepochopitelný. vím, že bych to překonala jako spoustu jinejch věcí, ale nechtěla bych to překonávat zrovna teď. v tomhle moje jistota dost pokulhává.



novej článek

21. září 2014 v 21:03 | Radfordová |  x.
nevím, jestli je čtení starejch článků dobrej nápad. dlouho jsem to nezkoušela a neděla jednadvacátýho záři vypadala jako dobrej den pro další pokus. a tak jsem četla o něm. o nás. o věcech, co mi řekl a jak se na mě podíval a já až doteď úspěšně dělala, že se to stalo už opravdu hodně, hodně dávno.
překvapivě - vyvodila jsem z toho i ponaučení:

1. když najdete svoji 'froušku, držte se jí a ani za zlatý prase ji nepouštějte /protože ona je šíleně komunikativní mrcha, která si umí udělat podivný kamarády kdekoliv a dát jim přezdívky jako "billie jedna" a "billie dva" a potom se jich vyptávat, jakej byl jejich první sexuální zážitek. nebyl./
2. když dovolíte, aby někdo věděl, jak moc velkej jste slaboch a jak moc zamilovaný jste, možná už nebudete úplně sami na řešení tohohle problému /a možná ho ten někdo dokonce vyřeší za vás./
3. možná, že všechno špatný se musí alespoň jednou do týdne zlepšit. na cestě, která k tomu povede ve výsledku tolik nezáleží /ať žije víno, pivo, tráva a hodiny běhání po tý stejný cestě. a déšť./
4. moje zápisky bezprostředně po několika hodinách v koupelně, kdy jsem se pokoušela nespáchat sebevraždu byly optimističtější než ty, kdy jsem se tomu zarputile bránila. a moje vztahy s lidma taky.
5. všechno se opakuje v kruzích a není v mejch silách tomu zabránit
6. nesejde na tom, jak moc vám stihnul ublížit. ve chvíli, kdy v něm zase poznáte toho člověka, do kterýho jste naprosto blázen, stejně mu to všechno odpustíte a namluvíte si, že už se to znovu nepokazí. jednou se tomuhle budu smát. po dlouhý době neustálýho pláče.


neboj se.

20. září 2014 v 21:15 | Radfordová |  x.
blogování má ve filmech něco zvláštního do sebe. ta holka sedí na posteli v tureckým sedu, po telefonu se baví se svojí NKN /jakože nejlepší kámoška navždy... a teď spolknout ty ironický poznámky/ a probíraj poslední zápis. na záda jí spadá hnědej cop a realita je taková, že je vlastně strašně moc hezká, i když má na sobě tepláky a dvě tílka, což nenosí nikdo, jen ty holky ve filmech... za sebou má zeď plnou plakátů a barevnejch světýlek, což vypadá krásně a ačkoliv tvrdí opak, něco v jejím životě se děje, někam to směřuje a ona je sakra úžasná.
potom si říkám, jak by vypadal můj život, kdyby ho někdo zpracoval do určitýho celku, sestříhal některý momenty a přidal k tomu můj hlas.
scéna nás dvou bez triček? mýho boje s kalhotama? proplítání prstů? polibky na krk? já hledající foťák oblečená v jeho tričku a předstírající, že to ve mně nevzbuzuje ani záchvěv strachu, co s těma fotkama asi budu dělat, až tohle všechno pomine? ta nepřipravenost na jakoukoliv něhu? všechen hlasitej smích, o kterej se tolik pokouším? poznal by někdo, co je doopravdy a co je jen hra pro diváky, kteří ani fyzicky nejsou?
taky... kolikrát jsem si řekla, že odteď to bude jenom lepší a že se změním, že změním něco ve svým životě? a kolik těch změn už jsme udělala bez zřejmýho výsledku? jsou soboty, kdy ležím v posteli a nejsem vzhůru ani nespím a pokaždý, když vstávám, ozývá se myšlenka, že cítit se dobře přece není složitý a že mám všechno, co k tomu potřebuju. dny, kdy si připomínám, že nemusím lhát jen ostatním, můžu lhát i sobě, tak dlouho, dokud v tom neucítím alespoň trochu pravdy. a potom nerozumím tomu, kdy jsem zase zakopla a proč a jdu a všechno kazím jen proto, že už jsem si na to zvykla.


ale stejně. dnešek je bezpečnej. den, kterej nepotřebuje vysvětlování ani lidi, nepotřebuje kontakt s něčím vnějším, něčí slova, chápání, roztržitost, pohyb dopředu. je mi fajn. a někdo mi chybí a to to není ještě ani čtyřiadvacet hodin.

it was really me. it was really you.

19. září 2014 v 21:44 | Radfordová |  x.
bojim se pavouků. dřív to bývalo horší, ale i teď ty nad pět milimetrů nemůžu vystát a radši se klidím. bojim se, protože jsou respektuhodný a... svým zvláštním odporným způsobem úžasný. je na nich něco kouzelnýho, co musím uznat i přes to, že bych je do ruky nikdy nevzala.
seděla jsem ve vlaku. bylo ráno a hodně světla. po opěradle lezl pavouček. neměl snad ani dva milimetry, takže mě moc nebralo, že mi chvilku lezl po ruce dokud zjistil, že na mně není nic zajímavýho. potom se najednou vznášel. vůbec jsem tu pavučinu neviděla, jestli tam nějaká byla... prostě se vznášel a kmital nožkama, pořád výš a výš, tak snadno a lehce. vysvětlitelný, ale stejně zázrak. jak funguje, tak malej a zranitelnej, křehkej? jak funguju já, tak nemotorná a o nic míň zranitelná, křehká, pitomá? jak fungujem, tak bezohledný a sebejistí, jak zvládáme dělat, že nevidíme? jak to drží pohromadě?

připadám si jako ten pavouček. nějak se dostávám vejš a vejš, nemám tušení jak a proč, jde to samo a nebránim se. ty nejsložitějc vypadající věci jdou tak jednoduše až se z toho točí hlava. a mně se točí hlava. celkem děsně.
/psáno někdy v červenci. ta lehká melancholická nostalgie při nacházení takovejchhle kravin./