too tired to complain.

Středa v 21:21 | R. |  x.
nevím, jak se to děje, že čas běží tak rychle. moc bych chtěla spoustu věcí stihnout... víc psát, víc číst, víc zase koukat na seriály a filmy, víc tvořit, víc spát celý odpoledne. péct víc dortů, víc času si jen lehnout do vany, víc klidu a motivace... víc všeho. myslím, že ještě nikdy jsem neměla pocit, že život je krátkej. a ani ho nemám. mám jen pocit, že spoustu času vůbec netrávím tak, jak bych chtěla. a taky dost často nevím, kam mizí.

snažím se být co nejproduktivnější. tím myslím - dělat věci, co k něčemu jsou, co mě těší a posunujou někam dál. i když mě často nebaví. doučuju angličtinu a zdá se, že ačkoliv mám minimální snahu, fakt mi to jde. slyším, že mám talent, že je ve mně něco, co ty malý smrady dokáže zaujmout a motivovat. přitom mě to tolik vyčerpává, když mám udržet dvě hodiny jejich pozornost a zároveň nezvyšovat hlas ani nechtít nemožný. pořád slyším, že mám jít učit.

víte, fakt nevím. myslím, že to není to, co chci. jedna věc je učit dětí pár a za slušnou hodinovou mzdu a druhá se kvůli tomu trápit ve škole dalších několik let a pak po zbytek života. vím, že je to možnost, ke který se možná jednou budu muset vrátit, protože ty odvážnější nevyjdou, ale zatím... zatím se s tím nechci smířit. a ani všechna chvála na světě mě nepřesvědčí.

stejně je zvláštní, jak na vás různý okruhy lidí úplně odlišně koukaj. mám kolem sebe tolik lidí, co mě jen neustále podceňují a často ponižují a já musím držet hubu a krok, protože potřebuju známku a jít dál. a pak tolik lidí, co už mě berou a respektujou, i když jsem jen malá holka. a občas ani nestíhám vnímat, kde se zrovna pohybuju.

chtěla jsem toho napsat víc, ale nemám sílu dál být vzhůru. jakože... jak jsem mohla kdy být vzhůru třeba do čtyř do rána? nebo jet v šest s někým autem z akce, když jel do práce? neboj na to ještě pít? nechápu.


 

since you been gone.

13. dubna 2018 v 18:18 | R. |  x.
máš dneska narozeniny. smazala jsem všechen kontakt mezi náma, čístečně i ve snaze na tenhle den zapomenout, ale... poslední čtyři měsíce jako kdybych všechny myšlenky upínala právě k tomuhle dni. k zámince ti třeba popřát, nebo připomenout, že jsem nezapomněla. že jsem se zapomenout snažila... nebo si to aspoň namlouvala. mám dnešní datum vyrytý v hlavě... a taky na tý malý kovový jmenovce schovaný hluboko na dně šuplíku.

tehdy, když jsi ji tady nechal, myslela jsem, že je to omyl. napsal jsi, že teď je moje. a já si říkala... možná ji tady chceš mít schovanou. možná chceš, abych to byla já, ke komu se vrátíš, když ztratíš, kdo jsi. ani nevím, jestli si to ještě pamatuješ. protože já si pamatuju všechny zbytečný detaily, ale nemůžu si vybavit, jaký to bylo, když jsi mě líbal nebo když ses mě dotýkal. nemůžu si vzpomenout, jestli jsem z tebe cítila lásku, kterou cítím teď, když se mě dotýká on. a pak se sama sebe ptám, proč jsem byla tak odhodlaná se pro tebe obětovat, proč jsem tě tolik chtěla zachránit, když jsem nedokázala zachránit ani sebe samotnou.

tolik jsem tě milovala. ještě pořád tě miluju. jsi můj kostlivec ve skříni a vidět tě s jinou mi bere vzduch z plic a zároveň mě to dělá šťastnou, protože doufám... tak moc doufám, že jsi s ní třeba tím, kým ses necítil se mnou. upřímně si přeju, abys s ní byl spokojenej. aby ti tentokrát neublížila, i když mám velkej strach, že se to zase stane. lidi se asi nemění. občas vyjedou ze svejch kolejí, ale nakonec, nakonec se do nich zase pokorně vrátí. ty, ona, i já.

rozhodla jsem se, že ti nepopřeju. že ti nenapíšu ani smsku. a neřeknu ti nic z tohohle. neřeknu ti, že ti přeju jen to nejlepší, že doufám, že jsi šťastnej, že doufám, že ti vyjdou všechny tvoje plány. neřeknu ti, že mi chybíš, i když už si nepamatuju proč, ani jak moc bych s tebou občas chtěla mluvit, jen tak, o ničem, nebo o všech těch strašně zásadních věcech. neřeknu ani o tom, že jsem ti vděčná za tu lekci, protože díky ní dokážu ocenit, když o mě někdo stojí a bojuje, když si je někdo jistej svým zájmem o mě.

a stejně to nedokážu nechat být. zapomenout na tvoje narozeniny. nepoznat tě v davu. necítit zášť a bolest a strach, když na tebe přijde řeč. ještě nejsem ani připravená o tobě přestat mluvit. a zároveň vím, že už mě to nezajímá. nezajímá mě tvoje odpověď na moje přání. a tak ho napíšu sem, hodím ho jen tak do prázdna. nestojím o tvoje díky... nebo cokoliv jinýho.

at ease.

2. dubna 2018 v 20:48 | R. |  x.
svoji dnešní depku jsem vyřešila tak, že jsem se objednala na letošní welcome sun ritual na další tetování... a víte co? dám si ho na ruku. a budu toho za deset let litovat. a je mi to u prdele. nic na světě nemůže bolet tolik, jako rezignace vlastního otce vůči vám, vaší mámě a zbytku světa. nikdy už nic nemůže bolet jako fakt, že se nevyrovnám ani pitomé flašce... a nikdy mě nemůže nic tak moc mrzet.


zvykla jsem si, že pije. že se nezajímá a že pro něj nejsem důležitá. ale nikdy si nezvyknu na to, vidět mámu brečet... myslím, že je to vždycky jako obrovske vykřičník, kterej mi říká, že je to tady. dospělost. když vidíš mámu brečet, když ji utěšuješ, když se ti ztrácí v náruči... je to tady. jsi dospělá a už nikdy nikam neutečeš, už tě nikdo neschová. a jsi sama. a je jen na tobě, jestli se z toho zvládneš neposrat.

občas se sama sebe ptám proč. pořád dokola. proč bych měla, proč bych měla zrovná já z těch všech lidí. kde mám vzít tolik síly, tolik vůle. když se na to on mohl vysrat. a když to všem okolo jde tak jednoduše. proč bych já měla bojovat o ty ostrůvky štěstí, když mezi nima jsou oceány bolesti a beznaděje. a pak samozřejmě vím, že musím. že musím, protože máma mi tohle všechno vybojovala, že si kvůli tomu celý ty roky ničila vlastní život, jen abych já... nevím, měla tyhle ostrůvky a tolik otázek?

chci jen, aby znovu byla šťastná. i kdyby to znamenalo, že mi zmizí ze života a s ní i ta jediná jistota, co mám. zaslouží si být zas volná a žít.

celej minulej týden jsem doma měla Sarah z Řecka a místo školy jsme docházeli na společnej program s ostatníma řekama a taky pár děckama z turecka. řekla bych, že bylo příjemný vymanit se ze stereotypu školy, ale faktem je, že jsem si ho za posledních pár týdnů moc neužila. ale společnej program a neustálý lítání po Brně mě přivedlo na jiný myšlenky a trochu mi zaměstnalo hlavu a tak jsem se alespoň vymanila z věčný paranoii a řešení hovadin. ačkoliv jsem byla fakt vyčerpaná, byla jsem během toho týdne taky fakt spokojená.

tenhle týden jsou to tři měsíce, co jsem s tomem. na jednu stranu to není žádná doba, na druhou mi to přijde neuvěřitelný, protože jsem nečekala, že to vážně bude směřovat tímhle směrem. a jsem za něj neskutečně vděčná. poslední dobou mám pořád strach, že ho ztratím, tak jaksi podvědomě... pořád se mi zdá, že ode mě odchází. skvělý na tom je, že mu o těch snech klidně můžu říct a on mi řekne, že se mu zdaj stejný... a že je mu se mnou dobře. že se nemusím bát. a já jsem šťastná, protože alespoň jedna jediná věc v mým životě funguje. my dva. spolu.

mám pocit, že můj život trochu ztratil priority. ty, který bych měla mít... v mým věku, na škole, na jaké jsem. dost často jsem kvůli tomu děsně nasraná, protože cítím, že sem dost možná vůbec nepatřím. vím, že potřebuju maturu a vejšku a všechny ty papíry o tom, že něco umím. ale nevidím jejich hodnotu. ani těch informací, co do mě den co den cpou. ani smysl všech těch termínů naučenejch nazpaměť. a už vůbec ne těch profesorů, co bez špetky porozumění poníží a zaškatulkujou. takže pak někdy vážně rozumím všem těm, co si radši donesou ten kus papíru s diagnózou... a často mám obrovskou chuť pořídit si ho taky. jen abych měla klid. abych to dál nemusela poslouchat. aby se třeba nároky zmenšily a já nemusela obhajovat svoje marný pokusy. obhajovat cokoliv mě nebaví...

ale neudělám to. nemohla bych. z vlastní hrdosti a proto, že nenávidím tu lítost a ještě víc, když někdo nechápe. nebo má zkreslenou předtavu o tom, čím si procházím. občas si přeju, aby každej kolem mě byl psychiatr a chápal moje posunky. jak nepojmenovatelný to je. jak to jeden kretén může znovu otočit v úplný peklo na zemi.

moct bojovat je na životě možná to nejlepší. nikdy se nenudím. a radost se pak nikdy nemůže omrzet.
 


from sunday afternoon.

27. března 2018 v 23:00 | R. |  x.
měla jsem obrovskou chuť napsat šílenej emoční výlev plnej negativity. pořád ještě ho mám rozepsanej... ještě z rána. a stejně je to legrační, jak občas jdete úplně na kousky spát a stejně na kousky rozervaní se i probouzíte. sedíte a blejete ty hnusný, zbytečný a naprosto neopodstatněný bolístky ven, valej se z vás jak řeka a ne a ne se zastavit. a pak odejdete na rodinej oběd... a po návratu znovu otevřete notebook, přelítnete očima ty řádky. a sami sebe se ptáte proč. proč vlastně tohle všechno. k čemu to je. mně, vám, komukoliv. k čemu to je dobrý, že tu nechutnou černou hmotu vybleju ven, že poleptá další lidi, že ji navždycky zapíšu a uchovám. k čemu to, že pošlu tu odpornou energií dál...?

takže ne. žádný výlevy. žádný řeči o tom, jak jsem zbytečná, hnusná a slabá. protože já i vy, všichni moc dobře víme, že to tak není. stačí se zhluboka nadechnout a trochu zabrat a znovu to dokážu vidět.

dělám věci tak, jak nejlíp dokážu. většinu času, tak dlouho, jak jen na to mám dost síly. a nemůžu bejt perfektní, nemůžu najít v sobě samotné něco, co tam ještě není. musím být trpělivá, musím to nechat růst. musím věřit, že hluboko vevnitř to je a že stejně jako ostatni dobrý věci, i tohle chce svůj čas.

asi musím zapomenout na ideály a asi musím v jejich ztrátě najít víc, než jen bolení. je to pro mě těžký, protože sotva jsem našla představu o tom, kdo jsem a co chci, ze všech stran se na mě valí, že to nedává smysl, že to nejde, že chci příliš. a já vím, že bych se mohla - a možná i měla - zažrat a nepustit, tvrdě si jít za svým, bojovat a chtít dokázat, že to jde, že to zvládnu. a stejně... tohle udělat nechci.

nejsem dost silná, dost samostatná, dost odvážná... nejsem nic z tohohle, abych zatla zuby a šla přes mrtvoly. nechci projít další bolestí za cenu snu, kterej mě dost možná ani nenaplní. protože už to tak bylo mockrát. čím víc něco chcete, tím prázdnější jste, když to najednou máte. a nechci svůj život žít tak, abych na jeho konci mohla říct - hele, říkali, že nemůžu a já to stejně udělala. pro nikoho to nemá hodnotu. ani pro mě.

a tak hledám. asi. něco jinýho, co bych mohla chtít, být... kam směřovat, nebo jestli vůbec někam. jestli má smysl se tím vůbec zabývat, jestli vůbec myslet na zítřky a jestli se prostě nevzdat... všech těch jistot, představ, zajetejch kolejí i přesvědčení, že něco je správný a něco je správný o dost míň. i jakýsi domněnky, že něco mě udělá šťastnou, protože dost možná taky ne. dost možná můžu být šťastná i bez věcí, který mi ke štěstí přijdou nepostradatelný.

nevím, jak se to stane, že se člověk stane vaší součástí. že najednou ucítí, co se ve vás děje a všechno najednou začne být o tolik snadnější a přesto... přesto plný strachu. protože tahle blízkost... je přirozený z ní mít respekt, ne?

občas se nemůžu smířit s tím, že už si to zase bez někoho neumím představit.



love the process.

