guts.

Včera v 21:26 | R. |  x.
připadám si jaksi na hraně. jako kdyby to všechno bylo jen o snaze najít a udržet balanc. roztahuju ruce a zatínám břicho. dýchám zhluboka, ale přerývavě. dotýkám se věcí, kterejm jsem se snažila vyhnout... za každou cenu. a nedokážu se odvrátit.

možná se jen hrozně snažím najít zas něco dobrýho. možná hrozně moc chci zapomenout na svůj pokřivenej pohled na svět nebo na to, kým jsem většinu času. v sobotu jedu s vojtou ke koním. zapomínám kdo jsem a asi právě proto jsem to zase já. valí se ze mě potoky slov. a jsem plná děsu. ta jistota mě nechává prázdnou, bez křivd, jako kdyby všechen bordel zkusil na chvilku najít svoje místo, ukázat mi, jak se mýlím.

tohle nejsem já. nelíbí se mi to. nastupuju do auta nejlepšího kamaráda kluka, kterýho jsem půl roku neskrývaně zbožňovala. poslouchám, jak mi povídá. ve vzduchu cítím svoji vlastní výčitku a občas se mi jeho věty neskrývaně zarývaj pod kůži. nevím, kde se bere ten pocit, že někoho podvádím, že je to strašně špatně. zároveň... je mi dobře. až moc.

celou dobu nechci a přesto se tam dostáváme. říká mi, jak má zlomený srdíčko, jak nic nechápe, říká tolik hloupejch věcí a mně se trochu zlomyslně chce všechno zlehčovat. ale mluvím měkce, mluvím jako s dítětem, snažím se být... empatická. a teču pomalu a snadno jako med. mám pocit, že moje slova tak musej chutnat, když mi kloužou po rtech, samotnou se šokuju schopností ze sebe dostat něco tak asertivního. a pak mluvíme o tomášovi. a trochu se to ve mně svírá a tak mlčím a... pořád asi čekám, že se pohádáme. trochu se pohádat chci. vyčíst mu, že ho obhajuje, že za ním stojí za každou cenu, že vždycky bude na jeho straně. ale víc než cokoliv to chápu. a vlastně je všechno tak, jak to má být.

tolik mluví. a v ničem z toho není ani kapka jedu. trhá mi to srdce na kousky, skoro mě to dojímá, protože i když moc chci, nejde mi se zlobit. a když pak parkujem vedle tesca, uvědomuju si, že se mi ještě nechce jít domů.

asi nikdy jsem neměla kamaráda. celá ta věc mě neuvěřitelně mate, protože se ke mně chová tak hezky a část mě se chce rozbrečet a obejmout ho, schovat se za hloupej pud. přijdu si kvůli tomu dost směšná, abych byla upřímná. říká mi, jak moc se toho ode mě za tu chvilku naučil, jak si toho váží, že jsem ochotná s ním trávit čas. mám chuť se fyzicky zkroutit, jak nepříjemný mi to je. a zároveň chci říct víc. o vší té bolesti, kterou se snažím matně nakreslit do vzduchu. i o mé vlastní ceně, o tom hnsuným boji, o všem.

čtu jeho články a mám skoro chuť poslat mu ty svoje. umlčet ho. rozpovídat?
 

may the bridges I burn light the way.

Středa v 22:12 | R. |  x.
poslední dobou nemám náladu se čímkoliv zabývat. a o čemkoliv psát. děje se toho kolem mě tolik, že se mi celkem úspěšně daří zapomínat na věci, co si pamatovat nechci. a neřešit, nemyslet. můj stav je až příliš komplikovanej.

nikdy jsem asi v téhle fázi nebyla. tolik hořká, tak zatuhlá a plná zloby. vždycky to byla spíš bolest, smutek a bezmoc, než cokoliv jinýho. a pak se někde objevila síla a já ji ucítila v rukou, jak se napíná, jak roste spolu se vztekem. a nenávidět je skoro stejný jako milovat. udává to váš směr, všechno se točí, pořád ty stejný tváře, jakási intimita, se kterou věnujete každou myšlenku té stejné vzpomínce pohřbené hluboko ve vás. cítím všechno iracionální ve mně, jak to vře. sama sebou ve chvilkách střízlivosti pohrdám, protože tahle urvanost je tolik zbytečná... ale většinu času mě to drží celkem pevně. nemám sílu ani chuť se vymanit. líbí se mi pocit neomylnosti. aspoň na tu chvilku.

když mluvím, leje se ze mě jed. s takovou silou, že to nedokážu zastavit ani zmírnit. litry svinstva, až se mi obrací vnitřnosti, všechno to zuřivě valí hrdlem ven. vím, že je to ta chvíle, kdy se mám probrat. myslím na všechno to zlý. na tisíce přečtenejch slov, na pekla vznikající z tohohle pocitu, že máte neomylnou pravdu, že jste našli lék na bolest. že jste jedinej, kdo chápe, kterým směrem se všechno točí.

chci zpátky světlo. odvahu cítit, žít, bolet i kvést. chci zase umět milovat.

chci vám přát všechno nejlepší. všem. bez rozdílu. chci zapomenout a odpustit, nechat spadnout tu tíhu, nechat ji odplout daleko pryč v proudech slz a úlevy. nenosit ji kolem kolem krku. chci klid. lásku. chci to všechno už nechat být.

možná je potřeba křičet na správný lidi. ve správný chvíle. víc nechat všechno plynout, nebát se toho a všechny okna otevřít dokořán. možná víc plakat a křičet a víc lidem říkat o jizvách, co na vás zanechávaj. možná o něco míň řešit následky a přesto... co to vyřeší? když půjdu a budu řvát, když ukážu slzy a všechno, co to na mně zanechalo? neponesu to dál? a co když ano? co když jen způsobím další tsunami?

hrozně dlouho už ti chci říct, že jsi mi strašně ublížil. ne svým odchodem, ale tím, co se dělo po něm. protože jsem tě milovala, protože jsem ti říkala všechno, co se v mým světě dělo, každou maličkost, všechny myšlenky a pocity, dávala jsem ti i to, co jsi zrovna nechtěl, protože říct to tobě bylo stejně přirozený jako dýchat. milovala jsem tě tak sobecky, jak to jen šlo. poprvé v životě jsem si s tebou připadala fakt šťastná, byl jsi pro mě doma. když jsme spolu poprvý spali v tomhle bytě, poprvé snad za milion let jsem měla pocit, že můžu dýchat, že věci zapadají zpátky na svoje místo. a kdybys mi řekl, ať se s tebou zvednu a jedu na druhej konec světa, šla bych. kdyby ses mi podíval do očí a řekl, že když skočím, budu lítat, věřila bych ti to. myslela jsem, že se na tebe nikdy nezvládnu zlobit. a pak se to nějak stalo a já to věděla, cítila jsem to ve vzduchu, ale pořád... nějak jsem doufala, že to přejde. sama bych nikdy neodešla. pamatuju si, jak jsem ti koupila to tričko, co jsem ti dala ten den, co jsme se rozešli, a doufala jsem, že budeš mít radost. že budeš naštvanej, že jsme ho koupila a že pochopíš, že na tebe myslím. i když jsi pryč, i když celý dny mlčíš. a přesto to tolik nebolelo, když jsi odešel. věděla jsem, že je to pro tebe dobrý a uvědomila jsem si, že tě možná miluju doopravdy. ne jen pro sebe, ne proto, co mi dáváš. že možná záleží i na něčem víc, že ve mně ještě nějaká láska zbyla a že si ji zasloužíš, i když teď jdeš pryč. ulevilo se mi, že budeme oba šťastnější, postupem času. jenže ty jsi zmizel. nikdy jsi neřekl, jak se máš. nikdy jsi tam už nebyl, už nebylo komu říct to, na co se nikdo neptá. pořád se to děje. objevuješ se mi v hlavě při některejch slovech a chci se vrátit a říct ti o tom, proč jsem si vzpomněla. že to bylo tolik krásný, že to mýmu žití dalo smysl, že jsem díky tobě neumřela vší tou bolestí. chci ti říct, jak moc se děsím, jak moc se zlobím, jak moc jsem na tebe naštvaná za to, že mě ani nepozdravíš, protože mám pořád ještě strach. jestli je ti fajn. jestli nepracuješ příliš, jestli se necítíš sám, jestli tě netrápí věci, co tě trápily několikrát do týdne a který jsme řešili po tmě v autě celý hodiny. pořád jsem na ty věci nezapomněla, pořád tam jsou, pořád se občas budím s tím pocitem, že na hrudníku mi leží závaží. a miluju tě. sobecky i jinak. a všechno to, co se stalo, bylo nejspíš milionkrát horší, než tohle, ale přesto nedokážu překousnout, že ses rozhodl radši zapomenout, že mě znáš, že jsem něco znamenala, že jsme spolu něco zažili. nejvíc na tom bolí, že už tě ani milovat nemůžu, že se mi tohle všechno tak moc hnusí. nikdy bych to do tebe neřekla. ale odpouštím ti to. už se nechci zlobit, nechci ten hnus pořád nosit v sobě a denně se ptát, co se stalo. doufám, že jsi šťastnej. přeju ti všechno dobrý, každou maličkost, co si přeješ, výhledy ze všech hor světa, krásný domy a spoustu práce, která tě naplní. jednou ti to třeba i vážně všechno řeknu. napíšu, pošlu.

the intergenerational contact.

28. září 2018 v 19:28 | R. |  x.
občas potřebuju dny, jako je ten dnešní, abych si připomněla, že miluju práci, kterou dělám. ne kvůli penězům a ne kvůli svobodě, kterou mi dává. ale kvůli lidem - těm fajn lidem. dětem, který se těší, že vás uvidí, rodičům, který nemaj v hlavě nasráno, jejich psům, pocitu, že někomu můžete něco předat. baví mě potkávat nový lidi, vidět, že jejich životy fungujou, že jsou šťastní, že jsou na tomhle světě i děti, který se netrápí, který nejsou otrávený a nemají pocit, že za nima chodím jen abych je otravovala.

dneska mi to po dlouhý době bylo připomenuto. vrátila jsem se z práce a mám z toho skvělej pocit, dokonce až radost. dalo mi to energii, chuť pokračovat a zároveň mě to nakoplo ohledně jednoho problému, kterej jsem ještě včera nechtěla řešit. a to je víc než důležitý.

když už tenhle blog mám, rozhodla jsem se dneska s váma tohle sdílet. nejen to, jakou mám práci a jaký problémy to občas přináší - a jak skvělejma věcma je to občas vykompenzovaný. ale taky to, jaký jsou rodiny a děti v nich. protože mi to skoro denně leží na srdci.

v první řadě - nikdy jsem nechtěla být učitelka. a stále na tom trvám, i když jsem vlastně už selhala. moje máma pedagogickou fakultu vystudovala, učí dvacet let a dneska je zástupkyní ředitele. vždycky říkala, že učit je skvělý, že ji to hrozně baví, že má ráda kontakt s dětma a jak je ta práce interaktivní a obohacující. já si dodneška nedokážu představit, že bych šla na základní školu - takovou, jakou si ji pamatuju - a zkoušela tam někoho něco naučit. obdivuju každýho, kdo na to má trpělivost a koule.

přesto se loni něco ve mně zlomilo (myslím, že to byla moje vůle stát na nohou osm hodin v kuse, podávat lidem pizzu a poslouchat, že někdo zase ukradl něco z kasy, takže navíc nedostanu ani korunu). a začala jsem doučovat angličtinu.

prvních několik měsíců jsem doučovala jen jednu holčičku, která byla nadprůměrně chytrá, hodná a ke všemu tomuhle i roztomilá. v téhle době jsem měla pocit, že jsem našla práci snů a že tohle zvládnu dělat od rána do večera. takže jsem neváhala, když přišla nabídka, že budu připravovat tři holčičky na flyers test v jakési anglické školce. a tehdy přišel první střet s realitou.

mít něco naučit jedno dítě a tři děti, v tom je překvapivě velkej rozdíl. nemluvě o tom, jak náročný je udržet jejich pozornost, získat si je na svou stranu a zjistit, co dělat, když zrovna brečí. tohle všechno mi prvního půl roku připadalo naprosto nezvladatelný a nejspíš vlastně jenom proto, že jsem jiný než takhle dobrý zkušenosti neměla. za poslední čtvrt rok jsem se v tomhle směru výrazně posunula.

první velká a strašně užitečná zkušenost byly anglický tábory. tady přesně mi došlo, že všechny děti, co jsem doposud učila, byly naprosto geniální. nejen co se učení a angličtiny týče, ale i věcí sociálních. na táborech jsem zjistila, že dítě ronící slzičky kvůli tomu, že mu něco nejde, je procházka růžovým sadem, oproti klukovi, co vám hodinu v hysterii mlátí rukama kolem sebe, protože tady nechce být a chce hned teď domů. víte, já vždycky tíhnu k tomu, mít takovej ten blbej pocit, že mám nějaký zásady - třeba že dětem nelžu. ale tohle jsou chvíle, na který vás nikdo nepřipraví a obrníte se proti nim asi až časem. nevím.

a pak letos v září přišla tahle možnost doučovat tři sourozence u nás ve městě. což pro mě samozřejmě byla super příležitost, konečně bez dojíždění a navíc paní měla zájem o dvě hodiny v tahu. asi jsem byla až moc nadšená, než abych dopředu přemýšlela o detailech, který mě měly varovat. zaprvné - sourozenci nedělaj dobrotu. a zadruhé, už vůbec ne takhle v domácím prostředí. přesto jsem měla jaksi pocit, že to určitě nebude problém.

ale problém to je. a velkej. ráda bych ještě řekla, že se snažím nikdy nikoho za nic neodsuzovat. spousta věcí, který vidím u dětí a jejich rodičů mi přijde, řekněme, nevyhovující. nepřijde mi třeba v pořádku, aby děti jedly takový množství cukru, jako někdy vidím, nebo aby v osmi letech měly mobil, na kterej já si nevydělám nejspíš tak do třiceti. ale není to moje věc a respektuju to a nevyjadřuju se k tomu. ostatně, co já vím, jaká budu matka já. ale v rodině, kam jsem šla pracovat teď, jsem byla v šoku opravdu hodně. nejen co se týče stravovacích návyků a toho, že kluk není schopen dát na půl hodiny z ruky tablet. ale ohledně výchovy jako takové.

