Červen 2014

Jak se jedné Radfordové rozklepaly kolena. A on jí napsal.

30. června 2014 v 17:39 | Radfordová |  x.
Lidi? Jen krátký, šílený a přetlakový zápisek v deníčku jedné příšerné osoby.
ON. MI. DOPÍČI. NAPSAL.
A tak jsem se smála. A brečela. A znovu se smála. A znovu brečela. Brečela jsem a pila čaj, brečela jsem a oblíkala si mikinu, brečela jsem a jela na kole asi tak rychlostí světla. A bylo mi fakt smutno a krásně, a hrozně a trochu nadějně a celou dobu jsem ho tak staršně milovala a nenáviděla za to, že to prostě napsal tak, abych mohla dělat úplně blbou.
A mám strach. Obrovskej, asi tunu vážící strach, že tohle nezvládnu, že tohle neunesu.
Teda, abych nezněla úplně jako magor... jde o to, co mi napsal. Zeptal se, co se děje. A tak jsem mu to napsala. Všechny ty výčitky k sobě samé a jak se cítím. Nevím, proč jsem to udělala a kde se to vzalo... v podstatě jsem toho litovala ještě než jsem to vůbec odeslala, ale nějak... jsem to stejně poslala. A on prý jestli nemá někdy přijet, že se odreaguju a bude to fajn. Chápete to? No, já v podstatě ne.
Je to děsný. Fakt to udělal. Udělal první krok. Po dvou letech, jedné sérii řvaní na sebe a několika týdnech, kdy jsme spolu nepromluvili ani slovo, po tý jedný noci, puse, držení za ruce, bolesti, strachu, třech dnech pod stanem a jednom fakt divným chatu udělal opravdovej první krok. Což ještě není důvod, abych se teď úplně sesypala, ale stejně to udělám, protože... znám svý lidi.
Ani nevím, jestli mám radost. Jediný, co teď můžu udělat je, že si ho vtáhnu do života a budu ho tam držet, dokud se nebude moc cukat a já ho budu muset pustit. Víte co? Já prostě nevím, jestli mi to za tohle všechno stojí. Musím to napsat, nejde mi to prostě udusit. Nevím, jestli unesu, že jsem ho měla a je to pryč. Myslím moc dopředu, myslím na hlouposti, myslím... nemyslím.

Nakonec na tom nesejde. Mám svoji 'Froušku, která řekla, že mě potáhne, až budu mít nohy z rozmočenýho rohlíku. 'Froušku, která mu to všechno nejspíš přece jenom napsala, i když jsem jí výslovně řekla, že to teda ne. Ani si ji nezasloužím...
Už mi ani nepomáhaj čaje na nervy a všechny ty píčoviny.

Nejzvláštnější je to, že on mě možná vážně může zkusit zachránit, nebo si se mnou na to alespoň hrát. Třeba mu to dovolím. Třeba to i zkusí.

Moje inteligence se schovává za rohem. Radši ji nezkoušejte hledat, dneska nemá den.
Jo a to úžasné zvíře na fotce je moje psice. A moje sexy růžový plátěnky. Samozřejmě.

Špatná, špatná, špatná.

30. června 2014 v 13:05 | Radfordová |  téma týdne
Pamatuju si, jak jsem se tou uličkou jako malá bála chodit, protože tam vždycky někdo seděl a vypadal sakra zničeně. Nevím, co si pod tím představuju teď, nebo co si pod tím představujete vy, ale tehdy to znamenalo divný vlasy, make-up, obtáhlý džíny a cigarety. Znamenalo to mít takový ty plátěnky, který si buď můžete koupit značkový, nebo někde u vietnamců za pár šupů a taky se hodně nahlas, bolavě smát. Znamenalo to tak jaksi dobrovolně zůstat v tom nepochopení, nějak se seknout na místě a ztratit hrany.
Píšu o tom, protože to, jak moc zvláštní mi to vždycky připadalo, nemělo žádnej větší vliv. I když jsem si řekla, že já budu jiná - že budu šťastná, že budu krásná a přirozená, že budu mít vlasy po zadek a nikdy nebudu používat tužku na oči - nakonec jsem prostě jen na tom stejným místě.
Sedím na obrubníku, mám divný vlasy a vypůjčenej objem, obtáhlý černý džíny a plátěnky s odrbanejma tkaničkama, protože většinou jsem moc líná, abych je zavazovala. Cítím se kvůli tomu hloupě a jako že tady ani nemám co dělat, že vlastně ani neexistuje moc důvodů, proč bych se měla dál vyhýbat tomuhle všemu. Občas tu cigaretu odmítnu, ale ani nemůžu říct, že mi to nechutná, protože chutná a já nechci, aby to tak bylo. Používám tužku na oči a takovou tu řasenku s obřím kartáčkem, což mejm řasám ale většinou ani moc nepomáhá.



Borůvková.

28. června 2014 v 20:50 | Radfordová |  x.
Baví mě všechno svádět na smysl života. Uznejte sami, že je to zábava. Většina lidí, až na moji matku, mi to žere i s navijákem a chápavě kývou hlavou a přestávaj odsuzovat moji "depresi".
Jedna z nejsmutnějších věcí v mým životě je ale pravděopodobně to, že ani na nějakej smysl života nevěřím. Nevěřím v Boha, v osud, v nějakou sílu vesmíru nebo cykly a to, že se všechno opakuje pořád dokola. Nevěřím vůbec v nic, snad jen v to, že tady mezi tím vším budu lítat, dokud to já sama nebo někdo jinej neukončí. A potom prostě zhniju pod zemí, spící a ukolíbaná, zapomenutelná a dřív nebo pozděj určitě i zapomenutá.
Napadlo mě, co mi vlastně přinese to, že budu žít poctivej a dlouhej život plnej toho, že si budu odepírat věci, který chci a milovat blížního svýho a tak. Napadlo mě, jestli si vůbec někdo bude pamatovat, že jsem tohle všechno dělala - že jsem nebyla sobecká, že jsem nikdy nekouřila trávu, že jsem do osmnácti byla panna a předtím jsem s tím klukem dva roky chodila a zcela vážně ho milovala. Bojím se, že to všem bude u prdele a až mi bude sedmdesát a budu ležet v nemocnici a čekat na to, až se se mnou moje milující rodina rozloučí a odpojí mě od té pípající krabice, budu si připadat prostě prázdně. Protože stejně jako si nikdo nebude pamatovat to, že jsem byla ohleduplná a ve spoustě věcí určitě skvělá, nebude si nikdo pamatovat ani to, když teď zbořím hranice a půjdu naplno. Co já vím, jestli je cesta i cíl.
Ale cíl mi přijde celkem očividnej.

/jen jeden dotaz... jaký zvuky vydává Gerard při sexu?/


Prostě přestat brečet u té blbé písničky od Queenů. Nesnadný.

27. června 2014 v 22:16 | Radfordová |  x.
Ta písnička je Don't Stop Me Now. Vůbec nevím proč. Myslím, že je dokonce veselá, nebo minimálně něco na ten způsob, takže... nedává to smysl. Ale chtěla bych slyšet Mercuryho hlas naživo. Zařiďte to.
Všechno je strašně unávný, nudný a k nevydržení. Vlastně už zase nevím, co k tomu vedlo. Prostě to tak je, vypadá to tak a já nemám sílu a asi ani chuť se pokoušet to změnit. Vím, co bych měla udělat a vím, že dokud to neudělám, bude to takhle dál, ale nějak... nemůžu se přimět udělat těch pár kroků zpátky dokud to ještě jde. Na co vůbec čekám? Až bude moc pozdě?
Nikdy není pozdě. Chci věřit, že nikdy není prostě příliš pozdě.


Tak nějak víc oficiálně začínají prázdniny. Nejlepší bude se s tím jednoduše smířit a nehledat v tom něco zbytečně složitýho, co?
Nezvládnu dva měsíce den co den vymýšlet důvody, proč se zvednout z postele a něco, cokoliv dělat. Pořád dokola to na mě padá. Mám chuť udělat nějaký úžasně unáhlený rozhodnutí, něco strašlivě posrat. Zároveň vím, že když to udělám, všechno bude špatně - ještě hůř, než je teď. Vím, že mě to sežere zevnitř, protože vidím, jak málo stačí k tomu, abych byla právě tady, na tomhle místě, který je k neuvěření na hovno.

/místo pro song... nebo taky ne. dejte typ, co sem dát/


Two terrible looking people in the dark.

26. června 2014 v 18:38 | Radfordová |  x.

Včera jsem se seznámila s nějakým Karanem. Asi mám víc štěstí než rozumu... ale nejsem si jistá, jestli je to vůbec něco jako štěstí. Potkávám milý lidi. Potkávám milý lidi žijící na druhý straně planety, tam někde za oceánama, kopcama a kilometrama asfaltu. I tak to nic nemění na tom, že Karan je fajn a že se s ním dobře povídá.
Je ze Sydney, má dvacet a má o dva roky mladší sestru, která studuje v NY umění (prý je to tak abstraktní, že někdo jako on nemá nejmenší šanci pochopit, co to je - stačí prý, když odkývá, že je to úžasný a má to hloubku). Je vtipnej a není úchyl /zatím/, i když o některých věcech mluví celkem otevřeně. Jsem prý "cute". A divná, když jsem se s nikým ani pořádně nelíbala. Taky prohlásil, že Simír je blbec, když mě nechytne a neutíká se mnou co nejdál to půjde, abych mu neutekla s někým jiným. Asi jednoduše není nikdo jinej. Nebo ani nechci, aby někdo jinej byl.
Začal mi říkat Pinky kvůli vlasům.
V podstatě jsem s ním nebyla tak nervózní jako s Imou /to je holka, s kterou jsem si psala pár měsíců zpátky vážně celkem dlouho... a psala jsem si s ní dál i potom, co napsala, že se jí líbím... byla strašně překvapená, když jsem to prostě vzala jako fakt, prý se s ní moc lidí, kteří ví, že je na holky, nebaví/. Psali jsme si asi hodinu, potom mě ukecal na hovor i s kamerou, ale moc jsme toho nenamluvili. Bylo to někdy kolem desáté večer, takže jestli na něj nedolehl pocit, že vypadám příšerně tehdy, tak už asi nemá smysl řešit, jestli to ještě přijde.

Originálně neoriginální... snad.

25. června 2014 v 20:48 | Radfordová |  téma týdne

Ten déšť byl ve vzduchu cítit už od rána. Celou noc jsem nechala otevřený okno a když jsem se poprvé chvilku před sedmou probudila z dalšího snu o Něm, vzduch voněl deštěm. Ležela jsem a zírala do stropu. Bylo světlo. Myslím, že si na světlo, který v těchhle měsících přichází brzo a odchází pozdě, nikdy úplně nezvyknu. Prudce se mi zvedal hrudník, jako po tom chvilkovým, naprosto panickým běhu, kterej vám nikdy nevydrží dýl, než sotva pár minut.
Stejně mě déšť nechal čekat. Přicházel v drobnejch kapkách, zas a znovu se vzdaloval zrovna když už to vypadalo, že si pro sebe hodlá ukrást kousek nebe.
A potom mi to připadalo jednoduše legrační, protože jsem vyšla z nádražní haly a voda zuřila, ať jsem se podívala kamkoliv. Chtěla bych se naučit mít taky takovej vztek, být taky alespoň jednou jedinkrát schopná takhle vybouchnout a nechat ostatní, ať se v tom vymáchaj. Chtěla bych na to prostě mít sílu.
A všude byly ty známý obličeje plný toho známýho znechucení. Asi mě skoro napadlo, že si to zasloužím, protože jsem někdy taky hrozně znechucená. A je nuda bejt znechucená a tak sama. Je nuda bejt znechucená právě sama sebou a vlastní samotou. Vím, že ze mě lezly nadávky, když jsem za sebou nechala prásknout dveře. Autobusák mě nenechal přejít přes přechod a mně se otočil deštník vzhůru nohama. Promokly mi plátěnky a kalhoty. Skoro si umím představit, jak mi tekla barva z vlasů, což se ve skutečnosti ani nestalo, ale bylo by to fajn, protože bych dala tomu dešti nějakej nádech. Otisk.
A tak jsem jenom utíkala. Bez zvuků. Bez možnosti, že by mě někdo někdy zastavil. Bez připouštění si, že se ještě někdy vzdám, nebo že si teď nevezmu přesně to, co tak moc chci.

Je libo želví polívku?

24. června 2014 v 11:42 | Radfordová |  x.
V zoufalejch chvílích asi děláme zoufalý věci. Že mě to štve tomu asi nijak nepomůže...
Jsem smutná. Asi už teď o trochu víc chápu smysl toho slova, ale stejně je to podezřele málo písmen na to, aby to mohlo stačit. Zkusila jsem napsat smajlíka a nejde mi to. Prostě nejde. Je snadný to takhle napsat, jako holej fakt, dvě blbý slova, který ten smutek tak nějak vztahujou na mě a pořád mi dokazujou, že asi nemám právo bejt šťastná nějak dlouhotrvale. Měla bych se konečně smířit s tím, že štěstí, nebo ten pocit, že je mi fajn, není napořád. A samo o sobě by to nemělo být ani tak těžký, jak těžký to je.
Víte co? Nikdo mi nemůže vyčítat, že zrovna Simír. Protože si prý stejně vybíráme a berem svý otce a... asi je přesně jako můj otec. Stejnej kokot, stejně tvrdohlavej, stejně milej jen na jednu osobu, stejně cukavej, stejně načichlej cigaretama a nějakou děsně drahou a zbytečnou kolínskou, nebo jak se té malé hovadině nadává. A z tý vůně se mi motá hlava úplně stejně, kurva.
Takže - nenávidím je oba. Jen se nemůžu rozhodnout, koho z nich víc.

Penis? Penis. (ne, fakt to už zase nedává smysl. ale přiláká to spoustu perverzních lidí, třeba jako jsem já, hm?)

23. června 2014 v 22:38 | Radfordová |  x.

Nějak nestíhám. Děsný. V podstatě jsem se ztratila v pátý sérii Misfits a mezi melounem a špatně nakrájenou limetkou (profesionální kráječ limetek ze mě tudíž asi nebude, ach jo)... Jo a taky - ve sprše mě napadají super způsoby, jak svůj život hezky zformulovat. Jenže zkuste hádat, co se stane, když z tý sprchy vylezu a oblíknu se. Asi začnu blogovat nahá.
Dneska jsem měla oficiálně první prázdninovej den. Bohužel, neproběhlo nic ve stylu High School Musical (což mi připomíná, že si to musím stáhnout... mňam) a zazpívala jsem k tomu leda tak já a neznělo to moc optimisticky (no, spíš jako nadrženej kocour, kterýmu nikdo ne a ne dát. já válím). Každopádně, protože jsem si nechtěla připadat jako zoufalec, udělala jsem přesně to nejzoufalejší, co jsem mohla. Nebo alespoň myslím, že to patří na seznam těch nejzoufalejších věcí, co může někdo jako já udělat. Ale znáte to, za předpokladu, že mám dostatečně vysoký sebevědomí a tak podobně, třeba je to úžasnej způsob, jak všem ukázat, že je mi to u prdele a nehodlám se nad tím zalamovat. Jenže to by to někoho muselo zajímat, že?
Takže, ehm, ano... v podstatě jsem byla s bejvalkou kluka, kterej má, podle 'Fro, být brzo můj kluk (hahaha, všichni jsme se právě zasmáli), venku, lesbit se na bazéně (asi v 25 stupních).

5 day music challenge - Unimagine

22. června 2014 v 21:51 | Radfordová |  hudba
Dnes jsem na oficiální tumbrl stránce skupiny Hands Like Houses narazila na zajímavý článek - teda, na odkaz na článek, který mě fakt dost zaujal. Respektive, ať už jde o nápad, nebo celkové provedení - jde o to, zaměřit se na jedno určité album. Slečna, která tenhle challenge dělala, pokud to správně chápu, se všech pět dní výzvy soustředila na album Unimagine právě od Hands Like Houses. Jde v podstatě o to s vaší hudbou seznámit nové lidi, vyzvednout to, co se vám líbí, co vám přijde zajímavé a podobně.
Protože si nejsem jistá, že bych o jednom album dokázala mluvit tak dlouho (obávám se, že i takhle to bude celkem makačka, hm?), rozhodla jsem se trochu si to upravit a každý den mluvit o jiném albu. Ještě nevím, podle čeho budu dál vybírat ty příští alba. Samozřejmě, mluvit o nějakém, které mám naposlouchané by bylo jednoduší, na druhou stranu něco nového, co až tak moc neznám, by mohlo být mnohem zajímavější (ale obrovská šance, že napíšu něco, s čím už za pár dnů nebo týdnů nebudu souhlasit). Taky mě napadlo, že pokud chcete, můžete napsat do komentářů nějaký typ nebo tak (vsadím se, že nadšením teď skáčete tak vysoko, až hlavou vrážíte do stropu, heh).

A až to ucítíš, zkus kašlat na pravidla.

21. června 2014 v 21:06 | Radfordová |  x.

Asi jsem svině. Chodím si to po omegle a cizím klukům, co maj dvaadvacet a poslouchaj metal tvrdím, že už mi bylo osmnáct. Je to fajn, protože se necítím tak sama, jak zrovna teď jsem (pozn. je pátek 17:51 a já měla jedno pivo, nejde mi komunikovat s kýmkoliv, koho znám osobně a poslouchám Charlie Straight... to je smutný). Ale i tak myslím, že je to skoro smrtelnej hřích.
Ale můžu být upřímná. Jakožto teoreticky dospělýmu člověku mi prakticky nikdo z tý druhý strany nenadává, že jsem malej fakan. Někdo, kdo už má dvacet dva navíc není úplnej pitomec. Narozdíl od člověka, z kterýho tady šílím.
Navíc se mě ptá, jestli prý mám přítele. Asi mám, ne? Jsem v tom až po uši a za předpokladu, že už mám těch osmnáct, mohla bych mít i přítele, ne? Vítejte v paralelním vesmíru.
Je důležitý říct, že ten kluk je vážně milej. Škoda, že fakt nejsem o malinko starší. Skoro bych uvěřila těm věcem o tom, že vztah, co začal přes internet, má nějakou mizivou šanci, kdyby na druhý straně neseděl nějakej úchyl, kterej se z něj během následujících patnácti minut nejspíš vyklube.

Jinak... mám růžovou hřívu. Ne úplně, jelikož jsem se do toho hrdinsky pustila sama, ale dá se říct, že jsem to zase tak moc neposrala. Šlo mi hlavně o to se vidět a ujasnit si, jestli nebudu vypadat jako dement, když si tam hodím nevymyvatelnou barvu. A - a to je opravdu zvláštní - řekla bych, že mi to docela sluší. Hlavně, mám na sobě radši tmavší barvy a vzhledem k tomu, že jsem spíš myš, tohle mi fakt tak nějak... dodalo barvu.
Jenže mi to u hlavy skoro nechytlo, takže následující týden asi proběhne bez culíků... ehm.