moje tipy na vánoční dárky.

30. listopadu 2018 v 20:18 | R. |  inspiration.
čím jsem starší, tím víc se na vánoce vždycky těším. pamatuju si dlouhý období, kdy jsem tenhle svátek vnímala hodně negativně, doma jsme se hádali a mně se chtělo zmizet... a pak přišla dospělost... asi? a vánoce se pro mě staly symbolem klidu, pohody a radosti (koukání na filmy a spousta svařáku). jakkoliv kýčovitě to zní. fakt jsme zjistila, že jaký si to člověk udělá, takový to má.

se stejnou myšlenkou jsem pak začala i pořizovat dárky. ne abych to měla z krku, ale aby to bylo něco, co má smysl... a člověku to udělá radost. věci s hodnotou a myšlenkou, který vás nenapadne někomu potom zase dát nebo je hodit na dno šuplíku.

moje tipy budou taková... směs, řekněme. částečně jsou to věci, který já osobně budu dávat, částečně věci, co bych si přála dostat, nebo je nadělím sama sobě a přijdou mi strašně super, zajímavý a mám potřebu o nich někomu říct. a některý z těch dárků jsou pro mě řešením fakt nepříjemný situace... a dělaj mi tím obrovskou službu. ne, že by vánoce byly o dárcích. ale některý vztah jsou komplikovanější, než jiný.

zároveň jsou to všechno věci cca do pěti stovky, nechtěla jsem sem dávat nic moc drahýho.

  • mramorové podtácky

na tuhle super věc jsem narazila při urputným hledání dárku pro prarodiče. značka: vztah komplikovaný. mám babičku, která nevychází z domu a dědu, kterej všechno zná a všude byl dvakrát. většinu dárků neocení a to ani ze zdvořilosti. a pak je tu ta nepříjemnost s rozvodem, stěhováním a všechny tyhle hnusný věci... takže co s tím?

dlouho jsme nemohla najít nic, co by bylo... neutrální řekněme. nechtěla jsem úplnou blbost, kterou není na co použít, nechtěla jsem za to popravdě řečeno ani utratit moc peněz. a nechtěla jsem nápisy "nejlepší dědeček"... a pak jsem našla přesně tohle. mramorový podtácky. zespodu korek, nahoře mramor a na něm text. sotva jsem to viděla, měla jsem jasno - moji prarodiče totiž pijou kafíčko několikrát denně.

hlavní kouzlo podtácků vidím v tom, že je to něco, co vydrží roky. vybrat si můžete ze spousty motivů (doporučuju vidět naživo), nejsou plastový, prodávají se v krabičkách z kartonu a navíc je to českej výrobek. koupit si je můžete tady.
 

not so hard.

27. listopadu 2018 v 20:37 | R. |  x.
listopad je pro mě pravidelně jedním z nejhorších období celýho roku. je to to období, kdy se ochlazuje, dny tmavnou a všechno tak jaksi umírá. takže se snažím, abych já sama chládla co nejmíň, aby ve mně zůstalo co nejvíc života.

občas bych si přála zpátky svůj starej život. moc mi chybí mít doma vanu. ponořit se do horký vody a brečet a brečet a vědět, že nikdo neuslyší. někdy mi moc chybí soukromí. zdi, do kterejch můžu bušit pěstma jak jen budu chtít. občas mi chybí dveře skříně, který mi sem tam zůstaly v náruči. schody na půdu, terasa, velká kuchyň.

nemám ráda nostalgii. tu strašnou chuť se vrátit a zároveň vědomí, že není kam. že to, co v sobě nosíte, už neexistuje. ani vroucí voda by mě v tom domě nedokázala zahřát.

i když popravdě nevím, jestli existuje vůbec něco, co by mě teď dokázalo zahřát.

snažím se něco napsat už několik týdnů. mám obrovskej blok... nejen v psaní, ale i v čemkoliv, co zahrnuje i jen minimální kreativitu. musím přečíst ještě několik knížek, ale prokousat se kapitolou je pro mě teď nadlidskej výkon. a vím, co to znamená, už to znám, ale popravdě se mi to strašně nechce řešit.

s psycholožkou jsme to řešily... myslím, že minulej týden, ale trochu mi to všechno splývá. že se není čeho bát, že léky mi pomáhaj, nic víc. že problém musím řešit, čím dřív, tím líp. ale nesnáším to. snažit se zformulovat, co se děje. zní to tak nicotně, úplně nepodstatně. zároveň vím, že nesu svůj díl viny, protože se snažím dělat všechno a pak nefunguje vůbec nic, protože nejsem stavěná na tohle množství tlaku. hrozně moc chci klid, ale zároveň ho nesnesu. nedokážu se zastavit, nechci se vůbec přistihnout v těchhle momentech, kdy se zřetelně rýsuje ten hnusnej strašák.

občas se probudím a celá ztuhlá ležím v posteli. a odněkud se bere ten hlas... pořád opakuje, že mě nikdy nikdo nemiloval. a že za to můžu jen a jen já. objevujou se všechny ty momenty, co byly naplněný láskou, a převracej se naruby. najednou je ze všeho jen lež, moje vlastní hloupost. a říkám si... stejně všichni odejdou. a co na tom záleží? kolik z nich jsi milovala ty, když si tady nalejváš čistýho vína? nebo to jen předstíráš?

občas se probudím a napadne mě, že už nikdy ani nikoho milovat nebudu. že nechci. nebo možná nedokážu.

říkám si, proč to vlastně řeším. částečně z provinilosti, částečně se snažím ztratit ten odpor k čemukoliv, co jen připomíná nějakej vztah. nechat lidi přijít a odejít a třeba je prostě vymazat, jako oni vymazali mě. nestarat se. sobecky brát jen to dobrý. proč ne? proč jo? jak může někomu tohle přijít správný?

books 2018 (2/3)

22. listopadu 2018 v 6:50 | R. |  inspiration.
první část najdete tady. příjemné čtení.

7. Hana

Hanu jsem dostala jako dárek od babičky a trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala ji přečíst. nějak jsem měla problém s obálkou a nechutí číst něco, co mi znělo trochu jako další příběh malé holky. ale spletla jsem se. obrovsky. a jakmile jsem začala číst, skoro jsem se nemohla odtrhnout, hltala jsem a ještě několik dní po tom, co jsem knížku zavřela, nedá mi spát. taková je Hana - jedna z těch knížek, z které jsem měla husí kůži, při níž jsem trpěla a přesto, prostě jsem nemohla přestat číst.
abych trochu shrnula o čem Hana je - jedná se v podstatě o příběh tří generací jedné rodiny s velmi nešťastným osudem. všechno začíná vyprávěním Miry, která se téměř ze dne na den stává sirotkem a je nucena žít se svojí tetou Hanou. a právě skrz ni se dostáváme k rodinné historii samotné Hany, její sestry a matky. dodám snad jen, že obdivuju, s jakou lehkostí dokázala Alena Mornštajnová proplést osudy lidí od začátku do konce.

Další články


Kam dál

Reklama