crumbling.

15. ledna 2020 v 20:58 | R. |  x.
nemůžu tomu uvěřit, ale mám za sebou svoje první zkouškový. a měsíc volna před sebou. pořád se s tím ještě vyrovnávám, protože to bylo hodně stresu, hodně informací a stálo mě to spoustu energie, kterou teď zase musím nabrat zpátky. v noci ležím a hlavou se mi valí všechny ty jména, data, události, pojmy... nebo se vzbudím se přemýšlím, jestli se třeba nemohla stát chyba a já to vlastně nezvládla a budu to muset dělat znovu... popravdě jsem nevěřila, že bych všechno mohla zvládnout na první pokus, i když jsem se snažila udělat všechno pro to, aby se mi to povedlo.

celou dobu jsem hlavně viděla ten měsíc, kdy budu mít klid. měsíc bez psaní textů a čtení učebnic a snahy něco pochopit a něco nějak udělat, i když vlastně vůbec netuším, jak má vypadat výsledek. už od půlky prosince jsem potřebovala pauzu... strašně moc. jen chvilku existovat, neřešit žádný hlubší otázky, žádný složitosti... potřebovala jsem se zastavit, jednou se vyspat jak dlouho jenom budu chtít. zase se dívat na seriál nebo číst knížku jen čistě pro to potěšení ze čtení.

taky potřebuju zase najít pevnou půdu pod nohama. celou dobu jsem vlastně držela úplně v pohodě, ale během včerejška jako kdyby to na mě všechno spadlo. najednou jsem strašně nervózní, najednou mám teď strach. už není z čeho, tak se třesu jen proto, že musím napsat, že nakonec nemůžu učit dneska ale až zítra. už to znám.

asi to dneska nebude moc dlouhý... nějak mě to strašně unavuje.

přemýšlím, jak se zase víc vrátit k sobě. teď, když mám na to čas. přijde mi, že je to to, co bych měla udělat. starat se o sebe, číst knížky, poslouchat podcasty, podívat se na všechno, co jsem odložila kvůli škole. začít se zase trochu víc hýbat, než mi začne novej tělák... a taky čistě kvůli pohybu.

tento týden jsem byla u koní s jednou slečnou, co zatím znám jen od vidění, a bylo to tak hrozně příjemný. bylo to skvělý, být zase v lese, v tom tichu, zase kolem sebe mít koně a psy a tu jejich radost, samozřejmost, klid.

bylo to přesně na vánoce, co se se mnou přestala bavit jedna... asi bych mohla říct, že hodně blízká kamarádka. bylo to trochu zvláštní... nebo asi pořád je, protože sama sobě nedokážu říct, jestli mě to mrzí nebo jestli za to někdo může. nejhorší na tom možná je, že je mi to jedno. nebo že je mi to až k smíchu. jak pitomý, dětinský a ubohý mi to vlastně připadá. vzhledem k tomu, že jsem následující týdny trávila učením jsem neměla nejmenší chuť, energii ani čas to jakkoliv řešit. čekala jsem, kdy mě to třeba bodne někde uvnitř... ten známej pocit, když víte, že něco je špatně. nebo kdy mi začne chybět. ale nepřichází to, dokonce ani teď, když mám najednou čas se trápit, nebo si něco začít vyčítat. necítím žádnou vinu.

vím, že nesu svůj podíl viny... racionálně. zároveň bych to nevzala zpátky. nenechám se sebou manipulovat a nevěřím slepě všemu, co mi kdo řekne... vždycky jsem za svýma lidma stála, ale zase si od nich nenechám srát na hlavu, žejo. byla bych ochotná to vyřešit jako dospělej člověk, ale nepotřebuju někoho kdo si akorát stěžuje všem okolo a mně není schopnej říct, v čem je problém.

možná jsem to sama okamžitě utla, až přehnaně rychle. nějakou dobu jsem přemýšlela o tom, že to udělám... už několikrát předtím. to, že to udělala nakonec ona, mi přijde skoro jako znamení, že to tak mělo být.

trochu ze světlejší stránky - tento týden jsme měli s pavlem rok výročí. přijde mi to neuvěřitelný, protože mi přijde, že to strašně uteklo... a zároveň si uvědomuju, jak moc se stal součástí mýho života - za tak krátkou dobu. snažím se být pro něj co nejlepší... říkat mu, že on je to nejlepší pro mě. snažím se zase věřit.
 

the thing with feathers.

24. prosince 2019 v 6:39 | R. |  x.
úplná nostalgie tohle... teda, až na to že mi počítač začal podtrhávat chyby v textu. to se stalo kdy?

přestat psát nebyl úplně můj záměr. párkrát jsem se snažila to rozseknout a zůstalo po tom dost blábolů v rozepsanejch článcích. nevyšlo to. doufám, že dneska to vyjde, protože na tohle myslím poslední dva týdny. dala jsem si to jako úkol. aspoň ještě jeden článek za rok 2019. abyste věděli, že žiju, jsem v pořádku a vlastně docela... docela šťastná. je mi jasný, že tady všichni sedíte a denně doufáte, že něco napíšu - takže, je to tady. dneska je vás šťastnej den.

naposledy jsem psala na začátku září - ještě než jsem začala chodit na vysokou. obecně mi přijde, že co tuhle instituci navštěvuju, můj život se dělí na "před" a "po". je to asi trochu úsměvný. nevím.

nikdy by mě nenapadlo, že tohle je zrovna to, co tolik potřebuju. vysoká. pokud mě znáte, pokud mě nějakou dobu třeba čtete - teda, četli, když jsem ještě sem tam něco psala, možná víte, že nejsem zrovna člověk, co by školu považoval za prioritu. pokud mě neznáte, můžu vám - jako někdo, kdo mě docela zná - říct, že jako student jsem teda vždycky stála dost za hovno. a najednou jsem nastoupila na vysokou. a začala se učit, dělat úkoly, mít přehled a... začalo mě to bavit. a taky jsem dostala strach. najednou tady vždycky visí ta možnost, že to nezvládnu, že nejsem dost chytrá, dost dobrá, že nedělám dost. což mě naplňuje šílenou hysterií a potřebou dělat ještě víc. nepoznávám se.

paradoxně mi to zároveň strašně usnadnilo život. najednou se totiž konečně starám jenom o sebe - řeším jen svoje problémy, mám nějaký plány, nějaký priority. a jsou jen moje, nikdo mi je nemůže vzít, když mu to nedovolím.

zároveň, minulej týden začalo moje úplně první zkouškový. takže jsem se samozřejmě zhroutila, na všechny jsem byla protivná a teď, když mám za sebou čtyři zkoušky a stres polevil, nejspíš budu nemocná, aby se s tím moje tělo nějak vyrovnalo. naplánovala jsem si, co všechno se musím naučit a i když tenhle plán oficiálně začal ve čtvrtek, už jsem čtvrtým dnem ve skluzu. pekla jsem vanilkový rohlíčky.

těším se na vánoce. vím, že nejspíš budu brečet, ale asi se těším i na to. s pavlem začátkem ledna budu už rok a spolu s vánocema se mi nedaří udržet emoce na uzdě, takže... sem tam ležím a jsem tak šťastná, že brečím. peču u něj doma cukroví nebo vařím, nutím ho dívat se na filmy, co považuju za klasiku, i když je nikdo nikdy neviděl a trochu, malinko, krůček po krůčku... si troufám doufat, že už nikdy neodejde.

otec byl tři měsíce v léčebně. v listopadu ho pustili domů. občas se mi zdá, že něco v něm se pohnulo směrem, kam by se to pohnout mělo. jindy se chci zvednout, odejít a už se nikdy nevrátit.

byla jsem nasraná a zničená a pořád to bolí. když si v květnu přivezl miu, starala jsme se o psí mimino a k tomu se učila na maturitu. pak pil a pak na tři měsíce byl pryč a já jí kupovala krmení a snažila se z ní vychovat psa, před kterým lidi nebudou utíkat. pak se vrátil a já si uvědomila, že není moje. nikdy nebude moje. že některý věci nezměním a asi nemá smysl to zas a znova zkoušet. chvilkama to mám chuť prostě zabalit. zase z toho domu odejít a už se tam nevrátit. zároveň toho psa miluju. je těžký neupínat se na představu, že jednou si ji naložím do auta a odvezu a už se nebudu muset starat o to, co jde a co nejde.

ta horší část zkouškovýho mě teprve čeká. dvakrát historie a lingvistika. kdykoliv si na to vzpomenu - takže tak dvakrát za hodinu - mám strašnej pocit, že toho nedělám dost a že nemám šanci to všechno stihnout. což je taky důvod, proč tady sedím v šest ráno že. a zas nic nedělám.

vlastně jsem chtěla hlavně říct, že rok 2019 nebyl špatnej. vidím lidi si stěžovat - tak jako každej rok - ale pro mě to byl dobrej rok. byl to rok, kterej jsem začala a skončila tady v tomhle malým bytě, nemusela se nikam stěhovat a nemusela jsem se bát, co mě čeká až sem přijdu. koho tady najdu nebo nenajdu. na začátku tohohle roku jsem začala chodit s pavlem a byla to jedna z nejlepších věcí, co se mi za dlouhou dobu stala, protože ten kluk... mě zná. ví, že umím být hrozně náladová, protivná, celej den občas probrečet bez zjevnýho důvodu, panikařit a nevědět proč a dělat děsnej bordel kdekoliv, kam vlezu. a stejně tady je. bere mě k sobě domů, mluví o věcech co budou. občas tomu nemůžu věřit, protože všechny ty věci, kterejch se pořád bojím... a ti lidi, co odešli... někde tam pořád jsou, občas se objeví a mám zase strach. ale mluvíme o tom a vždycky je tady prostor si o nich říct. a dřív jsem asi ani nevěděla, že to může být takhle snadný.

taky jsem letos odmaturovala, dostala se na vysokou a odchodila první semestr. ještě na začátku tohohle roku jsem ani jednomu z toho moc nevěřila. byla jsem měsíc v anglii a taky v maďarsku, vídni a teď před vánocema v bratislavě.

nejspíš už do konce roku nic moc nenapíšu, tak jsem vám chtěla popřát hodně síly, trpělivosti, zdraví a co nejvíc radosti do dalšího roku.

day 1: list 10 things that make you really happy.

3. září 2019 v 14:59 | R. |  x.
poslední dobou mi blogování nejde a tak jsem se rozhodla jít tou nejmíň trnitou cestou. budu psát podle takovýho toho klasíckýho writing challenge, protože s tím vám nedojdou témata a taky a se nemusíte nutně zabývat jen tím nepříjemným, což já prostě vždycky musím, když už se tady k tomu posadím. dneska je to deset věcí, co mě dělají šťastnou. ne nutně v tomhle pořadí.

  1. přítel
    poslední vztah mě málem naučil bát se i toho bejt s někým spokojená a šťastná. zas tady byl ten pocit, že žádný bezpečí neexistuje a rána může přijít odkudkoliv. a proto jsem teď tolik vděčná, že můžu být šťastná... znovu. a že mám někoho, kdo mě respektuje se vším tím, co si s sebou vleču a nikdy mi nevyčítá, že jsem unavená, náladová, zjizvená nebo ubrečená. jsem tolik šťastná, že máme všechny ty plány a společný vzpomínky a že slyším věci jako "příští léto", protože už vím, že pro všechny nejsou samozřejmostí.

  2. štěně
    sama bych nikdy nešla a nekoupila si staforda. a většina mejch myšlenek na ni je plná obav, co bude zítra, za týden a za rok. jestli to zvládnu - udržet na uzdě všechnu tu energii, vyhnout se všem těm předsudkům (a to i vlastním)... vychovat z ní spolehlivýho, hodnýho a spokojenýho psa. ale jakkoliv je to občas těžký a o nervy, to zvíře miluju. a dělá mě to fakt strašně šťastnou. každá drobnost, maličkost co se naučí, jak je plná naprosto nevinný radosti a lásky ke každýmu, kdo se rozhodne ji pohladit. na fotce má něco málo přes pět kilo... dneska skoro dvacet.

  3. máma
    moje máma je jedním z těch nejdůlěžitějších lidí v mým životě... a dost možná tím nejdůležitějším vůbec. a málo co mě dělá tolik šťastnou jako fakt, že ji mám.

  4. práce
    už je to nějakou dobu, co jsem tady naposledy psala o práci. po mnoha a mnoha různých pokusech a po spoustě failů jsem zakotvila na nějakou dobu u doučování dětí. a moje práce mě dělá šťastnou. baví mě. a dokonce mě nabíjí energií. spousta lidí mi mockrát říkala spoustu věcí o práci - ať už to bylo pozitivní nebo negativní. ale práce mě nejšťastnější dělá právě teď, když tyhle lidi neposlouchám a dělám to, co mi přijde jako správný. a tenhle pocit si za žádný peníze nekoupím.

  5. cestování
    tohle je asi jasný. komu by to nedělalo radost, když může někam vypadnout a chvilku zapomenout na každodenní starosti. tohle léto mi cestování neuvěřitelně moc dalo a v mnoha ohledech mi otevřelo oči. především potom to, že spoustu věcí doopravdy zvládnu úplně sama a že k tomu nepotřebuju ničí asistenci ani souhlas. cestování je skvělej způsob jak si uvědomit půdu pod nohama. a že ne vždycky je to ta stejná tráva/hlína/kamení.



  6. vysoká
    jsem šťastná hlavně proto, že jsem i přes to, jak moc jsem to posrala, dostala tuhle příležitost. popravdě jsem z toho strašně vyděšená, nervy mám na pochodu a mám šílenej pocit, že to nemám šanci zvládnout, ale zároveň... jsem ráda, že to můžu zkusit. už jenom proto, že vím, že ne každej tuhle příležitost vždycky měl. a taky proto, že pořád úplně nemám pocit, že bych něco uměla. spousta lidí mi říká, že v tomhle mi asi vysoká zas tak nepomůže, ale já si užívám být student a je skvělý, že jím můžu ještě chvilku bejt. a třeba se někam posunout.

  7. klid
    odstěhovat se od otce byla jedna z nejlepších věcí za několik posledních let. cítila jsem to už od začátku a dokonce ještě před samotným stěhováním, ale potřebovala jsem to víc, než snad cokoliv kdykoliv předtím. a myslím že to potřebovala i máma a brácha. klid je něco, bez čeho se prostě dusím. a mít ho se často může zdát tak samozřejmý a skoro nepodstatný. ale je to naprosto nepostradatelnej detail, ta malinká věcička, jejíž absence se na vás může až děsivě podepsat. zpětně vím, že kdybych klid neměla, nejspíš nemám ani maturitu ani o tolik pevnější psychiku a užívám si ho, co nejvíc to jde. věřte mi, že pokud máte místo, kam se můžete vrátit, kde nikdo nekřičí, nikdo vám nenahání strach, nikdo vás neohrožuje, neutlačuje, neničí... kde je tolerance, respekt a osobní prostor, je to obrovský štěstí. a je fajn se nad tím někdy pozastavit a jen tak z toho mít radost.

  8. svoboda
    přichází to částečně s věkem. taky mě to v mnoha ohledech fakt děsí - pamatuju si jednoho našeho profesora, odborníka na filozofii, jak nám o svobodě povídal v souvislosti s osvícenstvím. uvědomila jsem si, že ani tohle nemusí být samozřejmost... zároveň se pořád obracím k minulýmu režimu, což jsme taky hodně řešili během posledního roku a asi to na mně zanechalo určitý stopy. zároveň si často tou svobodou připadám úplně svázaná a přeju si, aby mi někdo řekl, co mám dělat dál. jak mám poznat, co je dobře? a unýst všechnu tu zodpovědnost? hádám že z některejch starejch problémů se ani teď nevymaním.

  9. léto
    léto musím zmínit, protože to pravidelně bývá moje nejšťastnější a nejkrušnější období zároveň. posledních pár let bylo pravidelně spojený s nějakým rozchodem a srdcebolem, ale zároveň se spoustou akcí, sexu, srandy a času s kamarádkama. ale na létu mám nejradši ty nejjednodušší věci - teplo, sluníčko, vodu, dlouhý večery, nahou kůži, ovoce a aperol. letošní léto je nejspíš to nejdelší v mým životě a ještě pár týdnů potrvá - a jsem rozhodnutá si ho až do konce vychutnat.

  10. budoucnost
    v hodně obdobích jsem měla pocit, že nechci vědět, co bude dál. nejen proto, že mě to děsí, ale i proto, že to bude bolet a já to budu muset vydržet. tohle se asi nikdy nezměnilo - vím, že mě pořád čeká spousta věcí, co budou bolet jako čert a není nic na světě, co by mě na to mohlo připravit nebo mi tu situaci ulehčit. zároveň vím, že nemá smysl na ně myslet dopředu, snažit se je vyřešit nebo jim dokonce předejít. jsou věci, co se prostě stanou a asi to tak má být. dlouho jsem kvůli nim měla strach, ale bylo jich už tolik, že nejspíš vím, že ani ty další mě nedokážou položit. život jde dál. a kromě tohohle všeho je v budoucnu taky spousta krásnejch momentů. ještě spousta novejch míst, lidí, naplňujících rozhovorů, mazlení, dětí, dobrýho jídla, oblíbenejch filmů a písniček, dechberoucích knížek, tetování... a těším se na to. a jsem fakt šťastná, že vím, že to za ty horší věci stojí... protože to chvilku trvalo, než jsem to zjistila.

Další články


Kam dál

Reklama