Duben 2014

Stupid & Fearless. Brave & Reckless.

30. dubna 2014 v 21:36 | Radfordová
Ta rezignace mě občas sere. Nechci to a dělám to, v danou chvíli i celkem bez nějakýho většího uvědomění si.
Myslela jsem, že myšlení je fajn a že pohyb je fajn, ale moc mi nejde to kombinovat. Běhám, piju, nadávám, potom znovu běhám a někde mezi tím se ztratí síla na všechno ostatní. Svým způsobem - jo, někde uvnitř mě pořád straší ten pocit naprostý nevyrovnanosti, ale... jo, já rezignuju.
Vždycky je tak nějak jednoduší říct, že jsem šťastná, než že jen nejsem nešťastná, co?

Nezvládám tu pomíjivost okamžiků, kdy se všechno tváří bezchybně. A neumím si to vysvětlit, protože bych asi vážně neměla být takovej tragéd. Neměla bych se celý dny přetvařovat a potom přijít a sesypat se jak blbej domeček z karet, neschopná se sebou až do chvíle, kdy vystoupím z autobusu a dotknu se civilizace, něco udělat.

We'll be fine, you'll see.

29. dubna 2014 v 18:01 | Radfordová
Asi tomu ani neuvěříte, ale mám se fajn. Teda, abych to zhrnula - devět vyučovacích hodin, tělák, ruce od keramický hlíny a oleje a všude vůně jara. Zní to trochu děsivě, ale když jsem bez energie, daří se mi být i bez pocitů. Na nohách se mi za posledních pár týdnů udělaly první parodie na svaly, takže si začínám trochu vzpomínat, jaký to bylo dřív. Ale dneska bez vzpomínání...
Neustále jsem jako lepící páska, až na to, že nejsem páska a s tím lepením to taky není žádná sláva. Hnah, to má logiku. Ale díky všemu tomu potu, rozmazanýmu líčení, mastným vlasům, kdykoliv se vrátím domů, a neustále mravenčícím nohám se alespoň cítím naživu víc, než poslední měsíc dohromady.
Chtěla bych něco změnit. Chtěla bych být optimističtější a silnější sama pro sebe... protože když se lidí ptám, jak působím, většinou říkají, že spíš drze, ukecaně a tak. Chtěla bych o tom přesvědčit samu sebe, chtěla bych si zase věřit - a asi je hloupost snažit se věřit někomu cizímu, když nemám důvěru ani v sebe samotnou.

Jemně.

28. dubna 2014 v 19:25 | Radfordová
Jeden dlouhý, hluboký a pomalý nádech. Do břicha a potom nechat stoupat, zavřít oči, na chvíli zapomenout na všechen vzduch a zemskou přitažlivost, nechat po tvářích téct kapky deště a syčet oheň pod jejich tíhou.
Po Uriahově špinavé tváři se pomalu sklouzla osamělá horká slza, zalechtala ho v pravém koutku úst a tak ji roztřeseně setřel hřbetem potetové ruky. Najednou ho opustila jistota a klid, všechna důvěra ve vlastní nohy. Zapomínal, kdo je. Zapomínal, jak se dýchá i jak by mohl natáhnout ruku a dotknout se její tolik bledé tváře. Zahlédnul, jak se její rty semkly do tenké linky a málem se nahlas rozesmál, když ji takhle viděl.
Byla tak roztomilá. Ty kočičí oči, stopy zlata v každém pohledu, něha v dotecích, když mu tiše vyčítala tohle všechno. Chodila přes všechny ty jizvy v jeho srdci, tak bezohledně dupala tlustou podrážkou bot, rozdrásala ho do krve. Stačilo pár slov. Stačilo párkrát odvrátit pohled, aby věděl, že ji nenechá odejít. Šel by a zbavil se vší té tmy na svých prstech, kdyby to mohlo něco změnit, kdyby mohla nějak pochopit, že na tom nezáleží.

Was it a feeling? Was it the life? Was it for you?

27. dubna 2014 v 20:15 | Radfordová
Mám Santu. Kousíček Santy. Ani nevím, kde se to vzalo...
I když bych nikdy neřekla, že mi změny nějak vadí, tohle nesu těžce. Je to jako kdyby vám uřízli nohu... asi ji prostě pořád dál cítím, i když je pryč a asi ani není žádnej způsob, jak ji přišít zpátky. Vzali moji podělanou nohu a hodili ji do odpadkovýho koše, zatímco já dál zkoušela hýbat prstama. Věřte mi, zkoušela jsem protézy. Spousty protéz. Ale není to ono. Nikdy to není jako předtím - protože už nemůžu běhat, nelechtá to, když mi někdo přeběhne po koleni nahoru a pak zase zpátky, nikdy mě znovu neštípne komár a nepoteče z toho krev. Občas, když jsme s ní zkoušela chodit, padala jsem víc, než vstávala a... ani nepomůže brečet.
Byla to jen metafora.
Ale i tak mi ta noha chybí. Moje malá, zrzavá, hloupoučká a ušatá nožička, co se sama sotva drží na nohou. Chybí mi její hloubavej pohled a ty vzácný chvilky dovádění. Chybí mi její nadšení ze sněhu, nos věčně zabořenej v tý bílý sračce a jak se potom natáhla jak široká, tak dlouhá a vypadala hrozně spokojeně. Jo... nakonec mi stejně nejvíc chybí ty maličkosti.

I feel a little lost in this world.

26. dubna 2014 v 21:53 | Radfordová
Potřebovala jsem dnešek. Kvůli tomu předstírání a těm dalším věcem, kvůli těm drobnostem, smíchu, mírný podnapilosti z jinýho důvodu, že jsem sama a cítím se blbě.
Vlastně jsem chtěla psát už ráno, protože mi to hrozně chybělo a asi jsem to doopravdy potřebovala, ale to co ze mě lezlo bylo... vyděsila jsem sama sebe. Hodně. Nebo přinejmenším dost. Říkala jsem si - takhle to přece nejde. Nechci, aby to takhle fungovalo. Možná si ty chvíle slabosti a zlomenosti nechci pamatovat, ať už byl pátek jedním z těch důležitých dní, nebo nebyl. Tak nějak si říkám, že asi byl, protože ať se snažím sebevíc, jsou chvíle, kdy se nedokážu držet zpátky, nefunguje mi hlava, dostávám se do pozice, kdy jsem zaslepená jenom tím, že si nechci nechat ublížit, nebo si naopak ublížit chci. A moc.
Což se taky stalo. Ublížil mi. Znovu. Nečekala bych, že jenom to, že někdo existuje v mojí blízkosti může být tak psychicky náročný. O tom, když s ním mám mluvit, nebo trávit čas asi ani nemusím mluvit. A stejně jsem do toho skočila po hlavě, jen kvůli tomu, že se umí hezky usmát a že nezvládám ten tlak.
Bože - nebo ty jiná zvrácená bytosti, co asi ani neexistuješ - proč mi tohle pořád dokola děláš? Já už mám vážně dost. Přísahám.

Why the fuck is my day green?

24. dubna 2014 v 17:45 | Radfordová
Prý, že život je moc krátkej, aby se člověk cítil blbě... prý na to není čas. Ale já mám pocit, že jsem tu už tak zatraceně dlouho a ta doba přede mnou mě občas doopravdy ubíjí. Zdá se mi, že mám času až moc... celý hodiny zírání do tmy, s tou stejnou melodií, s tím stejným prázdnem uprostřed, když už někam vyprchaly všechny ty pocity.
Nemám tušení, proč to pořád dělám. Někdy se sebou neumím jednoduše žít. Někdy to tak moc bolí, že bych si vytrhala všechny vlasy, seškrábala kůži, jen aby to přestalo, jen abych zabila čas vymýšlením další lži. A nic se neděje, nic se nemění, svět se nehroutí...
Vážně bych zasloužila rozbít od někoho držku. A pořádně, abych se trochu vzpamatovala. Jestli máte někdo náladu, můžete se stavit.
Jsem fakt pitomec.
Víte co je hrozný? Že mi pořád vrtá hlavou, jestli jsem mu nemohla v jednom z těch momentů mý slepý nenávisti říct něco, čím jsem to všechno úplně pohřbila - už zase.

Pochopit nepochopitelné, slepit izolepou kilometry trhlin.

23. dubna 2014 v 17:17 | Radfordová
Unavuje mě něco cítit a přemýšlet o věcech, co nemůžu změnit, ale nedokážu s tím nic udělat. Snažím se to pochopit, najít nějakou příčinu, něco, díky čemu bych to mohla překousnout a srovnat se s tím, nebrat to tolik na sebe a přestat na to myslet s tou prázdnotou v žaludku při každým nádechu.
Myslím, že to v pátek nezvládnu - nezvládnu to překousnout. Pořád dokola zkouším dát těm číslům tvar, význam, ale... nedokážu to brát takhle. Pro mě to není statistika, nejsou a nikdy to nebudou jenom čísla o šesti nulách. A asi to nejde takhle brát. A není snadný to takhle brát. A není snadný dostat se z toho ven.
Každej z těch šesti milionů lidí mělo svůj život předtím. Svoje hloupý a běžný starosti, jako co na sebe a spousta práce, rodina, malichrnosti a všechny ty maličkosti, co z nás dělají to, co jsme. Někdo by možná řekl, že tohle je lidskost, nevím. Tak nějak nás to drží pohromadě - hrdost a to lehký zatřepotání štěstí ve chvíli, kdy to už ani nečekáme, přijít domů a jít si číst, sebeúcta, právo na to sedět vedle někoho v tramvaji, poslouchat rádio, zajít do obchodu a popovídat si tam s prodavačkou.
Možná, že nakonec vám můžou vážně vzít úplně všechno. I tu lidskost.

