... protože dál dýchám. A chci dýchat.

22. prosince 2013 v 22:23 | Radfordová
Přišlo to jako zkrat, ale cítím, že to musím napsat teď hned a dokud to cítím čerstvě. Dokud je to horké a divoké a nespoutatelné. Musím to spoutat a zabalit do lan. Musím tomu dát rozměr, duši, něco.
Jsem jen člověk... nebo jen jednorožec, upírka, nebo co já vím. Jsem jen něco úplně obyčejného, něco, co potřebuje svůj smysl, svůj důvod. Ruku, která mě ráno zvedne z postele a políbí mě do vlasů, až budu brečet. Potřebuju nějaké lano, kterého se chytnu a dojdu s ním od slz až k úsměvu a ještě dál.


Je ráno a já zapínám notebook. Otvírám facebook a první co vidím je jeho tvář. Obličej anděla, jak líbá ji. Dívám se a myslím na to, že by to možná mělo bolet. Měla bych žárlit, měla bych chtít být na jejím místě. Ale on je šťastný... s ní. Jeho štěstí prosakuje přes elektrické světlo obrazovky až ke mně. A já jsem taky šťastná. Vím, že ho chci a že ho budu chtít už napořád. Jeho slova, jeho hlas, jeho oči. Jeho štěstí a šílenství a všechno, co mi dává. Nemusí být vedle mě, abych to mohla cítit. Cítím to přes reproduktory, cítím jeho paže i přes oceány. Miluju. Cítím lásku.

Je obyčejný den. Ale pro něj není jen dalším dnem. Něco je jinak - tam v jeho životě, kam já nepatřím a nikdy nebudu patřit. I say, He is not dead, he is just away. I miss my brother. A já... já nechci nic víc, než s ním chvíli cítit ten žal. Protože mám kolem sebe taky spoustu mrtvých věcí a lidí a citů. A chvíli chci dělat, že nejsou mrtvé, ale prostě jen pryč. Chci chvíli soucítit s jeho bolestí. Nikdy mu to nebudu psát, ale budu to cítit tak moc, aby to mohl cítit i on. Věřím tomu, že on to nějak cítí. Že ví, že já jsem tady jen díky tomu, že je tu on. A že dokud to jde, budu stát za ním. Cítít s ním. Budu bojovat.

Čtu si, co řekl. O dni, kdy to všechno skončilo pro nás všechny. A o bolesti, kterou tu chvíli cítil. O ptáčkovi, který vlétnul do domu a o tom, jak vyhopkal ven dveřmi. A čtu to znovu. Nejsme mrtví, jsme jen pryč. A možná, že se už nikdy nevrátíme. Ale jsme odkaz, jsme něco co bylo a dokud jsem já, tak se to nezapomíná. Protože já nezapomínám. A ve mně - v mém srdci a v plicích to dýchá dál, stejně živé a ohnivé. A já budu křičet, dokud to mám. A budu se dál prát za nesmysly.

Pokaždé, když mám strach, hledám je. Na fotkách a v textech. Naslouchám, alespoň jednou zkouším nebýt vůči světu hluchá a imunní. A najednou cítím všechno na světě. A najednou nemám ani trochu strach. Nic není mrtvé, je to jenom pryč. A jednou tam, do pryč, půjdu taky. Není důvod se bát, není důvod před něčím utíkat. Jsem šťastná, když jsou šťastní. Vím, že jsou teď tam někde na druhé straně světa, ale připadám si blízko. Bolí mě to, když to bolí je. Ale bolest je v životě důležitá. Bez bolesti se nedá žít. Bolest musí ven. Tak to má být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama