O snech (keep it ugly)

7. prosince 2013 v 23:21 | Radfordová
Netuším, jak jsem na tohle téma přišla (hmm, tak fajn, tuším, ale nechci vám to říct...). Mám jedno z těch období, kdy si stýskám po věcech, lidech a kravinách, který už nikdy nebudou jako dřív, popřípadě už nikdy nebudou. Štvou mě věci dotažené do konce, protože... konce prostě moc bolí. Nezvládám.
Prý bych se neměla otáčet, ale zezadu na mě pořád někdo volá a tak se prostě... jednou za čas otočím. A pak ho vidím a slyším a cítím. A pak to bolí. Jak by to zazpívali You Me At Six - then it hurts more than you could dream of. Cítíte to? Pomalu se dostáváme ke snům.

Sny se mi moc nezdávají. Už vůbec ne sny, ve kterých bych si trochu užila nebo tak něco (jestli mi rozumíte - jakože asi nerozumíte, co?). Nemívám ani typický sny o tom, že padám do nikam, před někým utíkám, umírají mi příbuzní a podobný věci. Už dlouho se mi nezdálo, že z babiččinýho křesla lezou tarantule a strkají mi chlupatý nohy do pusy a do nosu.
Ale zase musím uznat, že když už mám nějakou tu noční můru, tak můj (samozřejmě geniální) mozek to dokáže vypracovat do naprosto neuvěřitelných rozměrů.
Víte jak se říká, že když umřete ve snu, umřete ve skutečnosti? Hehehe. Nope.
Zrovna když jsem byla v Anglii - myslím, že zrovna Londýn? nebo nějaký místo mezi ním a Severním Devonem, kdy jsem se nacházela v nechutným mikro spánku - se mi zdálo, že se BVB rozpadli. Dementní, infantilní sen hoden podělané belieberky twerkující před plakátem svého swag majícího idola. Svým způsobem je to hloupý. Hodně, hodně hloupý. Ale... je pravda, že je to jedna z mála věcí, na které mi záleží. V podstatě nejde jen o Black Veil Brides a těch pět sexy zadků (zní to snad ještě hůř, než jsem si myslela).
Problém je v tom, že se neznám a na téhle skupině - plus asi ještě osmdesáti dalších skupinách - skládám to, kdo jsem. Včetně všech pocitů a tak vůbec. Je těžký být někdo, koho byste si mohli vážit a je těžký najít v té hromadě kreténů někoho, koho se rozhodnete respektovat se všema chybama, držkopádama, tetováníma, flaškama hozenýma do publika a klipama, ve kterých tancuje dvacet japonek a jedna godzila. A je těžké vyrovnat se s tím, že nic z toho není napořád, protože možnost, že se všechno už zase zbortí je prostě... docela reálná.
Tolik o mých nočních můrách, ze kterých se budím s tíhou na prsou a bez dechu a běžím kontrolovat všechny fan page, jestli to všechno, na čem mi záleží ještě drží pohromadě.

Horší než noční můry, který směřují k jedinýmu - prostý touze se prostě probudit a mít to za sebou - jsou sny, který jsou krásný. Opět, moc jich nemívám a většinou to bývá dost zmatek.
Na jeden si pamatuju ještě dodneška, i když jsem po probuzení koukala asi deset minut do stropu a dvacet minut z okna, abych to vyhnala z hlavy.
Jela jsem autobusem a seděla tam úplně vzadu, na těch pěti sedadlech vedle sebe. A vedle mě seděl kluk Užjetozamnouanictoneznamená. Do prdele teda! To jsem si teda nezasloužila... fakt ne. Posraná karma.
V tom snu mě prostě držel za ruku. Nic víc. Seděl vedle mě a povídal mi a já samozřejmě vůbec neposlouchala, protože, no vážně, kdo poslouchá, co ten druhej doopravdy říká? Pamatuju si, že jsem byla hrozně šťastná. A fakt jsem tomu věřila. Vlastně - dokud jsem se neprobudila, nevěděla jsem, že je to jen sen a tak nějak jsem nepočítala s tím, že to není realita.
No, po dlouhý době jsem chtěla spát ne proto, že jsem naspala asi dvě hodiny, ale proto, aby se ten sen vrátil. A to se nestalo. Jediná positivní věc je, že se mi od té doby sny skoro nezdají, nebo si je nepamatuju (zlatý okna).
Prý, že když o věcech dokážeš snít, dokážeš je i udělat. Zní to dobře... vždycky jsem se chtěla vyčůrat do umyvadla a přežít seskok nevím odkud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama