Červenec 2014

like a rat inside a maze.

31. července 2014 v 21:32 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
svůj poslední pohodovej den doma trávím koukáním na videa se štěňátkama samojedů a vedením perverzních rozhovorů s D. /popřípadě i jinejma lidma/.
začala jsem teda zase číst. takový ty knížky pro lidi v mým věku, který končej líbáním a vyrovnáním všech světovejch problémů. potom si vždycky uvědomím, že jsem přesně jako lidi v mým věku, takže nemá smysl to nějak řešit a dělat, že to tak není.
do toho poslouchám romantický songy a balím si věci. je to fascinující. takovej bordel. myslíte, že budu v chorvatsku potřebovat červenej svetr s vytahanejma rukávama? ani nevím, jestli mi ještě je, naposledy jsem ho na sobě měla loni na podzim - možná někdy v době, kdy jsem si zakládala blog. heh, to už je taky celkem dlouhá doba. sakra.
říkala jsem si, že bych těch čtrnáct nebo kolik dní mohla pojmout trochu jinak, ale nejsem si jistá jak. loni na dovolené jsem si psala cestovní deník nebo něco takovýho. když si zpětně čtu... no, hodně jsem vyrostla. nebo mi to tak jenom připadá /třeba je to jen tím, že už se s tím tak neseru/.
každopádně, jet do chorvatska je jako jet na slovensko nebo do jižních čech /nevíte někdo, co je v jižních čechách, že mě to hned tak napadlo?/ - všichni tam už byli a já taky, takže nic novýho.



07/30/14 /psát to takhle vypadá hustě, mimochodem/

30. července 2014 v 20:27 | Radfordová /už ne tolik pinky jako dřív.../ |  the diary of a fucked up girl.
mám život jako holka z blbýho romatickýho americkýho filmu. akorát že do toho nezpívám ani neťukám nějakejma kelímkama, nehraju na kytaru a nevytvářim božský kresby na ubrousky v každý restauraci, kam vlezu /teď přemýšlím, jestli to v nějakým filmu bylo nebo jsem blbá a zase si vymejšlim/. jen si vedu blog. což je taky fajn náměť... jen ne až tak zajímavej, dělá to spoustu lidí.
to přirovnání k filmům asi jen proto, že se ty jednotlivý scény zlepšujou. říká se, že na konci bývá všechno v pořádku - a pokud je něco špatně, pravděpodobně je to jen znamení, že ještě není konec. právě teď... by možná konec být mohl. mohla bych vyvěsit bílej prapor a říct, že musíte počkat až se něco posere a já napíšu druhej díl. škoda, že to tak nefunguje. bylo by to tak jaksi zajímavějí. a možná úplně stejná nuda.

/to není bordel, to je grunge. a ano, velký holky spí v povlečení s křemílkem a vochomůrkou nebo jak se ti dva malí zmrdi jmenujou. koupíte mi bezsrstou kočku?/


just watch from a safe place,so I never have to lose.

29. července 2014 v 22:07 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
ať mi přestane chybět a ať se mi o něm přestane zdát.

zlepšuju se den co den. říkám si něco jako "ach, tak takhle se cítí všechny moje spolužačky, co se fotí v plavkách a dávaj to na facebook a nebojí se jíst ve vlaku". teda, jasně, pořád se necítím na to, fotit se v plavkách a pořád jsem tak pitomá, že před cizíma lidma mi vážně moc jíst nejde /myslela jsem, že je to normální, ale prý není, emm/. ale jsem lehčí.
nevím, na co bych se soustředila, tak cvičím a běhám a vymýšlím jak bych tu trasu co jezdím na kole ještě protáhla. zrovna teď už bych měla spát. dokonce jsem unavená. fyzicky vyčerpaná a psychicky je mi fajn.

nevím, co mám dělat. jasně, že jsem věděla, že se k tomu budu vracet, jen si nějak víc uvědomuju, že takhle to není úplně správně. nemůžu žít v jednom momentu jen proto, že ať dělám cokoliv, nic se mu nevyrovná.
jsem paranoidní. moc myslím a moc si domýšlím. bojím se. bojím se si přiznat, že se bojím, protože... mám nějak zabudovaný, že mně se tohle prostě nestává. nikdo se do mě nezamilovává. všichni chcou jenom... však víte. nebývám šťastná. nelíbám se na nástupišti. nic na čem mi záleželo mi nevydrželo.



another bad comedy. shit.

28. července 2014 v 20:54 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
mám takový to období neustálýho rozepisování a odmítání zveřejnit to. je to jen o tom, že potřebuju psát a zároveň vím, že by bylo lepší to nedělat. moc tomu nerozumím.
cejtim se jako v plechovce. dutej zvuk se spoustou ozvěn. všechno způsobuju já, míchám ty hnusy s věcma, před kterýma si připadám zoufale malá a který mě nějak přesvědčujou o tom, že jsem tam, kde bych měla. je to trochu fajn a trochu špatně, nalomený přesně v půlce.

včerejšek byl zvláštní. přijel za mnou /když navrhnu že přijedu já, pokaždý to zakecá/ až kolem půl sedmý večer, moc času jsme neměli. bylo to... když vystoupil z toho vlaku, moc jsem o tom nepřemýšlela, nechala jsem ho přijít a dát mi pusu. potom jsme o tom oba dva spíš přemýšleli, nějak jsem nesebrala odvahu si ho sama vzít a on evidentně taky ne.
zůstal mi v hlavě jeden moment ze soboty. myslím, že D. šla zrovna někam dál /krást kukuřici, heh/ a my jsme najednou byli sami. dost to změnil podtón toho, jak jsme mluvili. jediný, co se mi honilo hlavou bylo, za jak dlouho se D. vrátí a jestli se na něj stihnu vrhnout než bude zpátky. a ne... nestihla jsem to. jen jsme se usmívali jak měsíček na hnoji a bylo to fakt strašně moc k smíchu.



pull me from the liquid sky. please?

27. července 2014 v 15:13 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
nějak nechápu co se to stalo a jak k tomu sakra došlo. je to trochu... nevím, pořád se mi to zdá hrozně neskutečný a moc se mi nechce tomu věřit. jako výpadek, kterej si zároveň pamatuju až moc dobře na to, abych se k němu přestala vracet. mám mozek rozmetanej na jednotlivý atomy, řekla bych.
a když to shrnu... líbali jsme se.
ehh... celkem jsme se s tím nesrali, na to, že to bylo poprvý a že jsme nebyli sami a že já jsme já a on je on. nějak se to stalo. vážně nevím jak. právě teď si nejme jistá ani tím, že se to vážně stalo, protože si vpomínám spoustu věcí, který dokazujou, že se to muselo stát, a zároveň mi to přijde naprosto nereálný. a asi se z toho poseru.
původně jsem myslela, že odjedem a uvidíme se až v druhý polovině srpna, ale to by život nebyl správně zvrácenej, aby to nakonec nebylo nějak jinak... takže jsme nakonec vyrazili já, D., On a Martin /hádám, že dost častý jméno na to, abych ho mohla používat, huh?/. D. vlastně rozdejchala co se děje relativně rychle, i když zezačátku přišla s tím, že mě uškrtí a co jsem to za kamarádku... zapomínám lidem říkat, že jsem děsná a není o co stát, ale hádám, že kdybych každýho varovala, nemám nikoho.

nejdou mi provizorní názvy článků.

25. července 2014 v 20:45 | Radfordová /krycí jméno pinky/ |  the diary of a fucked up girl.
prší. chci ven. nemůžu, protože prší tak, že bych nedojela ani za roh a mohla bych si ždímat z vlasů kýbl vody. nějak extrémně by mi to nevadilo, spíš bych si úplně odvařila mobil /už teď je to dost hrůza, co si budeme povídat/ a sluchátka.
nom. nějak se stalo přesně to, co jsem čekala, že se stane... možná, že se mi díky tomu i docela ulevilo, těžko říct. protože On byl venku s T. /drbna jako prase/ a T. potom byla venku s D., D. už ví, že jsme spolu. tadaa. překvapení. vůbec to není divný. nebudeme o tom mluvit.
jasně, že jsme o tom musely mluvit. jsme holky přece. musely jsme probrat co T. říkala a jestli je to pravda a jakto, že jsem nic neřekla a jak je to možný, že zrovna on a od kdy se vídáme a jak k tomu došlo a... bleh. na jednu stranu je to celkem úleva, i když ani moc nevím proč. na druhou stranu mě to neuvěřitelně vytáčí, protože už vidím, jak se něco posere a bude se čekat, že z toho budu v hajzlu. jo, to teda budu. ale odmítám někomu udělat takovou radost, abych to nějak dávala najevo. /proč o tom sakra přemýšlím? nestane se to. nic se neděje. jsme v pohodě./
navíc u D. zítra mám spát a v neděli jedeme na výlet /jupíí/, takže se asi nezbavím všelijakýho vypávání se a tak. překvapivě D. navrhla, aby jel v neděli s náma i On, ale vzhledem k tomu, že jedem autem s jejím otcem a ten by asi jinej penis v dosahu pěti metrů nepřežil, nakonec z toho sešlo.
a z toho vyplývá, že nevím, kdy se s ním ještě uvidím. osmadvacátýho jede do háje on, prvního jedu do háje já a i když on se vrací relativně brzo, já jsem pryč až do sedmnáctýho srpna.



The lighthouse risen from the heart.

23. července 2014 v 21:46 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
může být pocit štěstí k nesnesení?
celkem divná otázka. já vím. vím, že nic nevím. jsem zmatená a rozlejvá se mi to do celýho těla, je to úplně oslepující, ztrácím cit v rukou a v nohou, moje břicho křičí ať křičím s ním. jsem tak zasraně hladová - čím dál víc. nevěřím tomu a dochází mi to zoufale pomalu, s každým tím krokem trochu. mám chuť se na někoho vrhnout a začít mluvit o každým pohledu, kterej mi věnuje. pořád bych popisovala všechno, co se ve mně děje a jak moc se bojim. prostě jen tak sedíme na lavičce a já si najednou uvědomim, že nás dělí tak dvacet centimetrů prostoru a když ten prostor vymažu, není nikdo, kdo by mě odstrkoval. víte, stejně to neudělám, protože už jen z toho vědomí, že ho můžu mít, šílím příšerně moc. je fajn vědět, že můžu a že to přijde, vědět, že je to jen na mě a že mi to nejspíš neuteče.
dal mi pusu na tvář jako minule. nevydržela jsem to a začala se smát. smála jsem se hodně i předtím, ale nebylo to proto, že bych byla nervózní. jsem jen moc naživu, než abych měla potřebu dusit to. zasmál se taky. strašně bych chtěla vědět, na co myslel. asi na to stejný jako já... zajímalo by mě, jestli ho taky tak štve čekat a jestli ho trápí ta myšlenka, že až se to stane, všechno bude až moc jinak. vím, že budu jinak. prostě... prostě to vím. není moc věcí, kterejma jsem si tak moc jistá, jako zrovna tímhle. a nedokážu to nějak logicky vysvětlit. čekala jsem moc dlouho, než abych teď skákala po hlavě. když je vám největší horko, musíte do vody krok po kroku - protože jenom tak vnímáte to, jakej pocit umí udělat na každým milimetru kůže. nikdy mi to nepřišlo tak samozřejmý. sere mě to. baví mě to.

We are all what we already know - always deluded, scared, irrational. /fotky/

22. července 2014 v 21:02 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
Sama bych to neřekla, ale jsem ten typ na běhání v dešti. Je to malinko děs, ale bojím se, že vážně žijem jen jednou a já těch příležitostí nebudu mít zase tolik. A zrovna teď je vhodný bláznit. Je červenec a většinu dne praží slunko... a když prší, není nic zlýho na tom vzít kolo a jezdit tak dlouho a bez směru, dokud nezačnete nebezpečně nabírat rychlost a napodklouzne vám to na dřevěným mostku a nespadnete na prdel. Ani jsem se necítila trapně. Hrála mi The Mortician's Daughter a já v tu chvíli myslela na to, jak dlouho jsem ji neslyšela a jak strašně je mi to líto, protože ať už jsme všichni banda zasranejch teploušů nebo ne, ta písnička mě vysekala z loňskýho léta celkem lehce i když rozhodně ne bezbolestně /i když scén, kdy jsem ležela na dece na koupališti a brečela, nebylo málo/.
Ať chci sebevíc, nemůžu si ten pocit schovat, nemůžu ho zachránit před tou tíhou zapomínání. Už teď vím, že je pryč, i když mi ještě teče růžová voda z vlasů.
Je to za mnou. Je to pryč. Je to ztracený.
Nevadí.
Tak zase jindy. Někdy. Příště.

V sobotu měl můj blog prý přes sedm set zobrazení. Tomu nevěřím. A vypadá to, že dneska používám tuhle děsnou barvu. Barvy mi nějak nejdou.
Mimo jiné jsem se rozhodla podělit se o fotky, který jsem ukradla od M. - některý jsem fotila já, některý ona, některý jsou z kupkofestu a fotil je Obluda /hádám, že toho autorský práva moc netíží, takže sluníčko dál svítí a vzduch je nadále dýchatelnej/. Na některých jsem já, ale nemám hlavu, takže se nemusíte ničeho bát.

/protože nemravný kluci jsou ty nejlepší, co jsem kdy neměla/


Uvěznění?

21. července 2014 v 13:01 | Radfordová |  téma týdne
Musím uznat, že tohle téma týdne mě po dlouhé době opravdu hodně zaujalo a to i přesto, že jsem pro něj ani nehlasovala /můj hlas patřil pomoci na dálku - anketa tady, pokud nevíte, kde se hlasuje/.
Především, "uvěznění ve vlastní kůži" se dá pojmout různě. Ať chci nebo ne, jo, ze všeho nejdřív mě napadaj negativní věci... a i když se zamyslím nad tím dobrým, s čím si to dokážu spojit, to, že jsme uvězněná, zase tak moc super není. Tělo je bohužel vězení, z kterýho se jen tak nevymaníme a abych byla upřímná, nevěřím ani na nějaký oddělení těla od duše po smrti.
Tohle je ostatně docela zajímavá /téměř filozofická... vlastně úplně filozofická/ věc. Do jaký míry věříte na to, že máme nějakou duši? A teď myslím doslova duši. Část, která nemá nic společnýho s buňkama, masem, krví, žílama a nervama. Část, která se může od těla úplně odpoutat a pokračovat v životě, část, kterou nějaký tetování nemůže rozhodit. Část, která rozhoduje o našem charakteru, o hodnotách, který jsme schopný si vytvořit a do určitý míry o tom, kdo jsme.
Na tohle téma jsme narazila v Sofiině světě, což je celkem hustá knížka, i když jsem ji nakonec nedočetla /z čistě časovejch důvodů a naprostý lenosti číst úplně cokoliv/. Pokud se zajímáte o filozofii, trápí vás vznik světa a smysl vaší existence, rozhodně můžu doporučit, mně to nasadilo pár slušnejch šroubů do hlavy a přimělo mě to přemýšlet o některejch věcech jinak a taky samostatněj.
O duši filozofové přemýšleli docela často. Ostatně, já sama musím uznat, že v nás lidech je něco trochu zvláštního - to, jak emočně prožíváme je poměrně těžko vysvětlitelný, navíc, i když to má na starosti mozek, necítíme spíš tak nějak přes břicho, hrudník a podbříšek? Často to prostě působí jako něco, co se nedá jen tak naprogramovat.

Nový článek. /protože mě nic lepšího nenapadá/

20. července 2014 v 13:50 | Radfordová |  the diary of a fucked up girl.
Páni, dlouho už jsem se dlouho necítila tak unaveně, aby mi přišlo i tohle vyčerpávající. Pokusím se něco dát dohromady, protože zatím tady sedím půl hodiny a kromě toho, že se pořád nemůžu rozhodnout, co budu poslouchat, nedělám vůbec nic. Zároveň je ale teprve 8:40, takže pokud bych byla normální, ještě spím a ten čas by byl stejně zabitej. Spát by možná mohlo být o dost užitečnější, ale co už...
Pokud jde o včerejšek, určitou část toho jsem si užila do poslední kapky. A dneska je to vidět a cítit, bolí mě člověk jako už dlouho ne /dokonce i po posilování mi není tak děsně/. Trochu za to samozřejmě může to, že jsem dovolila, aby se mi už podruhé během tak krátký doby rozbil můj "režim", šla jsem spát podstatně pozděj a abych to náhodou nedospala ráno, o půl sedmý už jsem věděla, že znovu nezaberu. Hurrayyyy.
Ale zpátky k včerejšku, trochu se v tom porýpu, abych si, až si to přečtu za měsíc nebo za rok, vzpomněla na víc než jen "á, jo, tam jsem vlastně byla".
/jsem znechucená, když ležím, nejde mi psát/
K M. jsem přišla někdy kolem půl desáté, v deset měl přijet Obluda /eem, její, strýc?, tu přezdívku mu vymyslela ona, takže si ji asi prostě půjčím/. Pokud to hodně zkrátím, přeskočím čtení starejch čísel bravíčka a válení se po posteli, odjížděli jsme chvilku po jedenácté /a s hodinovým zpožděním to byla ještě docela výhra, většinou to bývá horší/. Místo Siminky, což je veteránka z roku nevím co, jsme nakonec museli jet Feldou. Asi jsme měli celkem štěstí, nastartovat odmítla myslím jenom jednou nebo dvakrát a vždycky se nechala přemluvit, takže jsme dojeli nejen tam ale i zpátky.

/nevím proč, ale strašně bych chtěla slyšet, jak Josh zpívá tuhle teď... myslím, po tý době/