říkala jsem si, že nemám dostatek respektu nebo že si na sebe s dětma potřebujem zvyknout. co se týče angličtiny, nebylo to taky vůbec ideální, protože fungovat dohromady se třema odlišně starejma dětma je prostě něco, s čím mám úplně minimální zkušenost. všechno tohle jsem brala jako otázku nějaký vzájemný spolupráce, poznávání se a hlavně času.

problém je, že jsme se s maminkou evidentně špatně pochopily. ona si představovala, že její děti srovnám do latě, nabuším do nich angličtinu a u toho s nima udělám úkoly do školy, ideálně se všema zároveň, aby je měla z krku. představa hezká, ale děti neumí ani slovíčka, natož celý věty. nepíšou si, jaký mají úkoly a já mám procházet každej sešit a hledat, jestli něco nemají udělat. nemluvě o tom, že ze mě jsou otrávěný, nespolupracují, odporují a co pět minut odbíhají někam pryč.

moje chyba. jasně. to jsem si nejdřív říkala. a tvářila se tak i maminka dětí. ale po včerejším hovoru mi došla trpělivost.

volala jsem paní, že nemůžu přijít, protože jsem nemocná - ano, byla to trochu lež, zas tak na umření nejsem, ale nedokázala jsem si představit, že v tomhle stavu budu muset tohle ještě vydržet. přesto, když jsem jí volala, pořád jsem si říkala, že pokud bude mít o angličtinu zájem, třeba to nějak zvládnu. odpověď na druhé straně mě ale upřímně zaskočila. paní byla nepříjemná, vyčetla mi, že jsme neudělali minule všechny úkoly a navíc i to, že to, co jsme s dětma dělali za pracovní listy a cvičení, bylo úplně k ničemu. a že chodit rozhodně nemám, než vymyslím, jak to teda budu dělat, aby jí to vyhovovalo. a že se domluvíme v pondělí.

nejhorší je, že jsem taková kráva, že jsem nejdřív opravdu chtěla vymýšlet, co s tím budu teda dělat. jakou učebnici jim koupím nebo nevím, jak změním svůj přístup. ale dneska mi to došlo. takhle ne. tohle nemám zapotřebí. v podstatě k tomu stačila moje dnešní hodina - shodou náhod se stejně starým klukem z dost podobnejch poměrů.

došlo mi, že se mnou vlastně ještě nikdo problém neměl. ani děti, ani rodiče. a že není moje povinnost zatnout zuby a vydržet, že můžu prostě odejít. a že nemusím poslouchat, jak mám věcí dělat jinak, protože je jen a jen moje věc, jak je dělám - a že je dělám nejlíp, jak umím. a vlastně se mi fakt ulevilo, když mi došlo, že si můžu vybrat, pro koho budu nebo nebudu pracovat. takže nechci, aby to byl někdo, kdo dělá věci, co jsou mi proti srsti.

sama sebe jsem k tomu musela nejdřív asi trochu ukecat. ale náplní mojí "práce" opravdu není vychovávat něčí děti, starat se o to, aby měly domácí úkoly, prosit je, aby se mnou spolupracovaly nebo jim z rukou brát tablet. nejsem tady, abych někoho k něčemu nutila, nejsem učitelka na základní škole ani jejich rodič. to, co dělám, je, že jim vysvětlím to, čemu nerozumí, procvičím to s nima, dám jim na to třeba jinej pohled a řeknu jim něco navíc. s většinou dětí i komunikuju přímo v jazyce, ale ne pokud vím, že mi nerozumí - nemůžu vysvětlovat domácí úkol, když nedají dohromady ani odpověď na jak se máš. a když to někomu nevyhovuje, proč bych vlastně měla na sílu měnit svůj přístup? je spousta lidí, kteří jsou se mnou spokojení a já jsem zase spokojená s nima, dělají mi radost, vidím výsledky a nabíjí mě to energií. a určitě je i spousta jinejch lidí, co se věnují angličtině a budou téhle rodině vyhovovat víc.

spíš mě mrzí, že u někoho doma to fakt takhle funguje. děcko tráví svůj čas na tabletu, je otrávený úplně ze všeho a má nulovej respekt nejen ke mně, což se ještě pochopit dá, ale i k rodičům. tyhle děti mají všechno, na co si ukážou, ale spokojený nejsou. nudí se, když s nima něco děláte, všechno je trapný. a je to škoda, protože já vidím, že jinde to jde jinak. ale neudělám s tím nic.

Další články


Kam dál

Reklama