V kouři a v zrcadlech

13. listopadu 2013 v 21:49 | Radfordová
Pravda je taková, že mám docela scvrklej život. Ráda bych řekla, že je sraženej do ranních kocovin, večerních chlastaček a neustálýho střídání kluků, ale vidím to spíš na zběsilý ťukání do klávesnice, spaní a koukání do bedny, popřípadě řádků textu.
Vždycky jsem si myslela, že puberta něco hrozně změní. Jakože se ze mě - podělaný housenky zelený až za ušima (a tam obvzlášť) - vyklube překrásnej motýl s lehce goth křídlama a nožičkama ověšenýma kovovýma řetězama. Že konečně ucítím ty svoje křídla, roztáhnu je a až poprvý vzlítnu, svět bude lepší a konečně opravdovej. Zatím se žádný závratný změny nedějou. Pořád ráno piju čaj buď moc horkej nebo moc studenej, nemám hlad a z domu odcházím na poslední chvíli. Pořád ještě sním sny o úplných sračkách a líbá mě v nich pořád ten stejnej idiot.

Jsme v mnoha ohledech zoufale stejná. Zpívám si ve sprše i kdekoliv jinde. Občas se jen tak rozpláču ve vlaku a když ráno čekám na nádraží a je zima jako prase, pobrukuju si spolu s kapelou v mojí hlavě a usmívám se jako pako. Nemám nejmenší představu o tom, kdo jsem, ale cítím podivně hezkou jistotu.
"Koukni na sebe. Vždyť ty nejseš tak špatná - máš názory, za kterejma si stojíš a nejsi zase úplně blbá. Kámoše sis našla, ne? Tak tě má třeba někdo i rád."
Hlavní změna, kterou mi puberta přinesla je docela zvrácená věc. Samota.
Celou tu dobu jsem se tak děsně bála, že se se mnou nikdo nebude bavit, že budu sama v družině a večer mi nikdo nenapíše na facebooku. Měla jsem nechutnou hrůzu z toho, že prostě nebude nikdo, kdo by se mnou šel ven a poslouchal jak roztomile žvatlám.
Teď miluju samotu. Napsala bych, že nejlíp mi je v tichu a tmě, ale popravdě řečeno ticho nesnáším a toleruju ho jen když se chystám spát (60% mého dne). Pouštím si hudbu pořád, popřípadě vřískám já sama. Chudáci všichni, kdo mě kdy slyšeli. Nechápu, že se ještě někdo dobrovolně zdržuje v mojí přítomnosti.
Strach ze samoty vymizí teprve tehdy, až máte lidi, s kterýma můžete bejt. Když nemáte nikoho, samota nikdy nebude chutnat tak, jak chutná, když víte, že byste mohli být s někým.
Jak se to tak (ne)říká? Sluchátka v uších, vítr v zádech, slunce v duši, prázdno v hlavě a kilometry v nohách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ari Ari | Web | 14. listopadu 2013 v 16:19 | Reagovat

Moc pekný blog, super články, ale  z tých gifov sa mi už točí hlava :)

2 Radfordová Radfordová | Web | 15. listopadu 2013 v 12:34 | Reagovat

[1]: Díky za komentář :) heh, gify zbožňuju, i když věřím, že to může být otravné, stejně tu zůstanou :D :)

3 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 13:13 | Reagovat

(odpoveď ku komentu)
Keď to vyhovuje obidvom a nikomu tým neubližujete...nie je čo riešiť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama