Tak zase o den silnější

25. prosince 2013 v 19:57 | Radfordová
Den podezřelé nálady opět započat... no a jak se zdá, tak už i docela ukončen. Každopádně, ještě mám tak tři, čtyři hodinky k dobru, než půjdu spát. Měla bych to nějak využít... nějak jinak, než sebelítostí, posloucháním pořád té jedné písničky dokola a tak podobně.
Jenže ten zatracenej song je naprosto... áách. Do-ko-na-lost. Lost. Lost in love you are... again. Bla bla bla.
Narovinu napíšu, že moje radost se odvíjí hlavně od toho, že mě včera na twitteru začala sledovat pro mě - ještě včera - zcela neznámá kapela. Zajimavý název, za to mají bod k dobru. A v tomhle nejsem moc náročná. Miluju chlapy, co zpívají, hrajou na kytaru nebo sexoušují u bubnů. Tahle kapela splnila tenhle základní bod, takže hurá na to důležitější.
Dámy, pánové, děcka. Tohle je The Afterparty.




Poslechla jsem si to jednou. Nemám častý lásky na první pohled nebo poslech, ale nějak to asi zabodovalo, protože přišel poslech druhej i třetí. Není to tak tvrdý, jak se mi obvykle libí - v tom jsem dost vybíravá. Nesmí to být moc málo, nesmí to být deathcore, abych z toho byla ještě týden vytřepaná. Časy, kdy se pokouším najít kouzlo v Suicide Silence jsou asi už nenávratně pryč. Nemám tolik trpělivosti a ráda rozumím textu. Ale je mi to docela líto, protože hodně skupin, který mě neoslovily bych měla ráda fakt moc ráda. Zamotaný.
Ať už tak nebo tak, The Afterparty se asi zařadí do kategorie pod přísným výzkumem, z které buď vylezou totálně zavržení hodní, nebo jako velmi blízko k oblíbencům. Ráda si dělám oblíbence, zvlášť mezi skupinama, který moc lidí nezná. Nejde o posranej mainstream, to je mi buřt, ale o to, že máte většinou úplně mega úžasnou šanci ty lidi nějak poznat. Občas si s nima vyměnit tweet, občas se usmát nad tím, že ví, že existujete. Je to jiný, než u známých, velkolepých kapel, protože máte šanci vytvořit jiný vztah. Neposlouchám hudbu jen kvůli hudbě. Hledám vzdálený kamarády, kteří nebudou vědět, jak moc velký pako jsem. Je to fajn. Schovám se za fotkou a milým smajlíkem. Bezpečný.
Můj úsměv, když mě na instagramu začal sledovat jistý Tom Jackson s potetovanýma pažema, širokýma ramenama a... nebudu pokračovat, aby to nebylo přístupno od určitého věku, se nedá slovy popsat. Chudák asi ani netuší, že o něm píšu na svým ružovoučkým blogu, zatímco jsme taková nevěrnice, že poslouchám úplně jinou kapelu, než v které hraje.
Svět věděl, proč vytvořil češtinu - jazyk, kterej se nikomu nechce učit.

Fajn, tohle byl hodně povrchní článek, ale potřebovala jsem upustit páru. Teď si jdu pustit něco depresivního a začít psát něco, značka cokoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama