Leden 2014

I'm not looking for a savior, I have all that I need.

31. ledna 2014 v 20:45 | Radfordová
Skrz velký prosklený dveře v obýváku vypadá svět celkem jinak. Rád bych řekl, že líp, ale asi by to byla lež, stejně jako většina dalších věcí, co říkám, dělám a za který bojuju.
Vypadá spíš, jako by byl už dávno vyrovnanej. Se mnou a se všema těma hovadinama, do kterých se pouštím. S barvou mojí hlavy, s tím, že přichází globální oteplování, s textama popový hudby, s videoklipem, co jsme natočili před měsícem a za kterej nás bůh údajně nenávidí. Se vší tou krví a mrtvejma mláďátkama tuleňů a ledních medvídků, s tím, jak se všechno bouří a napíná a taky s tím, že jednoho dne musíme všichni uvnitř naprasknout.
Nakonec, i přes tu odlišnost, tak moc jiný mi to vlastně nepřijde. Uplyne dvanáct let a já pořád sedím v křesle v obýváku, chce se mi spát, mám míň peněz, než by mi vyhovovalo a moji podělaní kamarádi mají už zase zpoždění.

You've got to sing your heart out.

30. ledna 2014 v 22:10 | Radfordová
My hearts beats for the people in the world who don't have a positive relationship with their parents or family. To those of you who may feel neglected or feel they're just not good enough... you are. I've been there and now everything has worked out. All I wanted was a time and place where I could be loved. You'll find it. I promise.

Slabost je něco příšernýho. Uvědomujete si to v takových těch trhavých intervalech, který přicházej a zase mizej, jak se jim jenom zachce. Když sedíte na nádraží, když zakopáváte na schodech o vlastní nohy, když přijdete domů a svět se bortí pod tím, jak moc už nemůžete dál. Když vám někdo, koho milujete řekne, že je konec. Nebo když to vlastně ani nezačne.
Je asi docela jasný a přirozený, že nechceme být slabí. A je hloupý, že si vyčítáme, že neumíme projevovat svoji slabost a schováváme ji za takovýty hrozně povrchní věci. Není to jednoduchý. Ne pro nás, ne pro ostatní. Není jednoduchý chápat, ale když se snažíme, tohle všechno je v našich silách - tohle všechno může překonat tu očividnou slabost.

Já jen toužím být brzy král (název nedává smysl, brouku)

29. ledna 2014 v 21:33 | Radfordová
Všechen strach, všechna úzkost, bolest, zklamání, všechny pády, nejistoty, deprese a skoky do prázdna. Je to to, co tebe dělá tebou.
Zase ti zkusím uvěřit... protože ty jsi taky jen ty.

Vím, že jsem to narvala k týdnu témata - do háje, tématu týdne - takže se nemusíte bát, já se k tomu třeba nějak dostanu, jasný?
Hlavní problém je v tom, že moc nemám, co o zimě psát. Samozřejmě, že ji od srdce nesnáším, ale neřekla bych, že je to natolik poutavý a zajímavý čtení, aby to stálo za tu práci. Navíc jsem sama sobě slíbila, že nenávist není něco, do čeho se vyplatí cokoliv investovat. A jestli mi to jde překonat? No, vlastně docela jo.

Zima jako období roku je něco příšernýho. Jo a taky krásnýho a plnýho všech rádoby romantických zážitků, který mám. Patří do toho všechny koulovačky, válení se ve sněhu, držení se za ruce, ranní vstávání a skákání ve spacáku po pokoji jako debil. Patří tam ta noc s mojí bývalou nejlepší kamarádkou - ta noc, kvůli které jsem potom vůbec nemohla spát. Patří tam nejkrásněší chvilka, kterou jsem měla s klukem, kvůli kterýmu se právě teď ještě pořád usmívám. Patří tam všechny ty týdny na horách, držkopády a sníh pod bundou. Dámy a pánové, tohle je zima.

And I'll say that: You got to die for something beautiful.

28. ledna 2014 v 21:51 | Radfordová
Nejsem zrovna typ na nějaký budování přátelských vztahů přes internet, ale od včerejška si píšu s jistou Imou a mám z toho dobrý pocit. Je to prostě... prostě hezké. Zaprvé, mluvím anglicky, zadruhé, mluvím o něčem, co miluju. Mluvím o hudbě.
Sem tam se stane, že vás jedna kapela - tři lidi s černýma linkama a písničkou, co chytá za srdce - svede dohromady s někým, kdo se může zdát docela vzdálenej. Spousta lidí vztahy před internet odsuzuje, protože je přece hloupost trávit hodiny ťukáním do klávesnice, ale... přemýšleli jste o tom někdy i jinak?
Mysleli jste někdy na to, že tam na druhé straně sedí člověk, pije čaj, poslouchá to stejný co vy a usmívá se stejně blbě a hloupě jako vy? Že ten někdo má v pokoji vylepený stejný plakáty a... však víte. Všechny ty hrozně šíleně bláznivý věci, co prostě děláte jen proto, abyste něco dělali. Aby život měl smysl, aby se dveře úplně nezavřeli, aby bylo za co bojovat, aby měl kdo dávat sílu, aby ráno vyšlo slunce a potom mohla přijít už jen tma.

Life is just... a game?

27. ledna 2014 v 19:44 | Radfordová
Někdy nad ránem se stíny promění ve světla a tma ve světlo. Prasknou žárovky a svět se uzdraví. Pořád tomu věřím?
Přijde mi zvláštní, jak se sama sobě pořád snažím lhát a udržovat se v tom stavu, kdy nic nečekám a nic nechci čekat. Jo, je to kvůli strachu. Strachu z toho, že budu očekávat příliš mnoho a ono to bude jinak, strachu, že jsem si něco jen špatně vyložila, že zase jen zle chápu, že slyším něco, co nikdo vlastně vůbec neříká.
Po pátku jsem si netroufala ani doufat. Ale... ne, nikdy jsem se tolik netešila, až ho zase uvidím, až ho uslyším, až si zase budu připadat tak nemožná a on tam bude, doopravdy a úplně skutečně. Může se všechno tak rychle změnit?
Takže, nakonec tam sedím a bojím se, že nepřijde a spolkne mě ten pocit očekávání. A najednou tam stojí ve dveřích a všechno vypadá úplně normálně a obvykle a neměnně. A já? Já ještě pořád nic dalšího nečekám.

Chocolate blue skies never fade.

26. ledna 2014 v 18:52 | Radfordová
Když se řekne dokonalost, představím si hrnek čaje, deku a zapnutou televizi. Nebo možná připojení na wifi a kafe a hudbu a spánek a teplo k chcípnutí. Ne, nejsem moc náročná. Narozdíl od něj, tohle je dosažitelný.
Občas mi ta samota prostě stačí.
Když o tom zpětně přemýšlím... snad milion let jsem se netěšila na další den. Je to jako... netuším, jak to pojmenovat. Jako když se svět zblázní a všechno je krásný a nervózní a živý. Chce se mi tancovat, zpívat, dýchat a křičet.
Zároveň mám strach. Že to bude jiný, že jsme na to všichni už stihli zapomenout, že budu zraněná, že to zůstane ve vzduchu a ten potom ztěžkne a já se udusím.
Kdy byl naposledy svět tak divokej a zkaženej? Kdy jsem si naposledy mohla říct, že vím, proč to cítím?
Víte... ty vzpomínky jsou k vzteku. Chodí ke mně jako na návštěvu i s jeho očima, hlasem, dechem, dotekem. A najednou... nemůžu si být jistá, že už to cítit nechci, protože vím, že hluboko ve mně to je. A je krásný to cítit.

And this will be the first time in a week that I'll talk to you.

25. ledna 2014 v 17:24 | Radfordová
Je hloupý, jak strašně nás vzdálenost mění. Jak blízkost bourá všechny zdi a zapomíná na hlavu. Nechává ji padat, praskat a mizet, dokud se úplně nevypaří. A potom ležíte a jste jen to jediný, horký, bušící srdce. Jste všechna ta bolest, všechen vztek, bezmoc, nejistota, radost, láska a únava.
Když jste s někým tak dlouho, jste si blíž. Jste si blízko. Jste tak na dosah, až z toho začnou vznikat barykády - dveře, centimetry mezi dvěma židlema, nevyřčený věci a hádky, který nikdy neskončí.
Jednou si asi všichni musíme vybrat na který straně budeme stát.
Myslela jsem si, že ta chvíle, kdy se mám rozhodnout mě zničí. Všechno z dálky vypadá hrozně jednoduše a černobíle. Lidi působí, jako by byli rozdělení na to dobrý a na ty špatný, ale jsou zvyklí si rychle měnit strany. Nakonec nevíte, co si myslet, o koho stát a za koho se postavit. Nevíte, co z toho, co vidíte, je opravdový a co je jen přetvářka, lež.

Hudební pátek (poprvé a naposledy)

24. ledna 2014 v 21:00 | Radfordová
Protože je pátek večer a já jsem právě teď někde mezi svýma úžasnýma kamarádama, tancuju po stole, ležím někde ne zemi, směju se a nebo brečím jako blázen (samozřejmě taky smíchy), tenhle článek mám dost malou šanci napsat. Takže ano, přednastavuju tohle příšerný krizový řešení. Světe, sežer mě.
Viděla jsem na spoustě blogů, že jednou týdně dávají jejich nejoblíbenější/nejposlouchanější písničky za daný týden. No, protože mám paměť nafukovací červíka, co vypadá jako sloní pindík a jsem líná svině, hodím prostě pár prvních písniček, který mi náhodný přehrávání vyplivne.
Jenom doufám, že mi tam mobil zase nenaháže všechno popořadě, to bych to asi musela rozbít. Já sice miluju tak nějak všechno, co tam mám narvaný, ale mlít tu o jedné skupině není moc zábavný a atraktivní, co?
No nic, jdeme na to.

I wonder, can you daydream at night?

23. ledna 2014 v 15:45 | Radfordová
Chtěla bych, abys teď viděl svůj obličej, protože vypadáš jako blázen. A jsi krásnej, ty bastarde.
Zapomínám, jak moc vlastně miluju Brno. Víte... není to jedno z těch úžasných měst, kam jezdí tisíce lidí. Není to Praha, není to Londýn, není to Paříž. Ale patří ke mně - k nám. Je to to, jak víte kam odbočit, je to ten obchod, kde jste dvakrát vrazili do těch stejných dveří, protože na druhé straně ulice prošel hezkej kluk. Je to to, že je to místo plný smíchu a slz, který k tomu smíchu patří. Jsou to naše slova, kterým nikdo nerozumí, jsou to počmáraný podchody na nádraží a spousta chyb, který jsou všude. Jsou to naše chyby, chyby, který milujem.
Nikdy jsem nebyla zrovna vlastenec, možná bych odsud možná co nejrychlej vypadla, ale za tenhle malej kousek světa se klidně budu prát a řvát a kopat, dokud nevyhraju.
Samozřejmě tolik nejde o ty místa, jako o ty vzpomínky. Ale když jste zpátky, máte toho plnou hlavu, všechno je to ve vzduchu a je to, jako když fouká stejnej vítr jako tehdy a svět je divně malej.

I'm not o-fucking-kay.

22. ledna 2014 v 17:29 | Radfordová
Srdce buší. Všechno pokračuje, jakoby na tom nezáleželo. Jakoby nezáleželo na ničem z toho... Kytary kvílí, bubny tepou, krev se vaří. Někde mezi tím jsem ještě pořád já. A hlava? Hlava nefunguje.
On se dívá, ale neslyším to, jak se nadechne a všechno se dusí. Vzduch se dusí, sráží se mi nad hlavou, umírá. Já se dusím. Svět padá na kolena. A on se pořád dívá, jak zvedám oči a dívám se taky a hlas v hlavě pořád křičí a kytary pořád kvílí a bubny dál tepou. A on nic neví a chvíli mám pocit, že to tam někde hluboko je - schovaný, aby se tomu nic nemohlo stát, ale stejně skutečný, jak skutečný to cítím. Nic neříkám, jsem němá. A on uhýbá pohledem, protože na chvíli to musel vidět někde ve mně. Na chvíli to bylo skoro skutečný. I když hlava dál nefunguje, i když se krev dál vaří, i když je pořád tak hrozná rozmazaná tma. I když srdce dál buší... Buší...?