Listopad 2013

Přesně to video, z kterýho vám spadne brada.

23. listopadu 2013 v 18:13 | Radfordová
Není co k tomu říct. Právě jsem spadla ze židle, umřela, rozthala si břicho smíchy a pokouším se zamaskovat, jak hrozně bych chtěla stát tam dole v pódiu a chytat toho odvážlivce, co jumpoval do lidí (kdo to sakra mohl být? jsem slepá nebo blbá?)


Dneska je to krátký, ale co už. Tohle video... už radši bez komentáře. Jdu si umýt oslintanou pusu -.-

Co můžu říct o štěstí?

20. listopadu 2013 v 18:58 | Radfordová
Fajn. Právě jsem se fakt hodně vytočila kvůli úplné krávě, která mě většinou svojí tupostí dokáže rozesmát a zvednout mi ego (jo, jsem příšerná - problem?) Určitě všichni znáte ask a všechny tyhle prasečiny. Jassněě, pochopím, že se cítí úžasně, když píše, jaký antidepresiva zrovna bere a kolik rozvodů už za sebou mají její rodiče... tohle všechno tak nějak pochopím, ale když nějaká mařena (hehe) odpoví na otázku: "Co je to štěstí?" něco jako: "Nevím. Nikdy jsem nebyla šťastná." prostě se mi chce rozmlátit obrazovku, prolítnout skrz časoprostor a nakopat jí tu její sebepoškozenou prdel.

Between The Smoke And Mirrors

16. listopadu 2013 v 15:22 | Radfordová
Tisickrát se ve mně zastavil čas, než se mi vyvléknul z roztřesených prstů a já popadla dech. Byl pryč, byl tady, stál ve vedlejší místnosti a pohupoval se do rytmu neslyšně hrající kytary.
Do záclon se opíral zvědavý vítr. Zkoušel mě zvednout, ale moje srdce bylo příliš přilepené k zemi. Příliš nerozhodné a ztracené v tom všem zmatku. Moje oči zůstávaly zavřené a víčka příliš těžká, slepená sametovou mlhou.

Celý příběh na wattpad.com

Není deník jako deník.

16. listopadu 2013 v 10:04 | Radfordová
Fajn - pravda je taková, že jsem si deník zkoušela psát asi tak milionkrát a to pod různejma záminkama. Nikdy mi to ale nevydrželo delší dobu než týden a většina toho, co jsem si zapsala byla taková sračka, že to hodně rychle skončilo tak akorát v koši.
Ale během posledních měsíců se situace obrátila a když se nad tím zamyslím, už od září si vedu deník, který nedám z ruky, miluju ho, chráním jako oko v hlavě a skoro bez něj nevylezu z domu.
Protože když má deník Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, proč bych já někam nezašila svoje zvrácené, hloupé, naivně-arogantní já se všemi ďábelskými superschopnostmi.
Jen vás varuju, prosím, nečekejte psanou pornografii... tak daleko ještě opravdu nejsem (teď se ta malá Radfordová tlemí jako postiženej lachtan).

Moje povídky na Wattpad.com

15. listopadu 2013 v 12:56 | Radfordová
Fajn. Spíš kratší, informační článek o ničem, ale co už. Ne vždycky je to to pravý ořechový.
Včera nebo kdy jsem se seznámila s webovou stránkou Wattpad.com a protože se mi to tam docela zalíbilo, tak jsem se hned registrovala. Je to fajn místo, kam můžu uskladnit všechno co splácám dohromady, navíc je tam většina lidí ve stejné věkové skupině, což je fajn a mám alespoň představu, na jaké úrovni je to, co píšu. (Ano, na velmi, velmi nízké...)
No, pokud jste sami na Wattpad registrovaní, budu ráda, když mě Follownete, popř. mi napíšete třeba zprávu a já s váma ráda pokecám nebo tak něco (nemám naprostý tušení, co má znamenat 'tak něco'...).
Éhm. Jako krátká informačka by to mohlo stačit, ne? Ok, vaše eRko.

(btw, obrázek je rozklikávací!)


V kouři a v zrcadlech

13. listopadu 2013 v 21:49 | Radfordová
Pravda je taková, že mám docela scvrklej život. Ráda bych řekla, že je sraženej do ranních kocovin, večerních chlastaček a neustálýho střídání kluků, ale vidím to spíš na zběsilý ťukání do klávesnice, spaní a koukání do bedny, popřípadě řádků textu.
Vždycky jsem si myslela, že puberta něco hrozně změní. Jakože se ze mě - podělaný housenky zelený až za ušima (a tam obvzlášť) - vyklube překrásnej motýl s lehce goth křídlama a nožičkama ověšenýma kovovýma řetězama. Že konečně ucítím ty svoje křídla, roztáhnu je a až poprvý vzlítnu, svět bude lepší a konečně opravdovej. Zatím se žádný závratný změny nedějou. Pořád ráno piju čaj buď moc horkej nebo moc studenej, nemám hlad a z domu odcházím na poslední chvíli. Pořád ještě sním sny o úplných sračkách a líbá mě v nich pořád ten stejnej idiot.

Hmmm. Nerozhodně nerozhodná.

11. listopadu 2013 v 20:30 | Radfordová
Je to jednoduchý. Jsme divná. Jsem rebelka. Heh.
Ani jedno.
Tak určitěě (btw, já fakt nemám ráda hloupý kluky, kteří tohle říkaj).
Téma tohohle týdne mi nic moc neříká. Dabing vs. titulky? Really?! Ne, vážně... co o tom mám psát? Bude tu milion (možná, že víc) článků o tom, jaký výhody mají titulky (jasný, líp se naučím jazyk, naposlouchám si to, bla bla bla) a jaký výhody má dabing (však víte... dobře se u toho spí), takže si myslím, že psát to znovu je celkem dost bezúčelný.
Navíc, abych řekla pravdu, moc filmy a seriály nesleduju. Ukažte si na mě! A tak jsem to až do teď neměla nejmenší potřebu řešit.
Na takovejch hovadinách přece vůbec nezáleží, ne? A teď bacha - přichází smajlík :)

Víra?

11. listopadu 2013 v 17:59 | Radfordová
Však víte... Bůh. Neděle v kostele, modlitby a odříkání. Sliby, které možná vůbec nechcete plnit a křížek na krku, aby každý viděl, kdo jste.
Nejsem věřící a nikdy mě k tomu ani nikdo nevedl... teda, nejsem příslušník žádného náboženství, stejně jako nevěřím tomu, že někde tam nad námi někdo je a po smrti mě odtáhnou někam do pekla, nebo se mi vymstí pocuchaná karma. Ale věřím. V něco. V někoho.
Oukej. Možná jste uhodli, že tenhle článek bude o trochu vážnější nebo smysluplnější, než ty předchozí. Pravda je taková, že víra jako taková je pro mě a můj život vlastně hrozně důležitá. Je to něco, bez čeho bych nebyla já a myslím, že každý člověk potřebuje něco, v co bude jednoduše a úplně prostě věřit.

Roger Rabbit (povídka)

10. listopadu 2013 v 17:01 | Radfordová


Nic to není. Nic mi nění. Nic se nestalo.
Proč se pořád ještě snažím?
Třesou se mi ruce. Svět mě neslyší. Možná, že jenom nic neříkám.
"Haló? Já jsem pořád ještě tady," usměju se a na tvářích mi hoří slzy. Štěstí. Jakto, že radost tolik bolí? Já jsem pořád ještě tady. Já ještě dýchám. Dýchám?

Dneska (malý blahopřání k narozeninám, který si dotyčnej stejně nepřečte)

9. listopadu 2013 v 10:41 | Radfordová
Fajn. Na dnešek se třepu už skoro týden. A stejně nevím, co říct, co napsat, co cítit a kterou písničku si pustit, abych se mohla usmát a všechno pustit ven. Nadechni se a pust to z hlavy.
Dneska má Harry Radford narozeniny :) (ano, napsala jsem do článku smajlíka... co se se mnou děje?!)
Budu upřímná - je to asi poprvé, co jsem se do něčího hlasu zabouchla už u první písničky, kterou jsem slyšela. A taky asi poprvé, co jsem se fakt rozbrečela, aniž bych znala text, význam, kapelu nebo cokoliv jinýho. Prostě jsem seděla, čučela a brečela. Ten hlas. Ten hlas.