Březen 2014

Něco jako Narnie... jen se tam víc poslouchá metal.

31. března 2014 v 17:20 | Radfordová
Myslím, že tohle řekla jednou nějaká z mých děsivě kreativních kamarádek... "Víš, těžko se to vysvětluje. Je to jako Narnie, jen se tam víc pouští metal a opravdový zlo je sakra techno."
Moje kamarádky nesnáší techno a možná právě proto na tom moji kamarádi tolik ujíždí. Zajímavý a pěkně otravný, zvlášť když máte spát pod jednou střechou. Nebo stanem. Nebo... já nevím, otevřenou oblohou bez hvězd a s měsícem, co chutná jako horkej sýr.
Asi jsem divná (no tak fajn, vynechejte asi a pojďte dělat, že je to fuk), ale poslední dvě témata týdne mí říkají velký... prd. Ne, opravdu nemám zájem cestovat v čase - nechte si svoje reklamní letáčky pro někoho jinýho. O životě mimo tuhle planetu snad ani nebudu mluvit. Nebo vlastně budu...?
Narovinu, tahle země (Země?) mě fakt děsí. Takovým tím způsobem, kdy se najednou rozhlídnete kolem a nevíte, čí jste, kdo jste, proč tu jste a kdo jsou ty lidi kolem. Takovým tím způsobem, kdy se prostě jen dusíte panickou hrůzou, protože je všechno moc komplikovaný, složitý, otravný, zamotaný a zmatený. A to nemáme ani žádný lítající, rohy mající koně, žádný vlkodlaky (je mi líto), upíry, mimozemšťany, troly a podobný potvory...

Poslouchání při otevřených oknech. A za 48 hodin končíme.

30. března 2014 v 14:40 | Radfordová
Jednoduchost je kouzelná - otevřít okna, vypnout topení, vehnat dovnitř zimu a zbourat všechny zdi, aby se udělal průvan. Pustit v obýváku hudbu tak, aby byla slyšet i na druhé straně domu, lehnout si do peřin a poslouchat celý hodiny. Kdybych ty hodiny měla... samozřejmě.
Jak se říká, ne vždycky poslouchám deathcore - ale když ne já, tak moji sousedi určitě. Dokonce jsem doma našla zmrzlinu. Tolik štěstí v jednu chvíli... Wow. Občas bývám vážně vyděšená.

Někdy procházím tagy a zaujme mě v nich určitej bod, kterej mám později zvláštní popud nějak zpracovat. Jednou to bylo místo k žití, tentokrát otázka zněla co bych dělala, kdyby mi zbývalo 48 hodin života? Celkem mě to zaujalo... no, celej tag se mi dělat nechce, takže to vezmu jen tak, čistě tuhle část - takže, co bych udělala?

It's like you're screaming and no one can hear.

29. března 2014 v 22:48 | Radfordová
Celkem dost lidí, si o mně asi myslí, že jsem blázen. Těžko říct, jestli se jim divím, nebo s nima souhlasím, nebo je mi to tak nějak fuk. Víte, na jednu stranu nechci, abych hned pro každýho byla poděs, na druhou stranu já sama si všímám většinou lidí, kteří se nebojí trochu vyčuhovat... alespoň trochu.
Takže dál trhám plakáty na nádražích a potom běhám jako blbec sem a tam a směju se jako právě propuštěnej sériovej vrah. I bez černýho svědomí dál pořvávám uprostřed jezdících schodů něco ve smyslu: "To je Mikey. Kurva, to je Mikey. Viděli jste ho?"
Positivní zůstává, že moje kamarádka ho vážně viděla. Svět je zachráněn a malý tuleňové (nebo prostě tuleně, protože na tohle téma jsem zrovna v pátek vedla dlouhou hádku ve frontě na oběd) můžou klidně spát, zatímco já budu chatovat s klukem, kterýmu jsem slíbila, že nevyzradím délku jeho přirození. Ne, vážně... koho to sakra zatahuju do svýho života?

Wendy? We can get away...

28. března 2014 v 19:44 | Radfordová
Žeru. Milé. Dokud nevážím devadesát kilo, můžeme tvrdit, že je to milé. Doufám.
Jo a taky se mi chce hrozně spát, protože je pátek a celej den svítilo slunko. Pátky jsou jediný doopravdy svobodný dny, který mám... nebo spíš dny, kdy se fakt svobodně cítím a nedokážu si vysvětlit proč. Jsem blázen do toho pocitu, kdy jdu ze školy a vím, že zítra se vyspím. Díky ti Bože za ty dary.
Co úžasnýho se během dneška stalo...?
Rozepsala jsem se. Nedělám si iluze, že to za dva dny celý nepřepíšu do nový, úplně domrvený podoby, ale... i tak. Docela mi to udělalo radost, i když jsem celá jakási protivná a cynická i tam, kde bych nechtěla. Neměly by zabouchlý holky být spíš samý srdíčko, kytička a hovínko? Aghrkokdfvn.
Alespoň mám na co se těšit - celkem. Zaprvé, v dubnu jedu do Osvětimi. Netuším, jak to přežiju, nebo jestli ti vůbec přežiju. Není to tak, že bych se o holocaust nějak extrémně zajímala, ale samozřejmě, že tyhle místa chci vidět a chci vědět co nejvíc. Teda, do té míry, dokud se držím na nohou a nevyžaduju držení za ruku, abych se pohla.
V Terezíně jsem to zvládla v pohodě. Komentář průvodkyně mi sice dal dost na prdel, ale držela jsem se. Čtení třeba Anne Frankové bylo trochu horší... navíc je to už nějakej čas zpátky. Já asi vážně nevím, do čeho jdu, co?

Like a deer in the lights of an oncoming bus.

27. března 2014 v 21:26 | Radfordová
Je mi dost divně, tak hledám hudbu, kterou neznám, abych měla o čem přemýšlet. Nic není špatně, jen mě vyčerpávají ty pocity a ta zvláštní hořkost ve všem, co se slyším říkat. Moc tomu nevěřím... moc nevěřím, že by tomu mohl někdo uvěřit. Občas nechápu, kde se to ve mně bere a jak něco takovýho zvládnu unýst. Bude to možná právě tím, že nezvládám.
Řekla bych, že spoustu věcí jsem celkem překonala - pocit, že jsem navíc, že tam nepatřím, že není co říct, když ostatní mluví. Nakonec to není až tak těžký; stačí dělat, že ty lidi znáte a nebát se občas šlápnout vedle, poslouchat. Protože to chceme stejně všichni. Prostě někoho, kdo poslouchá. Od tam tý noci jsem měla pocit, že jsem překonala i to ticho, co jsem se mezi náma dvěma snažila držet. Znovu s ním chci být, i když asi ne tak, jak jsem chtěla dřív. Ale jo... baví mě být vedle něj, baví mě být důvod pro ten jeho debilní úsměv, baví mě ho poslouchat, baví mě být překvapená tím, že někde daleko pod tím vším je to pořád ještě on. Možná to mě na tom tak moc zaráží. Že se prostě vůbec nic nezměnilo.

'Cause I hate the sunlight.

26. března 2014 v 21:02 | Radfordová
Snad poprvé mám pocit, že nevím co říct. A důvod? Neexistuje. Prostě je všechno normální. Jen tak tím procházím, všude kolem je moc lidí, aby mohli vypadat výjmečně, aby mohli stát za víc, než jen jedno ohlídnutí. Usmívám se a ten úsměv se někdy prostě nevrací, ať se snažím sebevíc. Občas to nedokážu... a mám vztek.
Bude osm (už devět... sakra) a všechno je prázdný. Já jsem prázdná. Nepamatuju si ani slovo, co jsem během dneška řekla. Nic, proč bych si dnešek měla pamatovat. Už teď je zapomenutej. A já se kvůli tomu cítím dost hrozně. Super.

"Kde to jsme?" zeptám se, když začneme stoupat do mírného kopce a oba na chvíli utichneme. Selhává mi hlas, ale nevím, jestli je to tou lehkostí, nebo nervozitou, nebo čímkoliv z toho, co zrovna cítím.
"Ty jsi to nepoznala?" Ethan tázavě nadzvedne obočí a otočí se ke mně čelem, takže jde pozpátku a občas se nejistě ohlíží. Čekám, kdy zakopne o obrubník a skácí se k zemi a přemýšlím, jestli ho zvednu, nebo jestli mu podám ruku a on mě stáhne dolů k sobě.
"Ne, nepoznala. Měla bych?"

Am I the only one that thinks that you should stay alive?

25. března 2014 v 20:08 | Radfordová
Šeptám to jméno. Protože se bojím zapomenout, jak zní a jak se umí odrážet od stěn, když chce. Zkouším si ty stěny představit, zhmotnit je nějak jen z toho zoufalýho pocitu úplný svobody, zapomenout na ty popálený křídla, co mě táhnou k zemi. Pořád dokola křičím hrůzou jen kvůli tomu otevřenýmu prostoru všude kolem mě a slzy tak moc pálí... a mrznou na led.
Sedí tam, ruce i nohy zabořený do sněhu a kdyby hořel jen o trochu víc, rozpustil by ho všechen na páru. Ty jeho neohrabaný prsty tančí po lemu tý sněhový vánice, oči má přivřený, jako kdyby spal, hlava se mu vznáší vysoko nade mnou, pod kůží mu prosvítá úsměv. Koukám a mám strach, co se stane, až se pohnu. Otevře jedno oko a potom druhý, zamrká.
"Už je konec?" zeptá se, mátožně si rukou vjede do vlasů. Zahlídnu růžový a rudý pramínky stýkající po bílým sněhu, jeho rozšklebený zápěstí, zaslechnu jeho smích a úlevu schovanou v jeho hlasu.
"Skoro," slíbím. Dotýkám se - horkýho čela, mokra na tvářích, slzama zalepenýho úsměvu, tepání hrudníku, motýlích křídel v břiše. "Nemáš strach?"
"Ne. Jsem... jsem jednorožec," kousne se do rtu a stisk jeho dlaní povolí.

Skrz časoprostor až na konec duhy.

24. března 2014 v 20:26 | Radfordová
Je to vtipný... během minulýho týdne se asi osmnáctkrát zeptám asi dvaceti lidí, jestli není nějaká možnost vrátit se v čase a potom sem dneska přijdu a vybafne na mě tohle téma týdne. Milý... Ale vážně, můžem? Jen tak, na dvacet minut, na dvacet let - prostě se vrátit o kousek v čase? Jen na minutku, jen na tu chviličku, než se něco pokazí, než si svět všimne, než nám zase postaví zábrany? Jen aby to vypadalo aspoň trochu opravdově?
Vrátila bych se do toho dne, kdy nám sníh sahal až po kolena a hulilo se od pusy, zima k umření, lidí k udušení, hlasy k zbláznění, život sraženej do jednoho obrovskýho záchvatu smíchu. Přemýšlím, jestli jsem někdy byla tak vyděšená a šťastná, jako v tu chvíli - držel mě za ruku, mňoukali jsme do tmy, váleli se v té bílé sračce, nestarali se o to, že se navzájem vlastně docela vyhýbáme. Občas tohle stačí, aby se všechno změnilo... Chtěla bych tam být znova. Znova cítit na prstech ty černý chlupatý rukavice, znovu nevidět ani na krok, znovu mluvit o hloupostech, znovu se nebát. Možná ho políbit. Možná si ho prostě jen tak trochu ukrást a nepřemýšlet jako vždycky.

Do you know how hard it is to make it as an indie band?

23. března 2014 v 13:38 | Radfordová
"Madie, zlatíčko. V lednici si vezmi něco k jídlu, já dneska nemůžu přijít. Ty víš, že toho mám v práci hodně, že jo? Nestihnu se vrátit dřív než v osm... nezlobíš se, že ne? Jsi už velká holka, viď? Tak všechno nejlepší."
Kdy se to tak stane, že hlas někoho, vedle koho žijete celej svůj podělanej život, zní tak cize, falešně a nedůvěryhodně? Kdy začnete cítit nenávist?
Zaváhám, než vytočím číslo k ní do práce a ruce se mi třesou chladem i vzteky, když svírám sluchátko a sama sobě slibuju, že tohle je naposledy. Chvíli tady stojím jako opařená a naslouchám hlasu, kterej mi naoko laskavě sděluje, že na mě tak akorát sere. Nezajímám ji... jsem jen další zvonění telefonu, další z té spousty lidí, který nechává spadnout do hlasový schránky. Další z těch kreténů, co nahrávají sáhodlouhý vzkazy a zkouší, jestli se jim nepoštěstí. Ona je moje matka... Sakra.
"Tady Madison," řeknu, ale vím, že by mě poznala po hlasu - tak snad jedině kvůli té její prsaté sekretářce, "je jasný, kdo volá, ne? Řekněte mámě, že na ni nebudu čekat... Už nikdy. Nestojím o další spoustu lítosti nad tím, jak jsem pitomá ani o žádnou zasranou dovolenou v Karibiku. Občas by mi stačila prostě máma... Chci moc, ne?"

O tom, co všechno se stane za jeden rok.

22. března 2014 v 16:56 | Radfordová
Znáš ten hloupej pocit bolesti, když víš, že to skončilo? Ten pocit, když sleduješ, jak tvůj hrdina shodil plášť a odchází se shrbenýma zádama a prostě to vzdává? A není nic, nic co by mohlo tenhle zasranej způsob umírání změnit... Nic, co můžeš říct, nic, co můžeš udělat. Nepomůže křičet, ani brečet, ani se usmát a nevěřit, protože pravda je taková. Je jedno, jak moc tě to zničí. Protože už se to stalo a už nic neuděláš, nemám pravdu?
Znáš ten pocit, když čas běží a neptá se, jestli ještě běžíš s ním? Pořád padáš na držku a posloucháš tu stejnou hudbu, jako včera a před měsícem, protože pořád věříš na zázraky, který se občas možná vážně dějou.

Během jednoho roku mýho života se toho změnilo fakt hrozně moc... Myslím. Moc nerozumím tomu, jak k těmhle změnám došlo, nebo proč se to tak stalo. Nejsem si jistá, že je správně, nebo špatně, že se to stalo a jak se to stalo. Asi se to mělo stát a je hezký si to myslet.
Vezmi mě za ruku a už nikdy nebudem mít strach... Prosím.