Srpen 2014

08/31/2014

31. srpna 2014 v 17:51 | Radfordová |  x.
poslední srpnovej den. poslední srpnovej článek. to je neuvěřitelný, jak to letí. že přesně před rokem začalo to něco, co teď považuju za svůj život... a tím nemyslím blog /tomu do jednoho roku ještě něco málo schází/, ale spíš to všechno ostatní. uteklo mi spoustu koncertů, ale o tom třeba jindy nebo radši vůbec.
ráda se ohlížím. prej že deprese vychází z toho, že se nedokážem vyrovnat s minulostí a stres ze strachu z budoucnosti. těžko říct, co je na tom pravdy. myslím, že deprese je daleko víc prostě jen špatnej kabel v hlavě. a nechci o něm mluvit.

takže - jednatřicátýho sprna a já tady sedím u tátova mega monitoru k počítači, poslouchám lifehouse a už se asi vůbec ničemu nedivím. je mi to vlastně jedno. je mi jedno, že mi před rokem ve stejným okamžiku pukalo srdce, že jsem se bála toho, že ho uvidím a přitom to možná mohlo být tak moc snadný. před rokem se on odmítal postavit za vztah s K. a něco končilo. Lištička měla před sebou pár posledních měsíců života a já se rozhodla bejt někdo jinej. těžko říct, jestli mi to jde - někdy mám chuť řvát, že jsem to pořád já. a třeba je tohle ten problém.
fakt nevím, jestli má smysl zabývat se minulostí. ale myslím, že není správný dělat, že neexistuje. minulost je to, co utváří dnešek a zítřek, pořád na ní záleží. on je pořád on, pořád se choval hnusně a pořád je tam to, že mě to bolelo. K. nebyla vždycky někdo, kdo mi nadává - a ještě loni mě obejmula a dala mi hrnek, protože si pamatovala, kdy mám narozeniny. a já ji nikdy nepovažovala za kamarádku, což je vlastně dobře, protože někdy je lepší lidem nikdy neuvěřit to hezký a být připravenej. někdy vám to něco jako podvědomí řekne.

* něco

30. srpna 2014 v 15:29 | Radfordová |  x.
... a tak jsem po neuvěřitelně dlouhé době jednou spala víc než dvanáct hodin. a neodnesla jsem si z toho vůbec nic. asi jenom to, že bych spala dál, kdybych mohla. a snad i můžu, nic mi nebrání. ale neměla bych. chci, ale nechci chtít.
nevím, co se děje. nevím proč. hledám vysvětlení, ale vlastně ho ani najít nechci a strašně se tím seru. chci být někdo jinej a už konečně přestat být já. vždyť se nepotřebuju. jsem k ničemu, úplně zbytečná, jen dejchám kyslík, kterej by mohl dostat někdo, kdo si ho zaslouží a kdo ho nějak využije. a myslet takhle je samo o sobě debilní.

nějak nemám chuť hledat z tohohle cestu ven. budu muset. nejde se na to prostě vysrat. to mě štve asi nejvíc. že to nejde. ono by to nebylo ono, kdyby nebylo s čím bojovat, ne?

jsem odhodlaná mu všechno říct. tentokrát asi doopravdy. tak jak to je. nemůžu to pořád zlehčovat, není to hra a není nikdo, kdo tady vyhrává. o nic přece nejde. a přesně proto mi to určitě dělá takovej problém.

completely incomplete

29. srpna 2014 v 12:26 | Radfordová |  x.
nesnáším dávat vzorky moči, když vím, že z toho možná bude průser. ne že bych se chystala panikařit nebo dělat závěry, ale uznávám, není to tak úplně dobrej pocit. ale nechutný to je, to zase jo.

nějak nevím o čem začít mluvit a jak. stalo se vám někdy, že jste se probudili uprostřed noci a začali panikařit? prostě jen tak, kvůli věcem, co se dějou a kvůli tomu, že nemáte naprosto žádnej pocit kontroly? slíbila jsem si, že tohle se nikdy nestane. že nedovolím, abych ho mohla ztratit, aby mi takhle nad hlavou viselo to, že o něj přijdu... a nedokážu na to přestat myslet, nedokážu dělat, že je to daleko a že to teď není problém. protože se prostě jen dál bojím. bojím se, že ty chvíle bez něj už nebudou zachráněný chvílema s ním, že jednou to zmizí a bude to pryč a už to nevrátím. bojím se, že jednou pozná, jak moc to znamená a jak často se na něj dívám a jak moc mě z toho bolí na plicích. bojím se, že přestanu lhát a pravda mě semele.
nejhorší je to, kolik věcí vnímá a já bych nejradši dělala, že nejsou a nikdy nebyly. říkat pravdu je jako bezmocně kopat nohama kolem sebe a doufat, že se stane něco až moc zázračnýho na to, aby to mohlo fungovat. nedokážu říct, jak strašně se nenávidím za všechny ty komplikace, za to, že nevím co chci a pořád dělám kličky, nedokážu přestat utíkat. před pocitama, před prázdnem, před slovama a dotykama.

ne, neřeším. ani trochu. vůbec.

28. srpna 2014 v 8:46 | Radfordová |  x.
/tohle jsem neslyšela skoro od ročního "výročí" rozpadu. nějak si zpětně říkám, že jako překvapení to bylo dost na hovno. vítejte ve světě neustálýho postrádání mcr./

fuf, lidi, je půl deváté večer, když tohle píšu. a jsem utahaná jako kdybych celej den běhala po městě /nebo kdekoliv jinde, nic moc mě nenapadá/. vlastně ani nevím, kdy jsem naposledy byla takhle vyčerpaná. přitom... většinu dne jsem se stejně válela. s ním. pod ním. na něm. vedle něj.
rozhodla jsem se zcela nezodpovědně poslechnout vaše komentáře a na všechno se vysrat. a tak jsem už druhej den strávila v jeho náručí a dusila jsem se smíchy a štěstím. nechápu, jak se dá zabít skoro pět hodin takhle, ale /jaké překvapení/ nám to nedělalo nejmenší problém. a jo, jasně, že je to strašnej zmrd. jenže nemám sílu dělat, že mi to vadí.

je úžasný s ním být. přestala jsem řešit. přestala jsem se ptát, co cítím a jestli mi to někdy vrátí a jestli o to vůbec stojím. přestala jsem hlídat, jestli je to vidět a co je správný. nechávám se víst, nechávám plynout všechny ne zrovna romantický poznámky. nestojím o nějaký posraný klišé a "splynutí duší". ta moje je úplně na sračku. říkám si, že mě to roztrhá, když si to přiznám a budu... nevím, zase stará já? zase já? je nějaký ?
ono na tom nesejde.

eh.

27. srpna 2014 v 10:16 | Radfordová |  x.
víte co se stane, když se od někoho dva roky držíte stranou a potom je najednou všechno povolený? pravděpodobně vybouchnete. oba dva. a nejspíš nebude nikdo, kdo by to chtěl zastavit.
fakt by mě zajímalo, jestli jsme to přehnali nebo... nebo ne. pokud by šlo jen o to, co se děje mezi náma, potom je asi všechno v úplným pořádku. pokud jde o nějakou morální ehm, nejsem si zase tolik jistá. nemluvě o tom, že když se mě doma zeptají, jestli to nepřeháníme, nevím, jaká je pravda. přeháníme? nepřeháníme? co je ještě povolený a kdy už tu hranici překračuju?
pokud je to jen o pocitu, potom je všechno jak má. dokonce přemýšlím, jestli je normální, že to jde všechno tak strašně snadno, protože to není zase tak dávno, co jsem vůbec někoho poprvý políbila a nebyla si zase tak jistá, že to dělám správně. revoluční objev zní... ono se to snad ani špatně dělat nedá. /wooow/
takže... nevím. nevím sakra, jak je možný, že najednou někomu /no fajn, ne jen tak někomu/ sedím na klíně bez trička a necítím se ani trochu vyděšeně nebo... já nevím, měly by to provázet nějaký pocity nervozity a tak, ne? bože, já nenávidím jak moc mu věřím.

/představte si chytrý a výstižný nadpis./

26. srpna 2014 v 13:07 | Radfordová |  x.
přiznávám se, dělá mi teď blogování trochu problém. dokonce se mi o blogu zdálo, což je vážně retardovaný. mám chuť něco rozbít... doufám, že jsem vnitřně dostatečně silná.


stalo se vám někdy, že něco vyznělo jako narážka, ale vy jste si pořád nebyli jistí, jestli to narážka vážně je? dokonce vás to tolik rozhodí, že se musíte zeptat, jestli to byla narážka, ale oni vám řeknou, že ne. a vy nevíte, jestli to náhodou nebyl sarkasmus. divný. nevím, jak jsem se z toho vybruslila a popravdě chytat se přemýšlení je ta poslední věc, kterou chci. ale, sakra, přece jen to mohla být narážka a jestli byla, tak se tím snažil říct něco fakt dost děsnýho /ačkoliv znamenajícího, že nejen já jsem v tomhle pitomá/.
bývá mi s ním do breku. je to k vzteku, protože se nechci prostě rozbrečet a doufat, že nebude chtít slyšet vysvětlení. což by asi chtěl a já bych je neměla. bojím se. čím hezčí to je, tím víc mě to zevnitř žere. matoucí. přermýšlím, jak to říct, aby to znamenalo to co chci a ne cokoliv jinýho a nevím proč, vypadá to složitě.
vždyť já se nikdy nechtěla zamilovat. neprosila jsem se o pocity. nechtěla jsem ani jeho. teď si nejsem jistá, kam se podělo to odhodlání držet si ho od těla a zůstat v klidu. teda... asi se moc neprojevuju, ale myslím, že cokoliv cítit uvnitř je naprosto... uff. asi jsem se tomu vyhýbala a odmítala si to připustit. nic moc se tím nemění, hm?

jinak snad ani nevím, co napsat. všechno se tváří, že je to v pořádku. byla jsem s M., napsala mi D. a mně se ulevilo, protože jsem tím nějak zapudila možnost, že jsem bez kamarádky. o 'fro ani vidu ani slechu a já vyděšená z představy, že prvního uvidím ji, jedinýho člověka, ke kterýmu jsem byla dobrovolně upřímná o věcech, který odmítám říkat. a potom on...
tohle je hodně růžová část příběhu, lidi.

ahoj mami.

24. srpna 2014 v 11:12 | Radfordová |  x.
chci ti popřát všechno nejlepší k narozeninám, i když je to až za dva dny. do tý doby bych si to třeba mohla rozmyslet, takže to udělám teď, dokud jsem si poměrně jistá, že je to blbost, ale ne až taková blbost. /a posílám čtyři koťátka, protože jsi jich letos dostala málo./
někdy ti nerozumím. nechápu, jak můžeš být moje máma a stejně to všechno číst a vydržet nic neříct, víš? moc nepřemýšlím o věcech, který sem napíšu. tohle je otevřenost, který se jinak asi dost vyhýbám /myslím?/. něco napsat není jako něco nahlas říct. je to něco, co neříkám vůbec nikomu. chtěla bych, ale přijde mi nefér předstírat, že to někoho zajímá a tak. všichni mají dost vlastních problémů. já taky. jsou malý a debilní, ale asi jsou.
ale nechápu, že si to čteš a jsi do háje moje máma a... nevím, nevyvozuješ důsledky a tak? kdyby tady byla možnost, že ti někdy takhle uvidím do hlavy, já bych se toho nedokázala chytnout. nechci tě znát tak, jak se znáš ty sama, z vlastního pohledu. vždyť bych se na tebe sakra už nikdy nemohla zlobit. nebo bych se možná musela zlobit úplně pořád.
jo a nech si argument že tohle je veřejná internetová stránka. řekla jsem to několikrát. že nechci, aby sis to četla. kdybys mi ty řekla, ať přestanu chodit na youporn, alespoň bych o tom uvažovala, sakra. /a ne, já nechodím na youporn, fuj./ štve mě, že to nemůžu nějak zařídit, ale nebudu rušit už skoro rok svýho života jen kvůli tobě. /fakt jsem o tom docela přemýšlela, ale líbí se mi tady a tečka./

just leave all these shits behind you.

22. srpna 2014 v 22:19 | Radfordová |  x.
sedím a cpu se nějakým jahodovým zákuskem. na druhou stranu, údajně jím pořád málo, takže... heh, řekěme, že jsem to právě nakopla nebo tak něco. měla bych zvednout množství... hlavně mezi snídaní a obědem a obědem a večeří, ale nějak mi to pořád nejde.
je mi do breku. ze všeho, z ničeho. necítím se blbě, jen doháním samu sebe a budu tomu muset čelit. přežene se to a budu v pořádku... zase na nějakou dobu.
znáte to, když jste jednou s někým a potom už nikdy nechcete být sami? když mu jednou schováte hlavu mezi rameno a ono je tam místo přesně pro vás a potom je vám pořád jenom chladno, jako kdyby něco chybělo?
vzdávám se, jsem v tom. jestli to není tohle, potom nevím co.

I'm gonna paint you by numbers and colour you in.

21. srpna 2014 v 21:34 | Radfordová |  x.
začalo svítit sluníčko. svírá se mi srdce. hezky. tím dobrým způsobem. ale pořád ještě pořád ne bezbolestně, řekla bych.
vypadá to, jako kdybych nic nestíhala a přitom všechno vychází. spěchám a spěchám, ale ve výsledku mám všechno podle plánu a včas. moc to řeším. moc se upínám k představě dokonalosti, já vím. svět se nezboří, když jsme jeden den zaspala. dokonce i kdybych zaspala dva dny, pořád ještě je všechno úplně v klidu, tak o co mi sakra jde?
prostě nesmím dovolit, abych zpomalila, abych měla čas moc myslet. myšlení je špatný.

znáte lego house od eda sheerana? je to jediná písnička, kterou od něj znám. jednou jsem ji slyšela v rádiu v době, kdy jsem ještě občas poslouchala - hlavně v koupelně, když nám nejeli cdčka. neumím se bez hudby ani osprchovat. spoustu alb si spojuju s naší koupelnou. hloupý.
nevím, proč jsem si na ni vzpomněla. hrála mi v hlavě. ne přesně, protože je to dávno. ale přišlo to teď, jako nic, tak snadno.
už spousta věcí je strašně dávno. a přicházej tak zničeho nic a tak známý, pořád stejný, neměnný. berou dech a slova, sílu, přinášej slzy a úlevu. je to pryč. a je správně, že to tak je. čas se nesmí zastavit, musí jít dál, musí se pokračovat. minulost se nedá vymazat a budoucnosti se nedá utýct.

there's nothing to fear.

20. srpna 2014 v 21:02 | Radfordová |  x.
nemůžu tomu uvěřit, ale ztvořila jsem poživatelnej salát ala co dům dal. abych tu informaci ještě upravila - poživatelnej a dobrej. celkově teď nějak podezřele často tvořím věci, který se dají strčit do pusy a nevylítnou hned zase ven /jsem nechutná/. třeba začnu vařit víc a i něco víc než jen snídaně a večeře /a svačiny, protože kolem půl čtvrtý mě chytne hlad jako prase/.

asi nikdy si nezvyknu, že on mi volá. že slyším jeho hlas po telefonu. je to hrozně opravdový - v ten moment si většinou fakt uvědomím, co se děje a že se to děje s ním a že už kvůli sobě nemůžu vycouvat. moc mi nejde popsat těch třicet setin vteřiny, kdy naprosto panikařím, když vidím jeho jméno na displeji mýho raye /můj mobil má jméno. jmenuje se ray. a má růžovej melír a od jednoho velmi příjemnýho odpoledne na kolejích poškrábanej displej/. potom to zvednu a řeknu takovýto pohodový "ahoj" a začnu s ním něco řešit. většinou kdo kam pojede a kdy a kdo na koho a kde bude čekat. což je celkem vtipný, ani nevím proč. občas mi cukaj koutky jako úplnýmu debilovi. zajímalo by mě, jestli to slyší.