Víra?

11. listopadu 2013 v 17:59 | Radfordová
Však víte... Bůh. Neděle v kostele, modlitby a odříkání. Sliby, které možná vůbec nechcete plnit a křížek na krku, aby každý viděl, kdo jste.
Nejsem věřící a nikdy mě k tomu ani nikdo nevedl... teda, nejsem příslušník žádného náboženství, stejně jako nevěřím tomu, že někde tam nad námi někdo je a po smrti mě odtáhnou někam do pekla, nebo se mi vymstí pocuchaná karma. Ale věřím. V něco. V někoho.
Oukej. Možná jste uhodli, že tenhle článek bude o trochu vážnější nebo smysluplnější, než ty předchozí. Pravda je taková, že víra jako taková je pro mě a můj život vlastně hrozně důležitá. Je to něco, bez čeho bych nebyla já a myslím, že každý člověk potřebuje něco, v co bude jednoduše a úplně prostě věřit.

I když je to zvláštní, do hloubky jsem se nad vírou a tím, jak to já sama vlastně mám zamýšlela při (extrémně nudné!) hodině dějepisu, kde jsme na to nějak narazili. Však víte - to, že velké množství křesťanů vlastně v Boha jako takového vůbec nevěřilo, ale jen jako ovce (uhmgh) cupitali do kostela a zase zpět a modlili se, aby moc nevyčnívali z davu.
Tak schválně... kdybych se teď někoho věřícího zeptala, jestli skutečně věří, že tam nad ním je Bůh, odkýval by mi to? Chci si myslet a věřit tomu, že jo, protože pokud ne, pak nevidím jediný důvod se přidávat k nějaké víře :) (že by smajlík?)

No a čemu teda věřím já? Popravdě řečeno si nejsem jistá.
Ale znáte ten pocit, když jste úplně na dně? Zničení, frustrovaní, prázdní a zároveň plní pocitů a emocí, který prostě nedávají žádnej smysl? Každej to zná. Můžete udělat jen dvě věci (možná víc, ale nechce se mi vymýšlet tolik variant).
Buď se prostě dál topíte. Vždycky můžete nechat to svinstvo, aby vás snědlo. Nebolí to, ne víc, než jak to bolelo celou tu dobu. Ale možná, že je to konec. Ale možná, že je to jen začátek. Co je horší?
Nebo proti tomu budete bojovat. A uvěříte tomu, že ten boj dokážete vyhrát. Prostě jednou (jsem si jistá, že stačí opravdu jen jednou) uvěříte, že to dokážete. Že ve tmě tam venku je i nějaký světlo, i když ho zrovna nevidíte. Vždycky je nejtěžší se odrazit a skočit z toho podělanýho útesu, ale když to uděláte, poletíte. Možná jenom chvilku. Možná celou věčnost. Třeba stačí, když na chvíli opravdu uvěříte tomu, že nad zemí se vznesete zpátky do výšky.
Vlastně vůbec nezáleží, čemu věříme. Nezáleží na tom, koho oslovujem, když říkáme prosím, vem mě pryč! Já nezvládám. Pomůžeš mi?
Myslím, že hlavní je věřit v sebe samotného. Najít způsob, jak si pomoct. Jak se nadechnout. Všechny bohy, všechny držkopády a prince na bílejch koních si stejně nosíme uvnitř, zakopaný pod masem, někde v srdci. Stačí je hledat. Stačí si ráno pustit správnej song a chvíli prostě jen věřit tomu, že ty slova můžou být úplně klidně o nás. Že je zpívaj pro mě, v tuhle chvíli, přesně tady.
Však to znáte. Možný je tak nějak asi všechno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama