in my way, there's you.

Dnes v 18:04 | R. |  the diary of a fucked up girl.

koupila jsem si tohle rádoby saténový tričko a musím se s ním prostě pochlubit, takže mi to prosím odpusťte.

dostala jsem nový antidepresiva - ani nevím, jestli jsem to už zmínila, nebo ne - a konečně je mi dobře. blbě se popisuje, jak velká úleva to je. ne že bych mi bylo nějak skvěle, pořád jsem dost nervózní, ale dokážu ráno vstát, normálně se najíst, existovat a fungovat. a dokonce přes den nespat a být aktivní a být s lidma a smát se a cítit se fajn. a není mi zle. žádný zvracení. žádná bolest břicha. skvělej pocit.

konečně skončilo pololetí. a já nepropadám. sice dost těsně, ale nemám sílu to teď nějak víc řešit. doma se s tím srovnali a nebaví mě se stydět a chtít bejt nejlepší. můj oblíbenej profesor mi dal za jedna a tím jsem si splnila asi největší sen. zkrátka a dobře... vím, že tuhle jedničku jsem si zasloužila víc, než cokoliv jinýho. a že na žádným z těch dalších čísel mi zase tak moc nezáleží. tohle je to, co bych chtěla jednou dělat, to, kam mířím. a stačí mi to.

jsem se sebou teď tak spokojená, až je mi to nepříjemný. hlavně teda proto, že se chovám jako naprostá čůza. a ještě mi to dělá dobře.

s jakubem jde všechno vlastně dobře. chová se ke mně hezky, rozumíme si, máme o čem mluvit. chce se mnou trávit čas a zajímá se. celý mě to hrozně děsí, protože si nejsem jistá. nevím, jestli chci. a měla bych to vědět a měla bych chtít. jenže...

jenže kryštof.

well, včera jsem se chtěla jít podívat na masárnu na den otevřenejch dveří, ale vzhledem ke škole jsem to nestihla, takže jsem skončila v hospodě. večer jsem byla domluvená s V., že mě vyzvedne a vezme mě k nim do hospody. musím říct, že to byl fajn večer. jeho kamarádi jsou fajn a pak, když přišel náš odvoz (jehož jméno se mi úspěšně povedlo zapomenout) bylo to vlastně úplně nejlepší. ten kluk byl zaprvé strašně krásnej a zadruhé fakt vtipnej (spíš měl teda stejně debilní humor jako já). a v kombinaci s pár pivama jsem se fakt dobře bavila. vím, že V. chce víc, než přátelství, ale říkám si, že to třeba půjde udržet. nevidím se s ním. ne teď a ne v budoucnu.

odvezli mě domů a já byla pořád docela opilá. psala jsem si s kryštofem a vylezlo z něj, že je v hospodě asi sto metrů od našeho domu. tak jsem mu napsala, ať přijde a dá mi pusu. a nevím, nemyslela jsem si, že by to vážně udělal. ale napsal, že se za půl hodiny staví. a stavil.

půl hodiny jsme se líbali opření o dveře sousedovic domu a on mi držel obličej v dlaních a já celou dobu bojovala sama se sebou, abych nezačala brečet nebo mu říkat, jak moc ho chci a jak moc pro mě znamená. bylo to... tak přirozený. a tak krátký. nehledě na to, jak hrozně jsem mrzla a jak mě bolely nohy, jak jsem musela stát na špičkách.

potom prostě odešel a teď mi nejspíš zase přestane psát. už ho znám. ani nevím, jestli ho znát chci. ale ve chvíli, kdy stojí přede mnou, nedokážu... myslet.

ani nevíte, jak moc tuhle chybu udělat chci. a jsem kvůli tomu sobecká mrcha, štětka a všechno, čím jsem tolik pohrdala. ale nedokážu se sebrat a začít se chovat správně. nedokážu toho ani litovat.

každopádně, zítra jdu ke kubovi na oběd. a vím, že to bude fajn a příjemný. zatím mu nic nedlužím, ještě nejsem jeho. ještě mám čas, rozhodnout se, co s tím dělat a jak se zachovat. nějak se to vyřeší.
 

it’s killin’ me when you’re away, and i wanna leave, and i wanna stay.

Pondělí v 21:44 | R.

občas fakt děsně chci bejt zase malá. a běhat bosá po zahradě. a běham po zahradě po čtyřech. a vlízt se do toho zatracenýho domku, co mi postavil děda. a narovnat se v něm. a už nikdy nebejt ztracená.

byli jsme venku. držel mě za ruku. líbali jsme se.

nevím proč, ale nemám sílu napsat nic z toho, co mi za posledních několik dní proběhlo hlavou. a připadám si prostě jen strašně prázdně a unaveně a jako zrádce. a nevím co chci, nevím, co smím chtít, nevím, komu vlasttně ubližuju a jak věci vzít zpátky do vlastních rukou. udělala jsem chybu. spoustu chyb. a už ani nevím, co chyba byla a co ne.

celou dobu jsem to strašně chtěla. opít se a přitisknout se k němu. znovu ho ochutnat. možná naposledy, co já vím. a fakt nevím, jak jsem to jakubovi mohla udělat. nevím, jestli se teď nesluší to ukončit. nebo jestli v tom sama ještě chci pokračovat. co mám dělat, když tak zoufale nechci odejít a ztratit a zapomenout?

jednoduše řečeno - bojím se vzdát jistot. a jistota je jakub. ne to, že neodejde. spíš to, že jeho odchod by mi vlastně vůbec neublížil. to, že celá tahle věc je tak bezbolestná, snadná a v klidu.

bojím se se přivázat.

dneska jsem byla u psychiatričky a dostala nový léky. přijde mi to jako totální svinstvo. jsem z toho nešťastná. chtěla bych... chtěla bych spoustu věcí úplně jinak. přestat pít, už nekouřit. nikdy nebrat hormonální antikoncepci. a odprostit se od antidepresiv. vysrat se na tyhle falešný věcí, stavy, kroky. konečně bejt jen já, jaká jsem. nefunkční pro tuhle společnost. motivace na nule.

vím, že je to opět jen otázka času. dva, tři týdny. a léky zaberou. přestane mě bolet žaludek a přestanu zvracet čtyřikrát tejdně. přestanu bejt takhle nervózní. a budu klidně spát. nejhorší je ta brutální únava. a nevím, proč prostě nejdu spát. potřebuju se chvilku litovat. někam se schovat. utopit se v tomhle tichu, klidu, mezi čtyřma stěnama.

jednou si sem koupím bílý skříně a bílej psací stůl. a černou, zbytečně moderní židli.

nevím, jak tohle můžu dělat. možná ho miluju. nedokážu se nějak odtrhnout, nedokážu zapomenout. nedokážu neodpustit. denně si píšeme. pořád myslím na jeho ruku. prostě jsem ho držela za ruku. a to mi nikdo nemohl zakázat. nic na světě.

přemýšlím, jestli dokážu nebejt takováhle kurva. myslela jsem, že je to... nevím. asi trochu jiný, než to doopravdy je. teď mi přijde, že mám problém. a ani nevím, jak o tom mluvit, protože se necítím připravená o tom mluvit. já si uvědomuju, jak moc sebedestruktivní jsem, ale nedokážu s tím přestat.

poslední dobou dost často usnu u rozepsanýho článku a pak ho nikdy nevložím. dneska ne.

just one shot.

11. ledna 2017 v 22:32 | R. |  the diary of a fucked up girl.
posledních několik dní je neuvěřitelně komplikovaných. skoro si říkám, jestli je možný, že ještě někdy budu v klidu a budu se nudit a nevědět co dělat, protože poslední půl rok je šíleně hektickej.

shrňme si, kde se zrovna nacházím... mám kamarádku, se kterou si chci udělat společný tetování. mám matku, která je blázen stejně jako já. a navzájem se spolu neumíme vyrovnat. mám otce alkoholika. sama mám sklony k alkoholismu. jen za posledních pár dní mám přes dvacet novejch jizev. jsem kráva, která brečí na nádraží, protože vlak má zpoždění. mám kluka, kterej je hrozně fajn a posílá mi videa, kde si zpívá. dostávám červený růže. jsem zamilovaná, ale ne do toho, do koho bych měla. mám kamaráda, kterej je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a když s ním ráno jedu šalinou, strašně ho chci líbat. mám ale taky zábrany a mám plán, že budu v pořádku. mám nejspíš srdce na kousky.

nevím, jak se to stalo. sama sebe se ptám... možná kdybych o tom nepsala, možná kdybych o tom neměla komu říct, možná kdybych se tolik nenudila, tohle se neděje? není to jen v mý hlavě?

v pondělí jsem se s Kubou domluvila, že v úterý přijede. měla jsem z toho radost. chce mě vídat, trávit se mnou čas, je na mě hodnej. poslouchá moje žvatlání o seriálech, hudbě, sociologii a pornu a ví o mejch hnusnejch nohách a stejně... se rozhodl to se mnou zkusit. vím, že to bude hezký. už teď je. má krásnej úsměv.

byla jsem se sebou jaksi vnitřně spokojená. a pak mi napsal po celým dni K. a normálně jsme se bavili, jako vždycky. a najednou se zeptal, jestli se nechci zítra vidět. jenom tak. po půl roce. a po líbání na plese. a dvou odmítnutích. a milionu proseb, aby to vyšlo. to jediný, co jsem chtěla udělat, bylo všechno ostatní zrušit a prostě běžet za ním a dělat, že nic jinýho není a už nebude. ale napsala jsem jenom, že zítra nemůžu.

jenže jsem se tomu stejně nevyhla. když jsem šla počkat na Kubu na nádraží, najednou se tam objevil. viděla jsem ho poprvé od toho plesu. a poprvé střízlivá. jen jsem na něj kývla, ale šel rovnou ke mně a trochu se na mě usmál. takže... takovýhle by to nejspíš mohlo být. s ním. bylo mi z toho zle. zavrtěla jsem na něj hlavou a jediný, co jsem mu řekla bylo "pokračuj".

bylo mi to líto. strašně líto. zachovala jsem se jako kráva a kdyby se takhle zachoval on ke mně, bolelo by to. a chovám se jako kráva k Jakubovi, protože jsem hodinu úplně mimo z kluka, na kterým přece už dávno nemá záležet. nemohla jsem ale myslet na nic jinýho. svým způsobem jsem byla fakt vděčná, že jsme se jen líbali a já mohla v klidu přemýšlet. i když to není úplně to, co máte vnitřně řešit, když se s někým líbate...

potom jsem se přes to nějak dostala. omluvila jsem se a rozhodla se nedělat z toho vědu. myslela jsem si, že K. zase nějakou dobu neuvidím. doufala jsem.

a pak tady bylo dnešní ráno. bylo mi blbě a nějakou dobu jsem se dávila na záchodě, takže jsem prostě chtěla jít zase spát. máma do mě ale začala hustit, že v té škole skoro nejsem, jen si vymýšlím a proč nemůže mít aspoň jedno normálně dítě. tak jsem šla. na nádraží jsem zjistila, že vlak má dvacet minut zpoždění. psala jsem lely, protože mi bylo zle, zima a kolem bylo strašně moc lidí. do toho mi máma začala psát omluvný smsky. a už jsem to prostě neudržela a začala tam brečet. naštěstí měl vlak takový zpoždění, že jsem se stihla uklidnit, než přijel.

jela jsem teda školy, že si první hodinu napíšu test a pojedu zase domů. a na schodech potkám Kryštofa. a strašně ho chci objímat, ale vím, že to nejde. a tak spolu jdeme a on žárlí a já ho chci. třesu se a on mi něco povídá a cesta je zoufale krátká. předstírá, že jsem ok, mě vyčerpá za celý ráno asi nejvíc. nechci, aby šel.

po první hodině jsem jela domů. od desíti jsem spala až do čtyř odpoledne, je mi zle a brečím mámě, že ho mám ráda a už nechci. řešíme, jestli mám vředy nebo je za tím vším prostě jen ta věčná deprese. a že mám slabý léky, špatný doktory a malou trpělivost.

jenže už mě to nebaví. chci být v pořádku. chci umět ten problém definitivně vytěsnit.

je tady jedna věc o pozitivním myšlení, kterou vám asi nikdo neřekne. když si řeknete, že nemáte problém a že se žádnýma zbytečnostma nebudete zabývat, může se taky docela dobře stát, že se na vás podepíšou nejen psychicky, ale i fyzicky. zjišťuju totiž pořád dokola, že deprese se asi obesrat nedá. ani když se snažíte dělat, že ji nemáte sebevíc.
 


can't you just disappear?

9. ledna 2017 v 22:02 | R. |  the diary of a fucked up girl.
jsou tu věci, na který se těžce zvyká. teda... zvyknete si hrozně rychle. přirostou k srdci, k rituálům, stanou se z výjmečnosti potřebou. během chvilky. zvyká se na ně těžko, protože vždycky přijde ono váhání. jestli to opravdu chcete.

píšem si. už dvakrát si kvůli mně ráno přivstal, jen aby se mnou mohl půl hodiny být. a najednou je to zpátky. ranní polibky. pokládání hlavy na rameno. říkání si, jakej kdo měl den. cítím se zvláštně. a zvláštně hezky. možná jsem taky až zoufale pasivní, i když co se třeba osobního prostoru týče, moc servítky si neberu. moje signály jsou jasnější, než jak jasno teď mám v hlavě. protože upřímně netuším co chci... a jak... a hlavně koho.

obecně mi vadí, jak se ze sexu na nějakou dobu vždycky stane strašák. ve chvíly, kdy se s někým doopravdy vídáte, poznáváte, trávíte spolu čas a snažíte se nejspíš o něco víc, než jen onen sex. ačkoliv se za to nemám úplně ráda, pro mě je sex docela priorita. taky to tak nebylo vždycky. ale po vztahu s L. se můj pohled na celou tuhle věc kompletně otočil. zjištění, že sex můžu mít i ráda - vážně hodně ráda - pro mě bylo docela šokující.

a teď jsme v předsexový fázi. a já ho chci. jenže ho nechci vyděsit. jenže nechci být za levnou holku. jenže nechci čelit otázce na moje zkušenosti. jenže nechci čelit odpovědi na moji otázku, jaký zkušenosti má on. až moc rychle jsem se naučila se o tomhle nebavit. L. nezajímalo, s kým jsem spala. s kým jsem chodila. koho jsem milovala. nezajímalo ho, jestli miluju jeho. jediný, o co se staral bylo, že jsem teď dočasně jeho. na dobu určitou, ačkoliv ne pevně stanovenou.

vždycky mě hrozně poháněla zvědavost. chtěla jsem vědět, kdo všechno byl přede mnou. teď nevím proč, protože... s citama přijde i žárlivost a tyhle věci. navíc dneska dost rozumím, proč se L. nikdy neptal. věci to mění akorát k horšímu.

pravdou je - a samotnou mě to sere - že čím víckrát se to posralo, tím menší je moje ochota čekat, budovat a poznávat. čím víc někoho znáte, tím víc vám chybí. čím víc investujete, tím hloupěj si pak připadáte. samotnou mě tahle féze psychicky zničené cynické štětky úplně nebaví, ale asi tohle teď potřebuju. a i když jsem teď uzavřenější než kdykoliv předtím a naprosto minimálně ochotná vycházet někomu vstříc, neublížím mu.

myslím, že ještě tak dva týdny zpátky bych básnila, jaká je skvělá a krásná zima, konečně sníh, led... a dva týdny přesně stačily, abych měla opět úplně zničený vlasy, pleť, byla permanentně zmrzlá a prospala tak dvanáct hodin denně. protože jakmile je tma, já nefunguju. a jsem zvědavá, jak tohle dám ještě dva měsíce.

na druhou stranu, rok 2017 se začíná slušně rýsovat. v únoru pojedu na hory s M. a mým strejdou... trošku se obávám, že to bude spíš víkend ve znamení alkoholu a lehkejch drog, než nějakýho lyžování, což mi ale asi zas tak moc nevadí. ti dva pohromadě, to bude... zážitek.

v březnu by se konečně měl rozjet projekt s řeckem a tureckem, ale zatím moc nevím, co přesně se bude připravovat. a klepu jako blázen, aby mě tam doopravdy vzali, protože jinak budu v háji. takže, pokud všechno půjde jak má, někdy v dubnu by sem měli zhruba na týden přijet. a budeme se kolektivně vzdělávat. v hospodě.

nejvíc ale, tak nějak samozřejmě, stojím o to jet k nim. pokud by všechno šlo jak má, mělo by se jet na krétu(!!!!!) někdy v říjnu.

a pak je večer a já ležím a brečím, protože kryštof. protože jedna pitomá otázka na to, jestli se nechci vidět. a plánování věcí, co se nikdy nestanou. a moje šílený, přerostlý city. občas jsou věci hrozně nefér. a správný rozhodnutí děsně bolej.

no hope, no harm.

6. ledna 2017 v 17:00 | R. |  the diary of a fucked up girl.
docela mě překvapilo, když jsem dostala možnost se zachovat... takhle dospěle. co se L. týče. bylo to tak den po tom, co jsem o něm psala, když se mi sám ozval. psal mi, že má zkouškový a tak nemá moc času, ale teď má pár volnejch dnů. a že čeká, až ho budu zase potřebovat.

tyhle věci už mě nejspíš jenom rozesmívaj. nevím. potřebovala jsem ho tolikrát. potřebuju ho svým způsobem pořád. cítila jsem se s ním tak, jak s nikdy s nikým jiným. a strašně ráda bych se k tomu pocitu vrátila. ale on se neptal, jestli nepotřebuju jeho pozornost, jeho ochranu, jeho lásku, jeho oporu nebo prostě jen přítomnost. ptal se, jestli ho nepotřebuju ve svý posteli.

svým způsobem bylo děsně uspokojující mu konečně říct ne... a cítit to tak. jedinej jeho projev něhy byl, že mi napsal, že mě nechce vidět brečet. jenže jeho důvody jsou nejspíš čistě sobecký.

ve středu jsem byla po x měsících čekání na fyzioterapii. nevím, do jaké míry jsem o tom mluvila nebo nemluvila, ale už někdy od října strašně často trpím nevolností... s tím, že těhotná nejsem a žádný jiný vysvětlení není tak jaksi dostatečný. takže jsem si říkala, že by to třeba mohlo být od páteře, protože záda mě bolej už delší dobu dost často v nich pociťuju tlak.

úplně jsem nečekala postup, kterej nastal. doktorka na mě byla šíleně příkrá, což na moji lehkou fóbii z lidí a komunikace s nimi nebylo úplně to pravý ořechový, neustále mi připomínala, že se jí mám dívat do očí a neodpustila si otázku, proč se jí tak bojím. možná proto, že je na mě moc rychlá? možná proto, že se budu muset vysvlíct a uvidí moje jizvy? možná proto, že se prostě bojím všech?

řekla mi, že je na mně vidět, že jsem nešťastná a že bych měla zvážit změnu psychiatra. že neví, na co čekám. a že moje problémy jsou jednoznačně zakořeněný právě tady. bolelo to a měla pravdu. a moje máma jí ten způsob, kterým mi to řekla, nemůže odpustit. já jsem naštvaná jen a jen na sebe.

potom mi prohlížela záda, zbavila mě asi čtyř bloků a napsala mi rehabilitace. což bylo všechno děsně fajn, dokud jsem včera nepřišla domů, záda mě nezačaly děsně bolet, nerozjela se mi šílená migréna a až do dneška je mi snad stokrát hůř než kdykoliv předtím... a v podstatě nevím, co dělat, jestli je to normální nebo to znamená, že je něco blbě a jestli to přejde samo, nebo tomu budu muset pomoct. a jsem nasraná, protože jsem prošvihla boží přednášku a místo večerního opíjení se budu sedět doma.

včera jsem s jakubem jela ráno. přemýšlela jsem, jak rychle by se dalo znovu zvyknout na ranní polibky. na držení za ruce. povídala jsem mu o chemii a šli jsme koupit krabičák, kterej jsem potřebovala do laborek. za celou dobu jsme se ani jednou nelíbali a když jsme se měli rozloučit přišlo mi to hrozně líto. připadám si pořád dokola jako malá holka, kdykoliv stojím před někým stojím na špičkách a žadoním o jeden okamžik navíc. aspoň jeden. miluj mě. miluj mě. miluj.

ze všeho nejvíc mi bylo líto, že jsem s ním dneska těch patnáct minut strávit nemohla.

zítra se asi uvidíme.

Další články


Kam dál