Květen 2014

Blbě tady čumí a tváří se jako debil. Pohoda.

30. května 2014 v 20:16 | Radfordová |  x.

Nevím, jestli slyším hřmění, nebo se mi to jenom zdá a někdo mlátí dole do toho kusu plechu, co je vzadu na zahradě. Uhm.
Hodinu se piplám s malým modrým robotem z plastelíny (fajn, ani to nebyla plastelína) a ten blbeček se nakonec rozbije. Samozřejmě to není moje chyba, spadnul na držku úplně sám. Já nic, já kouzelník. A to se mi docela povedl... nezbývá, než to zkusit znovu. A znovu. A ještě jednou, aby byla sranda.
I po tragické smrti burunduka M. žije (byla jsem si to pro jistotu ověřit). Já taky (fajn, tohle není až tak prověřený, ale není nikdo, komu by se to chtělo ověřovat). A je úžasný, jak moc. Teda, ne že bych si života začala nějak víc vážit, nebo tak... jen mě překvapuje, jak mě On dokáže probrat. Sere mě, jak je všechno silný, když jsem s ním, že najednou je neuvěřitelně snadný cokoliv napsat, že je obtížný se nadechnout, že je zvláštně hezký se otáčet.
Až napíšu děsnej bestseller o brutální nymfomance v přechodu (no řekněte, nezní to úžasně? vždyť to se bude prodávat samo...), bude na první stránce věnování. Nebo možná poděkování, na tom nesejde. Napíšu mu tam vzkaz. Dlouhej a bolavej. Napíšu mu tam všechno. A taky díky. Pořád ještě je tady ta skutečnost, že nebýt jeho, nenapíšu v životě ani hovno. A že by svět hned byl lepší. To nesmím dovolit.

Složitej a nepochopitelnej vztah, kterej je silnej, ale zároveň drží tak tak, a já přes vztahy moc nejsem, znáš mě, takže...

29. května 2014 v 21:07 | Radfordová |  x.

Myslím, že víc světla by mi do života mohlo přinýst naději (ach bože, proč mi to slovo zní hloupě? to je smutný...). Problém je v tom, že víc světla znamená pokácet trochu stromů, rozehnat trochu mraků. Udělali to a neptali se, ale mně ta vrba chybí... pořád tam je, ale už ji nevidím přímo z okna, už jen těžko natáhnu ruku ven a ona bude na dotek. Je to asi trochu blbý, ale byla jsem tak jaksi zvyklá, že je tu přítmí, zvlášť, když ho dělala ona.
Ghrm, chybí mi moje vrba.

Dvě dobrý a zároveň na hovno věci - brečet jako zázrakem pomáhá a uleví se mi, když to udělám. Zdá se mi, že čtyřiadvacet hodin denně před něčím utíkám, ničí mě být sama se svýma myšlenka. Chodím kolem zrcadla a jako pošuk se na sebe usmívám. Říkám si, že se musím alespoň pokusit se o sebe poprat. Když už nic víc...

Like, you should never want to hurt yourself.

28. května 2014 v 19:41 | Radfordová |  x.

Nejde mi to. Nejde mi žít.
Myslím, že i když bych to sama neřekla, leden a únor byli nejhorší dva měsíce, co jsem až do té doby zažila. Podle ostatních. Klesnul mi průměr snad ve všem o stupeň, v něčem i o dva. Párkrát si na mě i stěžovali. Byla jsem na koberečku u třídního. Nikdo se neptal, jak jsem se cítila . Jak mi bylo.
Bylo mi fajn. Byla jsem... byla jsem v tom až po uši, bušilo mi srdce, vnímala jsem věci, jako je dýchání, i když se na to zapomíná. Štěstí nebude špatný slovo. Znáte to, to vědomí, že už zbývá jenom spadnout, ale na poslední chvíli zkoušíte vyšplhat ještě o kousek vejš? Když se vám to povede, ten pád vás možná zabije, umřete. Když spadnete z místa, kde zrovna jste, přežijete to. Jenže už se nezvednete, už nebudete jako dřív.
Říkala jsem si, že radši budu mrtvá, než na místě, kde jsem teď. Že zkusím, jestli je to tak silný, aby mě to zabilo. Ale asi jsem to nestihla, jsem tady. A nejsem stejná, protože něco schází.

Thnxfrthmmrs.

27. května 2014 v 19:49 | Radfordová |  x.

Pokud jsou vzpomínky všechno, co zůstane, pak se necítím tak zle. Hlavně proto, že vzpomínky jsou jen směsice zkreslenejch informací a vlastně se jim vůbec nedá věřit. Působí... sladce. Smutně a líp. To proto, že jsou pryč. Vzpomínky lžou, ale až tak podstatně to nevadí... zvlášť jde-li o to hezký. Tady má fantazie fakt úžasnej vliv.

Nejdřív krátká odbočka.
Víte, je skvělej pocit, když se objeví někdo, kdo vás z ničeho nic, naprosto bez nějakýho zřejmýho důvodu, zkusí zachránit. Možná vypadáte, že to potřebujete. Možná to potřebujete doopravdy. A stane se to jen tak, úplně lehce, ale vás to stejně trochu zaskočí, protože i když to byla maličkost, ani na ty maličkosti nejste tak docela zvyklý.
Nevím, co konkrétně na mně může někoho zaujmout. Ne, že by o mě někdo vyloženě zakopával, ale většinou nevyvolávám zrovna pocit křehký krásky, aby měl někdo potřebu se ke mně tak chovat. Byla bych lepší kluk, ale už s tím nic moc neudělám, ne?

Be-eeéh

26. května 2014 v 11:19 | Radfordová |  téma týdne

Pravděpodobně budu Dreamera po včerejší noci už navždycky nenávidět. Nikdy jsem si nevšimla, jak smutně to někdy může znít. Neměly by se stávat věci, jaký se staly včera, ale stejně se stávaj. Nic nezměním. Dál tam budu sedět v tureckým sedu, lapat po dechu a poslouchat tu zkurvenou melodii z vedlejší místnosti, znát slovo od slova a říkat si, že dalšího refrénu už se třeba nedočkám a ono to všechno nějak skončí.
'Fro se jednou ptala, jestli lidi začnou mít depresi a pak začnou poslouchat metal, nebo začnou poslouchat metal a z toho spadnou do depresí. Těžko říct. Asi to nesouvisí s metalem, hm? Předpokládám, že to je správná odpověď...

Pekla jsem buchtu. Fakt úplně sama. Ještě jsem teda nezkoušela, jestli je jedlá, ale vypadá celkem... no, jako buchta, řekněme? Taky jsem strčila ruku do trouby a spálila se. Část dne jsem trávila tím, že jsem hledala někoho cizího, s kým bych si mohla promluvit úplně otevřeně, aniž by viděl můj xicht a byl ochotnej mi nenadávat za to, že jsem psychouš (nejsem, ale každej mi řekne, že jsem - tak co je tohle za logiku?).
Takže, vlastně mám fajn náladu. Heh. Jsme hrdá na tu buchtu.

Hail Mary, forgive me...

25. května 2014 v 20:49 | Radfordová

No, vlastně nedělám vůbec nic - jen piju čaj a vypisuju svůj mozek do desítky řádků, který zcela postrádaj nějakej hlubší smysl. Nějakou dobu fakt existovala taková ta dementní touha napsat knihu, ale právě teď už se to zkládá jen z toho, že chci žít jinej život, než je ten můj a dělat si, co se mi zlíbí. Chci psát, celý dny, celý noci. Magořím.
Všichni mi vykládaj, že jsem zhubla. Chce se mi kvůli tomu křičet, protože jsem se ještě ani nezačala snažit a hrdě tvrdím, že jsem nikdy hubnout nechtěla. I když tohle asi většina holek neříká, já vím, že nejsem tlustá. Ani jsem nikdy nebyla. Jsem normální. Možná by mi ani nevadilo, být trochu silnější, protože se mi líbí holky, který mají prsa, zadek, stehna a klidně i trochu bříško. Vím, že je blbý o tom mluvit. Už končím. Příliš jsem odbočila.
Nezačala jsem cvičit, nebo se víc hýbat. Prostě jenom nežeru. Mám trochu debilní nervy a nedaří se mi spát. Alespoň už vím, že to není proto, že mám nepohodlný těla, ale proto, že mi z postele vyskočilo péro. Bohužel ne péro, ale prostě jenom... jenom péro.

2# Naživu

24. května 2014 v 21:41 | Radfordová |  writing challenge
Nic nedělám. Flákám se... vlastně se ani neflákám, jenom ležím v posteli a sním o zmrzlině, přemýšlím a chytám se témat, o čem psát. Myslím, že jsem writing challenge chtěla přidávat vždycky v sobotu, ale ještě před hodinou jsem to chtěla zrušit, popřípadě odložit na příští týden, nebo tak něco. Sedla na mě můza, po dlouhé době jsem se celkem vyřádila, ačkoliv je to asi takový nemastný, neslaný. Zkusila jsem psát v... no, jak to říct? V druhé osobě - v "du" formě? Ach bože, proč to zní tak divně?
Docela se mi to líbí, což se mi často nestává. Asi jsem to znovu posrala tím, že jsem spoustu věcí nevysvětlila, ale... no co už.
Jo a strašně bych ocenila kritiku, rady a podobný věci.



Jsi stroj.?

23. května 2014 v 21:34 | Radfordová |  x.

Jsem pravděpodobně jen další z těch pozéru, obklopená spoustou kámošů, co mají hubu plnou keců a ke konání čehokoliv daleko. Dívám se a všechny je tiše, hluboce a hořce nenávidím, zatímco se usmívám tak moc, až mě z toho bolí tváře. Nikdy neudělám, co bych doopravdy chtěla udělat, protože někdo přede mnou řekl, že se to nedělá.
Lidi, co jsem v pořádku, nekopou do popelnic a nepřevrací dřevěný lavice před restauracema. Rozdělávají deštniky, když prší a ani si nevšimnou, že se ostatních ptají, jak se mají, ale pořád u toho myslí na sebe, na odpověď na otázku, která přijde z druhé strany. Lidi, co jsou v pohodě, mluví o svých problémech s tím zvláštně zarmouceným hlasem a berou to se v tu chvíli děsně vážně. U snídaně nemyslí na zvracení ani na ten tlak ze strany, která neexistuje. Nosí sluneční brýle a neptají se pořád dokola, jestli je vůbec důvod, proč tu jsou.
Někdy nevím, jestli jsem v pořádku. Jestli jsem vůbec někdy byla a jestli někdy třeba budu. Abych nějak uhasila tu příšernou chuť křičet a ničit všechno kolem sebe, abych se dokázala přestat vyhýbat otázkám na mou osobu, abych dokázala mluvit o tom, co je špatně, abych se jednou ráno mohla najíst bez zírání do talíře a žaludkem jako na vodě, abych mohla nosit sluneční brýle a nemusela se už nikdy ptát. Abych mohla říct, že žiju a ne jen tak proplouvám, dokud to jde, až na doraz.

Asi jsem pitomá. Nebo jen trochu šťastná. [nějak to nesouvisí s tím textem, hmh]

22. května 2014 v 20:06 | Radfordová |  píšu

Vezme mě za ruku takovým tím hloupě dospělým způsobem, kdy to skoro vypadá, že bych se do jeho dlaně mohla vlézt celá. Hřeje mě. Hřeje mě každý dotek, každé slovo.

"Řekneš mi, kam půjdem?" zvednu k němu pohled, setkáme se. Rozechvěju se při pomyšlení na altánek, kde jsem seděla ještě pár minut zpátky, chlad prostupující skrz moje chodidla až ke kolenům, směrem nahoru. Zaváhám a otočím se zpátky, i když dál pokračuju v chůzi. Někdy není těžký otočit se a pokusit se doběhnout zpátky, dokud ještě zbývá trochu času. Vím, že neovládnu plachost schovanou mezi dotekem jeho a mých prstů, že tomuhle se utéct nedá. Zakryju si pusu druhou rukou, zatnu zuby ve snaze zahnat všechno přemýšlení někam daleko, někam pryč.

Prasátka, trocha moralizování a maličkosti.

21. května 2014 v 17:19 | Radfordová |  x.

I přes tu spoustu původního stresu a obav, včerejšek byl fajn.
Chybělo mi teplo lidskýho těla. Vlastně jakýhokoliv těla kromě toho svýho, kterýho si z nějakýho důvodu nedokážu úplně vážit. Chyběli mi koně a jak dovedou počkrábat tam vevnitř v hlavě, jejich oči plný inteligence, ať si každej říká co chce. Chybělo mi cestování, i když tohle se snad za cestování ani považovat nedá.
Ráda trávím čas ve věcech, co se pohybujou. Vědomí, že mířím někam dopředu je tak jaksi uklidňující, jako kdybych za sebou nějak mohla nechat všechno, co je špatně a jednoduše se k tomu už nevracet. Jsou to chvíle, kdy můžu hudbu poslouchat... doopravdy poslouchat, soustředit se na každej tón, slovo, ještě chvilku hledat poselství.
Vzala bych batoh a utekla na druhej konec světa, už nikdy se nezastavila, za žádnou cenu. Jen kvůli pocitu, že se můžu dívat přímo před sebe, že se není na co ohlížet, že se můžu ptát, jestli se zítra vůbec zastavím, nebo nechám čas, aby se zaseknul na jednom místě. Brečela bych. Jen tak, jen proto, že to občas pomáhá.