Co se stalo?

31. prosince 2013 v 12:41 | Radfordová
Občas jsem fakt děsná. Nebo jsem možná děsná pořád a občas jsem prostě jen děsná o něco míň. Na tom už asi až tak nesejde, co?
Sem tam se v mým životě zjevujou hrozný náhody. Nesnáším to, protože si připadám slabější, než ve skutečnosti jsem. Znáte to, všichni vám budou říkat, našeptávat, že jste silnější, než jak se vidíte. Možná, že lžou. Protože já... myslím, že jsem slabá. Strašlivě slabá.
Občas mi píšou milí lidi. A já cítím zájem.
Občas mám pocit, že mě chápou. A mám strach, protože... jestli mě chápou... jak by ještě mohli mít zájem?
Nerad ti to říkám, ale jsi jen osamělá hvězda. Koukej, zkusím tě shodit. Co jsi ty - beze mě?


Předstírání něčeho normálního mě unavuje. Píšu a nechci, aby to kdy někdo četl. A matka se ptá, jestli píšu román, nebo jsem se prostě jen zbláznila. Říkám, že tomu nerozumí. Ty si mě nikdy nepřečteš. Ty ne.
A píše mi on. Vím, že je to on, protože chci, aby byl. I kdyby to byla ona, budu to tak cítit. Budu cítit zájem, protože píše. Píše ahoj a píše, že ví, že neodpovím. Ale já odpovídám... Není to k smíchu?

Cítím, že se třesu. Ne na rukou, ne na kůži. Jen v hlavě, tam uvnitř, dál než jen tam, ale dost hluboka, aby to nikdo nemohl vidět. A asi musím být zlomená, protože moje nohy neposlouchají, i když prosím, aby to se mnou ještě nevzdávaly. Nohy jsou ženský rod, že jo?

Já vím, že nestíháš... tak zpomalím, protože ještě není čas vláčet tě po zemi. Strašně moc tě chci nenávidět, přísahám. Ty víš, že chci. Ale neumím, chápeš? Neumím.

Neměla bych se učit zapomínat. Je spousta způsobů, jak si věci uschovat napořád. Jsou místa na těle, kde můžou zůstat, ale v hlavě nikdy nevydrží. Hlava není lednička a věci se v ní snadno zkazí. Jsou to jizvy, který se nikdy nemají zahojit. někdy je to krev, kterou chci cítit napořád. Dokud je krev, jsem živá... že jo?
Myslím, že kdybych se řezala, nebylo by to tak zlý, jako když dělám to, co dělám. Huntuju se zevnitř, požírám se, zabíjím. Utíkám před možností, že budu něco cítit a zároveň se bojím, že už neucítím nic. Bojím se otupělosti. Bojím se, že mě sežvýká a já... já už to neopravím.

Ještě čekám na odpověď, víš?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El El | Web | 31. prosince 2013 v 14:04 | Reagovat

Asi máš v něčem pravdu...
Jinak, máš moc pěkný blog a to myslím vážně

2 Radfordová Radfordová | Web | 31. prosince 2013 v 14:55 | Reagovat

[1]: Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama