Prosinec 2013

Co se stalo?

31. prosince 2013 v 12:41 | Radfordová
Občas jsem fakt děsná. Nebo jsem možná děsná pořád a občas jsem prostě jen děsná o něco míň. Na tom už asi až tak nesejde, co?
Sem tam se v mým životě zjevujou hrozný náhody. Nesnáším to, protože si připadám slabější, než ve skutečnosti jsem. Znáte to, všichni vám budou říkat, našeptávat, že jste silnější, než jak se vidíte. Možná, že lžou. Protože já... myslím, že jsem slabá. Strašlivě slabá.
Občas mi píšou milí lidi. A já cítím zájem.
Občas mám pocit, že mě chápou. A mám strach, protože... jestli mě chápou... jak by ještě mohli mít zájem?
Nerad ti to říkám, ale jsi jen osamělá hvězda. Koukej, zkusím tě shodit. Co jsi ty - beze mě?

V tu nejhorší možnou dobu. A pořád vedle mě.

30. prosince 2013 v 12:56 | Radfordová
Vždycky přijde a chce si hrát. Vždycky přijde, když já si hrát vůbec nechci. No... většinou mám náladu na hraní, ale ona si vybírá chvíle, kdy prostě nemám čas.
Potom klepe na dveře mýho pokoje - tam, kde mám tu velkou černou lebku a nápis táhni. Předpokládám, že neumí číst, protože jinak by se tak moc nevztekala. Nebo by alespoň dělala, že tam není. Nezlobila bych se, kdyby přišla po špičkách, nebo si prostě jen sedla vedle mě a dala mi hlavu na rameno. Jenže ona přijde, vlastně se spíš přiřítí, plácne sebou na postel a je tak neuvěřitelně, příšerně otravná.
Nejhorší na tom je, že chodí zásadně v noci. Někdy je hrozně opilá a je jí horko, takže otevírá všechny okna. Vlastně mám jen jedno okno... ona ho umí udělat strašlivě otevřený, věřte mi.
Moc ráda si zpívá. To máme asi společný, protože i já ráda zpívám. Jen neumím poslouchat hudbu, kterou bych uměla zpívat. Ani ona to moc neumí, ale narozdíl ode mě, ona umí nádherně křičet. Až z toho běhá mráz po zádech. Nebo je to možná z těch otevřených oken.

2.3

26. prosince 2013 v 11:34 | Radfordová
http://andygirl6.tumblr.com/*u*
Přemýšlím, co napsat o člověku, který mě do určité míry vlastně drží pohromadě. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu říkat, že budu mít pocit, že za někoho fakt stojí tolik bojovat. Že v někoho můžu fakt tak moc věřit.
Black Veil Brides přišlo v době, kdy jsem ztratila něco, co bylo mojí součástí dlouhých pět let. Ztratila jsem to jen proto, že jsem to ztratit dost možná taky chtěla. Přišla jsem o zvíře, kvůli kterému jsem si alespoň na chvíli něčím byla jistá. Nikdo mi ji už nevrátí, ani ten pocit, že k někomu patřím a že to má cenu.
Zavřela jsem za sebou dveře a prostě to nechala plavat. Nechtěla jsem cítit a nechtěla jsem, aby to bolelo. Nechtěla jsem už nic a nikoho potřebovat, tvořit si něco důležitého. Jenže jsem to potřebovala.
Přišel jeden song a jeden text a jeden hlas. A pět lidí, o kterejch každej druhej řekne, že jsou pozéři. Je mi to u prdele. Ten text byl o mě.

Tak zase o den silnější

25. prosince 2013 v 19:57 | Radfordová
Den podezřelé nálady opět započat... no a jak se zdá, tak už i docela ukončen. Každopádně, ještě mám tak tři, čtyři hodinky k dobru, než půjdu spát. Měla bych to nějak využít... nějak jinak, než sebelítostí, posloucháním pořád té jedné písničky dokola a tak podobně.
Jenže ten zatracenej song je naprosto... áách. Do-ko-na-lost. Lost. Lost in love you are... again. Bla bla bla.
Narovinu napíšu, že moje radost se odvíjí hlavně od toho, že mě včera na twitteru začala sledovat pro mě - ještě včera - zcela neznámá kapela. Zajimavý název, za to mají bod k dobru. A v tomhle nejsem moc náročná. Miluju chlapy, co zpívají, hrajou na kytaru nebo sexoušují u bubnů. Tahle kapela splnila tenhle základní bod, takže hurá na to důležitější.
Dámy, pánové, děcka. Tohle je The Afterparty.

2013 snů bez námrazy

23. prosince 2013 v 19:41 | Radfordová
Tohle téma jsem docela čekala. Něco ve smyslu novýho roku, Vánoc a podobných věcí. Nemůžu říct, že jsem překvapená. Bůůů.
Asi bych měla psát, co pro mě rok 2013 znamenal, ale pravdou je, že to tak docela nevím. Rozhodně to byl rok velkých změn ve mně, v mém zevnějšku i v tom, co si nosím uvnitř. Rozhodně nemůžu říct, že bych byla celou dobu totálně oddělaná z toho, jak skvělej rok to byl, ale byla jsem mockrát šťastná a mockrát jsem se cítila naprosto výjmečně, cítila jsem svůj smysl a chuť žít a zbourat a zapálit a zničit. Bez těch pocitů se to nedá a je to očišťující. Byl to rok, kdy jsem našla svoje místo... nebo alespoň místo, kam jednou chci patřit. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, ať už doopravdy, nebo jen přes řádky textu, songy a instagramový vylejváky srdce. Založila jsem si tenhle blog čistě z popudu a ještě jsem toho ani nestihla litovat.

... protože dál dýchám. A chci dýchat.

22. prosince 2013 v 22:23 | Radfordová
Přišlo to jako zkrat, ale cítím, že to musím napsat teď hned a dokud to cítím čerstvě. Dokud je to horké a divoké a nespoutatelné. Musím to spoutat a zabalit do lan. Musím tomu dát rozměr, duši, něco.
Jsem jen člověk... nebo jen jednorožec, upírka, nebo co já vím. Jsem jen něco úplně obyčejného, něco, co potřebuje svůj smysl, svůj důvod. Ruku, která mě ráno zvedne z postele a políbí mě do vlasů, až budu brečet. Potřebuju nějaké lano, kterého se chytnu a dojdu s ním od slz až k úsměvu a ještě dál.

Nic mě nenapadá

22. prosince 2013 v 12:21 | Radfordová
Dělá mi hroznej problém něco napsat. Teda... myslím na blog, jinak to se mnou naštěstí není až tak zlý. V tomhle jsem zase celkem umanutá, takže občas to jde dobře... jindy hůř. Hudba je něco dokonalýho.
Pomalu ale jistě se blíží úterý. Trochu mě to děsí. Nejsem připravená na Vánoce, řízky, bramborovej salát a tolik lásky všude. Je to úplně jiná láska, než jaké jsem schopná já. Unavuje mě mít ráda někoho, koho mít ráda tak nějak musím. Vyhýbám se koledám a většinu věcí si jednoduše nepřipouštím. Brzo se mi to vymstí, ale seru na přetvářku.
Jinak... no. Spím do desíti, večer chodím spát až kolem dvanácté - zjistila jsem, že od půl jedenácté mi to píše tak nějak samo a bez křeče. Nevím, jestli je to tím, že už napůl spím, nebo je to třeba měsíčním svitem nebo za to může nějaká jiná ptákovina.
With heaven above you, there's hell over me.

Já a Scott proti celýmu světu

17. prosince 2013 v 14:52 | Radfordová
Jak moc pitomá musím být, abych začala referát do fyziky, o kterým vím už dva měsíce, řešit pět a půl dne před odevzdáním? Hmmm... hodně?
No, stejně nechápu, jakej má význam, že po mě ta... tralalala, chce, abych to hledala v knížkách. Ty vole, vážně, co že to máme za rok? Myslím, že 2013, ne? Kdo si sakra dneska nosí domů knížky o čemkoliv, co se dotýká fyziky nebo chemie?
Já teda rozhodně ne. A nehodlám začínat.
Vytočilo mě to. Docela hodně, asi tak. Nechce se mi to dělat a psát a zjišťovat všechny ty složitý informace. Je sice hezký, že když to udělám dostanu za jedna, ale když se na to vyseru, dostanu za pět... což nesmím. Samozřejmě.

Ještě pořád moc složitý.

16. prosince 2013 v 13:10 | Radfordová
Vztahy jsou stejně unavující jako televizní noviny na Nově. Omlouvám se, ale fakt si nemůžu pomoct. Chce se mi spát. A taky čůrat, ale bojím se obojího. Nechci zase prochrápat celej den a pak tu sedět do půl jedenáctý a zkoušet něco vymyslet.
No, tak asi abych nějak začala; Jak asi víte, my lidé a těch pár mimozemšťanů, jako jsem třeba já, jsme předurčeni k životě ve stádech, stejně jako to dělají třeba jednorožci, víly a elfové.
Ne, kecám. Fakt nesnáším fantasy storky, ve kterých princezna Ellia lítá na tříhlavým drakovi na planetu opic.

Jednou když jsem takhle jedla salát...

15. prosince 2013 v 14:07 | Radfordová
... přišel ke mně on. Sednul si na židli naproti mně a schoval náš svět do plastovýho hrnku od kafe.
Neměla bych zapomínat dýchat, ale občas je to moc těžký. Tak fajn.
Už dva dny se snažím zase něco napsat sem na blog, jenže mi tak nějak šplouchá v bedně a... no, nejde to. Jako třeba to, že už u téhle věty jsem se stihla třikrát zaseknout a osmkrát praštit pěstí do klávesnice - a všude naskáče gn,kmnjhgbfg.
Znovu mám období přehrávání jedné písničky pořád a pořád a pořád dokola. Občas to vystřídám, když se bojím, že se mi přeposlouchá, ale u většiny se spíš obávám, že se mi to nikdy nepovede.
So I say the same thing over, over and over - I'll love you till the end. But you're lost in the headlights. And I'm lost in your eyes.