16. března 2018 v 13:13 | R. |  x.
pro změnu píšu z ordinace... tentokrát už snad naposledy. poslední závěrečná prohlídka, která doufám nemůže dopadnout jinak, než dobře. půl hodiny zpátky mi vytáhli stehy. tím to snad mám za sebou.

největší krizi jsem měla ve středu. měla jsem pocit, jakoby všechny moje prášky ztratily účinnost, jako kdybych se ponořila zpátky do toho pekla a nebylo v mých silách se vrátit zpátky. byla jsem... zbytečná, zničená, bolavá a prázdná. všechno bylo špatně a měla jsem pocit, že to nemůžu napravit. ze všeho nejvíc jsem se chtěla jen izolovat a zmizet, dělat, že vůbec nejsem, že není nic jako venkovní svět.

a Tomáš to zvládnul. mě i můj stav.

nedokážu říct, jak jsem vděčná, že ho mám. že mám to štěstí, že jsem to zrovna já, kdo může s tímhle klukem trávit čas. neustále mám pocit že si to nezasloužím, ale... jo, zasloužím si ho. zasloužím si někoho, kdo se ke mně bude chovat hezky, někoho, kdo mě bude chtít stejně jako já jeho, zasloužím si podporu i lásku i tohle všechno. a on si zase zaslouží mě, protože mu to vrátím, jak nejlíp budu moct. protože jsem pro něj ochotná znovu cítit, znovu začít.

moje podvědomí to pořád ještě zkouší... odehnat ho pryč. vyděsit ho, možná v něm odhalit chyby a slabosti. a potom, když se neobjevují, jsem vnitřně strašně zoufalá. je to takovej nezvyk, bejt chtěná i se vším tím pokrouceným. vidět, že o mně někdo nepochybuje.

je mi líto, že tohle dělám. mrzí mě, že vytvářím komplikace a drama, že vytvářím problémy tam, kde nejsou, ne proto, že on by mě nechtěl, ale protože já samu sebe nechci a pocit, že pro něj musím být jako koule u nohy, je silnější, než cokoliv racionálního. alespoň v tu chvíli. v tu chvíli prostě... prostě nejde popadnout dech. nejde se uklidnit, nejde si říct, že to tak přece není a že nejsem ničí přítěž. vidím jen to, jak jsem hysterická a fakt, že místo trávení času se mnou by mohl dělat cokoliv... stokrát užitečnějšího.

myslím, že nejsem jeden z těch lidí, co hážou flintu do žita. většinu času se rvu jako lev, abych mohla být v pořádku a fungovat, denně dělám tolik, abych byla normální. tohle jsou ty momenty, kdy si uvědomím, že už nemám žádnou moc. že můžu jen čekat, až to přejde, nechat se strhnout a sledovat, jak se všechno bortí. čekat, co zničím a co nechám stát. a často to ani nezvládám pozorovat, úplně se ztrácím. jsem jenom ta propast, nekonečná hloubka vyplněná bolestí, kterou nedokážu k ničemu přiřadit, nijak popsat, jakkoliv zformulovat. topím se a lapám po dechu, celá se převracím naruby, křičím a prosím a... čekám. pořád jen čekám. čekám na to, až mi máma zvedne telefon. čekám, až zabere lék na uklidnění. čekám, až usnu a všechno konečně pomine, čekám až potoky slz vyschnou, protože nemám sílu je zas a znova utírat. čekám, než přejde to nejhorší a až někdo konečně přijde domů, aby mě dal dohromady. čekám na pokyny.

a pak přijde další den. a všechno je to jen vzpomínka, jako kdyby se to ani nestalo mně. nedůležitej moment, zkrat, kterej nic neznamenal. ani pro mě, ani pro ostatní. všechno se vrací do normálu, stačí se jen trochu snažit. nedovolit, aby se to vrátilo, teď, když to mám ve svejch rukou. znovu vidím věci jasně.

člověk se vždycky cítí, jako kdyby začínal znovu od nuly... ale tak to není. jen jsem se zastavila, neotočila jsem se zpátky. potřebovala jsem jen hlubokej nádech, jen chvilku času. ale teď můžu pokračovat dál, tam, kde jsem přestala. nic se nestalo.

Další články


Kam dál