Ukolíbavky

6. listopadu 2013 v 21:21 | Radfordová
Love
Gimme love
Gimme love
I don't need it
But I'll take what I want
From your heart

Občas je strašně dobrý se zbláznit. Respektive hodit batoh přes rameno, sluchátka do uší, koupit lístky na koncert BVB 4.12. ve Vídni a prostě tam odjet. Proč to vůbec nezní složitě? Proč to zní tak jednoduše? Proč si dokážu představit jak tam jsem a řvu, ječím, brečím, skáču a jsem šťastná a úplně, krásně, dokonale šílená?
Protože si myslím, že sebepoškozování je sračka a taky proto, že týrat se psychicky je snad ještě horší, než si řezat žíly, snažím se na to moc nemyslet a tvářit se, jakože jsem přece totálně oukej. V několika příštích dnech a měsících možná budu pěkně protivná, ale to sakra přece vůbec není moje chyba!


You must love his ass!









Čas vrátit se na zem.
Proč se tenhle článek jmenuje ukolíbavky? Hmm. Chtěla jsem být víc poetická a míň protivná a cynická. Ale jaksi mi to nevychází. Moje milý já asi spí (kecám, žádný milý já nemám). Což mě přivádí k té podstatné myšlence.
Ehm, ehm - fanfáry prosím. Schizofrenie. Jop, přesně tohle je to, o čem chci dneska plácat. Asi to není úplně běžný téma, ale hodně jsem o tom přemýšlela. Respektive, přemýšlela jsem o sobě, o tom, kdo teda do hajzlu vlastně jsem a jak se v tom mám asi tak vyznat.
Prý, že všichni máme světlou a temnou stránku. Ale prd! To jak se chováme se prostě a jednoduše odvíjí od toho, kdo nám zrovna stojí za zadkem a ne od toho, který já zrovna vystrkuje růžky. A pokud už teda máme nějakou světlou a temnou stránku, potom fakt nevím, která moje stránka je ta horší, protože dost hrozný jsou obě dvě. Blueh.
Více méně se tu tak nějak promíchávají všechny moje já, každý do toho co tu plácám prdne něco jinýho. Většinou je to jen pestrobarevnej maglajs a ani prase se v tom nevyzná. Ale ono je to ve mě zmatený tak nějak hodně podobně.

Dneska ráno mě napadla jedna myšlenka, kterou nezniči ani test z fyziky, kterej jsem samozřejmě podělala a řev učitele němčiny ("Tady nejsme v mateřský škole! Máte se učit průběžně a ne mi pak vykládat, že tohle jste se zrovna neušili! Bla bla bla..."). Stála jsem a čekala na autobus - samozřejmě na blbé zastávce a musela jsem ho dobíhat a díky tomu jsem měla celý jeane mokrý a vypadala jsem jako bych se pochcala - do uší mi vyřvával Harry a Kevin z Yashin. Hudba je magická. But when I see your face, it's when I come alive. And when I hear your voice, it's when I can fly away! Tak mě napadlo - tohle je přesně to, co bych jednou chtěla slyšet. A zažít. Vidět někoho a vědět, že je to on. Přesně ten, koho jsem si vybrala, komu podám ruku, až bude padat. Že se mu prostě podívám do tváře a budu živá. Zatím jsem zažila jen pravej opak. Ledová sprcha a infakrt hned na fleku. Super.
Kam se hrabou popový sračky plný klišé? Pro mě jsou tohle ty nejkrásnějí vyznání, ty nejlepší ukolíbavky, u kterých usínám a vím přesně, kam to chci jednou dokutálet. A ty songy jsou přesně tak nazpívaný, jak já to chci udělat. Surově, agresivně, šíleně, s láskou a beze strachu. Chci si je prostě jen zpívat a vykřičet je ven. Ukázat ten pocit.
Sorry za zmatenej článek. Mám v hlavě guláš a musím se hodně ovládat, abych neujídala. Navíc je pěkně horkej, takže mě z toho pálí jazyk. Auvajs!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama