sinking in.

Pátek v 16:27 | R. |  x.
byla jsem teď týden na vodě... vzhledem k tomu, jak vnitřně zničená jsem odjížděla se asi ani moc nedivím, jak zničená se i vracím. chtěla jsem bejt statečná a snažila jsem se o to celou tu dobu, ale ten poslední večer mě sežvýkal a vyplivnul v takovým stavu, že prostě není v mejch silách se teď postavit zpátky na nohy.

kolektivní sporty a akce mě prostě děsí. být s lidma celej den i celou noc mi nedělá dobře. tím spíš když pijou nebo když jsou to moje kamarádky schopný mě často totálně ponížit. jsem asi ve fázi, kdy toho hodně zvládnu, ale některý věci prostě ne. občas mi vlastní hlava připomene, že ještě pořád jsem nemocná.

potřebuju hodně spát. tím spíš když jsem celej den mezi lidma a hodně fyzicky aktivní. a ve stanu se nevyspim. i když jdu spát brzo, prostě to nejde. byly to jen tři noci, ale pro mě to bylo děsně náročný. každou noc se děcka ožrali a dělali bordel, což je asi tak nějak normální, ale já to nedávám. sere mě ten podvědomej strach, co se může stát a ranní únava. ztratilo to pro mě smysl. ale vždycky jsem si dala víno, lehce, abych aspoň líp spala. včera i trochu rumu a šla jsem spát někdy v deset, úplně hotová.

M. mě uprostřed noci vzbudila, brečela a zvracela. povídala klasicky milion příběhu, který mě v tu chvíli akorát srali. pak na mě třídní vyjela, že za to můžu já a že se o ni mám postarat a já už to prostě nenesla. křičela jsem a jo, byla jsem hodně hnusná. byla jsem z ní tak strašně znechucená, nechtěla jsem ji ani vidět. hodila jsem ji do stanu ke klukům a šla jsem zase spát.

třídní mě vzbudila o něco pozděj a pak znovu holky, když šly spát. křičely jsme na sebe a já pak nemohla usnout. ráno jsem nemohla vstát a nakonec jsem zkoušela zvracet, neúspěšně. celej den se mi chce umřít.

jedinej světlej bod v celý mojí budoucnosti je Tomáš. a prázdniny začínající za dva týdny... i když ani na to se už vlastně moc netěším. všechny plány bych teď nejradši zrušila a dělala celý dva měsíce, že jsem mrtvá. nebo klidně už napořád.

musím si asi zajít za doktorkou a zkusit se nějak dospěle tomuhle všemu postavit. nechat si vytrhnout poslední osmičku. smířit se s tím, že to sama neunesu.
 

crumbled.

8. června 2018 v 9:48 | R. |  x.
můj stav během posledních pár dní by se dal použít jako přesná ilustrace toho, čemu se říká deprese. ta dlouhotrvající, nenápadná a rozežírající vnitřnosti. není to pláč, nejsou to nový řezný rány ani hysterie. je to klid a bezmoc. čtrnáct hodin spánku, hlava tak těžká, že se zdá nemožný ji zvednout z polštáře, nechutenství. nemůžete číst, nemůžete psát, nemůžete ani koukat na film nebo udělat cokoliv užitečnýho, protože to prostě... prostě nejde.

píšu a ruce mám jak dva hadrový panáky. sama jsem tím děsně znechucená, jako kdyby nic na světě nemělo smysl - samozřejmě kromě mluvení o depresi, protože ta naplňuje celou mou existenci od shora dolů. mám strach a děsně mě to sere, protože co dvě slova se zaseknu a jen zírám.

otec na mě včera řval. seděla jsem a usmívala se. jeho vztek rostl a já měla chuť se smát a smát a pak přijít blíž a plivnout mu do obličeje, vysmát se jeho bytí, podtrhnout jeho zbytečnost. události posledních měsíců ve mně nechaly vyrůst nenávist, kterou nejsem vůbec schopná unést. nechci ji a nevím co s tím. nevím, jak ji nechat jít, protože nevím, jak se někomu takovýmu odpouští. všechna ta zloba a agrese jsou tolik zbytečný a přesto... kam je dát? co s nima? co mám dělat, když není na koho křičet, když není po kom házet věci, když nemůžu jít a rozškrábat mu kůži - poprvé konečně i cizí a ne jen svoji. občas mám strach, že ještě chvilku a budu ho muset zabít. a pak se tomu musím smát, protože to bych přece nezvládla.

potřebuju tomáše. zastavit čas a dělat, že jsme to už navždycky jen my dva, moje postel v tom novým bytě, bílá skříň, lahev vína a yellow submarine. chce se mi křičet.

včera mi napsal kryštof. poprvé od 24. prosince. že mi to sluší a jak se mám.

nedokážu popsat svoje pocity. i když vlastně nic jinýho nedělám... měla jsem strach a věděla, že to nemám dělat. asi jsem neměla vůbec reagovat, ale jak...? a najednou jsme si psali od dvou do jedenácti večer a zpětně se cítím děsně pitomá, protože celou dobu jsem z toho měla až dětinskou radost. a pak jsme se pohádali a mně to došlo. nemůžu ho mít v životě, protože vždycky přijde tenhle bod, kdy mě poleje ta hořkost a kdy mu - i když už dávno ne naplno - řeknu, že ho miluju a on mi řekne, že miluje ji. a že je to karma, za to, jak se ke mně choval.

nevěřím na karmu. myslím, že nic z tohohle jsem si nezasloužila, že jsem neudělala nic, abych si tímhle musela projít... a že ani nikdy nebude nic, co tuhle bolest vezme zpátky a vyváží ji. život je takovej, jakej si ho uděláme.

už ho nechci zpátky ve svým životě. nechci ho vídat a nechci si s ním psát. nechci bejt bolavá jen proto, že je on, jen proto, že bych pro něj chtěla to nejlepší a že mu to nemůžu dát a že nemůžu ani udělat nic, aby to dostal. nezaslouží si mě. a já si nezasloužím bejt na druhým místě. už nechci znovu bojovat za každou společnou chvilku a nechci ho milovat z dálky a modlit se, aby byl v pořádku. nechci ho. nechci ho znát a nechci se starat o to, jak se cítí. nechci moct dávat a přijímat jen když to zrovna chce on.

občas mám strach, že nic z tohohle není skutečný. že jsem tomáše nikdy nepotkala. že nemám možnost mu napsat a všechno mu říct, že se nemůžu schovat v jeho autě, že mi neřekne jak se měl. mám strach, že zmizí ze dne na den a ve mně zůstane jen prázdná díra. mám strach, že se nikdy nedostanu přes kryštofa a on se mnou nikdy nebude šťastnej.

ale já fakt bojuju.

manic.

2. června 2018 v 7:03 | R. |  x.
děje se toho ve mně - a kolem mě - tolik, že o tom nestíhám ani přemýšlet, ani psát. ale teď je sobota ráno, už před sedmou peču perník a vůbec nemůžu spát, protože srdce mi buší podobně, jako po čtvrtý sérii dřepů. což teď mimochodem už zase můžu dělat a mám pocit, že je to jediná chvíle, kdy fakt zvládnu nemyslet.

všechno je hektický. ve středu jsem se mnou jel tomáš vyzvednout postel, kterou jsem našla přes bazar, ve čtvrtek jsme spolu byli v divadle a já poznala jeho babičku. máma dostala klíče od bytu a s tomem jsme včera jeli do ikei koupit postel pro mě. odpoledne jsme potom to všechno a ještě navíc můj pracovní stůl a matraci naložili k němu do auta a odvezli na byt a já ho poprvé viděla. je to šílený, protože jsou to... nevím, prostě jen dva prázdný pokoje a v nich moje máma. a taky její otázky, na který se bojím odpověď i sama sobě. jenže copak to můžu nezvládnout?

a tak jsme to všechno odnosili dovnitř a já myslela, že mi láskou praskne srdce pokaždé, když jsem se na tomáše podívala. mám pořád strach, že to není pravda. že jsem si všechno tohle vymyslela. tak neskutečně moc to pro mě znamená. a dokážu myslet jen na to, jak se ráno vzbudím a leží vedle mě a na to, jak stojí s mojí mámou v koupelně a řeší odtíkání odpadu a svět je na chvilku jak má bejt.

asi za hodinu pak přijel nějakej mámin kamarád pomoct nám s pár věcma a já přísahám, že jsem se skoro zamilovala. teda, ne jako... partnersky. spíš tak... lidsky? tím způsobem, kdy moc moc chcete, aby tenhle chlap vzal vaši mámu někam na večeři. pomohl mi dát dohromady jednu postel a částečně asi i sebe samotnou. šla jsem pro pečivo a nemohla se přestat smát.

a večer jsem pak nemohla přestat brečet. bylo to jako kdyby se něco konečně uvolnilo a já byla prostě jen... tak moc vděčná, dojatá a plná té úlevy, že je to fakt tady, že se to děje. všechno do sebe zapadá.

a teď nemůžu spát. strašně moc se mi toho hodí hlavou... tohle všechno. a rozhovory o mojí nenávisti k otci, plány co dál, potřeba rychle běžet zpátky a znovu se přesvědčit, že je to skutečný.

ani nevím, co víc napsat. je toho strašně moc, ale teď se trochu točím v kruzích a na nic jinýho nedokážu pořádně myslet. chci jen co nejdřív odejít z tohohle domu, vlízt si do nový postele a konečně sledovat, jak to ze mě všechno padá. částečně vím, že až ten moment přijde, bude to bolet. strašně moc. je ve mně tolik křivdy, strachu a bolesti, že to nemůže zmizet přes noc. ale jsem otevřená tomu procesu hojení. asi se na něj i teším. budu hodně spát, jíst a milovat se.
 


ain't it fun?

23. května 2018 v 21:48 | R. |  x.
všeho je tak šíleně moc. alespoň ale můžu říct, že všechno se obrací k lepšímu. teda, alespoň to tak vnímám a dělám všechno proto, abych si to dál mohla myslet.

našli jsme byteček jen kousek od mojí posilovny, co má dva pokoje a přijatelnej měsíční nájem. zaplatili jsme kauci a dva dny zpátky dostali plánek místa, z kterýho se teď budeme snažit udělat domov. a tak hledám skříně, kterýma bych mohla z jedné místnosti udělat alespoň dočasně dvě, postele, který jsou v naší cenový kategorii a taky dělám všechno proto, abych dál zůstala silná. zkouším nemyslet na detaily a zatlačit někam pryč otázky, co si občas chtě nechtě kladu.

byla jsem tajně u babičky, abych jim řekla celej příběh tak, jak jim ho máma neřekne. pila jsem tam červený a mluvila o svý depresi, jedla chlebíčky a přijala pomoc. za pár dní po návratu jsem tuhle návštěvu mámě stejně přiznala a v tu chvíli se mi asi ulevilo od všech těch myšlenek. alespoň půlka mojí rodiny je teď na dobré cestě - komunikujeme, respektujeme svoje pocity, potřeby a rozhodnutí. máma si našla právníka. otec taky. tvrdil že nás chce podpořit, ale pro něj to evidentně znamená platit alimenty a pro mě no, pro mě vyplatit peníze za náš dům. chci se soudit a po pár rozhovorech s mámou je to na dobré cestě. momentálně bych asi udělala všechno pro to, abych dostala alespoň naše peníze zpátky. roky vám nikdo nevrátí.

s otcem nemluvím. hnusí se mi a zároveň je mi k smíchu. nechci být negativní a tak se obrňuju humorem a zkouším dál žít. nevím, co jinýho dělat, nebo jak to dělat líp.

týden zpátky mi zase trhali zub. tentokrát jsem už ani neměla energii to nějak víc vnímat, zdálo se mi až zbytečný plýtvat energií. odvezla mě tam kamarádka a šlo to rychle. tentokrát se mi nevrtali v žádné kosti ani nic nešili a tak byla bolest o dost snesitelnější - nebo, jak mi každej tvrdí, jsem si na to prostě už zvykla. pozitivní ale je, že už mi zbývá jen jedna osmička a tu si plánuju nechat vytrhnout někdy během června, abych už v létě měla definitivně pokoj.

co se léta týče, vlastně nevím, jaký z toho mám pocity. už mám domluvenou práci na dva týdny jako lektorka na anglickejch táborech. další dva týdny jsou v jednání s tím, že alespoň pár dní v nich snad taky dostanu. svým způsobem jsem fakt ráda, že to tak dopadlo a opět si mě práce našla v podstatě sama, aniž bych se musela nějak zvlášť snažit, ale jsem zároveň dost vyděšená. jedna věc je učit angličtinu tři hodiny týdně, druhá to dělat celej den v kuse a s čtyřnásobným množstvím dětí. uklidňuje mě jen to, že tady nehrozí setkání s žádným ambiciózním rodičem.

taky s kamarádkama plánujeme výlet do švédska... autem. je to přesně jedna z těch šílenejch věcí, co jsem vždycky chtěla udělat. zároveň se pořád bojím, že to zase skončí jen u plánování, i když to zatím vypadá dost vážně. držte mi palce.

říkám si, že je to trochu paradoxní, ale jsem teď doopravdy šťastná. i přes to jak na hovno to je doma, i přes vidinu stěhování, i přes trhání zubů, zodpovědnost a 150 mg olwexyi každej den - nebo možná právě díky tomu. jsem strašně šťastná s tomášem a během dne mám krátký momentky, kdy si na něco vzpomenu a mám pocit, že samým štěstím se snad zalknu. poprvé mám s někým pocit, že všechno je vyrovnaný - moje city k němu a jeho city ke mně, naše snaha i chuť v tom dál pokračovat a jeden o druhýho usilovat. občas si říkám, jak mi mohlo někdy stačit něco míň a zároveň... jsem ráda, že to přišlo až teď, až když jsem na to byla sama vnitřně připravená.

illusion.

12. května 2018 v 16:21 | R. |  x.
včera ráno jsem si po dlouhé době jen tak sama zapálila. střízlivá. a necítila jsem se ani o trochu líp, ani o malinko klidnější nebo míň ztracená. bylo mi blbě a žaludek se mi houpal ještě zbytek dopoledne.

včera ráno máma našla otce na seznamce. nenapsal o sobě nic, co bych o něm napsala já. ačkoliv nikdo by o něm asi nemohl mluvit tak krutě... to jen já. ale nenapsal ani pravdu... ani cokoliv, co se pravdě alespoň podobá. je to zvláštní, protože nemám strach z kohokoliv, kdo by mi jako potencionální macecha mohl vejít do života. jen cítím obrovskou lítost, že dost možná se taková žena vážně najde. že naletí na prázdný kecy a lži o tom, jak se rád prochází a že miluje knížky.

napsala bych o něm, že je slaboch. prázdná schránka, sobecká kovová koule u nohy, stroj na prachy, parazit v mým domově. napsala bych, že je původcem mejch jizev a prořvanejch nocí. napsala bych, že je nevyléčitelnej alkoholik, že je obyčejnej krypl, co vyměnil svoji dceru za flašku piva. že není schopen milovat. že ničí životy. a že si nezaslouží nic, než samotu.

asi měl večer rande. je mi jí líto. jsme tak hloupý... my ženský. kolik ze sebe obětujeme pro tyhle zbytečný existence, kolik emocí a času, jen protože máme strach, že samy nejsme úplný. dáváme jim život a domov, dáváme sebe a všechno co máme. necháváme je brát a trhat se na kusy.

nene. nedovolím mu to. nebudu se dívat, jak namotává nějakou, která se rozhodla znovu uvěřit. nebudu mlčet. už ne.

eliška včera měla dvacet. to kulatý číslo a budoucnost mě děsí. taky mě děsí, jak je nešťastná a že jí nemůžu nijak pomoct. včera jsme byli s tomem v divadle a pak jsme seděli tři hodiny venku v parku a já sledovala, jak se moje asi nejlepší kamarádka trápí... snaží netrápit? zjišťuju zas a znova, jak nepatřím do tohohle světa, co jsem si kolem sebe vytvořila. jak všechen alkohol ztratil smysl, jak cigarety přestaly vonět a sladký lži přestaly lákat.

jedu tajně k babičce. máma o tom neví a já ani nevím, co vlastně tajím. není na tom nic špatnýho. jenže kdybych teď řekla, že tam jedu, mámě bude jasný proč. nechci, aby si myslela, že o ní mluvím za jejími zády, ale nejspíš se přesně tohle chystám udělat. ale babička si zaslouží vysvětlení a pohled z jinýho úhlu. zaslouží si slyšet pravdu. a možná mámě i mně a bráchovi může pomoct. třeba aspoň finančně.

nechci bejt dospělá. jediný dobrý na tom je, že můžu pracovat, cestovat a celá se potetovat.

hrozně ráda bych se teď prostě zabývala jen povrchníma věcma. nechat si ostříhat vlasy a změnit barvu. koupit si něco na sebe. něco jen tak pro radost. jen chodit cvičit, vařit a dělat, že na ničem dalším nezáleží.

Další články


Kam dál