Tohle všechno jsem já...?

2. prosince 2013 v 17:06 | Radfordová
Budu upřímná... nemám tušení, kam tímhle článkem chci přesně mířit a co chci říct - jestli je vůbec co říkat. Na druhou stranu, psát něco bez ničeho - to je hloupé.
Jenže já mám hloupé věci ráda. A potřebuju to napsat.

Před nedávnem jsem si připadala jako blázen. Dneska si nejsem jistá, jestli to není spíš realita, než jen představa bez rozměru, za kterou se případně snad i schovám. Bojím se, že se nepletu. Občas je dobrý se plést.
Co chcete dělat, když vám během jednoho týdne čtyři lidé řeknou, že něco s vámi není v pohodě? A co chcete dělat, když víte, že to doopravdy v pohodě není? A co když vám to něco zkouší přerůst přes hlavu? A co když to něco jsem prostě jen já, já a zase já, protože já jsem na celé té věci to nejhorší?
Já nechci být to nejhorší. Nechci být nic.


Začnu tím, že nemám ráda lidi, které znám. Ne, vlastně ne - nemám ráda lidi, kteří znají mě. Nebo si myslí, že mě znají, nebo mě třeba chtějí znát, nebo se prostě drží jen příliš blízko. Někdy vejde do dveří někdo, kdo do vás vidí od první chvíle a čte si vás jako knížku. A nechce se mu odejít. A vám se najednou nechce ho vyhánět... dokud vám neublíží. Dokud vy neublíže jemu - protože si přečetl něco, co si číst neměl. Tam vevnitř, ve vás. Na lidech je hloupé, že se obviňují za něco jako jsou city, protože většinou to prostě nemůžete ovlivnit. Věci se dějou, city rostou, nebo zakrní, nebo se zblázní a vybouchnou, ale nemůžou zamrznout jen tak na místě.
Nemám ráda lidi, kteří mě neznají, ale rozumí slovům, která jsem nechala viset ve vzduchu a nemám ráda lidi, kteří se mi zkoušejí dívat do očí, když lžu, protože dost možná uvidí pravdu a já budu muset... ano, znovu lhát. Ale s očima u země, aby v nich nemohli zkoušet číst zas a zas.
Mám radši lidi, kterým stačí ty lži, i když to znamená, že to nebudou oni, kdo vám dá pár facek, až to budete potřebovat, protože... ne, oni to neuvidí. A tak to má být. Nebo ne?
Mám ráda lidi, kteří jsou cizí pro mě a pro které jsem cizí zase já. Protože ti mi neublíží. Protože nevidí čísla v občance, kterou ještě ani nemám, protože se neptají, protože nic nevědí. Nezáleží jim na mě a mě většinou nezáleží na nich. Být daleko znamená být v bezpečí. Být daleko znamená být postrádán, protože představy jsou většiny sladší než realita. A ve snech umí lítat všichni.

Jo. Bojím se vztahů, bojím se lidí, bojím se, že mi někdo bude rozumět, protože si to radši nosím sama - asi aby se tomu nic nestalo, aby mi to nikdo nemohl ukrást, i když není o co stát.
Nevím, jestli jsem tak nemožná introvertka, nebo je chyba někde jinde.
Celá věc je zakopená v psaní. Čehokoliv. Otvírám se... asi tak - tak to zní docela skutečně. Vlastně nedělám nic víc, než že jsem jednou skoro úplně prázdná, protože všechno, co ve mně je se snažím rozplácnout do toho co píšu (ani nevíte, jak se bojím, že se nějak blbě překlepnu při psaní tohohle slova...).
Pár lidí už mi napsalo, že to co píšu není tak úplně k zahození. Na jednu stranu je úžasný pocit být... čtená? Zní to hloupě, ale jak to napsat jinak, aniž by to slovo ztratilo význam?
Na druhou stranu, být čtená znamená být schovaná za černou cenzurou bez tváře. Znamená to ubrat tady a přidat tamhle a řešit, jestli tomu alespoň někdo porozumí. A co mám dělat se slzama v očích, který jsem už zase způsobila, když vím, že jsem někomu ublížila a že ten někdo už ví, že ublížil mně?
Já nechci otázky, nechci vysvětlovat, proč jsem toho kluka nechala zakopnout až na šestým schodu a proč už se nezvedá. Dá se ze zvuku udělat něco, co se dá chápat jako smysl? Dá se ze smyslu udělat důvod?
Bojím se napsat něco doopravdy. Protože tomu dost možná budu rozumět jen já. Nebo tomu budu rozumět každý a já... budu zas a znovu jen ta, která neví co se sebou. A ano, já to nevím.

Pro mě jsou slova něco hrozně, hrozně obrovského. Nevím, jak to vnímají ostatní, ale já si před nimi připadám prostě - malá? Je těžké někomu vysvětlovat, proč je někdy opakuju pořád dokola a proč je uzavírám jedno před druhým. Je o ničem, vysvětlovat všechny myšlenky, protože bych tu stála milion let a rodily by se další a další.
Sakra, mám hlavu jako meloun bez pecek a přitom si nejsem jistá ani tím jedním mozkovým závitem (závitkem).

Takže... co se snažím říct? Vlastně nic. Potřebuju zase na chvíli to prázdno a klid a směr, který nebude vypadat jako jedna veliká prudká zatáčka.
Snad možná jedna věc by se našla; lidi neumí číst a lidi neumí psát. Máme spoustu pocitů a všechny je známe, protože jsou zakořeněný v nás. Je to instinkt, prokletí, dar, já nevím co. Ale stejně s nimi neumíme zacházet. Milionkrát je zkouším proměnit ve slova, ale zoufale mi to nejde. Milionkrát se je snažím vyčíst, ale stejně většinou odcházím prostě jen prázdná a zmatená. Slova nejsou a nebudou pocity. Tak snad jen doufám, že jednou to někdo dokáže... řekne Chybíš a já ucítím ty provazy, co nás spojují. A poznám prázdnotu na jeho hrudi i hudbu, kterou slyší jen on.

Nehledejte v nesmyslech význam. Nejde to a točí se z toho hlava...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Té | Web | 16. prosince 2013 v 17:50 | Reagovat

Je to možný. V jednom článku jsi mě rozesmála a teď skoro rozbrečela. Nechci říct, že ti rozumím, protože to je hrozně složité a jen tak to nejde, ale s tímhle "schováváním se" přede všemi a přesvědčením, že buď to mě nikdo nechápe, nebo se nechápu já sama, to mám velmi podobné. Pokud ti psaní pomáhá a je vidět, že to tak je, možná to je to, co hledáš a potřebuješ. Možná to potřebujeme i my ostatní :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama