Únor 2014

The stars are aligned for me tonight.

28. února 2014 v 21:48 | Radfordová
Bylo nebylo jedno Slunce a to z lásky k Měsíce umíralo den co den, jen aby mohl alespoň na chvíli zářit v jeho stínu.

Heh, byla jsem po škole. Připadám si vážně rebelsky... I když to celý byla spíš jen taková oblbovačka, abych náhodou nestihla první vlak domů a nemohla si užít jedinej volnej den v týdnu (volně přeloženo - válet se, spát, cpát se). A rozhodně jsem tam nebyla sama, což znamenalo další dávnu dělání bordelu, smíchu, křečí v břiše a dalších pár desítek minut jen půl metru od něj.
No, nebavil se se mnou. Trucoval. Potom nadával - alespoň ne mně - a chvilku před koncem se sebral, že teda půjde domů, že na to sere. Připadám si jako u blbejch. Už jenom proto, že se zabývám někým jako je on, nebo proto, že v konečným výsledku je mi to prostě jenom líto a jediný co chci, je ještě vidět jak se usmívá, když ho zase nějakou dobu neuvidím. Tak jsem mu teda řekla, ať ještě nechodí. A on tam vážně zůstal.
A jo, stejně mám vztek. Příšernej vztek. (pod perexem už nic nedává smysl)

Separate what you hate from what you love. Once and for all…

27. února 2014 v 17:07 | Radfordová
Nedokážu si pomoct, ale být s ním je jedna z těch nejúžasnějších věcí, co sakra vůbec znám. A taky nejděsnější, neoděsivější a nejnáročnější... a úplně na hovno... ovšem.
Jak se usmívá. Jak se dívá. Jak chápe. Jak poslouchá, ale neslyší ani slovo z toho, co říkám. Jak se tak hrozně mění, že to ani nezachytávám. Jak se hádá se světem. Jak k němu za den milionkrát natáhnu ruku a pokaždý se za to nenávidím, jak říkám věci, co ani minutu nemyslím vážně, jak občas poznám, že se to na něj všechno bortí. Jak se dotknem a já už nemůžu prostě udělat krok stranou a tak tam zůstanu... a on se na mě podívá. A já doprdele nemám ani tušení, co se zrovna teď děje. A samozřejmě, že takhle to nechci. Ani minutu celýho toho všeho to takhle nechci. A stejně to dál dělám - peru se a vystrkuju bradu a ležím hlavou na lavici a po tvářích mi tečou slzy smíchu, protože někdo něco řekl a ani minutu to nedávalo smysl. A potom někdo přijde a bude dělat, jakože smát se je špatný a já...

Do you really wanna live forever?

26. února 2014 v 21:22 | Radfordová
Řekněme si to narovinu - místo abych se učila chemii (bleh), děják a já nevím co, tvrdnu tady, bolí mě v zádech a chce se mi spát... zrovna teď je něco kolem šesté (alespoň je vidět, jak dlouho mi trvá napsat těch pár keců a vypít litr čaje). Hmh, mám super skóre.
Asi tak poslední... hmh, tak dvě hodiny? mám dobrou náladu. Fakt dobrou. Úžasně dobrou. Skvělou, když to přeženu.
Začalo to tím, že ve vlaku probíhala jedna z těch filmově klišé chvíli, kdy zíráte z okna a pořád dokola se probíráte vlastním životem, sračkama, co na vás pořád všichni sypou, tím, co kdo řekl a neřekl. A najednou tam běžela kočka. Úplně, šíleně bílá kočka. Běžela a běžela, dokud se z ní nestala jenom šmouha, úplně stejně bílá, rychlá, divoká. A já jenom wow. A ona na to... meow.

Ty seš pako, ale já větší.

25. února 2014 v 21:27 | Radfordová
Asi je normální se na sebe dívat... jenže potom jsou chvíle, kdy se díváte jinak, protože taky jinak vidíte. Najednou chcete vědět, proč ten úsměv... nebo jestli by nějak šlo říct, že mu ani minutu nevěřím, když hraje velkýho kluka. A že mu věřím až moc, když bych neměla. A jasně, že nesnáším, když se na mě kouká, protože najednou nevím, jestli to co říkám dává smysl - a jestli dává, tak jakej?

Nějak dneska nemám naprosto na nic sílu. Takovej ten pocit, když něco máte přímo před sebou, ale ne a ne to do sebe zaklapnout tak, abyste to mohli pochopit. Děsný.
Bylo to trochu přes čáru - všechno, co jsme stihli říct, kolikrát jsem se na něj stihla moc dlouho dívat, když se nedíval on. Sakra. Potom taky ten pocit, že běžím po úplně plný chodbě, nedýchám, nezastavuju se, vrážím do lidí. Vlasy, vlasy, vlasy. Přes oči, v puse, ve vzduchu, poházený po celým světě. Svět jsou vlasy, všechno to na nich drží, aby se to nepolámalo. A asi je jich málo... Nesnáším kadeřníky (neberte to osobně).

... a nebylo to skvělý?

24. února 2014 v 20:29 | Radfordová
Probouzí mě to. To, jak se mi chce spát, to, jak hudba hraje příliš nahlas, ale jak se zdá, většina lidí to najednou tak nějak chápe. To, jak jeden z těch mála lidí, před kterým se nebojím vypadat jako strašidlo, cvaká fotoaparátem do západu slunce a mluví, mluví, mluví - o věcech, co už jsme ztratily a o těch, co jednoho dne přijdou. O tom, jak skvělý by bylo být někde daleko. A že i tady je to vlastně docela fajn. Maže ten strach, že nezvládám, že padám, že zůstávám zase tak hrozně sama, když se na mě ještě podíval a neřekl ani slovo a prostě odešel. Že se na místech co miluju někdy cítím tak strašně příšerně, že se mi chce brečet. A že lidi vždycky koukaj. Pořád koukaj.

Tématem tohohle týdne je fantazie... jo, to je docela hezký. Určitě vznikne úžasná spousta článků, po kterejch budu mít hlavu jako nafukovací balón. Což je úžasný... samozřejmě.

So Morrissey, please sing me to sleep.

23. února 2014 v 20:41 | Radfordová
Zítra je pondělí. Konečně. Připadám si jako mimozemšťan, když to říkám, ale já se doopravdy těším na pondělí. Na ten pitomej obličej, pitomej hlas, pitomý lidi, moje pitomý místo vzadu... na ten šíleně debilní úsměv a smích, co se dá naočkovat. Na nádražní šum a elektrický vedení, na hudbu, když se mi nedaří popadnout dech, na pocit prázdna, když zhasnou světla.
Štve mě ten způsob, kterým funguju. Chci psát, ale potom jenom hledím na ten blikající kurzor a mám v hlavě tak děsivý prázdno. Slova prostě nepřichází... a ani pocity. Nic, co bych chtěla říct, co bych chtěla slyšet. Postavy mi utíkají. A ani se jim nedivím.

Ty chvíle, co prostě jenom matou.

22. února 2014 v 19:04 | Radfordová
Protože všichni víme, jak moc jsme křičeli, když Harley zemřel
Tohle by se možná docela hodilo k tématu týdne, ale asi na to kašlu... takový nezávislý vyjádření - tak tomu budeme říkat. Asi. Bože, co je tohle zase za kravinu?
Pravdou je, že blogování je jedna z věcí, co mě baví tak šíleně, návykově a úžasně, že si nedokážu představit, že bych měla přestat. I když je spousta důvodů, proč to chci udělat a objevujou se asi tak třicetkrát za den.
Když jsem zakládala tenhle blog (2.11.2013), ani mě nenapadlo, jak hrozně se do toho zažeru. Chtěla jsem počkat tři měsíce, hodit na hlavu kdo jsem a zkusit se nějak narvat do autorskýho klubu. Nechápu proč... Což mi celkem legračně připomíná variantu, že zkusit bych to mohla. Jen se opravdu děsím konstruktivní kritiky...
Ale zpátky k té původní myšlence (jako kdyby nějaká byla) - tenhle blog neměl být až tak srdcová záležitost. Měl to být jenom další žrout času, kde budu trochu moc nad věcí, nehledě na nespavost a hroznou chuť na další kafe. Asi jsem chtěla, aby sem chodili lidi, psali komentáře, hádali se... asi jsem chtěla někomu něco dokázat. A jasně, že moc dobře vím, co to je. Jenže je to jedna z těch mála věcí, o který tady mluvit nechci a do budoucna ani nebudu.

Keep your gun close and die with your mask on if you've got to.

21. února 2014 v 22:47 | Radfordová
Zblázním se. Ještě víc, než jsem zatím stihla. Ne ale vážně... jde to ještě?
Jen tak, zničeho nic mi dají ten neúžasnější dárek, co si můžu přát. Nemám narozeniny, nic se neděje, jsem příšernější a zkaženější, než bývám obvykle a ke všemu uražená na celej svět, ale oni... oni mi dají to nejkrásnější, co se snad dá dát (pro mě... abych to upřesnila).
Hudbu.
Zaprvé - dneska jsem lítala po Brně a kupovala lístky na Lake Malawi do Brna (jak jinak) a jo - do prdele, já fakt můžu jít. A půjdu. A užiju si to. I když od nich znám tři písničky a líbí se mi dvě (nechci jim křivdit, moc jsem jim zatím nevěnovala pozornost a víc toho fakt neznám). Strašně, strašně se těším. Potřebuju to.
(Pokud tam někdo jdete - budu ta nekrásnější osoba v celý místnosti a jen co se naše pohledy setkají, zastaví se čas. Zamilujete se do mě na první pohled bez ohledu na vaši orientaci a vytrvale za mě budete bojovat až po zbytek života... i když to možná trochu předbíhám. Who cares?)

I am lost without you here and outside it looks like rain.

20. února 2014 v 22:18 | Radfordová
Oh no, please don't abandon me
Mother, father,
I love you so
But this is just me disguised as me
I'm the killer who burnt your home

Lhostejnost se mi přelije přes ramena jako vlna ledový vody. Úplně mě sejme, utopí. Chvíli to trvá - ten pocit otupělosti, zmatku, rozčarování. Někde mezi tím se vidím, jak natahuju ruce k obloze a zpívám tak moc nahlas, až mi z toho hoří hlasivky. Skáču, odlepuju se od země a lítám, jsem volnej a jsem živej a příšerně plnej pocitu, že je mi to vlastně jedno. Roztahuju prsty, zvedám se zas a zas, buším do světa kolem sebe, zkouším ho rozbít na kousky a nechat ho za sebou. Přesně takovej, jakej jsem kvůli němu já. Rozsypanej.

Umři.

19. února 2014 v 16:58 | Radfordová
Okej, nádech. Výdech. S ničím prosím, prosím, prosím nemlať.
Jsem tak nasraná! Ach bože...
Úplně jsem zapomněla, kdo jsem byla. Kdo jsem teď. Kdo budu zítra. Zapomněla jsem, jak jednoduchý to všechno je. Prostě psát? Ještě někdy? Doopravdy? Jak vím, že zrovna tohle není chyba? Co tím dokazuju? A komu? Proč nic nedává smysl?
Nenávidím to tady. Tak strašně to tady nenávidím.
Připadám si jako v kleci, kde nic nesmím, nic nevím, nic nevidím, nic necítím, nic nesmím říct, protože... ne, já neumím mluvit. A neumím poslouchat. Neumím cítit, neumím chápat. Neumím chodit, ale tak zoufale se snažím utíkat, až je to k smíchu. Neumím ani číst, ale chci psát. K popukání, no ne?