roaming.

Sobota v 13:42 | R. |  the diary of a fucked up girl.
je to děsný, ale s L. jsem zažila nejspíš neopakovatelnej pocit jistoty, důvěry, zažila jsem vnitřní krásu, přitažlivost, bezchybnost a sebelásku. když se vrací s nabídkama tohohle všeho je chuť se rozběhnout zpátky tak hrozně silná, až se za to stydím. stydím se, protože mám přítele. stydím se, protože mi ublížil. protože si ze mě jen bral, ale já bych se nejradši nechala obírat dál.

jen se vlastně zuby nehty držím v týhle bezpečný zóně. a dělám, že se ze mě nestala děsná svině.

kryštof mě svým způsobem pořád stresuje. je to celý postavený na tom, že půl roku zpátky mě ze dne na den opustil úplně bez vysvětlení a pro mě bez zjevnýho důvodu. a teď pořád jen čekám, že se to stane znovu. že ho zase ze dne na den ztratím. a nebude nic, co s tím budu moct udělat.


snažím se se ovládat a tohle neřešit, nezabývat se tím, dát mu prostor a čas a být... v klidu. jen to pro mě není úplně přirozený. vnitřně se se sebou pořád peru, abych nevyšilovala, pořád mu nepsala a pořád se nesnažila být u něj. protože to je to, co chci. být pořád s ním. což je paradoxně to, co by to mezi náma nejspíš nejvíc posralo. takže mu dávám čas. zase. pořád a pořád dokola.

po tom, co jsem u něj minulej víkend spala, se tenhle týden nějak... přestal ozývat. samozřejmě mi na zprávy odpovídal a normálně se mnou komunikoval, ale sám od sebe se do ničeho nepouštěl. v úterý jsem navrhla, že se uvidíme, ale nakonec to kvůli škole zrušil. a já zůstala šíleně nejistá, frustrovaná a šílená z pocitu, že ho tenhle týden prostě neuvidím. vypadalo to, že se ani nemá k tomu navrhnout jinej den, kdy se uvidíme. a tak automaticky přišel strach, že mě už chtít vidět nebude.

ve čtvrtek se naštěstí ozval a tak jsem konečně mohla být s ním. někdy je to celý zvláštní, trochu to občas nedávám. záleží mi na něm. až moc.

každopádně, nakonec to bylo fajn. uklidnila jsem se a tak. málem se mu protlačila až pod kůži.

včera měla lely maturitní ples a tak jsme samozřejmě všechny šly, protože to kamarádky dělaj. už dopředu mi bylo trochu jasný, jak to dopadne - všechny tyhle akce, co maj bejt tak strašně super totiž vždycky dopadnou úplně příšerně, někdo se sesype, někdo se pohádá a někdo se opije tak, že se s ním nedá normálně fungovat. z toho důvodu jsem byla dost opatrná ohledně celýho toho nadšení a plánovaní.

ples jako takovej byl docela fajn - až překvapivě fajn. většina učitelů se až ostudně opila, včetně mojí třídní, a abych se přiznala, měla jsem taky docela dost. such překvapení. všechno bylo celkem fajn, dokud se přítel lely nezhulil a ona nezačala vyšilovat, protože "je to školní akce" a "hned vedle kouří zástupce ředitele". abych se přiznala, jejího přítele úplně nemusím, takže jsem byla lehce nasraná a měla jsem chuť mu něco říct, ale nechtěla jsem dělat vlny.

no, a pak matka lely zjistila, že lely má pořezanou ruku. (moc zábavná historka - co uděláte když vás váš kluk zmlátí? ne, nerozejdete se s ním. radši se pořežete a budete ho litovat, že se chudáček cítí špatně...) samozřejmě je to strašná drama queen, takže s lely přestala komunikovat, pak jí řekla, jak je ublížená a jak tím lely zraňuje celou rodinu a o půl desáté se oba její rodiče sbalili a odjeli. takže jasně, lely se sesypala. úžasný.

faktem je, že tohle všechno mám potřebu řešit, snažit se nějak pomoct nebo alespoň podpořit. ale prostě to nebylo v mejch silách. a tak jsem pila. a tancovala. a tancovala bosky, dokud jsem nešlápla na střep. a pak jsem si udělala tak milion fotek s lidma, co ani pořádně neznám, urážela se s pár učitelama a míchala všemožný druhy alkoholu podle toho, kdo co zrovna pil. ale! za celou dobu jsem vlastně neudělala žádnej průser. žádný osahávání se, líbání, zvracení, hádky nebo pláč. byla jsem dokonale spokojená.

potom jsem volala kryštofovi jen abych mu řekla celou story o tom, co se všechno posralo a že ho mám ráda. chtěla jsem být s ním a tancovat a držet se za ruce a být trapnej pár. fakt jsem tak moc chtěla. a byla jsem šťastná, že ho slyším, protože zněl útulně. i když mi pak chyběl ještě víc.

asi půjdu běhat. znáte to, když hrozně chcete začít, ale bojíte se, že jakmile se odhodláte, vůbec to nezvládnete? no, tak tohle je přesně ono. mám tak prokouřený plíce, že nejspíš uběhnu tak dva metry a pak si někde lehnu a potichu umřu.
 

movie tips IX.

Středa v 16:30 | R. |  inspiration.

hot girls wanted je dokument zaměřující se na problematiku mládeže a pornografie. v poměrně krátkém časovém úseku (ani ne čtvrt roku) zachycuje příběh Tressy a dalších začínajících pornohereček ve věku od 18 do asi 25 let. jak moc šokující dokument je nebo není poměrně rapidně záleží na pohledu a informovanosti diváka - věřím tomu, že pro většinu mladých lidí sledujících porno to může být šokující, pokud ale jste určitým způsobem informovaní, nebo vás alespoň opustila naivita, asi pro vás většina záležitostí, které film ukazuje, nebude překvapením. pro mě osobně ne až tak překvapivé informace, hodnotu vidím spíš v ukázání nestability téhle profese.

can't stop falling.

20. února 2017 v 18:10 | R. |  the diary of a fucked up girl.
včera jsem napsala celej článek, vydala ho a... blog měl nejspíš jinej názor, protože z mýho hodinovýho vylejvání srdíčka zůstaly jen dva první odstavce. tak doufám, že tentokrát už třeba - po týdnu - něco konečně dotáhnu do konce.

nevím, do jaké míry se vlastně chci nebo nechci zabývat negativním a únavným. můj život se teď vlastně dostal do fáze, kdy mi nic nechybí a jsem doopravdy šťastná. spokojená. nic mi nechybí. pravdou ale je, že některý tyhle změny jsou na mě strašně rychlý a po psychický stránce občas nezvládám. i radost a euforie je asi určitým způsobem druh tlaku... a výsledkem je úzkost, nervozita a všeobecný šílenství. jsem teď lehce manická, pokud to mám nějak shrnout.

minulý úterý jsem si ho poprvé přivedla domů - poprvé od léta. nepřekvapovalo mě, že to ve mně vyvolalo vlnu strachu a pochyb, ale jo... bylo to jiný. i když v mnohým stejný. ve čtvrtek pak přišel první záchvěv mojí důvěry, i když asi dost zbytečně. snažila jsem se to přejít, ale asi to prostě neumím. předstírat, že jsem ok, mi prostě moc nejde.

problém je v tom, že má tendenci mi - z legrace - dávat na jevo, jak mě nepotřebuje a dělat, jako že ho být se mnou vlastně štve. a když je to do určité míry, jsem schopná na tu hru přistoupit. ale pravdou je, že jsem pořád ještě úzkostlivá sebenenávistná kráva a šíleně se bojím, že za každou tou poznámkou je trocha pravdy. a někdy to dojde až k hranici, přes kterou se nezvládám dostat.

v pátek jsme pak byli v hospodě s jeho kamarádama. a prý jsem udělala dobrej dojem(!!). obecně to byl jeden z nejpříjemnějších večerů za poslední dobu, ačkoliv jsem z toho měla ze začátku dost obavy. ale v tomhle je úžasnej. až na to, že se se mnou hádá o penězích. ne že bych se nějak feministicky snažila za sebe všechno platit, ale nevidím důvod, proč bych nemohla někdy pozvat já jeho.

ze soboty na neděli jsem u něj byla přes noc. bylo to přesně to, co jsem potřebovala. film, sex, sprcha a spousta tulení. spát jsme šli už kolem půl deváté, ale do desíti jsme se zvládli objímat a milovat. celou noc si mě pak držel, jako kdyby se bál, že mu někam odejdu.

už ráno si do mě párkrát rýpnul, že se nevyspal, ale když potom večer napsal, že je kvůli mně unavenej, prostě se to nějak nahromadilo a nebyla jsem schopná to v sobě ovládnout. částečně určitě proto, že jsem si zapomněla už druhým dnem vzít prášky. takže úzkost, smutek, omluvy, potřeba jít do útoku a všechny tyhle sračky. v podstatě mám dost štěstí, že všechno tohle bere dost sportovně a nenechá se tím moc rozhodit, protože kdyby jo, nejspíš by to celý bylo ještě komplikovanější.

nejhorší je, že 95% času jsem schopná vidět nesmyslnost toho všeho, jak hloupý, zbytečný a úplně nelogický to všechno je, ale v tu chvíli... v tu chvíli nemůžu dýchat, myslet a ovládat se. a trvá třeba hodinu, než to nějak přejde. a další půl hodiny chození a kouření, než jsem úplně v klidu.

vím, že je to všechno jen otázka času. než si na sebe zvyknem, než se poznáme, než mu začnu trochu víc věřit.

jinak jsem teď až podezřele slušná a zodpovědná. piju jen jednou týdně. učím se. čtu. mám vztah. skoro se těším, až to všechno řeknu psycholožce, u které jsem mimochodem snad od novýho roku nebyla. zároveň potřebuju slyšet, že můj neklid je normální, že moje nedůvěra není nijak neobvyklá vzhledem k předchozím údálostem a že nedělám nic špatně. všichni mi radí, ať se nestresuju, ale nikdo neřekne jak. potřebuju slyšet něco trochu víc.
 


forever feels like home.

13. února 2017 v 21:33 | R. |  the diary of a fucked up girl.
neřekla bych, jak moc mi může chybět během čtyř dní, ale... this shit is getting serious. a já jsem za to fakt ráda, ne že ne. jen bych s ním byla pořád, pořád s ním mluvila, pořád na něj myslela. jsem zamilovaná. šíleně.

pořád si na to tak nějak zvykám. je to hloupý, ale jsem teď - kvůli němu - fakt šťastná. a je to zvláštní, už dost pozapomenutej pocit. je prostě... ten pravej. fakt že jo. do háje, doopravdy je.

od pátku jsem byla na horách a vrátila jsem se až dneska, pár hodin zpátky. samozřejmě to znamená, že mám spoustu práce do školy, že bych si měla zase dát dohromady život a všechny tyhle nepříjemnosti. což se mi fakt nechce po prochlastaným víkendu a spoustě flákání. nechci biologii. prosím.

ale stejně si radši jdu dát půl hodiny cvičení, vanu, pizzu a jako sladkou tečku jeho. i když teda ne zdaleka tak doslova, jak bych chtěla. procházíme se, pak mě vezme na čaj a je to... opravdový. jsem ve fázi, že líbat se s ním mě dostává do varu během dvou minut a nevzít si ho je ta nejtěžší věc na světě. jasně, že se mi to neděje poprvé, ale ta síla toho všeho mě nepřestává překvapovat.

chtěla jsem přesně tohle, tak hrozně dlouho. celou dobu mi to přišlo tak správný, samozřejmý. že on je můj člověk, se ktrým můžu mluvit hodiny o ničem, komu můžu všechno říct, ke kterýmu se můžu schovat. a za kterýho budu bojovat jak nejlíp umím, pro kterýho tady vždycky budu. že je to prostě on, že s ním chci dlouhodobě plánovat, koho nechci nikdy ztratit, koho chci ve svým životě už vždycky, nehledě na to, v jaké roli. a najednou to prostě všechno zapadá a funguje. je tady. vodí si mě za ruku a já z něj nejsem ani trochu nervózní a nikdy se nemůžu dočkat až ho uvidím. mluví o mně jako o někom, kdo je jeho. a ono je to tak nějak přesně to, co chci... být jeho.


bohužel ne všechno je takhle skvělý. ale jsem teď naštěstí ve fázi, kdy se ničím jiným zase tak moc nezaobírám, což ej mimochodem přesně to, co se mě psycholožka snaží naučit už rok. nenechat se rozhodit cizíma problémama a tak. je to těžká věc, když jde o někoho, na kom vám záleží, kdo pro vás strašně moc udělal a pro koho byste udělali první poslední. ale jo, je to snažší, když je teď tady on.

ale k jádru pudla. po tom, co M. umřel dědeček jsou některý věci těžší. třeba nevyjadřovat lítost, přecházet píchnutí u srdce nebo dělat, že je v pořádku, jak všechno úplně vytěsnila. ale dál jí vykládám o všem možným a snažím se její problémy nevytahovat, dokud sama nechce. ale je toho na nic moc. máti jí nacpala prášky na uklidnění aniž by M. věděla, co za prášky to je, což mně osobně přijde dost zvláštní. M. mi řekla, že její matka by jí přece nic špatnýho nedala, ale pro mě je její matka pořád ještě ta, co ji nechává žít s otcem alkoholikem, co ji mlátí. pro mě je její máti prostě někdo, komu jde hlavně o to, mít co nejmíň problémů k řešení. a M. je pro ni jen další problém.

takže jasně. ráda bych, aby to mohlo být jinak. něco udělat a tak, chápete. jenže to není v mejch silách. dokonce ani nejsem ta, co by to měla řešit. ale je to pro mě tak jaksi strašně automatický. nabídnout pomoc, snažit se alespoň to nějak usnadnit.

další věc, kterou můžu maximálně nějak okomentovat je včerejší incident mezi lely a jejím přítelem. jsou spolu tak 3-4 měsíce a kromě toho, že ten kluk dost extrémně hulí to vypadalo, že konečně potkala někoho, s kým je šťastná. lely je v tomhle úplně stejná jako já. vztah je pro ni jedna z nejdůležitějších věcí, strašně to pro ni znamená. a s tímhle klukem začala uvažovat o budoucnosti, svatbě, dětech, životě. zatím samozřejmě dost vzdáleně, ale naprosto jednoznačně, hodně to pro ni znamená.

no, a dneska ráno mi přišla zpráva, že se vřera pohádali, on byl opilej a jak se nasral, chytil ji pod krkem, složil na zem a zmlátil. nevím do jaké míry, řekla že jí dal dvě rány a všechno ji bolí. a já se snažím celej den zpracovat, že i přes to všechno ho tam nechala spát, nevyhodila ho a nechala se přesvědčit, že už se to nestane.

je mi z toho smutno a zároveň na něj mám strašnej vztek. mám vlastně vztek i na lely, ale nemám na to právo. jen tomu nerozumím. nerozumím možná vůbec ničemu.

crack me up.

8. února 2017 v 22:33 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dneska jsem příjemně unavená. vstávala jsem dost s obavou z toho, co přijde. ale M. je silná. mnohem silnější než já. o její ramena byste mohli opřít domy, postavit na nich mosty. je odhodlaná nenechat se zlomit, za žádnou cenu nepovolit. z vlastní zkušenosti vím, že se to dlouhodobě nedá. ale taky, že to lidem občas říct prostě nemůžete. někdy je lepší mlčet, držet jim palce a bejt připravenej natáhnout ruku, až to budou potřebovat.

takže děláme, že o nic nejde. a ona občas i žertuje. "místo chemie píšu parte. krásnej večer." a mně se chce plakat.

v pátek spolu jedeme na hory. komplikovaná akce, ani jsem neměla sílu se tím tady zabývat, protože jen během tohohle týdne se celej plán asi osmkrát změnil. byla jsem z toho strašně vystresovaná. zaprvé, nechtěla jsem M. zklamat. bylo to ještě před tím, než jí dědeček vůbec umřel, ale něco organizovat a pořád kolem toho mlžit je pro mě prostě nepříjemný. navíc nejsem jediná v rodině, kdo má psychický problémy... ačkoliv jsem jedna z mála, kdo si je dokáže přiznat. a to je dost kámen úrazu.


o tuhle fotku se chci podělit. hlavně teda proto, že tohle je jediná sociální síť, kam nestrkám obličej. a kde mě nesledujou lidi, co mě znaj.

svým způsobem růže hrozně miluju. jejich květy na dotek. kontrast, živost. miluju je mít doma, brát si je do postele, hladit je a dávat do váz. nesnáším je dostávat, protože je nikdy nedostanu od lidí, od kterých bych je chtěla. ale nikdy bych růži nevyhodila.

nejkrásnější, kterou jsem kdy dostala, byla od Kryštofa. rudá. krvavě. temně. plná síly, čerstvá, nezlomná. stála mi na stole snad týden. pořád stejně nádherná. měla jsem si ji vyfotit. nebo usušit.

tahle růže je vlastně úplně bezvýznamná. i když je jemná a sladká na dotek. i když její vůně zaplnila celou místnost. přes den mi tady skoro umřela, hlava jí klesla, listy ztratily pevnost. ale pod prstama je pořád stejná. samet. takže jsem si ji musela vyfotit. schovat si její kýčovitost. a nějak zachytit myšlenku.

poslední dobou se peru s vlastním tělem. sebeláskou. učím se ji. teď nepotřebuju stud. učím se milovat svoje jizvy, zaobliny, dolíčky a cestičky. učím se s tím pracovat. nějak. asi blbě. ale už se nechci bát být nahá. už se nechci stydět. nechci si ani zakrývat bradavky a nevědět, kam s rukama. tak se schovávám za tu kýčovitost. a je mi fajn.

Další články


Kam dál