i've got you in all my good night prayers.

Včera v 19:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nesnáším, když přede mnou stojí velký rozhodnutí. ale ještě víc nesnáším, když ho někdo udělá za mě, nebo mi na něj nedá dost času... nesnáším bezmoc. omezenej čas na to, abych řekla, co potřebuju. tak nějak nesnáším celou tuhle situaci. nesnáším, že jsem ho kdy poznala, že jsem ho kdy začala milovat. nesnáším, že můj život bez něj je jedno velký prázdno.

neviděli jsme se se strašně dlouho. a hrozně to bolelo, pořád mi chyběl. občas jsme si napsali, ale to bylo všechno. ve čtvrtek se mě najednou zeptal, jestli půjdeme v neděli do kina. a tak jsme šli. jen tak. nerozuměla jsem. ale chtěla jsem ho alespoň vidět. zase s ním mluvit. třeba ho obejmout.

vyzvedl si mě. chodili jsme po obchodech, zapálili si. řekl že vždycky hrozně chtěl aby se před ním holka převlíkala v kabince. zatáhla jsem ho tam, navlíkla se do krajkovanýho černýho prádla. přitiskla jsem ho na zrcadlo, jak tam mlčky seděl a sledoval mě. všechno to byla sranda. výsměch všemu, co jsem kdy byla. pak jsme šli na ten film, drželi jsme se za ruce a já mu ležela na hrudníku jako dřív. všechno bylo v pohodě. bolelo mě to, ale byla jsem smířená s tím, že je to jen jedna velká předehra k nic neznamenajícímu sexu, kterej nastane až dorazíme ke mně domů.

ale v autě mu volal kamarád. a on že jestli mi teda nevadí, že by se za mnou stavil v pondělí. doopravdy se ptal, jestli mi to nevadí. a najednou to bylo celý špatně. mělo to snad bejt jednoduchý, ne? měli jsme se pobavit, mít sex, sice plnej citů, ale jinak bez významu... a on pak měl odejít a všechno mělo zůstat tak, jak to je. všechno mělo zůstat ničím.

nevydržela jsem to a zeptala se ho už po cestě, jestli to pořád bere jen kamarádsky. jestli je všechno tak, jak to bylo. a on mi na to nedokázal odpověď. a já nedokázala říct, že já ho zpátky nechci, protože by to byla lež. domů jsme dojeli potichu.

zastavil a já chtěla vystoupit. chytil mě za ruku a přitáhl zpátky. líbali jsme se. držel mi obličej v dlaních, hladil ve vlasech, tiskl si mě na hrudník, nedovolil se odtáhnout. a mně tekly slzy. jsem uvězněná v těch dotycích.

"takhle to beru. cítím."

potřebovala jsem jen čas. čas se s tím vyrovnat. přijmout ten risk, připravit se a všechno odpustit, zas a znova, zas a znova obětovat sebe pro něj, pro nás dva. potřebovala jsem jen pár dní... vrátit se pak domů a do jeho náruče.

a on mi napsal, že lepší přece jenom bude zůstat kamarádi.

a já řekla, že už s ním nechci dál mluvit.

a já si přísahala, že je to poslední kapka. ale teď sedím, tečou mi slzy a všechny slova jsou zas a zas jen o něm. a chci pít víno a napsat mu, že se omlouvám. chci, aby tady se mnou byl. jakkoliv, jako kdokoliv.

nevím, co se to děje. a proč. a jak. nevím, proč jsem tak slabá. tak tupá. proč pořád dokola jen odpouštím. proč všechno vždycky jen vede zpátky k němu. nevím, co mám dělat. nevím, jestli kdy zvládnu doopravdy ho ztratit.
 

high on life.

4. července 2017 v 22:08 | R. |  the diary of a fucked up girl.

jsem přesycená. hrozně bych to všechno chtěla dostat ven, ale cítím tak strašnou nechuť, odpor vůči každýmu slovu, který se ke mně dneska dostává. těmhle pocitům nedokážu dát tvar. rozmlátit klávesnici by teď bylo nejvýstižnější.

v sobotu jsem byla každoročně na zahajovací zábavě. a z toho večera si pamatuju jen dost málo detailů... že jsem dvakrát byla na řetízkáči, pak jak jsem se líbala s lely opřená o cizí auto, nějakýho kluka, co do mě lil pití přímo z lahve... a zbytek jako kdyby vůbec neexistoval. v hlavě mám úplný prázdno a ani když o tom někdo mluví a připomíná mi, co jsem dělala, nemůžu si vzpomenout.

každopádně, prý mě táhly domů, nabízela jsem L. sex, moshovali jsme, poblila jsem to všude možně a doma mě museli hodit do ledové vody, abych se vzpamatovala... a ne, nepamatuju si ani to. a jako už tradičně, i tentokrát se mi povedlo uhnat nějakýho frajera, tentokrát ani nevím jak.

ráno mi přišla zpráva, jestli jsem v pohodě. úplně neznámej kluk. a prý jsme se spolu bavili, já brečela, že mám přítele a že chci domů. mmm. hmh. asi by mě to v určité situaci mohlo i pobavit, ale je mi z toho spíš smutno. celý to totiž svědčí jen o tom, že kryštofa pořád miluju a že jsem se neposunula ani o píď a že dokonce i ve stavu, kdy už můj mozek ani nevnímá, vnímám jen to, že nesmím udělat nic, co by mě o něj mohlo připravit. i když tady už není. i když už tady ani nebude. a můj vylitej nefunkční mozek myslel jen na tuhle jednu věc... ačkoliv už ani myslet nemohl.

moc tomu nerozumím, ale tenhle kluk, před kterým jsem ožralá brečela (hah, klasika), mě pozval na rande do kina. a já šla, i když - nebo možná právě proto - že je o osm let starší, než já. a všechno to vypadá snadně. má práci, auto, cvičí, chlastá jen o víkendech, holku nechce jen na sex a asi je dostatečně dobrej člověk na to, aby mě ve stavu, v jakým mě našel, neznásilnil a ještě se staral, jestli jsem přežila. a tak jsme šli. do kina. a na kafe. a bylo to... v pohodě. necítila jsem se nepříjemně nebo tak.

ale probolela jsem noc. i ráno. všechno uvnitř mě je na kousky, všechno se mnou je špatně. na jednu stranu cítím, že je to vlastně správná věc. a že ani nejsem nijak zavázaná k tomu s ním mít něco vážnějšího. ale na druhou... nikoho jinýho nechci. nikoho dalšího nechci. chci kryštofa. chci si s ním psát celej den, chci mu říkat, co zrovna dělám, chci s ním jít do kina a na kafe a řešit hudbu a mít plány. chci mu na rozloučenou dát pusu a nemoct se odtrhnout, chci nepřestat držet jeho ruku, chci ho provokovat, udobřovat se a dělat to na kapotě auta. chci vedle sebe jeho, ne někoho jinýho, ne nějakou náhradu, ne někoho, kdo je pro mě správnej a s kým by to nejspíš fungovat mělo. protože ten kluk není vůbec špatnej, sakra, ale já se nedokážu přinutit mu na konci toho všeho ani dát debilní pusu.

brečela bych. ale nejde to. je tam jen ta obrovská bolest, pocit, že je to všechno pryč a obrovskej strach, že dělám něco hrozně špatně. nechci nikomu ublížit. a nechci bejt znovu takhle ztracená. chci ho zpátky.

bitter? better?

30. června 2017 v 22:05 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dneska jsem poprvé oficiálně pracovala v call centru. nejspíš vrchol mýho zoufalství, vidina bonusů a trocha doufání, že to přece jen umím se slovy. těžko říct, jestli to tak po dnešku ještě cítím... ale měla jsem první prodej. a kdybych směla, povyprávím vám o trvalých následcích úrazu a jak se vyplácí, ale... díky bohu nesmím.

je mi naprosto jasný, že tou prací 90% lidí pohrdá. paradoxně, mně to bylo vždycky jedno. to, že mi někdo něco nabízí a vnucuje, že plýtvá mým časem, že na mě chce jen vydělat. takže jsem neměla problém jít a zkusit to dělat. a dneska, po prvních čtyřech hodinách na lince a jednom úspěšným prodeji, toho nelituju. je to nová zkušenost. zkušenost, která mě možná naučí mluvit víc v klidu, víc přemýšlet o svým projevu, nenechat se rozhodit argumentama, který jsou evidentně stejně stupidní, jako ty moje. je zvláštní umět najednou vyvrátit něco, co mi přišlo jako definitivní pravda. zdá se, že všechno je jen relativní.

každopádně, a to je hlavní, následující dva měsíce to budu jen já a moje práce. práce, kam si to přijdu oddělat, odsedět, odstát a odkecat, a až skončím, budu mít pokoj. celej zbytek dne jen pro sebe. žádný učení. žádný stresy nad tím, co musím ještě dodělat doma, co jsem nepochopila, nestihla, neudělala správně. přijdu domů, hodím si nohy nahoru a nebudu muset nic.

jo a dneska jsem si jen tak odbarvila konečky na blond. teď abych si zkrátila vlasy, protože je mám jako slámu (což ale není moc změna). kupodivu to ale není žádná hrůza.

celý je to zvláštní. všechno je to zpátky. úzkost. nechuť. nevolnost. strach. nervozita tak velká, že dneska se mi třásl hlas. a vím, že je to proto, že teď hodně piju a kašlu na léky a nemám dostatek spánku. vím, že není v pohodě to, že je pátek a je to první den v týdnu, kdy jsem střízlivá. vím, že není v pohodě si místo prášků nalít víno. jen teď nějak... najednou se necítím dobře a nemám motivaci. jednu chvíli jsem se cítila tak skvěle a všechno vypadalo tak dobře, a najednou je to prostě pryč. a já nevím, proč bych to všechno měla dělat, proč bych se měla snažit, teď, když vím, že na ničem z toho nezáleží. nic mi nepřijde doopravdy důležitý. ráno nemám nejmenší důvod vylízt z postele.

nechci, aby mi tolik chyběl. nechci doufat, že mi napíše, že řekne, že mě chce vidět. chci jen jezdit autem a poslouchat fall out boy a nic neřešit, o nic se nestarat.

všechno mě to tolik děsí. pracovat, podepisovat smlouvy, vědět co znamená progresivní plnění. řešit byt, jídlo, výplaty, kolik krabiček cigaret si můžu a nemůžu dovolit a jak je to vlastně nezdravý. ustavičně se snažit o ten zdravej životní styl, o únik od chlastu a zhoubnejch lidí, pozérů, co z běžnejch věcí dělaj svinstvo. žrát veganský ovesný kaše, tofu a do posilovny chodit třikrát tejdně. bejt štíhlá, mít svaly, bejt krásná, namalovaná, ale jen tak, aby se o tom dalo spekulovat.

myslím, že kdybych nebyla tak líná, byla bych skvělej pozér. není to tak těžký. občas něco hnusnýho namaluješ, tak, aby to bylo hodně depresivní. fotky musej bejt rozmazaný, vybledlý. hadry vytahaný, nejlíp ze sekáče, k tomu lakýrky, retro brýle a long. nebo třeba kšiltofku a fialovo zelenou větrovku ve velikost xxl. ponožky nike a černý vansky. kouřit balený cigarety, pít stáčený víno, poslouchat německej rap a vzpomínat, jak super bylo, kdž arctic monkeys nebyli mainstream. somrovat, pít od cizích lidí bez zeptání, číst si uprostřed kroužku lidí nebo všechno přirovnávat k anime, který jste viděli jen vy a váš stejně hustej kámoš.

je to svět, do kterýho chcete i nechcete patřit.

nemyslím to špatně. respektuju to. ale je to jen uniforma jako všechny ostatní. nepotřebujete to, abyste mohli hulit a vysedávat v parku a udržovat si hladinku.

a jsem moc líná hledat v sekáči něco, co nevypadá jako sto let starej hadr na nádobí.

to mi připomíná, už jsem vydělala deset tisíc.
 


lovelorn.

26. června 2017 v 21:16 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nemůžu uvěřit, že všechno jde tak strašně rychle. další rok školy za mnou... a pomalu mi dochází, že začíná jít do tuhýho. deset let ode dneška nejspíš budu mít dostudováno. možná rodinu. teda... doufám. (zároveň ale taky doufám, že ten těhotenskej test, co si budu dělat zítra, vyjde negativně.)

poslední dobou jsem prázdná tak nějak většinu času. postrádám ho a snažím se, aby to tak nebylo. abych tolik neprahla po jeho slovech, dotecích, přítomnosti. aby bylo do té díry po něm co nasypat. zbavím se toho. chce to jen čas.

v sobotu mi úplně cizí kluk četl z dlaně. jedno dítě, dědičná choroba, deprese, dvě životní lásky. můj život skončí prý sebevraždou. a po tom všem, v čem se točím, jak celej svět bez přestání rotuje, najednou se v tomhle ztratila i ta poslední vůle jít dál. protože najednou nevím, jestli ten boj za to stojí. jsem ztracená. zas a znova.

nevím, jak se to stane, že vám najednou už není patnáct. že nemáte koho milovat. že ležíte doma celej den a snažíte se sebrat odvahu a zase jít čůrat na ten pitomej papírek. a nejvíc ze všeho se bojíte, že vyjde pozitivní a vy budete muset řešit, s kým to máte, protože ani nemáte stálýho sexuálního partnera. a na jednu stranu si dokonce přejete bejt v tom, protože by byla jistá šance, že si tak uchováte v životě toho kluka, co tak moc milujete. a zároveň nevíte, co dělat, kdyby náhodou... strach mě drtí.

vždycky jsem myslela, že by to byla tragédie. ale poslední měsíc už je mi úplně jedno, jestli dodělám střední... jakože jasně, že dodělám, ale... k čemu. vždycky jsem hrozně chtěla na vysokou. pořád všem říkám, že chci. pořád slyším, jak tam začne pravej duševní život. ale popravdě jsem prostě jen vyčerpaná. nemám náladu řešit nesmysly. můj problém je ráno vstát z postele, jíst, nekřičet na lidi. můj problém je každodenní boj a že nejsem milovaná a že miluju až moc. nedokážu ani přestat kouřit, nechci mluvit o analýze sebevražd a dělat, že to téma ve mně neprobouzí nevolnost.

myslím, že ještě tak týden zpátky jsem byla v pohodě.

chci mít znovu patnáct. a kluka. a něžnej sex. chci nemuset pracovat. neřešit peníze. nechlastat. jezdit denně deset kilometrů na kole, jen tak. a věřit, že věci budou lepší. že budoucnost je růžová... protože teď dokážu myslet jen na to, že to celý může špatně skončit. protože konce prostě dobrý nebejvaj.

we'll always be together.

22. června 2017 v 21:36 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nikomu jsem neřekla, že jsme spolu spali. spávali. trávili večery. a tak teď tady ležím, sama, a nemám komu psát, jak moc sama jsem. někdy jsou věci pryč skoro ze dne na den, jako kdyby nikdy nebyly. jako kdyby znovu byl srpen rok zpátky a já slyšela jen to nekonečný ticho. bez snahy cokoliv vysvětlit.

tentokrát ani není co.

denně na něj myslim. nevím proč. nevím, odkud to přichází. ale je to tady. ráno, celej den, kdykoliv někdo jede na motorce. ráno ho vyhlížím. a po večerech piju čaj a píšu o něm články. povídám si o tom, jak budeme mít děti. a psa. a ten skvělej život. jak se pro mě vrátí, jak mě miluje. myslim na jeho dopisy a slova a dny, kdy jsem něco znamenala. a cítím hořkost, protože kdo by ji necítil?

ne smutek. ne bolest. ne vztek. ne strach. ne opuštění. jen hořkost. hořkost, se kterou víte, že stejně milovat nepřestanete, odpustíte, utěšíte, obejmete. hořkost nad tím, jak jste pohrdali vším, s čím nejdřív přišel a nad tím, jak jste si během pár měsíců zvykli na fakt, že budete půl roku sama doma čekat a modlit se, aby se vám vrátil domů. v tý zasraný maskáčový bundě. kalhotách. hnusnejch botech. smířila jsem se s tím, že na něj budu den co den čekat. zas a znova.

nejsem si jistá, jestli jsem někdy milovala. jestli miluju jeho. ale asi bych pro něj šla do pekla a zase zpátky.

ale nepíšem si. nevídáme se. nemluvíme. nesdílíme. neexistujem.

mám pocit, že se mi vyhejbá.

ale necítím smutek. ani bolest. ani vztek, ani strach. necítím se sama a nehledám ho ve svejch peřinách. nečekám už vůbec nic. jen... jen jsi mohl víc bojovat. alespoň za naše přítelství, o který jsi prý tolik stál. za ty rána. ty rána mě udržovaly v pohybu.

není to žádná tragédie. nic se vlastně nezměnilo...

zpětně si uvědomuju, že loni touhle dobou jsme se poznali. před rokem to celý začalo, bez pozvání si mi vlezl do života. a teď chceš nejspíš prostě odejít, jako kdyby se nic nestalo, jako kdybys nejspíš nebyl nejlepší a zároveň nejhorší chlap, jakýho jsem poznala. jako kdybys mi celou tu dobu nedával pocit, že mám svoji cenu, pozornost, čas... chci to dál. chci ti dál psát až dokud neusnu. bavit se celý hodiny o ničem. hádat se.

nejhorší na tom je, že jsme se fakt pohádali. úplně zbytečně, o ničem. byla jsem opilá, vzteklá, znuděná. měl si přijít pro ten stan, co mi půjčoval. a nakonec to zrušil. a já se prostě chovala opile, otravně. a z toho všeho jsem mu vyčetla všechno možný, ani nevím, jestli opodstatněně. nějak se mě to ani nedotklo. nenasral mě. nerozbrečel. nic.

včera jsem mu ten stan dala mezi dveřma a ani jsme si nic neřekli.

trochu bych chtěla znovu sedět na zadnim sedadle auto, líbat se a neřešit vůbec nic, jen to, že teď jsme spolu. a zítra budem spolu. a na ničem jiným nesejde.

připadám si hrozně. ani nepotřebuju zpátky ty extra věci. líbat se, řešit sračky, šukat. chci s ním jen mluvit. vědět, co je novýho, jak se mu řídí, co škola, kde pracuje. chci mu jen občas říct, že jsem v pohodě, i když je to lež. chci ho jen občas vidět kouřit. pít. chodit. mluvit. být.

a štve mě, že tohle málo je stejně tak troufale moc.

Další články


Kam dál