I'm not looking for a savior, I have all that I need.

31. ledna 2014 v 20:45 | Radfordová
Skrz velký prosklený dveře v obýváku vypadá svět celkem jinak. Rád bych řekl, že líp, ale asi by to byla lež, stejně jako většina dalších věcí, co říkám, dělám a za který bojuju.
Vypadá spíš, jako by byl už dávno vyrovnanej. Se mnou a se všema těma hovadinama, do kterých se pouštím. S barvou mojí hlavy, s tím, že přichází globální oteplování, s textama popový hudby, s videoklipem, co jsme natočili před měsícem a za kterej nás bůh údajně nenávidí. Se vší tou krví a mrtvejma mláďátkama tuleňů a ledních medvídků, s tím, jak se všechno bouří a napíná a taky s tím, že jednoho dne musíme všichni uvnitř naprasknout.
Nakonec, i přes tu odlišnost, tak moc jiný mi to vlastně nepřijde. Uplyne dvanáct let a já pořád sedím v křesle v obýváku, chce se mi spát, mám míň peněz, než by mi vyhovovalo a moji podělaní kamarádi mají už zase zpoždění.



"Alexi? Sakra, říkala jsem, abys nedával nohy na stůl."
"No jo, stejně už mizím."
"Jak mizíš? Ty nezůstaneš na oběd?"
"Nemám čas. Slíbil jsem Joshovi, že před polednem pojedem, jenže ten idiot zase nikde."
"Alexi! Proč ho prostě nepozveš?"
"To si děláš srandu, že jo mami? Vždyť ho znáš, rozhodně ho nenechám s Elody v jednom pokoji."
"To přeháníš. Prostě jednou budeme zase jako rodina, však Josh k nám taky patří. Minule jsem ho sotva zahlédla mezi dveřmi, jak rychle jste zase zmizeli. Vždyť já už ani nevím, jak ten kluk vypadá."
Jenže tohle je problém všech těch věcí. Už vlastně ani neví, jak vypadám . Chtít si pamatovat Joshe i s jeho potetovanýma rukama je přece jen trochu jiná liga, zvlášť když se tady objeví jednou za těch pět let, co se známe.
"Změnil se, mami. Pochybuju, že ho dostanu dál, než mezi dveře," snažím se ještě. Trochu lžu... Josh je jeden z těch zatraceně nejvzlejších lidí, co jsem měl možnost poznat. Překoná ho snad jen Amy. A tu už nepřekoná nikdo.
Amy je trošku jako duch, nebo možná jen stín. Úplně bílý vlasy i kůže, veliký modrý oči, štíhlý nohy a úsměv do reklamy na zubní pastu, nebo možná na protézy. Když jde, vypadá jako když se spíš jen tak vznáší. A ne, že by nebyla hezká. Je prostě jen... moc příšerná, než aby se vedle ní dalo dýchat.


No jo, nechala jsem se unést. Poslední dobou fakt málo píšu... nebo spíš, jde mi to tak hrozně pomalu, že mám chuť něco rozbít. A hádejte co? Zrovna se rozjedu, když mi někdo vleze do pokoje a začne do mě valit, takže nakonec je z toho zase akorát hovno.
To je prostě na posrání. Co k tomu víc říct?
Btw, dneska jsem po dlouhé době věnovala svůj čas mezi lidi, což nakonec nebylo tak zlý. Smích, slzy a pruhovanej koberec to totiž vždycky tak nějak jistí, ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama