stuck in the sound.

12. února 2019 v 7:18 | R. |  x.
občas mám děsnej strach. tak nějak vím, že všichni občas máme děsnej strach... ale já mám děsnej strach ze sebe. a není před ním kam utéct. utéct prostě není možnost. a asi to je dobrý na charakter, co já vím. ale někdy mě už ani nebaví bejt odvážná.

nikdy jsem opravdovou mánii nezažila. jen její záblesky, viděla jsem její poprsky, co si občas našly cestu skrz tu věčnou tmu. milionkrát jsem si říkala, proč nemůžu mít aspoň ty světlý momenty, když už musím žít v tom pekle. a občas se sama sebe ptám, jestli jen nejsem neschopná cokoliv rozpoznat. ale když je ráno jako je tohle a já nemůžu spát, protože se mi do celýho těla žene elektrickej proud, vím, že to nebylo nic víc, než jen další zoufalej pokus... možná se tam dostat... možná prostě, nevím, skončit?

občas stejně musím přemýšlet, jak moc nemocná vlastně jsem. nebo nejsem. potřebuju některej z těch léků doopravdy? jaká je cena za snesitelnost? kolik jsem ochotná dát?

vím, že všechno.

a dokola a dokola mě to děsí. potřebuju to napsat, někomu to říct. když najednou není taková, jaká bývá vždycky, když ležím a nemůžu spát a chce se mi křičet a běhat. snažím se v tom najít něco známýho, ale je to cizí a nikdo kromě mě to nevidí ani necítí. dvanáct hodin spánku denně se mění na šest a pro mě je to strašně málo. ale unavená nejsem. zatím.

fakt dlouho jsem nebyla zamilovaná. a nejvíc mě na tom sere, že nemám tušení, jestli moje hlava jen čekala na správnou hladinku serotoninu nebo... je vlastně nebo? a co se tak rychle stalo? sama nevím, jak můžete ještě o víkendu spát s někým, koho vidíte poprvé, a necítit vůbec nic, a o pár dní pozděj celou noc nespat kvůli jedné puse. všechno ve mně je jak lavina.

všechno to znám. to je na tom nejhorší. svým způsobem tím pohrdám a vlastně se mi to vůbec nehodí. ale stejně vedle něj hrozně ráda usínám...

vždycky se tolik chci poučit ze svejch minulejch chyb, ale stejně vím, že už teď by mi to zlomilo srdce, kdyby mi zmizel ze života. vím, že by mě to nezabilo. že bych zase vstala a šla dál. ale přistihla jsem se, jak doufám, že půjde za mnou do brna... sama sobě jsem tím k smíchu, ale vlastně... vlastně se vůbec nechci vzdát.

jinak většinu času trávím prací a školou. být zaneprázdněná mi dělá dobře, protože život vypadá, jako kdyby měl smysl. pokud nic víc, tak alespoň vím, jakej pocit je pro mě důležitej. pohyb. smysl. říkám si, že je to teprve začátek, ten hnusnej těžkej start, o kterým jednou budu mluvit a říkat, že jen stačilo ho překonat a pak všechno bylo... snadný. všechno tohle čistě praktický dělám možná jen ze setrvačnosti. občas strašně chci všechno zrušit a jít domů, celej den být v pyžamu a psát, brečet a celá se vykoupat ve vlastní krvi. úplně zapomenout, že je svět venku. rozdělat papíry a barvy a zašpinit podlahu, číst starý deníky a vybrečet oceán.

jenže jak potom druhej den ráno vstanete a jdete žít normální život? ještě to neumím.
 

the 13.

26. ledna 2019 v 17:56 | R. |  x.
jakkoliv moc se snažím, nedaří se mi nic napsat. vzniklo několik marnejch pokusů a ty, který za něco stály, se mi nepovedlo uložit. takže... pokud se mi to nepovede tady a teď - v kavárně nad hrnkem kafe, při čekání, který přišlo naprosto neočekávaně a neplánovaně - tak už dost možná nikdy. co já vím. záleží na tom, jestli ještě existuju? jestli existuje tohle místo?

zrovna dneska jsem s mámou řešila, jak mi psychický zdraví bere veškerou kreativitu. spolu s depresí a bolestí si léky berou i tu zoufalou potřebu vyřvat do světa, jak mi je a jak mi není. na druhou stranu je to možná jen výmluva, protože bylo několik probdělejch nocí i dost pocitu, že uvnitř umírám. no a... záleží na tom?

mám pocit, že si ze mě osud, Bůh nebo vesmír... nevím, jak pojmenovat tu sílu, co hejbe tímhle světem, ani jestli na ni věřím... zkrátka že si ze mě někdo dělá srandu. je to už třetí leden, kterej mi doslova pod nohy vrhá kluka, co mi bere dech a nechává mě zapomenout, jak zklamaná už jsem byla. a už zase se nedokážu postavit nutkavý potřebě, tý nádherný naivní představě, že tentokrát... tektokrát to třeba bude jinak. třeba neodejde, třeba mě nezraní jeho odchod, třeba všechno konečně bude fungovat. z předchozích dvou let taky vím, že s příchodem léta odchází i on, nechává mě plnou zmatku a bez všech těch hodnot, představ a plánů, co jsem tak dlouho hledala.

ale můžu dělat víc, než doufat, že tentokrát... tentokrát prostě ne?

ještě na začátku ledna jsem dokázala za jeden den spát s dvěma klukama. vrátil se mi do života jakub a já s ním začala novej rok. ačkoliv jsem neviděla důvod, stejně jsem s ním spala. moje máma tomu říká výměna tělesnýho tepla... já tomu neříkám nijak. netoužila jsem. ani po polibcích ani po fyzickým uspokojení.

druhej byl ten kluk z ghany. exotickej typ. jakkoliv nechci bejt rasistická, nejspíš to bylo to, co mě na něm lákalo nejvíc. odlišnost a to, že můžu konečně mluvit anglicky. psali jsme si dost dlouho a zdálo se mi, že mi rozumí. z toho setkání jsem byla zklamaná. nikdy jsem se necítila tolik otrávená někým, kdo mě tak očividně chtěl. nejvíc zklamaná jsem byla ale ze sebe, protože jsem se nechala udolat. radši jsem to vzdala...

potkali jsme se 13. a já to nejspíš věděla už po pěti minutách. líbil se mi jeho nos a že se mi dívá do očí, když se mnou mluví. mluvil a mluvil a mluvil a mně se nechtělo odcházet. pořád jsem čekala na tu pusu, až do posledního momentu jsem doufala, že se odváží. a pak jsem si ji vzala sama, protože jsem nemohla ještě dýl čekat. třeba se ani nedočkat. tu noc jsem nespala, protože jsem tolik necítila už tak hrozně dlouho. svíral se mi žaludek. celej další den jsem se bála, že se mi rozjela mánie.

tak teď čekám. samozřejmost věcí mě okouzluje.

books 2018 (3/3)

4. ledna 2019 v 22:31 | R. |  inspiration.

13. Spalovač mrtvol

Fuks mi něčím hrozně imponuje. částečně je to schopnost psát, částečně to, jak měl nelehkej život, částečně i něco, co nedokážu úplně pojmenovat. každopádně, spalovač je jedna z těch knížek, co se tak jaksi vleče, nic moc se neděje a přesto - cítíte ten var. a drží vás to neustále v neklidu, protože víte, že se něco má stát, ale zároveň nahlížíte pod povrch a sami nedokážete úplně odhadnout kdy nebo jak. na spalovači se mi hrozně líbí ta hororovost a samozřejmost spojená v jedno. absurdita a smrt ve vedlejší roli, přítomná úplně všude, až si na ni vlastně zvyknete. myslím, že zobrazit ty myšlenkový pochody vraha je těžký hlavně proto, že nic se neděje ze dne na den a v onu chvíli už ani nepácháte zločin. jednáte klidně, protože jednáte správně, intuitivně. dostávám se až moc daleko za něco, o čem to asi vůbec není, ale tohle mám u knížek hrozně ráda. každopádně doporučuju a pokud nejste na čtení, i film je skvělej. krásně dotažený do extrému.

Další články


Kam dál

Reklama