disney songs&crying.

13. října 2017 v 22:08 | R. |  the diary of a fucked up girl.
chtěla jsem ještě něco napsat, než odjedu... kdyby se mnou třeba spadlo letadlo nebo kdybych se utopila v ledovým moři. no, moje načasování není nic moc, vzhledem k tomu, že zítra kolem šesté odjíždím na autobus do vídně, ale tak nějak... ještě se mi nechce jít spát.

zítra odlítám do řecka.

tak nějak se z toho asi dá pochopit, že posledních několik dní bylo dost stresujících. tuším, že dokud si nesednu na prdel v letedle, nepustí mě to. zároveň vím, že během toho jednoho týdne toho ve škole tolik prošvihnu, že pak se z toho nejspíš poseru. ale nechci se tím teď zabývat, prostě budu doufat, že se s tím nějak poperu. třeba alespoň s dostatečnou.


za poslední týden se toho moc nestalo. potkala jsem svýho bývalýho přítele - pokud si chcete počíst, je to rok 2014-2016 - a po dlouhé době jsme spolu mluvili. ne že bychom spolu nemluvili, spíš to nějak vyšumělo, kontakt se ztratil, částečně asi proto, že jsem to tak chtěla. překvapivě mě to hodně posílilo. dodalo mi to určitej nadhled.

když jsem ho viděla, samozřejmě jsem si vzpomněla na všechno to, co jsme spolu zažili. přišlo mi až neuvěřitelný, že s tímhle klukem jsem sdílela úplně všechno, že jsem s ním spávala - v obou smyslech - a že jsem si kvůli němu tolika věcma prošla. ten rozchod samozřejmě bolel, byl postavenej na zradě, nebo alespoň tak jsem to vnímala, a spoustě lží. tehdy, když jsem to skončila, jsem myslela, že to vlastně konec není. a pak se to děsně táhlo ještě několik měsíců. učit se bez sebe žít.

ale teď, když najednou zase seděl naproti mně, mi došlo, že se to dá. můžete se naučit bez někoho žít. i když ho milujete. nebo možná právě proto. zároveň jsem asi poprvé pochopila jeho situaci teprve pár týdnů zpátky. tu bezmoc, odmítnutí, to, že někdo, koho potřebujete, vás opustí. tehdy, když jsem ho v tom nechala samotnýho, jsem věděla, že ho to posílí. a možná to teď posílí zase mě.

každopádně, popovídali jsme si. důvěrně, zároveň opatrně a mile. je to jako se potkat s někým cizím, kdo zná všechny vaše problémy, váš pohled na svět, vaši rodinu, přátele, zvyky. a zároveň, to všechno se mění. já se změnila. bylo vlastně uspokojující vidět, že se to stalo, že ho já, takováhle, překvapuju.

taky jsem si uvědomila, že jedinej lék, kterej fungoval, byl čas. a že je to už skoro dva roky od toho, co jsme se rozešli, už je to možná stejně dlouho, jak dlouho jsme byli spolu... a teprve teď, po té době, můžu říct, že jsme v pořádku, že necítím žádnou zášť, touhu, žárlivost, smutek... cokoliv z těchhle pocitů. je to jen kluk, o kterým toho spoustu vím a mám ho ráda na úrovni, která mi už nikdy neublíží. není tam nic, co by mě mělo bolet.

taky jsem byla po půl roce zase u psycholožky. nejzvláštnější je, kolik věcí si uvědomuju až když tam sedím. zároveň mi to celý přijde podivně nepřirozený, protože... nevím, nějaká jsem. hodně se trápím kvůli věcem, se kterýma nic neudělám. je mi lidí líto. starám se o ně, když to potřebují, řeším jejich problémy víc, než ty svoje, poslouchám je, když mluvím, nehádám se, nikomu nic nevyčítám a vyhejbám se konfliktům. a nevím, jestli s tím chci bojovat, jestli chci něco z toho měnit a bejt tahle ta... sebevědomá, tvrdá, sobecká osoba. všechno z toho zní hrozně fajn, ale... když se o to posledních pár dní snažím, akorát se nasírám zas a znova, dělám snad víc chyb, než předtím. už to, že se nasrat nechám, je blbě. do háje.

nakonec to ale dělám pro sebe, ne? abych se já cítila líp. možná je jediná odpověď vysrat se na všechno, co... everything that doesn't feel right. a za tohle se omlouvám, ale po dnešku, kdy jsem skoro nepromluvila česky, si to prostě dovolím. jak byste to vůbec řekli, hm?

dostala jsem radu. mám být povrchní. řešit, co jím, co nosím, opíjet se a nestarat se o pocity ostatních. neřešit sebe v očích cizích lidí. ale je to těžký. mám kolem sebe lidi, co mi říkaj věci, který nechci slyšet. když si koupím svetr, je tady taky možnost, že budu poslouchat, že je hnusnej pokaždé, když si ho vezmu. a tak nějak... nejsem dost silná, abych to unesla. a zároveň nevím, co s tím mám dělat, protože vím, že by mě to nemělo zajímat, ale nechci to poslouchat. a bránit se je jak kopat do vosího hnízda.

nikdy by mě nenapadlo, že ve svým věku budu řešit takový sračky.

takže... přemýšlím, že si nechám udělat svoje první tetování. sphynxe. a bojím se. a zároveň moc chci. a trochu se bojím, že jednou tohle už nebudu já a všechno to... zmizí. všechen smysl.
 

not surprised at all.

3. října 2017 v 11:39 | R. |  the diary of a fucked up girl.
když pracujete, chodíte do školy a ještě se pokoušíte alespoň o nějakej miniaturní sociální život, píše se blog docela blbě. tak nějak máte pořád o čem mluvit, ale nikdy na to nemáte pořádně čas.

byla jsem v sobotu na koncertě seethera. s tátou. a měl to být jeden z nejlepších večerů mýho života, logicky. ale bylo to... strašný. fakt strašný. a zároveň by se o tom dala napsat nejspíš celá kniha.

dorazili jsme ještě než tam vůbec otevřeli. a dokud jsme nevlezli dovnitř, bylo všechno vlastně relativně v pohodě. můj padesáti letej otec řešil, co si obleče, měsíc dopředu. měl kurva zasranou náušnici, kterou naposledy nosili nejspíš tak šedesátníci v sedmdesátejch letech. celou cestu se snažil působit hrozně... znáte to, prostě jako pohodovej chlápek. neustále se ptal, o čem přemýšlím a snažil se komunikovat a já... nevím, asi jsem si nějak myslela, že to bude v pohodě. chtěla jsem si to myslet.

když jsme se dostali dovnitř, podivoval se snad nad vším. dali jsme si společně jedno pivo. přišel mi mimo, holce u baru správně zaplatil až na třetí pokus. nechtěla jsem se tím zbytečně stresovat, byla jsem fakt přesvědčená, že to bude ok. stáli jsme vzadu a když začala hrát první kapela, chtěla jsem jít dopředu. řekl mi, že mám jít sama, že se tam nechce mačkat. a tak jsem šla, protože... no, tak nějak jsem nečekala, že se tím všechno úplně posere.

potom, mezi první a druhou kapelou, jsem ho nemohla najít. až se mi konečně povedlo, dali jsme si spolu další pivo. ptala jsem se, kolik vypil a tvrdil, že tohle je třetí. říkala jsem si, jo, v pohodě. tři piva nic neudělaj ani mně, a on je o dvacet kilo těžší, to je dobrý. ještě jsem se ho zeptala, jestli by mi o tom nelhal a on, že ne.

nějakou dobu jsem poslouchala, potom jsem si šla zapálit a potkala jsem ho, tak šel se mnou. to už se mu pletl jazyk. ptala jsem se, kolik vypil, tvrdil, že dvě piva. uhýbal pohledem jako malej fracek a smál se. jasně, že jsem se nasrala. chtěla jsem, aby teda byl zbytek večera se mnou a nic dalšího nepil, ale poslal mě do prdele a přímo přede mnou si koupil další pivo. rozbrečela jsem se, kopla jsem do sebe panáka, nějakej kretén na baru se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a já ho poslala do hajzlu. docela fajn.

sedla jsem si venku. a už ani nevím jak, psala jsem si s kryštofem. zeptala jsem se, jestli mu můžu zavolat a on, že určitě. řekla jsem mu, co se děje a on, že jestli pro mě má přijet. nešlo to. nemohla jsem tam otce nechat. a taky jsem ho nemohla vidět. řekla jsem mu, že mi chybí a že ho miluju a jestli jsem udělala něco špatně. nejspíš mi vysvětloval některý věci, ale nebyla jsem asi moc schopná to vnímat. přála jsem si, abych tam takhle mohla sedět a mluvit s ním už napořád, protože... na chvilku to bylo zase v pohodě. chránil mě, jako vždycky.

paradoxně to nebolí. vím, že už spolu nejspíš nebudem. že je to pryč. ale jako člověka... nejsem připravená o něj definitivně přijít. na druhou stranu, chápu o co se snaží.

potom jsem si všimla kolik je hodin a šla jsem dovnitř, protože seether už začal hrát. většinu koncertu jsem probrečela, potom jsem se snažila se uvolnit a užít si to, než skončí. ne úplně úspěšně, no. už jsem tak nějak tušila, co mě čeká po cestě domů, takže...

než to vůbec začalo, domlouvala jsem se s otcem, že až to skončí, sejdeme se venku. takže když dohráli, dala jsem si ještě panáka (na kuráž a taky abych třeba neskočila pod nějakej autobus) a šla jsem ven. nějakou dobu jsem stála sama a kouřila, potom za mnou přišel nějakej kluk a začal se se mnou vybavovat. líbil se mi. ptal se s kým tam jsem a jestli se k nim nechci připojit. já se ho zeptala, jestli někoho má. a jestli se se mnou nechce líbat.

takže jsme se líbali. netuším, jak dlouho. vím jen, že to bylo divně hezký. ještě jsem s ním šla koupit pití. vedl si mě za ruku. řekla jsem mu, jak na hovno mám večer a pak jsme se jen objímali. pak jsem musela jít hledat tátu, protože jsme pomalu museli jít na rozjezd a on se pořád nikde neobjevil. bála jsem se, aby někde neležel. zároveň jsem nechtěla zjistit, že to tak je. nejradši bych v tu chvíli odešla s tím cizím klukem, protože... jo, připadala jsem si s ním docela bezpečně. choval se ke mně hezky.

řekl mi, že půjde mýho tátu najít se mnou a že mi kdyžtak se vším pomůže. naštěstí jsme ho našli vevnitř v klubu, prostě byl jen moc opilej na to, aby si pamatoval, kde se máme sejít. odmítal odejít, dokud nedopije a samozřejmě měl poznámky na to, že tam s někým jsem. jakože... za normálních okolností by mi to přišlo přirozený. ale jak jsem měla vědět, že bude vůbec schopnej chodit? což mimochodem moc nebyl.

s martinem jsme si vyměnili čísla. dokonce jsme si už psali... tak trochu doufám, že se třeba ještě uvidíme.

no, tátu jsem nějak dovedla domů. nebyl moc schopnej stát a chodit rovně, takže celej večer dostal výbornou korunu. ještě jsem si vyslechla, jak jsem vlastně histerická a protivná.

druhej den jsem měla docela kocovinu. odpor k alkoholu zase o něco větší, než byl. ve výsledku mi totiž ani po těch panácích nebylo líp, maximálně to ze mě udělalo zase akorát děvku, co se věší na cizí kluky (i když toho teda nijak nelituju, ale... jde o princip).

nejvíc mě sere ta bezmoc. neudělám vůbec nic. můžu brečet, křičet, prosit, můžu mu i nafackovat, ale neudělá to s ním nic. moje hodnota v jeho očích je nulová. a já jsem na něj závislá.

i'm not starting to see.

29. září 2017 v 23:28 | R. |  the diary of a fucked up girl.
zjišťuju, že věci se opravdu můžou změnit ze dne na den. jen rozhodnutím. jen tím, že řeknete dost. nebo že to řekne někdo jinej.

přemýšlím, jestli se můžu takhle rozhodnout o mejch citech. k němu. říct stop. vymazat všechny písničky, při kterejch mi jeho jméno jen proběhne hlavou. zničit všechno, co nás spojuje. vymazat fotky. vyházet maličkosti, co mě s ním spojujou.

z nějakýho důvodu je mi ta představa pořád strašně nepříjemná. nedokážu to udělat. nedokážu jít a spálit dopis od něj. je to jedinej důkaz, že mě kdy miloval. je to slib, že vždycky bude. prázdná lež, která mě drží na nohou. nedokážu se zbavit toho kousku plechu s jeho jménem a krevní skupinou. protože si slibuju, že až všechny, co doma má, poztrácí, vrátí se sem pro tu malou destičku. až se všechno v jeho životě poztrácí, chci být to místo, kam půjde hledat. nedokážu se zbavit jeho fotek. našich fotek. kapel, co mě naučil poslouchat a songů, co jsou celý jen o něm.

občas si říkám, jak dlouho se dá takhle z dálky někoho milovat. aniž byste ho vyděli. aniž byste s ním promluvili jediný slovo. existujem ve stejným městě, každý ráno se míjíme na stejným nádraží, dvakrát, třikrát denně. předstíráme, že to nikdy nebylo jinak. pořád přemýšlím, kolik času to asi chce, než to vyšumí. jak dlouho budu čekat, než se přestanu zajíkat pokaždý, když někdo z dálky vypadá jako on, když má kluk na sobě uniformu, když ucítím ten parfém, když...

ani jsem tohle už nechtěla řešit. chtěla jsem napsat, že rozhodnout se můžete ze dne na den úplně o čemkoliv. přestat pít. přestat kouřit. přestat bejt kurva. ale ne všechno je takhle snadný. věci, co děláme pasivně, jsou nejtěžší.


no, a kouřit jsem nepřestala. schovávám se do bubliny z kouře každý ráno, když čekám, že se třeba objeví. protože to by klidně mohl. klidně by zrovna mohl jet stejným vlakem, protože... už nevím, kdy kterej den začíná a končí. už nevím vůbec nic.

někdy si přeju, aby to věděl. někdy si říkám, že to musí být vidět na první pohled.

přesto, v srpnu se celej můj život otočil snad vzhůru nohama. přestat pít bylo rozhodnutí, který jsem nevěřila, že dokážu udělat. myslela jsem, že to přijde až někdy... no, až se opiju, ošukám někoho na hajzlech a zjistím, že jsem v tom. deprese jsou zlo. antidepresiva, chuť si ublížit a zabít se a alkohol... nejde to nějak dohromady. žádný lehký drogy pro mě... smutný. ale moje kůže vypadá asi nejlíp za poslední tři roky, jizvy se daj klidně zaměnit za strie, aspoň z dálky. ne, že bych s tím pořád nebojovala. i když poslední dobou přemýšlím spíš víc defenitivně.

měla jsem divně zvrácenej plán. ráno jsem měla bejt doma sama a jet do školy až na devátou a tak nějakou... ten večer, jak jsem ležela v posteli, to všechno zacvaklo do sebe. slova, co bych mu řekla. napsala. jak bych se všem omluvila. oblíkla si černý spodní prádlo a zamčela dveře koupelny. láhev vodky a všechny prášky, co doma mám. teplá vana, levandulová pěna, žiletka a my chemical romance.

potom mi to tak nějak začalo docházet. že by mě někdo musel najít. že by s tím někdo musel žít, že bych třeba mohla neumřít. že by to mohlo strašně bolet. že bych si mohla ten playlist taky rozmyslet, protože už mi není 14, abych umírala u tak emo kapely. že by s tím musel žít on... že se jeho bejvalka zabila a napsala mu jen debilní smsku a že mu kdysi slíbila, že to nikdy neudělá, že už na sebe nikdy nesáhne, že bude všechno dobrý.

občas si řikám, že jsem trapná, ale... většinu toho dělám jen pro něj. aby na mě mohl bejt hrdej, kdyby... kdyby se rozhodl, že... že za to stojím. že moje slepá láska mu stačí ke štěstí.

nic se mi nechce. nechce se mi jet do Řecka, nechce se mi už nikdy nikoho potkávat. nechce se mi jít volit. nechce se mi přemýšlet, jestli si vyberu dobře. všechno je to děsnej, neřešitelnej problém. chtěla bych smět zbytek života prospat. chtěla bych, aby se byl tehdy zastavil čas, v tom postkoitálním spánku, kdy jsem mu ležela v náruči a on musel odejít až ráno.
 


the truth is that i'm a bad person.

17. září 2017 v 17:32 | R. |  the diary of a fucked up girl.
mám v pokoji tmu a zimu... vlastně si takhle nějak představuju, že to bude, až budu konečně bydlet sama. moc líná, aby šla rozstvítit. moc chudá, aby si zapla topení, když přece ještě ani nezačal podzim.

jsem nachlazená, bolí mě hlava a třepe kosa. ale stejně je mi vlastně dobře. mám ráda čistě fyzický potřeby. hlad, žízeň, zimu. je jednoduchý to nějak vyřešit. až komicky snadný.

v pátek u mě byly holky, grilovaly jsme - teda, táta seděl u grilu a my tři u skleničky aperolu, zeleninovýho salátu a červenejch kalhotek, co jsem dostala. dost pofiderní narozeninová oslava. ale ani se necítítm na něco většího, představa takovejch akcí, jaký jsme podnikali dřív, mě spíš děsí. ne, že by mi nechyběl sex nebo šílenosti nebo pocit, že nic jako zítra neexistuje... jen tak nějak vím, že je to celý jen lež. a jsem z nich naprosto vyčerpaná.

byl to docela fajn večer. když teď prakticky nepijem, jsme v náladě po druhý skleničce. připadám si v tom pocitu nesvá. chvilkama je mi to až nepříjemný. a zároveň chci pořád tak nějak víc, stává se to vždycky. táta pil taky a já si v tom stavu připadala ještě nejistěšjí, než obvykle. chodila jsem za ním a ptala se, jestli je všechno v pohodě, a nikdy nevěděla, čemu věřit. nechtělo se mi to řešit a zároveň jsem se bála, že až se v sobotu probudím, bude všechno úplně v hajzlu.

víte, co je na tom nejhorší?

můj život je teď úplně prázdnej. nemám nic. na ničem nezáleží. ale stejně dál pokračuju, pořád o něčem mluvím, aniž bych vůbec věděla o čem. všechno je nepodstatný. nic z toho nemá opravdovej význam. ale musím jít dál. žít. nebo alespoň... nějak přežívat. než to bude lepší, než se stane něco, co mě odsud vytáhne. nemám teď sílu se sama zvednout.

dělá mi dobře psát.

jsem teď v rozpoložení, kdy nedokážu nic číst. hlava mi to prostě nebere. je to trochu blbý, vzhledem k povinné četbě, rozborům a všem těm článkům, co co mám do sociologie a médií. což je vlastně poměrně nová věc - mám mediální výchovu. paradoxně ne s profesorem, co ten předmět založil a vyzná se v něm, ale s nějakým debilem, co žije jako mnich a údajně nemá ani televizi. snažím se to neodsoudit... hodně se snažím. každopádně, na příště máme vymyslet téma, na který by se dalo vést monolog na 3-5 minut... a pořád tak nějak nevím, jaký téma zvolím. možná tam hodím jen tak z hecu homosexualitu, když je teda ten věřící... chci vědět, na čem jsem.

kryštof mi v pátek odpověděl. chtěl vědět, jak se mám. byla jsem na něj hnusná, vlastně ani nevím proč. najednou jsem měla vztek. nešlo se nezeptat, co tak najednou. měl upito. máti hned začala, že nadrženost přece strašně sbližuje, ale... myslím, že ho nezná.

třeba ho to taky bolí.

bojím se, že máma měla možná v jedné věci pravdu. možná je on vážně z nás dvou ten, kdo se snaží to nějak zachránit. nemyslím nás dva. spíš mě. a sebe. možná si dřív než já uvědomil, že to bude vždycky jenom bolet.

movie tips XI.

16. září 2017 v 20:05 | R. |  inspiration.

Učitelka je nový český film, který - a předpokládám, že už jste o tom i zaslechli - dostal nejedno ocenění. pokud čtete můj blog už delší dobu, možná víte, že české filmy nepatří k těm, které vyhledávám (i když upřímně sama nevím, co vlastně vyhledávám nebo ne), nebo o nich minimálně příliš často nepíšu. u tohohle snímku jsem se ale rozhodla udělat vyjímku, protože po dlouhé době můžu říct, že mě nějaký český film doopravdy zaujal, a to nejen po stránce příběhové nebo obsazením, ale hlavně celým provedením. celý děj není nijak složitý, ale zpracování mi přišlo skvělé, originální a poutavé, myšlenka výborná. (ale nedoporučuji, pokud se nechcete rozčílit, já byla vzteklá pořádně.)

Další články


Kam dál