I could be your hero, if you've got the time.

22. dubna 2014 v 16:04 | Radfordová
Přijde mi to legrační... Je to hudba, co mě den co den tahá z takový tý mlhy v hlavě a je to znovu hudba, co mě v ní celkem vytrvale topí. Hudba je moje inspirace, můj strach, moje síla, každej můj cit, můj vzduch, moje cesta ven a návrat zpátky, můj zvuk okolního světa, moje utupělost, moje energie, když potřebuju dál. Nechci přehánět.
Kdybych to měla nějak rozdělit na život předtím a potom, popravdě, moc si toho nepamatuju. Nepamatuju si, kdy jsem začala mít strach a hledat něco, čeho se chytit, něco, díky čemu bych se cítila nějak pochopená. A hudba je taková - protože se s váma směje a taky s váma bude brečet, když budete chtít. Může jít a přiložit vám ke spánku bouchačku stejně dobře, jako vám koupit cukrovou vatu a posadit vás na kolotoč, kde s váma bude točit, dokud z toho všeho nezešílíte. Hudba, to jsou neomezený možnosti.

Takže... jo, hudba mi našla kámoše, když jsem začala být docela nechutně sama. Hudba mě rozbrečela a taky se stala tím důvodem, proč sedím ve vlaku promoklá na kost a usmívám se jako idiot (a já měla deštník - vážně jsem ho měla... ale kdo ho potřebuje, že?). Dala mi možnost poznat lidi minimálně tak podivně trhlý, jako jsem já. A hudba neodejde - alespoň dokud ji máte v srdci.

Sex in stereo (don't turn the radio down).

21. dubna 2014 v 16:03 | Radfordová
Pokud čtete můj blog už trochu delší dobu (pojďte dělat, že někdo takový je), možná víte, že nejsem zrovna rodinej a svátkovej typ... Letos na Vánoce jsem to podělala naprosto kapitálně a to jsem se vlastně zkoušela i snažit o zachování atmosféry a takových kydů. Jenže proč?
Naprosto mi nepřijde normální se po roce chování jako kretén pokoušet všechno napravit a přehlížet během jednoho dne, kterej určil nějakej blbeček, jak se k vám někdo chová po zbytek roku. Zvlášť proto, že se potom akorát cítím pod tlakem a většinou to neunesu a bouchnu.
Tudíž, letošní Velikonoce se mi daří celkem úspěšně ignorovat. Na prdel jsem dostala v únosným množství, chvilku se přetvařovala před prarodičema a potom zalezla do pokoje, kde jsem už skoro čtyři hodiny zavřená a pomalu zapomínám, jak vypadají věci pod slunečním svitem. Myslíte, že když vylezu ven, budu světýlkovat jako upír z Twilight?
To by bylo krutý. A pěkně přihřátý. Teda, ne že zrovna to by mi vadilo...

It starts with a spark, a breath and a moment of still.

20. dubna 2014 v 18:40 | Radfordová
Fajn, rozhodla jsem se trochu si pohrát s položkama v menu a podobnýma sračičkama - to vlastně píšu jen proto, abych nějak začala a nemusela o tom zbytečně dlouho přemýšlet. Poslední dobou mám pocit, jako že něco v organizaci mýho života nefunguje jak by mělo a tak chci dát do pořádku alespoň blog...
Nakonec pravděpodobně nevyjde ani jedno. Milé. Myslím, že se znovu dávím u poslouchání Greatest Hits od Chem. To už je milý o dost míň.

Protože vlastně nemám o čem tady dneska mluvit, vložím jednu kratší povídku (jak jinak bych tomu mohla říkat?). Je to jiné, než většina toho, co píšu - neumím chodit v násilí, takže... je to takové... nom. Ale na to, že to bylo vlastně úplně neplánované a ani jsem tomu nevěnovala nějaký větší množství energie mi to nepřijde až tak zlý.
Budu ráda, pokud okomentujete a hlavně napíšete nějakou radu ohledně psaní. Poslední dobou se moc nesetkávám s kritikou, což je trochu matoucí (uznejte sami, já nejsem nic extra...) - ráda bych se posunula někam dál, věděla, na čem pracovat. Samotný příběh je pod perexem.